pondělí 30. listopadu 2015

Adventní věnce



jsme si letos vyrobili společně se studenty. Povedly seJ

Někteří experimentátoři zkoušeli i netradiční materiály. Třeba odličovací tampóny. No, napadlo by vás to? Přitom to vůbec nevypadá špatně
Každopádně, adventní čas je tu v plné síle. Užívejte si ho

neděle 29. listopadu 2015

Z pohledu jezevčíka

Není to o Zachariášovi, ale čte se to moc hezky. Oni ti jezevčíci mají prostě mnohé společné. Příhody malého německého jezevčíka Herkula sepsala Frauke Scheunemannová, a jde o čtení velmi půvabné. Jezevčíka jeho nová majitelka zachránila z útulku a nyní se spolu sžívají. Jde tedy o příběh plný veselých psích příhod, které jsou každému milovníku psů důvěrně známé. Tudíž se společně se Zachariášem kocháme psí literaturou. Krásnou:-)
                                       







sobota 28. listopadu 2015

Advent

Začal tradičním adventním koncertem v privátně vstřícném, laskavém a nabíjejícím prostředí. Lépe zahájit ani nešlo:-)

Adventní rozjímání může vypuknout....

pátek 27. listopadu 2015

Kam jsme došli?

Nabízí se logicky řada odpovědí, leč já se chci vyvarovat veškerých vulgarismů a vlastně nehledám žádnou odpověď, nýbrž chci informovat o Hovorech, které proběhly včera večer. Tady jsme si spolu s Václavem Bartuškou, který kdysi napsal knihu Polojasno, kladli onu sugestivní otázku, kam kráčíme od 17. listopadu 1989? Jdeme tím směrem, který se nám líbí nebo jsme se ocitli v nějaké slepé uličce, odkud nás zase musí někdo vyvést nebo tam zahnijeme na věčné časy?

Na naše setkání dorazilo příjemně velké množství lidí, byli jsme tak rovnoměrně rozloženi na pamětníky a mladé posluchače se zájmem. To mě potěšilo hlavně v mém protimediálním tažení, které tvrdí, že moderním dějinám se ve školách vyhýbají. Není to pravda. 
Nicméně, včerejšek byl o reflexi 17.listopadu a době porevoluční. Připomněli jsme si události na tehdejším Albertově,psychopatickou postavu Drahomíry Dražské, prohnilost systému, který to tenkrát už vzdal a neměl sílu se bránit ( přesto byly plány na kulometné hnízdo, které by pokropilo Letnou či přelet nadzvukových stíhaček těsně nad demonstrujícími, které se naštěstí neuskutečnily). Zmínila se tzv."Lorencova skartace, " i to, že šéf StB sice chvíli ve vazbě poseděl, ale při jeho předání na Slovensko byl zbaven všech obvinění a aktivně se zapojil do porevolučního podnikatelského života. Cesta, kterou kráčíme od oněch revolučních dní, je podle našeho hosta cestou správným směrem, máme se nyní tak dobře, jako nikdy v minulosti a je jen na nás, zda si své hodnoty dokážeme ubránit. 
To byla hezký tečka za hodinovým revolučním setkáním, které bylo rychlé, dynamické, výstižné...
Asi bychom rádi debatovali dál, ale náš host měl zase jiné povinnosti, tak snad příště. Tentokrát to ale opravdu stálo za to, byť třeba moje polojasno trvá:-)
A letos naposledy. Příště až zase v novém roce, na sklonku ledna...




  

čtvrtek 26. listopadu 2015

V Senátu

Letošní slavnostní akce, které připomínaly Jana Husa, vyvrcholily v úterý v Senátu. Slavnostní shromáždění za účasti pana kardinála Duky, předsedy senátu pana Štěcha a dalších, připomnělo osobnost Jana Husa. Poté byla zahájena výstava textů a učebnic, které se zabývají velkým reformátorem. Během následujícího slavnostního rautu bylo možné si s mnoha účastníky i neformálně popovídat, takže nešlo nevyužít příležitosti k pár vzácným slovům s panem kardinálem či s panem Strejčkem, který tady nádherně přenášel úryvky z Husova života. Osobně mě potěšila přítomnost historiků, pana Šmahela a pana Šebka, stejně jako možnost prohlédnout si historické prostory Valdštejnského paláce. Nostalgicky jsem si připomněla své vlastní zdejší vystoupení, které už dávno odnesl čas, nicméně ve zdejších místnostech mi nostalgicky znovu naskočilo. Ve finále, nejkrásnější byla  prohlídka zákulisí, palác je to vskutku impozantní a dějiny tudy doopravdy kráčely... 
A samotný  Valdštejn si to tehdy prostě hezky zařídil….















středa 25. listopadu 2015

Všichni chtějí do Prahy

Prodloužení víkendového pobytu mimo Prahu se neukázalo jako  úplně dobrý nápad. Dostat se totiž v pondělí ráno do Prahy se jeví jako takřka nadlidský úkol. Všichni totiž chtějí do Prahy. Jeden z mnoha současných paradoxů, všichni na Pražáky nadávají, ale všichni chtějí být součásti Prahy, minimálně v pracovní čas. A poté se zas z prostoru svého příměstského bydlení vymezují, že ti Pražáci jsou děsní:-). Nu, to je jen taková úsměvná paradoxní vsuvka, která není myšlena jako nic proti ničemu, jen suché konstatování. Co naopak jako děsné vnímám doopravdy, je to cestování. Do Prahy jsem se dostala v podstatě až na třetí pokus. První ztroskotal na příjezdu k dálnici. Už tam se štosovala kolona, kterou Zelená vlna označila za hodinovou. (až zpětně jsem zjistila, že kdybych se na dálnici doploužila, tvrdla bych tam v další koloně dvě hodiny!))
Volím ale starou benešovskou, kde je to vzápětí totéž jen s tím rozdílem, že Zelená vlna už nic nehlásí. Jelikož trochu nasněžilo a všude jsou tu kamióny, které nechtějí platit mýtné, je jasné, že zdejší kopečky prostě nevyjedou a tedy se kolona dopoledne nerozjede. Je třeba počkat na slunce, které letošní první námrazu zlikviduje a to dřív než v poledne nebude.
 Tedy druhý návrat a třetí cesta z úplně druhé strany. To už bylo úspěšné a zásek nastal až v Praze, kde se to všechno štosuje před permanentně opravovaným nuselským mostem, čímž se z cesty přes Prahu nestává tradiční hodinová záležitost, ale již celkem běžně dvouhodinová. A nepomůžete si ani v MHD, která se vlekla ve stejné koloně jako my, takže je to prostě o trpělivosti
(a pružnosti pracovní doby J).  Prostě všichni chtějí do Prahy.

Jen místům odpovědným za dálnice a dopravu je to jaksi fuk…
A to bylo sněhu jen minimálně....

úterý 24. listopadu 2015

Školní noviny

Pokud si někdo automaticky vybaví  nějaké noviny, které informují o školství, jsou to většinou Učitelské noviny, které patrně leží v každé sborovně. A slovo leží patrně vystihuje i jejich čtivost. Nic proti nim, jistě svou funkci plní dokonale, a je možné, že někoho i hodně oslovují. Mně osobně přišly vždycky hodně akademické, nečtivé a místy až nudné. Jistě, kdybych hledala práci ve školství, patrně bych po nich sáhla, kvůli rozsáhlé inzerci. Kdybych si ale chtěla počíst o škole, myslím tím zajímavě počíst, tak bych sáhla po jiném časopise. Jde o časopis Rodina a škola, který jako svou cílovou skupinu deklaruje rodiče a učitele. Nabízí řadu různých a různorodých pohledů na výchovu, vzdělávání, souhru školy a rodiny, vztah veřejnosti ke škole, přináší fejetony,(často hodně veselé:-)) postřehy,aktuální dění i zajímavé nápady. Nevím, zda je to tím, že s mnoha názory zde prezentovaným souzním či zda je to prostě jen psáno stylem, který mi víc vyhovuje, ale Rodina a školaje časopis, který stojí za to. A měl by být ve všech sborovnách, kde by asi moc neležel, nýbrž koloval po kabinetech k přečtení a inspiraci. Stejně, jako by našel uplatnění v rodinách, kde mají někoho školou povinného, což je poměrně velké procento rodin. Minimálně za zkoušku to stojí, proto nabízím klasické seznámení s časopisem Škola a rodina. Jako kdysi Lidové noviny ho chceme do každé rodiny.....

pondělí 23. listopadu 2015

Pasáž Lucerna


Obrácený kůň tam v současnosti není sám, naopak, doprovázejí ho dvě další instalace. Jedna - ta s těmi noži- je upoutávkou a vstupem na výstavu, druhá -ta s těmi panely- reflektuje česko - polské historické vztahy. Nu, dlouho jsem tu  nebyla, tak je člověk překvapován na každém kroku:-) Ale jsou to zajímavá překvapení.










neděle 22. listopadu 2015

Havel

Václav Havel automaticky k listopadu patří. A protože často si kniha nachází svého čtenáře, pak i mě si našla jeho monografie právě v listopadových dnech.  Životopis našeho prvního porevolučního prezidenta sepsal Michael Žantovský. Dost jsem se na knihu těšila, byla jsem zvědavá, co nového se dozvím. Bylo to mnoho, samozřejmě. Ať už ze života samotného či z disidentského, uměleckého či politického zákulisí.  Václav Havel tady vystupuje poměrně plasticky, stejně jako doba, která ho formovala. Podstatnou roli tady samozřejmě hrají i ženy, které k němu neodmyslitelně patří. Kniha je rozsáhlá, stejně jako byl rozsáhlý Havlův život. Není tedy ještě dočtena, dojmy se kumulují, přeskupují, myšlenky formulují. Trochu se mi posunuly růžové brýle v nahlížení na jeho osobu, byť paradoxně autor asi zamýšlel spíš glorifikaci neřku-li adorování pana prezidenta. Na mě to tedy mělo spíš opačný účinek, ale jak říkám, myšlenky se teprve formulují. Četba je to zajímavá, poučná, ale není to snadné čtení na neděli, byť jsem si ho do své nedělní rubriky zařadilaJ. Možná by mě i zajímalo, jak tu knihu hodnotí ostatní, kdo ji četli. A nemuseli ji číst zrovna v listopaduJ.
                                

sobota 21. listopadu 2015

Dáma ve zlatém

O film se docela zajímám, přesto mi Dáma ve zlatém nějak unikla. A přitom jde o celkem zajímavou podívanou. Ještě že mám vnímavé studenty, kteří mě na film upozornili. Bylo pro mě příjemné, připomenut si osud rakouské Mony Lisy, která nyní bohužel visí v New Yorku, kam se cestuje mnohem hůře než do vídeňského Belvederu, kde byla až do svého slavného restitučního procesu. Ne, že bych byla odpůrce navrácení uměleckých předmětů těm, kterým byly ukradeny. Ale asi bych byla víc spokojena, kdyby majitelka prodala obraz Rakušanům než za horentní sumu Američanům….

Ale je tomu tak, peníze jsou velmi sinými motivem, proto patrně obraz nyní visí tam, kde je. I když zase po zhlédnutí filmu a reakcích zde představovaných Rakušanů se člověk paní Altman vlastně ani nediví. To ale není podstatné. Zajímavé je, jak film reflektuje nejen umění, ale i Rakousko a okupaci, což se u nás většinou moc nevidí. Ještě víc zajímavá je Helen Mirren která je jako vždy naprosto dokonalá. A pak příběh Zlaté Adele, prostě film, který stojí za to vidět. Alespoň podle mého. A je-li to forma domácího kina, kdy vás neprudí žádný popcorn a další relikvie naší kulturní současnosti, je to ještě lepšíJ

pátek 20. listopadu 2015

Večírek

Ačkoliv se navenek zdá, že učitel si pěstuje svou přísnou image a odpor ke všem závislostem, ve skutečnosti je většina učitelstva od podstaty veselá a ráda využije kde jaké příležitosti k nějakému posezení. Pravda, dle zákona se na půdě školy nesmí požívat žádný alkohol, což logicky vede k omšelé rádoby vtipné hlášce, že nebudeme pít na půdě, ale v přízemí. Nicméně, zákony kantoři převážně ctí, proto se opravdu ve většině sboroven nepije. Takové situace, jako za mého mládí, kdy se rozhlasem vyhlásil „výjimečný stav“, což znamenalo, že někdo slaví narozeniny a máme si přijít ťuknout, již opravdu nastat nemohou. Stejně bizardní je i představa kantora ve škole s cigaretou v ruce, což třeba v době mých gymnaziálních studií bývalo naprosto běžné. Zejména u tělocvikářů se tvořila taková clona, že nalézt svého vyučujícího byl mnohdy takřka bojový úkol. Dnešní škola je z tohoto úhlu pohledu naprosto sterilní a kantorské večírky se tudíž v převážné většině odehrávají mimo školní areál. Další specifikou školních „firemních“ večírků je, že si účastníci platí vše sami, v lepším případě mají gratis pouze přípitek. Žádné orgie, jaké známé z opravdivých firemních mejdanů se zde tedy konat nemohou. Ale zase důvodů k setkání je v rámci školního roku poměrně dost: lze zažít večírek na konci roku či na začátku roku, na konci prázdnin stejně jako na začátku (každých) prázdnin. Oblíbeným večírkem bývá ten maturitní, po kterém následuje řada pomaturitních a abiturientských. Svoje kouzlo má samozřejmě večírek vánoční, velikonoční či ten u příležitosti dne učitelů. Nelze opominout večírky narozeninové, jubilejní či takové, které byly svolány pro utužení kolektivu, jakousi formu školního team buildingu. Nezastupitelné místo mají setkání rozlučková, která sice původně mířila na pedagogy, kteří se ve školství dožili důchodu, do kterého se chystají odejít, ale v podstatě mohou být rozlučková s kýmkoliv, kdo se rozhodl opustit školství a věnovat se nějaké výdělečné činnosti, což se v poslední době stává čím dál častěji. Jak vidno, není ve strohém kantorském světě nouze o rozptýlení, přičemž večírek je mnohdy opravdu eufemismus. Někdy totiž lze hovořit i o opravdu bujarých mejdanech, které by žactvo skutečně udivily (ostatně, často udiví i kantory samotné, že jsou ještě něčeho takového schopni. )Jediné, co je  liší od ostatních večírků je asi to, že kantoři se snaží oslavovat v okamžiku, kdy druhý den nemusí do školy. Protože, co si budeme povídat, s kocovinou lze sedět někde za přepážkou, lze se i schovat někam do kanceláře, ale učit s ní opravdu nejde. Už jen proto, že děti neomylně vycítí, že nejste ve formě a hned vám ukážou, čeho jsou schopni. Jen tak, cvičně, aby byla nějaká legrace. Jen ten kantor s kocovinou tu legraci nevnímá, proto v rámci vlastní sebeúcty jsou učitelské večírky většinou ve dnech, kdy druhý den v osm hodin nezazvoní. Aby si zachovali svou přísnou image a jasně deklarovali odpor ke všem závislostemJ

čtvrtek 19. listopadu 2015

Revoluční Hovory


Po oslavách výročí 17. listopadu, kterým bylo zasvěceno celé deštivé úterý, dnešní chladný čtvrtek věnuji pozvánce na příští týden, (rovněž čtvrtek),kdy se nad tématem 17. listopadu sejdeme znovu, tentokrát v rámci našich Hovorů, na které přijal pozvání diplomat a aktivní účastník tehdejších dějů, pan Václav Bartuška, autor knihy Polojasno. Protože polojasno máme mnozí dodnes, rádi bychom se dobrali nějakých nových informací a úhlů pohledu, podebatovali o minulosti i současnosti. To vše nabízíme v rámci dalšího dílu našich Hovorů, na které Vás tímto srdečně zvu. Setkání to bude jistě sametové, ovšem názory i reakce mohou být poněkud dramatické neřku-li kontroverzní. Budeme se totiž ptát, kam jsme vlastně došli po těch letech od listopadu. Přijďte se podívat i ptát do našeho mediálního centra příští čtvrtek, 26.11. 2015. Začínáme v 19 hodin.



středa 18. listopadu 2015

Stalo se v listopadu…

Máme tady listopadové dny, které nabízejí řadu motivů k přemýšlení, často spojených s listopadovými událostmi. Je to čas, který se kdysi oslavoval s lampiony a jásáním nad vítězstvím říjnové revoluce v Rusku (ano, pořád mluvím o listopaduJ). Dnes se jedním dechem oslavuje pád berlínské zdi a zároveň se po páteční Paříži hlasitěji mluví o stavbě zdi nové, ke které nás nutí stávající skutečnost.
 U nás pak slavíme předání moci v listopadu 89, což může vést i k takové zkratkovité rekapitulaci. Kdo si ještě pamatuje na revoluční hesla, ví, že se žádalo vyšetření zásahu na Národní třídě, svobodné volby, svobodný tisk, svobodu projevu a cestování. A jaké je shrnutí současnosti? Zásah nikdy spolehlivě vyšetřen nebyl, respektive na veřejnost se jasné pojmenování nedostalo. Svobodné volby sice máme, leč skoro nikdo k nim nechodí. O svobodě tisku lze hovořit jen velmi těžko, když všechna „nezávislá“ média mají svého majitele, na kterém jsou tedy zcela jistě závislá. Svoboda projevu je převálcována politickou korektností, takže pojmenovat mnohé události konkrétním a výstižným termínem se již dávno nesmí, a svoboda cestování nám mizí spolu s vlnou uprchlíků a teroristických útoků. 
A to mě vede k další, patrně velmi nekorektní poznámce. Brutální atentáty v Paříži, která je mojí srdeční záležitostí, zděšeně sleduji od pátku třináctého. Fascinuje mě ta míra solidarity zdola a  zároveň korektní nesoudnosti i nestoudnosti, kdy se všichni vysoce postavení politici předhánějí v účasti a v ujišťování o tom, kdo všechno je nevinný, hlavně nesmí zaznít nic proti islámu! Mocní nás nabádají, jak nemáme zobecňovat a házet všechny do jednoho pytle….
 Nikde nahoře se ale nezdůrazňuje, čím se provinili ti, co padli za oběť, kdo se zastane jich a jejich rodin? Všeobecně se to smete jako daň za svobodu, pozůstalým se vyjádří oficiální soustrast  z úst všech evropských politických špiček (ta je opravdu vytrhne) a dál se bude přihlížet, jak je Evropa devastována někým, kdo ji v podstatě chce zničit a ubližovat. Protože říci naplno, kdo za to může, se do naší politické korektnosti jaksi nehodí.
 Pak je ale na místě naplno říci, že to je definitivní  počátek konce naší dosavadní evropské svobody. A lepší už to nebude, protože kdyby se opravdu naplnila slova všech, co hřímají, jak nekompromisně zasáhnou, je tady válka. Hned a v plné síle. A ta je přeci politicky nekorektní…

To sice je, ale smutné je, že si to myslí jen současní evropští přední politici. Takže nikdo nijak nezasáhne a v podstatě budeme trpně a napjatě očekávat, kde to udeří znovu... Vskutku, smutný příběh

úterý 17. listopadu 2015

Slavnostní úterý

Dnes je státní svátek. Připomínáme si den bojů studentů za svobodu a nezávislost. Tak praví kalendář. Realita je zjevně jiná. Za svobodu a nezávislost u nás dnes nikdo moc  nebojuje, protože si každý myslí, že ji má a nikdo mu ji nevezme. Že většinou zaměňujeme svobodu za nějaký pocit, že všechno (mnohé) můžeme a že nám nedochází, že zmapováni a hlídáni jsme tak, jak se v minulosti nedělo ani největším rebelantům, si mnozí buď neuvědomují, nebo uvědomovat nechtějí. Je možné, že brzy proto budeme sklízet hořké ovoce naší naivity. 
Poměrně hořce vnímám tu medializaci neznalostí, která je takovým zažitým klišé,byť raději bych napsala floskulí. Staví se na dojmu, že o listopadu studenti nic neví - ba i veřejnoprávní reportáž na takové laciné medializaci vytváří svou reportáž s klasickou tečkou, že za to může škola, kde se to prostě neučí. Co na to říci jiného, že že stokrát nic unaví i vola. Těžko bojovat s tak silným větrným mlýnem zažitých klišé. A když se šije do fiktivních neznalostí studentů a nijak se nekomentuje to, kam tuto zemi dovedli ti, co u té "revoluce" byli a tvořili její zákulisí. 
  Ovšem  sváteční den ( i přes všechno já osobně sedmnáctý listopad jako svátek vnímám)  by neměl být otravován nějakou skepsí, ostatně za pár dní, 26. 11., se budeme některým revolučním i porevolučním myšlenkám věnovat v rámci našich Hovorů, na které vás tímto znovu svátečně zvu s důrazem na fakt, že se sejdeme ve čtvrtek a ne ve středu. A dnešní slavnostní (byť kapku deštivý) den si užijme. Třeba tradičně na Národní.
Nebo i jinde, prostě se jen tak svobodně projít, popřemýšlet a užít si sváteční atmosféry. I když, po tom pátku? Ale to raději až zítra.


pondělí 16. listopadu 2015

Ztraceni v Mnichově

Tak nevím. Recenze nadšeně pějí ódy, že jde o nejlepší film dekády. Jiné, než oslavné výkřiky v tisku nenajdete. Mnozí jeho návštěvníci si libují, jak se poučili, dozvěděli se nové věci! (V celku logicky, když pro mnohé bylo objevem, že existoval nějaký „Mnichov“, a oč vůbec v té dohodě šlo, pak je to opravdu objevný filmL). Mnohé oslavné texty staví na tradičním klišé, že tohle jim tedy ve škole neříkali…. To jsou tedy věci, kroutí hlavou a opájejí se nově získanou informací, že existoval nějaký Daladier, který byl u podpisu Mnichovské dohody. To dosud vůbec neslyšeli…
Šla jsem na to s velkým očekáváním a odešla s velkým zklamáním. Nechci moc připomínat, že své sehrála kultura kina, kde už všichni během filmu musí něco pojídat či popíjet, což mi tedy vadí už dávno, ale když chci nějaký film vidět, tak se prostě obrním. Tentokrát přibyla i mobilní mánie. Mnozí lidé prostě nevydrží ty dvě hodiny bez mobilu. Ne snad, že by telefonovali, ale pořád ho rozsvěcejí, něco si tam čtou, hledají či kdoví proč musí zírat na ten osvícený display, který ale pěkně ruší a vyvádí z koncentrace. Podotýkám, že nešlo o žádnou mládež či pubescenty, na mobilu viseli lidé, kterým se hezky česky říká střední generace. Když jsem vedle sedící paní požádala, že by ten telefon nemusela stále zapínat, dostalo se mi nevybíravého komentáře a poté dalších, patrně už naschválů, v podobě neustálého zírání na display. Musela jsem si odsednout do sekce, kde se jen jedlo a pilo, což vedlo k neustálým odběhům mužů na toaletu. Ve finále to rušilo skoro méně, než věčné svícení telefonů. Stejně to ale přispělo k nepříjemnému pocitu z návštěvy kina. A teď ten film. Tam platí ono úvodní, tak nevím…
Bez prozrazení obsahu asi nejde učinit žádný závěr a závěr by si asi každý měl učinit sám.  O tom, že mystifikace prolíná celým naším současným životem nelze pochybovat. O tom, že historii si každý vykládá a přizpůsobuje k obrazu svému, také nikdo nepochybuje. Leitmotivem příběhu je boj proti zaběhnutým klišé, přičemž některá jakoby boří a jiná zase vytváří nebo utvrzuje. Třeba to, jací jsou Češi zbabělci a prospěcháři, jak nebojují, kolaborují a já nevím, co je ještě. Do toho sebeopojení filmaři a finále v duchu očekávané pointy že všechno je jinak. S tím sice souhlasit mohu, ale ve finále ve mně film zanechal takovou zvláštní pachuť. Může to asi být i tím, že nepatřím do imaginárního okruhu režisérových přátel, pro které byl film určen. I když na druhou stranu, jeho ostatní filmy mám ráda. Tak já nevím, jsem z toho asi ztracena v Mnichově. Nebo v překladuJ


neděle 15. listopadu 2015

Jak se nestát vrahem?

Titulek, který by mohl v určitých napjatých okamžicích znít jako velmi vyzývavá, posléze snad jen řečnická otázka, v sobě ve skutečnosti skrývá název knihy Ivana Klímy. Respektive jde o sborník jeho vynikajících fejetonů, které se k nedělní kávě a bábovce hodí přímo dokonale. Jsou to (alespoň na mě tak působí) skvělé bonbonky, které je potřeba dokonale vychutnat. Navíc, mnohé názory pana Klímy-např.o prznění češtiny, mediální přeceňování fotbalistů či hokejistů, plané sliby politiků či třeba vztah k abstraktnímu uměníJ- se tak shodují s mými, že je m vzápětí hodně líto, že to neumím tak precizně a výborně popsat jako on. Ale zase si to mohu přečíst a čtení je to báječné. Navíc, Ivan Klíma je jeden z našich nejpřekládanějších autorů, takže je jasné, že to umí jen minimum lidíJ. Každopádně, toto čtení z vás vraha neudělá, vražedně hezké zážitky vám ale přinese.

                       

sobota 14. listopadu 2015

Dobrá věc se podařila

Ti, kdo znají prostor Masarykova nádraží, mohou nyní kráčet kolem pamětní desky, která připomíná Čechy, Židy a protinacisticky smýšlející Němce, kteří byli vyhnáni v roce 1938 s událostmi souvisejícími kolem Mnichova. O celou akci se zasloužilo Centrum české historie a díky tomu máme na očích takové memento, které nám připomíná věci, na které mnozí rádi zapomínají. Důstojný rámec celé akce byl završen hymnou, která v nádražní hale zazněla v podání Petra Koláře, který přijal pozvání Centra. Samozřejmě se účastnili pamětníci, zájemci i současní politici. Deska byla slavnostně odhalena a nyní se můžete podívat i Vy. A připomenout si napjaté události kolem Mnichovské dohody. A nejen ty. 










pátek 13. listopadu 2015

Interaktivní tabule

Kantor se stane zpátečníkem ani neví jak. Stačí lpění na nějakých pravidlech a rázem je z něj staromilec, konzervativec nebo dokonce i starou strukturou. A jsou dokonce i tací, co se vytrvale odmítají stát zábavnými flexibilními kreativci, kteří si uvolněně se svými osmáky tykají. Ti pak mají v českém školství pověst pedantů, nesnesitelných tyranů ba i odmítačů veškerého novátorství. Moje role odmítačky pokroku vznikla v souvislosti se zaváděním interaktivních tabulí do výuky. Odmítala jsem je a vytrvale psala křídou. Neomluvitelné.
Není pochyb, že se mi musela zhoršit pověst. Vždycky to tak je. Kdo nezapadá do současného trendu virtualizace, je v podstatě pranýřován. Vím to, protože pár takových obětí znám. Například jeden můj kolega. Vytrvale odmítá povolit dětem v hodině matematiky mobily, na kterých by si spočítaly základní početní úkony. Zastarale lpí na názoru, že malou násobilku a sčítat i odčítat do sta mají děti prostě zvládnout z hlavy.  Hodně kvůli tomu trpí na třídních schůzkách, kde ho rodiče takřka kamenují svojí nespokojeností. Nemůže přeci děti tolik přetěžovat! Mají přeci právo využívat moderní pomůcky. Vždycky jejich setkání skončí u ředitele, který rodičovské lamentaci samozřejmě ustoupí. Co kdyby si někdo z nich stěžoval na ČŠI? Šalamounsky ale povolí kalkulačky, které děti většinou nevlastní, protože obyčejná kalkulačka nejde připojit k wi-fi a proč by ji měly mít, když mají mobil? Tedy se během následujících třídních schůzek situace opakuje a všichni se ocitají v začarovaném kruhu vlastní neústupnosti.
Koneckonců, i jiné předměty nabízejí věčný souboj tradičních a novodobých metod, které jsou pak vděčným námětem různých mediálních klišé a zevšeobecňování. Proč se třeba mají učit nějaký dějepis, když všechno najdou na netu? A biflovat se nějaká data? To je snad trochu přežité, je přeci jedno, kdy co bylo? Učit se psát? K čemu, když máme klávesnici? Studovat nějaké chemické vzorce? Nač,když  chemii stejně v životě neupotřebím? Tak bych mohla pokračovat do nekonečna, čímž bych ale logicky odbočila od interaktivní tabule, která je výstavní skříní současnosti. Která škola nemá interaktivní tabuli jako by ani nebyla. Dealeři navštěvují školy s vytrvalostí podomních prodejců z devadesátých let a sofistikovaně přesvědčují učitelské sbory, že jedině s touto technickou vychytávkou zaujmou dnešní mládež, jinak nemáte prostě šanci. Na všechno si tady děti mohu sáhnout, mohu vidět pokus v přímém přenosu, tahat písmenka z jednoho konce tabule na druhý. A jistě není daleko doba, kdy nebudete muset učit vůbec, hřímal jeden obzvlášť zanícený prodejce, vše za vás odučí tabule sama!
No, tak to bych zažít nechtěla. Stejně jako práci s touto módní záležitostí. Taková jedna příprava na vyučování zabere minimálně tři plné hodiny. Pak vítězoslavně dorazíte se svou přípravou do třídy a ejhle, zázrak techniky zrovna nefunguje. Vypadl nějaký kabel. Svou tříhodinovou přípravu si tedy můžete směle strčit za klobouk a práce v hodině je zase interaktivní jen díky vám.  Jindy se zase tabule sekne uprostřed věty, další den došla náplň do fix, poté fixy rovnou někdo ukradnul. Další nemáme, oznámí vám z kanceláře, kde dodají, že už v letošním rozpočtu stejně na ně nebude místo.
Je to tak s mnoha novinkami ve školství a nějak se tím narušuje rovnováha. Tedy převážně moje duševní rovnováha. Vnímám ten rozpor, kdy na jedné straně nejsou peníze na nic, ale akce interaktivní tabule do škol (podobně jako kdysi tunel zvaný internet do školy) se najdou peníze poměrně velkého kalibru. Jednou jsem se zajímala o ceny podobných atraktivních zařízení. Pod šedesát tisíc nejde. Když si ale chci koupit knihu pro další studium, pak musím podstoupit byrokratický maraton a většinou mi to neschválí, protože tři sta za knihu je na školní rozpočet velká položka.
Na interaktivní tabuli se přesto dá najít několik pozitiv. Lze ji využít jako promítací plátno, to ano. Lze na ni demonstrovat pojem černá díra. Snadno se díky ní vysvětlí, jak něco dokáže bezezbytku spolykat tolik peněz, které by se daly využít mnohem smysluplněji. V neposlední řadě je dobrá pro dějepis či biologii, aby ukázala slepou větev ve vývoji. Podobně jako neandrtálci byli slepou větví ve vývoji lidského rodu, je interaktivní tabule slepou vývojovou větví v modernizaci školství. Jen se to zatím moc neví, školy se svou interaktivní vybaveností dosud rády pyšní. Zjevně je třeba uspokojit nějakou dealerskou lobby a pak se zase do škol bude hrnout něco jiného. Pak snad my, co odmítáme tento módní výstřelek adorovat, zase ztratíme nálepku staromilců, zpátečníků a odpůrců pokroku.


  I když jeden nikdy neví…Třeba v té době už budou opravdu tabule za nás skutečně  učit a na nás zbude realita, vykonávat dozor nad virtuální mládeží a jejich interaktivních virtuálních kantorechJ

čtvrtek 12. listopadu 2015

Hierarchie

 V mnoha profesích je hierarchie takřka sprosté slovo, jinde zase bez znalosti hierarchického uctívání ztratíte glanc hned na počátku své profesní dráhy. Specifická je hierarchie ve školství, které se sice tváří rovnostářsky, leč hierarchie zde panuje víc než kde jinde. I veřejnost to tak vnímá, učitel vysokoškolský je akceptován jako společensky vyšší než učitelka v první třídě, ač ta má se svými svěřenci mnohem více odpovědnější práce než přednášející v kroužku ambiciózních vysokoškoláků. To ale nikdo neřeší a hierarchie veřejných hodnot už vůbec ne. Prostě je to tak nastavené. Stejně jako kastovnictví mezi kantory samotnými, to je možná ještě tvrdší než to všeobecné známé- indické. A přejít z jedné kasty do druhé není také úplně jednoduché, i když n rozdíl od starověké Indie, tady to možné je. Nu, a jaké kasty že to máme? Logicky, učitelé jednotlivých stupňů. Ač se většinou tváří jako kolegové, v podstatě se moc rádi nemají. Ti prvostupňoví nesnáší ty z druhého stupně, ti zase přehlížejí svoje kolegy, kteří si celé dopoledne „hrají“ s prvňákama a do devítky se regulérně bojí. Spolu dohromady pak přezírají kolegy z mateřských školek a nadávají na středoškolské kantory, kteří zase přehlížejí celé základní školství. Mnozí ještě pro zvýšení vlastní důstojnosti nutí žactvo k oslovení „pane profesore“, ač by jim z dob jejich studií mělo být dobře známo, že profesor je funkce jmenovaná prezidentem a jde o vrchol našeho vzdělávacího systému. Ostatně, ti, co pracují na vysoké škole, která je nutným předstupněm k získání kýženého titulu, zase s despektem shlížejí k ostatnímu učitelstvu z výšin své božské nedostižitelnosti. A v podstatě je jedno, zda jde o „asáka“ docenta či skutečného profesora. Ostatně, ono i mnohem lépe zní sdělení, že dělám na fakultě respektive na katedře, než že přicházím z družiny či z oddělení předškolákůJ.
 V českém školství prostě panuje hierarchie podle nejstriktnějších měřítek. Pravda, všichni ji do detailů nectí, ale v obecném povědomí to tak prostě ti kantoři mají.
 I když, měli by si všichni uvědomit, že ve škole je stejně nejdůležitější školník, uklízečka, kuchařky a hospodářka, bez hledu na to, zda jste v mateřince nebo na fakultě.

A pak si celou hierarchii můžete strčit za klobouk. 

středa 11. listopadu 2015

Jan Kubelík

Jan Kubelík byl geniální houslista. Letos se připomínají jeho kulatá životní jubilea. Narodil se v Michli, kde dosud stojí (byť rozpadlý) jeho rodný domek.
Kubelíkova rodina pocházela z mého rodného kraje, což ostatně zmiňuji i ve svém prvním románu Osud spjatý s hudbou, který je sice o Janu Heřmanovi, leč ten měl ke svému slavnému krajanovi velmi blízko.
I já mám k vášnivému houslistovi blízko, zajímá mě jeho život i události kolem něho, proto mi nemohla ujít výstava na Novoměstské radnici, kde proběhla  výstava  korespondence, kterou Jan Kubelík posílal ze svých zahraničních cest.  Jsou to krásné a zajímavé pohlednice. Jednak svým obsahem, kde mistr glosuje svoje zahraniční cesty, ale i svou výtvarnou krásou.

A v průběhu listopadu je možní slyšet řadu krásných Kubelíkových koncertů. Třeba se tak dostane i do širšího povědomí lidí, kteří na naše velikány pozvolna zapomínají. Ale zapomenout na Jana Kubelíka prostě nelze.:-)

úterý 10. listopadu 2015

Listopad

Listopad nabírá na obrátkách, je překvapivě příjemný, co se týká počasí, tak se skoro ani nechce věřit, že v době revolučních změn ve společnosti mrzlo, až praštělo. Letos tedy naopak zažíváme vlídné pokračování babího léta, přesto se k dramatickým událostem sametového přerodu vrátíme v našich již tradičních Hovorech o historii. Na konci listopadu, tentokrát ve čtvrtek 26. 11. se sejdeme s panem Václavem Bartuškou, jehož Polojasno asi všichni známe, a budeme se společně ptát, zda od onoho sedmnáctého listopadového dne v roce 89 někam míříme a pokud ano, kam? (doufám, že se vyhneme vulgárním zkratovitým odpovědím, které se v tomto kontextu v podstatě nabízejíJ). Naše debata se současným diplomatem prostě bude o tom, zda opravdu někam jdeme či zda ten listopad nebyl tehdy jen ojedinělým záchvěvem, který dávno vyšuměl a dneska už nikoho nezajímá? Uvidíme. Přijďte se přesvědčit sami.  Ojedinělé setkání s panem Václavem Bartuškou o Listopadu v listopadu bude 26.11.v 19 hodin na Proseku.


                                     

pondělí 9. listopadu 2015

Gotická energie

Společně s výletem do lázní Mšené nešlo nezopakovat kratičkou návštěvu Panenského Týnce, když tu mají pozitivní energií nabitou nedokončenou gotickou katedrálu.  
Mají, energie tu asi nějaká je, ale třeba pro mě byla mnohem víc vnímatelná v létě. Podzim prostě uspává a je jedno, že se nacházíte v Panenském Týnci. Alespoň mně se tak zdá. Atmosféra stále hezká, tajemná, gotické oblouky pořád magické. Proti létu zmizela přání a malé drobnosti ze zdi, které tam lidé ukládali jako rituál, aby se jim splnila přání. Dle vyhlášky, která zde nyní všude visí, to památce škodí a všechno bylo vyházeno. Máte tady čerpat energii a ne si něco přát:-). Jinou změnu od léta jsem nezaznamenala. Je to prostě hezké místo. Podzimní pointa našeho výletu pak byla zastávka v Panenských Břežanech, kde už ale nefungoval foťák. Prostě takový výlet panenskou podzimní krajinou