středa 28. února 2018

Setkání s Kamilou Moučkovou

aneb trochu netradiční Hovory o historii. Netradiční ale vlastně jen trochu. Nešlo o klasickou přednášku, jako vždy.Dnes to bylo více kontaktní, metodou besedy a vzpomínání. Paní Moučkové bude devadesát let!!!. Věřili byste tomu? Já tedy ne, je neskutečné, jak je svěží, energická a plná nápadů. Letošní rok má nabitý. Nejen svým vlastním životním jubileem, znovu připomínám neuvěřitelnou devadesátku, ale i oněmi osudovými osmičkami. Samozřejmě, ona je nejvíc spojována s osmašedesátým, kdy ohlašovala v televizi okupaci. A pak ji, před televizními kamerami, vyvedli sovětští vojáci se samopaly. Drama jako hrom. A tak jsme dnes večer vzpomínali. Těší nás ( Hovory), v jaké jsme společnosti. Navíc, paní Moučková brzy letí do Londýna, kde bude rovněž připomínat dramata před padesáti lety. O to víc nás těší, že si našla čas i na naše Hovory o historii. A děkuji i všem hostům, co nedbali na ten šílený mráz a vyměnili teploučké zázemí domova za naše setkání ( i tam sice bylo teplo, ale ta cesta byla vskutku dost mrazivá).








úterý 27. února 2018

Datumy

Všimněte si: Jak hodně si tu češtinu ohýbáme, zjednodušujeme či jen prostě neumíme používat.
 „Co bude s těma datumama?“ slyším často dotaz, který mě tedy dokáže pořádně nadzvednout.  Gramaticky správný pojem asi zůstává většině národa stále utajen. U dělníků na stavbě to umím tolerovat, třeba ale ve škole, na poradě nebo dejme tomu ve veřejnoprávní televizi, tam mě to dokonale rozladí. Stejně jako tam nikdo nepoužívá spisovné koncovky a patrně ani neví, jaký je rozdíl mezi termínem policisti a policisté (dosaď si mnoho dalších variant: komunisti x komunisté, lidi x lidé ,židi x židé atd.). Všimněte si, jak často lidová mluva proniká do veřejného prostoru, do míst, dříve vyhrazených jen spisovné a kultivované řeči. Nejsem, alespoň si myslím, fanatický vyznavač spisovné češtiny. Když na to přijde, umím použít i velmi jadrné výrazy. Jen si ale pořád myslím, že v určitých sdělovacích prostředcích, v nějakých prostorách či situacích je ta spisovná čeština nutná. Všimněte si, jak málo kolem nás spisovná čeština zní. Jistě, je asi módní přibližovat se ulici chováním, názory, mluvou.... Všechno pěkně jednoduše, bez přemýšlení, bez znalostí. Kdo by se také trápil nějakými pravidly, ještě k tomu gramatickými? Hlavní je zapamatovat si datumy a bastaJ


pondělí 26. února 2018

Elektronické informační tabule

„Pokrok vládne světu“, tvrdí mnozí současní motoristé, někteří občas, jiní vytrvale a intenzivně. Myslí to totiž dost ironicky, protože (minimálně v Praze), je většina opatření zaměřena proti řidičům. Jako by se proti nim vyhlásilo křížové tažení.
Někdy se zdá být na místě, jako když se uberou dopravní pruhy, aby do ulic mohlo více cyklistů. Jeden takový příklad máme i na sedmičce. Když si ovšem uvědomíme, že pruh pro cyklisty je veden souběžně se Stromovkou, kde vyznavači bicyklů mohu jet relativně bezpečně, bez vdechování benzínových výparů a permanentního ohrožení života, jeví se náhle cyklo pruh na frekventované Veletržní v úplně jiném světle.
S tímto pohledem máte náhle pocit, že cílem bylo jen zkomplikovat život řidičům. Nebo nějak vyplýtvat evropskou dotaci. Nebo obojí.
Nikdy mi nebylo úplně jasné, proč o dopravě rozhodují lidé, kteří pak, z pozice své funkce, stejně vydaná nařízení nedodržují. Mají přece právo na výjimku. Mohou si pak třeba parkovat, kde se jim zachce, jezdit přes nikdy nekončící uzavírky či bez uzardění předjet celou kolonu hlupců, kteří jejich nařízení respektují.

Do mnoha rádoby vylepšení je také nasypáno obrovské množství peněz. Třeba do informačních tabulí nad vozovkou, které vás mají informovat o neobvyklých dopravních komplikacích na cestě před vámi. Abyste měli čas třeba změnit trasu. Svítí jich nad Prahu či nad dálnicí opravdu požehnaně (na dálnici často vedle trvale neodstranitelných billboardů, které sice mají být podle zákona dávno pryč, leč nejsou?!). Svítí a cosi oznamují. Ještě jsem ale nezažila, že by smysluplně informovaly. Někdo má možná jinou zkušenost, já jen tu jednu, v podstatě nulovou, protože smysluplná informace pro moji jízdu tam ještě nebyla. Pravda, vytrvale informují, že u Muzea je stupeň dopravy čtyři či pět, což je ale neustále, takže nic nového pod sluncem. Snad jen, když tam jedou protestující taxikáři, se kterými si magistrát neví rady, je tam až šestka, na tu ale není tabule nastavená, takže vám stejně nic neřekne. Jinak jsem několikrát zažila, že na tabuli bliká oznámení o nehodě a tedy zastaveném provozu. „Kudy to objedu?“ zoufale přemýšlím, protože zpráva naskočila v okamžiku, kdy už se moc nikam uhnout nedalo. Než něco vymyslím, dojedu na místo údajné nehody. Nic. Provoz plynulý. Pokud zde nějaká nehoda byla, dávno je odstraněná a nic. Jen chvíle stresu, protože jsem informaci vzala vážně. Často mi takto tabule oznamovaly kolony, které ale nebyly. A naopak. Jedu, jedu, tabule nic neříká a najednou parkoviště na dálnici. Bez předchozího varování Tak stojím a sleduji elektronickou tabuli nad hlavou, která jistě stála hromadu peněz, ale je třeba spravedlivě dodat, že vyhozených peněz. Nedávno jedu do Blanky, která také spolykala hromady financí z veřejného rozpočtu a pokud mohu posoudit, někdy i ten provoz komplikuje, než aby ho usnadňovala. Leč někdy je dobré tunelu využít. Pokud vás ovšem do něj pustí. Že nepustí, vám systém milostivě sdělí na tabuli až těsně před vjezdem, uhnout tedy není kam. Jen vystát kolonu. A tak si říkám, k čemu nám ty informační tabule nad vozovkou jsou? Třeba někde fungují, ale v Praze jsou spíše jako dekorace. Jak říkám, smysluplnou informaci jsem z nich ještě nevyčetla. Časem jsem dospěla k názoru, že nemá cenu se nechat jimi stresovat, protože vám ještě neporadí. Jediné, nač je třeba dávat pečlivě pozor, je povolená rychlost v Blance, která se mění často naprosto náhodně z padesátky na sedmdesátku a zpět, což je patrně hlavně z důvodu, aby šlo snadno nachytat řidiče při nedovolené rychlosti, Že by to mělo regulovat plynulost provozu, jak se mi doma snaží namluvit, se mi moc nechce věřit. Ale věř a víra tvá tě uzdraví, to je asi jediná metoda, která na dopravní situaci v hlavním městě a hlavně na sledování magistrátních a radničních rozhodnutí funguje. A nic to nestojí, na rozdíl od elektronických tabulí či dalších efektivních pokrokových změnJ.

neděle 25. února 2018

Temné únorové výročí

Prolíná se celým měsícem. Alespoň tam, kde se nějakým způsobem zajímají o historii, protože jsou místa, kde jsou podobná výročí všem tak trochu ukradená. A na druhé straně jsou i místa, kde jsou zapovězená, je tam totiž lépe některé věci nepřipomínat. Ale vynechat jednu z nejtragičtějších osmiček našich dějin prostě není možné. Kdyby se nezměnil režim, pompézně bychom slavili Vítězný únor. To díky bohu neslavíme, i když se mohu domnívat, že jsou lokality či skupenství, kde oslavují i dnes. Upřímně a bez zábran. Uf.
Ovšem ti, co neslaví, by ale měli připomínat. Vysvětlovat. Varovat.  A nezapomínat, protože čert prostě nikdy nespí.
Před sedmdesáti lety to vřelo celý měsíc ( a dávno před ním), nejen onoho pětadvacátého, kdy se Gottwald vrátil z Hradu, aby svým nohsledům oznámil, že pan prezident jeho návrhy přijal. Jestlipak si tehdejší lidé dokázali představit, co je v budoucnu čekám? Patrně asi ne, tak zvrácenou fantazií většina národa nedisponuje. Byli samozřejmě i prozíraví jedinci, kteří varovali, že zvolená cesta nevede správným směrem. Podle toho, jako moc hlasitě varovali, to s nimi v budoucnu dopadlo. Od ztráty zaměstnání přes vězení, koncentrační tábor v Jáchymově až na popraviště. Ti, co měli kliku, stihli emigrovat.
 Ale moc takto dopředu prozíravých asi nebylo, víra v levici a všemocný Sovětský Svaz byla deset let po Mnichovu veliká.  Tak to prostě bylo. Už je tomu dlouhých sedmdesát let. Což ale neznamená , že bychom se měli přestat bát. Konečně, v pohádkách či hororech se temné síly považují za nezničitelné. Patří ovšem do kategorie se kterou je nutné bojovat. Protože pokud se nebojuje, nemůže přijít happy end.
Domyšleno do detailů platí, že nic není ukončeno, protože minulost se aktivně prolíná se současností. Tím spíš, že některé jevy vypadají jako deja vu.
Myslím že letošní rok je svou osmičkovou konstelací velmi vhodný k tomu, abychom se nad naší dějinnou rytmikou hlouběji zamysleli. Když se totiž mohou dějiny opakovat, abychom alespoň měli povědomí o tom, co opakujeme nebo prožíváme znovu či alespoň obdobně. Ať někdo vysvětlí uvažování a realitu, které vedou  k podobným vítězstvím a jistotám. A nastíní odpověď na otázku, zda se s tím dá něco dělat.

Pravda, v tomto ohledu moc optimistická nejsem. Ale n druhé straně, naděje vždycky umírá poslední a tak se dá v kontextu s únorovým temným datem věřit, že některé věci se třeba v dějinách neopakují. A že bude líp. Navzdory Gotwaldovým pohrobkům či aktivním epigonům. 

sobota 24. února 2018

Maturitní ples

Našeho gymnázia, tedy v podstatě pracovní záležitost. Ale hezká, jako vždy. Takřka dojemná. Tentokrát v jiném prostředí. Tradiční Belveder na Letné vystřídala Olšanka. Nové, nezvyklé prostory. Ale na plesovém půvabu to ničemu neubralo. Možná naopak. 
Dojímají mě primánci, žasnu, jak rychle dospěli maturanti. Nic nového pod sluncem...:-)











čtvrtek 22. února 2018

Norbert Grund

Malíř miniatur. Barokní malíř. Možná spíš rokokový, to je asi přesnější. Národní galerie jeho tvorbu představuje v paláci Kinských. Vypravili jsme se se studenty a měli odborný lektorský výklad. Tudíž zážitek na druhou. Já osobně mám jeho miniatury moc ráda, ale dost jsem žasla, co všechno o tomto sympaťákovi z osmnáctého století vůbec nevím. Třeba i to, že umřel poměrně mlád, ve 49 letech. Ale stihl toho poměrně dost. A výstava jeho děl to jen potvrzuje...Tuším, že jen do 18. března