Dva roky

To si neodpustím připomenout. Dnešní  narozeniny. Je to hrdý pubescent. Chlupatá radost. Dva roky.

Výročí a konec?

Přiblížil se letošní další konec.  Na výročí deseti let blogování, což je tedy právě dnes, je asi třeba skončit. Nic se nemá přehánět. Blog vznikl před deseti lety, na radu WlčiceJ, která mi ho poradila jako vhodnou prezentaci mých knih. Tehdy se rodila druhá, Odnikud nikam, a jelikož reklama byla vždycky víc na mě než na vydavatelství, vnímala jsem to jako dobrý nápad. Zpočátku jsem si s tím nevěděla rady, co psát, jak psát, jak často…? Postupnými kroky se z toho ale stával zvyk, možná i závislostJ. Objevila jsem zajímavé lidi, neotřelé názory a možná i trochu dostala do širšího povědomí své knihy. Prezentace knih zůstávala sice vždycky prioritou, ale takovou sváteční, protože tolik knih zase nebylo. Každodenností blogování byly postřehy, fotografie, dojmy…A po deseti letech se sluší skončit. Pravda, nejsem si úplně jistá, zda skončím stoprocentně definitivně, přeci jenom, zvyk je železná košile. Ale alespoň se o to pokusím. S díky všem čtenářům, návštěvníkům i podporovatelům, kteří sem za mnou chodili. A´t už slovem či jen nahlédnutím. Děkuji velmi pěkně. Bylo to s Vámi báječných deset letJ

Logopedické vady

Možná se mýlím, ale zdá se mi, že zatímco technika se stále zdokonaluje, lidé na své nedokonalosti kapku rezignovali. Ostatně, i statisticky, přibývá dětí, které mají problém s výslovností. Neumí mluvit. Ráčkují, šumlují, polykají koncovky, neumí ř, l, mají jedovaté sykavky… A mnohdy pak je to i všechno dohromady.

Někteří psychologové to vysvětlují tendencí děti co nejméně zatěžovat, nestresovat je návštěvou u logopeda. A pak, vždyť to šišlání je u toho chlapečka tak roztomilé…?!

Schopnost naučit se době vyslovovat s věkem patrně slábne, takže co se v mládí nenaučíš, ve stáří už fakt roztomilé není! Na špatnou výslovnost dětí umím reagovat, mám s ní trpělivost, ráčkující či šišlající odborník mě ale dost rozhodí.  Televizi či rádio mohu vypnout! A jelikož se podobní „ rétoři“ objevují v éteru častěji, než bych čekala, vypínám hodně často. Horší je to v osobním styku. Je asi určité procento lidí, které se správnou výslovnost patrně doopravdy nemohou naučit, ale větší procento je těch, kteří na to kašlou, vnímají to jako roztomilou slabůstku, která se postupem věku stává řekněme dost nepříjemnou.

Může za to i pohodlnost? Trend doby? Bývaly doby, kdy vás s vadou výslovnosti do rozhlasu či televize nevzali. Dnes asi v pohodě. K přijetí na pedagogickou fakultu se vyžadovalo potvrzení z logopedie. Dnes není ani ústní pohovor, na školu vás vezmou asi, i když jste němý nebo koktáte. Ne, že bych proti těmto lidem něco zásadního měla. Pravda, v médiích je neumím poslouchat, po pravdě mi to leze na nervy, když někdo ve čtyřiceti roztomile ráčkuje a v televizní debatě zaníceně cosi vysvětluje. Dětem se snažím pomáhat. Pravda, když pak slyším stejnou vadu i u tatínka, je mi jasné, že asi na návštěv logopeda moc trvat nebude.  Potíž je asi hlavně v tom, že většina konverzace se dnes odehrává virtuálně a tam nějaké sykavky nevadí. Tam ostatně zjevně nevadí ani bídná gramatika, ale to je zase jiná otázka.

Kdysi dávno byla problematika špatné výslovnosti limitována tím, že určité profese jste se špatnou výslovností vykonávat nemohli. Pak jste, jako dávný řecký řečník Démosthenes, museli se svým handicapem bojovat, chodit po mořském pobřeží ve snaze překřičet příliv a s oblázkem pod jazykem bojovat se svým šišláním, abyste mohli dosáhnout na svůj cíl. Nebo to nechat být a smířit se s tím, že rétor, herec, kantor či třeba moderátor opravdu nebudete. Kdo by také tehdy stál o šumlujícího herce či ráčkující zpěvačku?

Dneska je všechno jinak, což je ve veřejném prostoru poměrně dost slyšitelné. I ve škole se s tím setkáváme mnohem víc, než tomu bylo před lety. Jenže vůle bojovat s problémy je menší. 

Řekla bych, že vady řeči se šíří takřka lavinovitě.  Otázkou je, zda nás ta lavina zadusí či zda se s ní nějakým způsobem vyhrabeme. Zdá se mi, že zatím to vypadá dost bledě. Bernardýn s rumem- rozuměj se snahou o správnou mluvu- je v nedohlednu.

Květnové Mšené

Půvabné jako vždy. Beze změn, nejsou tu změny ani k horšímu, což je logicky dobře, ale ani k lepšímu, což je pro mě v kontextu hektické doby poměrně nepochopitelné, ale jsou prostě věci a zvyky, které se nemění. Ostatně, i my léta zacykleně jezdíme právě sem, ač jinde bychom třeba měli služby pružnější, bydlení pohodlnější, lidi (některé) vlídnější. Ale zase by to nebylo, co by kamenem dohodilJ, čímž jsme u jádra pudla. Je to prostě blízko, a tak jezdíme relaxovat sem. Dopřát si nějakou tu koupel, masáž či třeba parafínový zábalJProcházky po okolí jsou kouzelné, to je skutečná relaxace. Byť i zde, v lese, nacházíme pytle s odpadem. To i hlava nebere. Někdo je ochoten dovléct svůj vlastní bordel doprostřed lesa, když jsou všude kontejnery či sběrné dvory? To prostě neumí pochopit, byť na to narážíme všude. Děláme si nepořádek před vlastním prahem a pak velkolepě stávkujeme za změnu klimatu? No, to ale už nepatří do tématu květnových lázní, protože tady přeci relaxujeme a odpočíváme a nabíráme síluJ

Procházky kolem AVU

Letná odjakživa patřila výtvarníkům. A nejen pro svoji malebnost a atmosféru, ale i pro centrum výtvarného vzdělávání. I díky AVU se zdejšímu okolí někdy říká český Montmartre. Asi to i sedí, chodit kolem AVU je vždycky takové trochu zajímavější než klasické bezcílné toulání Stromovkou. Je tu plno krásných zákoutí.  Někdy tu, pravda, přespávající bezdomovci, tak je to i dobrodružnější.

 Nedávno tu někdo asi zanechal studia práv a místo toho se vrhl na uměníJ.

Květnová výročí

Dnešní volný den tak trochu vybízí k připomenutí i ostatních májových důležitých dní. Klasický svátek práce, Den vítězství i Svátek matek, jsou tradiční květnová výročí. Připomínáme si je rok co rok co rok, někdo je oslavuje víc, jiný méně. Mně ale jde víc o to letošní kulaté výročí a tím je vstup do EU. Již patnáct let jsme v Unii. Těšili jsme se, referendum proběhlo a vstup byl následně intenzivně oslavován. Také jsme slavili, velmi radostně:-).¨

  Je zajímavé připomenout si v retro pořadech, jaká byla tehdy kampaň, jak se lidé vyjadřovali k referendu i vstupu, a vlastně i to, jaká byla tehdy móda. Strašně zapomínám. Spousta věcí mě udivila, už jsem vůbec netušila, co všechno se kolem vstupu do EU dělo.  Jediné, co si pamatuji dobře, že jsme tam chtěli. Nebo minimálně jsem to tak vnímala. Dnes zase vnímám, že snad chceme ven. Já tedy ne, byť kritické výhrady k EU také mám, ale odcházení bych jako řešení nevítala. Ale zdá se, že lidí, kterým by se vystoupení z EU líbilo, je čím dál víc. Pravda, některé věci, přicházející z Bruselu, nutí k údivu, ale stále bych si troufla tvrdit, že pozitiva převažují. Minimálně volný pohyb, možnosti studia

 i práce , dotace z EU a jistě by se našla i další. Uvidíme, co na to děti. Chystáme spolu s nimi Den Evropy, kde budeme společně hledat pozitiva i negativa. Aby už jako studenti pochopili a vytvořili si nějaký svůj úhel pohledu. Sama jsem na to zvědavá...J. 

Aukce zážitků

Milí přátelé, zveme Vás na charitativní aukci zážitků. Budou se dražit zážitky, které jen tak nekoupíte.
A přijďte bez starostí, že na ně nebudete mít dost peněz. Začínáme totiž dražit od jednoho tisíce výš.
Každý, kdo chce pomoci dobré věci, se může  na aukci zážitků s radostí. Budeme rádi, když přijdete.

Podělanej Karlštejn

111 míst v Praze, která musíte vidět. Knížka, průvodce, ke mně doputovala jako dárek. Je výborná. S Tobiášem podle ní poznáváme Prahu jinak. Mnohdy jsem překvapena i v nejbližším domácím okolí. Třeba „ Podělanej Karlštejn“ Vlastně jsem ani nevěděla, že tady takovou budovu a s takovou přezdívkou vůbec máme. Je to bývalá čistírna odpadních vod v Bubenči. A je to secesní budova! Vskutku unikát. Čistička tam stojí už déle než sto let, od počátku dvacátého století (1906) a je to krásně postavený dům, proto ten „Karlštejn“. No a druhá část přezdívky pramení z funkce, dočetla jsem se, že denně sem přitékalo až 120 miliónu litrů splašků.  Nu, to není zrovna málo, ale myslím si, že dnes by toho bylo ještě víc. Dnes už ale unikátní čistička slouží jako muzeum, lze si zde prohlédnout stoky, nádrže i stroje, které prý jsou stále funkční. Interiér jsme si odpustili, stačil nám exteriér, příjemná kavárna a zdejší Stokabar. A zjištění, že místo využívali i američtí filmaři, kteří zde proháněli Toma Cruise ve čtyřce Mission Impossible. Film jsem neviděla, ale prý tudy neohrožený Tom utíkal z ruského vězení.  Nu, my se tudy jen procházeli. Pravda, Rusů je kolem poměrně hodně, místy se tu člověk cítí jako na moskevském korze, ale nic dramatického jako útěk z vězení jsme zde nezažili. Jen hezký výlet podle skvělé knihyJ