sobota 19. srpna 2017

Nalezeno na půdě


Patrně dýmka našeho dávného praprapředka. Začíná zajímavé pátrání. Koho přesně byla a zač ji dostal...


čtvrtek 17. srpna 2017

Benátky nad Jizerou

V pět hodin večer jako vymeteno. Ani na kafe není kam zajít.Nikde nikdo.Ale i tak, krásné město. A to ticho...




















středa 16. srpna 2017

Kdy tam budou?

Nejvíce začátkem února a během prázdninových měsíců, nejlépe vždy na počátku nějakého dovolenkového turnusu.

Kdo? Lovci řidičů bez dálničních známek. Zrovna nedávno jsem je pozorovala. Vystartovali totiž ze své obvyklé skrýše krátce přede mnou, nahodili maják a jali se stíhat nebožáka bez známky. Dostihli ho ještě před sjezdem na Mirošovice. Projížděla jsem kolem, když už ho měli pěkně stranou a zjevně kasírovali. Nu, nejsem příznivec porušování zákonů, v žádném případě. Vím, že ani neznalost neomlouvá. Je mi naprosto jasné, že naši řidiči v cizině platí horentní pokuty za přestupky vědomé, ale i za ty nevědomé. 
Jen si nejsem tak úplně jistá, zda i v cizině je to cílený lov postavený na předpokladu právě zmíněné neznalosti. Že se prostě úmyslně loví. 
Je to jasné třeba v pražské MHD, revizoři jdou vědomě po těch, co zaplatí, v prázdninových měsících po turistech, kteří se třeba jen spletou. Viděla jsem, jak pokutovali člověka, který nejel na černo, ale na špatný lístek. Nelítostně ho obrali. Sedícího (a dost páchnoucího) bezdomovce nechali být. Zjevně by jim neměl co dát. Když jsem je upozornila na evidentního neplatiče, ihned zkontrolovali i mě a pak se slovy, ať se laskavě starám o sebe, vystoupili. 
Stejně motivovaný mi přijde lov na neplatiče známky na našich dálnicích. Navíc v čase, kdy jen málokdy můžete po naší dálnici jet dálniční rychlostí, většinou se musíte sunout šedesátkou, často jen v jednom pruhu, a vůbec nejčastěji stojíte. Dálniční rychlost tedy ne, dálniční známku ovšem ano. I v okamžiku, kdy dálnici od okresky prostě nerozeznáte. Jako Němec s tím určitě musíte mít problémyJ
Nu, kapku nadsázka, ale reálný lov to je. A z mého úhlu pohledu dost nefér, záludný, byť se tyto pocity v diskusi snadno sejmou tvrzením, že pravidla se prostě mají dodržovat. Mají. Jenže v zemi, kde zákon platí jen pro někoho, je dost těžké se s tím smířit. Jistí si ovšem můžeme být, že uprostřed ledna tam žádní lovci nebudou. Nekyne šance na tučný úlovek, co by tam tedy dělali. Ještě by po nich někdo mohl chtít, aby mu nějak poradili či nedej bože pomohli. A tak to u nás přeci nefunguje. 

úterý 15. srpna 2017

Není pták jako pták

Čeština je jazyk velmi flexibilní, leč některé konzervativní prvky by se i v něm daly objevit. Třeba přechylování ženských jmen. Být Nováková je naprosto normální , být Jana Novak z Horní Lhoty je už poněkud prazvláštní. Trvat ale na tom, že třeba taková Kim Nowak je také Nováková je zase umanutost. Ale ženská příjmení dnes rozebírat nechci, byť u příjmení zůstanu. Ale u toho, co mě některá příjmení odnaučila. Odnaučila jako učitelkuJ. Třeba ta ptačí. Od malinka jsme doma používal přirovnání ohledně holuba na báni. V okamžiku, kdy jsem podobnou, rádoby vtipnou, otázku použila k chlapci, který se sice vrtěl jako holub na báni, ale zároveň byl i Holub, vyznělo to spíš trapně,než vtipně. Když mi pak do třídy přibyl i hoch Vrabec, přísloví o vrabci v hrsti a holubu na střeše také moc nevyznívalo. Po přistěhování Hrdličky jsem zase nemohla vyprávět o ptačí letce, protože bych chlapce vystavila posměchu neptačích jmen. Lehce erotické příjemní mě pak rázně odnaučilo vyvolávat hocha příjmením, protože vyzvat dítě: „Tak se pojď ukázat, Šourku,“ jsem fakt nedokázala navzdory tomu, že úplně prudérní se necítím. Podobně riskantní jsou i příjemní v podobě přídavných jmen, protože konstatovat, že „máš diktát celý červený, Červený“ je také nic moc. Podobně seknut se lze i s příjmením Zelený, Modrý i či jakékoliv jiné barvy, o vlastnostech jako třeba Teplý ani nemluvě. Nejvíc mi ale dávají v poslední době zabrat ptačí jména. Ani jsem netušila, že jich tolik existuje. Poté, co se mi ale v jedné skupině sešel Holub, Vrána, Vrabec, Hrdlička, Straka, Špaček, Sokol a Drozd, trochu jsem se vyděsila. Zas takový ornitolog nejsem. Navíc jsem chvíli nevěděla, co tedy s Kolouchem, Daňkem, Liškou a Jelenovou?

Ale nakonec se to zvířectvo poměrně dobře sneslo. Jen doufám, že zvířecí terminologii neužívají i v hovorech o mně.  I když, nějaký ptačí přídomek by mohl být i lichotivý. Hlavně si ale musím dávat pozor na jazyk a česká pořekadla. Protože zírat jako vrána či krást jako straka není v podobném kolektivu dobré konstatování. J

pondělí 14. srpna 2017

Hlídání

Děti jsou většinou vnímány jako požehnání a radost do rodiny. Jen někdy je té radosti až příliš a vyčerpaní rodiče s úlevou uvítají nějaké hlídání. Ať už institucionální či od rozněžnělého, dosud ochotného příbuzenstva.
Mnozí ale ani netuší, jak se jejich zlatíčka v různých prostředích a pod dohledem různých lidí mění a chovají jinak než pod rodičovským dohledem. Vzpomněla jsem si na tento opomíjený fakt nedávno, při vlastní hlídací aktivitě, která byla ukončeno návratem matky. V ten okamžik se dosud líbezné a poslušné děcko rázně změnilo v uječeného arogantního spratka, který si vzteklým křikem vynucoval pozornost svého okolí, matky samozřejmě nejvíce.
„Mohli bychom mamince vyprávět, kde jsme dneska byli,“ navrhuji udiveně svému schovanci, leč dostalo se mi důrazného odmítnutí:
„Nech mě být!“ Podpořené vzteklým kopnutím do zdi.
Nakonec dokonale vyprudil i svoji matku, která rázně zvýšila hlas, takže ve finále na sebe ječeli, zatímco já se s úlevou chystala odejít domů.
      Podobný jev není ojedinělý. Všimla jsem si ho napříč všemi dětskými věkovými kategoriemi. Děti, se kterými se dá normálně vyjít  a chovají se v podstatě přijatelně, v přítomnosti svých vlastních matek přehodí výhybku a náhle jsou z nich ukňouraná či vzteklá stvoření, se kterými prostě nelze najít společnou řeč.
    Některé maminky by dokonce i překvapilo, že jejich drobeček umí komunikovat i jinak než vzteklým podupáváním či umíněným pofňukáváním. Myslím tím ve společnosti, protože doma se potomek většinou uklidní a zase se chová normálně či dle nastavených standardů. Jejich domácí pohodu většinou pak ohrozí jen nějaká návštěva, která dítě „přinutí“ k tomu, aby se předvádělo a tudíž se opět transformuje v nesnesitelné uječené stvoření.
 Mnohé lidi by určitě zajímal mechanismus, který by vysvětlil onu přeměnu, kterou by nevstřebal ani Řehoř Samsa. Určitě by za odhalení principu došlo i k nějakému ocenění, třeba od organizací věnujících se ochraně duševního zdravíJ
     Po mnoha svých zkušenostech a také letech praxe si troufám tvrdit, že jde o fenomén sice tradiční, leč nevysvětlitelný. Definovat třeba škálu neobvyklých spouštěcích momentů je takřka nadlidský úkol.
Dítě, které se v přítomnosti vlastní matky chvilkově mění v nezvladatelnou příšerku lze zařadit do množiny většinové, neb jedinců, kteří by se tak nikdy nechovali, mnoho není.
Psychologové tvrdí, že jde o přirozený jev, snahu upoutat a udržet si pozornost těch, na kterých záleží nejvíce, tedy vlastních rodičů. Mohu samozřejmě uvést i několik naprosto diametrálně odlišných výjimek, ale tam jsou zase jistě jiné metody upoutávání pozornosti.
Tento jev, kdy se dítě v přítomnosti vlastní matky chová naprosto nezvladatelně, mě v poslední době upoutal nejvíc. Přitom ale nikdy nešlo o maminky, které by se svým potomkům nevěnovaly. Mnohdy se jim naopak věnovaly velmi intenzivně, takže o pozornost děti škemrat nemusely. Přesto tento jev nastal. Zvláštní…Prostě požehnání na druhouJ.


neděle 13. srpna 2017

Příběhy z olivového ostrova aneb Když na Korfu kvetou mandloně

Jedno krásné čtenářské připomenutí hezké dovolené. Moc příjemné čtení.
                                                    Výsledek obrázku pro Příběhy z olivového ostrova aneb Když na Korfu kvetou mandloně
              Škoda jen, že jsme se s autorkou na Korfu nepotkaly. Snad se to povede příště:-)

sobota 12. srpna 2017

Hlavenec

Málokdo toto půvabné místo zná. Přesto tam mají architektonický unikát, pomník Karla VI. v otevřené krajině.






pátek 11. srpna 2017

Není pomoc jako pomoc

Často se setkávám s názorem, že vést klidný život v naší zemi lze v jen případě, když se nemusíte potkávat s doktory, právníky, exekutory a policisty. Jistě by šlo tuto imaginární množinu rozšířit o sousedy, agresory, teroristy či docela obyčejné blbce, o kterých nás poučil už Jan Werich, ale já zůstanu u toho prostého prvotního základu. A konkrétně u policistů, kteří mají v popisu práce pomáhat a chránit. Ovšem ještě jsem osobně nepotkala někoho, koho by skutečně ochránili. Někdy proto mívám pocit, že se snad potkávám s falešnými policisty, protože ti mediálně zobrazovaní skutečně pomáhají, honí zloděje, kterého vždycky vypátrají, chovají se korektně a slušně k obětem, jsou empatičtí, milí, vlídní.
Jinak si totiž neumím vysvětlit jevy, které se dějí v reálu. Když nám před lety vykradli byt, první, co tehdejší policisty zajímalo, bylo, zda jsem si to neudělala sama, v rámci jakéhosi pojistného podvodu či co. Poté se neochotně jali sepisovat škodu. Když jsem, tehdy štkající, na odchodu ještě připomněla další elektroniku, na kterou jsem v prvním kole zapomněla, ani se nenamáhal ji do seznamu dopsat. „Stejně to nikdo hledat nebude,“ mávl uniformovaný ochránce pořádku nad mojí snahou rukou a pokračoval ve své hlavní činnosti, totiž dostat mě pryč, protože jsem ho otravovala už dost dlouho. Jeden by řekl, že dneska je všechno jinak. Ó, jak by se mýlil. Kamarád nedávno zažil vykradené auto. Pachatele ještě v dálce zahlédl, kdyby „ skočil na kůň“ a jal se ho sledovat sám, asi by ho i dohnal. Udělal ovšem osudovou chybu. Zavolal policii. Přijeli za hodinu a půl. První, co je zajímalo, zda si to neudělal sám, v rámci pojistného podvodu! Deja vu. Potom dlouhé hodiny u sepisování protokolů, prokládané hlubokým nezájmem a opovržením od vyslýchajících policistů. Zdržoval je. Asi po měsíci bizarní rozhovor z policejní stanice.
„Už jste ty věci našel?“
„Ne, nenašel, já to ohlásil vám, nehledám je sám…Vy je nehledáte?!“
V podstatě mu práskli telefonem. Podobně jako když jsem já sama nedávno oslovila policistu na Letné s dotazem, kde tady mohu parkovat.
„To není moje starost, paní,“ šokoval mě svojí odpovědí v duchu současného „pomáhat a chránit.“
K následné vzrušené diskusi dojít nemohlo, neb skočil do auta a ujel. Nechal mě uprostřed noční ulice naprosto paralyzovanou.
A jelikož nejde o ojedinělou zkušenost a nejen mojí, občas mě přepadají obsesivní myšlenky o tom, jak to s tím pomáháním a ochranou vlastně je. A jak se vlastně přesně definuje policejní stát?  Nebo je to jen o lidech?

To jsou všechno otázky, na které nemám odpovědi. Jediné, co se zdá být pravdivé, je úvodní premisa. Lépe se s nimi nestýkat. Ale to už tady přeci jednou bylL?!

čtvrtek 10. srpna 2017

Umění odchodu.

Jde o skutečné umění, které ovládá málokdo. Někteří jsou si toho vědomi, proto raději nikam nechodí. Jsou raději doma. 
Nejhorší to prožívají ti, kdo vůbec nechápou proč to tak je. Nepatří k bavičům ani k těm, co by nějakým jiným způsobem byli rádi středem pozornosti. V podstatě je jedno, zda někde jsou či ne. Stačilo by tedy přijít a po zdvořilostním úvodu zase spořádaně odejít. Ale to právě moc neumí. Když už se tedy neubrání pozvání a na akci dorazí, je to většinou tak říkajíc „ na ježka.“ Termín na ježka mám z pradávného mládí, kdy jsme z hospody odcházeli až po židlích zvednutých na stůl, tedy na ježka. Zůstalo nám to. Tedy ten termín, ne už radost z dlouhého ponocování. I tak některým prostě odejít uprostřed večírku pořád dělá velký problém. Mají pocit, že tím na sebe stahují pozornost, většinou nežádoucí, tak raději vytrvávají až do hořkého konce.
Často tudíž odcházejí do společnosti s tím, že přijdou za hodinu. A ona je z toho jedna hodina po půlnoci. V tom lepším případě. Jindy třeba až za světla, prostě na ježka. Z vyprávění vím, že jde fakt o velký problém. Vnitřní boj. A protože se mi to čas od času rovněž přihodí, dovedu ten pocit zmaru dobře pochopit. Přijde to naprosto nečekaně.  Stav, kdy najednou neumím přesně rozpoznat okamžik, kdy je vhodné odejít. A vůbec v tom nehraje roli alkohol, jen vtíravý pocit, že se to zrovna teď nehodí.  Popravdě řečeno si to asi namlouvám, protože určitě nejde o zásadní společenský problém. Jde o pocit. Navíc, když se soustředím, odhodlám a fakt odejdu, nic se neděje. Co by se také dělo? To si rozumově samozřejmě vysvětlit umím. Ale pocity jsou někdy silnější a tak prostě odejít uprostřed večírku (ale klidně i odpoledníčkuJ)  mi  v těchto situacích dělá velký problém.  Řadím sama sebe do množiny těch, kteří nechápou, proč to tak je. A tak radši zůstávám doma. A dumám nad těmito společenskými podivnostmi, které se čas od času přihodí každému z nás. Ale občas si ještě dopřeji trénink, protože umění odchodu se prostě trénovat musí, jinak tato schopnost úplně zakrníJ.

A vlastně by mě docela zajímalo, zda podobný pseudoproblém také někdo řeší?

středa 9. srpna 2017

Křečovice

Tradiční cíl letních výletů. Památník Josefa Suka. Vždy vlídný průvodce, přímý potomek samotného mistra, což celé prohlídce dodává ještě větší šmrnc. Kostel svatého Lukáše a hrob hudebního génia.

A pro ty, co nejsou příznivci klasické hudby a Křečovice jim tudíž nic moc neříkají, je tu filmový kvíz. Copak se tu asi natáčeloJ







A teď kvíz:-)