Zločin ve škole

Jeden mediálně známý pedagog přispívá do veřejné diskuse o školství názorem, že když děti učíme cizí jazyk, pácháme na nich zločin. Je to zbytečná ztráta času, na jazyk už máme překladače či umělou inteligenci, děti se mají ve škole učit úplně jiné věci. ¨

Asi na tom něco málo je. Jenom nevím, jak taková situace vypadá prakticky. Zadám do překladače větu, kterou chci sdělit? Nebo ji špitnu do telefonu a ten ji obratem štěkne po tom, s kým se právě bavím? Myslím si, že něco na tom je. Jen je to takové neosobní a také to zbavuje děti náhledu do cizojazyčné kultury. Na druhou stranu, vzdělání bude úplně k ničemu, když se začneme ve velkém spoléhat jen na umělou inteligenci či strojové učení.

Také by bylo dobré vědět, co si tedy v těch školách představuje? Co učit a co dětem předávat, když vlastně nemáme co? Ráda bych totiž slyšela relevantní argumenty.  Memorování je na tapetě už dávno, nechat dítě školou povinné, aby se naučilo básničku zpaměti, je dneska už takřka trestný čin.

 Podle mého by bylo úplně nejlepší školu zrušit. Nechat první až pátou třídu, naučit je číst, psát, trochu počítat. Aby děti poznaly, kolik je hodin, uměly se obléct a najíst, případně si něco přečíst. Trochu by potrénovaly schopnost mluvit, aby se uměly i reálně, nejen virtuálně, na něco zeptat.

A dost. Pak bych je vypustila do světa. Pracovat, cestovat, sportovat. Škola jen pro zájemce. Kdo chce, dobrovolně, bude se nadále vzdělávat. Otázka, co ve škole učit, tím ale pořád zůstává nezodpovězená.

Nelze samozřejmě vyloučit, že časem nebude do školy chodit nikdo. Podnikavé děti se obejdou bez vzdělání, tvrdí onen pán. Možná nakonec bude školní docházka označena za nějakou extravaganci.

Předpokládám, že by školy zůstaly jako takové malé ostrůvky pozitivní deviace, kde se bude rozvíjet komunita lidí, které se vzájemnou inspirací a následnou spolupráci dovedou k nějakému jinému náhledu na svět.

 Trošku problém bude asi s prosazením. Povinné vzdělávání je u nás ze zákona pořád do patnácti let. K prestiži se často řadí i pobyt na nějaké soukromém osmiletém gymnáziu. A mít vysokoškolský titul je také velmi in. Že často nejde o tu cestu, o vzdělání, ale o ten cíl, papír a titul na konci, to se moc nahlas neříká. Na veřejnost se takové pravdy moc nevytahují. Možná proto se pořád nemůžeme dobrat jádra pudla, a totiž toho, co vlastně převážně učit, aby to dětem jednadvacátého století k něčemu bylo. A pořád nevím, co je větší zločin, zda učit děti cizí jazyk nebo jim nabídnout vizi, že všechno za ně vyřeší umělá inteligence?

Některé školy to sice řeší alternativními pokusy o vzdělávání, jiní setrvale lpí na klasice. Někteří adorují AI, jiní zase se bojí. A mezi tím se plácají děti školou povinné, které se vlastně stávají takovými pokusnými králíky. Už řadu let. A pořád není vidět světlo na konci tunelu.

 

Noc filmožroutů

 Proběhla sice již minulý pátek, ale to nic nemění na její zábavnosti a kupodivu, i potřebnosti. Jde o letitý zvyk v naší škole, děti si zorganizují filmovou přehlídku a celou noc pak sledují společně filmy. Mohou si vybírat, přecházet z "kinosálu" do "kinosálu". pojídat popcorn a diskutovat o filmech. Kdo vydrží, nespí celou noc. Já tedy vytuhla v půl čtvrté, ale byli tací hrdinové, co fakt nespali. 

Bylo to letos víc o diskusi a tmelení se mezi sebou. Posedávali v hloučcích na chodbách a povídali si. Pravda, spíš o sobě a vztazích než o filmech, ale bylo to asi právě to, co potřebovali. 

Někteří na filmy koukali vytrvale, jiní si vyběhli ven zahrát fotbal nebo pink ponk nebo jen tak, posedět a pohovořit na lavičce. Vše v areálu školy a tentokrát i naprosto bez komplikací s okolním obyvatelstvem, které na nás rádo během podobných aktivit volá Policii. Prý rušíme noční klid. 

Abych nebyla na obyvatele okolních domů nespravedlivá, nejsou to všichni. Máme tam jednu "fanynku", které zjevně vadíme apriori. Volá Policii kvůli parkování učitelů, kvůli hluku dětí či dokonce kvůli tomu, že děti o polední pauze- cituji: obsadily lavičku v parku a ona si neměla kam sednout!

Nu, nezávidím Policii, že na každé takové udání musí vyjet, jelikož většinou je to bezpředmětné. Jednou za ty roky fakt děti šíleně hlučely, ( bylo to dva dny před prázdninami), jednou opravdu učitelka neparkovala v předepsané pětimetrové vzdálenosti od přechodu. Ve všech ostatních případech to byl zbytečný výjezd Policie. 

Tentokrát byla naše favoritka asi už na víkendu nebo unavená, neboť nikdo si na nás nestěžoval ani nevolal Policii proto, že si skupina děti povídá na pozemku školy.  A opravdu si povídaly, v klidu a pohodě. Asi také potřebují být víc spolu, jen tak si poklábosit. 

Je také hezké vidět, jak děti jásavě běží do školy, užívají si to tady a ráno je dost obtížné poslat je pryč. Ještě by tu byly:-)

Takže suma sumárum, zhlédli mnoho filmu, prokecali celou noc, užili si netradiční školu. Dva roky to kvůli covidu nebylo možné. Letos se to vrátilo. takže Filmožrouti 2022 jsou pryč, ať žijí Filmožrouti 2023.

Špatné známky

 Nedávno jsem někde zahlédla titulek, že špatné známky děti stresují, ale bez nich nepracují. Bohužel, zase mi to někde zmizelo v hlubinách sítě, takže jsem text nečetla. Ale i titulek byl inspirací k zamyšlení, protože tomu tak je. Děti většinou chtějí dobré známky. Ale čím dál tím víc zadarmo. Už dvojka je pro ně neúspěch. Vycházím ze svého pozorování, možná je tomu jinde jinak. Chceme je slovně hodnotit, vytáhnout na slunce jejich zájem, tedy co je samotné rozvíjí a baví. Ovšem opakovaně narážím na to, že když nejsou známky, nepracují. To není z mé strany odsudek, já je chápu, protože to je věk. Mají jiné zájmy a priority. Až později člověk přijde na to, že když ho něco zajímá a chce o tom vědět víc, musí sám jít do hloubky, opakovat si, co už ví, nějak si v tom udělat pořádek, pracovat na sobě. To v pubertě logicky nejde. A tak se známkuje, byť je to dnes velmi nepopulární a bojuje se proti tomu. Jenže oni ty špatné známky neumí unést, stresují je, mají pocit, že to nezvládají a mají spoustu dalších argumentů, proč je pro ně trojka, tedy známka dobrá, naprosto šílená.  Když to vypustíte, hodnotíte jen slovně, většina z nich pak automaticky přestane pracovat. Dobře vědí, že ve slovním hodnocení není prostor pro pregnantní vyjádření jejich přípravy, jako: kašleš na to, nic neděláš, jsi flink a lhář. Tady by okamžitě nastoupila hlídka pro dětská práva, to nejde jim takto říkat.

Řeknete to tedy opisem, eufemisticky, a z toho si oni nic nedělají. Nemají nad sebou ten bič nebo to hodnocení v podobě známky…

A proč to píšu? Jako zamyšlení, co s tím. A také proto, že si s tím úplně nevím rady. Umím (alespoň zčásti) obě varianty. Známkovat i psát dlouhé elaboráty, hodnotící jejich práci. Známky chtějí jen dobré, hodnocení reflektují jen pozitivní.

Někdy (často) mám pocit, že se pořád pracuje jen na té učitelské straně. Jako že musíte být hodní, vtipní a zábavní. Děti pak vedeme k tomu, že nemusí nic. Učitel je musí zabavit. Dát jim zpětnou vazbu. Nesmí jim dát pětku.  Hodnocení učitelů, pokud někde je, je většinou anonymní. Taková  soft platforma, odstřel si svého učitele. Oni tam „ vyblijí“ vše, co se jim zrovna nelíbí, učitel nemá šanci reagovat, vysvětlit, pochopit.

Ale jak pracovat s dětmi, které makají jen za známku? A ještě za tu dobrou, špatná je přeci stres. A chyba učitele.

Ano, někdy to tak může být, ale není to trvalý jev.

Jak pracovat s dětmi, které otázku: co budeme dělat, co by vás tak zajímalo?“ interpretují jako chaos a zmatek. Jak oni mají vědět, co budeme dělat? Co je zajímá?

A takových otázek bych mohla klást nekonečně. Zkusím dohledat ten původní článek, jehož titulek mě inspiroval. Jestli píšeme o tomtéž nebo zda máme rozdílný úhel pohledu. Já to dneska vidím takto. Ale jistě je to jinde jinak? Jak třeba….?

Rizikové pracoviště

Když chodím dávat krev, je třeba vyplnit dotazník ohledně svého  zdraví. Jednou z kolonek je dotaz, zda pracujete v rizikovém prostředí. Dlouho jsem velkoryse zaškrtávala ne, přeci škola je chrám poznání:-), místo, kde se střetává mládí se zkušeností a zcela jistě ji nelze srovnávat třeba s uranovými doly či výškovými pracemi:-). nedávno se ale objevila nová sestřička, asi hodně osvícená, která mě přesvědčovala, že škola je výjimečně rizikové pracoviště. Tak ať koukám pěkně zatrhnout ano. Je tam hluk, stres, infekce, úrazy....Nu, měla pravdu, to zase ne, že ne. A to jsem ještě netušila, jak rychle se mi její teorie potvrdí. Když se onehdy i v Praze objevil sněhový poprašek, děti ho vítaly s velkým jásotem. A já prvně ochutnala, jak bolí přímý úder ledovou koulí přímo do oka. To byl tedy sestřel. Nutno tedy podotknout, že nikoli úmyslný, ale sestřel to byl. Několik dní jsem na oko moc neviděla. Ke slovu přišly sluneční brýle. Ale oko vydrželo, jen na dozoru jsem nyní o něco víc obezřetnější:-).Teorie o rizikovém pracovišti dostala mnohem výraznější kontury. Příště už zcela jistě v krevním dotazníku zaškrtnu kolonku ano. 

Neonacista ve škole

Přesněji řečeno, bývalý neonacista. Polepšený. Člověk, který prozřel a nyní o svém pomýlení jezdí vyprávět dětem do škol. A v rámci svého turné si vybral i naši školu. Nejprve ale navštívil Českou televizi, kde byl hostem pořadu Události, komentáře. Pod titulkem polepšený neonacista. A druhý den dorazil k nám. Docela sympatický mladík. Vyprávěl dětem svůj příběh, vyprovokoval je i k otázkám. Mě tedy nejvíc fascinovalo, že to celé probíhalo v němčině, bez tlumočníka. Děti rozuměly, diskutovaly a vedly naprosto faktickou a rozumnou diskusi. Zdálo se, že i německého konvertitu publikum zaujalo, slíbil, že při další návštěvě Čech zase přijde. Třeba debatovat o naší současné politické scéně a některých jejích extrémních projevech.  Zajímavé to bylo.  I v paradoxním kontextu toho, že hned další setkání máme besedu o holocaustu. Pořád se něco děje, v naší škole se jeden opravdu nenudíJ

Kleopatra

A příběh z Egypta má pokračováníJ. Když se děti dozvěděly, že po Caesarově smrti se do Kleopatry zase někdo zamiloval, tentokrát Antonius, chlapci vznesli dotaz, zda ale už nebyla moc stará???

Kolik je pro ně stará nějak nechtěli sdělit, tak se slova chopila děvčata. Nyní cituji: „ Stará mohla být, ale on už asi byl nějakej dědek, třeba tak (chvíle přemýšlení) třeba tak padesátiletej…Jí, když t byl její druhý vztah, mohlo být tak čtyřicet, takže i když byla stará, byla mladší než on takže je to jedno, je ti to jasný….?

Chlapci chápavě přikývli a my se mohli vrátit k dalšímu výkladu v hodině dějepisu. Zajímavé emoce vybudily u primánů Caesar, Kleopatra a AntoniusJ

Pokus o lidovost

Většinou mluvím spisovně. Baví mě to. A není to jen z hlediska profese, prostě to tak mám, byť zcela jistě nejsem ortodoxní a také si umím pustit pusu na špacír. Nyní jsem chtěla oživit hodinu, malí primáni, zjevně vyčerpaní blížícím se víkendem, již tak apaticky seděli v hodině, duchem jinde. Ve snaze přivolat je zpět, vložila jsem do výkladu hovorový termín, ..."Kleopatra tehdy klofla Caesara."Zaujala jsem, leč trochu jinak, než jsem čekala. Nastalo totiž vyptávání, kam ho klofla, kolikrát, zda to bolelo....Dost jsem se tedy musela držet, abych zachovala dekorum. Tento termín tedy již není lidový, ale zastaralý čili archaický. Klofnout někoho se prostě nepoužívá, jak mě poučili. Maximálně tak někoho sbalit:-) Zase jsem o něco více in:-). A moje lidovost dostává na frak:-).

Matematika

Matematika jako povinný maturitní předmět. Téma staré jako reforma školství sama. Pořád se o tom diskutuje a pořád to nemá hlavu ani patu. Jsem příznivec matematiky a matematického myšlení, byť jím zcela jistě nedisponuji.  Vnímám matematické schopnosti tak trochu jako dar, něco jako hudební sluch. Tedy buďto je máte nebo ne. A pokud ne, pak se ovšem těžko učí. Mám vlastní zkušenost se zpěvem, i když zpívám velmi ráda, na veřejnosti raději ne. Kdyby na mé schopnosti zpívat závisela moje profesní budoucnost, asi bych měla smůlu. Stejně jako ti, co neumí matematiku. Patrně tedy neodmaturují. Nedostanou se na vysokou.  Jejich profesní dráha bude jiná. Neříkám, že zrovna horší nebo třeba i lepší, ale rozhodně jiná. Jiná, než byl původní záměr. Ostatně i zde mohu posloužit vlastním příměrem. Moje neschopnost naučit se chemii vedla k racionální úvaze, že nepodám přihlášku na vytouženou medicínu. Kdyby mě ale někdo nutil z chemie maturovat, asi bych se nedostala na žádnou vysokou školu.  Moje cesta by se ubírala diametrálně odlišný směrem. Směrem, který jsem si sama ani nemohla vybrat, stejně jako ti, co si nemohou vybrat něco jiného než matematiku. Skutečně by mě zajímalo, kolik osvícených zákonodárců, kteří o tomto rozhodli, došli v matematice dál než k trojčlence. Nebo kolik z nich z matematiky maturuje? Těžko říci. V některých diskusích na FB, zejména v bublině scio, se objevují termíny, že maturita z matematiky zničí život tisícům středoškoláků. Nemyslím si, že zničí. Ale určitě pozmění. Protože řada z nich (někteří se zapřou a dokážou to) to prostě nedá. Stejně jako já bych nedala zkoušku ze zpěvu.  Ještě v předminulém století bych nemohla učit. Kantor tehdy musel umět nejen zpívat, ale i hrát na dva hudební nástroje. Prostě bych to dělat nemohla. Stejně tak nebudou moci dělat svoji práci ti, co nezvládnou matematiku. Je to asi drsné, je to možná i zbytečné, ale je to prostě tak.

Loučení se školním rokem

Je pozvolné. Někteří jsou sice duchem na prázdninách již dávno, ale teprve tento týden se ten konec dá nazvat oficiálním. Tedy jeho zahájení. Zahájení konce:-) Začali jsme školní slavností. Včera v podvečer. Počasí nám přálo, tedy se mohlo slavit o sto šest. 
                                                                   
                                                                  
                                                                  

Antifetfest

Antifetfest je studentský filmový festival. Studenti sami točí filmy s protidrogovou tematikou. Vše pod záštitou MHMP.  Letos jsme dali dohromady dva týmy, mladší, kde základ tvořila tercie a starší ze septimy. Oba týmy pracovaly velmi pěkně, vytvořily si vlastní scénář a příběh poté natočily. Po odevzdání probíhalo internetové hlasování, ze kterého následně vznikla cena diváka. A 14. června v Lucerně proběhla finální filmová soutěžní přehlídka. Takové malé filmové protidrogové Karlovy VaryJ. A velký úspěch pro naše studenty. Tercie si odnáší cenu diváků a kluci ze septimy palmu vítězství. Oběma týmům srdečně blahopřejeme.  

Poslední zvonění

Tak další oktávě dnes odzvonilo. Tradičně, nic nového pod sluncem. Ranní divočina u školní branky, kdy Vás zadarmo do budovy nepustí. Dopolední rekapitulace škod, které s sebou tato letitá aktivita přináší. Poté zvonění a cinkán klíči a další skupina vypuštěna vstříc vlastní dospělosti. Dnes sice pod mrakem a v děsné zimě, ale jistě s velkou radostí, kterou každý nový začátek přináší. Teď ještě odmaturovat:-)

Připomínky

Už dávno jsem srozuměna s tím, že kantor musí čas od času vydržet nejapné připomínky svého okolí ohledně prázdnin, krátké pracovní doby, obědům ve školní jídelně či jízlivých poznámek na  to, že hodina má jen čtyřicet pět minut. Po pravdě řečeno jsem se kdysi domnívala, že se vůči podobným připomínkám stanu imunní a třeba klasické poznámky o neustálém volnu, hraní si s dětmi či dovolené v podobě školního výletu či lyžařského výcviku mě nechají v naprostém klidu. Tato premisa se bohužel ukázala naprosto chybnou.

Kupodivu, nerozčiluji se tolik nad dětskými nedostatky, jejich křik, nejapné poznámky či nekonečný rejstřík rozmanitých výmluv, mě většinou nechávají v klidu. Když ale stejně nejapný repertoár na mě zkoušejí rodiče či jiní dospělí lidé, rychle ztrácím svou léty pracně nabytou vyrovnanost. Žádat pochopení od tatínka, který vám vehementně tvrdí, že jeho děti marodí, zatímco vy dobře víte, že všichni, včetně těch školou povinných, odjeli na mimosezónní zlevněnou týdenní lyžovačku do Alp, je dost obtížné. Stejně jako posléze chtít od jeho dětí, aby nelhaly.

    Dospělá varianta ve mně, přirozeně, budí obzvlášť silný pocit rozladění. Zejména, když jde o lidi, kteří se nějakým způsobem aktivně prolínají s mým životem, které potkávám nebo se s nimi dokonce vídám pravidelně. Kdybych jim alespoň mohla říct, že lžou nebo mají nejapné poznámky. Ale to dost dobře nejde, protože dospělé lidi nevychovávám.

 A také mi někdy trochu chybí odvaha. Kdykoliv si totiž vzpomenu, že po podobném odhalení většinou nastane drsný verbální souboj, nechce se mi dráždit hada bosou nohou a raději si své poznatky nechám pro sebe.  Není to asi nic k chlubení, ale je to i cesta k zachování určité dávky duševního zdraví. Dobře vím, že ve školství je psychická vyrovnanost zlatou hřivnou a udržet si ji dlouhá léta je vskutku obdivuhodné.

Znám samozřejmě řadu kantorů, kteří to dokázali a i po čtvrtstoletí stráveném za katedrou jsou pevní jako skála a jejich autorita z nich vyzařuje na hony. Někteří učí ještě déle a to už je podle mého takřka na medaili za odvahu, protože dnešní děti jsou úplně jiné než ty před třiceti lety, a pokud jejich výchovu zvládá stále stejný (a vyrovnaný) jedinec, je prostě nejen schopný, ale hlavně statečný.

    Možná by se měla odvaha všeobecně víc zdůrazňovat a začít třeba systematicky oceňovat, protože zkrotit znuděnou třídu deváťáků a zachovat si při tom vlastní důstojnost, není úplně snadnou aktivitou. Ale na to, podotknou jistě věční oponenti, existují přeci pedagogické školy.

 Nu, zrovna nedávno jsem hovořila s čerstvým absolventem fakulty, který se mi svěřil, že rozpustilého žáka základní školy během své studijní praxe nepotkal. Sice nastudoval tuny teorie, zná všechny metody tvorby ŠVP i RVP, ví, co je dyslektik i dysgrafik, chápe inkluzi i veškeré alternativní metody, leč postavit se před rozdivočelou devítku (čímž nemyslím zbraň)si netroufá.

    Ovšem podle mého by si měl každý pořádně rozmyslet, než se pustí do studia pedagogiky a hlavně, zda to vypětí doopravdy zvládne, aby nakonec neskončil v péči psychiatra.

Když tak o tom přemýšlím, příliš světlé zítřky nevidím. Ne, že bych chtěla být a priori pesimistkou, ale pokud jde o konečný efekt současných vzdělávacích trendů, není moc velký důvod k optimismu. I když netvrdím, že jde o premisu stoprocentní.

 Snáz si ale umím představit zhroucenou učitelku z Obecné školy než statečného Hnízda z téhož filmu. A úplně nejlépe mi jde vizualizace americké Džungle před tabulí.:)

Praktické školy

Nedávno jsem na jakémsi semináři byla poučena, že slovo inkluze už se neříká, protože veřejnost na tento výraz začíná být alergická. Inkluze se navíc moc nedaří, minimálně se nepovedlo ji smysluplně vysvětlit, proto je již doporučován jiný termín, protože inkluze jako takové se ministerstvo vzdát zatím nehodlá.

 Takže klasické slovíčkaření, to ostatně u nás není nic nového pod sluncem.

    Mně ale zaujala opačná strana spektra. Když jste třeba jako rodič přesvědčeni o tom, že dítěti by praktická škola pomohla, cítilo by se tam lépe než ve škole klasické, zcela určitě by napomohla při jeho vzdělávání. V běžné škole mu to nejde, nestíhá, necítí se dobře. Všichni ho pořád chválí, jak je šikovné, snaží se, ale výsledek procesu jedna plus jedna je mu i ve třetí třídě utajeno. Neumí to.

 A teď babo raď, protože se nejedná o nikterak snadný úkol. Právě proto, že prosazovaným trendem je inkluze, tak opačný trend, byť o něj usilujete sebevíc, není vůbec žádoucí.

     A tak nastává anabáze podobná té, kterou jste kdysi museli absolvovat při snaze dostat dítě do nějaké prestižní střední školy. A rozhodně to není o úplatcích, byť žijeme v hodně korupční době. Nehodí se to do obrazu, jaký údajně chceme vytvářet. Proto začíná koloběh za sérií různých vyšetření, doporučení, psychologických sezení a vyjádření takového množství lidí, že by si jeden myslel, že pro dítě požadujete výstřední možnost přeskočit minimálně pět let základního vzdělávání. Ovšem pravda je taková, že chcete své dítě umístit do praktické školy. Víte, že se v prostředí běžné klasické školy necítí. Nezvládá ji. Rádo by někam, kde bude menší skupina, větší klid. Do praktické školy. Nelze. Tedy abych nebyla nespravedlivá, jde to, ale velmi, velmi obtížně.

   Nevím tedy, zda toto byl cíl inkluze. Doufám, že ne, ale je to klasický příklad toho, jak přílišná snaha často škodí. Všeho moc škodí, tedy i moc zásahů státu do běžného života. Praktické školy totiž nebyly vůbec špatné. Samozřejmě, když jsou primárně označovány jako automatické odkladiště romských dětí, zní to dost negativisticky. To, že tomu asi tak někdy bylo, neznamená, že jde o nějaké stabilní pravidlo a že to bylo všude a vždycky.

Tím, že dětem, které o podobný typ vzdělávání stojí, byla tato možnost státem vlastně odebrána, získává inkluze další záporné body. A nejen inkluze, i svoboda rozhodování, právo vlastní volby a celá řada dalších výsad, které s tím souvisejí. Vše na úkor výsady jediné, státem upřednostněné. Nějak se zapomnělo, že přílišná snaha je často velice kontraproduktivní. Snaha mít všechno uhlazené, přehledné, krásně pojmenovatelné.

 To ale není reálný život.

 Těžko ovšem chtít od ministerských či státních úředníků, již dávno od reality odtržených, aby reflektovaly nějakou skutečnost. Zvlášť tu, která není politicky korektní. Proto nám tímto sebedestruktivním procesem praktické školy mizí na smetišti dějin. Dětem, které by je potřebovaly, nezbývá nic jiného než se s tím smířit a nějak poprat. Případně čekat, až se celá věc přejmenuje, k obrazu doby, a věc zase začne fungovat.

Ostatně, za mého mládí byly tyto školy zvány jako zvláštní, později pomocné. To by dnes bylo naprosté faux paus. Tím jsou de facto ale už i školy praktické.

Tak vlastně, s kapkou nezbytného cynismu, čekáme na nové pojmenování, které půjde s dobou. Smůlu mají jen ti, co se ocitli v mezidobí. Ale tak to bývá vždycky, bohužel. 

Ve školce

Samozřejmě obrazně. Včerejší setkání s profesí zařídila skvělá paní Rašovská, která naši kvartu seznámila s profesní dráhou jak zdravotní sestřičky, tak i ženy, která se pustí do podnikání ve školství. Paní Rašovská se věnuje dětem v soukromé miniškoličce, čímž ukázala, že podnikat lze v mnoha oborech, a její vyprávění děti nadchlo. Vrátily se v čase, mnozí si totiž svůj vlastní čas strávený v mateřské školce velmi dobře pamatují. A ne všichni mají pozitivní vzpomínky, i když mnozí ano. I tak ale padalo poměrně velké množství dotazů na práci s dětmi, na program ve školce, stravování a třeba i na mobilní telefony a malé děti. 

Paní Rašovská nejen že dokázala děti zaujmout, ale i jim všechny jejich dotazy precizně vysvětlila.

 I na sovičku a maňáska došlo.

Ve finále náš vyměřený čas utekl tak rychle, že nezbyl čas na připravené testy, rádi bychom si vyzkoušeli, zda zvládneme tolik, co předškoláci. Osobně si ale myslím, že bychom mohli mít starosti, předškoláci bývají velmi šikovní. Ale to jsme nestihli, tak snad příště. Ale celý den byl nabitý jarní pozitivní energií a návratem ke školkovým létům, která jsou pro dětský vývoj naprosto stěžejní.  Děti se tak  připravovaly nejen na výběr povolání, ale i na roli rodiče a vychovatele svých vlastních dětí. Moc hezký zážitek to byl.

Chcete podnikat?

Těžká otázka. Odpověď jste na ni mohli nalézt v rámci CSP v naší kvartě, kam zavítal  další statečný tatínek, pan Stanislav Skala, který studentům smysl a podmínky podnikání dokonale přiblížil. Jeho vynikající prezentace vysvětlila nejen cestu k vlastnímu podnikání, ale hlavně nastínila i možnosti, které se dětem v tomto směru naskýtají, co všechno musí zvládat, nač by se jako potencionální adepti měli připravit. Přidaná hodnota (a velmi cenná)byla hlavně v tom, že mnohé příklady a cesty, které dětem pan Skala představil, jsou využitelné i v životě, nejen v podnikání.

Celá přednáška byla vedena hodně interaktivně, již předem se děti seznamovaly se životy významných podnikatelů a za své eseje se jim dostalo odměny. Stejně tak si odnesly dárky po hodině, která jim dala nejen vědomosti a nové poznání, ale i řadu podnětů k zamyšlení. A jako třešničku na dortu si odnášely časopis Forbes, který jim pan Skala zprostředkoval a předal. O zajímavosti setkání svědčí i fakt, že se protáhlo na dvě vyučovací hodiny a pořád bylo atraktivní. Domů jsme odcházeli s pocitem, že pustit se do podnikání opravdu stojí za to. Odpověď na úvodní otázku tedy jednoznačně zněla, že ano. 

Lidi to tak nenechaj

Workshop nadšenců z Post belum, který byl dnes u nás ve škole.Úvodní větu, kterou nechci označit za floskuli, ale která taková vlastně je, si ponechali jako název této zajímavé aktivity. Jde o pocity po únorovém představu a utkvělou vizi, že lidi to tak nenechaj. Kolikrát už jsme si to mysleli a vždycky to dopadlo jinak. Člověk, pokud chce něco změnit, musí být sám aktivní, protože lidi to tak prostě nechaj! 
O tom se moji studenti dnes přesvědčili na vlastní kůži. Sice šlo o hraní a převtělování se, ale o hraní velmi sugestivní a účinné. A z mého úhlu pohledu šlo o další krok v mém nevyhlášeném boji mediálnímu světu, který vehementně tvrdí, že moderní dějiny se ve školách neučí. 
Učí, a mnohdy velmi sugestivně. Jako třeba dnes, kdy se děti hravou formou přenesly do doby, která v žádném případě vůbec hravá nebyla. 

Projekt

Čo bolo bolo, terazky sme dvaja

                      (státy)       

            

Rozumíme (ještě) slovensky?

Známe slovenskou kulturu? Víme, kde se nachází Prešpurk a kde Bratislava? Je něco slovenského v nás a kolem nás? Jaké máme vztahy s naším bývalým soustátím? Je veverka drevokocúr? Byli jste už na čučorietkách? Přinesl vás bocian? Ste smedný? Máte žízeň jako ťava?

Pojďme si sami vyzkoušet…

Česko- slovenský projekt čili Slovensko sa nesúdí….

 Tak to nás čeká celý tento týden. Sama nevím,zda nemám ve slovenské gramatice chyby, ale obecně slovensky rozumím. Uvidíme, co naši studenti:-)

Překladatelka

Všichni asi známe přeložený výrok: metelescu – blesku i klasický citát: to je ale překladatelský oříšekJ. Tady jde o filmovou klasiku, práce překladatele v reálu je pro mnohé z nás docela vzdálená. Někteří si i představují, že někdo vezme knihu a s pomocí google překladače to dá! No, nedá, ale to většinou víme. Přesto i pro nás může být setkání s překladatelem a nahlédnutí do jeho kuchyně velmi zajímavé a neobvyklé.  Snažím se taková setkání zprostředkovávat svým studentům a onehdy se mi povedlo setkání s paní Ivou Michňovou, která nejen překládá, ale i tlumočí a píše vlastní knihy. Zvládla bravurně dvě třídy a umožnila nám nahlédnout do tajů překladatelské kuchyně. A dětem myslím rychle došlo, že nestačí jen mít slovní zásobu.  K ní dále potřebují velký cit pro jazyk, rozumět smyslu překládaného textu, znát synonyma, tradice, podtext, prostě celou řadu dalších věcí, které činí z profese překladatele jednu z velmi náročných. …. Ale zároveň zajímavých.

Obě skupiny dětí si mohly i práci překladatele vyzkoušet a samy tak zjistit, že to není nic snadného.  Společně pak také porovnali náročnost práce překladatele a tlumočníka a měli to štěstí, že mohli nahlédnout i do knih paní Michňové. A my máme to štěstí, že ona jich plno věnovala naší školní knihovně. Jak říkám, máme ve škole velké štěstí na rodiče. Děkuji velmi pěkně a těším se velice na další rodičovskou profesi.

Stateční rodiče

Není jednoduché postavit se před třídu dětí a něco jim vykládat. A pokud je máte ještě doopravdy zaujmout, jde o úkol dvojnásob obtížný.  Proto si nesmírně považuji odvahy rodičů, kteří v rámci projektu Seznámení se profesí, který probíhá jako součást předmětu Člověk a svět práce (CSP), přijdou do třídy a dětem o své práci vyprávějí. Zajímavě, poutavě, podrobně. Takovým způsobem jsme se nyní seznámili s profesí stomatoložky. Paní doktorka Lucie Bradáčová nabídla své znalosti a zkušenosti a představila v kvartě detaily zubařské profese. A nutno konstatovat, že šlo o skvělou přednášku, která dětem přiblížila práci dentisty naprosto dokonale. Už jen to, že dotazy padaly jeden za druhým potvrzuje, že paní doktorka děti zaujala a dokázala v nich vzbudit o svou profesi velký zájem. Myslím, že pro některé to bylo i trochu terapeutické, pomohlo jim rozptýlit obavy ze zubařského křesla, které jsou v mnoha lidech takřka geneticky zakódovány. A celkově nám všem báječně rozšířila obzory. Velmi pěkně děkujemeJ.

A pokud se najde další statečný rodič, budu samozřejmě velmi potěšena a ráda. A děti se mnouJ

Rodičovská veřejnost

Reformátoři a kritici školství sázejí na špatnou kartu, když tvrdí, že zaostalost našeho školství je dána neflexibilními kantory, kteří jsou zastaralí, neflexibilní a v podstatě jsou klasickými nepřáteli lidstva. Měli by se spíš zaměřit na rodiče. Protože tam je jádro pudla.

Proto by bylo na místě, kdyby se reforma školství spojila s nějakou rodičovskou skupinou a vedl se dialog s rodičovskou veřejností. Ono se to samozřejmě ví, ale moc se to nezdůrazňuje, a totiž, že každý, kdo prošel základní školou, se cítí být povolán školství rozumět a hodlá to patřičně dát najevo. Tedy každý (nebo minimálně každý druhý rodič) by byl skvělý adept na školskou reformu.

Ve skutečnosti jde v onom našem nekonečném reformním školském pokusu spíš o úkol pro nadšence než pro stávající odborné týmy, které většinou školní dítě viděly jen v nějaké odborné studii a k praktickým věcem běžné školní výuky mají asi tak daleko, jako je od jedničky z fyziky k Nobelově ceně.

Málokdo ale ve své potencionální reformě kalkuluje s přístupem rodičů, kteří chtějí školní výsledky svých dětí jasné a přehledné, nejlépe ve velmi podobném tvaru, jako mívali kdysi oni. Kam na ně s nějakým slovním hodnocením. To je jedna skupina.

 Druhá chce mít naopak všechno alternativní, nejlépe úplně jinak, než měli kdysi oni, protože oni v té škole kdysi úpěli a jejich děti se nyní musí školou bavit.  Kam na ně s nějakými známkami.

 Další skupinka jde ještě dál, ta odmítá, aby jejich děti byly zatěžovány nějakými povinnostmi, takže vyžadují alternativu alternativy, tedy nejlépe chodit do školy jen ve chvílích, kdy se jim třeba chce. Kam na ně s nějakým slovním hodnocením či známkami. Prostě jen to, co ty děti chtějí.

Jiní zase chtějí jen samé jedničky nebo naopak, držte je pěkně zkrátka.

Další si je raději učí sami doma a někteří zase vnímají školu jako odložiště a k nějakému dialogu moc vstřícní nejsou.

 A všechny tyto skupiny mají absolvovat nějakou povinnou školní docházku, o které není jasné ani to, proč je vlastně povinná, natož to, co by si ty děti měly do života odnést. Vědomosti? Schopnosti? Sociální návyky? Kamarádské vazby? Počítačovou gramotnost? Finanční gramotnost? Čtenářskou gramotnost?

Vlastně nechápu, proč se rodičovským vlivem na výuku nikdo pořádně nezabývá. Pokud vím, různí reformátoři pořád rozpitvávají osnovy a prapodivné rámcově vzdělávací plány, ale ještě nikdy jsem neslyšela, že by se vedla odborná diskuse s rodičovskou veřejností na téma, co vlastně od té školy chce?

Možná je problém v tom, že to neví ani sami reformátoři. Připouštím, že jasně definovat výsledek školního vzdělávání je dost obtížné, ale stejně tak je obtížné sladit tolik různých představ a vizí do jednoho smysluplného balíčku.

Samozřejmě nechci tvrdit, že má existovat jen jedna jediná verze, naopak, různorodost je žádoucí a přínosná, ale mělo by se vědět, kam to všechno směřuje a jaký má být společný základ.  Kdyby někdo jasně definoval profil patnáctiletého absolventa, seznámil s tím rodičovskou veřejnost, která by tak získala pocit, že se s ní ve vzdělávacím procesu počítá, možná by se předešlo mnoha konfliktům.  Nevím ale, jak v takovém případě přistupovat k té části rodičovstva, které je vzdělávací cíl takřka ukradený, ale za hlavní považuje hlídací roli školy. Tedy odložit dítě v šest do družiny a v šest večer si ho jako posledního vyzvednout. ..

Za mimořádný problém by se pak musela považovat ještě další skupina, totiž ti, co o školu nestojí vůbec, ale ty jsem v podstatě do své dnešní množiny nezahrnula.

Ale ať přemýšlím, jak přemýšlím, najít nějaký reálný konsenzus se mi nedaří. Pravda, odborníci dnes existují takřka na vše, jen na smysluplný vztah rodičů ke vzdělání svých potomků nic certifikovaného neexistuje. Většina lidí chce pro své děti dobré vzdělání. Co to ale znamená a jak toho docílit už tak jasné není. Ale vzhledem k tomu, že každý si je vědom své vlastní pravdy, velmi těžko se s tím v reálném školním životě pracuje.

Nepředpokládám ani, že svým meditováním dojdu k nějakému smysluplnému výsledku. K zamyšlení mě vedla náhodně vyslechnutá diskuse maminek před KFC, kde vehementně debatovaly o školách svých dětí a moc laskavosti a vstřícnosti tam nebylo. Zjevně se jejich představy nesetkaly s tamějším výukovým plánem.  Dnes sice mají ještě možnost výběru (kdo ví, co bude za pár let, když už nyní mílovými kroky směřujeme zpět k jakési uniformitě), ale ony o to zjevně nestály. Vždyť je to jen škola, ukončily svoji debatu a zamířily se svými rozvernými potomky do útrob KFC. Takže jsem jejich další úvahy neslyšela, ale zase mě to vedlo k zamyšlení nad tím, jak vlastně dělat reformu školství , když ti, kterých se to primárně týká, v tom vlastně sami nemají jasno. Nu, deset školních měsíců před námi, třeba se něco vykrystalizuje. Uvidíme. Ale ve finále, co si s tím dělat hlavu, je to jenom škola:-)