neděle 31. července 2011

Půlka

  Půlka prázdnin je pryč, počasí se moc nevyznamenalo a tak nezbývá než doufat, že srpen bude v otázce slunečního svitu a tepla poněkud štědřejší, než jeho skoupý starší bratříček červenec. K pošmourné neděli se hodí kniha, a tak jsem zkusila tu, kterou jsem si přivezla jako dárek ze Slovenska. Je to slib. J Respektive Slub, kniha od Táni Keleové- Vasilekové, která je zjevně  na Slovensku velmi populární a literárně plodná, neb když jsem koukla na seznam jejích vydaných knih, je jich pěkná řádka.  Každý rok minimálně jedna, často i dvě až tři, což tedy vnímám jako velkou frekvenci.  Autorka se sice narodila v Čechách, ale žije na Slovensku a tudíž i slovensky píše. Já nejsem moc zvyklá slovensky číst, byť se o to čas od času pokoušímJ. A dnešní neděle je tedy čas pro další pokus, zkusím si vychutnat slovenštinu v současném příběhu z Bratislavy. Už jsem kdysi knihu od paní Vasilekové četla a líbila se mi. Takže předpokládám, že i dnešní nedělní čtení bude stát za to, a krom procvičení jazyka se i pobavím. Protože jinak způsob letošního léta moc zábavný není. J



sobota 30. července 2011

V bazénu

Můj mladší bratr se i přes své relativní mládí pyšní pěknou pleškou. Však také i z toho důvodu měl děti velmi brzy, aby si ho pamatovaly ještě s vlasyJ.
 Onehdy jsme spolu s ním a dětmi vyrazili do bazénu.  Cílem se stala Vojenská zotavovna Měřín, která je zřejmě kvůli svému vojenskému přívlastku pěkně předražená. Nicméně rozhodli jsme se, a tak jsme se do bazénu vydali i za těchto cenově nepříznivých podmínek, nestydatě drahého parkování, i toho, že kultura převlékání i samotného plavání, rozhodně není na takové úrovni, jakou signalizují ceny. Doufám, že to nezní pragocentricky, ale jsem zvyklá na něco trochu jiného. Nicméně, rodina si žádá své a letní osvěžení bylo docela vítané. Cákáme se tedy v bazénku, plavat se tady moc nedalo, a čekáme, až slavnostně spustí avizované vodní atrakce, jako třeba tobogan, vodní proudy a podobně.  V nestřeženém okamžiku, kdy u kraje cvičením marně bojuji s celulitidou, mi všichni zmizeli ze zorného pole, a vydali se za zábavou jinam. Jelikož mi to nikdo neoznámil, jala jsem se po chvíli svoje blízké hledat. Po několika okamžicích se mi zdálo, že vidím známou plešku. Sice plovala velmi vyčerpaně, ale u mládeže člověk nikdy neví, kdy jim dojdou sílyJ. Tudíž jsem se svým vybraným plaveckým stylem ala paní radová připlížila za již zmíněnou pleš, a jala se jí laškovně oslovit:
„ Copak se to tu cachtá za hrošíka?“
   Pointa se naskýtá úplně sama, nešlo o bratra, ale o naprosto cizího muže, který se ke mně s rozčileným výrazem v tváři obrátil a způsobil, že jsem se málem utopila i v metru a půl chlorované vody.  Zmateně cákající kolem sebe lovím v hlavě zbytky z kurzu asertivity a snažím se vysvětlit svůj omyl. Pán mě proto neinzultoval a nepřidržel pod hladinou, nýbrž si jen pohrdavě odfrkl a znechuceně odplul směrem k vířivce.  Nejhorší je, že když šplhal z vody, vzhledem vskutku hrocha kapku připomínal. Asi proto ho to tolik naštvalo. Raději jsem se po zbytek vodního pobytu držela od něho v bezpečné vzdálenosti. A velmi si rozmyslím, koho v bazénu oslovím, zdá se, že chlór poněkud rozostřuje viděníJ.

pátek 29. července 2011

Co to Norsko?

    Útok mladého teroristy otřásl Norskem i Evropou. A zdá se, že mnozí (já tedy určitě) nerozumí. Kdyby šlo o islámský terorismus, který v současnosti hýbe světem, bylo by jasněji. Tam je to jednoduché, dobro a zlo je pro náš svět jasně vymezeno, a „všichni vědí, oč jde“. Tragédie by nebylo o nic menší, ale všichni by tomu rozuměli, alespoň “ byvoko“J.
   Ale tady v mírumilovném Norsku (v Oslo - pořád tvrdím, že Oslo je nesklonné, a že se věcí dějí v Oslo a ne v osluJ), kde střílel čistokrevný Nor, a ještě navíc křesťan, najednou tomu nikdo nerozumí.  Náhle to nebezpečí není jasně pojmenovatelné, nikdo rázem neví, odkud ten další úder může přijít, nepřítel ztratil konkrétní tvář. 
   Jenže co s tím? Problémy, které současnou společnost  - myslím globalizovanou společnost- dusí, nikdo stejně nikdy konkrétně nepojmenuje, jednotlivce nikdo nevyslyší, systém nemilosrdně drtí všechno kolem sebe, a kdo se nepřizpůsobí a nepluje s proudem, má smůlu. Multikulturalismus je prostě v módě a in, a komu se to nelíbí, ať... mlčí. (jako děti jsme tedy tu říkanku měly s jiným koncem, ale to by nebylo vhodné:-)).
    A pak jednomu rupne v bedně a řeší situaci po svém. A tím, že se jedná o nečekaného pachatele, hledají se odpovědi na otázky: Proč? Jak?
(u muslima by šlo jasně o džihád,a dál by se to neřešilo, tím chci říct, jak to všechno vidíme černobíle)L.
    Slyšela jsem v rádiu rozhovor s nejmenovaným psychologem, který řekl, že je jen otázka času, kdy se podobná věc stane u nás. Myslím si to také, napětí ve společnosti, a následně ve světě, je natolik velké, že stačí brnknout, zánět děsivě zabolí a vyvolává reakci. Není třeba si namlouvat, že nám se to vyhne. Nelze s tím souhlasit, ale reálně lze vidět, že situace k tomu směřuje. A to zdaleka nejsme tak mírumilovný a otevřený stát jako Norsko, jehož vstřícnost povyšuje tragédii na ty naprosto nepochopitelné.           Česko zdaleka tak vstřícné není, ale zase je laxní a bez jasného názoru. Takže možná lze i věřit, že si tady norský střelec nevypěstoval svoje následovníky. 
      A na úplný závěr ještě jedna věc, kterou vůbec, ale vůbec nechápu, byť to možná zní morbidně.
 Proč střílel do dětí? Když už „musel,“ tak děti za to přeci nemohu?   Ani v našem parlamentu, a že u nás je možné všechno, nezasedají děti...
    Střílet na děti s představou, že měním svět, je tedy hodně zvrácené. A jsem zase na začátku. Prostě tomu nerozumím......



čtvrtek 28. července 2011

Slovenské ohlédnutí


                                                Ozaj, pekne bolo:-)

středa 27. července 2011

Československo

Narodila jsem se v Československu.  Ve škole jsem se učila, že naší nejvyšší horou je Gerlachovský Štít, do Tater se jezdilo jako do našich hor a dokonce i do škol v příroděJ, slovenština se do našich obýváků drala minimálně jednou týdně z televizních pondělků. Maminka měla slovenskou kamarádku, která k nám jezdívala na prázdniny a tak slovenština pronikala přirozeně i do našich všedních dní.  I já si pořídila slovenské přátele, které mám dodnes, ovšem dnes už jde o zahraniční hostyJ.
Žiji v Čechách, od kterých se chtějí odtrhnout i Moravané. Na Slovensko jezdím s pasem a s cizí měnou, musím vyměnit, než vyrazím. Naší nejvyšší horou je dávno Sněžka, kterou Slováci ani neznají. Do školy v přírodě už se moc nejezdí, protože je to neekonomické (rozuměj drahé), a když, tak rozhodně ne do Tater a na tři neděle. To už se pohybuje v oblasti sci-fi, stejně jako se Rychlé šípy posunuly do oblasti fantasy, protože pohybovat se v noci po Praze jako Rychlonožka či Mirek Dušín prostě dneska nelze, stejně jako nelze vyjet na tři týdny na školu v přírodě do Tater za eura. J
Na Slovensku mě berou jako Čehúna, moc radost z nás nemají, ale jinak mám pocit, že se pořád s námi srovnávají. Takže na jedné straně kapka ironie, co vy tam v Čechách? Na straně druhé, máme tady totéž, co v Čechách. J
No, nejsem konfliktní člověk a neshody nevyhledávám, ale snadno by se rozdmýchal oheň jen z toho, že jste ČechJ. Vyměněné peníze se utrácejí stejně snadno jako v Čechách, jen benzín je tu snad ještě dražší, je-li to vůbec možné. Čeština tu zní i z televizních pořadů, hodně často, to v Praze nevidíte, respektive slovenské pořadu tu nechytíteJ. TolikJ, abych nebyla nespravedliváJ.
Mediální hvězdy jsou tu stále československé, Slováci vystupující v Praze, vystupují aktivně i v Bratislavě. Opačných příkladů moc neznám, respektive neznám nikoho kromě Egona Bondyho, který po revoluci emigroval na Slovensko. Ovšem tento svérázný filozof již zemřel a jiného českého emigranta zatím neznám.
Slovenské děti mi povětšinou rozumí, ač občas tlumočníka potřebují ( to potřebuji už i já, bohužel). S českými dětmi je to naopak, tlumočníka potřebují neustále, náhodou i něco rozumí.      
    Žijeme totiž už v Česku. Ve škole se učíme o úplně jiných horách a cesta do Tater je cesta zahraniční. A slovenština, byť v Praze zní čím dál častěji (myslím divadlo, ne film, kde slovenské hvězdy mluví českyJ), je už pro mladou generaci cizí jazyk. A naše stará generace může jen nostalgicky vzpomínat. Ovšem i proto jezdím na Slovensko pořád s potěšením. I když hlavní důvod je ten, že tam mám přátele, které mám ráda. Už řadu let, bez ohledu na systémJ.



úterý 26. července 2011

Svatá Anna

...chladna zrána, praví známé pořekadlo, které nás chce varovat, že teplým dnům je pomalu odzvoněno, a měli bychom se pozvolna chystat na chladnější odchov. Ovšem v letošním studeném létě je to poměrně zbytečná připomínka, léto už zřejmě dávno skončilo a na teplá rána jsme si rozhodně navyknout nestačili, tudíž nás ta chladná nezaskočí.
    Svatá Anna toho má v popisu práce poměrně hodně, je ochránkyní matek a manželství (to zas nemá v dnešní době tolik práce, neb porodnost se snižuje a manželství prohrává v souboji se vztahem na psí knížku).
  Patronkou šťastného porodu - tady už trochu aktivity vyvinout musí, neb ne každý má štěstí na dobrého porodníka a rodit v našich nemocnicích není vždycky šťastné. Ovšem ve finále každý úspěšný porod je šťastný, takže tady se pro svatou Annu otevírá široké pole působnosti. Ale musí být neustále bdělá, protože stačí chvilka a šťastný okamžik se mění v tragédii, byť v našich končinách ne tak častou. Zrovna nedávno jsem se doslechla o úmrtí při poporodních komplikacích. A to bylo v nemocnici. Některé alternativní rodičky se rozhodnou pod dohledem duly rodit doma, což si pak nejsem jistá, zda také spadá do kompetence svaté Anny? Přijdou – li ony komplikace, co má pak dula dělat dřív, volat pohotovost, či vyzývat svatou Annu?  Nu, nemá to snadné, holka. Myslím tím samozřejmě svatou Annu, která má kromě těchto povinností ještě na svých bedrech péči o horníky, mlynáře, tkalce, krejčí, provazníky a dokonce i o čeledíny, kteří ale skoro všichni ze současného ekonomického řetězce už vypadli, a tak jí krom těch rodiček zbývá několik málo horníků, a to se snad dá zvládnout. I když všichni si ji spojují hlavně s těmi studenými rány a ta se jí letos obzvláště vydařila. Nu, pořád lepší, než když na svatou Annu začínala válka. Ta první světová, ne ta teroristická, která pohlcuje současnou Evropu. Takže radši chladna zrána....J

pondělí 25. července 2011

Baroko pro oko

 Lékaři si vystávkovali vyšší platy. Tolik oficiální informace pro veřejnost, všichni si myslí, jak jsou bílí bozi úspěšní ve své monstr akci Děkujeme, odcházíme, a dál se nic neřeší. Při svém pobytu na Slovensku jsem zachytila informaci, že slovenští lékaři se inspirovali a hodlají podle vzoru českých kolegů provést podobnou akci. Asi netuší, že u nás šlo o takové baroko pro oko či lépe, po staru, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Je naším národním zvykem, že se nic nedotahuje do konce, problémy se neřeší, nýbrž se přehazují z místa na místo, a včerejší zprávy už nikoho nezajímají, protože na titulní strany novin se dere nový skandál. A navíc, oblíbená metoda našich mocných, slibem neurazíš, má u nás velmi živnou půdu. Proto se ani do povědomí širší veřejnosti nemohla dostat informace, že řada lékařů slíbený zvýšený plat dosud nedostalaJ,  a ti, co ho získali, tak většinou na úkor zdravotních sester, protože ty nestávkovaly. Nebo tak hlasitě nekřičely, aby si jich někdo všiml. Tudíž nastávají takové bizardní situace, že sestřičky buď přicházejí o místo, nebo jsou jim platy krácenyL (úžasná česká schopnost krátit tam, kde je to nejméně vhodné) a to vše proto, aby bylo na platy lékařů, protože na zvýšené slíbené platy nikdo peníze nedistribuoval. Tím nikdo myslím odpovědné hlavy, patrně na ministerstvu, jsou-li tam nějaké hlavyJ, a nejen samí hlavouni. A tak si myslím, že by se měli slovenští bratia dobře poučit, než spustí podobnu akci: Ďakujeme, odchádzáme, lebo dělat něco po českém vzoru je jako NeználkovJ. A slovenské sestřičky, stejně jako ty naše, si to rozhodně nezaslouží.

neděle 24. července 2011

Až jindy

Po vyčerpávajícím návratu z dovolené jen apaticky zírám, vstřebávám všední realitu, šokující Norsko, únavu a špatné počasí. Tento způsob léta je opravdu velmi podivný. Psát budu proto až jindy ( doufám, že zítra:-))

sobota 23. července 2011

MHD

Moc to nechápu. Od prvního jezdíme za draho a nic se neděje. Zdá se, že si opravdu necháme líbit úplně všechno.  Žádný nesouhlas, žádný protest. Bojkotuji MHD po svém, nejezdím s ní. Chodím pěšky nebo autem, obojí v Praze vyjde levněji a kulturněji. Nemusím se s nikým mačkat ve vydýchaném prostoru, nikdo mi vedle nevyhrává ze sluchátek úděsně dunivou hudbu, neslyším cizí telefonáty, o bezdomovcích a dalších nešvarech nemluvě. Nicméně, někdy se stane a musím do centra. To je v letních měsících natolik zpestřené vykopávkami, rozkopávkami a objížďkami, že jsem riskla tramvaj. Sice jsem jela úplně jinou trasou, než by měla, ale do cíle jsem dojela. Asi za půl hodiny místo avizovaných deseti minutL. Vyřídila jsem pohledávku a vracím se zpět. Tento výlet mě tedy vyšel na čtyřicet osm korun za lístky. Pravda, ti co jezdí na vytunelovanou opencard a mají na ní roční jízdenku, to tak nevnímají, jde zatím o jednotlivé jízdné. Ale od ledna to jistě bude všechno jinak, ovšem obávám se, že si to zase necháme líbit.  Stejně jako tenhle švindl, kdy se v naší MHD platí předražené jízdné. Sice se slibovalo zlepšení podmínek, lepší tramvaje a kdo ví co, nic podobného jsem ale nezaznamenala. Jestli tím zlepšením myslí ony nové tramvaje, které nemají přední dveře, neotvíratelná miniaturní okénka, plyšové sedačky a minimum prostoru, pak je to taková evoluce po česku. Jinak nic pozitivního v pražské MHD nevidím. Jen když přepočtu výši lístku v poměru k výši průměrného příjmu, lze dovodit, že naše MHD je bezkonkurenčně nejdražší. Ani mladý nebo penzionovaný turista na tom nikterak nevydělá, než získá opencard, aby tady mohl jezdit zdarma, jeho dovolená dávno skončí. Hezky to Dopravní podnik vymyslel. Ovšem, zdá se, nikomu to nevadí.  

Asi ani opozici na pražské radnici, i když tam vlastně asi žádná opozice není, tam se kluci vždycky nějak domluví a prohodí si teplá křesílka. A pokud jsou v opozici soudruzi (i když tady nikdo neví, jestli i oni nepatří ke klukům, co spolu kamarádí), tak těm je to taky jedno. Proletáři určitě tramvají nejezdí, jejich vůdci se vozí autem, a pokud si přivezou odboráři svoje lidi do Prahy, vozí je zdarma svými busy, takže výše jízdného MHD jim může být ukradená. Protože my si tady necháme líbit úplně všechnoL.

pátek 22. července 2011

Pražská idyla

Někteří lidé něco prostě přitahují. Někdo trampoty, jiný peníze nebo úspěch, já zcela jistě přitahuji hluk. Zatímco moji touhou je žít v absolutním klidu, respektive tichuJ, kakofonie nejrůznějších zvuků a pazvuků se za mnou táhne jako med. Onehdy jsem tady popisovala venkovskou idylu podbarvenu elektrickými sekačkami a traktory, a libovala si v pražském letním tichu. To jsem asi neměla vyslovit, neb jsem byla vzápětí potrestána. J Do naší ulice vtrhli stavbaři, aby sbíječkami a těžkou technikou rozbíjeli vozovku i chodník. Pikantní na tom je to, že přesně tatáž místa byla rozkopána asi před dvěma měsíci, jen jinou firmou. Logistika tedy jde našim představitelům skvěle, rozkopat, spravit, rozkopat, několikrát do roka. Sice tomu nerozumím, ale vzhledem k tomu, že třeba u nás v ulici je to už třetí vydařená akce tento rok, nedivím se. Možná tam hledají poklad, proto pořád kopou na stejných místech.  Celá akce byla ještě zpestřena přistaveným kontejnerem, který vždycky stahuje veškeré méně přizpůsobivé obyvatelstvo z celého širokého okolíJ, tudíž zde bylo opravdu hlučno. Vedlejším produktem těchto stavebních úprav je opět znemožněné parkování, a přestože si platíme modré zóny, v letošním roce už minimálně čtyři měsíce čistého času zde parkovat nelze. Současní budovatelé lepších zítřků jsou zde prý usídlení na celý zbytek prázdninJ .Takže o hluk je tu postaráno. Zvažuji emigraci kamsi na samotu, ale obávám se, že i tam by se najednou něco objevilo. Třeba dřevorubci s motorovou pilouJ

čtvrtek 21. července 2011

Veselý semafor

Přejít na Letné ulici v některých místech je docela napínavé dobrodružství. Zejména, když se třeba vydáte na výpravu za obživou do Billy, tak je přechod docela kuriózní. Tamější semafor totiž zjevně nadržuje autům, přejít nechává jen velmi velkou skupinu nashromážděných chodců a za velmi dlouhoJ. A můžete mačkat tlačítko, jak chcete, pořád na vás bliká, čekejte - a pořád nic. Poté jednou déle mrknete a už zase svou zelenou propásnete.  Vydrží opravdu zhruba tak tři vteřiny, takže dostat se na druhou stranu je tady trochu adrenalinovou záležitostí. Tak to beru já, nevím, co si o tom myslí lidé, kteří jsou ještě starší než já. Někteří mnohdy ani nestačí vykročit a už je zase červená. Pozorovala jsem onehdy stařenku o holi, jak opatrně nakročila a už byla zelená v trapu. Netrpěliví řidiči samozřejmě okamžitě vypálili a babička měla smůlu. Stejně se tak mohla dostat zhruba na první zebří pruh, kdyby vyvinula svojí maximální rychlost.
  Zvyklá ze školyJ  jsem tedy další várku aut stopla a ženě pomohla dostat se bezpečně přes vozovku. Zběsilé troubení mě zanechalo ve zdánlivém klidu, byť ruka se škubala k opětující gestikulaci. Ale zachovala jsem klid, stačilo, že se chvěla babička, která vyprávěla, jak moc obtížné pro ni dostat se přes ulici tady bývá. Není sama, všimla jsem si toho mnohokrát, že staří, starší, s kočárkem, se sádrou, unavení, no prostě většina nestíháJ. Ta ulice se dá jen přefrčet, asi jako to dělají mladí skejťáci vracející se od StalinaJ.
 Mám z toho takový tik, že podobně reflexivně zrychluji i na jiných semaforech, a pak žasnu, jak dlouho se tam ta zelená drží.
 Veselý semafor máme prostě jen na Letenském náměstíJ


středa 20. července 2011

Nové pověsti české

Žijeme v době, kdy co bylo, už není, co bude, ještě není, takže vlastně není nic:-). A všechno musí být jinak. Napadlo mě to nedávno, kdy jsem četla módní zpochybňování veškerých historických událostí, které se nějak zafixovaly, a najednou platí úplně jinak. Je to skoro jako taková veselá letní škola historie, i když někteří (nejen)mladí historici na tom staví svoji kariéru:-) To nemyslím nikterak pejorativně, dost mě to baví sledovat.
Libušin kůň třeba našel Přemysla nikoli náhodou, ale hlavně proto, že Líba a Přemek byli dávno milenci, a tak koník dobře věděl, kudy vede cesta do Stadic:-). Nedávno jsem četla zajímavou poznámku o Daliborovi, kterého nouze naučila housti. Jestli si myslíte, že šlo o nějaké housle, jste na pěkném omylu:-). Nehledě na to, že housle v době Daliborově ještě ani nevynalezli:-), tak housti znamenalo promluvit na "zajímavém" středověkém mučicím nástroji:-). A v neposlední řadě, Dalimil nebyl žádný lidumil, naopak, byl to docela obyčejný zloděj, který ve finále dostal jen to, co si zasloužil. Takže nejen Jirásek, ale i Smetana, se kapku sekli, ale to nevadí:-), česká historie si libuje v glorifikaci zločinců: Žižka, Želivský, Babinský, Kajínek:-), a další asi zatím uvádět nebudu, aby mě nezavřeli:-).
    Vrátím se raději do dávnější minulosti, je to nejen bezpečnější,ale i zajímavější. Třeba Vlasta, jako první feministka, Ctirad jako pěkný ňouma:-) , Durynk jako moderní vychovatel,Kazi jako první dealerka rostlinných drog či vyvraždění Slavníkovců nikoli z důvodů politických, ale kvůli nevěrné záletnici:-). Tak snad jen Zlatá bula sicilská a praotec Čech jsou nezpochybnitelné jistoty:-)


úterý 19. července 2011

Šlechtova restaurace

Vyrazit si do Šlechtovky býval v Praze pojem. Šlechtova restaurace v Královské oboře neboli Dolní letohrádek, vznikla někdy v 17. století. Údajně prý proto, že tehdejší panovník při lovu v oboře (tedy ve Stromovce) promokl a neměl se kde ukrýt. Oddaní poddaní proto hbitě postavili tuto (kdysi)krásnou budovu. V devatenáctém století pak letohrádek začal sloužit k hostinským účelům a někdy v roce 1880 si prostory pronajal Václav Šlechta, jehož rodina tu až do druhé světové války provozovala skvělou a známou restauraci.  Nu a pak přišla válka, soudruzi, privatizace, povodeň a tunel Blanka, tedy jedna přírodní katastrofa za druhou, a restaurace chátrá. V poslední době se na ní díky Blance několikrát zřítil svah (za což samozřejmě u nás nenese nikdo odpovědnostJ) a tak se zvěsti o jejích mrtvýchvstání patrně nezakládají na pravdě. Nicméně cestou do botanické zahrady jsme se byli podívat, cože se to s tou naší Šlechtovkou děje. Na dálku (a pro nás skoro slepce i na dost blízkoJ) vypadá překvapivě opraveně. Ovšem, všechno je jinak. Chátrající budova, která vykukuje z hromady hlíny a rozbitého vlnitého plechu, který má patrně sloužit k obraně před Blankou, je pokryta tapetou, s obrazem, jak by asi vypadala opravenáJ, ovšem jinak nic. Chátrání za tapetou (řekla bych, že docela drahou) vesele pokračuje a my máme ve Stromovce Potěmkinovu vesnici v praxi. Kolem je rozházeno několik plastových židliček a prodávají se buřty na tácku a zvětralé pivo. Dnešním Pražanům to bohatě stačí, na co nějakou kulturní restauraci ala Šlechtovka. Václav Šlechta se patrně obrací v hrobě. Asi by měl ve Stromovce zase zmoknout nějaký mocipán, aby se něco dělo. I když dnes by asi bylo lepší, kdyby spadl do Blanky. NatrvaloJ


pondělí 18. července 2011

Bio WC

Předpona bio se dnes stala natolik módní, že co není bio jako by nebylo. Pravda, trochu s bio pověstí zahýbaly bio okurky ze Španělska, ale jejich čest už je dávno očištěná a bio může dál pokračovat ve svém vítězném tažení.  Tedy aby něco bylo in, musí to být bio.  Setkávám se s tím na každém kroku, biostrava, biomléko, biomaso a desítky dalších bio. O víkendu, kdy nás toulky Prahou zavedly i do botanické zahrady, jsem objevila i bio WC. V botanické zahradě jsem nebyla dávno a musím uznat, že mě docela okouzlila. Byla i mnohem lepší variantou než lidmi přecpaná zoo, kde na ukazateli přístupů blikalo hrozivé číslo jedenáct tisíc a takový nával jedince spolehlivě odradí. V botanické byl naopak klid, pohoda, krásné květiny, zajímavá zákoutí. Líbilo se mi zde ovšem jen do okamžiku, kdy jsem si potřebovala odskočit do míst, kam i císař pán chodíval pěšky.  Zdálo se, že s podobnými potřebami svých návštěvníků botanická vůbec nepočítá. Nicméně nakonec se podařilo na orientačních cedulích objevit směr, tedy jsme se vypravili hlouběji do nitra zahrady najít požadovanou instituci. Po dlouhém a vyčerpávajícím hledání zjišťujeme, že šipky zase ukazují zpátky. Museli jsme tedy kýžené místo minoutL. Vracíme se a ejhle. Čtyři modré budky s nápisem BIO WC.  Na polorozbitých dvířkách výstražný nápis – Otvírejte pomalu. Poslechnu a udělám dobře, protože při rychlém otevření by mě ten puch a nepořádek zcela jistě zabil. Tak tady ne. Je třeba vydržet! Jdeme dál, narazíme na druhou variantu tohoto bio pokusu, naprosto stejnou. A tak nezbývalo, než botanickou opustit a vyrazit někam, kde tolik nelpí na značce bio. Trochu (víc) to kazí dojem z jinak krásné botanické, kam po víkendové zkušenosti vyrazit bez základních lidských potřeb. Anebo s abnormálně silným žaludkem na bio záležitosti.




neděle 17. července 2011

Evoluce

Michelangelo - 16. století- mramor


Matyáš Bernard Braun - 18. století- pískovec


                                             
                                    Viktor Paluš - 21. století - laminát




Žlutý hlavonožec se nachází v zahradách barokního zámku v Tróji:-)!

sobota 16. července 2011

Veterán v noční Praze

  Přestože se to díky titulku přímo nabízí, nehodlám psát o sobě a nějakých svých nočních rejích.
Jen chci zmínit zajímavou událost včerejší noci, kdy mě rozkopané ulice a nekonečné uzavírky vedly Malou Stranou na Hradčanskou, kudy běžně nejezdím. A najednou, kde se vzala, tu se vzala, kolona. A ne ledajaká. Kolona krásných veteránů. Pluly majestátně poloprázdnými ulicemi, současná auta jim bez troubení uhýbala, tramvaje celkem ochotně zastavily a dávaly jim přednost, řidič se patrně také kochalJ. Všichni šoféři za volanty nablýskaných vozů byli stylově oblečení, a tak nás pozvolna míjel jeden skvostný technický kousek za druhým. Bylo jich snad padesát, a skoro každý jiný. K tomu nasvícená Hradčana, jeden měl chvíli pocit posunu v časeJ. Zároveň se rozpoutala živá diskuse mezi dosud neznámými lidmi, jako který je starší, lepší, výkonnější,J všichni se usmívali, kochali a rádi by se svezli.  Mezitím plechová paráda (chtěla jsem napsat kavalérie, ale to by nebylo dobréJ)  elegantně mizela směrem do centra a vše se vrátilo do starých kolejí.
Hezký veteránský zážitek uprostřed páteční noci.

pátek 15. července 2011

Hurá do Řecka

  Bohužel jen virtuálně. Poslouchala jsem dnes v rádiu paní Elefteriadu. Vyprávěla o Řecku, o jeho ostrovech, zpívala řecké písně, prostě vytvářela takovou letní pohodu. Docela mi to přišlo vhod, tímto způsobem se zasnít a virtuálně se přenést z našeho podivného léta na modré řecké pobřeží. Samozřejmě také přišla řeč na řeckou krizi, aby ne. A paní Martha řekla, co si tady asi myslí každý normálně uvažující člověk. Je to tam nemlich stejné, jako tady. Lidi chodí do práce, makají a politici žvaní. Svalují vinu na ty předchozí a ještě předchozejší Ja snaží se lidi co nejvíce odrat. Jako tady. Nu, globalizaceJ. Stalo se dobrým českým (myslím politickým) zvykem Řeckem strašit, ale ono je, jako vždy, všechno jinak. Naštěstí rozhovor byl veden jiným směrem, přiblížit Řecko z té druhé stránky, hudba, moře, pohoda. A jelikož letos se nepovede žádný ostrov v reálu, i virtuální výlet byl příjemný.  K tomu řecké víno, a i podmračený pražský pátek je najednou jiný. Řeckou hudbu a pohodu prostě můžuJ


čtvrtek 14. července 2011

Už rok vdovou

naštěstí nejsem a ani nechci psát o krásné Irvingově knize. Jen jsem si s dovolením, vypůjčila k parafrázi její titul, abych se zamyslela nad zprávou, kterou na net přinesla okurková sezóna. Po ročním působení naše vláda dospěla k další závratné myšlence, a totiž, že zvyšující se státní dluh zachrání tím, že sebere vdovské a sirotčí důchody.  Je – li to pravda a není – li to jen novinářská kachna okurkové sezóny - protože po aféře se španělskými okurkami se mohou okurky tímto způsobem bránitJ- pak je to do nebe volající. A čím dál více tomu nerozumím. Na jedné straně všechny ty tunely, kde mizí miliardy - myslím Opencard, Pandury - zjevně k běžnému životu tady potřebujeme víc předražené tanky než dejme tomu vzdělání, na straně druhé se tyto obří díry záplatují peněženkami těch nejslabších.  Je to obrácená logika, kterou asi vnímáme my v podhradí, zatímco na hradě se zpívá a tančí v domnění, že vše je v naprostém pořádku. Ta hradba mezi oběma skupinami se tak rapidně zvyšuje, že pocitově se to pohybuje v dimenzích minulého režimu. Myslím tím ten fakt, že společnost se zase dělí na lid a vládu, my a oni, kdy jeden druhému absolutně nerozumí a rozumět nemůže a vlastně ani nechce. Krásný příklad ignorace asi nechtěně předvedla nová místopremiérka paní Peake.  Ukázala národu prostřednictvím médií, jak si pilně zařizuje novou kancelář a jak má ráda řezané květiny. A protože ne vždy jí je kancelář obstará, koupí si je občas sama. Ale pěkně to prý leze do peněz. J Ve světle následně zveřejněné výše jejího platu sto padesáti tisíc si nejsem jistá, zda nešlo o výsměch lidem, kterým při jejich příjmu patnácti tisíc leze do peněz i obstarání základních životních nutností.  Asi nešlo, spíš je to jen ukázka toho, jak našim představitelům chybí empatie a takt, a také to, že hledají úspory na nesprávných místech.
 Krom toho, sebrat peníze vdovám ( i vdovcům- nezapomínám na genderJ) a sirotkům je dost hnusný, nad tím by se snad mohl zamyslet i rádoby spravedlivý premiérJ.
Protože jinak by se  už třeba mohla někde objevit černá vdova a ta si umí zjednat pořádek:-)


středa 13. července 2011

Pohádka pošťácká

   Wlčice mě včera inspirovala svými poštovními zážitky,J a tak přidám své. Karel Čapek by se divil, jak by asi dnes vypadala jeho pošťácká pohádka.  Laskavost, pohoda a slovní hříčky se vytratily a nahradila je slova jako mail, příloha, spam či chat. Přesto ale poštovní úřad ještě nezmizel v propadlišti dějin a pošta jako taková nabízí také nečekaná slovní spojení - neochota, nespolehlivost, fronty, nekonečné čekání. Mluvím o úřadě, ne o těch ženách, následovnicích pana Kolbaby, které se vláčí po rozbitých ulicích s taškami přeplněnými  - a teď mě napadá čím vlastně, když dopisy už dnes nikdo nepíše (a moje korespondence rozhodně poštovní tašku nenaplníJ)? Asi to mají jako pan Kolbaba, který nechtěl svoje povolání dělat proto, že nosí jen tiskopisy, účty a jiné zbytečnosti, které beztak nikomu radost neudělají, a ten poštovský úřad je takové neveselé místo J - jak to jen ten Čapek už tehdy věděl? Skřítci jsou na poště už asi jen ti záludní, na Letné určitě, protože tolik zásilek, co se mi ztratilo na letenské poště, musí být způsobeno nějakou nadpřirozenou mocíJ.Zůstat na poště přes noc už také nejde, alarm by vás odhalilJ. Poklábosit si se záludnými skřítky je tudíž vyloučené. Ono je vyloučené smysluplně si popovídat i s úřednicemi za okýnkem, jelikož jejich božstvo je razítko a s tím se nelze nějak vykecávat. Vypravit se na poštu proto znamená rezervovat si tolik času, kolik pan Kolbaba věnoval hledání Mařenky, jejíž Frantík zapomněl napsat adresuJ.V budově se hezky roztřídíte do front a běda, když stojíte v jiné a doploužíte se k úřednici, která má zrovna dnes kompetenci dejme tomu na složenky a vy chcete poslat dopis. NeexistujeL.Nejvíc mě dojala žena, která mi odmítla vydat korespondenční lístky a známky, a když jsem se pročekala do cíle u vedlejšího okénka, běžela - no kráčelaJ - neochotná úřednice právě k té, která mě odmítla, a z jejího šuplete požadované ceniny vyndala.  A tak to u nás chodí. Z deseti okének často fungují odhadem tak dvě, ve špičce i čtyři, za ostatními často vidím ležérně postávající ženy, které asi mají na práci něco tajného, protože jinak by snad seděly s razítkem u přepážky a pracovaly viditelně. Asi číhají na skřítky, aby jim pomohli jako panu Kolbabovi. Ten také nakonec svého adresáta našel a učinil Frantíka šťastným šoférem, zatímco letenští Kolbabové vás nenajdou, ani když jste doma. A že o prázdninách jsem doma celé dny, viz včeraJ, a přestože zvonek ani necinkl, našla jsem odpoledne ve schránce vzkaz, že jsem nebyla zastižena doma a ať se laskavě dostavím na poštu v určených hodinách!!  Pláču po panu Kolbabovi, ten by mi podobnou záludnost jistě neprovedl. Teď mě čeká tolik odpíraný výlet na poštu, kde zase dostane moje nervová soustava zabrat. Leda bych tam potkala skřítky, kteří by si se mnou zahráli mariáš se ztracenými dopisy. A co se týká naší pošty, mohlo by se hrát i se ztracenými iluzemi. A jako svačinku si po dlouhém čekání oblízneme pár známek, protože telegrafní pásky jako nudle se už ani na Letné nevedouJ


úterý 12. července 2011

Román pro ženy

...bytostně nesnáším. Nelíbila se mi kniha a film jsem nevydržela ani do poloviny.  Dost mi vadila jeho následná glorifikace a vynášení této „filmové lahůdky“ až do nebes, ale říkám si, budiž, šikovně zmáknutý marketing, který dokáže obloudit půlku národa.  A pak, každý máme jiný vkus a tak když se Román líbí.…..J. Nu a včera se mi dostalo pozvání do divadla. Divadlo já rádaJ a tak se těším. Ovšem jen do okamžiku, kdy zjistím, že jde o Román pro ženyL. Ve Švandově divadle totiž právě probíhá Báječné léto s Vieweghem, a v rámci tohoto „úžasného“ a dle mého hlavně (a jedině) výdělečného projektu, hrají již zmiňovaný Román pro ženy a pak Biomanželku,kterou jsem už ani nečetla, takže bych vůbec netušila, do čeho jdu.  Šla jsem do „Románu“, protože na divadlo já slyším a říkala jsem si, že horší než ten film to snad už být nemůže. Mohlo.  Ač divadlo praskalo ve švech a pokladní, která musela utnout dlouhou frontu toužící po nějakém lupenu, si jistě mnula spokojeně ruce, představení bylo hrozné, nudné, podbízivě laciné a hlavně nekonečné.
Klasicky, to už asi ke koloritu současné divadelní scény patří, tam autoři napasovali množství trapných vulgarit, protože je známé, že když z jeviště zazní ostré slovo, lid v hledišti se prohýbá smíchy. Na nějakou slovní ekvilibristiku a humor není dnešní diváctvo zvědavé, respektive nechápe hoJ. Většina situací se odehrává přes telefon, do nekonečna se opakuje a je zahlcena neskutečně trapnými poznámkami a glosami. Ovšem publikum se baví a tak jsem často víc než na jeviště užasle pozorovala svoje okolí, cože to je za lidi, kteří se tváří, že podobná moudra, zaznívající z potemnělého hlediště, slyší prvně v životě?  Nejvíc mě zaujal zjevně homosexuální pár před námi, který se asi v mnoha scénách našel, protože chlapci střídavě radostně vyskakovali nebo si spokojeně tiskli dlaně a polohlasně špitali do ouška. Tak polohlasně, že to slyšelo půl divadlaJ. Ani zájezdová skupinka z Moravy nebyla špatná, děvčata radostně hýkala zejména při zjevení Jiřího Langmajera na jevišti, a poté nám všem vesele oznamovala, že právě něco podobného prožily krátce po maturitě. Nu, sociologická studie jako vyšitáJ. Když se ale vrátím k jevišti, tam už nic zajímavého neobjevím. Nelíbily se  mi ani herecké výkony, byť paní Krbová vypadá skvěle. O to hůře pak hrála, ale na druhou stranu, tady nebylo co hrát, což bylo vidět i na Langmajerovi ( který jakoby ztvárnil sám sebeJ) a ostatních, které ani neznám jménem.  Snad jen Barbora Poláková byla přesvědčivá, ale ve finále to bylo stejně jedno. Produkce si zjevně myslí, že v létě do divadla chodí jen zoufalci a na ně tedy cílí. Nemyslím, že divadelní kus má být vždycky těžký, problematicky uchopitelný a pátrající po nějakém hlubokém smysluJ. Naopak. K létu veselá komedie patří. Ale neměla by být vulgární, tupá a bez nápadu. Takže ve finále jsem hodně ráda, že šlo o pozvání. Protože dát za toto utrpení čtyři sta korun by mě hodně mrzelo.
Abych případné zájemce neodradila, Biomanželka prý není špatná, ba naopak, stojí za to. Slyšela jsem, předávám dál. I když :-)stát celou přestávku frontu na občerstvení, protože dívenka v baru opravdu, ale opravdu nestíhá, není také pro Švandovo divadlo dobrá vizitka. V létě je asi fakt lépe jet k vodě než za kulturou:-) V Praze určitě.

pondělí 11. července 2011

Venkovská idyla

  Pobyla jsem týden na venkově, kde jsem si chtěla užít ticha, klidu a vyléčit pocuchané nervy. Samozřejmě jsem se mýlila, venkov má k idyle hodně daleko, a jeho zvuky mě dokázaly vydeptat mnohem víc, než tlumený ruch velkoměsta. Začínalo to už brzy ráno, divokým řevem kohouta, který dával celému světu na vědomí, že svítá. Utlumit jeho bohatýrský hlas nedokázalo ani pečlivě uzavřené okno. Následoval neidentifikovatelný intenzivní zvuk, který jsem dokázala dešifrovat až s pomocí domorodců, kteří mi vysvětlili, že se jedná o elektrickou dojičku, kterou využívají zdejší statkáři namísto klasického dojení. Ledva skončila, vystřídal ji řev traktorů, z nichž nejvíc „dojemný“ byl ten zemědělec, který svůj obří kolos nastartoval a vydal se zjevně za jinou prací, takže mohutný Zetor o sobě dával vědět, aniž by vykonával nějakou smysluplnou činnost. Sotva si jeden zvykl na traktorový hukot, nastoupily křovinořezy, doplněné elektrickými sekačkami. I na venkově panuje velká hierarchie, tak zatímco drobní rolníci kmitali se svými zlevněnými Mountfieldy, statkáři kroužili vsedě na svých značkových sekačkách. Ve výsledku šlo o zběsilou kakofonii zvuků, kterou po obědě vystřídal řev cirkulárek. K večeru se začaly vracet traktory a svoje druhé sólo si vysekly elektrické dojičky.  Celé to občas zpestřila divoká hádka z jedné nebo z druhé strany, která byla tak hlasitá, že jste velmi často získali pocit, že jste přímo v centru dění. Někdy to nebyla ani hádka, jen vzrušená diskuse, přesto vás nechtěně vtáhla do řešení svých problémů.  Poté nastoupila venkovská mládež na svých motostrojích, které většinou vznikaly asi tak, co dům, respektive stodola či garáž daly. Ovšem vytúrovat je místní chasníci dovedli do pěkných otáčekJ. Když už by se zdálo, že by s padajícím soumrakem mohl nastat klid, ozval se zbytek místní omladiny od jakési dunivé hudební párty, dle mého až technopátryL od místního rybníka, kde vydrželi u reprodukované hudby juchat dlouho do noci. Když skončili, vesničtí psi byli tak vystresovaní, že stačila jedna toulavá kočka, aby se divoce rozštěkali, což jim vydrželo zbytek noci. A poté znovu nastoupil kohout, oznamující nový venkovský den.  Jsem ráda, že jsem zpátky v Praze, kde panuje lenivý klid.  Všichni Pražáci jsou na venkověJ

neděle 10. července 2011

Synové ďábla

Nehodlám se zmiňovat o nějakých neposlušných dětech, ale o knize, ke které jsem se během lenivé neděle dostala.  Jde o knihu Wolfa Serna, od něhož jsem už četla několik knih o ranhojičích a docela mě bavily. I tato kniha je historická a jde o takovou historickou detektivku, tedy příjemné letní čtení.  Je to takové lenošení s detektivkou, o kterém byl i sobotní TobogánJ. Krom detektivní zápletky se v knize lze dozvědět i řadu zajímavostí o středověké medicíně, a třeba léčba syfilidy v šestnáctém století je vskutku docela síla. Nemohou samozřejmě chybět ani v minulosti tolik oblíbené procesy s čarodějnicemi a další atributy charakterizující šestnácté století.  Jako letní čtení mohou být Synové ďábla příjemní společníci.

sobota 9. července 2011

Zemřel Josef Suk

Před pár dny zemřel Josef Suk, houslový virtuos a skutečný mistr. Také pravnuk Antonína Dvořáka a vnuk Josefa Suka. Nechci tady psát nekrolog, od toho jsou jiní, jen malou osobní vzpomínku, protože s panem Sukem jsem setkala a byl to zážitek, na který se nezapomíná.  Říká se, že opravdová hvězda se pozná i podle toho, jak se chová ke svému okolí. A on byl v tomto směru báječný. Často jezdil do kraje svého původu, do Křečovic a do Neveklova, kde se k místním lidem choval naprosto skvěle. Se mnou se setkal díky mé první knize, Osud spjatý s hudbou, kde se zmiňuji i o jeho dědečkovi, který hrál velkou roli v životě mého hrdiny, Jana Heřmana. Nejdřív mi volal. Byla jsem zrovna v tramvaji, když zvonil telefon: Normálně v tramvaji telefon neberu, navíc neznámé číslo, tenkrát jsem ale udělala výjimku a udělala jsem dobře. U telefonu byl sám mistr. Úplně se mi podlomila kolena a okamžitě jsem skákala z tramvaje ven, abych měla na vzácný hovor klid. Řekl mi, že četl moji knihu a že se mu líbila. Koktala jsem jak malá holka, ale radost jsem měla obrovskou. Byl milý, příjemný, vstřícný. A když jsme se pak po čase krátce setkali i osobně, pamatoval si, kdo jsem a svoji chválu zopakoval. Byla jsem v sedmém nebi, a když jsem se mu do knihy podepisovala, pěkně se mi chvěla ruka.  Je to už víc než rok, přesto naše setkání patřilo k těm, které si ve vzpomínkách hýčkáte. Proto mě zasáhlo, když jsem se dozvěděla, že zemřel. Byl to nejen velký umělec, ale i báječný člověk. Bude tady moc chybět.

pátek 8. července 2011

Jak se pejsek a kočička rozvádějí

Pejsek a kočička byli manželé řadu let. Upekli plno dortů a vyvedli i několik mláďat. Žádné hybridy, hezky pěkně kočičku i štěňátko, žádný klon. Uteklo několik let, kočička tloustla a lenivěla, pejsek pelichal. A pak najednou pejsek zatoužil po jiné smečce. Kočičce se to ovšem nelíbilo, tak bojovala. Všemi kočičími zbraněmi, hlasitě mňoukala, škrábala ostrými drápky, či falešně předla. Pejsek občas zavrčel, sem tam štěknul, a pak začal utíkat. Jenže vidina plné misky ho vždycky přivedla zpět. A taky měli společnou boudičku, nechtělo se mu přespávat na ulici nebo se mačkat s novou kočičkou v jejím malém pelíšku. Stará kočička se vždycky zaradovala, a aby jí zase neutekl, zkusila mluvit jeho řečí, pořád na něj štěkala:-). To se mu ovšem nelíbilo, vždyť ta nová tak jemně pomňoukává. Proto zase utekl. Kočičce nezbývalo, než znovu začít falešně příst. A tak to šlo pořád dokola. Jen štěně a kotě z toho byli smutní, nerozuměli tomu a bylo jim to líto. A v boudičce také nebylo tolik místa, aby se divoké štěkání a rozladěné prskání dalo přeslechnout. Vyrůstat v tom nebylo nic příjemného, nemohli se dočkat, až se trhnou a utečou se svojí novou smečkou, kde se zařídí po svém. Jen pořád neví jak, pejsek a kočička jim toho moc neukázali. A tak budou plácat svůj vlastní dort, který také nebude k jídlu, protože ho pečou podle rodinného receptu. Starý pejsek s kočičkou to prostě trochu zkonili, což jim ale pořád nedochází, protože vidí jen sebe. A my, co to vidíme s odstupem, jim to nemůžeme říct. Leda snad, kdyby dali na pohádky…:-)


čtvrtek 7. července 2011

Ale je to z Moravy:-)

  Moravané v poslední době stále hlasitěji deklarují svoji samostatnost, vyvěšují moravské vlajky a chtějí od Čech pryč:-) protože jsme příliš pragocentričtí a na Moravu zapomínáme. To je ale otázka politická, protože v podhradí se to vidí úplně jinak. Hlavně, co se jídla týká, vše, co je z Moravy, jako by bylo lepší:-). A to nemluvím o víně, které Moravané sami rozdělují na dobré, špatné a pro Pražáky. Ale obecně se zboží s přívlastkem moravské prodává jaksi lépe - ať už je to moravská slivovice, klobása, uzené či zelenina. Onehdy jsem zastavila u prodejců při silnici s úmyslem koupit borůvky, protože vyrazit na ně do lesa je nad moje síly:-), respektive lenost:-)). Nebyly. Ale měli nějaké brambory, jahody a natlučené meruňky. Chystala jsem se odjet, ale bodrý prodavač mě nechtěl pustit, a se slovy, že to jsou opravdu, ale opravdu meruňky z Moravy, mě nutil je alespoň ochutnat. Nakonec mě ukecal, a já si pytlík předraženého ovoce vskutku koupila. Předhodila jsem ho doma ke konzumaci a nikdo nic nepoznal. Musela jsem zdůraznit, že jsou z Moravy:-), aby mou koupi náležitě ocenili. A to jsme ještě měli k večeři moravského vrabce. Moravané jsou v tomto směru trochu ochuzeni, žádný český vrabec se na jídelníčcích asi nevyskytuje stejně jako česká klobáska. Snad ještě pivo, ale i to mají v Brně vlastní:-). Prostě, co je z Moravy, to je dobré. A na moravské víno sama nedám dopustit, byť nevím, zda nepiju jen to pro pražáky.Ale i to mi chutná:-) Možná jen proto, že je z Moravy:-)


středa 6. července 2011

Jan Hus

...nám vybojoval něco, o čem rozhodně neměl ani tušení a o co mu zcela jistě vůbec nešlo, a to den pracovního volna. Stejně úspěšní byli i včerejší Cyril a Metoděj, ale o tom již bylo řečeno, respektive napsáno. J
   My si dnes připomínáme výročí jeho upáleníJ . Vypadá to, jako že oslavujeme jeho smrt, ale to by mi jeho příznivci rázně vyvrátili. Jde zjevně o neobratnost českého jazyka, když důvodem k státnímu svátku je smrt nějakého člověkaJ, ale to stejně nikoho nezajímá, protože hlavním smyslem dneška je pro většinu Čechů volný den. Také bych to tak vnímala, ale musel by být upálen třeba v listopadu a ne zrovna o prázdnináchJ.
  Jinak Hus nepatří k mým oblíbeným historickým postavám, byť Zdeněk Štěpánek ho v dávném filmu ztvárnil pěkně charismaticky. Realita, jak je známo, asi byla úplně jiná, ale nehodlám tady dělat historický rozbor dnešního církevního svátku, který si někteří jistě užívají a vnímají jeho význam úplně jinak než já.  Za čtyři roky, až bude kulaté- 600- výročí jeho pobytu v Kostnici, se jistě budou dít věci, které nám podstatu jeho života a učení vysvětlí tak dokonale, že pro pochybovače nebude ani trochu prostoruJ. Jen doufám, že nebudou komplikace, jako při pětistém výročí. Tehdy měl být instalován pomník na Staromáku, ovšem válka onen slavnostní okamžik posunula o celých deset let dopředu. V roce 1915 nebyl moc prostor pro nějaké lidové veseliceL
    Je dost dobře možné, že ani v roce 2015 nebude,L ale nechci malovat čerta na zeď, zvlášť v den církevního svátku. Je příjemný volný den, v Husinci jistě slaví a my v Praze máme výborný orientační bod. Sejít se u Husa na Staromáku dokáže i naprostý neznalec pražského místopisuJ