sobota 30. dubna 2011

Vesele na sabat:-)





Královská svatba

Měsíc lásky nám symbolicky začíná královskou svatbou.  Šílenství kolem britského obřadu jsme neunikli ani my ve škole, a kolem poledne jsme se houfně snažili být on line. Ovšem vzhledem k tomu, že se tak snažily asi dvě miliardy lidí, naše supervýkonná školní technika nám kýžený zážitek neposkytla. Připojení bylo pomalé, zasekávalo se a  rozmazávalo, takže nakonec se na monitoru škubalo několik barevných skvrn, a to rozhodně jako svatba století nevypadalo. Přesto se chodbami nesla diskuse o šatech nevěsty, sympatickém ženichovi a prvním svatebním polibku. Je až s podivem, jaký zájem u plebejských Čechů vzbudila šlechtická veselka. Všechny primánky vzdychaly po následníkovi a netajily se přáním prožít podobnou pohádku jako krásná Kate. Ty starší to braly s nadhledem, spíš obdivovaly nebo kritizovaly její šaty a jeho počínající pleš. A my nejstarší jsme se dojímaly při jejich ano a krásném obřadu v ještě krásnější katedrále. Přiznám se, že jsem si to večer zopákla i v televizi:-), internet dnes poněkud zklamal. Zdá se, že jsme všichni děsně on line, ale na podobné přenosy zjevně není net připraven.:-) Ovšem vzhledem k tomu, že má jít o svatbu století, tak za dalších sto let už to bude trochu rychlejší. Na Dianinu svatbu si nepamatuji, asi v socialistickém televizním a tiskovém světě neměla takový prostor a tudíž mi v raném dětství poněkud unikla.  Ovšem včerejší obřad jsem sledovala se zájmem.  Pro monarchii já mám slabost odjakživa a tradice mě okouzlují i v našem republikánském zřízení. Takže jsem si to užila. Ovšem děvče to bude mít hodně těžké, zavírá se do zlaté klece. Nicméně začátek měla krásný. A šaty také.
  Tak hurá do měsíce lásky a zítra pod rozkvetlý stromJ

pátek 29. dubna 2011

Synchronizace

Občas mě napadá, jestli někdo přemýšlí nad sladěním různých veřejných služeb. Už dávno jsem si všimla třeba u MHD.  Dobu nejede nic, pak se vynoří všechny tramvaje či busy, které jedou vaším směrem, aby pak další půlhodinu nejelo zase nic. Něco podobného jsem nyní vysledovala i v opravě veřejných komunikací. Dobu tady zakopáváme na rozbitých chodnících či padáme do výmolů ve vozovce. Pořád to nikomu nevadilo a ejhle, najednou se opravuje celá Letná. A všechno jedním vrzem. Takže nejen chodníky a vozovky, ještě se do toho přihasili plynaři, takže je rozkopané kde co. A aby toho nebylo málo, ještě si tuto naši atraktivně rozkopanou lokalitu vybrali filmaři. Nevím, co tady teď chtějí točit, ale zablokovali celé tři ulice. Takže jsem ráno, ještě spící, neb k životu se vždycky probírám až tak kolem desáté, vylezla na ulici. S vyjeknutím jsem se ocitla ve výkopu a v záři reflektorů. Nu, to jsem se tedy probudila. Vydrápala jsem se z neoznačené jámy a jala se kličkovat mezi milionem zákazových značek k autu. Stále v kuželu ostrého světla, protože filmaři už pracovali. Poté mě ze záběru vyhnali megafonem a já se ocitla v příjemně šeré vedlejší ulici, kde zase nebylo vidět na výmoly. Ale proklouzla jsem ve zdraví a odjela do práce, kde,světe div se, je totéž. Jak říkám, práce jsou to perfektně sladěné, stejně jako tramvaje na Letnou. Začínají nám tedy dva týdny parkovacího dobrodružství, veškeré ulice jsou zablokovány neodkladnými pracemi. Marně si kladu otázku, zda by se to logisticky nedalo zvládnout lépe, třeba postupně či průběžně, žel, to bych asi po našich pražských úřednících chtěla asi mnoho. Či to snad všechno řídí počítač? Pak by potřeboval vyměnit hardware. Nebo software? Nejlépe asi obojíJ

čtvrtek 28. dubna 2011

Plané výhrůžky

   DVD na mě mrkalo z regálu, kup si mě, kup. Kdo by odolal, za tu cenu, nekup to, že jo? J
Ráda kouknu na hezký film a nerada je stahuji. Jednak nejsem příznivec nelegálního stahování a druhak, hýčkám si svou sbírku originálů. Těší mě sledovat film, když mám náladu, v klidu, bez otravných komentářů a pojídačů popcornu. Ovšem každé plus má své mínus.  Původní DVD jsou čím dál tím víc zahlceny reklamou. Tu, pravda, jde přeskočit, stejně je ale otravná. Co ovšem nechápu, je výhrůžný klip na počátku každého nosiče, kde vybízejí, abychom nelegálně nestahovali, tedy jejich slovy, nekradli filmy. Fascinuje mě, že to umisťují sem, tedy na DVD, která jsou prokazatelně legálně zakoupená. Když si stáhnu film, pohodlně se podívám a nikdo mi nevyhrožuje. Je to banalita, ale ve své podstatě dost urážlivá. A rozhodně otravná. Je trochu nošení dříví do lesa hrozit slušným lidem, čímž se oklikou dostávám k v podstatě běžnému koloritu naší současnosti. Když dodržujete nějaká pravidla, pořád vás někdo buzeruje- lepší slovo mě fakt nenapadlo. DVD  jsem si nakonec koupila a těším se na něj, ale ve finále je fakt lepší to stáhnout. I zákony je tady lepší obcházet a pak jste vysmátí. Zatím se jdu vysmát k obrazovce.

středa 27. dubna 2011

Oživlá mrtvola

Když už se tento týden tolik věnuji Benešovu, nedá mi nezmínit se o příhodě, kdy ve zdejším kolejišti lékař konstatoval smrt, aby poté zemřelý muž vstal a odešel po svých:-). Nevím, zda jste to zachytili, ale vzhledem k tomu, že to byla po několik dní zpráva číslo jedna, kterou si naši investigativci zvyšovali sledovanost, dá se předpokládat, že ano. Samozřejmě, valila jsem oči, a jako první si řekla, že je to hrůza, ty doktoři. Stávkují, vyhrožují odchodem a pak nepoznají mrtvolu. Poté zpravodajství utichlo. Zřejmě již nebylo pro naše komerčněveřejnoprávní zpravodajství zajímavé. A tím, že jsem byla v Benešově, zahrála jsem si na Sherlocka. Jsem prostě zvědavá ženská a zajímalo mě, jak to dopadlo. A ejhle. Teď tedy můj investigativní úhel pohledu, a tedy to, co jsem vypátrala bez kamery na rameni a televizního molocha v zádech. Chyba se zjevně stala, ale proto, že pan doktor (mimochodem, dle všech svědectví ten nejpečlivější a nejlepší), nenasadil jemnou elektroniku. Šetří se všude a tak když muž jevil- a opravdu jevil- známky mrtvolné strnulosti, spolehl jen na své smysly. Chyba, to nepopírám, ale všichni víme, jak děsivý tlak na nás, co krapet pomáháme, vyvíjí současný mocenský aparát. Tady se šetřit musí, ve školství, ve zdravotnictví, ve službách. Páni ministři si už samozřejmě ty své opasky dávno neutahují. A tak pan doktor pochybil. Po mnoha marných výjezdech k bezdomovcům, u člověka, který leží v kolejišti, kde opravdu nemá co dělat, zdravý nebo nemocný.
A navíc, ve finále, po jeho zázračném zmrtvýchvstání, se zjistilo, že si to opravdu způsobil sám. Nezodpovědným předávkováním se nějakými léky (ne drogy, ani alkohol, ale x krát vyšší dávka léků, které mu to způsobily). A zatímco on potrestán nebyl, ač se svévolně přivedl do toho stavu, pana doktora samozřejmě kromě ostudy ještě čeká trest. Nikoli boží, ale trest ano. A tak si říkám, kam to přetěžování zdravotníků, šetření na nepravém místě a mediální bludy nakonec povedou? Asi do pekla, ale to víme všichni.

pondělí 25. dubna 2011

Koledníci

                                   A že jich bylo:-) Velikonoce naplnily svůj slogan o veselosti:-)


A jako beránek jsem byla já. Díky exodu mnoha Pražanů jsem zažila pár dní příjemného ticha. Samotnou mě překvapilo, co se mnou taková tichá lázeň udělá. Jsem pak opravdu jako beránek. Jen jsem zvědavá,jak dlouho mi to vydrží. Ale terapii tichem musím absolvovat častěji. Je to báječné.

neděle 24. dubna 2011

Kukaččí mládě

V tichu Velikonoční neděle jsem objevila Kukaččí mládě. Nikoliv v rodinném hnizdě, ale v knihovně, respektivě v nově zakoupených knihách. Pořád si sice říkám, už nekupuj, zhyneš pod záplavou knih. Ale člověku to občas nedá. A Kukaččí mládě je kniha od Magdy Váňové. Tuto autorku jsem kdysi objevila s Přítulným Zajíčkem - to je takové velikonoční:-), ale ve skutečnosti jde o dva detektivy- Přítulného a Zajíčka- a knížku detektivních příběhů. Pak přišlo Štěstí Aloise Peina a Past. Když to tady rovnám, koukám,že s názvů jejích knih by se dal vytvořit veselý příběh. Tereza je sice v její bibliografii uváděna jako nejúspěšnější, ale mě víc bavila Sestra a sestřička či s Tváří beránka. A dnes tedy Kukaččí mládě. Paní Váňová má dar skvělého vyprávění, rychle vás vtáhne do děje a její košaté příběhy jsou opravdu ze života. Baví mě její postřehy i styl psaní. Proto jsem zvědavá na Kukaččí mládě. Mottem románu je taková hezká věta, že za rohem každého štěstí číhá smutek. Tak se těším, zdá se,  že půjde o příjemné počtení.

sobota 23. dubna 2011

A jsou zpátky

   Již jsem zmiňovala, že po Letné se čas od času pohybují velmi bizarní figurky. Nemám tedy na mysli sebe a Zachariáše, byť někdy jistě komicky působit můžeme. Třeba v okamžiku, kdy se mrňavý Zachariáš v letenském parku serve s ještě menším jezevčíkem a dvě hysterky, tedy já a majitelka druhého agresora, na ta dvě miniaturní zuřivá klubíčka řvou: Zachariáši (to já- přídomek z Hradce většinou nedodávám) - Rambo (to ta druhá), poskakujeme kolem nich a čoklíkům je to srdečně jedno:-)
    Mám na mysli vskutku výstřední postavičky, které brázdí Letnou s natáčkami ve vlasech, módně roztrhaných teplácích či v kostýmu ortodoxního Žida. Kdysi jsem se divila, pochichtávala či zůstávala stát s pootevřenými ústy, dnes už je míjím bez dráždivé zvědavosti, cože je vede k podobné extravaganci. Prostě našinec si zvykne. S chladným počasím se stáhli kamsi do ilegality, ale sluníčko je znovu vytáhlo na světlo boží, a naši podivíni jsou zpět v plné parádě. A tak zase potkávám chasníka, který místo holí používá dva vzrostlé stromky (tady je mi krapet záhadou, kde k nim přišel, botanická je přeci jen kapku z ruky, ale chodí s nimi pravidelně a vždy se zdají dost čerstvéJ. U Billy potkávám France Josefa s tak dokonalými vousy, že by mu skutečný Franci mohl závidět.  Ve Stromovce vysedává žena v kostýmu čarodějnice, která vždycky Zachariáše vydráždí k zuřivosti. Dva staříci s dětským kočárkem zřejmě převážejí ilegální, či spíše reklamní, tiskoviny a muž neurčitého věku chodí s tranzistorem, který byl muzejním kouskem už za mého dětství. Ovšem stále funguje, má na něm naladěný Radiožurnál. Letos se jako inovace objevila žena s košíčkem a oblekem komorné a nedávno mě krapet zaskočil muž s lukem na zádech a nepopsatelnou pokrývkou hlavy. Jsem zvědavá, jaké nové kousky letošní jaro ještě přinese. Ale tím, že výše popsané figurky jsou zpátky, je jasné, že jaro je definitivně tady. Když jsem dnes ráno, na Bílou sobotu, potkala Rudého muže - nemyslím tím zarytého komunistu, ale asi padesátiletého Indiána i s čelenkou (naštěstí bez skalpu u pasu), nedivím se už vůbec ničemu. Letenský kolorit je prostě nepopsatelnýJ

pátek 22. dubna 2011

Veselé Velikonoce

   Na pohlednicích většinou stojí: Veselé Velikonoce. Tedy pokud to nejsou ty s gramatickou chybou, kde jsou velikonoce stále s malým v.  Někteří prostě nová pravidla nejsou schopni zachytit. Kdo ctí staré zvyky a posílá klasická přání poštou, si musí dát na podobné vychytávky pozor, posílat pohled s hrubkou není to pravé ořechové.  
   Všechna přání bez výjimky ovšem přejí Velikonoce veselé. Nikdy jsem moc nechápala, proč. To je stejné, jako s Vánoci. Veselé Vánoce, veselé Velikonoce. Když k tomu přidáme české brutální návyky, kdy se v pondělí banda koledníků pěkně namaže a pak vás zmlátí, nevidím na tom opravdu nic veselého. 
Učinila jsem tedy pokus a pátrala po velikonočním veselí.  Pro jistotu nenápadně, abych nepřivodila újmu na zdraví sobě či zkoumanému vzorku.
Veselí začíná narvanými obchody. Krize nekrize, všechny pražské Billy vypadají jako před vypuknutím hladomoru či válečného stavu. Zoufalí Pražané v obavě možného hladu během volných dní tlačí k několika málo fungujícím pokladnám vozíky přetékající potravinovými zásobami. Z jednoho vozíku by jedna africká vesnice byla živa dlouhé měsíce, tady se to ovšem se železnou pravidelností opakuje od Škaredé středy až do Bílé soboty. Neděle bývá volnější, ne snad, že by ji někdo ctil, ale přecpaný břich se těžko donutí k nějakému pohybu. Další veselá kapitola je úprk motorizované části z Prahy a exkurze venkova do hlavního města. Veselé houkání nervózních řidičů v nepohyblivých kolonách bývá rovněž ohraničeno Škaredou středou. A pak, že ve středu se nemá nikdo škaredit, když se vztekle šklebí celá Praha. Tato veselá epizoda končí tak kolem pátečního poledne, protože v pátek po obědě, ač běžný pracovní den, v naší vyspělé kapitalistické společnosti již nikdo nepracuje. Ale zase se po Praze dá jezdit. Autem, nikoli MHD, která hbitě najela na prázdninový provoz, tudíž nejezdí vůbec. Úplně nejveselejší kapitolou jsou pak pozvolna opravované chodníky, které zůstaly ve stavu syrové rozkopanosti až do dalšího pracovního týdne, který začne v úterý někdy kolem oběda. Tudíž davy turistů, ve snaze využít neobvykle hezkého počasí, skáčou přes výmoly,padají do výkopů, bloudí mezi vytrhanými kolejemi či zoufale hledají pomoc v nezvykle značeném pražském památkovém okruhu.
O veselých domácích kutilech, kteří se rozhodli s novou vrtačkou zvelebovat své bydlení zrovna v klidných velikonočních podvečerech, ani nemluvím.
 A dělat průzkum ohledně církevního významu Velikonoc jsem si ani netroufla. Předpokládám, že bych nic veselého nezjistila.
 Takže co je na Velikonocích veselého vskutku nevím, přesto, jako staromilec, rozesílám řadu pohlednic s tímto textem. Ovšem osobně preferuji klid a pohodu, divokou a vynucenou veselost ráda přenechám jiným. A pokud mají slogan naplňovat řehtačky, tak ty už vůbec nemusím. Největší luxus, který ctím, uznávám a přeji i všem kolem sebe, je ticho. Takže klidné a tiché Velikonoce všemJ
A veselé Velikonoce snad jen ty s Belmondem. Taky taková klasikaJ




čtvrtek 21. dubna 2011

Píšu, tedy jsem

     Už delší dobu se potýkám s otázkou, zda psaní považovat za přínos nebo za ztrátu. Ono je to totiž sporné. Počítáte-li prostý hmotný knižní přírůstek, je to první alternativa. Někteří to navíc ještě dokážou obohatit o nějaké zásadní myšlenkové pochody pro lidstvo nezbytné, pak není o čem hovořit.  Berete-li v úvahu fakt, že navštívit Palác knih Luxor a utopit se v jejich množství, způsobuje každému pisálkovi minimálně infarktový stav, bude to druhá možnost. Méně je někdy více. Lze na to jít ovšem i jinak a ptát se, jestli vám psaní přináší spíše radost nebo naopak. Psaní jako takové je čistá radost. Pro mě tedy ano. Někteří škarohlídové by to mohli nazvat i grafomanií, a já se v podstatě tomu označení zas tak nebráním.  Všichni máme své drobné úchylky.  Jenomže psaní nestačí, je třeba text propašovat mezi lidi. A teď se n a scénu vrací ona prvotní otázka, je to plus či mínus?
    Dnes už to hodnocení nechávám na jiných, snažím se trochu obcházet svou autocenzuru, protože jinak bych ven nepustila skoro nic.  V mládí jsem se domnívala, že když vyjde nějaká kniha, rázem to všichni vědí. Nad tou naivitou se dnes lze jen shovívavě pousmát.
      Řeklo by se, že napsat a vydat knihu je to nejtěžší. Avšak daleko nejtěžší je dostat ji mezi lidi, prodat ji. A to bez ohledu na ten již zmiňovaný boj mezi spisovatelskou introvertností a nezbytnou dávkou extroverze nutné k propagaci a prodeji.
    Nevím, jak je to možné, ale ta vyváženost funguje. Spokojenost v tichu pracovny za klávesnicí, i v živém dialogu s potencionálními čtenáři. To jsou ta autorská čtení, přičemž úterní - benešovské- bylo pro mě daleko nejpříjemnější.  Možná proto, že jsem se tam cítila dobře, s lidmi naladěnými na stejnou notu, a nemusela si klást vtíravé otázky o přínosu či ztrátěJ. Nechám ho v sobě hezky dlouho doznít, rezonovat. A pak se vypravím zase jinam. Pořád se stejnou otázkou v patách, ale pořád umanutě dál.
Prostě píšuJ

středa 20. dubna 2011

Autorské čtení

    Včera nastal den D a je tudíž třeba na čas vrátit blogu jeho prapůvodní účel, tedy roli prezentace Odnikud nikam. Již jsem avizovala, že akce proběhla v restauraci Fontána Hotelu Pošta v Benešově, v pět hodin odpoledne. Užila jsem si to. 
    Zájem o knihy v naší zemi spolehlivě klesá. Nedávno jsem si přečetla, že zanedlouho budou pomalá media- tedy knihy- jen výstřední zálibou pro intelektuální zhýralceJ. Z toho usuzuji, že pouštět se do psaní příběhů už se nebude považovat za tak důležité jako dřív. Knihy, natož pak spisovatelé, zevšední, zmizí v propadlišti dějin, a vše se bude odehrávat jen ve virtuálním světě.  Příběhy a možná i život…?!
   Nechci se rouhat, ale podobná vize není ani zdaleka utopická. Ovšem v mé kozoroží povaze je nějak zakódován boj, a přestože často zbytečný, stále ho nevzdávám. Ne, že bych občas nepodléhala slabším chvilkám. Třeba, když se pan nakladatel bojí DPH či pomalé návratnosti své investice, proto nechá radši všechno na mně, a to není vždycky lehké. Ovšem překážky jsou od toho, aby se překonávaly a tak s chutí do toho.
    Donedávna jsem se autorského čtení trochu obávala, ale dneska už mám jiný názor a vím, že člověk prostě musí s kůží na trh.  Zdálo se mi divné, číst někde nahlas vlastní text, to je stejné, jako poslouchat sama sebe na nahrávce či se vidět na obrazovce.  Protože slyším vlastní hlas úplně jinak, než si myslím, že zníJ. Ale je to jako skok do ledové vody. Nadechnete, odrazíte a je to. Tělo si zvykne a lázeň je náhle báječně očistná. Možná to přirovnání trochu pokulhává, ale zpočátku jsem to tak vnímala. A včera ve Fontáně šlo právě o tu báječnou lázeň.  Hlavní dík patří Pavlu Hozovi, který je nejen básník a spisovatel, ale i profesor na benešovském gymnáziu, a v neposlední řadě organizátor podobných kulturních a literárních věcí. Prostě renesanční člověk.  Pozval i pana senátora, přišli jeho studenti, publikum tedy bylo různorodé. Pravda, velkou konkurencí nám bylo počasí, krásný slunečný podvečer byl pro mnohé velkým lákadlem. Dokonce tak velkým, že na celou akci zapomněli. Tím sklerotikem byla například moje maminka, která si asi díky palčivému slunci skálopevně myslela, že je to až ve středu. Ta se pak divilaJ.!
       O to víc si považuji všech, kteří přišli a vyslechli moje hodinové čtení, ba dokonce i dotazy padaly. Sešlo se, myslím, velmi milé a vnímavé publikum. S radostí jsem potkala své bývalé profesory z gymnázia či dva blogery - Amélii a Mutila, kteří se mi zhmotnili a moc mě potěšili svou přítomností. Je vidět, že internet nás ještě všechny nepřeválcoval a my, milovníci pomalých médií, máme ještě nějaký prostor na dožití. Nepředpokládám, že knihy zvítězí. Určitě budou trochu na ústupu, ale zcela jistě nezmizí. Důležitá budou proto i autorská čtení, jako forma setkání se se čtenáři a milými hosty. Nejzásadnějším úkolem tedy bude vytrvat. A to my, Kozorozi, umíme. A nejen my. Včerejšek to potvrdil. Hezké to bylo.  A ilustrační foto je krásná květina, kterou jsem obdržela.
 Byla to včera taková zábavná cesta, skoro jako v Hobitovi ;) Od mladistvých militaristů k intelektuálnímu posezení. Hezky se mi četlo:-)


úterý 19. dubna 2011

Válka barev

Doba si žádá své. Zatímco pro nás byl vrcholem akčnosti výlet na nějaký hrad, kde jsme se za zády učitelky mohli sklouznout v obrovitých pantoflích, čímž se hladina adrenalinu zvýšila na socialistickou úroveň, dnešní pubescenty hradem neuctím. Ba,neuctím je ani klasickým výletem- les, táborák, kytara, noční bojovka, to je děsná nuda. Navíc, v lese většinou není signál a tak kdo by tam dobrovolně trávil víc času, že ano? Adrenalin je třeba vyhledávat a nejlépe v PrazeJ (cituji děti, tak to ve své pragocentrické pubertě právě teď vidí). Vyrazili jsme tedy dnes na paintball. Pravda, není to můj šálek kávy, ale snažím se jít s dobou:-) Ráno jsme tedy v plné polní dorazili na Císařský ostrov. Tedy, do plné polní nás tam teprve navlékli. Po náležité instruktáži byly děti vpuštěny do arény a začal boj. K mému překvapení je to bavilo a to tak, že velice. Krapet jsem přehodnotila i svůj názor na to, že jde jen o primitivní zábavu, i některé zajímavé prvky se tam objevily. Děti si zkusily spolupráci, strategii, taktiku a v neposlední řadě také úsporné myšlení, neb kdo si vystřílel munici hned - jedna střela za korunu, nemohl hrát dál. A nebo se mu to pěkně prodražilo. Domů jsem vlekla unavenou, ale kompletně spokojenou, skupinku kvartánů.  Dějepisem je tedy takhle kompletně nikdy nezaujmu:-( A zatímco oni šli své zážitky rozebrat někam do "Mekáče", já skočila na kůň, tedy do své škodky,a řítila se směrem na Benešov, kde jsem měla svůj vlastní adrenalin, autorské čtení. O tom ale až zítra. Ale dopředu hlásím spokojenost.:-)

pondělí 18. dubna 2011

Zločin a trest

   Aneb jeho sofistikovaná školní verze, odměna a trest- respektive trest a odměna. To bylo tématem dnešního semináře, díky kterému jsem celé pondělí, k velké radosti studentů, nestála před katedrou, nýbrž se usadila jako posluchačka do lavic. Pravda, nešlo o lavice v klasickém slova smyslu, ale o plyšová, žel dost rozvrzaná křesílka, která kdysi soužila soudruhům z Prahy 8. V jejich „bílém domě“ totiž již zmíněný seminář probíhal.  Žena, která seminář vedla, přišla na tento „odborný kongres“ s objevnou myšlenkou, že děti nemají dělat domácí úkoly, respektive nesmíme je trestat za to, že ho neudělají!?!
 No, něco na tom je.  Jenom nevím, jak by to mělo vypadat prakticky. Sdělit to studentstvu přímo? Nebo je přestat zadávat? Myslím, že lepší by bylo to druhé. Je to praktičtější a taky to šetří vaši nervovou soustavu, když si uvědomíte, jak se rozčilujete, když ho zase polovina třídy nemá. Na druhou stranu závažnost vzdělávacího procesu může být devalvována, když nebudete nebohé studenty zatěžovat domácí přípravou. 
  Taky bude třeba vyřešit otázku, co s ambiciózními rodiči a jejich snahou o maximální vytížení potomka.  Mám ho zatěžovat já nebo to mám zanechat na zákonných zástupcích? Míním totiž ve vzdělávacím procesu pokračovat a něco do těch hlaviček nasoukat.  Evidentně to tedy musím stihnout během dopoledneJ 
    Proniknutí do zákonných norem má sice pár zajímavých okamžiků, ale také jednu zjevnou nevýhodu. Najednou víte, co všechno nelzeJ.
   Podle mého je lepší některé vědomosti nikterak nezdůrazňovat. Abychom se nemuseli potýkat s dalšími, nově vzniklými problémy. 
   Nicméně, seminář to byl zajímavý, jen jsem tady rozpitvala jednu kuriozitu, jinak to byl plodně strávený den. A to vskutku o mnoha seminářích říci nelze.
    Bylo tedy nutno se náležitě odměnit. Kafé latté u Erharta se zdálo být náležitou tečkou za netradičním dnem.  Usadila jsem se s napěněným nápojem, a dokud moje okolí tvořily švitořící důchodkyně, dalo se hovořit o klidu a pohodě. Ta ovšem ustala příchodem dvou mladých maminek a jejich ratolestí. Rázem se chtělo uplatnit nově naučenou metodu trestu v praxi. Děti svým ultrajekotem okamžitě vyplnily miniaturní prostor cukrárny, s divokým řevem skákaly přes důchodcovské hole a s velkým zaujetím po sobě mrskaly kousky objednané zmrzliny. A maminky, světe div se, nezakročily. Naopak, byly zjevně pyšné, jak energické ratolesti mají. Musela jsem tedy zakročit já, za což se mi dostalo obdivného pohledu od důchodkyň a hysterické reakce od emancipovaných matek. To ovšem děvčata netušila, že já, zvyklá z pubertální arény, se hned tak nějaké dravé zvěře nezaleknu. Navíc, poučena ze semináře, jsem jim tedy řekla od plic, co si o jejich volnomyšlenkářské výchově myslím.
   Sice mi pak i prodavačka poděkovala, prý tady prudí pravidelně, žel moje odměna krapet zhořkla. Kávu si totiž ráda vychutnám v klidu, tak jsem se o to šla pokusit domů. Bez rozmazlených froců.
 A soustředit se na zítřejší čteníJ




neděle 17. dubna 2011

Tři ruce ve fontáně

Místní fontána nefunguje. Zjistí se, že ji ucpala uříznutá ruka. Brzy se objeví i další uříznuté ruce. Nestalo se na Letné, díky bohu, ale ve starověkém Římě. A knihu jsem měla dlouho doma, než jsem se do ní pustila. Trvalo, než jsem se začetla, ale pak jsem se chytla, a otevřel se mi fascinující pohled na všední život v kolonilání Římské říši. Historická detektivka a příjemné nedělní čtení. Ve chvilkách mezi praním, žehlením a dalšími atraktivními náplněmi volného dne:-)

sobota 16. dubna 2011

Jaký pán, takový pes

.......je teorie, které se tvrdě bráním. Kdybych měla být takový nervák, mlsoun a vztekloun jako Zachariáš, tak nevím, nevím. I když mnohdy k tomu asi nemám daleko. Dnes ráno mi tuto teorii - tedy jaký pán takový pes, nechtěně potvrdil jeden pán, který se ve Stromovce procházel se svým psíkem. Jako by jeden druhému z oka vypadl. Druhý muž, vizáží trochu melounek, pobízel přátelsky svého stejně zakulaceného psa slovy:“ No tak Arture, pojď. Řekli jsme si přeci, že budeme běhat, ne?“
Oba se sice sotva hýbali, ale diskuse to byla podnětná. S váhou, na rozdíl ode mne, nemá Zachariáš potíže. Naopak. Štíhlé tělo nemá jen díky neustálému frenetickému běhání, ale i díky děsivé mlsotě. Je to snad jediný pes na světě, kterému přistrčíte až pod nos čerstvou šunku, on se pohrdavě otočí a nesní to. Zrovna totiž nemá chuť, milostpán. Onehdy, když ho pan doktor vyšetřoval po jeho záludném útoku, chtěl vidět, jak polyká. A tehdy nastal problém. Zachariáš rozhodně na povel jíst nebude. A tak jsme zkoušeli páreček, šunku, salámy - samozřejmě ty nejdražší, nic. Doktor, který by si sám dal:-), pravil, že to v životě neviděl. Nakonec tedy zabral na řízek. Ale také až na podruhé, vepřovým pohrdl, milostivě spolkl až kus kuřecího řízku. Nebýt to v neděli, kdy se u nás vyvařuje, nevím, jak bychom tento úkol splnili. Nu, se Zachariášem je legrace. A právě dnes se dožívá devíti let. Je to tedy už pán v letech a měl by mít rozum, což tedy zjevně nemá. Pořád je v něm kus toho hravého štěněte, i když vousky už má pěkně šedivé.  Ale je to miláček, rozmazlený až běda, ale bez něj by ten život byl méně barevný. Tak mu musím upéci nějaký řízek k narozeninám, protože šunku tu by asi nechtělJ




pátek 15. dubna 2011

Poděkování

    Mám ráda své čtenáře a mám také ráda jejich komentáře. Někdy pozmění můj úhel pohledu, někdy potěší svým pochvalným nebo souhlasným tónem, někdy vyburcují podnětnou diskusi. Jsem ale lajdák a ne vždy na komentáře odpovím a zareaguji. Není to tím, že bych nechtěla, ale prostě jak to neudělám hned, tak se to ztratí nikoli v překladu, ale v práci, čase a v neposlední řadě i v mé skleróze. Ala každičký komentář si přečtu, rozhodně v duchu na něj odpovím, a pokud se tak nestane i skutečně, tak se za to tímto omlouvám. A zároveň Vám všem za Vaše postřehy, nápady, připomínky i docela obyčejné poznámky a komenty moc děkuji.  A když mám dneska ten děkovný den, ráda bych také udělala něco, co jsem v duchu samozřejmě udělala už dávno, ale reálně až dnes. Velmi srdečně děkuji Aranel za její milé ocenění, které mi poslala, nesmírně si toho vážím, stejně jako toho dnešního, kterého se mi dostalo od Mišky. Mám štěstí, že jsem narazila na takovou milou blogovou komunitu, těší mě komunikovat se stejně naladěnými lidmi. Sleduji jejich psaní a tím samozřejmě vzniká pocit virtuálního přátelství. Wlčice, která mě ostatně k blogování přivedla, už má mnohé blogy personifikované a virtualita se mění v realitu. To se mi, doufám, také někdy podaří, protože všichni lidé, kteří jsou tady na mě napojeni, jsou zjevně moje krevní skupina a to mě moc těší.  Takže, Aranel a Miško, děkuji za ocenění, ze kterého mám radost a které posílám dál všem mým milým čtenářům. A všem tady krásný víkend, více slunce a méně aprílového počasí.


čtvrtek 14. dubna 2011

Pan prezident krade

Netem hýbe onen veselý klip, kterak si náš pan prezident nelegálně přivlastňuje protokolární pero. Chce se samozřejmě říct, jaký prezident, taková země. Jak se divit krádežím v podhradí, když hlava státu má  podobné choutky. Nebo snad jde o kleptománii? To ovšem nehodlám řešit, jen mě pobavilo, jak rychle tato prezidentská aktivita (na rozdíl od jiných) zaujala i všechny školou povinné. Děti občas ode mne dostanou úkol sdělit nám nebo napsat nějakou aktualitu či něco, co je zaujalo. A tak jsem si dnes přečetla několikrát větu: Klaus ukradl někde propisku:-) Malé děti v primě ještě mají svoje vlastní vidění světa:-)
Vůbec jsem se dneska dozvěděla věci - bavili jsme se o divadle. Tak například černé divadlo je smutné divadlo, divadlo za komunistů,tragédie, divadlo pro slepé lidi nebo divadlo, kde se hrají pohřby. Premiéru většinou zvládli, ale generálka je podle nich přísná herečka, kontrola divadla nebo klasicky, manželka generála:-).
V žákajdě jsem pak objevila sloní úlohy -místo ohlášených slovních, a celou řadu dalších veselých překlepů. Ovšem kterak pan prezident šlohnul propisku, to mě dostalo nejvíc. Ta dětská interpretace dokáže rozjasnit i tak drsně studený den, jako byl ten dnešní.

středa 13. dubna 2011

Luxusní SPZ

Onehdy mě zaujala reportáž o mafiánských státních poznávacích značkách. Pobavilo mě to. Ne snad, že bych o nich nevěděla, ale žasla jsem nad tím vysvětlením. Za všechno může počítač.
  Pustila jsem si reportáž na netu. Říci, že úřednice z magistrátu přesvědčivě komentovala situaci, by znamenalo akceptovat její lež, což rozhodně nemíním.  Ten kšeft s luxusními SPZ je natolik profláknutý, že nechápu tu drzost to popírat. Představa, že se dostavím se svojí škodkou pro novou značku a tam mi bude úřednice vnucovat značku se čtyřmi jedničkami nebo třeba sedmičkami, protože to vybral počítač, je natolik absurdní, že jí snad nemůže uvěřit ani přesvědčená naivka. Kromě toho si myslím, že magistrát je tak velká černá díra, která polyká pražské peníze, že snaha vydělávat i tímto směrem je jistě pro řadu magistrátních úředníků vnímána velmi pozitivně.  Zajímavá procházka Pařížskou, kde veškerá parkující luxusní vozidla měla již zmíněné espézetky, bohorovné úředníky nevyvedla z míry. Se stoickým klidem prohlásí, že kdyby se člověk podíval po našich silnicích, jistě by stejné kombinace našel na fábiích, favoritech a možná i na dosluhujících stodvacítkáchJ. Ba, dokonce vyhlásili svoji protiakci, oni ta čísla na škodovkách najdou.
Můžeme po zhlédnutí takové reportáže s čistým svědomím říct, že žijeme v civilizované zemi?
  Se zájmem jsem se podívala, jak je to s luxusními espézetkami v jiných zemích. Mnohde, když už se najde takový narcis, že podobné číslo potřebuje, aby si tímto způsobem lechtal svoje ego, se také platí. Ovšem legálně. Jen u nás to jde do úřednických kapes.  Zajímavé je, že se to ví, ale nikdo to neřeší. Klasika. Někteří jedinci na to sice upozorňují, ale o ty se zdejší různé klany rychle postarají.
   Dozvěděla jsem se, že mnozí mocipání vyžadují i podobně luxusní kombinace telefonních čísel, a musím říct, že jsem žasla.
Na té naší ekonomické totalitě opravdu něco je. Když totiž začnete pátrat, jaká zvěrstva se tady ještě páchají, není to nic moc. Jak říkám, lépe je nevědět.

úterý 12. dubna 2011

Pozvánka

            Gymnázium Benešov        a             RESTAURACE FONTÁNA


                                                            V HOTELU NA POŠTĚ


                                                    POŘÁDAJÍ


                                                                AUTORSKÉ ČTENÍ

                                                     spisovatelky

                                               JITKY NERADOVÉ

                                  Autorka bude číst ze svého románu

                                           ODNIKUD NIKAM

úterý        19.4.                                                                               17 HODIN

RESTAURACE FONTÁNA
V HOTELU NA POŠTĚ

pondělí 11. dubna 2011

Bude nový ministr?

Státní maturity se kvapem blíží. Maturanti maskují zvyšující se nervozitu, učitelský sbor s napětím očekává, co bude, až padne ministr.  Nicméně státní maturita letos asi nepadne, hlavně proto, že vzdělanost v naší zemi utěšeně klesá, ovšem maturitu musí mít všichni.  Při pohledu na tuto realitu usuzuji, že vzdělání stejně nemá v naší zemi takový význam jako dřív. Maturitu bude mít každý, tudíž inflace maturantů bude znamenat, že zkouška z dospělosti ztratí svou ojedinělost.  Ojedinělí naopak budou lidi bez maturity, ba dokonce bez vzdělání.  Někteří se dokonce umí vyhnout i základnímu vzdělání, což prý podle zákona není možné. Ale všichni víme, jak se česká veřejnost, po svatém vzoru svých elit, staví k zákonůmJ.
   Všichni víme, jak je těžké dneska najít šikovného řemeslníka, který nekrade, pracuje, chodí včas.
A situace bude ještě horší. Sice si budete moci s řemeslníkem maturantem pokecat o vedlejších větách, ale vodu vám neopraví.
  Prý se mají rušit některá gymnázia. Donedávna jsem v tom viděla katastrofu, ale dneska už mám úplně jiný názor.  V Praze bývalo kolem dvaceti gymnázií a stačilo to. Nyní je jich přes padesát a pořád přibývají nová, zatímco odborné a učňovské školy aby hledal v pravé poledne s lucernou.  K šikovným dětem, které se hodlají živit rukama, začínáme proto preventivně přistupovat jako k vymírajícímu živočišnému druhu.  Obskakujeme je, lichotíme jim a doufáme, že se nám to jednou vrátíJ. Že nám přijedou opravit pračku, elektrické rozvody či u nich budeme moci nakoupit čerstvé pečivo nebo zeleninu.  Protože co se státní maturitou, jejíž úroveň klesla tak, aby ji udělal každý?  Matematickou zkouškou se dříve testovala schopnost studentů dostat se na střední školu, dneska stejná úroveň znamená ukončení gymnázia a certifikát státní maturity. Nebudou ani vzdělaní ani šikovní. A pokud vysoké školy nesníží svoji úroveň na jejich level, nedostanou se tam, a co budou dělat? S levýma rukama a státní maturitou?
   Jednou budou z nevzdělanců bez maturity celebrity. Ne, že by dnes takové nebyly,J ale ty příští se budou odrážet od zlatého dna, které s sebou přináší kvalitní řemeslo.  Zatím jsou tací lidé spíše rarity, a pod tlakem státních maturit budeme takové rarity vyhledávat a hýčkat si jeJ. Ale třeba jednou přijde nové národní obrození, tentokrát se smysluplnější myšlenkou, než je rozbití Rakouska –Uherska nebo zavržení němčiny. Že opráší poznatek, že řemeslo má zlaté dno. Ovšem s vizí státních maturit před námi je tato realita vskutku v nedohlednu.



neděle 10. dubna 2011

Barcelona

    Navštívila jsem ji kdysi v devadesátých letech, tedy dávno tomu. Sice dvakrát, ale to neznamená, že si něco pamatuji:-(. Nicméně zůstaly dojmy, které jsem si ráda oživila při vyprávění kolegyně, která se s manželem vypravila na víkend právě do Barcelony. Přivezla krásné fotky, tak jsem si znovu vybavila hlavní turistickou tepnu historického centra La Rambla, kde jsme se procházeli od pobřeží moře a obrovského Kolumbova sloupu. Líbily se mi obrázky staré čtvrti La Ciutat vella, samozřejmě si i vzpomněla na hlavní barcelonské náměstí Plaza de Catalunya. Pořád - či snad ještě víc než tehdy-, je to místo s neskutečnou hustotou kaváren a restaurací, místo, kde se mačká nejvíc turistů na metr čtvereční…prostě je místo, kde to žije v jakoukoli denní dobu. Ulice má fantastickou atmosféru a mezi korzujícími davy je opravdu vždy na co koukat. Na každém kroku pořád potkáváte různé pouliční umělce. Živé sochy v těch nejoriginálnějších kostýmech a pózách – klauny, zeleninového muže, muže s kolem na hlavě, havarovaného pilota či růžového pantera. Pouliční hudebníky,žongléry, hazardní hráče, breakdancové show. Mezi tím vším obchůdky se suvenýry, barevná květinářství a stánky s desítkami klecí s hlučnými papoušky. Tenkrát před lety mě to okouzlilo, dnes mi snad už stačí jen ty fotografie. Představa toho všudypřítomného hluku mě děsí už dopředu. Ale zase znovu vidět Gaudího Palau Güell, Plaça Reial či staré tržiště Mercat Boqueria…
Nu, ale pointa mého cestopisného sdělení je trošičku někde jinde. Jako doušku kolegyně s všeříkajícím úsměvem dodala, že s manželem samozřejmě museli i ke stadionu Barcelony, postát před tím chrámem vrcholového fotbalu. Je to jako u nás na Letné. Jakákoliv návštěva, která k nám dorazí, má touhu vidět stadion Sparty. A mohu připravit sebelákavější program v Praze, stejně je sparťanský stadion třešničkou na dortu. Samozřejmě vždycky podlehnu, dovedu je tam a postáváme před tím obrovským, zrezivělým monstrem, které mnozí povýšili takřka na svatostánek. Zatímco já se domnívám, že mnohem smysluplnější by bylo zdejší fotbalem zaplácnutý prostor využít třeba pro park, muži se hrdě nechávají fotit před prorezlou branou, děti nadšeně nakukují za olezlé mříže a z Prahy si odvážejí skutečně skvělý zážitek. Byli u sparťanského stadionu:-). Nu, jsou věci, které můj mozek v životě nedovede pochopit, a ani se o to nesnažím. Spíše se obávám zítřejšího nájezdu slávistů na Letnou. Nesnáším každý den, kdy se tu hraje fotbal. Ale když je derby, to se Letná mění v peklo v pravém slova významu. Je to takové putování Barbarů a Vandalů v praxiL

sobota 9. dubna 2011

Metrem v pyžamu

   Dnes bylo možné potkat v metru mladé recesisty, kteří v pyžamu jeli "demonstrovat" za delší spánek:-) Přestože šlo o recesi, myšlenka mě zaujala. Ne snad, že bych měla potřebu se projíždět pod zemí v pyžamu a s natáčkami ve vlasech. On ten ranní pohled do zrcadla bývá dost stresující a rozhodně nehodlám podobným zážitkům vystavovat půl Prahy:-) Nicméně víc spánku bych uvítala. Sobotu jsem hodlala "prospat" na semináři, který měl mít za lektorku úřednici z ministerstva. A světe div se. Místo očekávné zapšklé úřednické krysy dorazila normální a rázná mladá žena, která tedy spánek na své přednášce nepřipustila. Ne proto, že by nás napomínala, ať tam v tom koutě neklimbáme, ale proto, že její přednáška měla švih a spád, dokázala zaujmout a vysvětlit. Dobré to bylo, ikdyž znovu se mi vtírá do podvědomí kacířská myšlenka, že je vážně lepší nevědět, protože když člověk nahlédne pod pokličku, vždy ho přepadne černá beznaděj a pesimismus. Takže jsme se společně do čtyř hodin prokousávali různými ministerskými vyhláškami,abychom se pak vyčerpaní odploužili domů. Žádné pyžamáče už jsme nepotkali, ale asi bylo něco ve vzduchu. Do mrtvolného spánku jsem upadla celkem brzy a navzdory sobotě jsem totálně vytuhla. Zjevně je tedy toho spánku opravdu potřeba více:-). Nebo snad za to mohly ministerské vyhlášky? Rozhodně jsem přání mladých demonstrantů z dnešního rána skvěle prakticky zrealizovala.

pátek 8. dubna 2011

Jako malé děti:-)

   Osmý dubnový den přinesl nejen Mezinárodní den Romů – dnes už má svůj mezinárodní den opravdu každý - ale i další den mého dálkového studia. V pátek, po celotýdenním maratonu, ještě odpoledne usedat do lavic a předstírat pozornost, to je někdy docela nadlidský výkon. A protože učitelé určitě nejsou nadlidi, občas je přepadnou zaječí úmysly. Zejména, když je na programu legislativa, která je nudná už ze samotné podstaty.  Tudíž jsme se, vyzbrojeni rozmanitými zkušenostmi od svých studentů, hodlali trochu ulejt.  Postarší dámě, která dorazila na náš kurz coby lektorka, vyzbrojena hezky postaru foliemi do meotaru, které už by mohly klidně zdobit kdejaké pedagogické muzeum, jsme se pokusili namluvit, že běžně končíme už ve čtyři. Dobrá to žena nám to ochotně spolkla a spolu s námi se radovala z nečekaně nabyté svobody ve slunečném pátečním odpoledni. Ovšem, nechval dne před večeremJ. Když jsme začali vesele balit, pro jistotu už patnáct minut před čtvrtou, objevila se vedoucí našeho kurzu, tedy něco jako ředitelka. Udiveně pozorovala naši činnost a pak striktně zasáhla.“ To tedy ne, přátelé. Nebudete nám tady z toho dělat holubník. Lekce je do šesti hodin, tak kam se chystáte?“
   Nu, snad jen úlek nám nedovolil snížit se k běžným studentským výmluvám, jako že máme doma nemocnou babičku či že naprosto nutně musíme k doktorovi.  Ale nutkání bylo, to ne že ne. Statečně jsme přiznali svoje záškolácké plány, vyslechli si kázání a pokorně se vrátili zpět do lavic. A hezky pěkně do šesti. Pobaveně jsme konstatovali, že tedy už léta nám nikdo nevynadal, že jdeme za školu. Holt, každé studium je určitý návrat do dětství.
Příště musíme ty výmluvy lépe vypilovatJ

čtvrtek 7. dubna 2011

Úplatek jako půjčka:-)

   Lež má krátké nohy, tlučeme dětem do hlaviček už od malinka. Zdá se, že bez výsledného efektu. Lhaní bylo dnes povýšeno na běžnou normu, někteří mu dokonce vzletně říkají mystifikace. A jiní zase, bez mrknutí oka, tvrdí takové nesmysly, že ani mystifikace je nestačí pokrýt. Nazvat úplatek půjčkou jistě není průkopnický čin, tuším, že už s tím kdysi kdosi v našich luzích a hájích vyrukoval. A zdá se, že to tady zjevně zapustilo kořeny. Nu, pro některé odrůdy křiváren je zde velice úrodná půda. Naši mystifikační odborníci to jistě dovedou k dokonalosti, takže brzy lze očekávat označení půjčka i pro kdejakou lukrativní zlodějinu. Pozor, jen nesmíte krást vy, protože půjčky jsou tu jen pro vyvolené. Jako kdysi u Orwella, všechna zvířata jsou si rovna, jen některá jsou si rovnější.
Zajímavé je, že všechny porevoluční vlády vehementně tvrdily, jak kladou důraz na vzdělání a školství. Státní maturita budiž toho důkazem:-(. A ohledně půjček, nějak za ta léta neznám jediného kantora, který by mohl jen tak z fleku každý měsíc někomu na dobré slovo půjčovat padesát tisíc. Ba co víc, mnozí ani nedosáhnou na půjčku v bance (myslím tím půjčku v jejím původním slova významu). A tak v tom začínám mít zmatek.
Co je tedy půjčka a co úplatek ?

(a ještě se mi to na závěr kapku zrýmovalo:-))


středa 6. dubna 2011

Vše pro občana

  Jaro vtrhlo do ulic. Spolu s hezkým počasím, rozkvetlými stromy a bezděčnými úsměvy na rtech s sebou přineslo i každoroční čištění ulic. Tudíž se na přeplněných parkovacích plochách podél chodníků vyskytují výzvy, kdy se zde parkovat pod výhrůžkou odtažení opravdu, ale opravdu nesmí:-). Dnes přišla řada na naší školu. Minulý týden se tu objevila otřískaná značka, a dnes měla akce vypuknout. Značení bylo tentokrát poněkud zmatené, přesto jsme všechny motorizované učitelky spořádaně příkazu poslechly. Už od pondělí jsme zasvěceně oprašovaly svoje letité znalosti pravidel, jako jestli před značkou za značkou nikdo nesmí stát:-), odkud a kam asi míní naši rozmlácenou komunikaci čistit, abychom dnes prostor opravdu vyklidily. Zmizela všechna auta vyjma vraku, který hyzdí naši ulici už pěknou řádku týdnů. Nu, a co byste řekli? Vrak stojí na svém místě dál. Čistící technika ho objela, Policie, která tu lačně kroužila ve snaze urvat nějakou pokutu, dělala mrtvého brouka. Na autě se neobjevila ani botička, ani výzva k zaplacení pokuty, o odtažení ani nemluvě. Zjevně dle pravidla, že z neznámého majitele se špatně doluje pokuta, zatímco ze spořádaného občana ji snadno vymlátí. Ulice je vyčištěná, vrak zde překáží dál. Obdobné situace znám třeba z MHD. Zatímco zjevně neplatícího bezdomovce si kontrola nikdy nevšimne, co by si na něm také vzali, že, tak spořádaného našince pěkně prolustruje. A běda, když jako na potvoru jedete s jinou kabelkou a zaplacená lítačka leží v bezpečí vašeho obývacího pokoje. Nezájem, zaplaťte hezky pokutu, zapomínat se přeci nevyplácí. Stejně tak onehdy vydusili jednu naši studentku, která sice odeslala sms, ale systém jí to nepotvrdil a revizor nebyl ochoten pochopit. Zato vedle sedícího-přesněji řečeno smrdícího- bezdomovce, stižen náhlou provozní slepotou, vůbec neviděl. Nu, jak říkám. Náš systém dělá vše pro občana. Otázka je, jak dlouho si to ten občan nechá líbit:-)

úterý 5. dubna 2011

Zfilmovali mi knihu:-)

Když jsem dnes pročítala programy kin s cílem najít nějakou zajímavou dubnovou filmovou lahůdku, narazila jsem na Odnikud někam. :-).Drobná odchylka v názvu, ale hned mě to zaujalo.:-). Dle obsahu, který mi net vzápětí pohotově nabídl, jde o klasickou americkou VIP podívanou:-), nicméně na první pohled to vypadá, že někdo zfilmoval moji knihu a film jde do kin. Hurá:-) Je to hezká představa a chvíli jsem se jí samozřejmě kochala. A mohu své fantasmagorie využít jako oslího můstku k připomenutí autorského čtení v Benešově, přesně za dva týdny. Sice bez červeného koberce a filmových kamer, ale s radostí a chutí:-) Dokud nás, pisálky a nakladatele, nezlikviduje DPH, neboli česká kulturní revoluce:-(.

pondělí 4. dubna 2011

Dravci ve škole

  Do školy nám přijelo dravé ptactvo, na  praktickou ukázku. Věnovalo nám celou jednu dopolední hodinu. A stihlo se to všechno ještě dříve, než cvičnou ptačí plochu  zmáčel "radioaktivní" déšť. Z oka do oka jsme tak mohli pohlédnout poštolce i orlovi,  káňatům i sovám. Nejkrásnější ze všech byli ale výr a puštík. Asi se už nebudu urážet, až se zase od někoho dozvím, že čučím jak výr:-). Poštolka si při své exhibici vybrala k usednutí zrovna mě, takže jsem ji ani nemohla vyfotit, zato děti fotily vesele- učitelku s dravcem ve vlasech:-). Káně zase měla ve zvyku usedat na dětské i jiné hlavy, a dokonce odnesla i jednu čepici.
   Ptačí dravci svá vystoupení samozřejmě nedělali zadarmo, za každý zdařilý kousek dostali jedno mrtvé kuře. Samozřejmě ne to ze supermarketu, ale jednodenní malé kuřátko:-(   

    Některé sovy prý jsou činné i přes den, což bude zjevně můj případ. Jako noční tvor jsem nucena pracovat od brzkých ranních hodin, a to sovám nedělá dobře. Dnes to mám oficiálně potvrzeno:-).
 Na závěr celé dravé přehlídky ptačí krotitel vyzval děti k dotazům. Jak už to tak bývá, každý se kroutí a nikdo se nemá k první otázce. Muž se jim tedy jal vyhrožovat: "Když se nebudete ptát, budete se učit!"
Hrubý nátlak zabral, děti sypaly otázky z rukávu jednu za druhou, a do tříd je rozehnal už avizovaný déšť. Dravci byli naskládání do auta a odvezeni. A od té doby prší. Doufám, že to není pozdrav z Fukušimy:-(.






neděle 3. dubna 2011

Noc v muzeu

...je nějaký film, který jsem ještě neviděla. Zato odpoledne v muzeu mám právě za sebou. V muzeu technickém, které bylo po letech znovu otevřené a láká na novou skvělou expozici. Velké oči, samozřejmě. Hlavní hala se nikterak výrazně nezměnila, stále nás tam okouzlují naleštění veteráni z dopravního pravěku, a stále je to to nejlepší, co tady je. Až na nový pravidelný jekot lokomotivy, která zde má představovat interaktivnost, a která nás celkem spolehlivě brzy z hlavní haly vystrnadila. Zkusili jsme tedy jiné části, fotografickou, tiskařskou či astronomickou. Zbytek je totiž stále ve výstavbě, plno vitrín je zaplněno pouze cedulkami, že zde v budoucnu něco bude. No, po těch letech rekonstrukce….    Tam, kde něco je a chcete si to přečíst, rázem zastavíte proudící dav za vámi, neb v uzounkých uličkách se moc vyhýbat nedá. Nejhorší z mého pohledu pak byla astronomická část, kde se takřka nedalo hnout, pořád máte dojem, že musíte vrazit do nějakého skla, z mnoha reproduktorů se na vás linul text, který se vzájemně přebíjel, tudíž pouze rušil, nikoli informoval. Naházené to bylo bez ladu a skladu, ceněné exponáty z Rudolfínské Prahy aby člověk usilovně hledal, řekla bych, až nekvalitní práce v této sekci:-(.
   Chybí již zmiňovaná interaktivnost, opět takřka na nic nelze sáhnout (krom několika velmi hlučných aparátů), nic moc nelze vyzkoušet.S malými dětmi, respektive víc s chlapci, je dost těžké udržet je, aby na ta auta nesahali. Některé maminky zde zjevně dost bojovaly, zatímco tatínkové zasněně hleděli na naleštěné krasavce a zasvěceně diskutovali o počtu válců:-), bez ohledu na hyperaktivitu svých potomků:-).
 Zásadní viditelná změna před rekonstrukcí a po rekonstrukci je tedy výše vstupného, jinak jsem nic zásadně převratného nezaznamenala. Ovšem návštěvnost je i přes hezké počasí, které by lákalo spíš k procházce po Letenských sadech, veliká. To muzeum prostě k Letné patří a chybělo jí. A mouchy se snad podaří vychytat.



sobota 2. dubna 2011

Píšu

I když soutěž Knižního kubu bohužel skončila bez vavřínového věnce vítězství,:-( píšu.
Asi grafománie:-). Včera byly  soutěžní příspěvky smazány a rozjelo se nové kolo. Kdo vyhrál a jaké byly další výsledky, nikdo zatím neoznámil, a asi se tak hned tak nestane. Přestože to jednoho nepotěší, a smutek se vkrádá do psavé duše:-(, psaní je i terapie a tak píšu dál. Navzdory básník zpívá:-).Teď právě divadelní hru pro děti. Potřebovali jsme nějaký notoricky známý příběh, který bychom mohli různě předělávat, lehce i parodovat, odkazovat na něj. Navrhla jsem Maryšu a k mému překvapení trochu narazila. Nikdo ji nezná. Vzhledem ke gymnaziálnímu prostředí jsem docela valila očka. Pak se sice pár výrazně osvícených jedinců chytlo, ale stejně mě to donutilo vydat se na průzkum mezi dospělými. A světe div se, dopadla jsem stejně. Klidně tedy mohu v dnešní společnosti nabízet kafe od Žida a nikdo se nad tím nepozastaví. Tudíž se zřejmě naše divadélko stane osvětovou stanicí a Maryšu vyvedeme ze stínu zapomnění na světlo boží. Stane se tak v červnu v divadle Karla Hackera a doufám, že se bratři Mrštíkové neobrátí v hrobě:-). Ilustračním fotem dnes není Maryša, ale moje maličkost převtělená v Marii Terezii. Ne, že bych měla takové reinkarnační sklony, fotografii vytvořily děti u příležitosti Dne učitelů. Celý náš sbor takhle vtipně přetransformovaly do různých historických a filmových postav. Podělit se samozřejmě mohu jen o sebe, ostatní si to nepřejí. Ale akce to byla milá a povedená, šikovné děti to jsou:-) A s nimi teď budu vařit otrávené kafe pro Vávru:-)

pátek 1. dubna 2011

Ještě jsem se nechytla

Nejsem tedy zarytý bojovník proti změně času, jakým býval blahé paměti pekař Pecka. Ba v zimě, když přibyde hodinka k delšímu zachrupnutí, žádné velké problémy nevidím. Ale nyní mi ta hodina chybí. Je to k nevíře, co jedna hodina udělá s mým už tak pochroumaným biorytmem. Večer nemohu usnout, ráno vstát a přes den silně připomínám mátohu. Jsem vláčná a roztržitá. Dnes jsem odnášela špinavé utěrky do prádla a bezmyšlenkovitě jsem je umístila do odpadkového koše. Pak jsem řádila nad tím, kdo je tam dal. Naštěstí jsem se upamatovala, jinak bych se asi zlobila doteď. V bazénu jsem si svědomitě vyzvedla klíček, abych si ve skříňce pečlivě uzamkla veškeré cennosti, se kterými si troufnu na sportoviště vyrazit. A pak jsem nechala vrátka dokořán a hrdě odkráčela do chlorovaných vln. Naštěstí mě nikdo o nic neobral, asi narvanou otevřenou skříňku považovali za skrytou kameru nebo nějaký jiný fikaný test plavecké poctivosti. Prostě mi ta hodina chybí, nic nestíhám a jsem jak praštěná.Takové jarní odnikud nikam. Doufám, že se to o víkendu konečně spraví.Týden s časovým deficitem bohatě stačil. A letní čas bych zrušila. V tom jsem za jedno s Medveděvem.
A myslím to vážně, žádný apríl:-)