úterý 31. července 2012

Letní letenská fotoprocházka:-(

Jen se tak projít ulicemi:-)
 A to jsem ještě neměla foťák u stavby dalšího obchodního centra, které nikdo nechtěl a stejně se buduje.
A navíc tam už asi měsíc ční nasprejovaný nápis:"shopping macht frei."
Ovšem nikoho to zjevně neznepokojuje, hlavně, že se staví...:-(
Tento způsob léta zdá se mi tedy velmi podivným:-)





pondělí 30. července 2012

Benice

Ještě jednou jsme se necháli nalákat do Benic. Nikoli na koně,ale na víno. A vyzbrojeni fotoaparátem. Vyklubal se z toho hezký, rustikální večer:-)














neděle 29. července 2012

Věra Čáslavská


Život na Olympu - tak se jmenuje kniha Pavla Kosatíka, kterou jsem právě dočetla. A mám o čem přemýšlet.  Kniha je moc hezky napsaná, čtivá a místy i hodně dojemná.  Jistě se k ní mnohokrát vrátím, pro povzbuzení, pro sílu, pro naději.
   Věru Čáslavskou jsem samozřejmě znala, věděla jsem o jejích úspěších i těžkém osudu. Ale že to měla takhle těžké, to jsem si opravdu ani představit nedovedla. A hluboce, opravdu hluboce, se před ní skláním. 
  Už v rámci oslav jejích sedmdesátých narozenin jsem viděla některé dokumenty z jejího života. I přes propast času mě tehdy dojal emotivní přenos z jejího vítězství v Mexiku. Věděla jsem, že to tam těm Ruskám natřela, ale nevěděla jsem, jak se to tady prožívalo, poslouchalo u rádia a všichni Věru milovali. Stejně silně na mě působila ta pasáž v knížce.
    A jak ji národ miloval, tak ji všichni v normalizaci úspěšně přestali znát. Typicky české. Ale ona to ustála. Teprve když jsem pročítala, čím vším musela projít, jaký tlak vydržet, a stejně si zachovala rovnou páteř, došlo mi, jako byla silná. A to měla děti, takže klasické české „musel jsem k nim kvůli dětemL“ je tady úspěšně vyvráceno! Povinně bych dávala knihu ke studiu většině dnešních politiků, z nichž takřka většina začínala s rudou knížkouL. Nyní mají modrou nebo oranžovou, vedou rádoby demokratický stát a hlásají něco o principech a morálceL.
   Ale odbočuji. Vracím se k paní Čáslavské a její odvaze. Ona to ustála a to bych (spolu s autorem) vnímala - a chci vnímat-jako skvělou morální facku všem těm, kteří tvrdí, že to jinak nešlo, že prostě podlehnout museli.  Ona by si mohla žít jako královna, kdyby si posypala hlavu popelem. A neposypala. Když si uvědomím, jaká to byla v sedmdesátých letech beznaděj, je to o to větší frajerka. 
    Stejně tak jsem zírala na její rodinné peklo. Neznala jsem pozadí, ale vždycky jsem byla podvědomě na straně jejího syna a její, což se podle knihy ukázalo jako správná premisa.  A jsem ráda, že ustála i tuhle děsivou etapu, byť to muselo být nepředstavitelné. A je moc dobře, že se vrátila do životaJ
          a jak píše v knize, dokázala změnit tok řekyJ.!!

            Kniha o paní Věře Čáslavské fakt stojí za přečtení!!!

sobota 28. července 2012

Zvykejte si na Evropu

 Bazén a sauna jsou moje oblíbené kratochvíle a také pokus, jak udržet chátrající tělo ještě chvíli pohromadě. Je to také pro mě nepřetržitý zdroj historek a příhod, z nichž mnohé mě šokují, některé pobaví, ale téměř nad všemi kroutím hlavou.  Jako onehdáJ. Léto bývá v bazénu poklidnější, většina lidí je pryč z města a na to reaguje i bazén v hotelu Duo, kam chodím nejčastěji. Vytvořil naprosto brutální hodiny, kdy je bazén přístupný. Nu, to je jejich právo. A pokud tam bude možnost si zaplavat, neřeknu ani slovo. Jenže ta možnost právě někdy není. A to hlavně proto, že se tam (a v létě se to dá očekávat) objeví třeba i turisté. Zejména v deštivém období. A tím se vracím ke svému onehdáJ. V chladném letním období se poklidně cachtáme v bazénu, když tu náhle vlna. Kdosi skočil. Když jsem zabránila utonutí z leknutí, koukám, kdo se tak vehementně cpe do vody i přes zákaz skákání. Nu, byli to dva cizinci, Angličané, jak jsem vzápětí identifikovala. Jejich hlasité dohadování nešlo přeslechnout. Nu, co budeme plavat mezinárodně. Jenže vzápětí další cák. To už vyskočil i plavčík a snažil se rodinku přesvědčit, že přes skákání cesta nevede. Neposlechli, však už také byli čtyři, tedy v přesile. Což dávali najevo výdajem decibelů, které brzy přerostly hranici únosnosti. Pomalu jsem tedy svou  vodní relaxaci vzdávala a jak se na okamžik ukázalo, nebylo zbytí. Do vody totiž naskákalo ještě asi dvacet dalších Angličanů, kteří navzdory svému tradovanému chladnému naturelu ječeli a řvali jako pominutí. Asi z radosti, že jsou ve vodě. A jelikož pořád přibývali, česká menšina, kterou tvořil jeden tiše plovoucí pán s manželkou a já,  se v rámci zachování duševního zdraví tiše vytratila. V recepci už zoufale opouštěla prostor další žena, která si také přišla v klidu zaplavat a když to viděla, tak vyklidila pole rovnou. Ale spolu se mnou položila dotaz, podotýkám, že spíš zvídavý a rozhodně zdvořilý, než rozčilený, co že se to dneska děje? Je to snad nějaký zájezd?
Co by bylo, nevím? Odsekl plavčík, který nedokázal divokým skokanům vysvětlit, že do vody se tady neskáče. A na nás se bude vztekat. To tedy byla voda na náš rozladěný mlýn.
Nu, že pokud jde o zájezd, mohl jste nás informovat. Plavat se tady opravdu nedalo!“
Jo, paní, zvykejte si na Evropu!“
No, tak na to se nedalo skoro nic říct. Muž měl zjevně na mysli, že Angláni si tady můžou dělat, co chtějí, neb jim neumí vysvětlit pravidla a navíc, přinesli mu peníze (což také komentoval, je to kšeft, ne?!“)
Že bazén se podobal krabičce se sardinkami, ho nijak nezajímalo. A měl argument, zvykejte si na Evropu!
No, zvykat si nehodlám a hádat také ne. S takovými argumenty se ani nedá. Nezbývá, než doufat, že se to nebude opakovat či že jiný recepční než tento si bude umět zjednat pořádek. Protože tohle typicky české zvykání si na Evropu mi jde silně proti srsti.






pátek 27. července 2012

Olympijské hry

 Třetí londýnská olympiáda je tady. Už dávno v ní není nic řeckého (byť možná by se znovu dalo vysvětlit heslo kalokagathiaJ), rozhodně v ní není ani Coubertainův duch, přesto se na to sportovní zápolení těším. 
 Řekové podle olympiád počítali letopočet, běhali nazí a přestávali válčit. Dnes se počítají sponzorské zisky, běhá v luxusních dresech made in China a války se rozhodně nepřerušují. Bohužel, přidali se navíc ještě teroristé, takže mírová myšlenka nějak pokulhává.
 Prvotním křesťanům zase hry připadaly moc pohanské, tak je pro jistotu zakázali. Zajímavé je, že znovu vzkřísit se je napříč staletími pokoušel kromě jiných i KomenskýJ. Pak se raději věnoval vynalézání perpetuum mobile, zjevně mu to přišlo jistější, než obnova her. Coubertain se ukázal vytrvalejší, a jeho heslo - není důležité zvítězit, ale zúčastnit se (ač dávno neplatné) je v podstatě takovým olympijským symbolem dodnes.  Stejně jako pochodeň, kterou zavedl Hitler a o níž si mnozí myslí, že je symbolem od nepaměti, přitom je až od berlínských her.
   Samotný Coubertain by se asi divil, kam se poděl jím propagovaný amatérismusJ  a asi by ho, jako takového misogynaL dost šokovala účast žen na hrách. To tedy moc nepodporovalJ.  Možná by se podivoval stejně nepatřičně jako se diví Američané, kteří náhle a opravdu nečekaněJ zjistili, že jejich slavnostní olympijské oblečení včetně státní vlajky je ušité v Číně a jsou z toho pohoršeni.?!? Tomu tedy říkám objevení AmerikyJ. Jsem zvědavá, kdy se nad tím pohorší další výpravy, včetně naší
(i když troufám si doufat, že zajímavé Kupkovy motivy byly ušity u nás? J) . 
   Ale zpět k olympiádě, už bez historických konotací. Dnes začíná
a já chci držet palce některým našim favoritům, kterých si považuji. Tak doufám ve vavříny u Špotákové, Kvitové, Synka, Emmons, přála bych i Štěpánce Hilgertové a statečnému Koukalovi.  Určitě by mohl vyhrát mladý oštěpař a i trochu starší střelciJ.  Vím, že tam jedou šikovní cyklisté a i z vody se dá vylovit víc medailí než jen Synek a zkušená ŠtěpánkaJ. A asi i v atletice, byť tam třeba běžce moc neznám. Ale jestli je mezi nimi nový Zátopek či Kratochvílová, tak se máme na co těšit. 
    Takovou hrdinku jako byla paní Věra Čáslavská už asi Londýn nezrodí, ale i tak se těším. Probudil se ve mně duch sportovního fanouškaJ

čtvrtek 26. července 2012

Do Říma s láskou

 Řím je další zastávka na Evropa - tour J W. Allena.  Kritika mu tedy dává co proto, člověk by se skoro vyděsil předem.Zbytečně, myslím.  Pravda je, že na Půlnoc v Paříži to nemá, ani zdaleka. Ale jinak, až na tu délku, docela dobré.  Místy se i pobavíte.  Sice bych řekla, že méně v tomto případě zcela jistě znamená více, protože mnohé epizody (z počátku snad i vtipné) byly zbytečně zdlouhavé, čímž logicky ztratily veškerý náznak humoru. Stejně tak i některé postavy ve finále na plátně víc vadily, než bavily. O polovinu kratší by byl film mnohem lepší.  Z celého povídkového filmu byl nejlepší samotný Řím, letní procházka po známých římských místech (kterých naopak klidně mohlo být víc) a příjemně italsky chytlavá hudba. Pro letní večer film jako dělaný. Potom hezky někam do pizzerie na něco dobrého a sklenku italského vína.  Jako třešničku na dortu.  A příště prý Woody jede do Kodaně, tak jsem zvědaváJ, jestli také s láskouJJ….


středa 25. července 2012

Fobie

Někdy se člověk musí postavit čelem vlastním fobiímJ. Možná proto jsem, jako klaustrofobik, vyrazila na letní výlet do Koněpruských jeskyní. Metrem nejezdím, do jeskyně se ponořímJ. Ale nešla jsem tam sama, takže s oporou po boku se s fobiemi bojuje snadnějiJ. Navíc jsme měli takovou paní průvodkyni, která by vás za fobické chování snad i napomenula, takže bylo lépe na sebe neupozorňovat. Dostala na nás na starost rázná žena, která na nás hned v úvodu bez jakýchkoliv servítků či dokonce zdvořilostí vysypala všechny možné zákazy a příkazy, co nesmíme a za co nás potrestá okamžitým ukončením prohlídky, několik jedinců preventivně „spucovala“ rovnou a šlo se. Drobné zdržení způsobili cizinci, kteří chtěli fotit, ač se to nesmí. Nebo jen za peníze. Paní průvodkyně ovšem vládla jen češtinou a tudíž ani její stále se zvyšující jekot nechápajícím Angličanům nevysvětlil, v čem je problém. Nakonec jsme se ale pohnuli nikoli dopředu ale dolůJ. I přes neustálé napomínání, ať na nic nesaháme, a strohý, takřka generálský výkladJbyl vnitřek jeskyní docela zajímavý. Včetně místa, kde se údajně kdysi falšovaly peníze. Nu, žhavá aktivita v chladném prostředíJ. Speleologie se nikdy nestane mým koníčkem, ale speleology obdivuji. Soukat se do neznámé temné sluje vyžaduje podle mého velký kus odvahy. Ovšem pro mě jedna jeskyně ročně stačí. Tak zase za rok. NěkamJ. Někam, kde budu mít jen klaustrofobii a  ne ještě fobii z průvodkyněJ



úterý 24. července 2012

Vojenské muzeum

Za mých mladých let ještě osmnáctiletí kluci chodili na povinnou vojenskou službu. Byly to sice ztracené dva roky života, ale dnes, když se sejde víc mužů mého věku, tak se velmi často řeč stočí na vojnu. A na vojenské zážitky. Což se někdy nedá poslouchat, zejména když tutéž historku slyšíte už po stéJ. Je to stejné, jako když ženy neustále rodíJ. Nicméně, pamatuji i to, že někteří byli na vojně v Lešanech, tedy tam, kde je dnes vojenské muzeum. A víkendové deštivé počasí nás právě do Lešan zavedlo. Nikoli tedy na vojenské cvičení, ale do vojenského muzea. Dorazili jsme krátce po obědě a překvapeně zjistili, že je zde vstup volný. Přesto bylo lidí pomáluJ. Vnikli jsme tedy do prostoru, který byl kdysi obyčejným civilistůmJ přísně zapovězen. Moje paměť tedy ale hrubě selhala. Vím, že jsme tam kdysi byli některé naše vojáky navštívit, přesto jsem si nevybavila vůbec nic. Kde byla kasárna, kde brána a další věci, které jsme při návštěvě mohli spatřit. Zjevně bylo tehdejší maskování naprosto dokonalé.J
 A tak, zatímco já jsem marně namáhala stárnoucí paměť, kluci se nadšeně obdivovali tankům a další, mně nepochopitelné, technice. Nicméně musím konstatovat, že expozice je nejen přehledná a čistá, ale i hezky a zajímavě udělaná. Dokonce tak, že i mě některé kousky zaujaly. Jen dotýkat se je přísně zakázáno, trochu interaktivnosti by asi neuškodilo. I fotky jsou proto jen z venkovního areálu, uvnitř nelze. Ale jinak, překvapivě zajímavé využití bývalého vojenského prostoru. Stojí za návštěvu, zejména pro chlapce školou povinné (a vlastně i pro ty staršíJ)

Je zde i slavný růžový tank











pondělí 23. července 2012

Hranice nemožného

Hranice nemožného neboli Fringe je seriál, který jsem nedávno objevila (nečekaný DVD dárekJ)a zdá se, že mě bude bavit.      Nicméně psát o něm dnes nechci, zajímá mě jiná hranice možného či nemožného. A to, kde končí soucit a začíná obtěžování?  Nejsem člověk, který dává peníze žebrákům, ba skoro bych řekla, že se mi žebrání, zejména v kombinaci s omámenými psy vedle zkrouceného žebráka, takřka hnusí. K pouličním umělcům už mám úplně jiný vztah, a když mě osloví, ráda jim něco přihodím, aniž bych to vnímala jako žebrotu. Ovšem na Letné se v převážné většině vyskytuje žebrající sorta, která jen natahuje ruku, obtěžuje před Billou, kde popíjí krabicové víno, a vyžadují po vás nějaké drobné. Nu, to by mě čert vzal, policistu člověk nepotká, jak je rok dlouhý a zdejší žebrání velmi často hranicí s obtěžováním. Proto se tady jako růže mezi trním vyjímá žena, která prodává Nový prostor. Ten si v rámci své představy o charitě občas kupuji, proto jsem nezavrhla myšlenku koupit si ho u letenské bezdomovkyně. Měla jsem potřebu konat dobro a tak jsem si od ní časopis koupila. A protože každý dobrý skutek je po zásluze potrestán, pokaždé se mi to vrací jako bumerang. Žena si mě zapamatovala a permanentně mě žádá o další nákup. Někdy na mě haleká od tramvaje, jindy mi zastoupí cestu od Billy a žadoní: „Paní, kupte si NP, uděláte mi radost.“ Někdy vytáhne těžší kalibr: „Paní, kupte si, ať mám na jídlo pro děti!“ Jindy jen tak vykřikuje, kupte si, kupte si a snaží se mě dostihnout, respektive překřížit mi cestu.  Snažím se jí vyhýbat,  slušné odmítnuttí totiž nebere a naopak, přidává na razanci ve svém verbálním nátlaku.J
Většinou jsou její invektivy nepříjemné,vyhnout se jí je sutečně mistrovství, neb ona se umí vynořit v místech, kde by ji jeden rozhodně nečekal. Místy nabývám dojmu, že mě snad stopujeJ. Nu, to je samozřejmě paranoia, ale hranice nemožného už tady byla dávno překročena. Prostě původní premisa, že žebráky ignoruji, měla být naplněna. Protože tudy charitní cesta nevede a obtěžování rozhodně k soucitu nepovede. Hranice  tedy byla překročena. J Nový prostor si už rozhodně (na LetnéJ) nekoupím.Prostě,pro dobrotu na žebrotuJ

neděle 22. července 2012

Kolaboranti


Ač to titulek trochu evokuje, nechci psát o současných politicích, ale o knize. Je neděleJ.
Kolaboranti sice není typické letní čtení, také jsem ji dnes nepřečetla, ale dočetla po delší době.
V úvodní sekvenci je charakteristika knihy shrnuta do několika řádků: Autor se sedmi životními příběhy evropských kolaborantů snaží odpovědět, zda právě Češi měli nějaký zvláštní talent pro spolupráci s nepřítelem.
Možná i proto začíná Emanuelem Moravcem, který kdyby zemřel někdy v roce 1937, tak byl dnes uctíván jako národní hrdina a ne proklínán jako jeden z největších kolaborantů. Život holt mnohdy přináší paradoxy. Dále se seznámíme s Quislingem, Vlasovem, který hrál velmi důležitou roli v pražském povstání. Je tu příběh Friedricha Pauluse i slovenského „mučedníka“ Jozefa Tisa.  Své místo tu má i francouzský hrdina a zrádce maršál Petain a ve finále poznáváme Léona Degrellea. Samozřejmě nechybí ani zamyšlení nad tím, co je to kolaborace a proč jsou vlastně zrádci velmi vlastenečtí? 
Otázky složité, nezodpověditelné a nahlížitelné z mnoha úhlů pohledu.  I proto se ke knize hodlám ještě vrátit, protože nejen,že klade výše zmíněné otázky, ale je i čtivě napsaná. A i když to není zrovna oddychové letní čtení, jindy zase není tolik času, tudíž je to vlastně kniha ve správný časJ.
Napsal ji Michael Borovička, a pokud máte zájem o historii dvacátého století, tak myslím za přečtení stojíJ. I v létěJ

sobota 21. července 2012

Já o koze,ty o voze

Někdy se mi stává, a v poslední době nějak velmi často, že něco řeknu, udělám, pronesu či napíšu a opačná strana si to interpretuje úplně jinak. Většinou samozřejmě negativně a hbitě se to otočí proti mně. Sice už mě to nepřekvapuje jako kdysi v mládí, kdy jsem měla potřebu každému takovému dezinformátorovi vysvětlit, jak jsem to opravdu myslela. Pokoušela jsem se hledat chybu u sebe a vyjadřovat se jinak, víc diplomaticky, opatrně či neutrálně, ale nakonec jsem dospěla k léty prověřené moudrosti, že nejlepší je mlčet. Mlčet a sledovat, neboli video et taceo, jak pravila kdysi královna Alžběta. Jenže to se dost ostře tluče s mou potřebou něco říct, verbalizovat problém či situaci a tím se dobrat nějakého řešení. Je to trochu (více) schizofrenní situace, tudíž se vlastně ocitám v začarovaném kruhu. Někdy je to kapku vztahovačné, to sebekriticky přiznám, ale často jsem v tom naprosto nevinně a jen zírám, co mnohdy dobře míněná věta, poznámka či dotaz mohou způsobit. Vypadá to, že těch vztahovačných lidí je mezi námi mnohem víc a rozhodně není nutné (i když pro sebereflexi samozřejmě velmi potřebné) hledat vinu jen u sebe. Můj problém je asi ten, že mě to pak trápí, přemýšlím, proč ten konflikt vznikl, co jsem řekla nebo napsala špatně a kde je tedy jádro pudla. A také, že nemám moc ráda (respektive vůbec) pokrytectví, jehož detaily nebudu rozvíjet. Svého pokrytce si všichni umíme definovatJ.  

Jsem zastánce čistého stoluJ. Ovšem když druhá strana to takhle nemá a hned přejde do agrese nebo obviňování, je z toho jen neřešitelné bludiště, ze kterého není cesty ven. Ani stará poučka o tom, že se máme chovat, tak jak chceme, aby se okolí chovalo k nám, neplatí. Kolikrát jsem se omluvila, vysvětlila, přiznala chybu či akceptovala opačný pohled.  A zpětná vazba nepřišla, stejného přístupu jsem se nedočkala. A že stokrát nic umořilo i vola je dlouho známá věc.
A tak když se vám té odezvy nedostává, je jasné, že to nemá smysl. A je úplně jedno, zda jde o hovory pracovní či rodinné záležitosti, potažmo věci vztahové. Ani ve sportu nelze hrát, pokud je míč stále na jedné straně. Leda byste se vrhli na dráhu osamělého běžce na dlouhých tratích, což ale vyžaduje velkou odolnost a ta se nezískává snadno. J Nicméně se o ní hodně snažím.  
Třeba se trochu přiučím při nadcházející olympiádě. J

pátek 20. července 2012

Nebezpečná metoda

Pásla jsem po ní už dlouho a v podstatě jsem byla smířena, že snad až někdy na DVD, protože mi prostě unikla. A ejhle. Bio Oko opět nezklamalo a ve svém programu Nebezpečnou metodu má.  Takže samozřejmě nešlo nejítJ.  Příběh Junga a Freuda je celkem logicky sonda do psychoanalýzy a film si mě našel zrovna ve chvíli, kdy mám rozečtený Freudův životopis. Prostě správné načasováníJ.
  Film je ale víc o silných vztazích, se kterými si kupodivu ani vztahoví profesionálové, kterými by psychoanalytici měli být, neumí lehce poradit. Prostě i v těchto oblastech platí staré české, že kovářova kobyla a ševcova žena chodí bosaJ. Psychoanalytik, který dokonale chápe problémy jiných, se svými si neví rady jako my všichni. Přesto, nebo právě proto, se tady proberou základní vztahová témata, anarchie či maloměšťáctví, generační vzpoura a celá řada palčivých témat. Pravda, toho masochismu na mě bylo trochu moc, přeci jen jsem asi víc konzervativní člověkJ, ale sem to patří. Stejně tak jsem měla jinou představu o Jungovi a jeho práci, takže jsem se vlastně i poučilaJ. Ač vážná tematika, film je prošpikován humorem i vtipem, určitým sarkasmem i nadsázkou a mě bavil. Ostatně jako celé filmové léto, když to skutečné je poněkud podivné (pravdou je, že v souvislosti s letošním létem je rozhodně lépe citovat jiného klasika, a to dědu KomárkaJ ze Samoty u lesa, protože to počasí opravdu takové jeL. Pak nezbývá, než pořád chodit do kina.
 Ovšem heslo: "Freude,Freude, vždycky na tě dojde,"je zde potvrzeno. Platí!J.

čtvrtek 19. července 2012

Bad news

Patří to mezi všeobecně známé věci a oblíbená moudra:
„Nevíš, co bude zítra“. Nebo: „Stačí minuta a všechno je jinak.
 Souhlasím. Nikdy nevíš, co bude.
 Na druhou stranu i člověk trénovaný těmito moudry je logicky zaskočený a neví, co teď, co má dělat, jak reagovat.
  To by mohli potvrdit mnozí, jimž se ve vteřině život obrátil naruby. Většinou na to pohlížíme s odstupem neznámého, někdy víc, jindy méně vyvalení, a glosujeme, jak je to hrozné, co se dneska děje. Když to pak zasáhne vás, přes všechny poučky rozhodně nejste připraveni. Zpočátku zíráte stejně vyvaleně, jako jste valili oči na anonymní sdělení. Pak ale musíte reagovat. Jenže jak, když jste to nečekali?  Prostě nejste připravení. A neumíte to.  Jaká je správná reakce? Tvářit se statečně nebo se zhroutit?  Nabízet pomoc či se stáhnout do diskrétního ústraní?
     Naposledy jsem se snažila být vrbou a vyslechnout všechny okolnosti, což se ve finále ukázalo být špatně, protože daný jedinec více méně o situaci mluvit nechtěl, takže jsem mu vlastně nijak nepomohla.  Možná naopakL.
     V podstatě nepomůžeme nikdy. Ve skutečnosti si ten boj každý musí vybojovat sám.
   A tak jsem u té zprávy najednou jen tak divně pomrkávala, jak jsem bojovala se slzami.
Jak správně reagovat jsem samozřejmě nevěděla.
Bylo zřejmé, že jde do tuhého a také, že nic není, jak má být.
„Někdy je lépe nevědět,“ povzdychla jsem si.
 „Jo, to asi ano,“ připustila protistrana.
To už skýtalo základ pro dialog.
„To bude zase dobrý,“ pokusila jsem a zároveň slyšela, jak hrozně banálně to zní. 
Prostě jsou okamžiky, kdy je v podstatě každá reakce špatná a nejlepší je asi tichá podpora. Nemluvit a soucítit.
   Přestože je asi někdy lepší nevědět, ale když už víte, pak je třeba umět reagovat.  A nejlepší je asi  být tiše empatickou oporou a tím, že jste k dispozici. Protože popsat to nedokážete.  A vyřešit už vůbec ne.
Už staří latiníci radili: „Acta, non verba“ *.
Ale doufám, že platí i :  Fortes fortuna adiuvat.“**






*Činy,ne slova

**Štěstí přeje silným

středa 18. července 2012

Knihkupectví Ostrov


                                                                      Knihkupectví(odkaz zde:-)

Tak tady se osmnáctého září- tedy ode dneška přesně za dva měsíce- odehraje moje autogramiáda. Půvabné knihkupectví Ostrov v Ostrovní uliciJ.  Zatím si můžete virtuálně prohlédnout, případně i reálně, pokud vás tam letní toulky Prahou zavedou.  A v září se tady můžeme vidět. Nad knihami právě zakoupenými či z domova donesenými, s radostí  podepíši všechny tři své knihy ( případně, pokud někdo objeví i českou Polévku pro duši, kde mám dvě krátké povídky, tak i tu, ovšem tu nevlastním ani jáJ). Těším se na naše neformální setkání a doufám, že prostor knihkupectví dokážeme společnými silami zaplnitJ. Dnes tedy první,neformální upoutávkaJ


úterý 17. července 2012

Královská aféra


Bio Oko nabídlo aférkuJ,  respektive rovnu aféru v rámci festivalu filmového léta a byl to fakt festival. Královská aféra je film, který mě po dlouhé době opravdu zaujal. A nejen proto, že se jedná o historické drama a historické filmy jsou můj oblíbený šálek kávyJ.  Zaujal mě svým příběhem, způsobem zpracování, pohledem na dánskou historii a samozřejmě hereckými výkony, které jsou podle mého skvělé. Navíc na některé kostýmy jsme byli upozorněni, když jsme navštívili barrandovský fundus, z jehož obřích zásob filmaři také čerpali. Ale zpátky k aféře. Nechci na ni psát recenzi, od toho jsou jiní a objevila jsem jich mnoho. Některé dokonce i film docela ztrhaly. Možná i proto jsem ho viděla až nyní a kdyby nebylo OKOJ,asi bych ho neviděla vůbec.  To je tak, když jeden dá na cizí úsudek. Lépe je vidět na vlastní (bio)oko a pak hodnotit. A já hodnotím tak, že Královská aféra je zatím to nejlepší, co jsem letos vidělaJ.

pondělí 16. července 2012

Na koníčka


....si vyskočím….
          je stará lidová píseň potažmo píseň Waldemara Matušky, kteroužto zatoužila slyšet moje maminka. Jala jsem se tedy vyhledávat a samozřejmě mi vyskakovaly samé erotické až pornostránky. Ale nakonec strýček google nezklamal a vyplivnul nejen Waldu na youtube,ale i stejnojmennou píseň do Radůzy, kterou jsem neznala. Myslím tu píseň, ne RadůzuJ, tu naopak poslouchám docela ráda. Pohrávání si s koníčkem respektive s koňmi mi volně asociovalo myšlenku na víkendový výlet, a tak jsme se vypravili náš oblíbený na barokní statek Benice, kde mají koní víc než sto. A nejen to. Je tu skvělá atmosféra, příjemná restaurace a během léta i možnost vypravit se s dětmi na divadelní pohádkové létoJ. Na své si tady přijdou i cyklisté ( to,abych nějak odčinila svou nedávnou kritiku masové cyklistikyJ), kteří se tady nacházejí na tzv. greenway Praha – Vídeň, takže si tu nejen přijdou na své, ale jsou tu i vítániJ. Ale hlavně je to tady o koních a zážitcích s nimi spojených. I já jsem zkoušela jezdit a pohled na svět z koňského hřbetu je opravdu jinýJ. Nevím (zatím) jestli nejkrásnější, neb jsem měla oči vytřeštěné a zdálo se mi to neskutečně vysokoJ! Tělo bylo poněkud v křeči a hlavním cílem bylo udržet se (i když koníček byl neskutečně hodný a trpělivýJ)
a nespadnout, tudíž ještě zkoumat, zda jde opravdu o nejkrásnější pohled bylo nad mé síly. Ale jestli se to jednu naučím - myslím tím jezdit - respektive sedět na koni ve fázi, kdy kůň rozvážně kráčíJ - a neklepat se, pak si to zkusím porovnat. Dosud jsem jako nejhezčí pohled vnímala ten z balónu, kdy si klidně plujete nad vršky stromů a z nadhledu pozorujete ubíhající krajinu. Jak krajina ubíhá pod pohybujícím se koněm zatím moc nevím, ale rozhodně hodlám v létě trochu trénovat. V Benicích je proto místo jako stvořenéJ. Prostě -  snad si i jednou:….na koníčka si vyskočímJJ




neděle 15. července 2012

Skoro Francouzka


 O letní neděli je snad přímo povinností sáhnut po knize, která evokuje něco hezkého. Jako milovnice Francie jsem proto s velkou radostí sáhla po knize, která vše francouzské slibuje už v názvu: Skoro Francouzka. Mám ji doma už dlouho, ale nějak na ni pořád nebyl čas. Až dnes se na ni konečně dostalo. Chvíli mi trvalo se začíst a i tak jsem ji nečetla jedním tahem, jako příběh. Spíš jsem skákala z podnětu na podnět, zajímalo mě, jak hlavní postava (byť Australanka, která asi musí mít ještě jiný pohled na vše francouzské než my, "eurouniané"J)  pohlíží na stejné francouzské stereotypy, které obdivuji nebo nesnáším já. 
Zaujala mě její myšlenka, kterou cituji: (neb se s ní ztotožňuji)
Několikrát jsem v Paříži i ve Francii byla. V mysli jsem si vytvořila určité povědomí o Francii a domnívala se, že do jisté míry Francouzům rozumím. Pravda je, že takřka všechny představy, které jsem si o Francii vytvořila, se ukázaly jako falešné.“JJJ
   I já žiji v zajetí falešných představ o Francii a to jsem se nikdy nepokoušela o integraci do francouzské společnosti.  Ale už vyprávění kamarádky, která se tam před lety vdala a při ojedinělých návštěvách vyprávěla, jak ji pořád v její vísce berou jen jako to jakési děvče z východu, které se sem přivdalo a které nikdo nebere vážně, mi trochu zamlžilo mé růžové francouzské brýleJ.     
    Ale asi je to úchylka, Francii mám pořád ráda, byť vím, že mám o ní falešné představy. I tato oddychová kniha mi je potvrdila. Ale zároveň mě i francouzsky naladila a tak nezbývá, než si večer pustit Půlnoc v Paříži. Zejména její úvodní sekvenci mám moc ráda- obrazové putování po místech, která znám a která tady nejsou přecpaná turisty. Baví mě to. I Skoro Francouzka mě bavila. Příjemné letní čtení. A hned bych vyrazila do Paříže, i se všemi svými falešnými představami o FranciiJ


sobota 14. července 2012

Vlídná tvář

Nechci být jen neustálý kritik, ale třeba situace v Praze mě k tomu přímo vyzývá. Při toulkách letní Prahou mě totiž napadá, jak se město chová k turistům. A docela pochybuji, že jim nabízí svou vlídnou tvář. Všude se totiž kope a bourá, takže město se místy podobá válečné zóně. Letenské náměstí, kde je po třetí za sebou rozkopané stejné místo s uzavřeným Letenským tunelem jako třešničkou na dortu, se jí podobá zcela určitě. Ač Letná rozhodně není turistickým cílem, i zde často potkávám zmatené cizince, kteří neví, kudy kam. Nic nejezdí ani nefunguje tak, jak inzerují turistické průvodce. Sama jsem nedávno poznala na vlastní kůži, sedíce v odkloněné desítce, že třeba tramvaje jezdí naprosto odlišnými směry, než hlásá jízdní řád. Je to trochu dobrodružství, sednete a nevíte, kam dojedete. My domorodci se sice nějak dostaneme na místo určení, ale orientovat se s pomocí cizího jazyka rozhodně není jednoduché. Změny totiž často nejsou vyznačeny ani česky, natož anglicky, o jiných jazycích nemluvě. Kulisa všudypřítomného hluku, prachu, bourání a objížděk je již několik let typickou atrakcí letní Prahy. Chápu, že někdy se to udělat musí, nechápu, když se jedno místo bourá pravidelně každým rokem. Chápu, že oprav je třeba, nechápu, když se vlečou nekonečně dlouho. A nedostatek informací ohledně změn nechápu už vůbec. Při prázdninovém putování cizími městy se s takovou nevlídností vůči turistům nesetkávám, žádné město není tak pravidelně rozkopáváno jako centrum Prahy. A tak si říkám, kde je ta vlídná tvář vůči turistům, když už místní trápí neschopnost koordinace veřejných prací celý rok. A pak nemá být jeden jen neustálým kritikemL?

pátek 13. července 2012

Ajťačka

Počítač mám ráda až tak, že moji blízcí někdy mluví o určité závislostiJ. Já si to samozřejmě nemyslím, přestože bez notebooku nedám ani ránu. Jeho skoro utržené víko je neklamným svědkem jeho (někdy i strastiplného) cestování a naší vzájemné symbiózyJ. Nicméně objektivně tvrdím, že počítač mám hlavně na psaní. Pak, což vnímám jako sekundární, nicméně……J na poštu, na filmy, na nakupování,  facebook,skypování, často i bezduché bloumání. Jen hry nehraju. ZatímJ.  Ovšem jsem jen uživatel, bohužel. Protože jen tak mohu zažít věci, nad kterými se jen lehce zkušený IT technik blazeovaně usmíváJ. Pravidelně si totiž čas od času vymažu nějaký text, sem tam mi něco zmizí, aniž bych věděla proč. Záhada. Pro mě určitěJ. Někdy pracuje tak pomalu, že bych u monitoru vyrostla (což je stejně jako další „závady“ většinou způsobeno prostorem mezi klávesnicí a židlí), zasekává se či hlásí neopravitelnou chybuJ. Nedávno mi blikl přeplněný disk, tudíž jsem se ve snaze být sama sobě „ajťačkou“ a pokusila o vlastní „odborný“ zákrok s vizí, že je lépe se trapně nedožadovat odborné mužské pomoci, která nakonec vždy končí nechápavým kroucením hlavy, protože závada je z tohoto úhlu pohledu naprosto primitivní, Ne tak z mého, samozřejmě. Ovšem na přeplněný disk jsem si troufla. Něco prostě odinstaluji a bude. A bylo. Odinstalovala jsem si zvuk, což jsem zjistila v okamžiku, kdy jsem chtěla v klidu sledovat film. Na svůj odborný zásah jsem už samozřejmě dávno zapomněla a tak jsem jako správná blondýna hledala závadu ve sluchátkách. Hledala jsem ji tak intenzivně, až jsem ulomila konektor a bylo po sluchátkách. Že jde o odinstalovaný program odhalila až prohlídka po mé pokorné prosbě. Po nechápavém kroucení hlavy jsem celkem bez odporu vyrazila zakoupit sluchátka nová. Nu, trochu se mi to moje ajťáctví prodražilo. Nu, pravdou je stará česká výzva: ševče, drž se svého kopyta. Zvlášť, když jste takové ITkopyto jako jáJ.