středa 31. ledna 2018

Podtrženo, sečteno

Myslím tím první školní půl rok. Je za námi, děti si dnes nesou domů vysvědčení, respektive asi výpis z třídního výkazu, protože blankety na vysvědčení jsou drahé a vydávat dva ročně se nevyplatí. Vydávat jeden, který děti po předložení rodičům vrátí, se neosvědčilo. Vracely se dokumenty značně nevalné kvality. A tak se v rámci šetření vydává jen výpis, čímž je dnešek degradován na úplně obyčejný den, který se slavnostním předávání vysvědčení většinou nemá nic moc společného. Ale přeci jenom něco končí a tak si to minimálně krátkou zmínku zaslouží. A nějakou oslavnou návštěvu cukrárny, ať už je výsledek půlroční práce jakýkoliv. My navíc nemáme odpolední vyučování, takže je pro cukrárnu vytvořen časoprostor. Ale zítra zase do lavic Pololetní volno bude až v pátek, aby se elegantně spojilo s víkendem a mohlo se alespoň na krátký výlet na horyJ


A již pět dlouhých let jsem polosirotek. Letí to tedy pekelně:-(

úterý 30. ledna 2018

Výlet na Mělník

Věnné město českých královen bylo místem, kde jsme strávili víkend. Na semináři, tedy víkend pracovní. Přesto zbyla i chvilka času, hodit okem po zajímavém prostředí. Hlavně tedy po tom, ve kterém jsme se nacházeli. Na zámečku, v areálu zahradnické školy. Spali jsme na internátě, takže návrat do minulosti. I když, tehdejší internáty se s dnešními nedají vůbec srovnávat, samozřejmě. Zde šlo o pohodlné a vlídné prostředí. A ty latifundie kolem. I zajímavé zjištění, že zatímco dříve byla práce zahradníka výhradně doménou mužů, dnes mezi studenty převládají dívky. Ovšem studovat v takovém prostředí je bonus, tady se musí studiu dobře dařit. Stejně jako se dařilo našemu semináři, který mě novu utvrdil v tom , že ve školství pracuji zajímaví a kreativní lidé. Žádnou zapšklou ani hysterickou učitelku jsem nepotkala. Není to v našem školství tak zlé, jak se tvrdí. A mnohde by se mohli inspirovat, třeba na (H)hradě:-)

pondělí 29. ledna 2018

Kamila Moučková

V rámci osmičkového roku chystáme i naše Hovory v tomto duchu. Dnes musím s radostí oznámit, že účast přislíbila paní Kamila Moučková. V únorovém termínu si s námi přijde popovídat o svých zážitcích napříč mnoha osmičkovými roky. Máme se tedy na co těšit a vy všichni se můžete těšit s námi. A pokud budou mezi Vámi zájemci o účast v publiku, zatrhněte si v diáři datum 28.2.
A krom toho, Tobiáš dnes slaví osm měsíců:-)


neděle 28. ledna 2018

Slepá mapa

Po naprosto vynikající a strhující Haně další román této sympatické autorky. Jdu trochu proti proudu, Slepá mapa je její první kniha, ale já začala Hanou. Pak jsem chtěla Slepou mapu, leč byla vyprodána. Tudíž se čtení nekonalo. Přišel zajímavý Hotýlek. Ale rychlý dotisk vše napravil a již je doma. Tak jsem zvědavá, napjatá a moc se těším. Jestli mě čeká stejný čtenářský zážitek jako s Hanou, bude to skvělé. Uvidíme, napíši:)
                                                          Slepá mapa - Alena Mornštajnová | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví

sobota 27. ledna 2018

Rýmička

Vím, jak muži toto klasické nepříjemné onemocnění těžce nesou a nehodlám se jim za to nějak smát. Vím, že vnímají jinak, proto jejich úhel pohledu respektuji. A jelikož do množiny jedinců mužského rodu logicky řadím i Tobiáše, napadlo mě, že může mít stejný problém, jako jeho lidští souputníci. Tudíž mě jeho kýchání dost zneklidnilo. Pořád jsem ho pozorovala a sledovala. Když začal kýchat a prskat druhý den, moje zneklidnění dosáhlo bodu hysterie a třetí den ráno jsem psa sbalila a vyrazila k doktorovi. Maskovala jsem svoji návštěvu za nákup odčervovacích tablet, které mi pan doktor prodal bez podivení. Co už ale trochu údiv vyvolalo, byla moje vlastní diagnóza, že pes má asi rýmu a co s tím. Tobiáš se přitom choval úplně stejně, jako když jdete k zubaři s bolavým zubem. V ordinaci rázem přestane bolet. Dle tohoto mustru Tobiáš v ordinaci kýchnutí ani nenaznačil, naopak, vesele vrtěl ocáskem a šmejdil kolem zaskočeného pana doktora. Jediný, kdo měl v daný okamžik potřebu kýchat jsem byla já.
 Ale jakýsi kodex asi veterinářům velí, že se nad ničím nepodivují a bez mrknutí oka vyhoví všemu, co si platící pacient (majitel pacientaJ) přeje. Tudíž Tobiáš podrobil důkladnému vyšetření, jehož výsledkem byl sdělení, že psovi nic není. A pokud nějak kýchá, což tedy není vidět, dodal, tak to odezní….
Nu, doufejme. Pokud to odezní tak rychle, jako peníze za tuto diagnózu, očekávám, že bude zdravý co by dup.

Jen jsme vylezli z ordinace, rozkýchal se jako divý. Kolemjdoucí na mně pohlíželi jako na tyranku, co vodí mezi lidi nemocné a kdo ví, jestli ne nakažlivé zvíře. Vrátit do ordinace jsem se neodhodlala. Věřím, že to odezníJ

pátek 26. ledna 2018

Volit či nevolit

Máš jít volit, protože je to tvoje povinnost,“ burcují někteří před víkendovým rozhodujícím kolem volby našeho dalšího prezidenta.
Ukazuje se totiž, že řada lidí k volebním urnám vůbec nezamíří. V prvním kole si někoho vybrali, ten nepostoupil, druhé je už tedy nezajímá. Což je regulérní a logické vysvětlení.  Mohli by se sice rozhodovat znovu, ale pokud jim ani jeden kandidát nekonvenuje, pak je asi normální k volbám nejít.
Situaci komplikuje skutečnost, že výsledky takovéto volby jsou označovány jako celonárodní referendum,(dříve příznačně plebiscit, což už je dnes politicky nekorektní, protože přeci nerozhoduje žádný plebsJ), přičemž ve skutečnosti rozhoduje sotva polovina z celého národa. Výsledky pak provází silná nevole ze strany poražených, neboť rozdíl několika málo hlasů nevypovídá vlastně o ničem. Neposkytuje silný a nezpochybnitelný mandát. Vede k hádkám, napětí a nespokojenosti.
Ne, že by prezident v naší zemi byl nějak dominantním politickým hráčem. Osobností, po které pořád tak voláme, stálo v čele naší země vskutku mnohem méně než bychom si byli ochotni připustit. Jenže to už je dávno zapomenuto, nyní se řeší současnost, která hledá svého guru.  A každý za svého favorita bojuje s klapkami na očích, nevidím zlo, neslyším zlo.
Jednu speciální současnou zvláštnost bych výrazněji vypíchla. Pravda, i já už zapomněla, jak to bylo kdysi, navíc přímá volba je tu teprve podruhé. Leč zdá se mi, že skutečná osobnost chybí, v obou táborech! Kandidáti, kteří se prokousali do druhého kola, mají své fankluby, jejichž takřka hlavním cílem je dehonestace toho druhého.  Když jedna parta s pohoršením komentuje chování toho druhého, které může být i totožné s tím jejich favoritem, oponenti se brání nelogickým výrokem, že to je přeci něco jiného! V čem je to jiné neumí relevantně vysvětlit ani jedna strana. Hlavní roli hrají rozbouřené emoce.
Pochybuji, že by bylo možné pregnantněji charakterizovat průběh současné situace než pradávným: ring volný.
S vnímáním současné vrcholné politiky mám v posledních letech určité potíže. Není to nějaká rezignace, způsobená stářím. Ve skutečnosti bych docela ráda mladistvě oslavovala veřejné dění. Ostatně, copak jsou hlavní aktéři probíhajícího divadla nějací mladíci?
Jde spíš o to, že přestávám rozumět té rozbujelé nenávisti. Jako kdyby v nadcházejícím souboji nešlo o to, kdo bude dobře reprezentovat naši zemi, což by mělo být v zájmu nás všech, ale jen vyhrát a tím naštvat všechny, co patří do opačného tábora. A to logicky vede, že ten poražený tábor nebude svého prezidenta uznávat, roztočí se další kolo urážek a nenávisti a úcta k nejvyššímu postu v zemi bude definitivně a hluboce zašlapána do země. Zdá se, že jsme znovu před poměrně patovou situací. Ať vyhraje ten či onen, vždy nejvíc tratíme my všichni, protože zůstanu hádky, napětí a pachuť toho, co vítězství předcházelo. Do toho vstoupí se svojí troškou do mlýna ti, co v druhém kole nevolili a ingredience k další pětiletce plné rozbrojů jsou připraveny. Teď je namíchat do podoby nějakého (po)volebního pěkně pálivého guláše a na žaludeční nevolnost, neřkuli pořádnou koliku, je definitivně zaděláno. I když, třeba bude všechno jinak, po víkendu. Uvidíme. Teď jen rozseknout ono dilema, zda volit či nevolitJ


čtvrtek 25. ledna 2018

Změna je život

   Oblíbené heslo koučů či všech pozitivně laděných lidí, vyzývající ke změně návyků, bourání konzervativních stereotypů a vycházení vstříc veškerému dobrodružství nebo netradičním zážitkům. Prostě co se změní, je lepší. Dle této teorie.
 Napadá mě ale velmi často, jak je to s člověkem jako takovým. Je i u něho změna život? Může se člověk doopravdy změnit a tím posunout svůj život jinam, většinou k lepšímu? Ale i horší změny jsou evidovány, samozřejmě. Mně jde ale o to lepší. Přemýšlím o tom, zda to jde, zda na to má člověk právo a zda to okolí chce akceptovat? Myslím tím nějaký vnitřní přerod, který se podle všeho projevuje buď s postupujícím věkem či díky nějakému silnému zážitku nebo osudovému prozření.
Někdy jde o změny nenápadné, které okolí postupně vstřebá a na původní originál posléze zapomene. Nebo když je dotyčný nějak viditelně potrestán, většinou osudem, a najednou jsou na něm vidět známky pokory a obratu o sto osmdesát stupňů. Světské spravedlnosti se v tomto směru moc nedůvěřuje.
Občas mívám pocit, že jde o ústřední téma veškerých dramatických událostí: copak mu lze věřit, když v minulosti byl takový a makový?
Nikdy mi nebylo úplně jasné, co tím „makový“ mají lidé na mysli. Fakt, že byl daný jedinec kdysi jiného smýšlení než nyní? Nebo zda je rozhodující fakt, že my o tom víme a cítíme se být povolání k souzení jeho současnosti očima minulosti. S dobře skrývanou radostí, že o naší minulosti se toho tolik neví?
Tyto myšlenky se mi opakovaně vrací, naposledy v době prvního kola prezidentské volby. Týkaly se jednoho z kandidátů, který kandidoval a deklaroval svoji velkou změnu. Dokonce korunovanou přechodem na víru. Je nyní úplně jiný člověk a jeho minulé prohřešky mají (měly by) být zapomenuty. Vrtalo mi to hlavou. Působil na mě v kampani dobře a neznat jeho minulost, volila bych ho. Jenže ho znám. Co když ho ale soudím za něco, co je mu dnes už bytostně vzdálené a on je nyní vskutku jiný člověk? Co když mu křivdíme a nedáváme mu prostor uplatnit svoje nové já? Popravdě řečeno, na moc velkou změnu to v některých vypjatých okamžicích nevypadalo, ale k zamyšlení to přesto stačilo. Jak vám něco takového vleze do hlavy, už se toho těžko zbavujete. A obsedantně to tam sedí, vrtá
 a vytrvale řeší otázku, zda je to možné či ne? Ne, že by to byla otázka život a smrti, ale úplně bezvýznamná také není.
Volby jsou minulostí, ale otázka změny zůstává.
 I když už jsem racionálně dospěla k názoru, že o změnách je asi lépe nemluvit, protože to stejně k ničemu nevede. Maximálně tak k pohrdání: jo, tak ty ses změnil (a)? To ti tak budu věřit, vždycky jsi byl (a) taková a budeš až do smrti!
Přitom by trocha víry v klasické“ změna je život“ přišla docela vhod. Jenomže ono je to s těmi změnami docela potíž. Bolí. Nejen toho, kdo se mění, ale i jeho okolí. Pomyšlení, že by měli lidé akceptovat snahu jiných o změnu k lepšímu, většinou není mnohým moc příjemné, ani kdyby šlo o lidi v jejich blízkém okolí.
Mediálně známým lidem se pak nevěří už vůbec „Jednou hajzl vždycky hajzl“, hlásá vox populi, jako by pro něho samotného to neplatilo, a není síly to změnit. Navíc stačí jeden falešný pokus o změnu
 a je vymalováno. Nevěří se dvojnásob.!
Zajímavé je zaměřit se na vlastní změnu. Hodně pozorovat okolí, jak ji vnímá. Většinou dojdete i ve své vlastí blízkosti k potvrzení určité zacyklenosti. Jedna škatulka a basta. Žádná změna se nepřijímá. A jedno, zda fyzická či duševní. Vlastní zkušenost mám i se sebou samotnou, kdy, léta barvená blondýna, jsem ochabla v souboji s módními trendy a nechala své vlasy přirozeně zhnědnout.  Když jsem zaslechla, jak kolegyně za mnou posílá cizí lidi s identifikačním návodem, že to je ta blondýna, bylo mi jasné, že stereotypy převládají. Už léta nemám světlé vlasy, změna ovšem nikam nepronikla. A pokud se týká chování, postojů, emocí, tam to musí být zákonitě ještě horší. Když totiž začnete pátrat, nedoberete se většinou pozitivních přístupů. Jako že kdo jednou zklamal, zklame zase, kdo býval mrzout, nesmí se usmívat, neb je to podezřelé atd.

  Možná je to hloupost, ale zdá se mi, že změna je život patří spíš do kategorie, kdy přání je otcem myšlenky. Ale realita staví na pevných základech zakořeněných stereotypů, žádná změna, vše hezky postaru… minimálně co se těch pozitivních změn týká. Protože ty negativní jsou přijímány celkem běžně, někdy sice s údivem, kroucením hlavou, ale nikdo se nad tím zas tak nepozastavuje. Takový to býval dobrák a je z něj pěkný prevít…. To je asi logičtější, protože prostě změna je životJ

středa 24. ledna 2018

Hovory v novém roce

Letošní rok historii přeje. Jde o klasický osmičkový rok,kulatých výročí je tu takřka přehršel, tedy je z čeho vybírat. V lednu tedy začínáme Pražským jarem. Padesát letJ. Vybraly jsme osobnost Gustáva Husáka. Jeho monografii vydal Michal Macháček, který také byl tak laskav a přijal naše pozvání k prvnímu letošnímu vystoupení v rámci našich Hovorů o historii. Sešli jsme se ve středu v 18. 30 v našem  multimediálním centru ( rozuměj v knihovněJ) a nad životem našeho bývalého prezidenta debatovali skoro dvě hodiny. 

úterý 23. ledna 2018

Místo

Místo“, jeden ze stěžejních povelů při výchově psa. Na cvičišti se s ním potýkáme pravidelně, Tobiáš nepatří k vzorným žákům, kteří plní pokyny na první dobrou. Problém je ale i v tom, že s pokyny mám problém i já. Časté příkazy z řad našich trenérů jsou takřka vojenské, vlevo v bok, vpravo v bok, čelem vzad….což dělá problémy mě, tím pletu psa a jsme ve finále za dost komickou dvojici. Někdy se mi vybavují temné chvíle z dob svého středoškolského tělocviku či branné výchovy, kdy tyto pokyny ostře duněly socialistickou tělocvičnou. A my, dívky v rozpuku puberty, rozhodně nepochodovaly tak, jak si to osnovy tehdejšího školství představovaly. Ruku v ruce s pubertálními připomínkami jsme si jednoho roku vypochodovaly i trojku z tělocviku. A jak vidno, ani po letech jsem neučinila zásadní pokrok a pochodová cvičení pletu stále stejně intenzivně. Jen s tím rozdílem, že si domů neponesu špatnou známku, jen špatný pocit.  Z toho, jak jsem natvrdlá. Třeba, když zkazíme cvik a já nutím Tobiáše na místo. „Místo, místo…“ opakuji vytrvale Tobiášovi dle příkazu našeho kynologického velitele. Ten to pochvíli nevydrží a aniž by se snažil svůj hlas zbavit sarkastického zabarvení, mi suše dovysvětlí:
„To jsem myslel na vás, paní. Vy máte stát na místě, ne ten pes…“
Těžko na cvičišti, lehko na bojišti….No, jsem zvědavá. Zatím jsme na cvičáku mezi zdatnými kynology s dokonale poslouchajícími psy za komickou dvojkuJ

Ale pořád nás to baví. 

pondělí 22. ledna 2018

Pamětní desky na Sedmičce

aneb můj letošní historický miniprojekt. Jak jsou dějiny zaznamenávány kolem nás (a i v nás:-)). Chodíme kolem a mnohdy si nevšímáme. Tak my letos s Tobiášem občas něco zaznamenáme a budeme hledat příběhy....




neděle 21. ledna 2018

Hotýlek

Šla jsem pro Slepou mapu a vyšel z toho Hotýlek. Slepá mapa vyprodána. Čekám tedy na dotisk a mezi tím si užívám druhou knihu v pořadí, Hotýlek. Čte se báječně. Autorka má geniální vypravěčský dar, zase jednou jsem si dopřála ten luxus, že čtu a čtu a čtu. Bez ohledu na pozdní noční hodinu, protože to prostě musím dočíst. Výborná kniha. A Slepá mapa mezitím dotištěna, takže vyrážím na nákup a příští čtení je nasnaděJ
                                                 Výsledek obrázku pro hotýlek

sobota 20. ledna 2018

Neodžito

Život má svá pravidla a svůj rytmus. Někteří vyklepávají melodii přesně podle stanovených not, jiní ujíždějí na nějaké avantgardě, nicméně tepou. Léty ověřený rytmus má totiž smysl. Protože co je nedožito, byť se to jeví jako zvladatelná situace, se vždycky někde vynoří a vrátí. Jedno, v jakékoliv podobě. Nejznámější je samozřejmě opožděná puberta, druhá (třetí) míza či třeba klasické módní mamahotely.  Neodžitých věcí ale mže být mnohem víc, někdo třeba nikdy nedospěl a pod fyzickou slupkou dospělého strhaného životem je dítě, které se nepřeneslo přes nástrahy samostatného života. Lze, myslím, snadno vystopovat z (ne)ojedinělých dětinských rekcí a postojů. Ti, co nemají odžitý vztah se zase v očích společnosti řadí kamsi do kategorie nevěrohodných, vždyť co mohou, když vlastně sami pořádně nevědí, že? Ti, co si neodžili klasické životní úspěchy i neúspěchy až do morku kostí, jsou ve finále nejen ochuzeni o široké spektrum zážitků, ale vlastně tak trochu i ploší ve svém uvažování, protože zážitky a zkušenosti vskutku formují. Mnohé neodžité věci, o kterých se ví, v očích společnosti dokonce některé jedince, kterých se to týká, deklasují. Věci, o kterých se neví, zase trápí zbylé jedince, pro které to znamená (často) trvalou frustraci. Jenže faktem je, co se stalo, odestát se nedá. Co se nestihlo, už se nedohoní. Prostě to, co zůstane neodžito, může být trvalým, nikdy nesplatitelným dluhem. Jedno, z jakého úhlu pohledu.  Přemítám si tady tak nad tím, co jsem si odžila a co ne, taková lednová inventura. A napadá mě, že jsem se asi měla víc snažit, ale pozdě bycha honit. Frustrace nepřichází, spíš mírná melancholie, ale co není, jistě může být.
A tak výsledek tohoto vlastně planého přemítání je asi ten, že odžít se má, co je dáno. Nejlépe na sto procent, protože co čas jednou schvátí, zpátky již nenavrátí. Pravidla a rytmus je dobré ctít, věci léty prověřené mají většinou nějakou svoji pravdu. 

pátek 19. ledna 2018

Tempo ve škole

Čas plyne všem stejně, rozdílné je jeho vnímání. To mnohdy vede k domněnce, že čas letí jako bláznivý. Vzpomněla jsem si na tento široce rozšířený názor nedávno při debatě o českém školství, když jsme řešili neřešitelné, tedy fakt, jak dnes učit. Vyposlechla jsem řadu názorů o radikální myšlenky přenechat kantorskou práci elektronice (nějakým robotům či co) přes nejisté tápání v mnoha pedagogických směrech až ke stejně radikálním názorům mířícím k návratu rákosky do škol a dodržování mechanického drilu. Nakonec jsme se dohodli, že řešení zatím prostě neexistuje. Nikdo totiž moc nebere v potaz právě zmiňovaný čas. A s ním spojené generační zvyky. Zatímco naši prarodiče i rodiče chodili do školy v takřka stejném časovém rytmu, učilo se dost podobně a generační vztah byl určován jen tradiční úctou (byli k ní i vedeni) mladších ke starším, dnes, díky elektronice, je vskutku fakt, že čas letí jako bláznivý. Co platilo pro jedny primány, těm za takových pět let už to nic neříká. Zatímco moje maminka chodila do školy a jediná radikální změna, kterou zaznamenala v době mé školní docházky byla změna v gramatice (ona psala syrup, my už měli sirup), tak dnes se metodika, náplň a hlavně potřeby dětí mění takřka v přímém přenosu. Problém je ten generační, nějak nám ta rychlost nedochází a metodiky výuky bývá mnohdy stále stejná. S novotami si neumíme poradit, ani my ani děti. Neumíme využívat techniku, učitelé se jí mnohdy bojí, děti ji mnohdy zneužívají. A tak se ve školách řeší, jak zakázat mobilní telefony a tablety, čímž ale děti vracíme do našich školních let a nereflektujeme jejich realitu. Když se do škol dostane nějaká technika, čas ji rychle převálcuje, protože měnit ji tak rychle, jak rychle jde pokrok, žádný školní rozpočet neumí. A tak, zatímco se „pokrokový“ učitel ve snaze využívat techniku snaží rozeběhnout pomalý zastaralý počítač, děti v lavicích se nudí, neb doma vlastní techniku mnohem kvalitnější a rychlejší. Když se jeden snaží využívat telefony jinak než jen k focení vzteklého učitele a jeho dehonestaci na sociálních sítích, je často v podezření právě z této nechvalně známé aktivity. Čas v současném školství dostává své pověsti relativního pojmu a nedaří se ho nikterak zkrotit. Výsledek e většinou hodně tristní v tom, že děti tráví ve škole času stále víc a víc, jeho plodné využití je ale minimální. Pravidelní aktualizace by jistě našemu školství vydatně prospěly, leč stále se nenašel vývojář, který by na nich zapracovával.
Po mnoha letech ve školství si troufám definovat škálu tohoto problému. Začíná (někdy) nadšením malých dětí pro poznání a objevování, pokračuje mírnou rezignací, která postupně zrychluje, až dochází ke zběsilé gradaci v podobě nenávisti ke všemu, co jen trochu zavání vzděláním, povinností či docela obyčejně školní docházkou. Systém zlikvidoval další oběti.
Dítě, které přežije školní docházku a pokračuje v dalším vzdělávání, lze předběžně zařadit na seznam potencionálních zájemců o skutečné poznání. Ovšem středoškolské studium tyto seznamy výrazně protřídí a na vysoké školy pokračují dvě skupiny zájemců. Ti, co chtějí vědět a ti, co chtějí nějaký titul. Netroufám si odhadnout, kterých je víc.

Vysokoškolští kantoři tvrdí, že zjevně těch, co chtějí titul, protože přicházejí studenti s nulovými vědomostmi. Středoškolské učitele to většinou uráží, protože oni si s těmi pubescenty prošli svým vlastním vzdělávacím očistcem. O pekle základního vzdělávání se už radši nemluví. Mohu samozřejmě doložit mnoho výjimek, tedy studentů, kteří studují se zájmem a do hloubky, ale většinově je to úplně jiný příběh. Současný školní systém prostě nereflektuje rychlost ubíhajícího času. Jednomu až zatrne, když si uvědomí kolik se ho v rámci povinné školní docházky a vůbec celého vzdělávacího systému promrhá. Třeba povinným rokem předškolního vzdělávání, natahováním základního docházky, tvorbou různých ŠVP či RVP, mnoha experimenty, vyhořelými kantory, inkluzí, nezvladatelnými dětmi, politickou korektností a mnoha dalšími jevy, které se ve školství objeví, napáchají škody a zase zmizí. Jediné, co nezmizí, je nelítostná povinnost si to v té škole odsedět. Pokud možno co nejdéle. Čas je přeci tak relativní, leč školní tempo je zjevně diametrálně odlišné od toho běžného. A pak, že čas plyne všude stejně...J

čtvrtek 18. ledna 2018

Osmičky

Osmičkový rok je v plném proudu, připomíná se řada výročí, pozitivních i tragických. Baví mě tyto historické analogie a v mé duši historika to i probouzí jemné napjaté chvění, cože přinese ta letošní osmička. Před deseti lety to třeba byla hospodářská, respektive finanční krize, kterou nikdo moc nepřipomíná -asi v duchu pozitivního myšleníJ, protože to ještě není tak daleko, aby se nemohla opakovat. Letos se akcentuje hlavně vznik republiky a všechny další osmičky dvacátého století. Většinou jsou ale ty další již tragické: 1938,48 či dva v jednom: pozitivní Pražské jaro 68 a následná tragická okupace ve stejné osmičce! Nicméně, ono každé století má nějakou svou osmičku, některé i víceJ. Tak třeba: a teď bych zkusila kvíz, kdo si chce hrát a uhádne všechny: ( z hlavy, bez tety WikiJ): 1278-1348-1378-1458-1618-1648-1748-1818-1848-1868-
Tak schválně, kdo jich dá z hlavy alespoň osm.J?

Kdo si hraje, nezlobí...J Zvlášť, když je dnes osmnáctého...J

středa 17. ledna 2018

Dějepisná olympiáda

Letos s tématem První republika. Jak jinak. Vše ostatní jako již tradičně. Sejdeme se v DDM v Přemyšlenské ulici.Spolu s námi mladí historici z celé Prahy 8. Zadáme jim testy, poměrně náročné, řekla bych. Poté čekáme, až se studenti se záludnými úkoly poperou. Následně je opravíme, vyhodnotíme, vyhlásíme vítěze. Letos to byl šikovný gymnazista, ovšem další dvě medaile jsou mých studentů, což je skvělé
Děti dostanou diplom a první tři místa i poukázku do Luxoru. My si dopijeme kafe, potřeseme rukou a rozejdeme se se slovy: 
                               Tak zase za rok 
                   A ono to vždycky tak děsně rychle uteče:-)
                                Doopravdy jako voda, prudce se valící :-)

úterý 16. ledna 2018

Dálniční známka

Dálniční známka pro rok 17 už má na kahánku a je na čase přemýšlet, zda koupit novou.Je to každoroční dilema. Mám totiž pocit, že její koupí dotuji nějaký tunel ( stejně to mám, když si kupuji jízdenku MHD přes mobil). Vize, že peníze ze známek jdou na revitalizaci našich zastaralých dálnic, je jistě krásná, leč věří jí už málokdo. Minimálně ti, co dálnice využívají, těžko mohou věřit, že se jejich stav nějak viditelně zlepšuje (srovnej dálnice v Německu, kde se dosud poplatky neplatily?!). Mnohdy je dálnice hromadné parkoviště, D1, kterou využívám nejčastěji, je mnohem víc než autodráze podobná autodromu. Mnohdy je to výzva a risk, jet po dálnici s idealistickou představou, že někam dojedu včas nebo jet po okreskách s tím, že třeba nedojedu vůbec? Abych ale okreskám nekřivdila, mnohde jsou v lepším stavu než dálnice, mnohdy je cesta po nich mnohem rychlejší. Ohledně známek vídám hlavně lovce, o kterých jsem již  zde psala. Číhají a jakmile spatří jezdce bez známky, jdou po něm. Proti tomu by se jistě nedalo nic namítat, zákon se má dodržovat. Ale stejně tak se má dálnice podobat dálnici. A lov na neplatiče je mnohdy hodně nedůstojný, často loví cizince nebo ty, co si známku třeba jen blbě nalepili. Pravdou je, že já vždycky vyměknu a známku koupím, přeci jen přes všechny řeči literu zákona ctím, jen cítím pokaždé velkou zbytečnost. Jako bych si předplácela parkování na D1 nebo nejvyšší povolenou rychlost 30 km v hodině, kterou se často po dálnici plazím. Zajímalo by mě, zda jednou dojde ke změně a investice do dálnic budou někde jasně viditelné ( a na delší dobu, ne, že se s velkou slávou otevře předražený úsek, který je za půl roku kvůli technickým závadám opět neprůjezdný). Letos to ale opět vidím jako vyhozené peníze, úlitbu bohům či daň za to, že dodržuji pravidla. 

pondělí 15. ledna 2018

Motivace

„Je nutné děti motivovat“, tvrdí ti, kteří chtějí nějak logicky vysvětlit špatné (či odlišné) statistiky ohledně školních vědomostí současných dětí.  Statistiky totiž tvrdí, že nám děti hloupnou či co?
Tito hledači pravdy jistě sami, kdo dá na imaginární kouzlo jakési superschopnosti, která donutí děti k soustavné práci a hlavně k touze po vzdělání. Kantoři i rodiče ji hledají také. Smutné je, že často hází vinou na ty druhé, vytvářejí napjaté bojovné prostředí a tím u dětí budí maximálně tak posměch, ale zcela jistě ne motivaci.
„Co chcete od učitelů“ zní z řad rodičovské veřejnosti.
 „ Jsou to rozmazlená princátka všechno mají, nic nemusí, rodiče jim umetají cestičku“, kontrují rozhořčené sborovny.
Pokud se zástupci znesvářených stran střetnou osobně, je z toho mega konflikt, jehož jedinou motivací je zničit toho druhého. Děti a jejich motivace ke vzdělání z takového sporu radikálně mizí, ač každá strana se dětskými zájmy vehementně zaštiťuje.
Často se nad kouzelným vlivem všemocné motivace zamýšlím. Když kolegyně ve sborovně opakovaně mluví o demotivaci ze studentské lhostejnosti (tou ostatně trpím také), napadá mě, zda vůbec dneska ve škole děti motivovat lze. Není nic horšího, když na vás otráveně až tupě hledí, spíš skrze vás než na vás, a je jim všechno fuk. To už je lepší, když zlobí, vymýšlejí recesi, hledají, kde vás nachytat, než když apaticky zírají a v jejich očích lze číst:“ Tak si to tu dovykládej, ale víc, co nám můžeš….“
 „ Je to strašná nuda“, pokouší se oslovený pubescent definovat svůj vztah ke školní docházce.
„ A jaká by tedy byla tvoje představa o škole, která by nebyla nudná?“ snažím se přenést imaginární zodpovědnost na jakousi vyšší moc, respektive na dětskou představivost.
Zřejmě to nevybudilo vůbec žádný zájem. Lhostejně pokrčil rameny, že tedy fakt neví. Dostat z něho nějakou jinou myšlenku nebylo, vzhledem k pevně zakořeněné negaci vůči všemu školnímu, vůbec možné.
Mně osobně však všeobecně vnucovaná motivace, které se ve veřejném prostoru přikládá takřka fatální důležitost, přijde přinejmenším sporná.  Nechce se mi totiž věřit, že by se dnešní dítě jinak stavělo k vzdělávání na základě geniální motivace obětavého matikáře, když žije ve společnosti, která všeobecně vzděláním pohrdá.
Je těžké školní mládež neustále přesvědčovat o významu něčeho, co nejvyšší místa trvale dehonestují.  Za hlavní modlu jsou stanoveny peníze. Ty díky hlubokému vzdělání většinou nezískáte.  U nás alespoň ne.
A poučení? Třeba z dějin? Historie vzhledem k současné politické situaci nemá pro děti vůbec žádný význam, těžko totiž motivovat studenty ohraným krédem, že z historie se třeba poučit a vyvodit důsledky, když třicet let po revoluci nikomu nevadí příslušník represivních orgánů minulého režimu ve službách režimu současného. Kupříkladu…
       Motivaci obecně samozřejmě ctím a uznávám.  Dám ale hlavně na tu vnitřní motivaci. Může s ní sice nastat určitá logická potíž, a totiž ta, že se diametrálně liší od propagovaného mainstreamu. Ale i tak v ní věřím. Také ona jako jediná může kohokoliv přimět ke studiu (či k čemukoliv jinému).
 Přitom ve škole je paradoxně hodně upozaďovaná. Vezměme si třeba vášnivého čtenáře, který neprojde současným vzdělávacím systémem, protože není schopen vyšších matematických úkonů. Těžko pak hledat motivaci ke studiu, když jsem permanentně konfrontován s vlastní nedostatečností, jedno, že matematickou.
    Mně osobně se nejvíc dotýká historie, v mediálním prostoru totálně dehonestovaná. Prostě jsou to jen data a basta. Ne, že bych data z dějin nějakým záhadným způsobem vyškrtala. Popravdě řečeno, mě osobně letopočty dost baví a nemám problém si je pamatovat. Ale dějiny na tom nestavím, což je hodně těžké někomu vysvětlit. Žádný copyright na výklad bezdatových dějin nemám, ale i když na nich nelpím, stejně všichni dějepis definují jen jako nudná data. I moji vlastní studenti.  Vymyslet jiný argument, proč je dějepis nebaví, je většinou ani nenapadne.  Pak hledejte motivaci….
Jednou mojí motivací je vyšoupnout ze školních povinností trojí návrat do pravěku, leč marně. Podle čísi představy, patrně ministerské, každý absolvent gymnaziálního vzdělávání musí několikrát za svůj studijní život zakotvit na čas v pravěku.  Aby mu pak stejné orgány mohly vyčítat, že nedostatečně zvládá moderní dějiny a že se jim moc nevěnuje. Zde ale víc už mluvím o frustraci, protože, jak dobře známo, stokrát nic umořilo i vola, natožpak českého učitele.
Ale vraťme se k motivaci.  Konkrétně té mojí, historické. Představuji si to tak, že by se pravěkem zaobíraly malé děti, které baví představa života v jeskyni, zatímco ti starší studenti by měli dostatek prostoru diskutovat nad problematikou moderních dějin. Aby si uvědomili, v čem vyrůstali jejich rodiče, kteří je vychovávají a předávají jim své historické zkušenosti.
A mohli by i vlastní názory používat. Byl by pro to prostor. A motivace.
Pravda, ke zvýšení popularity školní docházky by to asi zásadně nepřispělo, možná dokonce naopak.  Pracovat s vlastním názorem a myšlenkami je náročné, někdy i nebezpečné. Ne všichni o to stojí (děti, rodiče i kantoři.) Z tohoto hlediska by asi bylo lepší školu buď zrušit, nebo zakázat. Zakázané ovoce snad i dnes nejlépe chutnáJ.
 Což zná jako utopie, ale paradoxně není vyloučeno, že se tomu v budoucnu tak stane. Patrně ale z úplně jiných pohnutek než ve snaze zlepšit vztah ke vzdělávání.
 Když ale začneme intenzivně přemýšlet o skutečné nutnosti motivace, musíme si přiznat, že ztrácíme jistotu, zda vůbec existuje v nějaké přijatelné a legální podobě. Popravdě řečeno, občas je taková ušlechtilá motivace v konfrontaci s realitou skoro nepředstavitelná.
Přesto musím přiznat, že se o motivaci stále vytrvale snažím. Protože vytrvalá demotivace je ve finále opravdu hodně demotivující, ba až frustrující…..:-)


neděle 14. ledna 2018

Magor

Když byl před týdnem Husák, je pěknou symbolikou, že dneska je to Magor. Respektive tedy životopisný román Ivana Martina Jirouse, který se stal knihou loňského roku. A byl vzápětí vyprodán a dotištěn. Už to samo je pro knihu velký úspěch. Ale mnohem větší úspěch je (podle mého) šeptanda, která bez ohledu na nějaké statistiky a reklamu tvrdí, že kniha je fakt dobrá. Tak se těším. 
                                           Magor a jeho doba - Marek Švehla | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví

sobota 13. ledna 2018

V bazénu

Vánoční prázdniny jsme proplavalyJ. Každý den jsme vyrazily do bazénu, je to relax i boj s přemírou vanilkových rohlíčků. Pravda, přichomýtnout se tam v den, kdy v rámci Týdne sportu je to zdarma, připomíná spíš sebevraždu než snahu o zdravý pohyb, ale díky bohu se to podařilo přežít. Nevím sice, komu tato akce prospěje, protože těžko lze očekávat, že to naláká lidi k pravidelnému pohybu. Ale to je můj trvalý odpor k akcím zdarma, vyvolávají masovost, hysterii a nic víc. A o tom nechci psát. Spíš o tom, co mě v bazénu zaujalo. Pomalovaná těla. Většina mladých rodičů byla pokreslená jako omalovánky.  Divím se, že ještě nepotetovali své děti, ale jistě k tomu brzy dojde, protože nic není silnější, než rodičovský vzor. Někteří z nich, ženy i muži, připomínali bývalého prezidentského kandidáta, byť obličej většinou měli jen opiercingovaný. Tam ještě nepomalovaná plocha zbývala. A že nešlo vždy o pěkná vysportovaná těla, kde by se obrázek pěkně vyjímal, není nutno dodávat. A tam kde to ještě bylo ke koukání, tam se naskýtá otázka, jak to bude, až svaly povadnou a břicho naroste. Třeba mě v tomto směru zaujal pán s vykresleným drakem na zatím vypracovaném břiše. Až se z něho stane pivní pupek, což lze předpoklad, tak asi saň bude vykukovat zpoza narůstající hory a stane se z ní opravdu pohádková příšera.  Nu, zjevně, kdo není potetovaný, není in. Bylo nás tam pár takových. Ovšem byli jsme ve velké menšině. Stejně tak mě dokázalo překvapit poměrně velké procento obézních dětí. Vzhledem k tomu, že to jsou děti, které patrně trochu sportují, když chodí do bazénu, je jejich obezita ještě asi kontrolovaná. Ti, co zůstávají doma, mají asi našlápnuto ještě víc. Z hlediska genderu to navíc byli převážně chlapečkové, kteří se honosili pěkně velkou cejchou, respektive třesoucím se špekatým břichem, zcela jistě neadekvátním jejich věku…?!!! A poslední zajímavostí, která mi utkvěla v zorném poli, bylo chování dospělých. Zatímco určitá skupina se chová normálně, ohleduplně i k jiným dětem než k těm svým vlastním, jiná, bohužel dost početná, vidí jen ty svoje bobánky. Ostatní nevidí, klidně je sejme, odstrčí ze skluzavky, srazí v dětském bazénku, protože se zrovna brodí za svým malým kingem. Nu, je asi přirozené bránit svá mláďata, ale někdy to vypadá spíš tak, že si myslí, že jsou v bazénu samotní. Pak díky bohu za plavčíky, kteří jsou zde opravdu bdělí. Ale musí to být pro ně náročné, dohadovat ses takovými nekritickými rodiči….

Ale v podstatě byl pobyt v bazénu báječný. Zaplavaly jsme si a ještě jsem nalovila témata na blogJ

pátek 12. ledna 2018

Volba

I tenkrát, před pěti lety, to připadlo na tento datum. Trochu mi to kazí předsevzetí si ten dnešní den bez zábran užívat a vychutnávat. Ale ono se volit dá i zítra, takže dneska to jen eviduji a slavnostní náladu si kazit nenechám. Zítra může být výrazně hůř, tak co stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Uvidíme zítra....I to je volba

čtvrtek 11. ledna 2018

Stromeček kam se podíváš

Vyrostly nám na Letné nové lesní kolonie. Vyhozené stromečky vytvářejí různé chumly, které nám potvrzují, že Vánoce definitivně skončily. Pravdou je, že první vyhozený stromek jsem u popelnic viděla hned pětadvacátého prosince. To sice moc nechápu, ale každý to má nastavené jinak. Intenzita vyhozených stromů rostla ke konci roku, mnozí se stromku opravdu s odcházejícími svátky zbavují, odjedou na hory a do nového roku vstupují již bez nazdobeného smrčku. Pravé "hody" ale přišly až po Třech králích. A trvají dodnes?:-). 
Někde jsou stromky spořádaně u popelnic, kde trpělivě čekají na avizovaný odvoz. Ale mnohde se povalují různě na ulici, na chodníku, prostě jak kde komu z ruky či okna vypadly... ?!
Zvláštní, ale reálné. Nu prostě, stromeček, kam se podíváš:-)




středa 10. ledna 2018

Rok

Rok je tomu, co Zachariáš odešel za Duhový most. Věřím, že v duchu této laskavé pověsti se tam má skvěle, nic ho nebolí, dovádí s ostatními psíky (má tam i kamaráda vlčáka, který odešel dva roky před ním), je veselý a spokojený. Lépe se to tak snáší, přeci jen patnáct let společného života je už nějaká štrapáce. A tak dnes myslíme na našeho prvního svéhlavého jezevčíka, Zachariáše z Hradce, který dokázal vnést do života tolik oddané lásky, že z ní čerpáme dodnes. 









úterý 9. ledna 2018

Solo Sušice

Již patrně neexistuje. Tedy opravdu neexistuje, chátrá. 
Solo a jeho (ne) existence mě napadlo o svátcích, kdy byla výrazně větší spotřeba zápalek. Ty naše se lámaly, neškrtaly moc a z jedné krabičky jich byla víc než polovina aušusových. Koukla jsem tedy v rámci přemítání o starém dobrém Solo Sušice na místo výroby našich současných sirek. Made in India.
 Aha.Rázem je vše jasné.
 No vše vlastně  ne. Nechápu, proč jsme nechali zaniknout něco, co fungovalo a přinášelo kvalitu.
 Pamatuji si dokonce, že jsem kdysi, v časech studentských, Solo navštívila. Sirky, které jsme tam dostaly, sloužily velmi dobře. Navíc byly k dostání i v originálních krabičkách, dnes samozřejmě sběratelských kuriozitách. Tehdy k běžnému užití. Dnes dostaneme jednotný aušus z Indie. 
No, jestli se tomu říká pokrok, tak to tedy nechápu. Jediné, co jsem pochopila je, že se sirky lámou a nejsou kvalitní. Výroba v Asii je monstrózní, levná a na hromadnou spotřebu. S kvalitou se už rozhodně nepočítá. Že ale jednou budeme dovážet sirky, to mě tedy vskutku nikdy nenapadlo. A hlava nebere:-)
                                    Výsledek obrázku pro zápalky solo

pondělí 8. ledna 2018

Další krok

Dalším krokem ke vzniku republiky bylo před sto lety vydaných 14 bodů prezidenta Wilsona. Ale (podle mého) to tehdy, 8. ledna, nikdo netušil ( stejně jako na Tři krále). O samostatnosti republiky tam totiž nepadlo ani slovo, pořád se mluví o autonomii. Ta byla před sto lety hodně žhavým tématem. Ale ve zmiňovaném dokumentu, který se ve finále stal hodně podstatným pro vznik Československa, to byl jeden z bodů. Rozhodně nešlo o stěžejní bod. Celý ten dokument je vlastně program amerického prezidenta na poválečné uspořádání světa. Logicky, z pohledu USA. Nás se týkal bod 10, který celkem fádně praví, že je třeba zajistit podmínky pro autonomní vývoj národů Rakouska - Uherska. Tečka. Nic víc, nic míň. Zas takový pupek světa jsme nebyli. Nicméně, v nečekaném finále jsme se o tento dokument mohli opřít a na místo autonomie získat dost nečekanou úplnou samostatnost.Leden roku 18 byl tedy v tomto směru dost plodný:-). Zkusíme to zúročit i v rámci našich Hovorů.

neděle 7. ledna 2018

Gustáv Husák

Aneb opatrný výlet do nedávné minulosti. Pamatuji si, že začátkem ledna míval Husák narozeniny, otvíraly se tím tehdejší diáře a mně to nějak utkvělo v paměti. Z dětství si holt člověk mnohdy pamatuje prapodivné věci. Nikdy by mě ale nenapadlo, že si o Husákovi budu chtít číst knihu. A ještě ke všemu tak obsáhlou. Dnes se na ni ale těším, určitě to bude zajímavé čtení. Když se o tomto knižním počinu mluví jako o jednom z největších knižních úspěchů loňského roku, těším se dvojnásobně.  A Husákovy (ani ničí:-)) narozeniny s tím vlastně vůbec nijak nesouvisí:-)
                                        Výsledek obrázku pro michal macháček husák

sobota 6. ledna 2018

Tříkrálová deklarace

Letos se to výročními událostmi jen hemží. Ta dnešní se svezla se svátkem Tří králů, kterým oficiálně končí vánoční svátky a kterým (před sto lety) začala pouť k osmadvacátému říjnu. Nevím, zda tehdejší poslanci říšské rady věděli, co vlastně činí. I dnes  lze podobným způsobem domýšlet poslanecké aktivity, zas tolik se v tomto směru za sto let nezměnilo. Tehdejší zákonodárci chtěli pro Čechy a Slováky autonomii v rámci monarchie. Paradoxně pro ni byla impulsem bolševická revoluce, konkrétně její Dekret o míru, který vyšel v rámci bolševického slibování lepších zítřků. My, co už po sto letech víme své, se můžeme nad těmito fakty pozastavovat, tehdejší realita v tom ale viděla ono kýžené světlo na konci tunelu. Z ruského návrhu na sebeurčení národů tedy vznikl deklarace českých poslanců, kteří požadovali česko-slovenskou svrchovanost a právo jejího obhájení na mírovém kongresu. Tehdejší premiér její šíření zakázal, čímž se nabízí volná paralela s Chartou. Leč tato Tříkrálová deklarace pronikla i na čtení do Parlamentu, čímž získala právo otištění v novinách a legálního šíření dál mezi lid.Čeští Němci okamžitě vyrukovali s požadavkem oddělení od českého autonomního prostředí, chtěli svoji vlastní provincii : Deutschbohmen.....
Pravdou je také fakt, že tehdy, před sto lety, patrně nikdo netušil, kam až během osmnáctého roku doputují,že mnohé myšlenky se přetaví nejen v čin, ale i ve skutek...Tehdy, na Tři krále, jen prostě vyšla Tříkrálová deklarace. A pak se šlo na koledu: K+M+B 1918

pátek 5. ledna 2018

Novoroční tradice

Dvacáté první století již je plnoletéJ, letí to. Skoro již týdenní „výročí“ Silvestra a oslavy Tří králů mě přivedly ke krátkému zamyšlení, jaké novoroční tradice se v současnosti dodržují.  A nevychází mi jich z toho zamyšlení nijak moc. O Silvestru mnozí lidí tvrdí, že ho neslaví…Přesto jsou v ulicích davy opilců, kteří znají jedinou tradici. Co nejvíc se opít a vystřílet co nejvíc rachejtlí. Když pominu fakt, že nechápu, jak někdo dobrovolně vystřílí do vzduchu tolik peněz skrze pašované rachejtle nakoupené kdesi na tržnici, pak mi vadí ten bezúčelný nepořádek – respektive bordel- všude kolem.  A k tomu ještě jako pejskař mám další důvody nesnášet rachejtle a ohňostroje, ale to je zase jiný příběh. Pokud chci Silvestra úplně zazdít, jde to dost těžko, protože rámus, rachejtle a řev je dost intenzivní. Pokud se chci jít jen tak projít se psem, je to skoro životu nebezpečné. Všude rachejtle, opilci a vandalové. Ráno třeba ve Stromovce vypadá, jako by zde pošla živelní pohroma. Všude pozůstatky rachejtlí, vypálené koše, uprostřed cesty pozůstatky po spálených vánočních stromcích (asi nějaká forma obětního ohně), vyvrácené a rozmlácené koše i dopravní značky. Klasicky, bez viníka, zaplatíme to my všichni.  Pokud se na Silvestra pohybujete vozem, abyste byli trojnásob opatrní, protože opilců za volantem je evidentně větší množství než malé. A předpisy, kdo by se s nimi na Silvestra zatěžoval. Zejména taxikáři vypadají, jako by svou rychlostí chtěli dostihnout odcházející rok, což se jim ani přes dálniční rychlost nepodaří, ale je jim to zjevně jedno. Hlavně, že budou nejrychlejší. A Nový rok není o moc lepší. Tradice? Snad jen čočková polévka. Někde. Procházka. Jinak zase petardy, vrcholící ohňostrojem. Jakoby se jinak, než petardami slavit nedalo. Mluvím to té většině, masové oslavy takto vypadají. Jsou jedinci, kteří slaví jinak. Problém je ten, že té masovosti prostě neuniknete, minimálně svým hlukem vás obtěžuje téměř do druhé ledna. Nu, tradice se mají dodržovatJ.
Některé bych ale spíš cíleně zlikvidovala……. Zdá se mi to chudičké duchem, slavit takto bombasticky.

A to nemluvím o tom, jak nad tímto petardovým šílenstvím musí bdít ozbrojenci, aby někteří šílenci nepoužili výbušniny úplně jiným způsobem. No, jak říkám, chudičké duchem….

čtvrtek 4. ledna 2018

Smrtící pohádkový koktejl

Televizní marketing bude buď naprosto odtržen od reality, nebo dokonale pohrdá svým divákem. Jinak si nelze vysvětlit smrtící pohádkový koktejl, který namíchali kolem Vánoc těm, co se na „bednu“ ještě dívají. Pokoušejí se lidu jednak namluvit, že pohádka na Štědrý den je letitá a zažitá tradice. V reálu jde o novodobý porevoluční zvyk, který zhruba od roku 93 postupně ovládá televizní realitu. A tak, zatímco kdysi se děti vskutku mohly na nějakou tu pohádku doopravdy těšit a vychutnat si jí, dnes jsou pohádkami doslova zaplaveni, jak těmi novými, moderními, mnohdy příšernými, tak těmi starými, někdy dobrými (ale ani ta nejlepší pohádka nevydrží miliontou reprízu), těmi horšími, mnohdy naivními, dobovými propagandistickými či rovněž příšernými. Jediné, co je jisté, je, že je to pořád dokola, celý prosinec, o svátcích pak dvojmo, trojmo, nekonečno…. Lze k tomu přistoupit tak, že je to dobře, protože lidé si mají povídat a nezírat na obrazovku. Pochybuji ovšem, že o to tvůrcům programu jde. Těm jde patrně jen o reklamní bloky, které lze šikovně napasovat do pohádkových slátanin. Jenže, děti už dávno televize nezajímá, mají jiný svět. Televize je většinou pro starší a pokročilé, tedy penzisty, a ty rozhodně pohádky šířené lavinovitou metodou nezajímají. A tak se vlastně celý měsíc, byť platí poplatky, nemají nač dívat. Tím se dostáváme zpět k té premise o pohrdání svým divákem, protože odtržení pohádkově placených markeťáků od reality mi v tomto případě přijde málo pravděpodobné. A když náhodou, pro malé dítě, chcete najít nějakou milou pohádku, narážíte jen na samé animované „úchylárny“, plné nadpřirozených, nepřirozených, uřvaných a násilnických barevných bytostí. Tak zde na pohádku pro cílovou skupinu v přijatelné podobě nenarazíte. A ty ostatní? Škoda mluvit. A ve finále jen krátce ke glorifikovanému Andělu páně. Nic proti němu, líbil se nám, ale normálně. Ta mediální masáž kolem něho byla až podezřelá. A pokud by se mělo věřit zveřejněným číslům, že na Štědrý večer tři miliony lidí hleděly na Anděla páně místo toho, aby hleděly na své blízké, rozbalovaly dárky atd., je to spíš smutné než veselé. Ale to je zase jiný příběh. Pravdou je, že pohádky letos Vánoce spíš otrávily, než okrášlily. Ostatně, řekla bych, že loni tomu bylo podobně. Zdá se, že vytváříme novou tradici.

středa 3. ledna 2018

Vykročte pravou

dnes i mládež školou povinná i nepovinná nakráčela do procesu. Život je zpátky v běžných pracovních kolejích. Čeká nás klasicky drsný leden, což ovšem neplatí o počasí. To připomíná spíš jaro než vrchol zimy. Maruška z Dvanácti měsíčků by to letos měla snadné:-), určitě snadnější než děti v lednu ve škole. Pražské děti docestovaly prázdninovou MHD, která si naordinovala prázdninový provoz i v lednu. Prý kvůli nedostatku řidičů? To mě zaujalo, to jich jako po těch svých improvizovaných prázdninách bude víc? Pražská MHD je vůbec jedna velká záhada, tu tady jistě nerozluštíme. Nicméně, do práce se musí, i v prázdninovém provozu, tak hezky vstát dříve,abychom se skrze kolony do té práce i školy vůbec dostali. A s úsměvem a pravou nohou do nového roku, byť leje jako z konve. Třeba ale prší to tolik očekávané štěstí:-)

úterý 2. ledna 2018

A tak si říkám



....jak ty Vánoce a konec roku přeceňujeme. Alespoň na mě to tak působí. Humbuk a blázinec, honička. Dopravní zácpy, v obchodech fronty předznamenávající přinejmenším hladomor, pak pár dnů neřízeného přejídání, návštěvy, se kterými mnohdy přichází i napětí a nevyřešené křivdy (co víc uvolní bariéry než hromadné holdování alkoholu a několik dní bez pracovních povinností, které nás nutí setrvávat v blízkosti těch, kteří by nám měli být nejbližší. Dneškem to šílenství končí, většina národa se zařazuje zpět do pracovního procesu. Mnozí s neskrývaným uvolněním. Oficiálně sice svátky končí až šestého, ale to už nikdo moc neřeší. To duchovno se totiž ze svátků už dávno vytratilo, jde jen o nákupy, televizní pohádky (slovo princezna už nemohu slyšet pěkně dlouho), hromady jídla u slavnostních stolů. A hromady dárků, které často rodinu dokonce i zadluží. Ale to už se neřeší, nepatří to k tomu vánočnímu a novoročnímu pozlátku, které se vskutku přeceňuje.  Se žádnými jinými svátky se tolik štráchů nedělá. V tomto kontextu by měli jasně vítězit Velikonoce, když s takovou pompou slavíme Ježíšovo narození. Ale nevítězí, nejsou tak komerčně vytěžitelné. Nebo jestli to dělají ty dlouhé noci, že není nic lepšího na práci než se organizovaně přejídat?  Může to být i pozůstatek pohanské doby, oslavy slunovratu byly jistě pompézní, leč do dnešní nákupní mašinérie měly hodně daleko. Paradoxní s tím je, jak ruku v ruce s nákupním šílenstvím před svátky jde stejně intenzivní šílenství slev hned po svátcích, organizované a reklamované vracení nevhodných dárků a celá řada dalších nesmyslů, které určitě s duchovním rozměrem nemají ani milimetr společný. Vytrvalý mediální nátlak jistě nedělá dobře těm, co jsou osamělí, staří či nemocní. Moc netěší ani rozhádané lidi, rozvádějící se či jinak svátečně nenaladěné jedince či skupiny. A přeci se to rok od roku opakuje, byť mnohde jaksi ze setrvačnosti. A ač přibývá lidí, kteří se tím semlít nenechají, o mediální mainstream jde pořád. Takže díky bohu že je to za námi.

pondělí 1. ledna 2018

2018

právě začal....
 Tak si společně přejme, ať se vydaří. Je to výroční rok, osmičkový....
Vznik republiky je nejkulatější, ale připomenou se i tragická data: Mnichov 38. únor 48, okupace 68 a jistě se najdou i další. Bylo by pěkné, kdyby letošní osmička na konci rozšířila ty pozitivní výroční řady. 
Tož, s chutí do toho 
( a já osobně se těším na audioknihu Doskočiště protektorát, která by měla na trh vtrhnout na jaře. Tak doufám....)