čtvrtek 31. května 2018

Piráti a básník


Piráti ve sněmovně vskutku řádí. Těží si kryptoměnu ve služebních bytech, protože jim prý nedošlo, že by to neměli. Nyní podpořili na vyznamenání komunistického básníka Karla Sýse. Nevěděli prý nic o jeho minulosti, na wikipedii také nic nebylo….
Sice se posléze káli, leč ruku již zvedli. A tak mě napadá, kam to s tou vzdělaností povede dál? Piráti se často honosí různými titulu, doktoráty před a za jménem, a ve finále stačí jeden neúplný údaj na wikipedii a jsou bezradní...?! Jistě, každý nemůže být děd vševěd a vědět vše, nelze také házet všechny do jednoho pytle, ale vede mě to k úvaze, že v podstatě stačí zablokovat wikipedii či si ji pozměnit k obrazu svému a všechno je jinak….? Protože kdo třeba dneska chodí do knihovny, ověřuje si údaje, disponuje vzděláním hlubším než schopností všechno vygooglit? Není to úplně trendy, být dneska za knihomola, ale zase být tak úplně free a cool, že se pak podivuji, co jsem vlastně způsobil, by asi nemělo být zcela v pohodě. Pokud jde o vyznamenání od našeho pana prezidenta, je to víceméně banalita, ale můžou přijít zásadnější věci k hlasování. A nebudou-li na wikipedii, bůh ví, čeho se můžeme dočkat?J
I když na druhou stranu, prapůvodní rolí pirátů (těch námořních) bylo asi hlavně škodit, pokud mě tedy moje paměť neklame. I na wikipedii to píšou, takže vlastně nic nového pod sluncemJ

středa 30. května 2018

Příběhy, ze kterých mrazí


Dějiny jsou plné takových příběhů, napříč staletími. Mně v poslední době hodně zaujal příběh Heliodora Píky. Že šlo o oběť komunistických monstrprocesů je všeobecně známá věc. Když ale jeho osud sledujete podrobněji, odkryjete drama jako hrom. Zajímala jsem se o něho v rámci našich Hovorů a tragických osmiček, určitě bych stála o nějakou vzrušující přednášku, ale asi nám zůstane až na tragické devítky. Protože stojí za to si ho připomenout. Jako statečného člověka, který pomohl tisícům lidí, aby sám skočil na popravišti díky závisti a zlobě tehdejších soudruhů. Jako velký paradox vnímám fakt, že on vlastně pomohl z gulagu i Karlu Vašovi, který se mu odvděčil tak, že vedl jeho zinscenovaný proces a poslal ho na šibenici. Aby toho nebylo málo, generálův osud byl dramatický i po smrti, kdy jeho tělo nejprve statečný doktor ukryl v anatomickém ústavu, aby se mu dostalo čestného pohřbu. Ale jeho tělo se ztratilo a nenašlo. A hrob v Ďáblicích je tedy jen symbolickým místem piety.  Když se ale vrátím k životu pana generála, vidím tam člověka, kterých není mnoho. Statečného, vzdělaného, obětavého, moudrého. A navíc pěkný chlap. Zdá se, jako bychom v naší historii těmito lidmi nemístně plýtvali, nevážili si jich. Anebo se jich báli, což je asi vzhledem k tomu, jaká luza rozhodovala o jejich konci, asi nejpravděpodobnější. Navíc je ani neumíme ocenit, a tak nezbývá, než si je neustále připomínat. Protože kde kdo dneska ví, kdo byl Gottwald, Jakeš a někteří jemu podobní si dokonce vesele užívají výhod vysokého soudružského důchodu, ale kdo byli popravení (ale nejen zavraždění)hrdinové už se tak všeobecně neví. I proto máme naše Hovory. J
A ještě jedna zmínka příběhu pana generála. I v televizních Reportérech myslím proběhla. Setkání syna pana Píky a dcery prokurátora Vaše. To byla emotivní bomba. A zároveň v osobě paní Vašové živoucí důkaz, že děti nemohou za svoje rodiče a že někdy jablko opravdu padne daleko od stromu a je to tak dobře. Klobouk dolů před tou dámou.

úterý 29. května 2018

První rok

Narozeniny dnes slaví Tobiáš:-). Je mu jeden rok. Když se loni touto dobou narodil, ještě jsem o něm ani zdaleka nevěděla. Truchlila jsem pro Zachariáše, ale už jsem jedním okem pátrala po novém štěňátku. A když se hledá, většinou se i najde. Díky blogu ke mně doputovala informace o paní Haně Nejmannové a její chovatelské stanici. A během léta došlo nejen k našemu setkání, ale i k seznámení se čtyřmi mušketýry, což byl vrh L, ze kterého vzešli čtyři krásní kluci. Jeden z nich je Tobiáš, který se v srpnu stěhoval do Prahy, kde bydlí dodnes. Je to parádní kousek, vlídný pes, školní pes. Je hodný k dětem i k psům, poslouchá a je nádherně vybarvený. Pravda, jezevčí tvrdohlavost se také u něho projevuje, ale v míře menší než malé. Je to prostě ideální společník a parťák. A dneska slaví, tak všechno nejlepší:-). A jeho rodokmenové jméno je Lorthos, kdybyste ho hledali na obrázcích v odkazech.



pondělí 28. května 2018

Co je lepší...

Lépe řečeno, co je horší, aneb to by jeden neřekl, nad čím vším dokáže přemýšlet. Nedávno jsem měla takovou parkovací příhodu, zajíždím do řady, sleduji tisíc věcí kolem, když tu se jakýsi muž jal přecházet. Z ničeho nic, kráčejíce po chodníku, odbočil za mým zadkem ( autozadkem:-), skočil do ulice a dost jsem se tedy lekla.Žádný přechod nebyl v dohledu a ani ho nikdo na chodníku nepronásledoval ani na protějším ho nikdo nevyzýval k rychlému přechodu vozovky. Prostě se pán rozhodl, asi dle hesla, že chodci mají absolutní přednost absolutně všude a skočil do vozovky bez ohledu na to, že tam zrovna popojíždím a složitě manévruji. Nic se nestalo, ani jsem neotevřela dveře a nenadávala, jen jsem se patřičně zatvářila. To já umím, toho jsem si vědoma a muž,který si asi byl vědom toho, že mi zkomplikoval život (nebo podle jeho mínění já jemu) se zavile otáčel a vysílal mi verbální pozdrav. Kapku odezírám, přesto jsem nedešifrovala, zda na mě haleká " krávo" či "bábo". 
A já, místo toho, abych mu také řekla své, jen zaskočeně přemýšlela, co mě uráží víc, zda kráva či bába. A v hluboké depresi dospěla k té bábě:-) Nu, jak jsem pravila, nikdy by mě nenapadlo, k čemu jednou mohu v myšlenkových pochodech dospět. Věk si zjevně říká o pozornost a prosazuje si své:-). 

neděle 27. května 2018

Sama sebe

Dnes si to neodpustím, v den výročí atentátu na Heydricha opětovně zařadím do své oblíbené rubriky nedělního čtení Doskočiště protektorát. Ne snad, že bych sama sebe četla, tak dalece to nejde. Navíc po mnoha korekturách většinou nemohu (chvíli) svůj text ani vidět a když hotová kniha vyjde a nedá se v ní už nic měnit, tak ji už nečtu. Ale jsem ráda, když ji čtou jiní. A v případě této knihy i poslouchají. Sama jsem velkou milovnicí audioknih, tak jsem ráda, že jedna je i mou zásluhou. Takže dneska před Doskočiště spíš připomínám historickou událost, která proběhla 27. května 1942 v zatáčce v Holešovičkách a totálně změnila chod dějin. Kubiše a Gabčíka snad už všichni znají, ale zkuste si přečíst třeba takového Pechala? Nebo i poslechnout....
A tímto slibuji,že s Doskočištěm tady končím:-)


sobota 26. května 2018

Národní obrození


Dnes už jen kapitola ze školního dějepisu. Probouzení národa v devatenáctém století. Tehdy si říkali vlastenci a snažili se nějak probudit zájem o naši minulost a tím i současnost. Pravda, lze jim mít za zlé, že nás „zbavili rodné němčiny“, kterou se nyní musíme náročně učit, ale co se týká šíření vzdělanosti, nelze jim nic vytknout. Snažili se. Mnohdy mě napadá, že ta doba je zpět, je třeba nějakým způsobem šířit informace o minulosti, která se prolíná se současností. Někdy mám pocit, že takovou buditelskou aktivitu představují třeba naše Hovory o historii. A jim podobné aktivity. Pravda, neoslovujeme se vlastenče a vlastenko, co ostatně dnes ani nejde. Když se někde prezentujete jako vlastenec, je to podezřelé. Minimálně tím, že patrně odmítáte globalizaci a multikulturnost, což se dnes nenosí. Těžko vysvětlovat, že to může být i jinak. Ale otázka je jiná. Jak dnes budit bez médií? Ostatně, bez médií se nebudíme ani klasicky, ráno, vždyť kdo z nás vstává bez budíku, tedy bez mobilu, protože kdo dnes ještě má klasický budík? A tak buzení národa probíhá u mladé generace přes youtubery, u starší a jiné přes televizi. Tam je tedy hlavní buditel pan Soukup a jeho televize, což mi přijde docela děsivé, ale je to realita. Se kterou se těžko bojuje, jak je vidět. A pak jsou tu ještě buditelé našeho typu, co zkouší lidí vytáhnout od televize a nalákat na osobní setkání s někým, kdo něco ví, něco nám řekne, lze s ním diskutovat, polemizovat a rozšiřovat si své obzory. Jenže je to boj. Třeba na naše Hovory třeba nedovedeme nalákat kolegy. O studentech nemluvě. Ač to mají u nosu, servírované na stříbrném podnosu, tak většinou nepřijdou. Někdo mi jednou říkal, že raději beseduje mimo Prahu, lidé tam nejsou tak zhýčkaní nepřebernými možnostmi a je naděje, že přijdou. Asi ano, sama vím, že jich chodí víc než v Praze, ale i tamní „ buditelé“ řeší stejný problém. Jak vytáhnout lidi, oslovit kolegy, vybojovat na úřadě nějaké peníze, protože nikdo nechce přednášet úplně zadarmo, ani národní buditel ne. Jistě, nabízí se lákavé kontroverzní téma nebo atraktivní host, nejlépe dobře známý z televizní obrazovky. Na bratry Mašíny mi vždy dorazí plno lidí, byť tam zase většinou nejde o to, dozvědět se něco nového, ale spíš upevnit si svůj postoj k nim, buď kladný, nebo záporný. Střední cesta neexistuje. Ale to je ojedinělé, nebývá to pravidlem.  Pravidlem je spíš fakt, že hlavní buditel současnosti je mediální magnát Soukup. A já si nejsem jistá, zda to není více cesta do pekel než k jakési obrodě? No, uvidíme, co přinese čas. Zatím bojujeme, ale je to boj s větrnými mlýny….

pátek 25. května 2018

Lapidárium


Už snad sto let jsem tam nebyla. Abych se tam tedy dostala dřív, než jako exponát, využila jsem nedávného knižního veletrhu a vypravila se tam. Navíc zde probíhaly i literární besedy, které ve zdejším prostoru mají úplně jinou atmosféru. Neříkám, že lepší nebo horší, ale jinou. Já ale šla cíleně po sochách. Vždycky mě fascinují, originály, představy, kde byly původně a jaká byla Praha tehdy. Možnost prohlédnout si je úplně zblízka…. Vnímám Lapidárium jako magické místo a vždycky tam cítím tu atmosféru let dávno minulých. I nyní tomu tak bylo, prostě genius locci….
Jen pro připomenutí, že vzniká v době jubilejní výstavy v roce 1891,což tedy musela být opravdu mega akce.:-)

















čtvrtek 24. května 2018

Říkali jí Nenda...

Leitmotiv našeho dnešního setkání s paní Zdenou Mašínovou. Tedy, mělo být. Situace s přípravou se nečekaně zdramatizovala. Nejprve to vypadalo, že paní Mašínová nebude mít jak přijet. A když už se zdálo, že vše je vyřešeno, upadla a je v nemocnici. Snad nic vážného, ale je a naše Hovory přišly o vzácného hosta. Pokusily jsme se to nahradit, abychom nemusely akci rušit. Slova se chopil Jiří Cihlář, předseda nadace Milana Paumera. Paumer byl ten třetí, co utekl s bratry Mašíny. A tak jsme si povídali o dramatických událostech z dob studené války. Díky technice jsme se ale přes skype přímo spojili s panem Josefem Mašínem, který s námi debatoval přes oceán. Pořád mě to nepřestane překvapovat, my sedíme v deštivé Praze, v podvečer, on ráno v Americe, a společně debatujeme. Skoro hodinu jsme vedli tento transoceánský hovor. Pak přišel na řadu telefon a rozhovor s paní Mašínovou. Je fascinující, jak je i přes všechno stále vitální a svěží. Navíc přislíbila, že na podzim zkusíme akci zopakovat, to snad už zdraví dovolí a přijede. A tak přes pocit, že se proti nám všechno spiklo, protože k nepříjemnostem se navíc přidalo i počasí. Průtrž mračen nad Prosekem jistě přispěla k tomu, že řada hostů dala přednost suchému domovu než rozmáčené cestě k nám, ale i tak se tyto Hovory, v tomto školním roce již patrně poslední, nadmíru vydařily. 














středa 23. května 2018

Defenestrace

Defenestrace, či-li hezky česky vyhození z okna, z důvodů politických rozepří, je takový náš národní zvyk. Alespoň to údajně pravil Václav Budovec z Budova v okamžiku, kdy otáčel kličkou u okna, ze kterého následně vyletěli Slavata, Martinic i chudák písař Fabricius. Navzdory tomuto nedoloženému tvrzení o národním zvyku máme v dějinách defenestrace pouze tři, byť učebnice dějepisu většinou sveřepě trvají na dvou. Tudíž se dnes můžete dočíst, že si připomínáme druhu i třetí defenestraci, ale jde pořád o tu jednu. A správně třetí, protože ta reálně druhá, v 1483 nezažehla žádný válečný požár a tudíž se nedostala na výsluní historické pozornosti. A tak zatímco první spouští husitství, tato, třetí, rozpoutala třicetiletou válku, což si patrně žádný z  tehdejších aktérů vůbec neuvědomoval. Asi ani nemohl, tehdy šlo totiž hlavně o pozice a i když se dnes tvrdí, jakou roli hrály náboženské ideály, tak hlavně šlo o kariéru. Císař Matyáš totiž kašlal na zákony, respektive hlavně na Majestát, který stále platil. Majestát byl o náboženské svobodě a rovnosti, kdyby si náhodou někdo nemohl vzpomenout. A hlava státu si dělala co chtěla, zákony si vykládala po svém, šikovně si je ohýbala a kdo chtěl dělat kariéru u dvora, musel s tím souznít (ano, stále píši o sedmnáctém století:-)). 
A protestantům v tomto ohledu pšenka nekvetla. Tak se rozhodli vzít věci do svých rukou a nějak pohnout dějinami. Pak tedy musel Martinic a Slavata pěkně z okna ven. Vzali ten pohyb pěkně z gruntu, rozvášnění protestanti.
Dnes je to tedy přesně na chlup čtyři sta let, takové pěkně kulaté výročí. Televize to připomněla poměrně nezajímavým filmem,já sama bych asi nasadila Svědek umírajícího času, ale veskrze je to jedno. Jde hlavně o to, připomenut si výročí defenestrace, zhodnotit, co všechno přinesla. A klást si otázku, jak to bude s tou čtvrtou? 

úterý 22. května 2018

Nespresso

Mám ráda tuto kávu. K uspokojení této vášně je logicky nutný kávovar. Měli jsme ho léta, krásný červený. Vyrobený ve Švýcarsku. Šlapal jako hodinky. Ale všechno má svůj čas, tak i kávovar se odebral do věčných lovišť. Je tedy třeba zakoupit nový. Vše se tváří velmi ochotně a vlídně, z firmy ochotně nabízejí odvoz starého a dovoz nového. K tomu ještě jako bonus voucher na nějaké kapsle. Sice se zdá být dost předraženo, ale zase za ty služby, nikam nemusím, tedy kývneme. Rozjede se tedy akce kulový blesk. Tedy mini kulový blesk, moc se toho zase nesměňuje. Přijede kdosi, přiveze krabici s novým a že si vezme ten náš starý. Chtěla jsem přidat ještě pečlivě zabalené použité kapsle, k recyklaci. Firma sama inzeruje, jak recykluje. Dovozce ovšem nikoli, dva balíky prostě vzít nemůže, to nemá v popisu práce...? Snažím se mu to vysvětlit, leč marně. Neodveze. Na to mají jiné auto. No, nechám si pro sebe, že pak se smysl recyklace minimalizuje, a jdeme se těšit novým výrobkem. Je nový, krásný, na první pohled vypadá skoro jak náš starý. Leč, made in China...! Aha, divím se, ale je mi vysvětleno, že je to dnes již klasika. Sice s ní nesouzním, ale asi tím nic nezměním. Sestavíme ho. Vypadá hezky, ale jen chvíli. Všechno je jen jako, rozhodně o něm nemohu říci, že by šlapal jako hodinky. Však také není ze Švýcarska. Přišly i kapsle. Všechny pomačkané, nekvalitní káva. Co také chtít, na voucher, který nabízejí jako bonus? Asi je to cesta, jak se zbavit starých zásob. Sice mě to zaskočilo, u takové značky, ale je to asi taková doba. Rychlá, zběsilá, na jedno použití...
 A tak bylo s novým kávovarem trochu radosti a hodně zklamání, 
vždyť co záleží na dobrém jménu, hlavně, když se bude brzy nakupovat znovu. A tak bojujeme s novým kávovarem, který chvíli jde a chvíli ne a přemýšlíme, že asi bude lépe přejít na čaj:-). 

pondělí 21. května 2018

Nechápavost


Nerozumím mnoha věcem současného života. Něco je nedostatkem vzdělání, něco ubíhajícím věkem, něco osobnostním nastavením. Prostě to tak je a je to asi logické. Čemu ale nerozumím naprosto vůbec a neznám vlastně důvod, proč tomu nerozumím, je ochrana zlodějů či podobně naladěných jedinců, kteří se pohybují na opačné straně zákona. Přivedla mě k tomu diskuse o vykradeném divadle, které zveřejnilo obrázky z kamery. Chce najít lupiče, které jejich divadlu způsobili škodu za víc jak tři sta tisíc korun. Překonali spoustu zábran, šli do divadla s jasným cílem ho vykrást. A ono se řešilo, zda se zveřejněním neporušují jejich práva. Rozuměj, práva těch zlodějů! Vybavuji si, že existuje i takový případ, kdy si majitel prodejny vysloužil od soudu pokutu za to, co udělal. Tedy zveřejnil snímek člověka, který protizákonně vnikl do jeho prodejny, způsobil škodu, ukradl, co se dalo a zase zmizel. Když nebyl s pomocí příslušných bezpečnostních orgánů k nalezení, pán zveřejnil jeho snímky a zloděj se našel. Leč naše spravedlnost dospěla k názoru, že je vinen (rozuměj majitel obchodu), porušil zlodějova práva, a tudíž musí být odsouzen. A byl. A jistě v našich končinách nejde o ojedinělý případ. Lámu si hlavu, čím to je, že tomuto efektu vůbec nerozumím. Je to nedostatkem vzdělání? Je to tím, že vysokou školu jsem studovala pět let a ne dva měsíce? Nebo že jsem vystudovala vůbec? Je to ubíhajícím věkem? Vzhledem k tomu, že moje dětství je spojeno se systémem, který neřešil vůbec žádná lidská práva, si tím také nejsem jistá. A kdyby se šlo ještě hlouběji proti proudu času, tak zloději e přeci pranýřovali, někde jim drsně i sekali ruce, máčeli je ve Vltavě…. Totéž, co mi dnes obrazně děláme s nikoli v s pachateli, ale jejich oběťmi. Je to osobnostním nastavením? Jako že jsem naivní a mylně si vykládám logické věci, jako že za zločin následuje trest a nikoli naopak? Nevím čím to je, vím jen, že s tímto postupem a nastavením práva bytostně nesouhlasím a nerozumím tomu, proč to tak je. Někteří tvrdí, že právě na tuto přehnanou korektnost naše civilizace zahyne. Někdy se mi zdá, že je to snad pravda. Dožít bych se toho ale nechtěla.

neděle 20. května 2018

Ledové sestry

Ač znám spíš ledové bratry:-), náhoda mi na čtení přihrála Ledové sestry. A je to tedy čtení jako víno, ponurost anglického zapadlého ostrůvku proniká přes stránky i do květnové rozehřáté Prahy. Je to asi čtení spíš na listopad, nelze se odtrhnout. Je to tedy avizováno jako thriller, ale nevím, psychologický horor by to také mohl být. 
                                   Ledové sestry

sobota 19. května 2018

Sladký příběh

Sbírám cukry. Je to taková sladká vášeň. Vytváří mi v kuchyni hezky barevné zákoutí. Sama nesladím, kávu v restauraci si dám s mlékem a cukr odnesu:-). A stejně tak řada mých přátel, kteří mi cukry vozí, z domova i ze světa. Některé jsou velmi kreativní, obdařené příběhem. Třeba tyto italské. Ty jsou navíc ještě  darovány s podmínkou, že musí být příběh sepsán. Takový domácí úkol. A úkoly se mají plnit, jedno, zda jde o zadání hořké či sladké. Zde se příběh přímo nabízí, zvířátka a italští petrovští. Veškerá zvěř se v italských horách totiž ukrývá před navrátivšími se vlky, kteří vtrhli do italských hor, aby tam vyhnali veškerou zvířenu a mohli se po sjezdovkách pohybovat samotní. Zvířátka se pak ukrývají v zapadlých italských vesničkách, kde je klid a pohoda, tudíž tam mohou vesele panáčkovat sněžní zajíci,(1) kteří by jinak v reálu prchali před jedoucí vlčicí. Veverka(2) si tam může brousit svůj ostrovtip, za který by ji jistě vlčice setřela. Medvídek s růžovým zajíčkem (3)mohu v klidu posedávat, aniž by se museli bát, že je někdo přejede na sjezdovce. Sova (4)si tu v klidu dumá nad svými moudry a ví, že tady bude nejchytřejší, přičemž vlčí smečka by jí jistě tohoto pocitu nedopřála. Stejně to má jistě i sob(5) a ono poslední zvířátko, (6)které nedovedu dešifrovat. Prostě cukrový příběh z italských hor na italských cukrech. Úkol splněn. Zvířata přežila, vlci už jsou zase doma:-). No, nejsou ty cukry inspirativní


pátek 18. května 2018

Marxistická osmička


Do systému našich letošních tragických osmiček by zcela jistě patřil i Karel Marx. V květnu, konkrétně pátého května, se připomínalo dvě stě let od jeho narození. Vzhledem k tomu, že v Hovorech cílíme víc na české a československé dějiny a času je málo, na Marxe nemáme prostor. Ale za přednášku by jistě stál, protože pokud hledáme kontroverzní témata, pak Marx je kontroverze sama. I když nevím, jak právě slovo kontroverzní zachycuje život a dílo tohoto německého filozofa, jehož dílo z devatenáctého století zničilo velkou část století dvacátého. A překvapivě je živé a aktuální dodnes, ač se to buď nezdá, nebo si to nechceme připustit. Čítaje s velkým odporem povinné marxistické traktáty v době své školní docházky, nedovedla jsem za pro mě tehdy nezáživným čtením vidět živého člověka. Prostě dvojice Marx-Engels, kterou nám tehdy tloukli do hlavy, byla jakési neživé zhmotnění něčeho, co nešlo pojmenovat. Přičemž Marx sám byl živý až až. Jeho životopisci ho dokonce charakterizují jako divokého. Arogantního a nadřazeného. Povýšeného vůči všem. Živě si představuji, jaký rozruch bych asi vyvolala, kdybych kdysi dávno, třeba ve své osmé třídě, v hodině dějepisu, takto interpretovala jeho životopis.:-).
 Dnes tyto atributy naopak znamenají, že díky mantře, že děti se mají ve škole hlavně bavit, existenci tohoto vousáče alespoň zaznamenají. Marx se narodil v Trevíru, zásadní pro něho ale byl Berlín a posléze Londýn. A Hegelova filozofie.
V Trevíru mu letos odhalili sochu, což tedy vzbudilo dost protichůdných emocí. Sama si nemyslím, že si sochu zaslouží, stejně jako tu obhajobu, že jeho myšlenky byly dobré, jen je někdo zneužil. Nebyly moc dobré, ani v samotném počátku. Na jejich vzniku mi přijde zajímavé (či spíš paradoxní) snad jen to, že bouřil proti boháčům a svoje aktivity si od „boháče“ Engelse nechal v klidu platit. Oni to tak někteří soudruzi prostě asi mají, že z cizího krev netečeJ. Každopádně, zajímalo by mě, jak to máte s Marxem vy?

čtvrtek 17. května 2018

Končíme

...přesněji řečeno, zítra končí akce na Hit hitu, kde bylo možné přispět na encyklopedickou příručku a grafickou podobu celé audioknihy. Již jsem tady několikrát děkovala a opět ráda poděkuji, všem. 
Dnes jen chci přidat takové krátké shrnutí. Pan vydavatel vymyslel tuto aktivitu a pak jsme se společně báli, že to nemusí vyjít:-). 
A ono to vyšlo, navíc úplně skvěle. K lidem se tak dostala nejen audiokniha, ale i knihy v tištěné podobě, takže se s námi svezla i Jalna, která jistě (ač nic neříká),musí mít radost, protože je to velký úspěch. 
Lidé krom mých knih získaly i další skvělé tituly Vydavatelství Tebenas, z nichž já osobně jsem nejvíc nadšená z poslechu příběhu o páteru Toufarovi či osudů rodiny Pavlíny Pořízkové, Případ Pavlína. 
A s Haničkou v autě posloucháme Papejše, skvělé namluvené Bárou Hrzánovou a Radkem Holubem. Prostě, každý, kdo rád poslouchá audioknihy, si v Tebenasu přijde na své. 
Vracím se k Hit-hitu. Jednou z odměn byla i nabídka soukromé hodiny historie. A i ta byla zhodnocena!!!! Takže já se nyní připravuji na dvouhodinovou výuku dějin. A že nebudu mít žačku jen tak ledajakou, mojí studentkou se stane paní Martina Formanová! Přispěla na naši audioknihu, čehož si velmi vážím, a vybrala si tuto odměnu. Tak jsem zvědavá, těším se a zároveň jsem samozřejmě i trochu rozechvělá.
 Zítra ale  projekt končí, ještě si třeba hodinu speciálních dějin může někdo vybrat, protože lidé stále přispívají. Je to totiž i forma, jak lépe a rychle a spolehlivě získat i další produkty, knihy či CD. A vše v jednom balíčku. Možná, mohu-li poprosit, zda by se nějak ozvali ti, co již balíček obdrželi, i ti, co teprve čekají, abychom vše urychlili:-).?
V okamžiku, kdy chystám tento text, blížíme se k šedesáti tisícům. Takže velký úspěch a velké díky všem. A o hodině dějepisu budu samozřejmě informovat, protože to bude určitě neopakovatelný zážitek. Pro mě tedy určitě. 

středa 16. května 2018

V Činoherním klubu

Jako host. Právě dnes. To je docela bomba, respektive takový splněný sen. Pozvání do pořadu Zlatky Bartoškové do kavárny Činoherního klubu vnímám jako velkou radost. Pravda, zpočátku to vypadalo, že budeme ve velké přesile a hosté nedorazí, ale temné představy se nenaplnily a publikum bylo. Užili jsme si krásné šansony, kompozice večera byla rozdělena do částí, zpěv,pak povídání o knihách, krátká přestávka a znovu stejný rytmus. Pan vydavatel z Tebenasu nabídl i knihy k prodeji, což někteří využili. Akce tedy splnila účel nejen kulturní, který byl hlavní, ale i reklamní. O knize, tedy abych byla přesná, a audioknize se snad ví a prodává se. V pondělí ji ještě patrně podpořím v rozhlase a pak už je to na ní, jak si povede v žebříčku úspěšnosti. Já dnes hodnotím včerejší večer a především krásné šansony, které nás večerem provázely. To byl vskutku hudební zážitek, ráda si je přijdu poslechnout i na jiné akce, protože v kavárně Činoherního klubu bývají pravidelně. A doporučuji. :-), opravdu vřele. Zároveň děkuji za pozvání a též za účast všem vnímavým posluchačům:-)






úterý 15. května 2018

Národní divadlo

Či-li vlastně taková divadelní historická osmička:-).Národní divadlo má letos- přesně řečeno zítra- kulaté výročí od položení základního kamene, tedy se oslavuje. 
Jako Zlatá kaplička letos proniklo do maturitní písemky z češtiny, čím paralyzovalo značnou část studentstva, protože kdo dneska zná tento pojem? Že je Národní divadlo Zlatá kaplička hodnotili někteří adepti zkoušky z dospělosti dokonce jako otázku jako velmi záludnou, protože kdo to má vědět? Stejně jako Hynaisova opona, která tam byla také, a mnozí se vůbec nestyděli pohoršovat se nad otázkou verbální obranou:"O nějakém Hynaisovi jsme nikdy neslyšeli…“
Vztah k Národnímu tedy mladá generace asi moc nemá, ale třeba ho získá časem. Oni ho ale asi nemají ani mladí herci, někdy z některých jejich vyprávění vzniká pocit, že je nějaké jeviště starobylého divadla nejen neláká, ale dokonce irituje. Asi nelze zobecňovat, ale když poslouchám vzpomínky bardů a zároveň sleduji současný repertoár, ztrácím vztah někdy i já.
 Ale to odbíhám, dnes chci psát o historii. 16. květen 1868 měl údajně zažít jednu z největších slavností celého devatenáctého století. Konečně se pokládal základní kámen k ND. Trvalo to, to mají radní z předminulého století s těmi současnými dost společné. Kdysi jsem četla, jak se tehdejší mocní nemohli dohodnout, co je nejposvátnější české místo, takže ve finále těch kamenů přijelo do Prahy devět. Stejně tak se nemohli dohodnout, kdo by měl, jako nejvýznamnější, poklepat tím zlatým erárním kladívkem a symbolicky zahájit stavbu. Tak nakonec klepali všichni. Za Palackým byla fronta tehdejších VIP, aby si každý slavnostně klepnul. Některé věci se prostě nemění, po sto padesáti letech je to ve veřejném prostoru nemlich stejné. Dosadit si lze třeba Blanku (čímž myslím tunel) ovšem bez té lidové veselice.
Ale lidem to tehdy asi nevadilo, sjeli se do Prahy z celé země a tři dny tady slavili. Mejdan jak se patří. Peníze na divadlo posílala města z celého království.  Všichni se prostě radovali a těšili z faktu, že konečně mají své divadlo a divadlo české.
Za dalších dvacet let pak vyrostla nad Vltavou Zlatá kaplička českého divadelního umění. Hodně dlouho výrazně prestižní místo, vrchol herecké kariéry. Pak stoleté výročí a Nová scéna. Pořád ale pocta získat tam angažmá. Pak stopadesáté výročí- tedy letos. Adept státní maturity nemá o Zlaté kapličce ani páru. Na jevišti se hraje avantgarda. Doba je jinde, vyznáváme jiné hodnoty. 
I tak si ale myslím, že výročí založení Národního divadla je hezké důstojně připomenout. Oslavit. Oprášit  jména, která, kdysi tak slavná, tvořila celou generaci Národního divadla. Stejně jako současné herecké bardy, kteří se mnohdy dočkali spíš vyhazovu z ND než úcty a ocenění své práce. Připomenut si bombastické hry, které prošly po zdejším jevišti…
   A pak bude dvě stě let. Výročí, které my už nezažijeme. Třeba tam bude Mc Donald, nebo kebab....
A nebo se vše vrátí a divadlo tu bude pořád, v obnoveném lesku…Těžko říci, co bude bude. To zatím neřešíme, žijeme přítomností. Dnes se připomíná sto padesát let, tak si to užívejme. To divadlo je totiž krásnéJ

pondělí 14. května 2018

Knižní veletrh

a jeho dozvuky. Vypravila jsem se cíleně za některými lidmi, chtěla jsem vidět jejich čtení, autogramiádu, vyprávění. Konkrétně mým hlavním cílem byly tyto ženy: Alena Mornštajnová, Michaela Klevisová , Hana Marie Kornerová, Veronika Válková, Magda Vášáryová, Zuzana Koubková, Alena Jakoubková... 
Muži, mistři pera, které bych toužila vidět, zde letos moc nebyli, 
i když Jiří Stránský se také řadil mezi mé cíle a potažmo i úlovky.  A vlastně i lékař Tomáš Šebek, po kterém pasu už hodně dlouho. Takže jsem to více méně měla genderově vyrovnané, byť autorky mírně převažovaly....
   No, a jaké to tedy celé bylo, ten svátek knihy? Z mého pohledu, samozřejmě.
Tak zatímco v pátek byl klid, seděla jsem v rámci autogramiády u stánku, povídala si s hosty, seznámila se panem Knopem a s panem vydavatelem plánovala další akce, sobota byla jiná. Trochu to připomínalo knižní peklo. Horko k nevydržení, davy lidí, lovci autogramů (někdy dost agresivní), předražené jídlo, jehož pach se místy mixoval s propoceným odérem, takže nezbývalo než zoufale prchnout na vzduch. Naštěstí ale byla i místa, kde fungovaly větráky či klimatizace, davy řídly nebo alespoň dodržovaly nějaký logicky předvídatelný směr, děti vystresované vedrem tolik neječely, takže se dalo...  Měla jsem několik výše zmíněných cílů, přičemž se mi povedlo splnit jeden, a to setkání s paní Mornštajnovu a její Hanou v audiopodobě. O knihu je zájem, sál byl nabitý. Pořadatelé stylově naaranžovali žloutkové věnečky, což někteří procházející pochopili jako výzvu k občerstvení. Sama jsem byla svědkem okamžiku, kdy pán suše konstatoval:
“ Já si vezmu, ano?“
 „To je dekorace, pane,“ pokusila se věnečky bránit dívka z organizační agentury, leč marně. Pán věneček slupnul a byl pryč. Kniha ho nezajímala J, zaujal ho jen věneček. Kdyby knihu četl a znal konotace, asi by si tak nepomlaskávalJ.
 Nu, lidé a návštěvníci veletrhu zvlášť, jsou prostě různí. Zaujali mě lovci autogramů, takoví ti agresivní a urputní. S překvapením jsem si všimla, že jsou opět v kurzu památníčky, což mě na chvíli dojalo, jako taková reminiscence mládí. Když jsem ale svůj sentiment projevila nahlas, bylo mi vysvětleno, že památníčky frčí hlavně proto, aby si sběratelé nemuseli kupovat knihu či CD….
To bylo pro mě dost cynické hodnocení, i když asi nebylo daleko od pravdy. Na druhu stranu, některé ty artefakty jsou tak drahé, že kdyby si je někdo chtěl koupit všechny, pak by ho ty podpisy přišly dost draho…. 
Já tedy klidně podepisovala i památníčky, už bez sentimentu, ale s radostí.
   A pak se také pracovalo. Loni jsme na veletrhu navázali spolupráci ohledně audioknih, letos jsem „ulovila“ pana Pitharta na Hovory a domluvila dvě knihovny na besedy o mé knize, a exkurzi do slepecké knihovny pro studenty. Podtrženo sečteno, po pracovní stránce dobré. 
   Pak jsem také utrácela, klasicky víc, než jsem si v duchu naplánovala, takže se peněženka dost výrazně provětrala.
A jako poslední, mně velmi milý bod, byla setkávání, kterých bylo letos poměrně dost. Člověk by neřekl, že v tom mumraji lze na někoho narazit a sejít se s ním, aniž se domluvíte na nějakém výrazném orientačním bodu. A šlo to, mně se to povedlo několikrát. I když pravda, často ten orientační bod byl, tím byl stánek Vydavatelství Tebenas, ale i při prostém bloudění pavilony se to povedlo.
A pak, sotva pletouc nohama, jsem se odpravila domů. Dunící Stromovkou, kde je nějaký festival, který svou hlasitostí paralyzuje půlku Letné stylem, když se mi bavíme, vy to musíte respektovat, ale to je zase jiná kapitola. 
Svět knihy 2018 tímto částečně uzavírám. Částečně proto, že se rodí jeho bratříček v Plzni, kam možná také pojedeme, pak pojedeme do Havlíčkova Brodu – to jsou vlastně další pracovní úspěchy festivalových setkávání. A pak si asi budu potřebovat ještě něco popsat, takže uzavírám jen částečně….