čtvrtek 31. července 2014

Udavačka

   Agresivita v naší zemi postupně roste. Nedávno jsem si povšimla, že udavačství a šmírování má být zakomponováno i do našich (nejen) daňových zákonů. Prostě udej svého souseda. Z toho usuzuji, že se opět vědomě cílí na ty nejnižší lidské pudy jako kdysi.  Běžní obyvatelé, natož pak ti, kterým se podobné praktiky příčí, se stanou minoritou a naopak, většina si začne hojit své ego na určité legální formě stalkingu.
Nemusím mít samozřejmě všechno, leč mohu konstatovat, že jednu takovou šmíráckou osobu ve svém okolí mám.  Umí znepříjemnit život širokému dalekému okolí. Není na první pohled nebezpečná, kdo by také čekal podobné zrůdnosti od matky od rodiny. Ne, že by nevydávala nějaké varovné signály. Mnozí ale neuvěří, dokud nepocítí na vlastní kůži. Že pak jde o poměrně nepříjemný střet netřeba asi dodávat.
Donedávna jsme v tom doma viděli katastrofu, ale nyní pozvolna měníme názor a začínáme si vážit podobného tréninku na setkání s dalšími podobnými prevíty.  Sledujeme její praktiky a žasneme, čeho všeho je zatrpklý jedinec schopen.  Není nad to, učit se od „odborníků“. Mně to navíc přináší dokonalé motivy a zápletky do potencionální knihy, protože podobné zrůdnosti, záludnosti či zvrácenosti by prostá fantazie jednoduše nevymyslela, třeba opsat ze života.
Není to poprvé, co se do popředí dostávají tyto lidské vlastnosti, které obecně nazýváme jako záporné. Udavače si pěstoval okupační i komunistický režim, jehož dozvuky prosakují do současnosti víc než je zdrávo. Sice si stále namlouváme, že tomu tak není, ale některé obrazy našeho veřejného života v podstatě mluví o opaku. Leč, zatím nás to jako veřejnost nechává v klidu. Každý si bojuje se svým udavačem a ti velcí jsou nám (zatím) ukradení.
Nejsem si jistá, zda je to ta správná cesta. Kdo nereaguje jako by s tím v podstatě souhlasil?  To je asi příliš přísné konstatování, leč pravdou zůstává, že podobných jevů výrazně přibývá. Někteří se totiž rozpomněli na své zkušenosti z doby minulé a úspěšně ji praktikují i dnes. Cítíce se v právu, samozřejmě. Většinou se s nimi nedomluvíte. Někdy je ani nedešifrujete, jsou tak záludní, že třeba ani netušíte, že je máte za zády. Pokud to ovšem náš parlament posvětí, pak začne být v naší zemi teprve veselo. Mezilidské vztahy získají na nové pikantérii. Musím říci, že jde o celkem temnou vizi, hlavně proto, že s podobnou mrchou mám vlastní zkušenosti.  A také proto, že je nabíledni, že v současné atmosféře je pro podobné experimenty velmi úrodná půda.
Ale zase je pravdou, že každá akce vyvolává reakce. Kdysi jsem někde četla, že je dobré být reaktivní a vyvolávat (nejlépe pozitivní) reakci. Takže se vlastně dají očekávat světlé zítřky. Že asi s temným rámem raději nezmiňovat, je třeba myslet pozitivněJ


středa 30. července 2014

Letní město

Rozpálená letní Praha je příjemně lenivá. Lidí je viditelně méně, a pokud se nepohybujete v centru, kde je turistická hlava na hlavě, je v pražských ulicích relativní ticho i klid. Pokud už jste v Praze a nerelaxujete někde u vody nebo v horách, pražské ticho láká k putování zapadlými uličkami či k návštěvám muzeí či galerií. K setkáním v zapadlých zahrádkách.
Nejlépe tedy pěšky, protože MHD nepatří k mým šálkům kávy a cestování autem se podobá sázce do loterie. Miliony objížděk a překopaných komunikací vás totiž mou zavést do míst, kam jste se rozhodně dostat nechtěli. Rozkopaná místa navíc rostou jak houby po dešti. Sjíždíte se tedy do jednoho pruhu, abyste pak hodiny putovali krokem, a je jedno, zda jste v Holešovičkách, Nuselském mostě, na Vypichu nebo na dálnici D1... 
Takže i vozem do zapadlých uliček, kudy se lze prosmýknout někam, kam je potřeba. 
Ale pěšky je to v letní Praze snad nejjistější. A člověk narazí na místa, přímo kouzelná. A to mluvím hlavně o Letné, protože zase nějak moc daleko prostě nedojdu….

úterý 29. července 2014

Proti proudu času

 Příjemná letní potulka v Rudolfových sadech. Potom krátké seběhnutí po Belcrediho třídě.Nejdřív tedy pražená káva v hotelu Mercur a pak rychle dolů. Sraz máme na Bělského třídě a po Belcrediho je to rychlejší. Dalo by se i Rudolfovou třídou, ale tam není to dobré kafe v hotelu Mercur.
Jdeme do Eliščiných lázní, takže musíme přes most Františka Josefa I. do centra.
 Zpátky to bereme přes Bubenský pivovar, kde mají skvělé pivo.Rozcházíme se u Holešovického klubu velocipedistů, někdo jde kolem Vendlerovy továrny, zbytek se vydal kolem Umráthovy kovodělné. Příjemný den zakončíme v oblíbené restauraci V Sadech.....J

Tak nějak mohlo vypadat odpoledne na Letné cca před 110 lety. Jiné názvy ulic, jiná atmosféra, jiná dimenze.
A přesto pořád stará dobrá LetnáJ

Genius locciJ

                                            Dříve hotel, dnes casino. Jméno ale zůstalo:-)
                                                 Erhard se stále drží, díky bohu:-)
                                            Dříve Brouk a Babka, dnes bageterie:-)


Na Ovčárech se kdysi prostě pásly ovce:-)
                               Škoda, že dnes musí vždycky někdo všechno počmárat a zničit
  Ale i zde ještě zůstala zachovaná tajuplná zákoutí. Třeba u nejstarší sakrální stavby na sedmičce
                                        I rušná "Belcrediho" se dá někdy zachytit téměř bez aut:-)



pondělí 28. července 2014

Do švestek

Do švestek chtěli být vojáci, co před sto lety rukovali, zase zpátky doma. Že tomu tak nebude, to zjistili velmi brzy. Ovšem před sto lety, to byl tehdy v úterý 1914,poslechli výzvu Mým národům a nastupovali do konfliktu, který měl být podle všeobecných představ do podzimu minulostí.Jo, člověk míní a ...v tomto případě politici...mění. 
Nám, přesně po sto letech od vypuknutí První světové války, jen zbývá věřit, že nemáme za sebou svoje současné Sarajevo. Protože ani tehdy po Sarajevu netušili, co to přinese. A stačil měsíc a všechno bylo jinak. 
Sto let pryč a poučení žádné...
Tak snad alespoň vzpomínka na naše dědečky v rakouské armádě. 

neděle 27. července 2014

Poslední tečka za rukopisy

Letní čtení zatím převážně věnuji Miloši Urbanovi. Nějak mám náladu na jeho starou Prahu, mystiku, působ vyprávění. Tak si opakuji dávno přečtené knížky, ve kterých znovu objevuji jednak kouzlo a jednak zase něco nového. Nově mě nadchla Prague Piccola, vrátila jsem se k Lordu Mordovi a si zopákla Semikostelí. Spolu s nedávnou Přišla z moře je to zajímavý koktejl, který mě hodně baví. I další kniha je tedy Urbanova, tentokrát asi hodně stará, je to Poslední tečka za rukopisy. Je zvláštní, že jsem ji asi četla,ale paměť slábne, tak je to pro mě zase jako novinka. A zajímavá.Taková směs mystifikace a faktů, že se jeden neví, co je pravda a co ne. Je to svěží a příjemné čtení, které zajímavě kombinuje možné i nemožné a hlavně baví. Jeden by neřekl, že jde o prvotinu, které už je tolik let. Dobrý příběh.
                             

sobota 26. července 2014

S nadhledem...

Na dnešek připadá svátek všech Aniček. Lidová slovesnost jim přisoudila začátek postupného (nikoli globálníhoJ)ochlazování a nenápadné přehození výhybky směrem k podzimu. Měsíc léta je pryč. Tak jsme na to koukli trochu s nadhledem neboli jsme se vypravili blíž ke slunci, když náš teď čekají ta chladná rána. Zážitek to byl opravdu žhavý...















































pátek 25. července 2014

Vážíme si vás


........tak to hlásají všechny možné reklamy, které se nám připletou do cesty. 
Naposledy jsem takovou hlášku četla na výpisu České spořitelny, která mi na konci všech položek, které si strhla za reálné i nereálné úkony, které údajně provozuje s mými penězi, sděluje, že si váží, že jsem jejím klientem. Asi právě proto všechno od srpna výrazně zdraží. 
  Stále víc mě to utvrzuje v přesvědčení, že ve strožoku či ve slamníku je těm několika mým korunkám rozhodně líp. 
     Nicméně, váží si nás prý i jinde... Třeba u telefonních operátorů.... 
Názorná ukázka nedávno. Mamince se rozbil stařičký aparát. Potřebuje tedy nový. Normální, obyčejný, bez všech možných vychytávek, které jsou stejně na nic. Prostě chce telefonovat, respektive přijímat hovory od nás.
 Tedy jdeme do zdejších autorizovaných prodejen. 
V první se nás ujme jakýsi chlapeček, v podstatě skoro hned. Pouhých deset minut nás tam nechal postávat. 
„Jak vám mohu posloužit“, zašvitořil líbezně v okamžiku, kdy jsme se utábořily před těmi finančně nejluxusnějšími dotykovými aparáty.
Jakmile ale zjistil, že chceme aparát pro důchodce, nemáme žádný paušál a nehodláme se ničemu upsat, rázem o nás ztratil zájem. Pohrdavě se zašklebil, mávl rukou a zmizel někde v útrobách prodejny. ...........
Takoví sofistikovanější šmejdi, řekla bych.
    Odvlekla jsem maminku pryč. To nemáme zapotřebí, nebudu se doprošovat u nějakého nevychovaného froce.
    U konkurence, které je v okresním městě hned naproti, jsme také neuspěly. Nejen že se s námi nikdo nebavil, ale čtveřice děvčat, která zde zoufale zírala do monitorů, byla tak hrozivě pomalá, že bychom tam mohly strávit dovolenou, než by se na nás dostalo.....
     Nebudu se ponižovat kvůli nějakému trapnému tele-aparátu u firem, které sice hlásají, že si svých zákazníků váží, ale běda, když nechcete jejich nejnovější zboží, podepsat co nejvíc nenevýhodnější smlouvu či podobné atributy............
    Je to tak ovšem takřka všude. Je strašně únavné být pořád ve střehu a v pohotovosti, abychom si vybojovali slušné zacházení, férové služby, a pořád se vás nesnažil někdo okrást, podvést či odbýt.
    Zajímalo by mě, zda u nás ještě existuje instituce, která si svých klientů, zákazníků či třeba pacientů doopravdy váží? Asi těžko hledat jehlu v kupce sena. Nicméně, nevycválaní prodavači předražených telefonů mě maximálně tak rozladí, případně vytočí. 
   Ovšem třeba někteří bohové v lékařských pláštích a jejich přezíravost vůči pacientům…….. 
  Ale o tom příště, to je téma na vážnější notu. Protože někteří arogantní floutci jako zaměstnanci mobilních operátorů či třeba ke klientům "vstřícná"banka mě vedou maximálně k tomu, že si o nich myslím své. A snadno změním základnu. S těmi doktory a s tím, jak si nás (ne)váží je to o dost složitější. Tak o tom jindyJ

čtvrtek 24. července 2014

Pokrok nebo regrese

    K mé představě letní dovolené patří kromě nicnedělání a povalování se u moře neodmyslitelně i kniha. Bývaly doby, kdy jsem v kufru vláčela tolik knih, že bych dnes za zpřísněných letištních pravidel jistě překročila povolený váhový limitJ.
Přesto samozřejmě i dnes knihy letí za hranice všedních dnů s námi a dostane se jim zde poctivé konzumace.
 S papírovou knihou v ruce na břehu moře či u bazénu se ovšem pozvolna stáváme ojedinělými exempláři, které se v podstatě mění v exoty. Taková novodobá ProměnaJ.
Pro relaxaci již převážně slouží technika. Napříč generacemi.
Samozřejmě, většinou bez ohledu na nějaké okolí, jak je trendem současnosti, takže mnohé mobily vyhrávají na celé kolo. Nějaká sluchátka či ztlumená hudba zjevně není potřeba.
Ti, co neholdují muzice, pak do toho věčně civí. Na lehátku, v bazénu (je nutno odeslat několik selfies, samozřejmě), v moři, v restauraci.
 Obzvlášť pikantní pro můj sžíravý úhel pohledu jsou ty dvojice, patrně zamilované, což lze odhadnout nikoli ze vzájemných doteků a zamilovaných pohledů, ale ze stejné barvy či typu mobilu, protože sedí u stolu a každý zírá na svůj monitor.  Že jim číšník donesl nějaké jídlo, vnímají jen tak mimochodem a po americkém způsobu (jen vidličkou) namátkově cosi polykají a přitom napjatě sledují svůj mobilní přístroj.
Abych této pokrokové skupině třeba nekřivdila, oni i čtou. Samozřejmě na čtečce, což prý je efektivnější čili pokrokové. Budiž…..

   Když jsem si tedy při nekonečném čekání na zpožděné letadlo vyndala opravdovou knihu pro ukrácení dlouhé chvíle, mohla jsem směle suplovat muzeální kousek. Někteří dokonce pozvedli oči od svých digitálních her a několik vteřin udiveně zkoumali, cože to vlastně vidí. Vzápětí už zase zabořili oči do svých přístrojů, protože co kdyby jim za tu chvíli ve virtuálním světě něco zásadního uteklo?  Všichni (většina) tak sedí nad svým přístrojem, zírají do něho nebo mlátí do klávesnice, k tomu jim duní muzika. Nemluví spolu, nevypráví si, jsou on line…J

středa 23. července 2014

Rhodský kolos

Kdysi patřil kolos na ostrově Rhodos k sedmi starověkým divům světa. Já jako div světa vnímám celý Rhodos dodnes. Jezdím tam ráda. Dosud vždy jsem tam našla klid, pohodu, čisté moře, vlídné lidi, výborné jídlo…Prostě všechny atributy, které většinou nabízí celé Řecko, ale Rhodos jaksi v míře nadstandardní. Letošní pobyt v klidném hotelu na tiché pláži to znovu potvrdil. Jediný rušivý element, který se ve zdejším okolí vyskytoval v míře větší než velké, byl element ruský. Člověk měl občas intenzivní pocit určité invaze, což zvláště v letních měsících přináší nepříjemné asociace. Navíc ta jejich hlučnost a rozpínavost je někdy opravdovou zkouškou mezinárodní tolerance. Přiznám se, že pokud by praktická zkouška měla probíhat v prostorách našeho hotelu, asi bych propadla. Naštěstí, náš hotýlek byl onoho návalu prost, byť některé zajímavé exempláře se samozřejmě vyskytovaly i zde. Není úniku. Zdá se, jako by zde objevili svou novou destinaci, protože takovou koncentraci azbuky na metru čtverečním zde opravdu nepamatuji. Ale časy se mění….
Nicméně, jiné mouchy bych asi neobjevila. Rhodos je věrný své pověsti, je to krásný a bohem políbený ostrov. Sice zde dost podražilo, ale to je problém nikoli pouze řecký. Řekové samotní se pak nikterak nemění. Klid, pohoda, ono to všechno nějak dopadne. Hlavně se nestresovat. A tak jsme se nestresovali. Kdo by také chtěl, pláž, moře, výborné jídlo, dobré víno…. Prostě pravá letní pohodička.

Takový současný div světaJ