pátek 31. prosince 2010

Dvě jedničky

By mohly značit, že všechno bude dvojnásobně dobré? Po náročném desítkovém roce bychom si to všichni určitě zasloužili.:-)



Proto připíjím na zdraví- všem Vám tady na blogu:-) svým virtuálním i reálným přátelům
Přeji do nového roku hlavně hodně zdraví
Pak samozřejmě štěstí - lidé na Titanicu také byli zdraví:-) a chybělo jim štěstí. Stačí ta pověstná kapička.


Přeji  nám všem, aby příští  rok byl pohádkový, štěstí opravdové, láska nekonečná, přátelé spolehliví, problémy vzdálené, budoucnost skvělá 
 /a blog čtený:-)/

    Hezký rok 2011 - na zdraví


čtvrtek 30. prosince 2010

Soutěžím, tedy jsem:-)

Jsem od přírody soutěživý typ. Ne nikterak dravý, naopak. Jen si občas ráda zahraju, zasoutěžím. A jelikož pan nakladatel mi tvrdí, že se nemá usínat na vavřínech a pořád se o něco pokoušet, pokusila jsem se poslat novelku do soutěže Knižního klubu. A jelikož tam jde o hlasování, nechávám tady odkaz, a kdyby tam náhodou někdo zabrousil a ukázka, kterou organizatoři vybrali, ho zaujala, může mi, prosím, kliknout hlas. Jmenuje se Vystěhování . Ovšem v té záplavě rukopisů....vždycky zas a znovu žasnu, kolik grafomanů je mezi námi. A v tom moři se jeden snadno ztratí. Přesto se pokouším. Takové odnikud nikam:-) Prostě soutěživý typ:-)

středa 29. prosince 2010

Zadarmo

Jak je v Praze něco zadarmo, vracíme se zpátky do minulosti, do časů nekonečných front. A je jedno, že mrzne až praští. Měla bych být zvyklá, přesto vždycky zapomenu a pak jsem překvapená. Jako dnes odpoledne. Už čtyři dlouhá léta máme na Letné zavřené Technické muzeum. V době rekonstrukce ho stačili i náležitě vytunelovat, jak onehdá proběhlo tiskem a což se stává českým národním rituálem. A to byl v čele muž s opravdu historickým jménem, jakýsi Horymír - čí, to už si nepamatuji, ale zjevně nepádil k Neumětelům, ale tipla bych to někam na Seychely.:-) Nicméně muzeum se má znovu otevírat s novým vedením a dnes byl takový ukázkový den. Říkala jsem si, že když to mám u nosu, bylo by to hezké zpestření vánočního volna. Zejména, když mi paní doktorka dneska dala další injekci a tak zase mohu chvíli chodit jako člověk. A tak jsem se vypravila. Ovšem cíle jsem se nedobrala. Již zmíněná fronta mě o požitek z návštěvy muzea obrala. Jako bytostný odpůrce front bych tu nestála ani normálně, natož v takovém mrazu. Přesto se fronta klikatila dost daleko a zdálo se, že zájemců o kulturní zážitek dokonce přibývá. A tady jsem také zaslechla onu větu, že když je v Praze něco zadarmo, jdou lidi i do muzea. Já jsem tedy nešla, ale zase jsem své chátrající tělo protáhla po Letné a to je co říct:-) A do muzea se vypravím až za nějaký obolos. Bez fronty.

Pobavit Boha

Říká se, že chcete-li pobavit Boha, seznamte ho se svými plány.:-) Nechci tady rozkrývat svoje nitro ani vytvářet novou pětiletku. Jen bych se chtěla zmínit, že bych v roce, který má dvě jedničky na konci, ráda zkusila vydat dvě knížky.:-) Poslední slovo samozřejmě patří ani ne tak Bohu, jako nakladateli, proto to neplánuji, jen navrhuji. Svého času vznikla vize dvouleté periodicity. A protože Odnikud nikam vyšlo v roce 2009,( Jan Heřman 2007) zákonitě přichází rok dalšího vydání:-) V merku mám knihu, která dějově zůstává ve vystěhované oblasti, jen si víc pohrává s myšlenkou totálně nasazených lidí, na které se asi dnes už trochu zapomíná. A ta druhá odvážná myšlenka, to jsou ty dlouho avizované školní perličky, které by teoreticky mohly vyjít k prvnímu září?:-) Symbolicky. Zatímco druhá kniha by se vrhla na vánoční trh:-)Tak, to jsem to tady hezky naplánovala a pobavila Boha a pana nakladatele. Jsem zvědavá, jak se k tomu postaví. Oba:-)

úterý 28. prosince 2010

Setkání s pamětníkem

Dnes mě vyhledal starý pán, který četl mé knihy. To se mi tedy stalo poprvé, že by mě někdo navštívil kvůli mým knížkám. Trochu zaskočena jsem ho samozřejmě vyslechla. Pán byl pozitivně naladěn, knihy se mu líbily a měl potřebu mi to sdělit. Co bych lhala, to potěší. Ovšem to nebyl samozřejmě hlavní cíl jeho zimní návštěvy. Přišel mi nabídnout příběh. Jelikož mě ale dnes čekala rehabilitace, protože stále více připomínám chromou stařenku než ženu v nejlepších létech, museli jsme jeho vyprávění posunout na jindy- doufám, že i na méně mrazivěji. A tak jsem zvědavá, co se dozvím. Zatím je vše zahaleno vánočním tajemstvím:-)

pondělí 27. prosince 2010

Notorický útěkář

O vánočních svátcích vždycky Zachariáš uteče. Je to jeho jakási vánoční tradice. A přestože, poučeni léty minulými, ho hlídáme jako oko v hlavě, nesmí na krok, přesto si vždycky najde skulinku a zdrhne. I dnes tomu tak bylo. Stačila chvilka, než jsem vydolovala z kapsy vodítko, a byl fuč. Nastala klasická fáze hledání a nakonec se, jako vždy, vrátil sám. Naštěstí i on stárne a vrací se brzy. Když se kdysi ztratil na celý den, skoro jsem ho oplakala. Dnes přišel úplně z jiného směru, než kde byl spatřen naposledy.Výraz značně provinilý, krok nejistý, ví, že udělal něco, co nesmí. Tváří se jako neviňátko a koulí očima, jakože on za to opravdu nemůže. Já, jakožto vrchni rozmazlovatelka, mu samozřejmě všechno odpustím, a kázání, které dostává od ostatních,jde jedním jeho rozježeným uchem tam a druhým ven. V utíkání je prostě génius. Spokojeně si lebedí u topení a myslí si něco o své vánoční misi.  Asi tam někde má někoho, komu prostě každoročně musí popřát respektive poblafnout  k Vánocům nebo k Novému roku. Ovšem vánoční pohled by byl jistější:-)

sobota 25. prosince 2010

Dárky

Největší radost z dárků, a to nejen ze svých, ale i z našich, má Zachariáš:-) To je úplný vánoční pes. :-)

pátek 24. prosince 2010

Štědrý den

Adamům a Evám všechno nejlepší k svátku. Mají to tak hezky, dva v jednom:-)
A my držíme půst, tak se těšíme na zlatého vepříka.
A zároveň je to dietka:-) Také dva v jednom.

čtvrtek 23. prosince 2010

Hezké Vánoce

Všem  mým milým bloggerkám i bloggerům, čtenářům současným i budoucím, přátelům virtuálním i reálným, prostě všem lidem milým mému srdci přeji krásné nadcházející svátky. Klid a pohodu zejména.
Štastné a veselé:-)

středa 22. prosince 2010

Holčička z Lidic

Dneska je možné všechno a chmatáci všeho druhu se nezastaví před ničím. A tak se mohlo stát, že někdo ukradl sochu holčičky z Lidic. Ze sousoší, které připomíná tu hrůzu, která se tam za války stala. Nu, jak říkám, zloději jsou dneska všude. Většinou to přecházíme nechápavým pohledem a zoufalým krčením ramen. Co taky jiného dělat v zemi, kde se krade ve velkém hlavně mezi našimi politiky, kde pak brát vzor pro malého českého člověka? Nicméně tentokrát jen rameny nekrčíme. I naše děti to šoklo a tak se rozjela akce, vrátíme holčičku zpátky. Ona to samozřejmě není laciná záležitost, ta malá soška přijde nejmíň na sto padesát tisíc. Samozřejmě si neděláme iluze, že je dáme dohromady my, zejména, když naše výdělečné aktivity jsou sběr papíru či dobročinný bazar, ale něco se rozhýbalo a snad se to pohne správným směrem. Už i televize zareagovala, tak snad díky médiím se podaří správná věc. Nejzajímavější na celé té akci je, že se nám ozval pán, který je přeživší lidické dítě. Měl radost a byl dojatý.  Mě to skoro dojalo také, ten předvánoční čas dělá divy.:-) Ale jsem ráda, že se něco děje, něco pozitivního. Když už žijeme v zemi, kde není nic svaté. A děti mě překvapily, mile samozřejmě. Není to s tou naší mládeží tak špatné, jak se s oblibou tvrdí.

pondělí 20. prosince 2010

AIDS

  HIV a AIDS bylo naše druhé víkendové téma na semináři. Máme teď samá taková pěkná, předvánoční:-) A protože tu všichni píší tak hezky o adventních nedělích, setkáních a dalších hezkých věcech, odsunula jsem AIDS z víkendu až na pracovní den. Je to takové všední téma. Všichni ho znají a každý se mu chce vyhnout. Na AIDS mě sice nic tak radikálně nepřekvapilo jako na drogách, údiv vzbudila snad jen informace, že ony obávané stříkačky neudrží ten virus až tak dlouho, jak si všichni myslíme. Čímž nechci říct, že bodnout se ve městě o pohozenou stříkačku je klid a pohoda. To není, ale pokud se tam injekce povaluje déle, můžeme mít kliku, že se nic nestane. Ovšem o takovou loterii jistě nikdo nestojí. Šokující je i fakt (to už není zjištění, to všichni víme) že na výzkum nejsou peníze. Respektive není tolik peněz, kolik by bylo třeba. Nu, hlavně že máme peníze na ty naše kluky ve vládě a v parlamentu:-(
   Vždycky, když slyším takhle odbornou přednášku o podobných nemocech, mám chvíli nutkavý pocit, že je to snad všude. To samozřejmě pomine. Teď si ovšem živě představuji, jak studentům vysvětlit, co je nejlíp ochrání. Podle paní docentky je to pravidlo ABC. Abstinence - být věrný – condom.:-) No, zejména s tou sexuální abstinencí je těžké uspět:-), ale další dvě pravidla by mohla zaujmout. Nu, jsem na to zvědavá.
A aby bylo také trochu adventu, u kostela svatého Antonína na Strossmajerově náměstí mají skvělý svařák:-)

neděle 19. prosince 2010

Kostel svatého Jiljí

Kostel k Vánocům prostě patří. A jelikož do svatostánku nechodím tak často, je mi to tak trochu svátkem. A dnešek jeden takový přinesl, i když se přiznám, že díky neustálým problémům se zády jsem na to úplně zapomněla. Ale existují mobily a tak jsem byla vypuzena. Když jsem rozhýbala svoji ztuhlou páteř, vydala jsem se do adventního centra na koncert do kostela. Šlo o kostel svatého Jiljí, který mám ráda. Cesta vede přes Staromák, takže i adventní trh si řekl své. A koncert vánočních skladeb v kostele má vždycky svou neopakovatelnou atmosféru. Ani dnes tomu nebylo jinak. Pravda, trochu chladněji, ale ta hudba za to stojí. Hezký vánoční zážitekJ Takové dva v jednom, kostel i kultura. A tak to má býtJ

sobota 18. prosince 2010

Drop-in

   Jelikož na stará kolena z nějakého rozmaru ještě znovu studuji, stává se mi čas od času, že víkend trávím na semináři filozofické fakulty. Jde o rozšiřující studium věnující se metodice prevence, jiným slovy potřebuji papír na to, že mohu s dětmi pracovat v protidrogové prevenci a zabránit tak rozvoji naší drogové scény. Jistě nejde jen o drogy, ale o i další nežádoucí jevy. Dříve se to nazývalo patologické jevy, což je ovšem nyní v politicky korektní mluvě zakázáno a tak se hovoří o společensky nepřijatelném chování. To je podobné, jako dříve běžně užívané LMD je nyní na indexu, smí se užívat pouze termín ADHD. A podobných jazykových korektur stejných jevů dnešek nabízí plno, nicméně pořád jde o jedno a totéž, a při včerejším semináři šlo o drogy. A s tím souvisela i návštěva Drop-inu. Ačkoliv samozřejmě o této organizaci vím, navštívila jsem ji včera poprvé. Takže jsme v mrazivém odpoledni proklouzali ulicí Karoliny Světlé a zabočili do malé vedlejší uličky, kde má tato nezisková organizace sídlo. Pro mě první překvapení, nevím, proč jsem předpokládala, že centrum je někde v Karlíně. Přivítal nás jakýsi vedoucí pracovník a uvedl nás dovnitř. Prošli jsme tedy místností plné narkomanů, kteří sem chodí do osvěžovny, ohřát se, popovídat, popít. Usadili se v zadní místnosti a jali se poslouchat přednášku. Přitom probíhal běžný denní provoz, takže tu byl docela šrumec, pořád někdo přicházel, odcházel, nosili se bedny se stříkačkami, zvonily telefony. Takže žádné akademické povídání, ale poněkud drsná praxe. Dozvěděla jsem se samozřejmě plno zajímavých věcí a některé z nich byly pro mě i novinkou. Nejvíc mě zaskočil metadon, který se dává závislým na heroinu. Předpokládala jsem, že je to něco, co jim má pomoci a že to snad i trochu léčí. Metadon je prý ovšem mnohem škodlivější než heroin a jeho jedinou devízou je, že je levný. No, to jsem zírala. Stejně tak i nad faktem, že vlastně nejde o zdraví těch závisláků, ale že hlavním smyslem je, aby byli schopni odvádět daně. Pokud makáš pro stát, ber si, co chceš. Nu, krapet jsem to zjednodušila, ale v podstatě to tak je. Stejně jako fakt, že heroin v čisté podobě je fajn, ovšem tady se nedá sehnat. Takže narkomani si kupují za drahé peníze drogu, kde je heroinu tak šest procent, zbytek je omítka, prášek do pečiva, jed na krysy a další ingredience. Pak mají všude ty abscesy a další viditelné stopy po své zálibě.

Až devět set stříkaček poskytne drop-in denně. A chybí místa, kde by si závislí mohli svobodně šlehnout. Když jsem to slyšela prvně, asi z určité předpojatosti jsem s tím nesouhlasila. Když nám ale vysvětlili, že by to bylo místo pro narkomany určené, nemuseli by si píchat někde na veřejných záchodcích či v metru, považuji to za velmi záslužnou snahu. Žel, naši politici jsou proti, takže nic podobného v nejbližší budoucnosti nehrozí, což je asi škoda. Nu a v podobné duchu probíhala celá včerejší akce. Prostor jsme v podvečer opustili opět přes místo plné narkomanů, což i přes veškeré mé osvícení působilo poněkud bizardně. Nejsem prostě zvyklá, že se tito lidé pohybují v mé těsné blízkosti, a že někteří opravdu vypadali jako pod vlivem. Ale nesoudím, nekritizuji, jen koukám. Nicméně i teď, po osvětě v Drop-inu, si myslím, že některé přednášky o drogách jsou prostě návodem k tomu to zkusit. Samotnou by mě to po některých informacích skoro lákalo a co pak děti v pubertě. Ovšem neinformovat je o tom je stejný problém, zkoušet to budou ze zvědavosti. Je to prostě oříšek. Jsem tedy zvědavá, zda mi to studium ve finále dá odpověď na otázku, jak správně o tom s dětmi mluvit. I když já osobně si myslím, a je to názor asi nepopulární, že to buď v sobě mám anebo nemám. Něco jako gen. A kdo to v sobě má, toho žádná osvěta nezastaví. Ovšem nemám to vědecky podložené a tak budu i nadále působit osvětově a preventivně.:-)


pátek 17. prosince 2010

Kanec na lopatkách

  Nic nebo naopak kumulace všeho:-) Tak je to tento týden s mými výstavami. I včera jsem jednu zažila, tentokrát šlo o Staré pověsti české v Národním muzeu. Mělo to takovou malou úsměvnou předehru. Když jsem dětem nadiktovala informace pro rodiče, jako kdy, kam a za kolik, zjistila jsem při následné kontrole, že dva podnikaví mládenci si zapsali místo požadovaných padesáti korun rovnou stovku. Nu, někteří umí vydělávat už od mala:-) Národní muzeum sice připravilo hezkou a zajímavou výstavu, žel nemyslí na šatnu. Šatnářky nám totiž oznámily, že jejich úložný prostor je vyčerpán, a tudíž musíme za Bivojem a Šárkou v plné zbroji, což znamená kabáty, svetry, šály, batohy. Ve vytopené místnosti docela pikantní. Takže to ve finále vypadalo tak, že jsem se usadila u skoleného divokého kance, kde byl určitý prostor, děti si tam naházely svoje svršky a já se je jala hlídat. Technické záležitosti tedy muzeum nedomýšlí, ale Čechové na Řípu děti docela zaujali a to je co říct. Všichni si také u vstupu vylosovali nějaké jméno z pověstí, k čemuž donutili i mě. Nevím, jakou náhodou na mě zbylo jméno bojovné Vlasty:-)?. A jak jsem tak posedávala u  kance, skoro mi toho vycpaného zvířete bylo líto. Smyslem jeho expozice byl interaktivní pocit návštěvníků vcítit se do role Bivoje. A tak zatímco chlapci mají zvedat chudáka štětináče, vedle se dívky mohly strojit do extravagantního modelu Kazi. Myšlenka je to zajímavá, ale po chvíli pozorování mi bylo jasné, že kanec, který je zde samozřejmě oblíbenou atrakcí, nemůže přežít. Jednak je docela těžký, takže s ním potencionální Bivojové dost mlátili. A druhak, jakmile byla u zvířete větší skupinka dětí, tak ho tu někdo tahal za uši, tu za nohu, občas si do něj někdo kopl. Takže opravdu hodně pochybuji, že chudák kanec tady vydrží po celou dobu výstavy. Vedle byl i malý, plyšový, pro malé děti. Ale ten je v bezpečí za ohrádkou a nikdo si ho moc nevšímá. Hlavní hrdinou je prostě spoutaný kanec na zádech. Ovšem jsou tu i jiné atrakce, některé interaktivní, jiné méně. Pro malé děti hodně zajímavá akce. Vzala jsem tam sekundu, tedy sedmáky, a to je myslím maximum. Starší děti by to asi nebralo. Ale malé si tam mohou užít jeden hezký den vánočních prázdnin. A jdete-li sólo, s rodinou, tak vás i v šatně obslouží. Jen abyste tam ještě zastihli toho kance:-)

středa 15. prosince 2010

Svatba

  Napodruhé. Někdy bývá druhý sňatek lepší než první :-) A když se jedná o královský, platí to dvojnásob. Nám se dnes na druhý pokus podařilo probojovat se na avizovanou výstavu Královský sňatek. Pravda, přes závěje to šlo poněkud hůře, ale dobrodili jsme se. V centru jsou na tom o kapánek lépe než my na periférii, opravdu tam prohrnují i chodníky a trh na Staromáku se neschovává pod sněhovou čepicí jako Letná. Dokonce, asi tím, jak je tam díky kalamitě méně lidí, trochu evokuje klid a pohodu. Voní tam svařák, znějí koledy a do toho vločky takřka ladovské. Nemít toho sněhu už plné zuby, snad bych se i rozplývala. Ale naším cílem nebylo svařené víno, ale kultura. Tentokrát vstup do výstavních prostor proběhl bez problémů a mohli jsme se kochat. Pravda, žádné svatební šaty či hostina, je to spíš o Lucemburcích a jejich době. Ale je to hezké. Alespoň moje srdce historika si lebedilo a nejen díky výstavě, ale i kvůli výstavním prostorám, dům U kamenného zvonu je výstavní exponát sám o sobě. Vždycky mám touhu nakouknout do těch dvířek ukrytých v gotických výklencích, ale ještě nikdy jsem to neudělala. Disciplína:-) Ale jednou to zkusím. Výstava je poměrně rozsáhlá, ale stojí za to. V čase předvánočním nebo jako příjemný cíl vánočních vycházek. Jen těch svatebních atributů by mohlo být víc.

pondělí 13. prosince 2010

Cvičíš, cvičím, cvičíme

   Vyndala jsem všechny rehabilitační pomůcky, které lze jen doma najít. Stáhla si cvičení z netu a bojuji s bolavými zády. Doktorka je totiž ochotná vzít mě až za týden a praktická, ke které chodím, mi doporučila fyzioterapeuta a napsala ibalgin. Zdá se tedy, že ve zdravotnictví ještě krom akce Děkujeme, odcházíme vypukla akce Pomoz si sám. A tak obalena náplastmi z lékárny a nadopovaná volně prodejnými léky hopsám na rehabilitačním míči. No, hopsám je příliš silný výraz, spíš se koulím. A vzhledem k uspávací síle prášků očekávám, kdy se v hlubokém útlumu skulím pod stůl. Nicméně my jedinci, odkojení socialistickým zdravotnictvím, si asi nějak poradíme. Doufám. Útlum trochu omezil můj odpolední pobyt na poště, kde jsem se zastavila kulhajíc od lékaře. Přesto, že se poště vyhýbám jako čert kříži, dnes nebylo zbytí. A bylo to k zbití. Hodinová fronta, jedno otevřené okénko a úřednice v něm pracuje tempem hlemýždím. Vzhledem k tomu, že každý šťastlivec, který přišel na řadu, vysypal ze své igelitové taštičky snad kilo firemních dopisů, poštovní utrpení nebralo konce. Moje chabá nervová soustava nakonec nevydržela a klikatící se frontu s jadrnými výrazy opustila. Budu muset dorazit, až mi moje páteř dovolí nečinně tu postávat celé odpoledne. Asi o prázdninách, pokud ovšem pošta nebude mít celozávodní dovolenou. Takže jsem dnes procvičila svoji tělesnou i duševní stránku, obé neúspěšně. A pak má být advent čas klidu a pohody.

neděle 12. prosince 2010

Dědictví minulosti

Nová knížka Barbary Erskinové, která právě vyšla, mi zpříjemňuje chromý víkend, respektive neděli, včera jsem ještě knihu v ruce neudržela. Dnes už se lehce zablýsklo na lepší časy, takže mohu i číst, a Erskinová se čte sama. Pravda, nejvíc mě stejně bavila její první kniha, Žila jsem už před staletími, ale i tak si ji nikdy nenechám ujít a ráda si ji přečtu. Cena byla adekvátní vánočnímu trhu, jenže čekat na slevy nebylo nikdy mojí silnou stránkou, a tak jsem si ji zakoupila cestou z lékárny. Asi i proto, že zásoba léků (které v podstatě nijak nepomáhají) byla mnohem dražší a tak dát čtyři stovky za knihu mi přišlo skoro normální. Samozřejmě s důrazem na slově skoro! Ale když díky Dědictví minulosti zapomenu na přítomného housera, je to fajn. Navíc mě těší takřka čtyřista stran, jsem ráda, když se k příběhu mohu vracet a neshltnu ho během večera. Ovšem vzhledem k tomu, že nic jiného dělat nemohu, možná i čtyřista stran zdolám ještě dnes. Pak by ovšem bylo dobré,kdybych od knihy vstala uzdravená. Nu, uvidíme.:-)

pátek 10. prosince 2010

Fastum gel

Zdá se, že si ten můj anděl strážný fakt vzal adventní dovolenou. Pro zpestření života mě skolila bolest zad. A to tak, že velmi, ne nějaké běžné pobolívání, které mě provází už takřka každodenně. Tentokrát jde o bolest, díky které se nemohu zvednout ze židle, natož třeba z postele. Asi mě navštívilo stáří a to přesto, že ho nikdo nezval. Šlo to tak daleko, že jsem nemohla absolvovat pracovní proces a musela vyhledat lékaře. Zdá se, že to bude na dlouho. Moudré rady, jako je vyhnout se stresu a být v klidu asi nebudu moci stoprocentně aplikovat. I když nyní, když mým jediným pohybem je horizontální poloha, v klidu vlastně jsem. Když jeden z ničeho nic nemůže chodit, trochu se zklidní:-)
Zírám u toho na televizi a podle reklam bych už měla být dávno zdravá. Všechny zázračné (a pěkně drahé) prostředky, které tam nabízejí a po kterých všichni vyskočí jako srnka, jsem už vyzkoušela. Gely, masti, náplasti, léky a nic. Pořád ležím jako lazar. To by mělo přijít do reklamy, utratíte vše, co máte a nic. Leda tak utratit. Samu sebe, ranou z milosti, to by fungovalo okamžitě. Tak nezbývá, než vleže napjatě čekat, zda v pondělí bude v ordinaci paní doktorka, která dnes asi pekla vánoční cukroví, protože nebyla. Nikdo nevěděl proč. Nebo možná odešla pracovat do Německa.:-). Nicméně snad v pondělí tam někdo bude. A pak se asi uvidí. Do té doby tiše trpět. Asi s houserem:-) nebo co mě to potkalo. Neví to ani fyzioterapeut, který na mě pohlédl unaveným zrakem. Prý bez doktora nepozná nic.!!! Tak jsem se doploužila zpátky domů, a když ani číst nemůžu, ani psát pořádně ne, je to bída. Víkend se tedy nerýsuje v nejlepších barvách. Budu asi vymýšlet nové reklamy na bolest zad. Ty ovšem budou pěkně výživné:-)

čtvrtek 9. prosince 2010

Ztracená empatie

Možná se pletu, ale zdá se mi, že zatímco o empatii se píše všude a pořád, v reálném životě jakoby se vytrácela. Ostatně i stav společnosti jako by tomu odpovídal, znovu se každý vrací na svůj píseček, vytváří si svůj vlastní svět a okolí ho víceméně nezajímá.
Jeden historik mi vysvětlil, že je za tím česká povaha. Je v podstatě plebejská, respektive lokajská. Češi prostě potřebují nad sebou nějakou vrchnost, malý dvůr a velký bič. Na chápání druhých nejsou přizpůsobení, protože to s sebou nese nutnost nějaké osobní aktivity a to často bolí.
Někteří se pak pro jistotu vymezují proti všemu a všem, až jim nakonec zbudou jen oči pro pláč.
Může za to společnost. Ne, že bych proti ní něco zásadního měla. Ve skutečnosti ji k životu potřebuji, a nejen já. Přesněji řečeno, můžou za to naše rádoby elity. Potíž je totiž v jejich kvalitě. Kvantita nikdy kvalitu nenahradí a u nás jde o extrémní ukázku této léty prověřené pravdy. Co s tím je otázka takřka hamletovská.
V minulosti se situace řešila defenestrací. Pravda, jak praví Cimrman, v zemljankách to šlo těžko, ale u nás aby zemljanku pohledal a tak se defenestrovalo. Taková okenní akce byla věcí nanejvíc očistnou a budila náležitý respekt.
Dneska se všeobecně respektu nedostává, což je trochu potíž, protože všichni nabývají dojmu, že si lze dělat to, co mě právě napadne, aniž za to ponesu nějakou odpovědnost. Zbývá jediná možnost, jak využít vymožeností dneška, a to je emigrace. Jenže kde by na takový pronárod čekali s otevřenou náručí, že?
Vymezování se může projevovat více či méně škodlivým způsobem. Někteří propadnou apatii a lhostejnosti, jiní nadávají, nejlépe v hospodě. Jsou ale tací, co se rozhodnou oprášit staré komunistické heslo, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Někteří dokonce sahají k násilí, trestu se neboje, neb ten u nás je v podstatě směšný. Opovažte se třeba bránit svůj majetek, to je u nás nežádoucí.
Vlastně se oklikou vracíme zpátky. Ne, že by byly žádoucí rudé knížky (když už, tak dneska spíš modré nebo oranžové), ale aby se tady člověk cítil jako v právním státě anebo dokonce spokojeně…?
Přitom je všeobecně známo, že historie se pravidelně opakuje. Hlavně u nás, kde podobných cyklů proběhlo už několik.
To může být poučením. Akorát, že poučování zavání školou a tu nikdo nemá rád, přesněji řečeno, nechce být poučován.
Ovšem měl by být. Protože takové opakování toho, co už tady bylo, byť v jiném plášti či jiné barvě, by určitě nebyla žádná legrace, ale nevědomosti se u nás meze nekladou.
Řekla bych, že je nejvyšší čas se nad tím hlouběji zamyslet, třeba i formou adventního rozjímání. Jen se trochu bojím, jestli už není pozdě. Jak znám česká přísloví, tak je vím, že vyhraje ten, kdo uteče.
                                                           Jenže kam?

úterý 7. prosince 2010

Šetři se osle

  Dneska jsme nějakou oklikou narazili ve škole na mnemotechnické pomůcky. Řekla jsem malým dětem : šetři se osle. Zabrala jen jediná dívka, ostatní si mysleli, že jim doporučuji, aby si odpočinuli a nepracovali. Docela mě to pobavilo a jala jsem se testovat i své kolegyně. I mezi nimi byla řada těch, co pomůcku na zapamatování si čísla 6378 neznaly. Ale zase jsme, a to i s pomocí starších dětí, zejména oktávy, přišli na řadu jiných, které jsem neznala já. Třeba letí Cilka do mlýna pomáhá paměti s uchováním římských číslic. Naučil mě student Petr Kubát, který si výslovně přál, abych ho tady zmínila:-) Od něho také mám výzvu:
 Ó slečno, sejměte též podprsenku. Ne snad, že by naše hodiny byly až tak uvolněné a on takto vyzýval své spolužačky. Jde o jeden sloupec periodické tabulky prvků, kde se ukrývá kyslík, síra, selen telur a polonium. Já na chemii nikdy nebyla a tak jsem na stará kolena najednou moudřejší. Na oplátku jsem je naučila všechny Smetanovy opery, nikoli ve známé dětské říkance, ale ve výstižné zkratce Brprdalidvěhutačert, která se jim jistě lépe vryje do paměti. Mnemotechnické pomůcky já si vždycky pamatovala, na blbosti jsem byla odjakživa kadet. Zpestřovali jsme si tak dnešní zasněžený den i proto, že řada lidí prostě do té školy nedorazila. Počasí totiž nyní vzdělání nepřeje:-). Ale zase si trochu zablbneme.
A ještě se přiznám k využití dětské práce. Použila jsem statné chlapce na vyhrabání auta ze závěje. Jinak bych byla ve škole ještě teď. Ovšem na zmírnění tvrzení o zneužívání dětí musím konstatovat, že šlo v podstatě o dobrovolníky. Přišlo jim to zajímavější, než moje hodina dějepisu:-) A já mohla odjet domů, uf:-)

pondělí 6. prosince 2010

Kdo za to může?

Kladu si tu otázku v zasněžené Praze. Ne, že bych zlehčovala pojem kalamita, ale takové počasí, jaké nás nyní terorizuje, bych jako kalamitu vnímala v polovině září. Sníh přišel, sice ve velkém, ale ohlášeně. Dlouho dopředu se hlásilo, že přijde. Přišel. A Praha byla ochromena. Totálně. Budiž. Ovšem už je to týden a ono nic. Cesty neupravené, chodníky zavalené, vedlejší ulice neprůjezdné. Na Letné se cítím jako ve Špindlu a není to tím, že celkem pravidelně potkávám běžkaře a sáňkaře. Ale na chodnících se brodím závějemi, ulice neprotažené, auto je nutno každé ráno vykutat z nově vytvořeného iglú. A na Proseku je to ještě horší. Za celý ten týden jsem nepotkala jediného metaře, protahovací či sypací vůz. Sem tam asi projedou, ale jen po těch vskutku hlavních tazích. Naši nově zvolení zastupitelé zjevně čekají na oblevu. A nejsem sama, kdo se diví. Pořád si stěžujeme na zástupy nezaměstnaných, na bezdomovce. Myslím, že by se mezi nimi našlo pár takových, co by si rádi přivydělali odhazováním sněhu, když na to město nemá lidi. Že nemá peníze napsat nechci, protože vidím, že když se chce, peníze jsou. Stačí, když třeba pohlédnu na prebendy našich zástupců. Jenže musí se chtít. A když chybí vůle, nemůže být nic. Takže budeme s nadějí v srdci čekat na jarní oblevu, protože do té doby se tady nic nezmění. Ale je to smutný pohled, třeba na staré lidi zoufale se brodící rozbředlými lavinami, na maminky s kočárkem a vůbec na všechny, co platí daně a kde nic tu nic. O víkendu nesněžilo, přesto se na Letné nezměnilo ani zbla. Jediný člověk, který by něco dával do pořádku. A my ostatní, co si zameteme alespoň před vlastním prahem, jsme spíš k smíchu. Takoví Sysifové. A to nemluvím o tom, že koupit v obchodech lopatu či prohrnovadlo je takřka nemožné. Nejsou. Ani v obchodech nikdo zimu nečekal,světe div se. Alespoň na Letné, abych nezatracovala globálně všechny. I když slyšela jsem podobné zvěsti i odjinud. Žijeme prostě v Kocourkově. Přesto se naivně ptám, kdo za to může? Těžko lze všechno svalovat na zimu, když je prosinec.

neděle 5. prosince 2010

Čertoviny

Jako dítě jsem se čerta bála jak …čert kříže. Šlo to až tak daleko, že se i televizní čertík Bertík dostal na index zakázaných filmů, neb jsem se obávala byť jen na něj pohlédnout. A také jsem mívala pocit, že jsem ochuzená o nějaké dárky. Vždyť čerti a Mikuláš nosili dárky zrovna v den, kdy jsem měla svátek. Tak jsou to dárky k svátku nebo od Mikuláše, vrtalo mi hlavou. Jak šel čas a člověk v Mikuláši odhalil souseda a v čertovi zakuklenou tetičku, ztratilo ono tajemno své kouzlo. A vystřídala ho touha dělat čertoviny, legálně a s plnou parádou. Řadu let jsme se za nebeské bytosti strojili a užili si přitom plno legrace. A jak šel čas, ztratilo se i toto kouzlo. Dnes už nelituji, že jsem ochuzená o jeden svátek (co pak má říkat taková Eva s AdamemJ), ale ani už se mi nechce dělat ty čertoviny. Na ulicích sice nebeské bytosti proudí stále, cizinci žasnou nad našimi bizardními zvyky a já se jen tiše těším, až se čerti vrátí zpátky do pekla a andělé někam, kde budou vykonávat svou funkci andělů strážných. Ten můj letos nějak zaspal, má drobné prostoje a tak sváteční den s deštěm v ložnici nebyl to pravé ořechové. Nicméně zdá se, že se už probral a věci se berou k lepšímu. Takže mohl být i dort a sklenka šampaňského, nejlépe k snídani, jak se na správný svátek sluší. A čerti mohou klidně řádit. Naštěstí se v našem okolí nevyskytovali žádní maskovaní opilci, jak tomu často v tento večer bývá. Svaté trojice spořádaně strašily a nic neobvyklého se nedělo. Ono s opilstvím to v tento den nebývá jednoduché. Vyprávěl mi onehdy jeden pán, jak ho kumpáni z mokré čtvrti odnesli před dětmi jako do pekla. Samozřejmě zamířili do baru, kde ďábelsky popíjeli. Nu, a když se vrátil obveselený domů, manželka s ním samozřejmě nemluvila, logicky. Děti z toho ovšem měly pěkně zamotanou hlavu a dlouho se na maminku zlobily. Myslely si totiž, že tatínek je hrdina a přestože ho čerti unesli, on se jim statečně ubránil a vrátil se domů. A ta máma to nechápe, jakého má doma statečného tatínka. Takže tatínek v jejich očích vyrostl, maminka naopak ztratila. A bylo třeba prozřít, než jim došlo, jak to ve skutečnosti bylo. Všechno je prostě jinak a dětská dušička se i dneska čertů bojí. Asi jako já, jako čert kříže.  A tak všem přeji poklidný – spíš andělský než čertovský- večer.

sobota 4. prosince 2010

Vídeň

Tak jsem měla čertovský víkend trávit ve Vídni. Místo dlouhodobě plánované výstavy Frídy si ovšem vařím vídeňskou kávu doma ve vytopeném bytě, otloukám omítku a vařím adventní punč řemeslníkům,kteří se snaží odmrazit naše zamrzlé okapy a zamést sněhem zavalenou střechu. Je to peklo v reálu, ani nepotřebuji Mikuláše, nadílka přišla vskutku zhůry. Jen ten anděl by se hodil, nějaký anděl strážný, který by odvedl svou práci. Nu,zatím musím spoléhat na řemeslníky. Jdu vařit další punč:-) A radši už žádný výet neplánuji, protože kdo ví,co by se ještě mohlo stát.

pátek 3. prosince 2010

Člověk míní....

   A pán bůh, respektive počasí, mění. Plány na dnešní den vzaly za své v časném včerejším odpoledni. Když jsem se vrátila domů, velmi brzy, neb díky prasklému topení jsme končili už po obědě, přišla jsem do vytopeného bytu. Ne příjemně vytopeného hřejícím topením, ale vytopeného vodou crčící ze stropu. A to tak, že velmi. Sněhová kalamita v domácím prostředí. Brečela bych, protože můj krásně vymalovaný strop se opět podobal vodnímu bazénu a zastavit to nešlo. Stejně jako nešlo najít nikoho, kdo by si s tím věděl rady. A tak mi po několika zoufalých telefonátech nezbylo nic jiného, než se vyškrábat ke stropu a pokoušet se tu nechtěnou sprchu nějak zastavit. Marně. Jeden přeplněný kbelík za druhým, všechny hadry doma dostupné promáčené, všechno marné. Až když dorazil pán z firmy zabývající se výškovými pracemi, nasadil horolezeckou výzbroj a ve výšce pětipatrového domu nad zasněženou Letnou s nasazením vlastního života sházel dolů tuny sněhu, bylo trochu líp. Sprcha přešla v kapání, strop ale nenávratně zničen a moje nervová soustava též. Podle předpovědi má zase sněžit. To znamená, že se mám na co těšit. A přestože včera mrzlo, až praštělo, voda tekla jak v parném létě. To tedy moje chatrné fyzikální znalosti neberou. Dnes to postihlo souseda, tomu to pro změnu teče přímo do postele, takže to má ještě veselejší než je tomu u nás doma. Ovšem dnes vysušuji, čistím, uklízím, a to vše pod zničeným provlhlým zmapovaným stropem. Pátek jsem si opravdu představovala jinak. Bude-li takových dnů více (a že asi bude), asi skončím v blázinci. Ale někde v prvním patře, hlavně ne pod střechou:-(

čtvrtek 2. prosince 2010

Bílé dobrodružství

  Nesnáším sníh v Praze. A už druhou zimu se mi ho dostává vrchovatou mírou. Mrzne a sněží, což sice u dětí způsobuje frenetickou radost, u nás ostatních spíš paniku, znechucení, zlobu. Pravdou je, že předpovědi vyšly na sto procent, ale stejně to na chodnících vypadá, jako by zima nečekaně udeřila uprostřed července. Brodíte se lavinami, které nikdo neodklízí, a když odklízíte vy, stejně je to jen kapka v moři. Hlavní silnice celkem jdou, ale boční uličky také hodně připomínají horskou scenérii. A jelikož MHD stejně nejezdí, vydala jsem se autem. Raději jsem ani neposlouchala ranní předpověď, protože ta dokáže člověka tak vybláznit, že by se jeden bál vystrčit nos z domu.Chvíli jsem očištovala cizí auto, naštěstí jsem včas prozřela a jala se vyhrabávat svého chevroletta:-). Soused se jistě pak divil, že na jeho voze není lavina jako na ostatních:-) Cesta pak byla dost vzrušivá, ovšem nejvíc problémů přineslo parkování, do závěje to ještě jde, horší je to směrem ven:-) Navíc nám ve škole ruplo topení, takže se učí jen malé děti v jedné budově, a velcí se radují z bílé nadílky v domácím prostředí. Řemeslníci si dávají na čas, takže je ve hvězdách, kdy se to celé opraví. K tomu nedorazila část sboru, která uvízla kdesi v pražských zácpách, a tak je ten dnešní druhý prosinec poněkud netradiční. Řekla bych, že bílé peklo:-)


středa 1. prosince 2010

Adventní setkávání

„Jsem totiž ateista,“ vysvětluje jeden známý, když chce vysvětlit, proč nesnáší Vánoce. Není sám, kdo nemá rád „nejkrásnější svátky v roce“. Jiní říkají: „Je to jen konzum a přejídání,“ Nebo: „Kdo má tak dlouho vydržet s rodinou?“
I mně v posledních letech Vánoce trochu vadí. Když mi od  října zní v pražských obchodech koledy a všudypřítomná reklama tluče do hlavy, kolik si mám na svátky půjčit, napadlo mě Vánoce zrušit. „Je to zbytečné,“ pokusila jsem se doma vysvětlit svoje stanovisko, ovšem marně.
Zřejmě jsem nepoužila dostatečně silné argumenty. Označili mě za škudlu, který nechce utrácet za dárky a lenocha, který odmítá vánoční zběsilé gruntování a pečení milionu druhu cukroví. Vymluvit jim tento názor nebylo vzhledem k oslabení, ve kterém jsem se ocitla, nikterak snadné.
Mě osobně však Vánoce, stejně jako Silvestr, kterému mnozí přisuzují fatální důležitost střetávání konce a nového, lepšího začátku, nebaví.
Nechce se mi totiž věřit, že hodní na sebe máme být jen kolem čtyřiadvacátého prosince, a jindy ne. Proto mám raději celý advent, kdy je větší prostor pro setkávání a i tak si myslím, že setkávat se máme celý rok. V prosinci je to sice podbarveno určitou nostalgií, ale setkání dejme tomu v červenci může být úplně stejně zajímavé ba i vzrušující.
Dám spíš na snahu. Najít termín, chtít se vidět, posedět, popít, pohovořit. Mám s ní jen jeden malý problém. I snaha někdy může být křečovitá a pak je to v háji. Vezměte si třeba snahu vyhovět za každou cenu. Pak nevím, co dřív a ve výsledku nadělám víc škody než užitku.
Mně se třeba stává, že neumím říci ne. Prostě mi přijde líto někoho odmítnout nebo zklamat. Ne, že bych se do podobné situace dostávala dnes a denně, ale stává se to. Popravdě řečeno, je to spíš můj nešvar než dobrá vlastnost. Žádnou pochvalu jsem za to ještě neobdržela, a pokud vím, svoje okolí tím někdy pěkně vytáčím.
Dneska ale už vím, že je to nefér. Jestliže se chcete s někým sejít, je třeba na to mít nejen chuť a prostor, ale i čas. Jestliže někdo dává po deseti minutách pohledem na hodinky najevo, že svou povinnost vidět vás právě splnil a ještě letí na další setkání a přitom vyřídí i rodinný nákup, měl by si být vědom, že je to vlastně urážlivé.
Pravda, vychovávat někoho v dospělosti je nereálné, spíš naopak. Z tohoto hlediska by bylo lepší takového člověka vyřadit z rejstříku přátel. Aby mu došlo, že nejde sedět jedním zadkem na vícero židlích. A není vyloučeno, že někteří to tak dokonce i dělají. Nebudu plýtvat svým (třeba i adventním)časem na někoho, kdo setkání třikrát přesune a pak stejně za pět minut letí pryč.
Někteří hektičtí jedinci by se ovšem mohli cítit poškozeni. Oni se neumí zbrzdit, zastavit a na chvíli v klidu pohovořit. Pro ně je poklus takovou životní samozřejmostí. A to by pak bylo zajímavé, jak by se s tím adventní (i jiné) setkávání vyrovnávalo. Vedle nezdvořilých a necitlivých lidí by tu ještě byli ti nezpomalitelní. Kdo by to pak rozlišoval?
Otázek samozřejmě vyvstává víc. Když totiž začnu přemýšlet a zkouším hledat důvody, proč je advent a Vánoce tak nostalgické, musím si přiznat, že ztrácím jistotu, jestli by taková ignorace letitých zvyků nakonec nenadělala víc škody než užitku. Lidé si asi moc změn nepřejí:-). A když už se o změnu pokusí, většinou to dopadne neslaně nemastně. Tak zůstaňme raději u tradice a těšme se, že v prosinci potkáme plno lidí, které jsme celý rok ani koutkem oka nezahlédli. Je přeci advent:-)


úterý 30. listopadu 2010

Besídka

....bývalých žáků zvláštní školy, napadne mě vždycky při slově besídka. Ovšem dnešním dětem to už nic neříká a mnohdy se i cítí uraženy, když toto spojení použiju. Stejně tak bych ho neměla používat ani při zmínce o dnešní velké slávě, ovšem mě vždycky automaticky s podobnou akcí naskočí slovo besídka:-). Nicméně své obsese musíme potlačovat a tak dneska nešlo o besídku, ale o velkolepou oslavu výročí vzniku školy. Umístěno bylo do reprezentativních prostor hotelu Anděl ( nečekaně na Andělu:-)) Monstrózní akce připravovaná od loňska se myslím vydařila ( i když zas a znovu mě překvapuje, jak na něco peníze jsou a na něco zase ne:-) ) Oficiální program nebyl dlouhý ani příliš nudný, dorazily i  pozvané osobnosti, a hlavně přišli naši absolventi. A je vždycky milé setkat se s dětmi, které o přestávkách do sebe mydlily penálem a hádaly se o svačinu, a najednou jsou z nich dospělí seriozní lidé, mnozí i velmi úspěšní ve svých už vystudovaných profesích. Proto mám tyto akce ráda, i když jinak se oficialitám raději vyhýbám. Tentokrát jsem si přátelsky popovídala se zástupci svých tří maturitních ročníků ( a nejen s nimi) a domů se proti svým plánům nevrátila v sedm, alébrž o desáté. Zítra bude tedy těžký pracovní den. Ale oslava výročí se vydařila. Jestli ovšem budu účinkovat i na dalším výročí, pak už zřejmě jako muzejní kousek:-)

pondělí 29. listopadu 2010

Maily

V poslední době si pohrávám s otázkou, jestli email považovat za přínos nebo za ztrátu. Ono je to totiž velmi sporné. Doba je rychlá a chcete-li držet krok, je to bezpochyby první alternativa. Vaše zpráva je v okamžiku u adresáta, netřeba běhat na poštu, vše se vyřídí bez zvednutí pozadí od stolu. Berete-li v úvahu, že vaše zprávy může číst kde kdo, dokonce je třeba ještě přeposílat na jiné adresy, bude to druhá možnost.
  Jistě k tomu lze přistupovat i jiným způsobem a posílat jen nic neříkající fráze a přeposílací maily, které vám slibují štěstí na sto let dopředu. Nejjistější by samozřejmě bylo přestat mailovat a vrátit se k psaným dopisům, jenže kdo na to má dneska čas, chuť a prostředky? Je tedy mail přínos nebo ztráta?
   Vůbec si tím nejsem jista. Mail samozřejmě využívám, a to tak že velmi. I v této mediální době, kdy tě velký bratr sleduje na každém kroku, se snažím ctít listovní tajemství a důvěrnost informací. Zjevně zastaralé a nemoderní:-(
  Dlouho jsem se domnívala, že lidi kolem sebe dobře znám, ovšem podlehla jsem klamnému dojmu, kdy podle sebe soudím jiné. Co nedělám já, nepředpokládám u jiných, což je samozřejmě fatální chyba.
Řeklo by se, že na stará kolena člověka už nemůže nic nového překvapit. Avšak chybami se jeden učí. I důvěrný a osobní dopis najednou může kolovat po síti a vůbec to není zásluhou nějakého hackera.
Zkrátka, člověk má pořád co nového objevovat, ale není to vždy příjemné. Jednu špatnou zkušenost absorbujete, vzápětí je tu druhá. V mém případě se mimo jiné ukazuje, že příliš lidem důvěřuji. Tedy důvěřuji jen blízkým lidem, ale o to horší je to prozření. V okamžiku, kdy se to dovídám, mám opakovaný pocit, že jsem z jiné planety, nebo přinejmenším z jiné zemské polokoule.
Nevím, jak je to možné, ale funguje to s určitou periodicitou. Chvíli jsem nevěděla, co s tím. Odmítnout techniku? Těžko. Doba si ji žádá a já osobně mám nové věci ráda.
Začala jsem tedy selektovat osobní vzkazy. A taky mě napadlo vrátit se k psané korespondenci. Došlo mi totiž, že dopis se hůře odklikává, než mail či sms. Jistě, zneužít se dá také, ale už je to obtížnější. Pak dobře uvážit, co píšu a komu píšu.
Jistě to bude zajímavý experiment. Ale vycházeje z prvotní premisy o tom, co je přínos a co ztráta, tak vzhledem k nabourané důvěře je to evidentní ztráta. Ovšem z pohledu dnešní doby, kdy důvěra se už dávno nenosí, je to svým způsobem velký zisk. Jak říkala už královna Alžběta v šestnáctém století: video et taceo. Docela nadčasové.
                                                           Jen se tím ještě umět řídit:-)



neděle 28. listopadu 2010

Advent

A je tady zpátky. Ač ještě listopad, advent se vrátil a přišel se vší parádou. Trochu sněhu, trochu mrazu (víc by tedy ani být nemuselo:-)), na Staromáku svítí vánoční strom a doba očekávání je tady. Nezbývá, než večer zapálit první svíci na adventním věnci. U nás doma letos ladíme do modra:-)
                                          Věnec je dílko mojí švagrové. V něčem na ni prostě nemám:-)

A první svíčka už svíti:-)

pátek 26. listopadu 2010

Teorie relativity

Chystáme velkolepou oslavu výročí školy. V souvislosti s výroční párty se připravují různá ohlédnutí zpět. Dokonce se na to vyčlenil celý pracovní týden, byl nazván týdnem projektovým, a v jeho průběhu i děti připravují různé krátké výstupy na tu velkou slávu. My jsme třeba točili film o historii školy. Se sběrem materiálu souviselo i pátrání mezi starými fotografiemi. Tím pádem studenti objevili dosud netušenou věc, a tudíž, že i učitelky byly mladé. A tak se mi dostalo několika udivených výkřiků:
         „Jé, paní učitelko, vy jste ale byla mladá. A hezká:-).“
Nechci se tedy ptát, co jsem teď:-) Dosud si asi většina studentů myslela, že učitelky se rodí staré a s křídou v ruce. V tomto směru byl pro ně projektový týden vskutku osvětový. Pro mě zase více „depresivní,“ ten pohled zpátky vskutku není radostný. No, to je špatně řečeno. Současný pohled není radostný, ten čas vážně hrozně letí. A takový postřeh. Celý život bojuji s nadváhou, celý život mám pocit, že jsem obézní. A když vidím ty fotky, najednou jinýma očima, tak taky vidím štíhlou holku. Škoda, že je to pryč. Už bych se netrápila zbytečnými dietami, které mě pronásledují dodnes. A napadá mě s určitou nadějí, že až pohlédnu za dalších deset let na současné fotky, také třeba budu mít pocit, že vidím mladou štíhlou holku (kterou teď v zrcadle marně hledám:-)) Tak už se na tu dobu těším. Všechno je totiž relativní:-)

i taková jsem byla:-)

středa 24. listopadu 2010

Ve středu

....jsem chtěla psát o Zachariášovi. Jak si onehdá na návštěvě vybral za hračku nenápadně odloženou zubní protézu, která majitelku tlačila. Zachariáš, jako správný lovec, vyčíhl okamžik, a byla jeho. Když byl odhalen, bylo dílo zkázy dokonáno.  Tvářil se sice velmi, ale velmi provinile, což ale nic nemění na věci, že jsme si za jeho hračku docela vydělaliJ Zachariáš prostě umí překvapit. Přestože už je to pán v letech, na jaře mu bude devět let, občas dovádí a zlobí jako psí pubescent. Ale zase s ním není nuda, to tedy ne. A je na co vydělávatJ

úterý 23. listopadu 2010

NECHCI SVOBODU

Ne, že bych tímto zoufalým výkřikem přivolávala totalitu, i když ona je v jiné podobě už dávno zpátky:-(. Já jen nechci pana Svobodu za primátora. Nemám nic proti němu osobně, neznám ho. Ale když se propůjčil k té nechutné šarádě, která se tady v Praze hraje, co to asi bude za člověka? A pak, že lékaři jsou morálně na výši. O tom nás ostatně dnes a denně přesvědčuje David Rath, a Svoboda, ač z jiné strany, bude naprosto stejný. Otázka je, jestli vůbec má cenu psát, že je z jiné strany, když se kluci tak rychle a hezky dohodli. Dokonce na pracovišti pana Svobody. Slyšela jsem v rádiu jakousi akční ženu, která nelenila, a napsala dopis na vedení nemocnice, zda to pan Svoboda upekl v pracovní době a zda si také ona, jako občan, může přijít do porodnice vyřídit své politické a občanské záležitosti? Odpovědi se jí dostalo velmi neurčité, politicky korektní. Prostě bláboly. Pan Svoboda samozřejmě může:-( Vedení nemocnice už v něm vidí primátora a proti němu prostě nepůjdou. Otvírá se mi kudla v kapse, když vidím, co se v Praze děje. Ne snad, že by mimo Prahu bylo líp, ale Praha se mě týká a tak pláču na zdejším hrobě. Marně. Demonstrace nepomohla, volby byly k ničemu a do sebe zahleděný a patrně už rozum ztrácející prezident si klidně řekne, že nebesa se nezboří, když se ty dvě strany spojí!!!Strany, které stojí na opačném konci politického spektra, strany, které nikdo nechce, jen ony dvě se chtějí navzájem. Uf, to jsem se rozohnila. Defenestrace na ně, nic jiného už situaci nevyřeší. A žádné do odpadků, aby se zvedli a zase běželi dál. Pěkně na kopí, jako za husitů. Protože jinak v téhle zemi, v tomhle městě, nemá cenu žít. Anebo zase jako za komančů, vytvořit si svůj svět, stáhnout se do ulity, pěstovat si to své chalupaření a stydět se za lidi, co nám vládnou. Já se tedy už stydím pěkně dlouho.

pondělí 22. listopadu 2010

Malé ryby taky ryby

Zašla jsem si dnes ke kadeřnici. Prostřihnout vlas, odpočinout a zrelaxovat.  Bylo tam báječné ticho. Úplný balzám na moje nervy. Jen cvakání nůžek a polohlasné ševelení s kadeřnicí. Užívala jsem si to. Ne tak ovšem ostatní zákaznice. Pořád bylo slyšet narážky, že je tady ticho, až nepřirozené. Zjevně ženy nepracují v hukotu, který dokážou vyloudit dětská hrdélka. Nicméně zželelo se kadeřnici milých žínek a vysvětlení jim podala. Přišla jí stížnost z OSY. A ne ledajaká, hned natvrdo. Prý se tady obohacuje na úkor našich umělců, a pokud okamžitě nezaplatí pokutu čtyři tisíce, poženou ji k soudu. Žena od nůžek se ovšem bránila, ona není majitelem salónu. To ovšem musíte doložit, zněla další strohá odpověď v obálce s modrým pruhem. Jala se tedy dokládat, že je pouhou zaměstnankyní a ne majitelkou. Nebylo to úplně zadarmo, ta potvrzení něco stojí, nicméně doložila. Další kolo bylo tedy na majiteli. Ten ovšem OSE řádně platí, jak mohl doložit. A tu se ukázalo, že nepořádek tam mají oni. Anebo to jen zkoušejí, co když se lekne a zaplatí znovu. Každá koruna dobrá, že? Prý, že se podívají do svých veledůležitých dokumentů. Nicméně dokud to oni nezjistí, hudba se pouštět nesmí. Podotýkám, že v našem kadeřnictví vždycky znělo jen jakési stupidní rádio a nikdy se mi nestalo, že by kadeřnice řekla, tak paní, dnes jste slyšela Káju Gotta, musíte si připlatit. Prostě tam kvičely ty naše rádoby hvězdičky prokládané zprávami a stupidními komentáři moderátorů. I tak to někomu stálo za stížnost, nota bene neoprávněnou. Majitel pro jistotu zakázal další hudební kulisu a tak v kadeřnictví zní jen ono cvakání nůžek a hučení fénu. Ovšem i mně, milovnici ticha, to přijde přinejmenším bizardní. Kdyby tak strážci naší mravopočestnosti začali sami u sebe. Ale malé ryby se přeci chytají tak snadno. Nějaká velká by se na ně mohla rozhněvat a to dneska žádný funkcionář nehodlá riskovatL

neděle 21. listopadu 2010

Chrám konzumu

Dnes jsem podlehla. Přestože v neděli má člověk zamířit spíše do kostela, já se vydala do chrámu konzumu. Ostatně, už několikrát jsem se dočetla ve slohovém zamyšlení svých studentů, že Tesco je :" moje nejoblíbenější místo, místo, kde nejradši trávím volný čas a dokonce o Tescu jednou psali i na téma můj pobyt v přírodě. Prý tam mají kytky, tak je to příroda, a basta." Ne, že bych při opravování jejich prací byla natolik důsledná, že bych si šla na vlastní oči ověřit, co je na tom pravdy. Prostě bylo potřeba nakoupit a Tesco tentokrát zvítězilo. Pravda, šlo se jen pro pár základních věcí - a koš byl ve finále pěkně plný. Ale tak je tomu v Tescu vždycky. Musím ovšem konstatovat, že mě mile překvapilo, že týden před vypuknutím adventu tu neproudily šílené davy a nakoupit se dalo celkem v klidu. Možná to bylo časnou ranní hodinou, při odjezdu už se začalo parkoviště plnit a odpoledne by asi nebylo pro moji nervovou soustavu to pravé ořechové. I tak tam ale bylo na nedělní dopoledne dost plno. Nemám osobní srovnání s kostelem, ale je mi jasné, že se už dávno modlíme k jinému bohu. Snažím se tomu vyhývat seč mohu, ale někdy se prostě člověk neubrání. Dnes to proběhlo k naprosté spokojenosti a za týden je tu advent:-)

sobota 20. listopadu 2010

Konečně šťastná

Až tak šťastná, že na psaní nemá čas?:-) Jo, bylo by to hezké, oznámit tady nějakou bombastickou novinu o obrovském štěstí, u nás pesimistů obzvlášť pikantní:-) Nicméně pravda je taková, že Konečně šťastná? je premiéra v ABC s Veronikou Gajerovou v hlavní roli, kam jsem se dnes vypravila. Kdysi jsem zhlédla v tomto divadle Shirley Valentine, která mě nadchla. A neslo se éterem, že tato hra bude v podobném duchu, jen o lidech cca o desetiletí mladších. Dle oficiálních stránek divadle jde o toto:
Hra Konečně šťastná? (Happy Now?) měla premiéru v roce 2008 v londýnském Národním divadle a stala se doslova hitem tehdejší divadelní sezony. Neméně úspěšná byla i ve Spojených státech a postupně se objevuje na divadelních prknech po celém světě.
Hlavní hrdinka Kitty je úspěšnou manažerkou, která ovšem vedle svých pracovních problémů řeší trápení svého idealistického manžela, rozpady vztahů svých blízkých přátel a také trable své stárnoucí matky. Patrně proto, že se jedná o originální nahlédnutí do běžných problémů „obyčejného“ života, které je plné vtipných dialogů o nepříliš veselých věcech, dotýká se hra většiny z nás a tím lze také vysvětlit její celosvětový úspěch.
První české provedení budou mít možnost zhlédnout diváci v listopadu 2010 v Divadle ABC v režii Petra Svojtky.
„Tohle má bejt můj život? Tenhle přiblblej zmatek plnej nedorozumění? TO MÁ BÝT ONO?!“ Současná britská hořká komedie o manželství.
 Dle skutečnosti je to spíš hořce nevydařený pokus. Není to úplně ztracený čas, místy se zasmějete, v některých situacích se i najdete. Ale, příliš mnoho vulgarismů (ono to asi u těch her přeložených z angličtiny ani jinak nejde, tam je shit dvakrát na řádku, asi neumí jinak vyjádřit úžas, rozhořčení, nadšení ani žádnou jinou emoci:-(). Potom strašně rozvláčné, přílišná snaha o konverzačku vyznívá hodně planě, chybí zkratka, nadsázka, vtip. Nechybí samozřejmě vše chápající homosexuál, notorický alkoholik, frustrované ženy, planý svůdník, prostě klasika. Takže ten finální výkřik Konečně šťastná je opravdu zaslouženě s otazníkem. Dobrý nápad, byla by z něj skvělá hra, ale není. Nicméně ze současné nabídky ABC asi patří k té lepší části, takže možná stojí i za to si na něj zajít.
Po divadle jsme chtěli zajít na sklenku, v deset hodin večer ale jako by to byl problém, slušné podniky zavírají a jinam se nám nechtělo. No, nakonec se zadařilo, jedna opuštěná vinárna byla ochotna nás ještě obsloužit. Dobře naladěna jsem se pokusila zažertovat, a jelikož nám kožený číšník z oznámil, že mají jenom Muller- Thurgau, nedalo mi to, a se vzpomínkou na Horníčka uplatnila jeho slavnou repliku: "prosím si deci muller a deci thurgau."
Dostalo se mi ovšem nechápavého výrazu a pocitu, že jsem na jiné planetě. Takže žerty stranou, chlapec stejně určitě ani netušil, kdo to Horníček byl, rychle si objednat, co nabízejí, aby nás zase šupem nevypakovali. Což nás sice vypakovali, ale víno jsme stačili vypít a představení rozebrat. Dobré to bylo:-)

pátek 19. listopadu 2010

Hrobové se otvírají

Celý týden napjatě sleduji zkoumání ostatků Tycho de Brahe. Roztomilá historka o jeho úmrtí, kterak nemohl z úcty k císaři opustit hostinu a zemřel na prasklý močový měchýř, je sice už dávno vyvrácená, přesto ji ráda dávám dětem k dobrému. Teď budu mít vědecky potvrzeno, že vykládám nesmysly. Jistě mi to někdo neopomene připomenout:-) Ovšem jak dánský astrolog  zemřel ve skutečnosti, je záhada, kterou hodlají historici s pomocí nejmodernějších přístrojů nyní vyřešit. Vnímám to jako velké dobrodružství, kterého by mě lákalo se zúčastnit. Protože in natura to nejde, sleduji to přes média a je to příběh vskutku dobrodružný. Jestlipak odhalí něco zásadního? Asi jako když kdysi zbavili Jiřího z Poděbrad podezření z vraždy Ladislava Pohrobka, který ve skutečnosti nezemřel na vraždu, ale na leukémii. Tycho de Brahe asi  nezemřel přirozenou smrtí, jestli  ovšem budeme znát jméno vraha, ukáže nebližší doba. Ale je to potvrzení toho, že historie je napínavá a má co říci i dnes. Alespoň občas:-)

čtvrtek 18. listopadu 2010

Den otevřených dveří

Škola se veřejnosti musí prezentovat různými způsoby. Mladé učitelky, hodný školník a někde dokonce i moderní technika. A jsou tací, co nabízejí ještě den otevřených dveří. Moje iluze o školství už dávno utrpěly nezahojitelné šrámy, nějaká prezentace nemůže žádnou reputaci napravit. Ale zařadila jsem se do systému, tudíž absolvuji i den otevřených dveří.
   Není pochyb, že musely být vydány speciální příkazy. Vždycky se vydávají. Vím to, protože pár podobných akcí mám už za sebou. Například se nesmí psát písemky. Děti se vždycky radují, když jiim sdělím datum písemky na den otevřených dveří. Rádi mě škodolibě opraví, že to tedy nesmím. Asi aby si náhodou rodičovská veřejnost nemyslela, že ve škole se také někdy píší písemky.:-)
  Další věc jsou nástěnky. Všechny ledabyle vlající papíry musí být pečlivě upevněny, špinavé stěny zahaleny nepoužívanými mapami a zpestřeny barevnými obrázky. A rázem máme ve škole barevný listopad.
  Koneckonců, v dějepise učím o Potěmkinových vesnicích a tady je mají děti v reálu. Komenský by z nás měl radost. Vlastně se nejedná o tak špatnou myšlenku, ale jedna vlaštovička jaro nedělá, to je věc všeobecně známá.
  Další stránkou jsou rodiče. Někteří, samozřejmě. Najednou jako bych viděla obraz svých studentů. To, co u dítěte vypadá jako běžná rozpustilost, zhořkne, když pozorujete v dospělém vydání.
  Telefonování uprostřed hodiny, bavení se či neustálé odcházení a přicházení poněkud zatěžuje váš herecký výkon, který má být kreativní, vtipný, laskavý a na odborné výši. Děti se chovají jinak, aby ne, když mají příbuzenskou smečku za zády, my se chováme jinak, aby ne, když to přišlo příkazem, rodiče se asi také chovají jinak, neb si neumím představit, že by na nějakém zásadním jednání vesele telefonovali. A my se cítíme tak trochu jako v zoo, kam se lidé přijdou podívat na exotickou zvěř. V rámci objektivity ovšem musím konstatovat, že moje letošní rodičovské návštěvy byly milé a příjemné, nerušily:-).
  Docela by mě zajímalo, co si ti lidé z návštěvy naší školy odnesou. Zeptala jsem se některých, co postávali před budovou a pokuřovali. Ti, kdož byli ochotni odpovědět, konstatovali, že jim jde o prostředí a vybavení školy, o atmosféru.
  To je důležité vědět. Snažím se dívat jejich očima, abych mohla nezaujatě hodnotit. Některé detaily by mě samotnou třeba vůbec nenapadly. Jenže ten to vidí tak a ten zas jinak. Pak hledejte něco jak pravidla, co je dobře a co špatně. Co přitáhne lidi a co je naopak odradí. Nenajdete.
  Přesto den otevřených dveří absolvujeme každý rok. Letos dokonce několikrát. Krize si žádá své. Jsem zvědavá, zda přinese nějaký výsledek.

středa 17. listopadu 2010

Emotikon

Pro dnešní den už nemám, :-)i když by mě to lákalo. Tolik věcí, o kterých jsem chtěla psát, ale skolila mě taková únava,zjevně nějaký podzimní únavový syndrom. Nebo spavá nemoc. Snad tedy dnešní svátek přispěje k nabití baterek. Ještě, že jsme si ten volný den vyzvonili:-)

sobota 13. listopadu 2010

Marie Stuartovna

Dagmar Havlová-Veškrnová, Lucie Juřičková, Jan Šťastný, Ivan Řezáč, Jaroslav Satoranský, Jan Holík, Jana Hlaváčová, Jaromír Meduna, Daniel Bambas, Jiří Čapka, Jiří Žák, Michal Novotný, Lucie Polišenská, Ivan Lupták…
Strhující historické drama sledující politický a osobní souboj dvou královen, mimořádně inteligentní a racionální Alžběty a vášnivé a vášně vzbuzující Marie Stuartovny.
  Tolik oficiální text ze stránek divadla. Vlastní zážitek je ovšem o něčem jiném. Divadlo v pátek je někdy fajn, někdy, když člověk sotva kouká, je náročné představení vydržet, zejména jde-li o text náročný a navýsost netradiční. Marii Stuartovnu myslím všichni znají, jde o notoricky známou historickou událost. Ovšem mladí tvůrci musí i klasický text pojmout netradičně a výsledkem je avantgardní Marie Stuartovna, která podle mě není určena pro diváky Divadla na Vinohradech, nicméně své kouzlo určitě má. Podle mého laického úsudku hlavně kvůli dramaturgii Kristiny Žantovské, ale nejsem teatrolog, takže je to čistě intuitivní. Pro mě ovšem představení nebylo, zjevně jsem typ velmi konzervativní.
   Režisér je hodně netradiční, plastové židle v představení o dějinách šestnáctého století jsou jistě výraznou avantgardou, ale každý chce prorazit a zaujmout po svém. Když jsem kdysi v upoutávce na toto představení viděla právě tuto sekvenci, kde Lucie Juřičková jako královna Alžběta s cigaretou v ruce odkopává bílou plastovku, docela mi zatrnulo, a nikdy by mě nenapadlo, že na toto představení se půjdu podívat. A šla jsem. Pravda, byla to školní akce, takže lístky se vešly do napjatého rodinného rozpočtu, tudíž jsem si mohla dovolit i tento divadelní experiment. No, nebylo to nejlepší rozhodnutí, i když zkusit se  má všechno. A tato zkouška byla podnětná v mnoha směrech, ale doporučit ji nemohu, ačkoliv herecké výkony byly jistě brilantní. Ale tolik rušivých momentů, které toto představení mělo, jakýkoliv kulturní zážitek naprosto znehodnotilo. Nejdřív zvuky, které připomínaly rozbitý mikrofon, oznamovaly jakýkoliv dramatický dialog, takže se jim nedalo uniknout. Pak kostýmy. Nemám ráda historickou hru v současných oblecích. Jistě to má nějaký smysl, pan režisér tím asi něco chtěl říci (pokud ovšem divadlo na Vinohradech nešetří i tímto způsobem:-(). Pak současná diskotéková hudba, rekvizity jako již zmíněné plastové židle či golfové hole. No, hrůza. Nechci polemizovat s divadelníky, hledat nějaký význam toho, proč se historická hra nemůže odehrávat v historických kostýmech, proč musí královna ze šestnáctého století kouřit a její doprovod se v současném saku ohánět golfovými holemi. Z hlediska mě, jako diváka, milovníka historie, divadla, kostýmních představení a hezkých zážitků to byla čirá hrůza - z hlediska scény, hudby, kostýmů. A nezachránily to ani herecké výkony ani Dagmar Havlová, kvůli které (opět podle mého mínění) se stejně většina lidí na tu hrůzu vypravila.

pátek 12. listopadu 2010

A zase ta média

Včera jsem zachytila ve zprávách na Primě událost, ze které tam udělali precedens, a to mě může čert vzít. Kdesi v Pardubicích si děvčata z deváté třídy (tedy ve věku, kdy už většina z nich vlastní občanský průkaz, ve volném čase se vesele opíjejí a ještě častěji pokuřují, tudíž chtějí být jako dospělí) pustila pusu na špacír na facebooku, a pěkně, zjevně i vulgárně, znectila svoji ředitelku. Ta se toho dopídila a trestem měla být trojka z chování, čili jak by hezky řekly naše babičky, snížená známka z mravů. Protože o mravy tady jde především. A tu se do toho vkládají média. Parafrází lze říci, že chudinky děvčata jsou potrestána trojkou z chování, což ve věku, kdy si vybírají novou školu a potencionální budoucí povolání je takřka tragédie. Rodiče se za ně bijí jako lvi, děťátka netušila, co to může způsobit. Mediální právníci zasvěceně praví, že za takovouto privátní aktivitu nemůže škola trestat. Dívenky, jak je natrénovali televizní“ odborníci“, před kamerou zkroušeně tvrdí, že jim to vůbec, ale vůbec nedošlo, paní ředitelce se omluvily a ona přesto trvá na té trojce. To je přeci tak nespravedlivé a zákeřné! Ředitelka do médií mluvit nechtěla, a tím celá zpráva končí a reportéři se zasvěceně věnují další podnětné kause. No, rozlítilo mě to, asi i proto tady píšu. Neznám pozadí, nevím, jaká je ředitelka, čím jim tak strašně ublížila, že se to musí řešit tímto způsobem, neznám ty dívky, nic. Jen vnímám poselství celé reportáže. Můžete si v podstatě dělat, co chcete, urážet koho chcete, doba je tomu nakloněna. Jak zdeptat učitelky, hned je společnost na koni a fandí mladistvým delikventům.
A já si kladu tyto otázky. Co by bylo, kdyby to bylo obráceně? Kdyby ředitelka napsala, že jí ti haranti lezou na nervy? Proč děti v deváté třídě neví, že za vypuštěné slovo nesu odpovědnost? Proč jim to rodiče nevysvětlili dřív? Proč se za ně teď tak berou, když jim tím dávají najevo, že z toho, co uděláš, se nemusíš zodpovídat? Proč z toho média dělají takový skandál a dávají najevo dětem, že stojí za nimi? Jak to, že za činnost mimo školu se nemusím zodpovídat? Když já teď – jsem doma- o některém ze svých studentů napíšu, že je to s prominutím debil, hned to bude průšvih. Proč oni to tak nemají? Policie se k tomu staví laxně, veřejnost spíše škodolibě. Jen jim to nandejte. Neříkám (a kdo mě čte, to ví), že ve školství je všechno správně. Určitě ne. Ale tohle je z mého úhlu pohledu přes čáru. Také jsme podobnou - a to je asi kyberšikana- řešili ve škole. Následoval trest, domluva a snad zatím dobrý. Ale nevložila se do toho média, která z toho udělala něco úplně jiného. Lze tedy o komkoliv vpustit do kyberprostoru cokoliv? Podle té včerejší reportáže zjevně ano. Ostatně, u nás je vlastně možné všechno. Uf, to mi to ale hnulo žlučí. Že bych napsala jmenovitě něco o nějakém dítěti? Ne to ne, ti si to nezaslouží. Spíš bych si vybrala nějakého chytrolína z televize nebo z ministerstva. Do těch bych se obula s chutí. Ale protože u nás jsou si všichni rovni, ale někteří jsou si rovnější, tak raději mlčím. Zatím.:-)
A ještě PS k té trojce z chování. Z mého úhlu pohledu nejde o zas tak fatální trest. Dnes je to určitá výstraha, že tak tedy ne. Pak dívky vyrostou, stanou se z nich nějaké VIPKy:-) a budou se trojkou z chování ještě chlubit, jak to je dnes u všech těch mediálních hvězd (nechci drze napsat blbečků) zvykem. Nu, život tropí hlouposti.


čtvrtek 11. listopadu 2010

Běh

Tak jsem se zase jednou rozhodla přejít od slov k činům.  A běhám.  No, jestli se tomu valivému pohybu, který po setmění provozuji ve Stromovce, nechá říkat běh. Tušila jsem, že to nebude snadné, ale je to snad ještě horší.  Jsem takový "Rolling stone" v reálu. Poklidně se procházející pejskaři zděšeně uskakují v domnění, že je buď zemětřesení, nebo zase propadl tunel Blanka. Naštěstí to netrvá dlouho, neb brzy moje plíce a nohy nevydrží, tudíž po několika málo minutách je po projekci. Nevím proč, ale vždycky krátce po doběhu mě rozbolí zuby. Asi nějaký zvláštní reflex. Včera jsem zhroucená lapala po dechu před domem, když tu u mě přistála Policie. Vyděsila jsem se, že snad budím veřejné pohoršení anebo hůř, že mi jedou poskytnout první pomoc, protože vypadám jako po infarktu. Naštěstí potřebovali jen nějaký dotaz ohledně nájemníků našeho domu, asi tam máme nějakého delikventa, který se ovšem musí skrývat v ilegalitě, protože ho nenašli. Mně tedy poděkovali a s pohledem starostlivě upřeným na moji zarudlou strhanou tvář odjeli. Asi také měli strach, abych jim na chodníku nezkolabovala. Běhání zatím zjevně nesvědčí mému společenskému styku. Nicméně, těší mě to a hodlám vytrvat. Jen jsem zvědavá, jak dlouhoJ

středa 10. listopadu 2010

Královský sňatek

aneb zmatek nad zmatek. V poslední době mám mimořádné "štěstí" na výstavy. Dnes to byla široce avizovaná výstava Královský sňatek. Vypravila jsem se s dětmi, těšili jsme se. Královská svatba, domek u kamenného zvonku na Staroměstském náměstí, prostě vize hezkého zážitku. Dorazíme na místo a jdu koupit lístky. A tady to začalo. Sdělila jsem paní pokladní, že chci studentské lístky (které nabízejí!), a že mám třídu přede dveřmi. Paní na mě vykulila vyděšené oko, a to že tedy neumí. Chvíli jsem nechápala, co neumí. Pak jsem pochopila, že pracovat s počítačem a vytisknout lístky. To už jsem, (ale jen malinko), zvyšovala hlas, nicméně paní se rozechvěla brada, a tak jsem se vrátila do původní tóniny. Výsledek byl takový, že paní byla v pokladně na zástup, a nikdo široko daleko v celém domě U kamenného zvonu nebyl s to problém vyřešit. Bez lístků nás pustit nechtěli, studentské vytisknout neuměli, a kdybych vzala lístky za plné vstupné, tak jich tolik neměla, protože hlavní pokladní jí jich tam nechala jen deset!!!! Ale přijde už za hodinu, počkejte si. Chtěla jsem nějakého vedoucího, nebyl. Nebylo prostě nic. Přestože nás provází silná mediální masáž ohledně této výstavy, vstupné je náležitě vysoké, ( i pro studenty padesát korun) pro běžné smrtelníky 180:-), všude visí výstražné nápisy, jak musíme vše včetně kabelky odložit do šatny, ale základní obsluha nefunguje. Prostě jsme se tam nedostali, a jelikož hodinu čekat na kohosi, kdo to údajně umí  a z počítače nám ty lístky vytiskne, jsme si dovolit nemohli, akci jsme rozpustili. A tak si říkám, žijeme my v té Praze vůbec v jednadvacátém století?? Už mi život zkomplikovalo ledacco, ale že by zaměstnanci galerie neuměli s počítačem, to je tedy novum. Ale jak vidno, u nás je možné všechno. Moc si tedy rozmyslíme, jestli královský sňatek budeme ještě jednou pokoušet:-)

úterý 9. listopadu 2010

Pod lavinou

Dusím se pod lavinou písemných prací, které musím opravit. Písmenka i čísla mi kmitají před očima, červenou propisku nemůžu ani vidět. A ty hlášky, ten škrabopis.:-) Často přemýšlím o Bohnicích, prý tam mají ten pavilon pro učitelky, jistě by tam bylo líp. Teplo, ticho, klid, pravidelná strava. A žádné opravování:-). Marně také vyhlížím lavinového psa se soudkem rumu na krku. To by asi šlo snáz:-) Snad postačí frankovka. Normálně ji mám na žehlení, ale snad poslouží i jinak:-)

pondělí 8. listopadu 2010

Australské finále

Tak dnešní Překvapení přináší časopiseckou tečku za Zininým příběhem, protože v reálu samozřejmě australské dobrodružství pokračuje. Zina se vdala, je z ní Australanka, a u protinožců se učí žít „vzhůru nohama.“ A zatím se jí to daří, jak se ostatně můžete v časopise dočíst. A nám, co jí na stránkách Překvapení držíme palce, nezbývá než věřit, že zase něco napíše, abychom se dozvěděli, jak to u těch klokanů opravdu chodí. A jelikož je Zina žena nejen statečná, ale i kreativní, určitě se máme ještě na co těšit. A když už je dnešní díl o časopisech, nedá mi to nezmínit se ještě o Květech. V sobotu jsem se sešla s historikem, docentem Jaroslavem Šebkem, který, krom jiného, dokáže ještě i sledovat historické filmy. A právě v Květech uvádí na pravou míru příběh mlynáře z Habermannova mlýna. Je to pohled, na rozdíl od mého, ryze objektivně historický, a myslím, že by mnohé mohl zajímat. Nepřistupoval k tomu emotivně, ale na základě historických faktů, a ty já neměla tak úplně srovnané. Pokud jste viděli film, přečtěte si tu recenzi, stojí za to. Ale i ten film za to stojí. Jen není tak úplně historický, jak jsem si myslela. Ale skočila jsem na to, to tedy zase jo. Takže to vlastně ten Herz udělal dobře:-)