středa 28. února 2018
Setkání s Kamilou Moučkovou
aneb trochu netradiční Hovory o historii. Netradiční ale vlastně jen trochu. Nešlo o klasickou přednášku, jako vždy.Dnes to bylo více kontaktní, metodou besedy a vzpomínání. Paní Moučkové bude devadesát let!!!. Věřili byste tomu? Já tedy ne, je neskutečné, jak je svěží, energická a plná nápadů. Letošní rok má nabitý. Nejen svým vlastním životním jubileem, znovu připomínám neuvěřitelnou devadesátku, ale i oněmi osudovými osmičkami. Samozřejmě, ona je nejvíc spojována s osmašedesátým, kdy ohlašovala v televizi okupaci. A pak ji, před televizními kamerami, vyvedli sovětští vojáci se samopaly. Drama jako hrom. A tak jsme dnes večer vzpomínali. Těší nás ( Hovory), v jaké jsme společnosti. Navíc, paní Moučková brzy letí do Londýna, kde bude rovněž připomínat dramata před padesáti lety. O to víc nás těší, že si našla čas i na naše Hovory o historii. A děkuji i všem hostům, co nedbali na ten šílený mráz a vyměnili teploučké zázemí domova za naše setkání ( i tam sice bylo teplo, ale ta cesta byla vskutku dost mrazivá).
úterý 27. února 2018
Datumy
Všimněte si: Jak hodně si tu češtinu ohýbáme, zjednodušujeme či jen
prostě neumíme používat.
„Co bude s těma datumama?“ slyším často dotaz,
který mě tedy dokáže pořádně nadzvednout.
Gramaticky správný pojem asi zůstává většině národa stále utajen. U
dělníků na stavbě to umím tolerovat, třeba ale ve škole, na poradě nebo dejme tomu
ve veřejnoprávní televizi, tam mě to dokonale rozladí. Stejně jako tam nikdo
nepoužívá spisovné koncovky a patrně ani neví, jaký je rozdíl mezi termínem
policisti a policisté (dosaď si mnoho dalších variant: komunisti x komunisté, lidi x lidé ,židi x židé atd.). Všimněte si, jak často lidová mluva proniká do veřejného
prostoru, do míst, dříve vyhrazených jen spisovné a kultivované řeči. Nejsem,
alespoň si myslím, fanatický vyznavač spisovné češtiny. Když na to přijde, umím
použít i velmi jadrné výrazy. Jen si ale pořád myslím, že v určitých
sdělovacích prostředcích, v nějakých prostorách či situacích je ta
spisovná čeština nutná. Všimněte si, jak málo kolem nás spisovná čeština zní.
Jistě, je asi módní přibližovat se ulici chováním, názory, mluvou.... Všechno
pěkně jednoduše, bez přemýšlení, bez znalostí. Kdo by se také trápil nějakými
pravidly, ještě k tomu gramatickými? Hlavní je zapamatovat si datumy a
bastaJ
pondělí 26. února 2018
Elektronické informační tabule
„Pokrok vládne světu“, tvrdí mnozí současní motoristé,
někteří občas, jiní vytrvale a intenzivně. Myslí to totiž dost ironicky,
protože (minimálně v Praze), je většina opatření zaměřena proti řidičům.
Jako by se proti nim vyhlásilo křížové tažení.
Někdy se zdá být na místě, jako když se uberou dopravní
pruhy, aby do ulic mohlo více cyklistů. Jeden takový příklad máme i na
sedmičce. Když si ovšem uvědomíme, že pruh pro cyklisty je veden souběžně se
Stromovkou, kde vyznavači bicyklů mohu jet relativně bezpečně, bez vdechování
benzínových výparů a permanentního ohrožení života, jeví se náhle cyklo pruh na
frekventované Veletržní v úplně jiném světle.
S tímto pohledem máte náhle pocit, že cílem bylo jen
zkomplikovat život řidičům. Nebo nějak vyplýtvat evropskou dotaci. Nebo obojí.
Nikdy mi nebylo úplně jasné, proč o dopravě rozhodují lidé,
kteří pak, z pozice své funkce, stejně vydaná nařízení nedodržují. Mají
přece právo na výjimku. Mohou si pak třeba parkovat, kde se jim zachce, jezdit
přes nikdy nekončící uzavírky či bez uzardění předjet celou kolonu hlupců,
kteří jejich nařízení respektují.
Do mnoha rádoby vylepšení je také nasypáno obrovské množství
peněz. Třeba do informačních tabulí nad vozovkou, které vás mají informovat o
neobvyklých dopravních komplikacích na cestě před vámi. Abyste měli čas třeba
změnit trasu. Svítí jich nad Prahu či nad dálnicí opravdu požehnaně (na dálnici
často vedle trvale neodstranitelných billboardů, které sice mají být podle
zákona dávno pryč, leč nejsou?!). Svítí a cosi oznamují. Ještě jsem ale
nezažila, že by smysluplně informovaly. Někdo má možná jinou zkušenost, já jen
tu jednu, v podstatě nulovou, protože smysluplná informace pro moji jízdu
tam ještě nebyla. Pravda, vytrvale informují, že u Muzea je stupeň dopravy čtyři
či pět, což je ale neustále, takže nic nového pod sluncem. Snad jen, když tam
jedou protestující taxikáři, se kterými si magistrát neví rady, je tam až
šestka, na tu ale není tabule nastavená, takže vám stejně nic neřekne. Jinak
jsem několikrát zažila, že na tabuli bliká oznámení o nehodě a tedy zastaveném
provozu. „Kudy to objedu?“ zoufale přemýšlím, protože zpráva naskočila
v okamžiku, kdy už se moc nikam uhnout nedalo. Než něco vymyslím, dojedu
na místo údajné nehody. Nic. Provoz plynulý. Pokud zde nějaká nehoda byla,
dávno je odstraněná a nic. Jen chvíle stresu, protože jsem informaci vzala
vážně. Často mi takto tabule oznamovaly kolony, které ale nebyly. A naopak.
Jedu, jedu, tabule nic neříká a najednou parkoviště na dálnici. Bez předchozího
varování Tak stojím a sleduji elektronickou tabuli nad hlavou, která jistě
stála hromadu peněz, ale je třeba spravedlivě dodat, že vyhozených peněz.
Nedávno jedu do Blanky, která také spolykala hromady financí z veřejného
rozpočtu a pokud mohu posoudit, někdy i ten provoz komplikuje, než aby ho
usnadňovala. Leč někdy je dobré tunelu využít. Pokud vás ovšem do něj pustí. Že
nepustí, vám systém milostivě sdělí na tabuli až těsně před vjezdem, uhnout
tedy není kam. Jen vystát kolonu. A tak si říkám, k čemu nám ty informační
tabule nad vozovkou jsou? Třeba někde fungují, ale v Praze jsou spíše jako
dekorace. Jak říkám, smysluplnou informaci jsem z nich ještě nevyčetla. Časem
jsem dospěla k názoru, že nemá cenu se nechat jimi stresovat, protože vám
ještě neporadí. Jediné, nač je třeba dávat pečlivě pozor, je povolená rychlost
v Blance, která se mění často naprosto náhodně z padesátky na
sedmdesátku a zpět, což je patrně hlavně z důvodu, aby šlo snadno nachytat
řidiče při nedovolené rychlosti, Že by to mělo regulovat plynulost provozu, jak
se mi doma snaží namluvit, se mi moc nechce věřit. Ale věř a víra tvá tě
uzdraví, to je asi jediná metoda, která na dopravní situaci v hlavním
městě a hlavně na sledování magistrátních a radničních rozhodnutí funguje. A
nic to nestojí, na rozdíl od elektronických tabulí či dalších efektivních
pokrokových změnJ.
neděle 25. února 2018
Temné únorové výročí
Prolíná se celým měsícem. Alespoň tam, kde se nějakým
způsobem zajímají o historii, protože jsou místa, kde jsou podobná výročí všem
tak trochu ukradená. A na druhé straně jsou i místa, kde jsou zapovězená, je
tam totiž lépe některé věci nepřipomínat. Ale vynechat jednu
z nejtragičtějších osmiček našich dějin prostě není možné. Kdyby se
nezměnil režim, pompézně bychom slavili Vítězný únor. To díky bohu neslavíme, i
když se mohu domnívat, že jsou lokality či skupenství, kde oslavují i dnes.
Upřímně a bez zábran. Uf.
Ovšem ti, co neslaví, by ale měli připomínat. Vysvětlovat.
Varovat. A nezapomínat, protože čert
prostě nikdy nespí.
Před sedmdesáti lety to vřelo celý měsíc ( a dávno před ním),
nejen onoho pětadvacátého, kdy se Gottwald vrátil z Hradu, aby svým
nohsledům oznámil, že pan prezident jeho návrhy přijal. Jestlipak si tehdejší
lidé dokázali představit, co je v budoucnu čekám? Patrně asi ne, tak
zvrácenou fantazií většina národa nedisponuje. Byli samozřejmě i prozíraví
jedinci, kteří varovali, že zvolená cesta nevede správným směrem. Podle toho,
jako moc hlasitě varovali, to s nimi v budoucnu dopadlo. Od ztráty
zaměstnání přes vězení, koncentrační tábor v Jáchymově až na popraviště.
Ti, co měli kliku, stihli emigrovat.
Ale moc takto dopředu
prozíravých asi nebylo, víra v levici a všemocný Sovětský Svaz byla deset
let po Mnichovu veliká. Tak to prostě
bylo. Už je tomu dlouhých sedmdesát let. Což ale neznamená , že bychom se měli
přestat bát. Konečně, v pohádkách či hororech se temné síly považují za
nezničitelné. Patří ovšem do kategorie se kterou je nutné bojovat. Protože
pokud se nebojuje, nemůže přijít happy end.
Domyšleno do detailů platí, že nic není ukončeno, protože
minulost se aktivně prolíná se současností. Tím spíš, že některé jevy vypadají
jako deja vu.
Myslím že letošní rok je svou osmičkovou konstelací velmi
vhodný k tomu, abychom se nad naší dějinnou rytmikou hlouběji zamysleli.
Když se totiž mohou dějiny opakovat, abychom alespoň měli povědomí o tom, co
opakujeme nebo prožíváme znovu či alespoň obdobně. Ať někdo vysvětlí uvažování
a realitu, které vedou k podobným
vítězstvím a jistotám. A nastíní odpověď na otázku, zda se s tím dá něco
dělat.
Pravda, v tomto ohledu moc optimistická nejsem. Ale n
druhé straně, naděje vždycky umírá poslední a tak se dá v kontextu
s únorovým temným datem věřit, že některé věci se třeba v dějinách
neopakují. A že bude líp. Navzdory Gotwaldovým pohrobkům či aktivním epigonům.
sobota 24. února 2018
Maturitní ples
Našeho gymnázia, tedy v podstatě pracovní záležitost. Ale hezká, jako vždy. Takřka dojemná. Tentokrát v jiném prostředí. Tradiční Belveder na Letné vystřídala Olšanka. Nové, nezvyklé prostory. Ale na plesovém půvabu to ničemu neubralo. Možná naopak.
Dojímají mě primánci, žasnu, jak rychle dospěli maturanti. Nic nového pod sluncem...:-)
Dojímají mě primánci, žasnu, jak rychle dospěli maturanti. Nic nového pod sluncem...:-)
pátek 23. února 2018
čtvrtek 22. února 2018
Norbert Grund
Malíř miniatur. Barokní malíř. Možná spíš rokokový, to je asi přesnější. Národní galerie jeho tvorbu představuje v paláci Kinských. Vypravili jsme se se studenty a měli odborný lektorský výklad. Tudíž zážitek na druhou. Já osobně mám jeho miniatury moc ráda, ale dost jsem žasla, co všechno o tomto sympaťákovi z osmnáctého století vůbec nevím. Třeba i to, že umřel poměrně mlád, ve 49 letech. Ale stihl toho poměrně dost. A výstava jeho děl to jen potvrzuje...Tuším, že jen do 18. března
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)