pondělí 30. dubna 2012

Jizerské hory

Mám ráda tradice a ráda je dodržuji. A jednou naší velmi milou tradicí je každoroční výlet do Jizerských hor, do půvabných Albrechtic, kde se dá během dvou dnů načerpat tolik sil, kolik jinde za týden. J Prodloužený víkend k výletu přímo vábil, navíc nám nebývale přálo počasí, takže jsme se zase po roce sešli v krásné chaloupce, která již tradičně Jpatřila jenom nám. A o tom, že Jizerky jsou krásné, netřeba nikoho přesvědčovat, ani moje amatérské fotografieJ






neděle 29. dubna 2012

Vražda v domě

Monumentální plátnem Vražda v domě chtěl Schikaneder prorazit v zahraničí. Diváky ovšem víc než umělecká hodnota obrazu zajímalo, zda je na plátně zachycena vražda nebo sebevražda. zejména proto, že sebevražda byla v té době naprosto společensky nepřijatelná a tady to vypadalo, že autor něco ví! Nu, asi koukal, malíř, na svoje publikum J
Já zase koukám, že ona se ta  česká mentalita moc nemění.
Kvůli Vraždě v domě jsem znovu z knihovny vyndala knihu Lord Mord. Můj oblíbený Miloš Urban tady s tím obrazem pracuje,  zasadil děj své knihy právě do tohoto prostředí a řeší se tam tento případ. Zajímavé čtení. A ještě navíc jsem to objevila jako interaktivní záležitost přímo na výstavě, v rámci Dne muzeí se bude z tého knihy předčítat přímo na výstavě. Určitě nás čeká zajímavý výtvarně literární zážitek. Dnes si zatím čtu sama. I to je zážitek, oba autoři jsou skvělí. J

sobota 28. dubna 2012

Schikaneder a jeho ženy

Již jsem avizovala radost z návratu obrazů Jakuba Schikendera do výstavní síně. Myslím, že letos prožiju schikanederovské jaro. Samozřejmě, dlouho jsem nevydržela a nedočkavě vyrazila již ve čtvrtek, tedy pár dní po zahájení. Důvěrně známé prostředí Valdštejnské jízdárny je zaplněno obrazy,ale i texty  a fotografiemi z jeho života, ba dokonce, můžete si i vyzkoušet vlastní tvorbu. Může se fotit, tak jsem si vyblejskla pár záběrů, jako návnadu:-). Dnes tu odkáži na téma Schikaneder a ženy, které on zobrazoval jako staré a trpíci. Když ale pohlédnete na obraz zblízka,obličeje většinou nejsou tak staré. Jeho stařeny mohou mít tak třicet let. Ale doba, práce, oblečení...to vše z nich dělá babičky. A Schikanederovo sociální cítění ho vedlo k zobrazování těchto žen. Přitom on sám byl docela fešák.

Výstavní plocha pohledem z galerie
Obrazy vás přímo vtahují do děje, račte vstoupit
Ženy to na přelomu 19.a 20.století rozhodně neměly lehké


A na závěr fešák Jakub

pátek 27. dubna 2012

Pražský minikvíz

S pátkem přichází řešení. Ikdyž odpovědi už byly, a  správné, jste šikovní. Ale slíbila jsem ho, tudíž rozřešení mých sedmi jednoduchých otázek. A k němu ještě malá fotoretrospektiva pondělních toulek Prahou.

1.Ferdinandova třída - to je asi jednoduché, dnes Národní třídaJ
2. Kovářská je dnes SpálenáJ 
3.Opatovice byla osada na místě dnešní ulice OpatovickéJ  (byl tu dům opata)
4.„Největší český malíř“ je atrakce u Fleků je to zdejší štamgast Láďa Novák, který měřil přes dva metryJ  a svůj honorář si vybíral v pivu a stal se „králem flekovského národaJ
5.Smradařská je V Jirchářích (říkalo se jí tak kvůli zápachu, který doprovázel jirchářské řemeslo, které sem umístil Karel IV.
6.Nová alej je stejně jako Ferdinandova dnešní Národní třídaJ- slavná promenáda, vzniklá ze zasypaných staroměstských příkopů.
7. Chourovy domy jsou zbořeny a místo nich stojí Nová scénaL


Některá zákoutí volají po opravě

Někde by se jeden i bál- tudy se prochází do Spálené, tedy dost frekventované, nicméně i děsivé místo
                                                     Dva druhy umění - dost se tlučou
                       Kostel svatého Michala v Jirchářích je ale zachovalý a hlavně má atmosféru
                                  V Jirchářích, neboli Smradařích či také kdysi dávno v Kalábrii
                               Jeroným Pražský dopadl jako Mistr Jan Hus a skoro nikdo to neví
                                                Všudypřítomné graffitti jsou dost děsivé
                                                     Dům U tří kosů. Dnes luxusní hotel
Notoricky známé místo, přesto tu dnes mnozí Pražané byli poprvé. Omluvou jim budiž to, že jsou ještě děti a ke Flekům by tedy neměly být vpuštěny:-)
                                                               Ale do kavárny klidně mohou
Kostel svatého Vojtěcha stál kdysi uprostřed hřbitova. Dnes stojí (byť zastrčen) v centru města
                         Voršilky by asi nepotěšilo, jak je ulice nesoucí jejich jméno zaneřáděná
Ale i v centru se dá najít klid a ticho. A to bylo naším cílem
                                               Papežská rezidence, respektive jejích vyslanců
Jaro už se hlásí o slovo v plné síle. Konečně

 Geniální Johannes Kepler má u Karlova mostu svoje muzeum, muzeumíčko. V domě, kdy bydlel
                        A přestože je centrum celé rozkopané, někde ruka stavitele nesáhla dlouhá léta
                                A jiná zákoutí jsou zase velmi půbavná ( obé dělí asi třicet metrů)

Tady se pohybujeme kolem Staromáku. To by jeden vedle těch předražených nablýskaných restaurantů těžko tipoval


                                       
         A zde v úvodu zmiňovaná ulice V Kotcích. Tichá, klidná, starobylá.  Takové mám ráda

čtvrtek 26. dubna 2012

Náš region

Pro noviny mě zpovídala paní Mirka Kačerová. Z výsledku mám radost. A o radost se jeden chce podělit.J Proto zanechávám odkaz. Věřím, že získám i nějaké nové čtenáře. ( Nejen) Z  regionuJ 
http://www.nasregion.cz/noviny/1c2006b28b12_09_Nas_Region_BEN.pdf

Lví král

Krátká pohádka pro zpestření života.
Jednoho dne, dávno tomu, se zvířátka  dozvěděla, že jejich král už nechce kralovat a že potřebují nového. Což o to, novotám se nikdo nebrání a král je zapotřebí. Zejména, když starý lev už je unavený, nic ho nezajímá a les se proto pomalu mění na džungli. Jenže kdo bude nový král? Ve všech norách a pelíšcích se o tom zvědavě diskutuje, každý ví ale něco jiného.  Jak si tak špitají ty poloviční informace, vytváří se úplně jiná realita. Co asi musí nový král umět? Jednoznačně prý bude nutné, aby hovořil všemi zvířecími řečmi, aby se domluvil se slonem i se zajícem. Měl by být i diplomat, aby se dohodl  s myslivcem. S tím bude jednat hlavně o potravě, takže by měl být v tomto ohledu fakt dobrý. Jenže sojka roznesla po lese ještě desítky dalších požadavků. To přeci není v silách jednoho lesního tvora, zvládnout tolik věcí najednou?  Zvířátka sázela na medvěda, žije v lese léta, s myslivcem se dobře zná a zajíce zmákne levou zadní. Na domluvu se slonem sice nestačí, ale to se naučí. Jenže lev medvěda odjakživa nesnášel. Navíc měl svého koně. Co na tom, že kůň se taky se slonem nedomluví, hlavně, že vyhovuje lvím záměrům. Dá se s ním dobře orat. A nějaký osel mu se slonem jistě rád pomůže. Myslivce měl lev vždycky na své straně, takže nebylo co řešit. Nový král bude kůň. Možná i proto, že má větší hlavuJ, dobře se s ním oře a často běhá s klapkami na očích. Tak si to lev představuje. Co se trápit s medvědem, který se nedá zastrašit lvím řevem? A ostatní zvířátka? Kůň je snadno zpacifikuje, přeci má pěkně tvrdá kopyta. Slepice už o tom ví své, proto stejně jako osel nic neříkají. Liška zvažuje, co bude pro ni nejlepší, zajíc se učí koňsky, ovce pochvalně bečí a vepři se vtírají do koňské přízně. Myslivec se tomu potutelně usmívá, protože je to všechno v jeho režii. Rád se totiž blýskne na dostizích a k tomu je kůň jako dělaný. A když by s tím někdo nesouhlasil, nedostane příděl potravy, to je přeci jasné. A hlady se nikomu umírat nechce, tak zvířátka nakonec budou souhlasit. Král je mrtev, ať žije král. Zazvonil zvonec a pohádky je konecJ

středa 25. dubna 2012

Obrázky z výstavy

Hudební znalci jistě automaticky doplní Musorgského, případně Ravela. A já k tomu mohu dodat ještě skvělý zážitek z multimediální prezentace díla Modesta Musorgského v galerii v Jilské. Vyrazila jsem s kvintou, tedy lidmi ve věku, který klasické hudbě moc nepřejeJ. Ale díky atmosféře románského podzemí v Jilské, kam jsem mimochodem už několikrát lákala a lákám opětJ, jsme si to náramně užili. Ono zaujmout pubescenty dvě hodiny klasickou hudbou je fakt umění. A tady se to povedlo. Užily si děti i já. A krom hudebného zážitku jsme se dozvěděli i spoustu nových a zajímavých poznatků z hudebního i kulturního světa.  Obrázky z výstavy stojí za to si pustit. Pro báječný zážitek z poslechu klasické hudby. A pokud chcete nenásilnou cestou dostat do dětského vzdělávání i hudební prvek, neváhejte a vypravte se sem. Nabízejí i Bacha, Vivaldiho a další. Fakt lahůdky.

A ještě malé pochlubení se. JZítra v novinách Náš region budu mít rozhovor. O všech třech svých knihách. Tak kdyby to někoho zajímalo, od  čtvrtečního rána v trafice.....J

úterý 24. dubna 2012

Zmizelá Praha

Mám ráda starou Prahu, baví mě objevovat místa, která nejsou turisticky exponovaná či dokonce již neexistují. A člověk nemusí ani moc bloudit, ono stačí jen uhnout z vyznačených turistických tras a můžete se ocitnout v místech tichých, klidných, kde se čas zastavil. Krásný příklad objevíte v ulici V Kotcích. Odbočíte z přeplněné Rytířské a jste v jiné době.  A to mě baví. Včera jsem se něco podobného pokusila zprostředkovat dětem.  Byl WandertagJ. Jsme německá škola, tak proto je náš mimoškolní tripJ takto definovánJ. Kvůli přijímacím zkouškám je třeba opustit školní prostor, aby naši potencionální budoucí studenti měli klid na prokázání svých vědomostí. Chopila jsem se tématu putování Prahou, protože v přírodě bych se vyjímala asi jako pěst na oko. My, kavárenští povaleči, známe víc městská zákoutí než ta přírodní. A téma Zmizelá Praha se pro mě zdálo ideálním. A to jsem ani nevěděla, že v kině Evald se bude promítat film na dané téma. My ale do kina nešli. Hledali jsme ztracená místa kolem Ferdinandovy třídy, tedy téměř v centru. Děti nevěřily, že tady je ztracená Praha. A jak koukaly.  Objevovala se před námi stará historie Nového městaJ. Pátrali jsme po místech, kde stála restaurace U Ježíška, kam chodíval i Jan Neruda. Dnes je tam ovšem stanice metra.  Prošli jsme KovářskouJ do osady Opatovice, kde stojí kostel svatého Michala. Prošli jsme i kolem restaurace U Fleků, kde jsou obrázky „největšího českého malířeJ“ ( kdopak to je? J) Pak jsme nakoukli do chrámu svatého Vojtěcha, kde byl kdysi varhaníkem Bohuslav Foerster. Hledali jsme kostelík svatého Petra, který ale zničili už husitéL a Smradařskou ulicí prošli až k Valterovu paláci.  Pak jsme dorazili na promenádu Nové aleje, kterou jsme se dostali až k Chourovým domůmJ, kde po debatě i historii zlaté kapličky měl být  konecJ. Ale získali jsme ještě třešničku na dortu, to byla návštěva muzea Jana Keplera, které otevřelo jen pro nás. Takže závěr byl díky fundované přednášce pana majitele zmíněné lokality i exkurzí do fyzikálních zákonů. A pak jsme se rozpustili. Objevování ztracené Prahy skončilo. Dokázalo, že i historie může být dobrodužná a zajímavá. Oživila jsem si svoji praxi průvodce Prahou, kterou jsem už skoro pověsila na hřebík a je to asi škoda, měla bych znovu začítJ. Pátrání po minulosti bylo moc fajn, asi i díky zvídavým dětem a hezkému počasíJ.  A chcete-li hledat i VyJ, pak malinký kviz. V textu jsem u několika současných ulic a míst použila názvy, které se už dnes neužívají, ba dokonce ani neexistují. Objevíte, která to jsou?  V pátek bude rozluštěníJ
     Malá nápověda: otázek, včetně největšího malíře, je sedm. Magické číslo z magické PrahyJ

pondělí 23. dubna 2012

Noc plná vášně

...není mým dnešním tématem. Tím je noc plná filmů, což je pro někoho také vášeňJ. Pro nás je to školní tradice, a pro mě čím dál větší utrpení z nedostatku spánku, protože vydržet celou noc nespat je už najednou pro mě celkem nadlidský úkolJ. Nicméně, akce proběhla, pod intelektuálně vyzývavým názvem Noc filmožroutůJ.  Kdysi dávno jsme se inspirovali nocí reklamožroutů, kteří celé noci sledují v kině rozličné reklamy. To bych tedy už tuplem nevydrželaJ. My promítáme filmy. Od sedmi do sedmi.  Sice jsem se pokoušela prosadit myšlenku na sofistikovaný filmový klub, na filmy s nějakým přesahem, to ale děti moc nebere. Jsem proto ráda, když do nabídky propašuji alespoň  nějaký historický film. Tentokrát si děti prosadily komediální téma, tak jsem předpokládala, že se páteční nocí prosmějeme. Nu, děti se smályJ a to je hlavní. A skoro všechny vydržely nespat, což pro mě byl velký a zásadní problém. Ani hektolitry kávy nepomohly, tudíž jsem se nad ránem musela na hodinku sesunout mezi kabinetní vykopávky a zachrupnout s jedním okem otevřeným, jako voják na stráži míruJ.  Akce se ale vydařila, přes drobné stávkování techniky, kterou jsme ale ve finále udolali. Interaktivní tabule asi zjevně nejsou nastaveny na tak velký nápor aktivity. Ale daly si říct. Celkem ve třech třídách běželo asi dvacet filmů, takže milovníci filmů si opravdu přišli na své. A užili si i ti, co si nenechali ujít noc ve škole a vlastně si přišli jen tak pokecat s kamarády.  A domů odcházeli celkem svěží. Za to já byla jako praštěná ještě v neděli dopoledne. Nu, jak je vidět, noci plné vášně již nejsou pro mě. J


neděle 22. dubna 2012

Jakub Schikaneder

            Mám radost, že se vrátil a moc se těším

http://www.novinky.cz/kultura/265376-jakub-schikaneder-se-predstavuje-v-prazske-valdstejnske-jizdarne.html

                                 Miluji ho ve všech jeho podobách:-)



A v duchu si říkám, že je to vlastně i čas jako dělaný pro moji novelku z jeho života, která čeká u pana nakladatele. Třeba to pojme jako úrodnou půdu pro čtenáře a pustí ho mezi lid čtenářskýJJ.

sobota 21. dubna 2012

Zácpa

Samozřejmě ta dopravní, je mým dnešním tématem k zamyšlení. Na Praze 8 totiž zavřeli jednu ulici kvůli opravě kolejí a od té doby můžeme posunout vyučování o hodinu dál, neb nikdo není schopen přijít včas. Vytváří se nekonečně se ploužící kolony, autobusy už dopředu avizují zpoždění a nepomáhá, ani když jedete o spoj či dva dříve. Prostě kalamita, kterou logicky nikdo odpovědný neřeší, proč také, oni v těch kolonách netvrdnou. Ale to není jen osmička, samozřejmě. Nedávno jsme uvízli v zácpě cestou z Hradčanské na Letnou, tedy v místech, kde má někdy v budoucnu ústit tunel Blanka. Takže tady se vyjede a znovu se to zacpeJ Ovšem Blanka je hudba budoucnosti, teď jsme tak diskutovali o průjezdnosti, respektive neprůjezdnosti, Prahy. Co také jiného dělat v pasti aut, odkud není únikuL a tempem dva metry za hodinu se musíte někam dostat? J Samozřejmě, stály i tramvaje, protože v tom množství aut nebylo ani kde jinde postávat, takže mnozí řidiči uvízli na kolejích, řinčící tramvaje za nimi, tudíž si nepomohli ani cestující v MHD. Ti si ostatně nepomůžou nikdy, o pražské MHD víme svéJ. A tak jsem se během naší diskuse o nefunkční pražské dopravě dozvěděla, že se údajně na léto chystá cca 160 objížděk!!  L No, pán bůh s námi a zlé pryč. Stačí ta v Zenklově a sever města stojí. A sto šedesát dalších si ani neumím (a hlavně nechci) představit. Jako bonbonek naši chytří radní vymysleli, že cvičně stáhnou dva pruhy z magistrályL. Prý, aby Pražany naučili a donutili jezdit MHD! Tak to zase vymyslel někdo přímo hlavou.  Stačí jeden příklad za všechny. Z Černého Mostu jste autem na Vinohradech za dvanáct minut. Nejrychlejší městská to zvládne za hodinu. Samozřejmě v případě, že všechno jede. Tak co si asi chudák Pražan vybere? Auto, kterým se případně dá něco i objet, či tramvaj nebo i metro, kterým neobjedete vůbec nic? A ještě navíc je to tak předražené, chcete-li se kousek svézt za ty nekřesťanské ceny, je snad výhodnější ten předražený benzínL Prašť jako uhoď!  A přitom si myslím, že kdyby (vytunelovaný?)dopravní podnik nenasadil takové pálky, pak by v dnešní době benzínové krize jistě lidi získal. Jenže u nás chce každý hned vytřískat co nejvíc, takže o levnějším lístku ani neuvažují. Když nejsou schopni zrealizovat trasy, ve kterých nestrávíte půl dne, tak vlastně není čemus e divit. Prostě městem hýbe zácpa. Jak dopravní, tak myšlenkováJ

pátek 20. dubna 2012

Kříž u potoka

 Už ani Kříž u potoka není kříž, ale crashJ u potoka. Karolína Světlá by tedy mrkala na drát. Nejen kvůli názvu, ale i děj je kapku odlišný od jejího původního vesnického románu. A nebýt odkazu na její příběh, těžko by se v tomto modernizovaném crashi hledal. Je to totiž přeneseno do současnosti, takže žádné vesnické drama, ale pěkně bujará svatební hostina,J kde se potkávají jednotliví protagonisté, kteří tam řeší své vztahy. Také drama.J Nu, nevím. Nejsem žádnou vášnivou ctitelkou vesnického románu devatenáctého století, byť Karolínu Světlou jsem četla,ale skoro vnímám jako zbytečné, že tato inscenace odkazuje k jejímu dílu. Podle mě je to spíš nová hra. Ovšem co se týká včerejšího divadelního představení, tak když pominu  anglikanismus (daný možná i tím, že autorem inscenace je Slovák a Slováci českou literaturu devatenáctého století zcela jistě neznají, neb se jí neučí,J nebo možná - pravděpodobněji - že jde opravdu o srážku- charakterů, názorů, lidíJ),je to dost zdařilý kus Švandova divadla. Příběh jde opravdu až na dřeň, herci hrají výborně - nedá mi neuvést skvělou Petru Hřebíčkovou,  ale i ostatní jsou moc dobří. Režisér dokázal vybrat hodně zajímavé typy a jejich herectví se mi fakt líbilo. A navíc došlo k tomu, že o jsme o představení nejen vedli diskusi, ale ještě teď o něm přemýšlím, a to už se mi v divadle dlouho nestalo. Jen nevím, jak se asi hercům hraje před poloprázdným hledištěm, Švandovo divadlo včera opravdu plné nebylo. A je to škoda, ta hra za to stojí. Řekla bych, že crash s diváky si docela zasloužíJ.

čtvrtek 19. dubna 2012

Žij a nech žít

Jednou, a podle mě hlavní, zásadou, vyspělé společnosti,je staré pravidlo, žij a nech žít. Respektive tvoje práva končí přesně tam, kde začínají ta moje. A samozřejmě naopakJ Vzhledem k tomu, že reflektuji české prostředí, nelze bohužel mluvit o vyspělé společnosti. A o respektu k právům ostatních už vůbec ne. Znovu si beru na paškál letenské prokletí a tím je Sparta. Vždycky s hrůzou očekávám, kdy zase bude nějaké další fotbalové utkání, protože tehdy žádná práva běžných letenských obyvatel neplatí.Ne, že by jindy nějak extra platila, ale v době fotbalu je to obzvláště markantní. Zejména tehdy, když je derby nebo se hraje s OstravakyJ. Nastává peklo na zemi. Dopravní zácpa, davy řvounů v MHD, vandalismus kolem stadionu, helikoptéra nad střechami celý večer. Po zápase je to v dvojitém vydání, to se řevem a ničením oslavuje jako vítězství tak i porážka. I onehdá v pátek tomu tak bylo. Že si někdo třeba chce v pátek v klidu odpočinout? Koho by to zajímalo, je fotbal.  Utekli jsme tedy do divadla. Ovšem chyba lávky, ani v jedenáct hodin při návratu nebyl klid.Rozeřvané davy táhly Letnou, helikoptéra pro změnu řvala nad Letnou. Ráno pak odhalilo další zkázu, vyrvané dopravní značky, rozbitá auta, rozsypané koše a kdo ví co ještě. Fandové si prostě užili. Ostatní ale žít nenechali. A to si ani nekladu všetečnou otázku, kdo platí helikoptéru (která je ve finále na nic), kdo platí policejní doprovod fanoušků třeba až z Ostravy na Letnou a zpět ( nebyli by ti policisté potřební jinde?),kdo zaplatí to poškození značek, košů a výloh? Metoda chléb a hry je sice dobře okoukaná ze starého Říma, ale pro určitou skupinu obyvatelstva, (daňových poplatníků) je dost nepřijatelná, protože nerespektuje další ověřené pravidlo, žij a nech žít. V případě fotbalové Letné určitě ne.

středa 18. dubna 2012

Sebevražda

nebo vražda Jana Masaryka není dodnes potvrzená ani vyvrácená. Já tedy osobně se kloním k vraždě,ale nejsem povolaná k tomu,abych vynášela nějaká tvrzení. Ale chci jako velkou zajímavost, a pro mě i vzácnost, zdokumentovat návštěvu jeho pokoje v Černínském paláci.
Někdy se člověku přihodí věci, které vůbec neočekává, o to víc ho potěší. Pro mě takovou nečekanou vzácností byla návštěva ministerstva zahraničních věcí, tedy Černínského paláce. A jak jsem se tam dostala? Za to může Třídní knížka do tramvaje!!
Před pár dny jsem otevřela milý mail, který mě zval na návštěvu do paláce. Za to, že se mu Třídní knížka líbilaJ. Nu, to jsem valila oči a srdce mi poskočiloJ. Radostí.  To jsem tedy nečekala.
   A včera odpoledne se zmiňovaná návštěva uskutečnila. Nejen, že jsem si mohla projít Černínský palác, ale i se dozvěděla mnoho zajímavostí, což nadchlo moje srdce historika. Samozřejmě, nejvíc mě lákalo tajemství spojené s bytem Jana Masaryka, kam jsem se s nadšením podívala, ale nadchly mě i jiné místnosti, salónky i sály, které jsou různě zbarvené, slouží k různým účelům, a i přes všudypřítomný úřednický a pracovně ministerský ruch, mají svou historickou atmosféru a ducha. Už jen ten neopakovatelný pohled na HradJ. Vidět je tu i nechvalně známý „Domeček“, kde je dnes tuším nějaký archív, vše podbarvené loretánskými zvony, prostě paráda. Těžko uvěřit, že v době vzniku monumentální stavby jste se nacházeli vlastně někde za městemJ. Dnes jste v samém centru dění. Postála jsem i za pultíkem, kde řeční sám pan ministr. Toho jsme tedy nepotkali, ale to také nebylo cílem naší návštěvy. Jejím účelem totiž bylo nakouknout do míst, kam se jen tak nepodíváte. A pro mě to byl vlastně první honorář za Třídní knížku. A krásný. Děkuji tímto zprostředkovatelům a aktérům a těším se, až se nad nějakou historickou diskusí sejdeme nad sklenkou dobrého vína.
Ložnice Jana Masaryka
 Osudné okno
 Koupelna Jana Masaryka
S Janem Masarykem- za zády místo, kde bylo objeveno jeho tělo
 To jsou panoramata:-)
 Nová mininistryně zahraničí:-)
 Zde byla zrušena Varšavská smlouva,prostě, tudy se valily dějiny:-)