pondělí 30. června 2014

Prázdniny nebo dovolená

   Jeden by nevěřil, kolik lidí závidí kantorům dovolenou. Jako by ji sami neměli...J
  „Ty se máš, máš prázdniny,“ povzdychne si kde kdo, koho během letních měsíců potkáte.  Když se zeptáte, v čem je ta záviděníhodná výhoda, většinou dodá, jak je nespravedlivé, že učitelé mají celé léto volno.  Ještě nenápadně zdůrazní slovo nespravedlnost a přidává celkem zbytečnou jedovatost, že jsme určitě jediní v celém vesmíru, kdo se celé léto může povalovat doma či u vody..... 
Pokud z takového rozhovoru vyvázne protějšek bez fyzického napadení, nastává fáze apatického vyjmenování dalších profesí, které se také chlubí prázdninami, od těch hereckých počínaje, přes prodloužené parlamentní až k dopravnímu podniku hlavního města Prahy, kde ovšem prázdniny také začínají již počátkem června a končí až prvního října, kdy se do města vrací vysokoškoláci. ....
Nevím, jestli jim také někdo předhazuje výhodu prázdnin, ale i kdyby tomu tak bylo, jejich volno je mnohem více variabilní, než volno učitelské. Tedy pokud prázdniny jako volno vnímáme, protože většina kantorů se vrhá na letní brigády či naopak, celé dva měsíce se pokouší dát po školním roce nějak dohromady. Fyzicky to ještě většinou jde, s psychikou je to pak výrazně horší.
    Otázkou je, zda to má vůbec cenu nějak zmiňovat. Odborníci radí, že člověk si má vzít dovolenou, když to tělo žádá a duše potřebuje.  Ale zažádejte si o dovolenou uprostřed školního roku. Stejně tak vyjeďte si na dovolenou za učitelský plat v plné turistické sezóně, protože jindy prostě nemůžete.  
Vždycky se najdou nějaké důvody, které v podstatě prázdniny jako formu dovolené poněkud dehonestují. Jde jen o to, z jakého úhlu pohledu se na ně díváte.
   Možná by ale stačilo uvědomit si, že prázdninový provoz mají v podstatě všichni. Léto si to prostě vyžaduje. A to nejen za předpokladu, že máte děti školou povinné.  
Nepovažovala bych tedy prázdniny za nějakou extra speciální výhodu pro kantory. 
Dneska už o prázdninách naplno nejede vůbec nic. 
    Přesto překvapivě nejsem v tomto směru žádný pesimista. Jsem totiž vyznavač pozvolnějšího tempa, dlouhých večerů a přátelských posezení u ohně (případně griluJ). V takovém rytmu se dá stihnout mnohem víc věcí než v běžném ročním kvapíku. Najedeme - li na jihoevropský systém siesty a protažení dne dlouho do vlahé letní noci, pak je najednou všechno trochu jinak. Většina lidí je v pohodě, trochu víc uvolněná a tak nějak letně rozevlátá.... 
   Takový učitel si také představuje, že by se měl dostat do podobně rozvolněné podoby. A pravděpodobně se o to i podvědomě snaží. Nechce se mi věřit, že by někdo dobrovolně vyhledával izolaci a skupina více než dvou dětí v něm vyvolávala pocity ne nepodobné panice. Jenže i takový okamžik v životě kantorském prostě jednou nastane.
   Netuším přesně kdy, ale je mi jasné, že onen bludný kámen jsem již dávno překročila. Dovedu si totiž docela dobře představit letní měsíce, během nichž nepotkám živou duši.  Pokud vyjedu na dovolenou, zcela jistě nesmí jít o hotel, který se pyšní módním family friendly. Tím se ještě více konkretizuje zásadní nedostatek prázdnin, nelze si totiž onu dovolenou vybrat tehdy, kdy vás napadne. Strávit třeba takový leden někde v izolaci by naší školní reformě prospělo rozhodně víc, než nechat vystresované učitele odpočívat v plné turistické sezóně. 
Přesto všechno mám svoje prázdniny ráda. Jen nehezky reaguji na onen rádoby vtipný společenský bonmot, že nám někdo závidí prázdniny. S postupujícím časem by se mohlo stát, že takový „závistivý“ vtipálek skončí se zabodnutou červenou propiskou v hrudiJ.  
Invita invidiaJ.

neděle 29. června 2014

Rafael Kubelík

   Jeden z našich největších hudebních velikánů. Ze slavné hudební rodiny. Dnes je to přesně sto let, co se nedaleko od Kolína, v obci Býchory, tento génius narodil. Jeho slavný otec, Jan Kubelík, si na prvorozeného syna docela počkal. Rafael přišel na svět jako sedmý. Předtím se u Kubelíků rodily samé umělecky nadané dcery. Pan Kubelík ale asi po synovi velmi toužil a jeho vytrvalost nakonec přinesla své ovoce, 29. června 1914 se narodil Rafael. Po něm přišli na svět ještě další dva chlapci, kteří ale nepřežili dětská léta. Rafael Kubelík měl proto celkem sedm sourozenců, tedy rodinu více než početnou.  Hudebně geniální otec a matka, skvělá houslistka maďarské národnosti, tudíž hudba a vášeň mu byly dány do vínku.
 Již ve dvaceti letech proto Rafael skvěle řídil Českou filharmonii a v osmadvaceti letech se stává jejím ředitelem. Nějaký čas pobýval se svým otcem v USA, kde společně koncertovali. Po návratu se věnoval české hudbě, kterou dokázal prosazovat i v těžké době protektorátní. Po válce spoluzakládá slavný hudební festival Pražské jaro. Ovšem komunistický převrat v osmačtyřicátém jeho českou kariéru ukončil, Rafael Kubelík s rodinou odjíždí do Anglie, odkud se zpátky již nevrátil. Respektive vrátil, ale až po roce 89, kdy již nemocný přijíždí do svobodného Československa, aby zde dirigoval Mou vlast na Pražském jaru, ale i slavný koncert vzájemného porozumění na Staroměstském náměstí, což je tak bombastický umělecký zážitek, který patrně nic jiného nepřebije.  V srpnu roku 1996 pak ve věku 82 let zemřel ve švýcarském Lutzenu. Jeho ostatky jsou uloženy na vyšehradském Slavíně, vedle  stejně slavného otce. Rod Kubelíků patří k tomu nejlepšímu, co jsme kdy v hudbě a umění měli. 
Dnes si tedy připomínáme narozeniny Rafaela. Stálo by za to pustit si nějakou Mou vlast, kterou dirigoval. Nebo nějaké jeho vlastní skladby. Rafael Kubelík samozřejmě nebyl jen dirigent, ale i skladatel a interpret. Takže skládal jak komorní hudbu, tak i opery, z nichž stojí za připomenutí třeba opera Veronika či Cornelia Faroli. Prostě, je z čeho vybírat. Ale nejdůležitější je si tuto slavnou osobnost české historie připomenout. 

sobota 28. června 2014

Sto let od vypuknutí Velké války

   Troufám si tvrdit, že obyčejní lidé v červnu před sto lety zcela jistě netušili, co se na ně chystá a jak dramaticky prožijí následující čtyři roky. Že z poklidu spokojeného domova odejde v podstatě celá jedna mužská generace, která položí své životy za císaře pána nebo dokonce v boji proti němu…
 Zatím ale nikdo nic netušil, žil se běžný život se svými radostmi i starostmi. Ba dokonce se snad i mohlo zdát, že bude stále lépe a radostněji. Lidé pracovali, bavili se, cestovali, užívali si. Volný čas mnozí vyplňovali velmi oblíbeným spolkovým životem, scházeli se ať už jako Sokolové, tak třeba jako skauti či muzikanti. Tradiční rozmíšky mezi Čechy a Němci sice probíhaly neustále, ale nikterak zásadní význam jim nikdo nepřisuzoval. Řekla bych, že ani vztah k monarchii nebyl nesouhlasný či dokonce odporu plný. Osobně se mi zdá, že Češi se k Vídni chovali tak trochu jako k přísnému rodiči, který je nemá moc rád, zatímco oni by o jeho přízeň docela stáli. A tak se snaží.  Jejich loajalitu vůči říši v té době proto rozhodně nelze zpochybňovat. Pravda, traduje se, že rukovali s obrovskou nevolí, ale ruku na srdce, kdo jde rád někam do války? Jejich ochota umírat za císaře měla logicky určité limity, už třeba proto, že císař se k nim jako laskavý a milující otec doopravdy nechoval, ale své rodiče většinou milujeme i tehdy, kdy oni jsou k nám poněkud chladnější.
Stejně tak Češi do války šli, v podstatě bez většího reptání. Byli tak vychovaní, byla to jejich povinnost. Sice brblali, prozpěvovali si české národní písně, ale šli. Navíc byli patrně chlácholivě přesvědčení, že do švestek budou zpátky doma.
 Ale během června, ve kterém se nyní pohybujeme, neměli ještě o nějaké válce ani tušení. Neměl o ní zájem, jak se léta tvrdilo, (i když tušení už asi ano), ani následník trůnu František Ferdinand d’Este, který s rodinou přebýval na svém oblíbeném Konopišti.  V průběhu června ho tam už podruhé navštívil německý císař Vilém, se kterým strávili několik hodin společenské konverzace na honu, což stálo život pár stovek bažantů. Že by ovšem zde tito dva monarchové dohodli válku, si už dnes nikdo nemyslí. 
  Krátce na to ale následník s manželkou odjíždějí do Sarajeva, které se jim stalo osudným. A osudným se Sarajevo stalo vlastně nám všem, protože výstřely mladého atentátníka Principa rozpoutaly konflikt, který za čtyři roky nejen že zničil jednu „ztracenou“ generaci, ale zásadně změnil celý svět. Den, kdy „nám zabili Ferdinanda…“ si připomínáme právě dnes, 28. června. Velká válka byla na spadnutí. 
psáno pro Listy Prahy 1

pátek 27. června 2014

Je to za námi


Konec dobrý, všechno dobrý.... 
Jsem zvědavá, jestli toto české přísloví funguje. Je to za námi a dva měsíce relaxace před námi. 
Tento víkend a pondělí se ještě nepočítá, to je takový bonus. Až v úterý vypukne ta sladká jednička, prvního července. I tak je dnešek takový slavnostní. S květinami v ruce je člověk snadno identifikovatelný, všichni rázem vědí, co jste zač. Přesto jsem se dnes setkávala se samými úsměvy a příjemnými zážitky. Prázdniny zjevně s lidmi dělají divy. To vlastně není Nic nového pod sluncem:-)



čtvrtek 26. června 2014

Pořád se něco děje

 Zběsilé červnové tempo v posledním výletovém týdnu kapku zmírnilo.  Potulujeme se s dětmi po Praze, čas se na chvíli trochu zklidnil a zdálo se, že doba odpočinku je opravdu na dohled. Tak asi hlavně z toho důvodu, abych se nenudila a mohla si užít dostatek zařizování, běhání a nervů, rozbila jsem auto. Přesněji řečeno, sejmula mě jakási aktivní řidička při přejíždění z pruhu do pruhu, čímž mi zdemolovala levou část vozu. Ona, ve své masivní dodávce, utrpěla škodu výrazně menší. Stejně tak menší měla i šok, neb vystoupila z vozu již s papíry k nehodě, měla jich s sebou dostatek. Prý se jí to již stalo několikrát.  Já samozřejmě neměla nic. Jistě, šlo jen o plechy, nikomu se nic nestalo, přesto jsem jednak cítila šok, jednak křivdu, protože ona mě srazila jak malinu a do toho to vyřizování. A samozřejmě k tomu jako bonus několik bizarních dialogů, které potvrdily, že někdy mi ty praktické věci moc nejdou. Líčím svou nehodu a dotaz zní na pojistnou smlouvu. No, máme jí, leč detaily si rychle z hlavy nevybavím. Hovor plynně přechází na typ vozu, což můj lehce otřesený mozek nějak nezaregistruje a dotaz, zda máme krátkou či dlouhou stále přisuzuji smlouvě. Logicky tedy odpovídám, že to fakt nevím, že jsem ani netušila, že se to dělí na dlouhou a krátkou. Lehce udivený obličej mého společníka mě vrátil zpět k podstatě otázky: 
„Vy se neptáte na smlouvu?!
„Ne, ptám se, zda vaše auto je krátkém dlouhé?:-)“
Krátké, samozřejmě, s dlouhým bych nikdy nezaparkovala, ale to už nerozvádím. Prostě se musím víc soustředit. Na řízení, i na rozhovory….
  Je takřka symbolické, že školní výletování končíme u Potrefené husy:-(
Pěkně nám to léto začíná. 
A poslední den do školy hezky sockouL

středa 25. června 2014

František Ferdinand d´Este

   Život Františka Ferdinanda d’Este si nyní připomínáme víc než kdy jindy. Blíží se totiž výročí vzniku Velké války, v naší současné terminologii První světové války, která vypukla po smrti tohoto věčného čekatele na trůn, kterým František bezesporu byl. Řečeno pohádkovou terminologií, už mu bylo přes padesát a pořád byl princ, nikoli král. Respektive tedy císař. Někdy to vypadalo, že jeho strýc František Josef I., snad nikdy neumře. Minimálně Ferdinand d‘ Este si to občas musel myslet.
    Přestože na nás z portrétů hledí vážná seriózní tvář vousatého muže, který vypadá, že se nikdy neusmíval, ve skutečnosti muselo jít o člověka vznětlivého, zásadového, emotivního až vášnivého. Když se pro něco nadchnul, šel za tím hlava nehlava. Ať už se jednalo o kariéru nebo o ženy.
   Přídomek d‘ Este získal jako dědictví po bezdětném strýci z Modeny. Už jako pubertální hoch zde musel projevit určitou vytrvalost a ctižádost. Dědictví totiž bylo vázáno na povinnost naučit se během roku dobře italsky, což mladý Habsburk nejen slíbil, ale i splnil. Císař František Josef tedy musel svolit, že se k tradičnímu rodovému jménu František Ferdinand připojí přívlastek d’Éste a z jeho neoblíbeného synovce se tak rázem stal nejen netradiční Habsburk, ale i velmi bohatý muž. Mohl si proto v dospělosti dovolit krom svých zálib a koníčků, mezi nimiž beze sporu vyniká lov, i vlastnictví velkých  zámků na českém území, Chlum u Třeboně a slavného Konopiště, které se nakonec stalo jeho domovem. Lovecké trofeje zde dodnes vystavované dokonale ilustrují jeho loveckou vášeň. Stejně jako zachovalý výtah jeho slabost pro moderní techniku.  Z jeho dalších rozmanitých koníčků je zajímavé vyzdvihnout jeho vášeň pro cestování, která se mu ve finále stala osudnou.
   Na Konopiště si přivedl i svou milovanou a proti všem vyvzdorovanou Žofii Chotkovou, která sice pocházela ze šlechtického rodu, ale natolik chudého, že habsburskému dvoru nebyla dost dobrá. Nejen bohatstvím, ale ani urozeností. Ferdinand d’Este  si musel svou lásku vybojovat. A uspěl. Uzavřel tzv. morganatický sňatek a odstěhovali se s milovanou Žofií na Konopiště. Lze samozřejmě logicky předpokládat, že ponižující podmínky týkající se manželky a jeho dětí, které byly vyloučeny z následnictví, hodlal jako císař změnit, leč osud mu v tomto nebyl nakloněn. A navíc si s nimi docela ironicky pohrál, když je společně dovedl do Sarajeva. Žofie svého manžela totiž většinou nikam nedoprovázela. Věnovala se na Konopišti výchově dětí a ve společnosti, která ji pořád okázale ignorovala, se raději nikterak neangažovala. 
Jejich první společná manželská cesta proto vedla paradoxně právě do Sarajeva. Žofie byla těhotná, cestu jí více méně rozmlouvali, ale najednou si postavila hlavu a nedala si říct. Jako nehezký vtip osudu pak lze vnímat i to, že jejich společná smrt po láskyplném soužití se stala záminkou pro čtyřleté válečné běsnění a destrukci, kde na lásku moc místa nezbývalo.
  Atentátník, který v podstatě využil diletantství následníkovy ochranky, nakonec dokonal své dílo.  František Ferdinand d‘ Este a jeho žena umírají. Mladí teroristé  byli sice hned zatčeni, což ale nijak nevylepšilo reputaci neschopné ochranky a hlavně, nevrátilo život dvěma lidem. A navíc nikdo z aktérů dramatického červnového dne netušil, co všechno právě začíná. Velká válka  byla na dohled. 
Psáno pro Listy Prahy 1

úterý 24. června 2014

Svatojánská noc

  ....byla právě dnes. Venuše vstupuje do znamení Blíženců, kantoři a žáci vstupují do období školních výletů, Janové do dne svého svátku.  Je to vlastně pokračování oslav letního slunovratu, který sice asi slavili ve Stonehenge, ale jinak proběhl celkem nepozorovaně.  My jsme tedy byli ve Žlutých lázních, ale nikoli slavit slunovrat nebo nějakého Jana, ale na školním výletě. Respektive na nějakého jeho demoverzi, protože moji studenti vytrvale odmítají opustit matičku Prahu, tak již několikrát po sobě naše školní výlety probíhají formou pobíhání po Praze. Včera jsme doběhli v torzovitém stavu do Žlutých lázní, které jsou v okamžiku slunečného dne skvělým místem k relaxaci. Když ovšem kapku klepete kosu, není to tak úplně to pravé ořechové. Leč, chtěli to tak, mají to tak mít. Se Svatojánskou nocí to tedy nemělo ani zbla společného, přesto to určitý svátek byl. Ale žádné ohně ani magické milostné rituály, které jsou svátku svatého Jana připisovány, jsme neprovozovali. Prostě jsme se sešli na zimomřivém pikniku ve Žlutých lázních. Určitá varianta školního výletu. Zítra jdeme na tenis. A do toho přemýšlím, jak před létem úspěšně prodat nějaké své knihyJ. Neporadíte? Třeba nějaké svatojánské rituály? J



pondělí 23. června 2014

Prázdniny

  Poslední červen je na dohled a spolu s ním toužebně očekávané prázdniny. Děti už dávno stříhají metr, těší se na dvouměsíční volno možná víc než na Vánoce.
Rodičovská veřejnost už tak frenetické nadšení neprojevuje. Ne snad, že by se netěšili též. Komu by nedělalo radost, že na čas odpadne ranní vstávání, kontrola úkolů, rozvoz na kroužky a plno dalších atributů charakterizujících školní rok z pohledu rodičů. Jenže vyvstává problém jiný, zejména v rodinách s menšími dětmi. Přichází na přetřes ono nerudovské, „kam s nimi?“
 Přeci jen tolik volna nemá v práci každý.  A v okamžiku, kdy není po ruce hlídací babička, nastává fáze přemýšlení, co s volným časem vlastních potomků. Část samozřejmě vyřeší společná dovolená, jenže co dál? Co rodiny, kde je napjatý rodinný rozpočet? Co matky samoživitelky? Otázek se nabízí víc než dost, variant k řešení je na první pohled méně. Nechat dítě doma, nejlépe u počítače či televize? Využít pro hlídání starších sourozenců?
   Ano, jde o reálné a také často využívané možnosti. Vyřeší krátkodobý problém. Lépe je ale vytvářet dítěti nějaký aktivní program. V případě, že nejsou finanční problémy, není co řešit. Nabízí se řada táborů, příměstských táborů, jednodenních aktivit ve městě, sportovišť, výletů. Víc než finanční stránka věci v tomto případě může rodiče zatížit snaha ověřit si kvalitu tábora, kam dítě posílají. Zda má kvalifikované vedoucí, základní hygienická zařízení a další nezbytnosti, které vnímáme jako samozřejmé, ale jak praví statistiky, neberou to tak všichni. Proto je dobré, ba skoro bych řekla nutné, se na vybraný tábor nejen informovat, ale i zajet podívat, abychom si byli jisti, že je o volný čas dítěte opravdu dobře postaráno.  Po návratu pak lze využívat městských organizací, každý dům dětí dnes většinou organizuje volno časové aktivity celé léto, někde jsou i příměstské tábory, které někdy pořádají i školy (např. zde:  http://stavimeprimu.webnode.cz/primestsky-tabor/).  To se jistě snadno řekne a hůř udělá, ale jsem přesvědčená, že při nějaké snaze se určitě nějaké řešení vždycky najde. Třeba domluva několika rodin, které se vzájemně vystřídají při hlídání a vytváření programu, což je vhodná varianta i pro výše zmíněné samoživitelky, které asi nemohou zůstat z práce doma. Podstatné pro prázdniny bez babiček je nepropadnout panice a snažit se volný čas dětí skloubit se svým pracovním.  Podstatné je chtít a snažit se nějak souznít s prázdninovým volnem. Protože nechat dítě u počítače nebo na ulici je cesta do pekel( nebo k digitální demenci).
 A prázdniny jsou už doopravdy na dohled...


neděle 22. června 2014

Digitální demence

   Už ji konečně mámJ. Tedy doufám, že ne v pravém smyslu toho slovního spojení. Zatím vlastním jen onu kontroverzní knihu německého psychiatra Manfreda Spitzera, Digitální demence. Dosud jsem o ní pouze slyšela, občasné úryvky jsem už i tady glosovala. Nyní leží na mém stole (vedle počítačeJ). 
   Již jsem samozřejmě začala číst a vtáhla mě do sebe okamžitě. Ona se sice víc než číst musí trochu studovat,ale já zatím jen čtu. 
A bohužel,  mohu se vším jen souhlasit,přesto, že se necítím být jako nějaký zpátečník, který bojkotuje vše nové. Digitální techniku naopak ve velké míře využívám. 
Leč dětství jsem prožila digitalizací nedotčena, zatímco dnes je to úplně naopak. Podle citace z obálky knihy mají studenti, kteří používají ve škole (i doma) počítač, ty nejhorší školní výsledky.....  
Na tom je zjevně hodně pravdy, vidím, co dělají média s našimi studenty.  Povrchnost, absence dlouhodobé paměti, neschopnost soustředit se…. To vše tady autor popisuje. Jeho odpůrci mu samozřejmě vytýkají konzervatismus, zpátečnictví či nedostatek invence. Jiné argumenty zatím nemají váhu, prostě kdo odmítá svoje děti připojit k internetu, je nepokrokový konzervativec. Uvidíme, kam až pan doktor svoje úvahy dovede, kniha má cca tři sta stran, takže mě ještě nějaké zajímavosti čekají. Hned v úvodu mě ale zaujal příměr s rentgenem. Jeho objev a využití vzbuzovalo před sto lety stejně frenetickou radost z pokroku, jakou dnes nabízejí tablety či různé phonyJ. Lidé si tehdydokonce ve společnosti vzájemně „fotografovali“ svoje kosti.  No, řekněte, napadlo by to dneska někoho, když se ví o účincích záření?  Kdyby ale někdo tehdy vystoupil s kritikou oslavovaného pokroku, byl by za zpátečníka. Jako dnes ti, kdo nesouhlasí s připojením dětských mozků na síť. Jenže s ekonomickou lobby se těžko bojuje……

Každopádně, kniha je skvělá. Alespoň z mého digitální úhlu pohledu
                                                      

sobota 21. června 2014

Léto

   Dnes oslavme letní slunovrat. Pro naše předky to byl jeden z nejmagičtějších dní v roce, dnes se mu asi tak fatální význam nepřisuzuje, což ale neznamená, že ho nemůžeme zaregistrovat.
  Začíná léto, čemuž víkendové počasí sice nenasvědčuje, ale snad nakonec spořádaně dostojí svojí pověsti:-).

   Čeká nás devadesát dní volnějšího tempa, letních radovánek, výletů a dovolených. Setkávání s přáteli, relaxace a odpočinku. Čtení knížek, na které jindy nezbyl čas. 
Jsem i trochu zvědavá, jaké bude 23. září letní hodnocení?  Co léto přinese....? Jistá očekávání tu jsou:-)
Zatím se ale těším na odpočinek. 
    A protože zcela evidentně už odpočívají i posluchači našich Hovorů, tak ty letní raději zrušíme:-(.  
 I to je léto. Nic neplatí a nefunguje, všichni jsou prostě na dovolené. …


pátek 20. června 2014

Uprchlíci

  Jste-li uprchlík, máte dnes svůj den. Přímo světový den uprchlíků. Samozřejmě primární myšlenkou takové upomínky je jistě podpora lidí, kteří nemohou z mnoha rozličných důvodů žít ve své zemi a hledají azyl jinde. 
Přestože i z naší země bylo (a možná zase je) mnoho let mnoho důvodů prchat a hledat azyl jinde, rychle zapomínáme a dnes se k uprchlíkům moc laskavě nechováme. Alespoň se to tak zdá na první mediální pohled, pravda je jistě jiná a mnohem složitější. 
Když u nás ale veřejné mínění tvoří mediokracie, pak to vypadá, jak to vypadá. Někdy si tak říkám, že uprchnout zrovna k nám není zas tak velká výhra, ale pokud si domyslím, že utíkáte z válkou zmítané země, pak jistě ano.  
 Leč problém uprchlictví jako takový nechci na prahu léta rozebírat. Spíš mě napadla taková analogie, že "uprchlíkem" můžete být třeba i v tom, že jdete v něčem proti proudu, že nesouzníte s masovou kulturou či pozvolnou digitalizací našich mozků. Napadá mě, zda i takoví uprchlíci mají někde právo azylu?
  Zjistit, kolik je zde podobně uprchlicky zaměřených lidí jistě nebude snadné, protože uprchlík se většinou skrývá. Jak je tedy objevit? Je zřejmé, že nepůjde o nikterak jednoduchou záležitost. Možná to je jeden z důvodů, proč se o ně nikdo raději nezajímá. Přitom by měli být určitě minimálně evidováni, protože jejich pohled na svět je ještě nezastřený všezakrývajícím závojem totálně korektního a sterilního výraziva. 
Takových uprchlíků navíc může být mezi námi víc, než si myslíme. Pokud by jejich azyl byl reálně možný, jistě by se stali potřebným oživením našeho stále víc totalitního veřejného prostoru. Otázka je, zda vítaným...? 
Osobně mám totiž místy pocit, že v tomto směru je jejich ilegalita víc než žádoucí.  Je tak nějak pohodlnější nechat se vláčet silou hlavního toku než se pachtit pádlováním proti proudu. Navíc je to samozřejmě bezpečnější.
   Někdy se dá i zapomenout, že žijeme ve svobodné společnosti. To když slyšíte nabádání, že o tomto je lépe nemluvit, když vidíte rezignované krčení ramenou či apatický výraz v tváři, který jasně sděluje, že to prostě nemám cenu...
   Z toho by plynulo, že klíčovou roli v utváření vlastního názoru hraje odvaha být uprchlíkem. Ale být na útěku může chvíli zavánět určitou romantikou, ale všeho moc škodí. 
Možná jsou uprchlíci nakonec rádi, když se jim nevěnuje pozornost větší než nutná. Aspoň v tom přeneseném slova smyslu.
   Zvážit by se spíš měl fakt, co to vypovídá o naší realitě. Jestli by nebylo lepší se k problému uprchlíků postavit víc čelem.

Jasné je, že v tomto bodě končí paralela a oba proudy – ten reálný i fiktivní – se slévají v jednu otázku.  Nemělo by se uprchlíkům věnovat víc smysluplné pozitivní pozornosti? 
  Resumé je prostě jen jedno, uprchlíci (kteříkoliv) to prostě nemají vůbec jednoduché. Pokud na jejich problémy dokáže nějaký světový den uprchlíků upozornit, je to jen dobře. 

čtvrtek 19. června 2014

Církevní svatba

Rok se s rokem sešel a nastala doba oprášit tradici, kterou u nás představuje školní svatba.  Letos si děti samy vybraly církevní obřad. Měla nás tedy čekat minimálně hodina v naší improvizované kapli. Ovšem netrpělivost je typickým znakem studentstva, tak pan „farář“ usoudil, že to tak dlouhé říkat prostě nebude, všechno zásadní přeskočil, rychlé dva sliby, ano, ano, prsteny, polibek a bylo po obřadu. …
V historii našich školních svateb bezkonkurenčně nejrychlejší.
 Nějak jim nedocházela podstata. Jsou asi ještě malí.
Loni, když mi nezbyl čas, jsme svatbu přesunuli na podzim. Tři měsíce v tomto věku dělají neskutečně moc.  Ti loňští už fakt byli dospělejší, byl to hezký zážitek. Letos jsme se vrátili v čase a bylo to znát. Něco fungovalo, ale překrývalo to ono pubertální chichotání se, pištění, nepřipravenost, vzájemné stydění se…

Ale i tak to bylo hezké dopoledne, veselé, trochu i slavnostní. Už lehce šmrnclé létem a prázdninami. Těšíme se, převeliceJ

středa 18. června 2014

Propaganda

 Propaganda byla důležitým pilířem studené války. Soudruzi se učenlivě inspirovali u nacistů a propagandu stejně jako oni aktivně využívali ve svém oblbování široké veřejnosti. Ne vždy to bylo tak viditelné, jako na sloganu, že naší vesnicí americký agent neprojde
 Jak moc jsme byli komunistickou propagandou ovlivňováni, aniž bychom si to ostře uvědomovali, co všechno sloužilo soudruhovi k infiltraci do lidského podvědomí, odkud se pak mnohé zrůdnosti velmi těžko vymýtaly, ale i perličky, které působily humorně už v době svého vzniku, natož pak dnes, odhalíme na dalším historickém setkání.  Připomeneme si, jak propaganda pronikala do dětských pohádek či do oblíbených seriálů (a to nemám na mysli třeba Okres na severu, kde je to jasné už od pohledu). My nahlédneme trochu víc pod pokličku a to pod vedením odborníka,                                   Mgr. Pavla Suka,
 který bude na dané téma přednášet v Hudební kavárně Dadap poslední středu v červnu, tedy 25. 6. od 19 hod- tedy příští týden.
 Všechny srdečně zvu na přátelské setkání nad dobovou propagandouJ.
Třeba přijde i žena za pultem...........

úterý 17. června 2014

Pamatuješ, co tady prodávali?

   Když občas zamířím do pražských ulic, které se mění stylem, že kdo chvíli stál, již stojí opodál J, napadá mě, jak to asi vypadalo v dobách, kdy se obchody běžně neztrácely, ale setrvávaly po celé roky? Možná bych měla říct, že fungovaly, ale jelikož zažíváme fakt, že i dobře fungující věci mizí, pak je na místě spíš termín setrvávaly. Je zřejmé, že nejde vždycky o přirozený vývoj, ale víc o lobby. Proces, který se stal současným zaklínadlem. Když si nějaká mocná lobby dnes něco zamane, nemá šanci nic: tradice, funkčnost, estetika, o zdravém rozumu ani nemluvě.
  Projít se pražskými ulicemi  kdysi dávno znamenalo nacházet důvěrné známé koloniály či obchůdky, které navazovaly na osvědčené tradice a nějak fungovaly. Přitom nešlo o předplacenost na věčné časy a nikdy jinak. Musely se osvědčit. Pak pro domorodce znamenaly jistotu, známku jisté kvality a podtrhovaly ráz dané čtvrti. Například na Belcrediho třídě byly takovými kultovními místy třeba dům vinárníka Počty či Brouk a Babka. 
Dnes projít ulicí Milady Horákové znamená udiveně objevovat zas a znovu nové obchody, nebo spíš lékárny,vietnamské večerky, arabské zastavárny či banky, které zde rostou jako houby po dešti.  Snad jen tradiční Erhart zatím přetrvává. Otázka je, jak dlouho …
A to si tady na Letné ještě nějaký šmrnc zachováváme. 
Procházka historickým centrem ve mně pak  budí víc rozpaky a žal, zejména když vidím místa, kde si pamatuji třeba antikvariát či roztomilou pekárnu, nyní akčně přetransformována na obchod se sklem, suvenýry či přepálenými a předraženými párky. K tomu kolorit rusky mluvících prodavačů, převážně černých dealerů patrně drog či čeho, ulici Ve Smečkách přeplněnou prostitutkami, milion směnáren na metr čtverečný, všudypřítomné kapsáře, stánkaře, kteří prodávají lahev Dobré vody za stovku…, pak si říkám, co tady vlastně ty turisty může ještě lákat? Vždyť kráčejíce po Václaváku nemohou rozeznat, ve kterém globalizovaném městě se právě nacházejí?( maně mě napadá titul filmu: Jestliže je úterý, musíme být v Belgii:-))
   Ne snad, že bych plakala po starých dobrých časech, to spíš pláču nad tím, kam jsme to dopracovali. Jsme země s největší hustotou obchodních center (a to se stále staví nová a nová a nová a nová….),všude nějaká banka, zastavárna či něco, co nelze identifikovat. Někdy si říkám, že je lépe do ulic snad nevycházet, protože se dá čekat, že v pekárně, která třeba ještě někde existuje, bude za chvíli nějaký sex shop. Za výlohou vnadná prostitutka a všichni budou happy a cool, protože doba si to tak žádá. Změna je přeci život.
 No, někdy bych spíš řekla, že  v tomto případě výjimky potvrzují pravidlo, leč je to asi názor marginální






pondělí 16. června 2014

Muzejní noc


Sobota měla letos opravdu pestrý charakter. Nejprve pochod Avon, poté pochod pražskými muzei. Pravda, již několikrát mě monstróznost celé muzejní akce odrazovala, tlačit se někde v MHD, poté v muzeu či dokonce ještě stát fronty, to mi akci spíš dehonestuje. 
Leč zvědavost je vždy silnější než já. Jen tak se půjdeme kouknout, jak to vypadá...:-) Třeba letos výjimečně nebude fronta před Technickým ani nával v autobuse...
A stejně zase tradičně skončíme v Zemědělském...
No, nával samozřejmě byl, Zemědělské jsme ani letos nevynechali a nutno říci, že ani letos nezklamalo. Stát frontu do Technického tak tam stojíme ještě dnes...
Pak přišlo osvícení.Pojeďme do méně exponovaných lokalit, nechme většinu mačkat se v centru a najděme něco jiného. 
A převelice se povedlo.Trasa do obory Hvězda  byla lemována Muzeem populární hudby, galerií Futura a Muzeionem, Malovankou a nakonec letohrádek. Krom Hvězdy pro mě všechno novinky, zajímavé a s přijatelným počtem lidí. Obora je pak opravdický balzám na nervy, letohrádek má v sobě magickou energii, navíc se i zde (jako skoro všude) hrálo,což celý dojem jen umocňovalo. 
Nu, a druhá trasa byla přes Pelléovu vilu do Technické knihovny, která je opravdu technická. Jako v Nassa se tam na některých místech člověk cítí. 
Ta byla nabitá interaktivním programem, milými studenty, kteří prováděli, předváděli, vysvětlovali. Sama jsem netušila, že zde ochotně a rádi strávíme celé dvě hodiny. 
A sladká tečka na závěr bylo Muzeum kávy a Alchymista u nás na Letné. 
Jedenáctou muzejní noc proto hodnotím jako vydařenou akci. A za rok asi znova:-)


Na začátku letošní muzejní noci byla duha
                                               
                                          V zemědělském se hodovalo i vyhrávalo

                                       Technické vystavovalo některé exponáty i venku
 Fronta do NZM byla jako vždy neskutečná. Opravdu jen pro vytrvalce
                                           Obora Hvězda je proti tomu opravdovou oázou

                                                      Ferdinand Tyrolský opravdu uměl
                        Nejvyšší patro letohrádku jsem snad ještě neviděla. Nadchlo mě...........
                                           Krásná Bílkova socha-pomník bitvě na Bílé hoře



                                        Národní technická knihovna je opravdu technická:-)

                                            Příjemní studenti nás zde seznamovali s fyzikou..............



 Před knihovnou pouštěli bublifuk. Večer začal duhou a končil mýdlovými bublinami. Parádní....

neděle 15. června 2014

Avon pochod

Rok se sešel s rokem a znovu je tu pochod proti rakovině prsu. 
Tak trochu mi rámuje školní rok:-).Loni byl kvůli povodním až v září, ten letošní je v okamžiku, kdy je léto už na dohled. Pochodovalo se tím pádem tak trochu veseleji.
 Akce je jako přes kopírák. Opět mraky lidí, růžová, nálada skvělá a plná emocí, pochod do Žlutých lázní, které se rázem změní v růžové moře. Tak aby byla nějaká změna, šli jsme pěšky i zpátky. Když pochod, tak pochod. Dneska bych asi proto nedopochodovala nikam. Ale stálo to za to. 
Účast rozhodně nadprůměrná. Je hezké, kolik lidí chce pomáhat. Na druhou stranu docela děsí, kolik lidí má s touto nemocí nějakou zkušenost, protože úplně jen tak tam asi lidé nechodí. Nu, každá mince má dvě strany. Snažíme se tedy, aby padala tou kladnou vzhůru:-)


Tradiční shromaždiště
                                      Klasicky, fronta před toaletami. Též růžovými

                                         Jan Hus to celé sleduje s mírným překvapením

                                         Zde řádily moderátorky, které to celé řídily
                                                             Bílá brána na startu
                        Cestou lze potkat různá překvapení.Třeba agenturu se svatebními holuby ..
                                                       Turisté se docela divili
                                               
                                          Pochod opravdu zaplavil ulice
                                             
                                         V podchodech proto bylo volněji
                                               
                                                     I sochy koukaly...
Rott už není primárně slavné železářství.Co by na to asi říkaly Karolína Světlá a Sofie Podlipská?
                                                     Na trase byli klasicky i psíci
                                Kousek železářství u Rotta zbyl. Bokem,za rohem. Výroba klíčů.....
                                        V historickém centru jezdí i historická vozidla.
                                                            Oblíbený pohled
                                            Prapodívná vozítka se někdy řítí Prahou
                                      Místy bylo nutné ukrýt se pod stromy, pršelo...(trochu:-))
                                       
                                        Na toaletu jen v určený čas. Jindy se vám chtít nesmí!!!
              (možná i proto ty pražské ulice v horku tak děsně páchnou. U vody snad dvojnásob)

                                      I letos se auta proháněla i po Vltavě. Stejná jako loni.-)
          Někteří psíci by klidně mohli i odletět, balónek byl evidentně větší než oni.Naštěstí nebyl vítr:-)
                                          Na Palackého byla přerušena doprava
                                         Farmářské trhy se staly vítanou občerstvovací stanicí
                                                            Kdepak mám tu paničku?
                                                   
                                                               Dvě řeky vedle sebe:-)
                                        Z domů na nábřeží vykukovali překvapení domorodci


a pak mi došla baterka ve foťáku....................

tak malinko z  mobilu:-)




a schlus, je to pořád na jedno brdo. Prostě pochod:-)