sobota 31. ledna 2015

Za našich mladých let...

  To za našich mladých let rozhodně nebylo, bývala dědečkova oblíbená mantra. Reagoval tím na všechno, co se mu jen trochu nelíbilo či co se vymykalo všeobecně přijímané realitě. Myslel tím tedy stejně hlučnou mládež jako zkorumpované politiky, nedochvilnou dopravu či třeba nedostatek sněhu v zimních měsících.
Někdy také připsal vinu na přírodních anomáliích i nám, když jsme jako děti trochu víc skotačily, hned za to mohly erupce na slunci, které ale za jeho mladých let zcela jistě nebyly. Nebo když mu přívalový déšť zničil jeho s láskou budovanou zahrádku, s naprostou jistotou dokázal označit viníka, kterého viděl v současných neschopných politicích. Za jeho mládí takoví „kazisvěti“ rozhodně u moci nebyli.
S přibývajícími léty jeho mantra nabývala na intenzitě a nakonec současnost definitivně zavrhnul, protože za jeho mládí bylo všechno lepší.
Nikdy bych nevěřila, že jeho modlitba postupně pronikne i do našeho slovníku. Fakt, že najednou zjišťujeme, že za našich mladých let bylo všechno jinak, může člověka trochu zaskočit. Je to genetika? Známka stárnutí? Nebo nějaké zvláštní úchylky na minulost?
 Tahle myšlenka mě zaměstnávala zejména poté, kdy jsem podobnou hlášku vyřkla poprvé, tehdy vlastně ještě tak trochu mimoděk. První, co mě napadlo, byla otázka, proč to vlastně říkám?  A myslím to doopravdy nebo je to skutečně nějaká mantra, která se v určitém věku objeví u všech? Chvíli jsem o tom pseudoproblému dumala. Popravdě řečeno, nic světoborného jsem nevykoumala. Jde logicky o vzpomínkový optimismus, který asi nemá žádný racionální základ. Ale vydrží jako váš průvodce dlouhá léta. Ne, že by se člověk občas nepokoušel mlčet, ale projevy sebezapření v tomto ohledu lidé dvakrát nešetří.
 Jistě mnozí z nás došli k názoru, že za našich mladých let to bylo stejné, ba někteří dokonce jdou tak daleko, že sarkasticky tvrdí, že to bylo mnohem horší než dnes.
Přitom reálné srovnání by jistě nebylo od věci. Jenže s realitou je trochu potí. Každý si ji upravuje k obrazu svému, chápe ji po svém a realitu jiných moc nebere na zřetel. I můj dědeček rozhodně neměl idylické mládí, co také chtít od válečné doby, ale přesto se k idealizujícímu výroku uchyloval více než často.
Pamatuji si, že mě to jednou vedlo ke zvědavým otázkám, jak mohlo být lépe třeba za války? Podíval se na mě jako bych promluvila cizí řečí a pak jen rezignovaně mávl rukou. Tomu ty nemůžeš rozumět, řekl mi a pustil se do pletení košíků, které měl jako uklidňující terapii. Dodnes s nimi chodím na houbyJ. Výsledkem bylo, že jsem si myslela něco o nepochopitelných myšlenkových pochodech starců, což se mi po letech vrátilo jako bumerang.
Dovedu si představit, jak by se dnes tvářil na moje prozření. Pokud by ale už zase nebyl myšlenkově jinde a nehleděl na veškeré dění kolem sebe se shovívavostí a moudrostí stáří, které ví, že všechno tady už bylo a s úsměvem sleduje, jak se všichni kolem pinoží, aby objevili dávno objevené.

To se samozřejmě už dnes nedozvím, protože dědeček je dávno na pravdě boží a mě přepadají pochybnosti o tom, jak to vůbec za našich mladých let bylo.  A rozhodně nemyslím politické systémy či náladu ve společnosti. Co vlastně myslím jde jen těžko říct. Asi jen to, že to prostě za našich mladých let nebyloJ

pátek 30. ledna 2015

Prázdniny

Či abychom byli přesní, prodloužený víkend. Čas jako stvořený k odjezdu na nějaký relaxační wellness či na krátkou lyžovačku. Protože po půlročním snažení je třeba nějaký relax. Pro obě strany. Pravda, kantoři mnohde musí do školy, asi proto, aby z přemíry volna nezvlčili, leč i tak je to příjemné, protože škola bez dětí je úplně jiné pracoviště.  A pokud mají někde štěstí na normální vedení, mají i oni volný den, aby se vzpamatovali a vydrželi ještě jedno pololetí.  Je sice starou osvědčenou kantorskou pravdou, že co nenaučíte do Vánoc, už stejně nestihnete, protože v druhém pololetí jsou hory, jarní prázdniny, Velikonoce, sportovní hry, jazykové výjezdy, školní výlety, maturity, přijímačky, svátek práceJ, konec války, a dalších asi milion nezbytných akci, které vždycky nějak tu výuku nabourají. Nehledě na to, že od začátku června jsou děti stejně duchem na prázdninách, takže výuka se podobá házení hrachu na stěnu. Tento fakt si ale pořád vlastně zkoušíme nepřiznat, takže prostě nás čeká celé dlouhé druhé pololetí.... A před ním je třeba si náležitě vydechnout. Já budu vydechovat na masáži. Už se těším. A doufám, že cestou domů potkám nějaké prvňáčky, protože ti jediní z celého našeho školského systému ještě mají ze svého vysvědčení opravdovou radost, září jim oči a je to prostě radost. Tak ať si jí dneska náležitě užijí. I s oslavou. 

čtvrtek 29. ledna 2015

Mezi křížem a národem

 Je titul jedné z mnoha knih od Jaroslava Šebka. Stojí za přečtení- zde odkaz.
Mezi křížem a národem

    S autorovým svolením jsme si název jeho knihy vypůjčily jako leitmotiv naší včerejší přednášky na téma česko- německé vztahy, která se celkem symbolicky odehrávala na našem česko -německém gymnáziu. Šlo o určité vyvrcholení celého dne otevřených dveří, kdy měla česko-německá veřejnostJ velkou přlíežitost nahlédnout nám až do kuchyně... (někteří by to mohli vzít doslova a do písmene, protože máme několik nových kuchyňských koutů, kde si děti mohou aktivně připravovat jídlo, leč cílem bylo nahlédnout spíš do výuky...). Jaké to bylo informuje naše paní zástupyně na webu- zde odkaz. Já se otočím už za zavřené dveře, tedy za včerejším podvečerem, kdy jsme se sešli s panem profesorem Jaroslavem Šebkem. A bylo zase plno ( s tím jsme tak trochu počítaly, neb revitalizovat naše Hovory jsme mohly jen s touto hvězdou našeho současného historického nebe:-)). 
A tak jsme pana profesora pozorně poslouchali a kochali se jeho vědomostmi. Dozvěděli jsme se mnohé a velmi nás těší , že naše Hovory napodobily Fénixe a vstaly z popela. ...




středa 28. ledna 2015

Den otevřených dveří

  Dnešek bych označila jako den hektický.  Začal již brzy ráno, kdy jsem za hluboké černé noci opouštěla Prahu. S bolestí nikoli v srdci, ale v zubu, který mě zákeřně bolí už druhý den a nechce přestat. Budu muset k zubaři. Dnes jsem ale byla dopoledne na autorském čtení, které bylo velmi příjemné. Leč musela jsem vypálit rychle zpět, protože v jednu už jsem zase učila. Jedeme dnes na dvě směny, ráno malé děti a odpoledne ti velcí, kteří mají rozvrh až do šesti hodin. Máme tedy dneska pěkně dlouhou směnu. Nejvíc pikantní je tahle skoro noční výuka. Za okny tma a my se pokoušíme o jakýsi přednes. Z venku už kapku táhne, protože dveře máme otevřené nejen obrazně…Nu, zajímavá středa před vysvědčenímJ. Skoro se cítím, že je to Odnikud nikam, ale to Není nic nového pod sluncem...J

úterý 27. ledna 2015

Akční zítřek

Zítra tedy bude v jednom dni tolik akcí, kolik jich mnohdy není za celý týden. Jsem v napjatém očekávání, zda se s některými z Vás někde potkámJ? Na čtení, na dni otevřených dveří či na Hovorech. Prostě tři (a možná i více) v jednom.  A všude i budu prodávat svoje knihy, tak snad zde učiním i něco pro svoje nakladatelství i pro průnik svojí čtveřice mezi čtenáře.  Statistiku dodám ex postJ.




HOVORY O HISTORII

Doc. Jaroslav Šebek, Mgr., Ph.D.

Mezi křížem a národem, aneb problematika česko- německých vztahů 19. a 20.století.
  Srdečně Vás zveme na setkání s Jaroslavem Šebkem a tématem, které je stále živé.
28. ledna 2015 v 19 hod. v multimediálním centru
Gymnázia Thomase Manna, Střížkovská 27/32, Praha 8
(5min.pěšky ze stanice metra Střížkov)
A protože tento den realizujeme DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ, můžete přijít i dříve: podívat se, jak se tady pracuje a učí.
To kdyby na naší škole chtěly studovat vaše děti.

Na vaši účast, debatu a dobrou kávu se těší Míša Šédová a Jitka Neradová

pondělí 26. ledna 2015

Pomáhat a chránit

 Pěkné a známé heslo. Ale asi platí jen občas. Stejně jako postihovat nepravosti. Prostě asi jak komu. Abych jen tak lacině nekritizovala, použiji příklady z vlastního života. Sice jen motoristického, ale i tam mají pomáhat a chránit. Mě tedy zrovna v těchto případech moc nechrání, tak si tu pofoukám svoje křivdy. No, křivdy, zas tak velké křivdy to nebyly, byť v daný okamžik jsem to tak vnímala. Nyní jsem to samozřejmě už rozchodila a vnímám to spíš jako údiv, že někdy trestají hned a pohotově, jindy zase raději zavřou oči.
Poprvé jsem dostala pokutu za rychlost. Asi jsem opravdu jela rychleji, než pravidla dovolují, ač si toho nejsem vědoma a nikdo mě v daný okamžik nezastavil. Jen mi přišla složenka s výhrůžkou, že když nezaplatím, bude soud, exekuce, vězení … atd. Vysvětlení bylo, že mě na benešovské přeložce měřili a že jsem překročila…. Tak jsem tedy benešovské Policii, která mě takto odchytila, uvěřila, zaplatila a od té doby jezdím spořádaně. A je to další problém, protože si opravdu rychlost hlídám, čímž jsem velmi často vytroubená, předjížděná na plné čáře a častována velmi jasnou gestikulací od ostatních řidičů, kteří zdejší povolenou devadesátku rozhodně nedodržují.  Že by tu snad někdy někdo stál, hlídal či dokonce pokutoval, jsem si nevšimla. A pokud ano, pak měla pokuta výchovný účinek jen na mě. Ale spíš si myslím, že tehdy jsem byla jediná, kterou dohonili, tak si na ní smlsli.  
     Stejně tak si na mě smlsli letos před Vánoci, kdy jsem zase blbě parkovala. Moc blízko u přechodu. Podle fotografie, kterou akční příslušník vyrobil, dva metry. Ne požadovaných pět. To se v Praze na přecpaném sídlišti většinou dost blbě dodržuje, a pokud jsem si všimla, u nás u školy (kde mě sejmuli) to nedodržuje nikdy nikdo. Vyhmátli jen mě. Příslušník zjevně neměl dobrou náladu, tak si na někom vybil svou zlost (to mi tak nějak nepřímo potvrdili přímo u zdrojeJ). Nu, byl sice v právu, pět metrů jsem fakt nestála, leč jindy se tam ruka zákona neobjeví. A pokud ji potřebujete, jako třeba když tam zahraniční návštěvníci hotelu dělají dost velký hluk, odhazují láhve od alkoholu na náš školní pozemek, stojí přímo na zákazu či na přechodu, otáčejí se v křižovatce, kde přímo ohrožují naše děti a tak bych mohla pokračovat do nekonečna, se nikdo pomáhat a chránit nehrne. Ba naopak, buď dělají mrtvého brouka, nebo se s cizincem nedomluví nebo vynadají tomu, kdo je zavolal.  A pak fláknou pokutu na nějaké české auto, které jim přijde pod ruku. V prosinci jsem to byla jáL. Od té doby jsem tam lísteček za stěračem neviděla, ač na přechodu stojí Němci stále. A že by někdo ostatní dodržoval oněch pět metrů od přechodu také ne. No, mají to na devítce podobné jako v Benešově. Pomáhají a chrání jen někoho, někdy, a když mají náladu…J
A to jen v motoristickém světě. Nechci si ani představit situaci mnohem závažnější….



neděle 25. ledna 2015

Červenobílá

aneb vítězná kniha Literární ceny Knižního klubu. Již ji neobesílám, rezignovala jsem. Nicméně vždy mě zajímá, co zvítězí, kdo zvítězí a jak se vlastně píše vítězná kniha. Některé vítězky mě vskutku překvapily...A protože mě nebavily, usoudila jsem,že mám zcela jiný vkus, styl i způsob psaní, než tato soutěž vyžaduje, proto už nesoutěžím. Některé mě ale zase naopak bavily, velmi. A jestli je u toho vždy stejná porota, pak tomu nerozumím. Ale to také není účel, abych tomu rozuměla.Cílem je, aby se knihy trefily do módního tématu, do čtivosti a toho, co si trh žádá. To jsem asi zatím netrefila, tak jsem raději jen pozorovatel. A konzument. Letos vyhrála kniha, která se věnuje legiím v Rusku. V době výročí první světové války je to téma více než aktuální. Tedy se chystám do knihy začíst. Abych si početla, něco se dozvěděla, poučila. Zatím jsem na počátku.Jde nejen o osud legií, ale hlavně o postavu Rudolfa Medka, tedy rodáka. Rudolf Medek bydlel na Letné, má tam dokonce pamětní desku. Bydlel tu i Ivan, jeho syn, ten ale asi desku nemá. Nicméně Červenobílá se týká právě generála Rudolfa Medka,ale i dalších slavných legionářů. Zatím se zdá být čtivá, takže asi mě bude bavit. A jsem zvědavá, co nového se dozvím. 
                                                     Obálka titulu Červenobílá

sobota 24. ledna 2015

Tak až dnes

Původně jsem se chtěla znovuotevřít už v úterý, ale před koncem pololetí se ve škole dokáže vytvořit takový blázinec, že jsem byla ráda, že stihnu vypsat všechny nezbytné kolonky, které po nás dnešní doba papírová vyžaduje. Psát ještě něco navíc, třeba do blogu, který vyžaduje čím dá víc autocenzury, jsem neměla v podstatě energii. A tak ho pouštím už dnes. Se všemi jeho plusy i mínusy, se všemi těmi kritickými připomínkami. Ale napsala jsem si to už v úterý, tak to nebudu opakovat. A otvírám ho na prahu týdne, který bude hektický ještě víc,než je na konci ledna obvyklé.  Krom běžné divočiny s koncem pololetí nás čeká ještě den otevřených dveří, který zatím vypadá jako megaakce.  Učíme ve dvou směnáchJ. Do toho mám autorské čtení ( to se totiž nikdy nedá rozdělit, buď není nic nebo všechno najednouJ), a aby toho nebylo málo, tak na stejný den připadly i naše první letošní Hovory. A tak to prostě je. A dnes znovu otvírám. Jsem zvědavá, jak to prostě zvládnu. 

pátek 23. ledna 2015

Učit může každý

   Představa široké veřejnosti o škole je většinou taková, že si hrajeme s dětmi a ještě za to bereme peníze. Případně, že prostě může učit každý. Vždycky mě napadá, že bych takové všeználky za odměnu zamkla do rozbouřené pubertální sedmičky se slovy, ať si tedy s nimi hodinku hraje. A zahodila bych klíčJ. To samozřejmě nejde a rozčilovat se nad tímto stavem věcí nehodlám. Spíš se chci zamyslet nad tím tvrzením, že učit může každý. Nemůže, světe div se. A papír z našich pedagogických fakult na tom nemění vůbec nic. Tato myšlenka ovšem nedobloudila až na naše ministerstvo, které je přesvědčeno, že jedině lejstro s razítkem s PF může opravňovat k výuce. Kdysi se tomu říkalo bumážka a bez té se prostě nedalo nic. Dnes je to osvědčení či portfolio a bez něj také nemůžete nic.  A tak řada kantorů, kteří již léta odevzdávají za katedrou to nejlepší, co v nich je, nastoupila ke studiu. Bizarní je i to, že nejde jen o ty bez pedagogického vzdělání. Ale vystudoval jste učitelství pro druhý stupeň a učíte na prvním. Jedno, že dobře, s láskou a kvalitně. Prostě není papír a přes to vlak nejede. Tak tedy studují. Většinou za vlastní peníze, protože třicet tisíc za semestr jim škola rozhodně neproplatí.  Navíc někde neproplatí ani dobu studia, takže přicházejí i o tu část bídného učitelského platu. Ale studují. Na fakultě jim pak vyprávějí to, co již všichni vědí. Někdy ovšem nastane situace, že neví. Ne ti studenti, ale jejich vyučující, kteří ovšem ten papír mají. Nedávná zkušenost kolegyně, která mě zásobuje svými poznatky z takto vynuceného studia. Přednáška z češtiny. Mladá učitelka, po fakultě, zjevně má všechny potřebné bumážky. Učí češtinu a najednou zjistí, že vlastně neví, jak dál. Zkušené češtinářky z lavic jí napovídají, říkají, co tam má být, jak to má napsat, co je to za pravidlo. Děvče před tabulí se konečně trochu chytá. Uf, to je ale těžké, uleví si. A tato absolventka jim nejen přednáší, ale i je bude zkoušet. Aby i tito lidé získali ministerstvem požadované lejstro.  Že by tedy toto násilně vnucené studium něco přineslo, mohou věřit jen největší optimisté.  Třeba nějaké moderní metody práce s dětmi, cokoliv zajímavého a hlavně přínosného….

Nu, i já si z dob svého studia pamatuji, že o dětech a výuce jsme se na fakultě moc nedozvěděli. Hlavně šlo o metodiky, didaktiky a další (h)různé teorie.  Do školy jsme se dostali minimálně, praxe takřka nulová. Zjevně se toho tedy mnoho nezměnilo. A abych ještě odpověděla na v úvodu položenou otázku, zda učit může každý. Nemůže, ale není to o papíru. Je to překvapivě o určitém nadání, empatii, vztahu a já nevím o čem. Buďˇprostě učit umíte nebo ne. A škola vás to nenaučí. Je to v podstatě stejné jako s herectvím. Také vás škola hrát nenaučí. Leč, v době, kdy musíte mít razítko, papír či portfolio na každý prd se to velmi těžko vysvětluje…

čtvrtek 22. ledna 2015

Životní jistoty

  Některé věci se chronickým opakováním stávají takřka neměnnými životními jistotami. Prostě je už dopředu jasné, že to tak bude a člověk tak může v klidu (nebo i v neklidu) očekávat věci budoucí. V případě, který chci zmínit, jde spíš o ten neklid. Jde totiž o setkání řemeslníky, kteří mají přijít a něco udělat. Dostat z nich přesný termín je naprosto nemožné. Alespoň já to nedokážu. Když se pohybovali v našem domě před Vánoci, odkud si jako bonus odnesli kliku od hlavních dveříL, sice asi svoji práci vykonali, ale krom toho ještě udělali neskutečný nepořádek a přidali pár drobných krádeží. Pak je vystřídala jiná parta, která zas zjevně svoji práci odflákla, takže je máme v domě zase. Zase jiné, ale jinak je to stejné. Mají dorazit v osm, přijdou v poledne.  Tentokrát jsem ale nebyla v tak svátečním rozpoložení jako v době adventní, tak jsem se s nimi pokoušela dohadovat. Jako když hází hrách na stěnu.  Když už zase čekám dvě hodiny, že dorazí na domluvený termín, nejsem už ani diplomatická a trochu (hodně) křičím. Kouká na mě jako debila, krčí rameny a pak prohodí to svoje: to je práce, paní…
Jako bych já do práce nemusela.
Pak ještě dodá, že co jako, hodina sem, hodina tam. To už mě docela paralyzuje. Rezignuji. Nechám je dodělat, co dodělat mají, a i jako neznaboh se v duchu intenzivně modlím, ať už vypadnou. A přemýšlím, jestli existují normální slušní dělníci, kteří přijdou včas, udělají, co se po nich chce, nezdemolují přitom své okolí a zanechají nejen slušnou práci, ale i slušný dojem. Já prostě takové neznám. Moje životní jistota je výše popsaná. Přemýšlím, že bych to zavedla i do školy. Prstě místo v osm přijdu v jedenáct. Děti budou mít radost a ředitelce sdělím, že je to přeci jedno, hodina sem, hodina tam……

A budu předpokládat, že mi zaplatí stejnou taxu, jakou jsou si schopni za pár minut naúčtovat ti řemeslníci….

středa 21. ledna 2015

Hovory

A zpátky do starých kolejí.  Je to trochu jako veverka v kleci, ale s tím se nedá nic dělat. Tak to prostě je.
Za týden máme znovu Hovory o historii, takže i Hovory se vrací. A s nimi i profesor Jaroslav Šebek, který nám je pomůže revitalizovat.  Jako bychom se i tady motaly v kruhu, leč Hovory asi nejdou na chvíli zavřít jako blog a hned zase vrátit. Tady se musíme rozhodnout, jestli ano či ne. A prvním bodem našeho rozhodování bude počet posluchačů. Takže uvidíme za týden. Nyní jen srdečně zveme. Do našeho multimediálního centra ( jak vzletně nazýváme naši školní knihovnuJ) kde nám příští středu, po dni otevřených dveří ( můžete tedy zažít dva v jednom- to pokud se odpoledne chcete podívat přímo do naší výuky. Ať už ze zvědavosti nebo třeba proto,že byste sem rádi přihlásili ke studiu svoje potomkyJ).
Takže před den otevřené dveře a v podvečer- přesněji řečeno od 19 hodin beseda s profesorem Jaroslavem Šebkem na téma : „Česko- německé vztahy v 19. a 20. století.“

Srdečně zveme a těšíme se na VásJ

úterý 20. ledna 2015

Závislosti

Každý, kdo někdy bojoval s nějakou závislostí, jistě potvrdí, že pokud se jí chce zbavit, není to tak jednoduché. A ještě horší je, když vlastně ani nevíte, zda se jí chcete zbavit, jen vám okolí tvrdí, že byste s tím měli skoncovat.  Že je třeba rozhodně prospěšnější než něco psát ( blog nebo knihy) je pokus založit kozí farmu či odejít někam co ciziny nebo se jiným způsobem prostě stáhnout do ilegality. Že prostě všeho moc škodí.  S tím samozřejmě mohu souhlasit, na druhou stranu si zase v duchu říkám, že třeba zrovna tady je „ Krakonošovo“ a že si tedy mohu vlastně dělat zde, co chci. Navzdory všem. I navzdory únavě materiálu a určitého stereotypu. A tak budu…..
Krom jiného i proto, že to psaní je také určitý druh závislosti. A když to není na knihu, tak na blog snad ano a já to prostě ještě balit nebudu.
Pravdou je, že i zavřený blog jsem psala, ono se toho člověk nezbaví ruk cukJ, a cítila jsem se tak trochu svobodnější, bezpečnější, jako když se zavřete doma a víte, že teď jste sami a nikdo na vás nemůže.  Já jsem doma ráda. Moc. Vnímám to jako svou noru, kam zejména teď v zimě ráda zalezu a nevystrčím ani špičku nosu.
Jenže to zatím nevydržím moc dlouho. Vždycky se pak nechám vytáhnout někam do společnosti, mezi lidi, prostě jen tak někam ven, abych se pak zase na čas ráda zavřela do své bezpečné jistoty. A tak to asi je i s tím blogem.  Občas nějak zatoužím vyjít ven. Jen asi nastolím víc autocenzury a víc ho zaměřím na svoje knížky a věci, co se dějí mimo moji jurisdikci. Tak asi tak nějakJ…¨
A moc, opravdu velice, děkuji těm, co mi napsali ta hezká slova, že to tady rádi čtou. Jeden by nevěřil, jak to člověka potěší.
I proto to balit nebudu navzdory tomu, že kozí farma by prý byla užitečnější. Ale na druhou stranu, farma na Letné? Stačí tady sparťanská džungle či turecké hospodářství jménem Blanka, tak k čemu ještě nějaká farma (zvířatJ?)……………………


pondělí 19. ledna 2015

Třídní knížka

Třídní knížka se dočkala druhého vydání.  Před koncem školního pololetí je to vlastně i dobrá zpráva, mohu ji vnutitJ- či lépe řečeno nabídnout, jako tip na dárek pro někoho, kdo třeba chce obdarovat svoje kantory při závěrečném hodnocení první fáze školního roku. Ale na druhé straně vím, že to už se asi dneska nenosí,tak se z Třídní knížky a jejího dalšího vydání mohu radovat prostě jen tak. Na www.kosmas. cz  jsem ovšem zjistila, že s novým rokem, nová cena. Vyšší samozřejmě. I přesto,že dle všeho se DPH na knihy letos snížilo.  Mně a mojí finanční situace se to ovšem samozřejmě nijak netýká, abych se třeba těšila z nějakých tantiém, takže se mohu vesele podivovat. A doufat,že to knížce v cestě za čtenářem nijak neuškodí.  Každopádně, lze konstatovat, že po nulových zásobách v době vánočního trhu je kniha zpátky. Tak to prostě jeJ

neděle 18. ledna 2015

Úsměvy smutných mužů

Tak se mi díky vánočním svátkům dostala do rukou první kniha Josefa Formánka. Dosud jsem o jeho knihách pouze slyšela, samozřejmě je registrovala,ale nijak se mi do nich nechtělo. Ani vlastně nevím proč. Prostě Prsatý muž mě asi odrazoval už svým názvem či co. Ani do Úsměvů se mi moc nechtělo, nějací alkoholici mě moc nezajímají, říkala jsem si v duchu. Nicméně, kniha si svého čtenáře vždycky najde a tak se i ke mně smutní mži dostali. A jsem ráda. Zapůsobilo to na mě. Jde o prostředí, které neznám a také doufám nepoznám, přesto je mi něčím blízké. A četlo se to náramně, byť ty příhody jsou místy opravdu hodně drsné. Asi jako život alkoholikův sám ( a vlastně nejen alkoholikův). Ale nešlo jen o hrůzy, i zasmát jste se tady mohli. Je to hlavně ale výborně napsané a ve finále nutí k přemýšlení. Je to kratičké, přečte se to za chvíli, o to déle to ale leží v hlavě. Dobrá knížka. Teď tedy chci vyzkoušet všechny ty Prsaté muže:-)
                                                               Úsměvy smutných mužů

sobota 17. ledna 2015

Ze z Plzně…

…je klasickým pražským vtipem ( tuším,že podle pana Menšíka), že pražskou Kampu vlastně pojmenovali Plzeňáci.  To takhle dva plzeňští turisté zabloudili v Praze a „poplzeňsku“ se ptají na cestu: „kampa sme to došli?“
   Nu, tuším, že nějaký rodilý Plzeňák by mě za to rád inzultoval, stejně tak jako za titulek. Já samozřejmě vím, že v Plzni tak nemluví a že je podobné invektivy pěkně dráždí. Nějak jsem si ale nemohla pomoci a to i přesto, že mám Plzeň moc ráda a ráda tam jezdím. Jsou to takové nutkavé asociace, které mi naskakují zrovna dnes, kdy se Plzeň stává pro letošní rok hlavním městem kultury. A protože je to krásné město a ten úvodní začátek byl velkolepý, moc se na svoje letošní návštěvy Plzně těším.  Je to moc hezké místo pro hlavní město kultury.  Stojí za to se tam vypravit. Miluji plzeňské divadlo a jistě tam letos objevím i další zajímavosti. Máme na to celý plzeňský rok kultury.

Kdy všichni budeme rádi „ze z PlzněJ

pátek 16. ledna 2015

Sparta

Kupodivu se dnes nechci otírat o svůj „oblíbený“ letenský klub, který podle mého v podstatě
 „terorizuje“ Letnou a její nejbližší okolí. Spíš si dnes asociuji antickou Spartu, která krom jiného proslula i tím, že postižené (když správně se říká hezky česky handicapované) děti házela dolů ze skály, protože se jí nehodily pro budoucí bojeschopnou a všehoschopnou armádou.  Středověk zase nějak postižené lidi sem tam upaloval, protože se lišily od ostatní populace, což se podle středověkého vnímání světa rovnalo čarodějnictví, takže co jiného s nimi. Nacisté je posílali do koncentráků nebo k doktoru Mengelemu na pokusy.  Socialistický režim je zase umisťoval do ústavů někde v lesích či mimo hlavní centra, protože k likvidaci se naštěstí neodhodlal, ale jinak razil zásadu, že socialistický úspěšný jedinec je pouze krásný a zdravý (k čemuž tedy současnost přidala ještě adjektivum mladýJ), tudíž nějak odlišné jedince by nejlépe neměl nikdy nikdo vidět.  Po převratu nastal převrat i v myšlení, nastala doba začleňování, která se postupně díky modernizaci slovníku měnila v integraci a nyní je z toho pro mnohé naprosto neznámá inkluze, která se někdy může překvapivě stát i politickým tématem. To když si někdo pustí pusu na špacír a poměrně necitlivě pojmenuje něco, čemu vlastně ani nerozumí. Pojmenuje to bez ohledu na to, že se mnohých dotkne, urazí je, shodí mnohaletou snahu a práci dalších, nahází všechno do jednoho pytle či uplatní princip „všem stejnou mincí….“
Pravda, rázem tady vyskakuje myšlenka o svobodě slova, čímž se rázem dostávám do polemiky sama se sebou. To dnes nechci, chci jen prostě krátce adorovat myšlenku, že i když jsem ctitel absolutní svobody slova, jsem zároveň stoprocentně přesvědčena o tom, že mnohdy je lépe mlčet
 (viz královna Alžběta I: „ video et taceoJ), než mlátit prázdnou slámu. Není nutné vyjadřovat se ke všemu, zejména k tomu, čemu nerozumím.  Protože každá mince má dvě strany, ke všemu se má přistupovat s citem, k vyjadřování i k začleňování.  A nemá se s vaničkou vylívat i dítě. Což se nyní mnohdy děje.
 A tak si myslím, je že nutné (a normální) je začleňovat, ale s citem a ku prospěchu věci, že je nutné
 (a normální) víc přemýšlet než mluvit, že je nutné (a normální) umět respektovat opačné názory, že je nutné (a normální) vědět, co říkám a proč to říkám, že je nutné nepřekrucovat …. Že je prostě nutné umět komunikovat což je bolest, kterou je postižená současná společnost.
Jenže zároveň mně napadá, co je dneska vlastně normální????
Starověká Sparta ve finále skončila v rozvalinách. Patrně hodláme její osud dobrovolně následovatL.


čtvrtek 15. ledna 2015

Svoboda slova

Svoboda slova je v poslední době skloňována ve všech pádech.  Karikatury časopisu, který třeba u nás dosud většina národa logicky vůbec neznala, vyvolaly diskusi o tom, co je svoboda slova a co je už obyčejné zesměšňování a urážení a kdoví co ještě.  Ono to má samozřejmě mnohem složitější konotace, které nechci rozplétat. Nechci hodnotit pařížské události, které jsou tak tragické, že se mi dosud těžko vstřebávají, ale o svobodě slova si popřemýšlet mohu. Je to totiž jedna z mnoha svobod, o které jsme bojovali a které jsou postupně nenápadně (nebo i nápadně) vytlačovány, likvidovány a potlačovány. Dnes je tedy na řadě svoboda slova, která, podle mého názoru, třeba u nás už dávno nefunguje. Nemohu v podstatě veřejně ventilovat své názory, aniž bych za ně nebyla pranýřovaná. Tedy v případě, že se odlišuji od oficiálního proudu. Pokud se držím současné oficiální linie, pak budu zcela logicky glorifikována. Ale to tady už tolikrát bylo, naposledy v době poslední totality. Takže to vnímám tak, že svoboda slova ano, ale odsud posud. Nebo jinými slovy, jen někomu.  Takže dvojí metr, pokrytectví, diplomatická korektnost, strach pojmenovat věci pravými jmény, říci, co si opravdu myslím. Takže si mohu klást otázku, jak je to u nás s tou svobodou slova? Asi bídně. Snad jen, že mě tady za opačné názory nikdo nezastřelí (zatím), možná ani nezavře (rovněž zatím). Ale na řadu problémů si lze velmi snadno zadělat, pokud sdělíme světu (případně studentům) jako to vidíte vy. Nu, řekla bych, že tento současný způsob svobody slova zdá se mi poněkud podivný…

Taková aktuální farma zvířat. Či spíš už džungle zvířat, kde nejen, že jsou si všichni rovni, ale někteří rovnější, ale hlavně vskutku přežijí ti, co mají nejlepší mimikryJ

středa 14. ledna 2015

Dějepisná olympiáda

Dnes moje oblíbená aktivita, okresní kolo dějepisné olympiády. A historie se opakuje, zde v malém, leč příjemném vzorci. Opět DDM- Přemyšlenská, opět středa dopoledne, opět stejná porota. Téma je letos takové válečné, krev, pot a slzy aneb život je boj. Díky životním paradoxům dost koresponduje s napjatou situací v Evropě i ve světě, ale to tvůrci určitě neměli na mysli. Prostě dnes museli mladí historici prokázat znalost vítězných či jinak zásadních historických vojenských střetnutí.Sešlo se sice poněkud méně studentů než loni, ale zase soutěžili se zápalem a radostí. Ti co vyhráli, ukázali nadstandardní vědomosti z oblasti českého ( ale i evropského) válečnictví, takže se probojovali do dalšího kola. Ale i ti,co skončili v poli poražených, dokázali, že umí bojovat. A znovu jsem si oživila prostředí DDM, kde je tolik zajímavých kroužků a aktivit pro děti, že být dítě, tak asi s DDM nevylezu:-). Vypadá to, že děti na osmičce mají o volný čas dobře postaráno. A my dějepisci se tam sejdeme zase za rok. Už teď se těšíme. 

úterý 13. ledna 2015

Pan prezident je vůl



tak tato věta udělala prezidentského vězně z publicisty Vladimíra Škutiny, který za ni seděl v době vlády prezidenta Novotného. Dnes to vypadá, že je na dohled doba, kdy se za podobné invektivy bude znovu trestat. A jelikož doba je dál, jsme nyní pokrokoví, multikulturní, radikální a akční, již se nebude věznit, ale rovnou střílet a vraždit. Svoboda slova zjevně odchází na smetiště dějin. Nebo se stahuje kamsi do ilegality, aby vyčkala dobu, kdy se zase bude moci vrátit v plné parádě zpět. Brzy to ale asi nebude, dnešní multikulturní společnost není svobodě slova vůbec nakloněna. Pravda, můžeme si za to z velké míry sami, svou (pseudo) humanitou, ale to je zase jiná otázka. Dnes mě zajímá jen míra svobody slova a vyjadřování. U nás nedávno Zemanovy vulgarismy způsobily bouři ve sklenici vody, ale šlo v podstatě jen o takové žabomyší spory, které patrně měly zakrýt cosi podstatnějšího. Vyvolaly veřejnou debatu až spor...
 V Paříži se ovšem za svobodu slova střílelo. Všichni jsou teď Charlie. A v neděli ten obří průvod, úplně jsem žasla, kolik lidí přišlo vyjádřit svou touhu po svobodě. Nastupují činy.
Tak snad, když se Evropa takto semkne, dokážeme se ubránit? Respektive nyní mluvím o svobodě slova, 
o kterou aktuálně jde, protože těch ohrožených svobod je nyní mnohem víc. 
Nebo ve finále budeme závidět Škutinovi, že on „jen“ seděl, zatímco dnes vás vezou rovnou na hřbitov? No, ráda bych doufala v lepší zítřky, ale jak známo, jsem skepticus…:-(

pondělí 12. ledna 2015

Narozeniny

Je to den jako každý jiný. Navíc, už ani není co slavit. Ikdyž nedávno jsem slyšela, že naopak. Slavit v mládí není důvod, nyní, když už člověk něco dožil, to je pak důvod k oslavě. :-) No, něco na tom může být, leč já to zas tak nemám. Trauma z utíkajících let mám už od pětadvaceti:-), takže asi není moc co slavit. Přesto mám ten den docela ráda. Je na jednu stranu jako každý jiný, na druhou úplně jiný. Zvláštní. Samozřejmě, jen pro mě ( a snad ještě tak pro Jacka Londona), a tak si ho užívám. Hezky, po svém. Aby byl výjimečný a nezapadl...

neděle 11. ledna 2015

Sonjin deník

Zase jedna příjemná vánoční četba. Sonjin deník jsem si přečetla s velkou chutí. Autorku znám z blogu:-), i ten velmi ráda čtu. Stejně jako její ostatní knihy. Řecká tématika mě hodně baví, možná i proto,že do Řecka velmi ráda jezdím. I na autorčině Korfu jsem kdysi byla,ale to už je hodně dávno. Pamatuji si jen to,že se mi tam líbilo. Asi by mělo nastat nějaké opakování. Ostatně, kniha sama je návnadou víc než silnou. V zimním počasí se přenést na vyhřátý ostrov, co víc si člověk může psát. Navíc, čtení je to příjemné, čte se to velmi hezky.  Nejde sice primárně o Korfu, i když samozřejmě svoji zásadní roli tady hraje. Podstatu ale tvoří cestovatelské příhody a zážitky před Korfu a nutno konstatovat, že někdy vskutku pěně dobrodružné. Zajímavé je i kouknout na webové stránky, na které kniha odkazuje a prostě si dopřát v zimní slotě pár krásných virtuálních cestovatelských zážitků:-) A těšit se na léto:-)
                                                     
                                                       

sobota 10. ledna 2015

Dva velcí spisovatelé

 Včera se připomínalo velké výročí narození Karla Čapka. Je to už 125 let, co se narodil. Pravda, naše média to nyní moc nezajímá, všichni řeší teroristický útok v Paříži, tak Karel Čapek prošel celkem bez povšimnutí. Stejně jako dnešní výročí úmrtí Jaroslava Seiferta. Už je to dlouhých dvacet devět let, co se náš jediný nositel Nobelovy ceny za literaturu odebral do literárního nebe. Třeba za rok, při kulaté výročí, bude desátý leden víc připomínán. Ovšem,
 i Čapek byl nominován, leč na cenu ve finále nedosáhl. Jeho umění to ale nikterak neumenšuje.

V titulku avizuji dva spisovatele, ale při psaní mi volnou asociací naskakují ještě dva další. V pondělí se připomíná narození Jacka Londona a úmrtí Agáthy Christie. Těší mě, že alespoň datem se pohybuji v tak vybrané společnosti. Už pěkně dlouho:-)

pátek 9. ledna 2015

Syndrom vyhoření

  Syndrom vyhoření neboli moderně burn out je dneska na pořadu dne. Vyhořelý je kde kdo. Není divu, doba je zláJ. Leč lze k tomu také přistoupit tak, že se mnozí prostě syndromem vyhoření ohánějí. Anebo jím doopravdy trpí a systém to přehlíží. Protože je-li syndromem vyhoření zasažen každý druhý člověk, který pracuje v lékařství a medicíně, je to víc než zarážející.  Dokážu pochopit syndrom člověka, který je unaven bolestmi druhých, které denně řeší, neumím ho však omluvit a respektovat. Přestože plně chápu 
a ctím, jak moc je profese lékaře vyčerpávající a náročná, v praxi neumím (a nechci) respektovat jejich syndrom vyhoření či únavu z toho, že ta bolest a utrpení lidí je tu dnes a denně. Pacienta, který se v pro něho tragické situaci ocitá poprvé, tato fakta nejen nemohou, ale ani nesmí zajímat. Nezájem, hrubost a neochota doktorů by se ho vůbec neměly dotknout. To by ovšem nesměl žít v Čechách, navštívit onkologii či třeba v lepším případě porodnici, kde také můžete být jak v Jiříkově vidění. Rodíte a sestra vám nadává. Doktor se ani neráčil dostavit. Třeba. Přežijete, máte zdravé miminko, jste šťastná. Na příkoří zapomenete. Příště raději rodíte doma, čímž se stanete terčem kritiky z druhé strany. Trapný alternativec. Pokud přežijete vy i vaše dítě, můžou vám být všichni ukradení. Pokud ne, nastává jiný kolotoč.

Takové různorodé varianty třeba na onkologii vůbec nenastávají.  Je jen jedna cesta, varianta a realita. A je nutné (alespoň jsem si to léta svým selským rozumem myslela), být zde provázen ochotou, laskavostí a nekonečnou empatií. Případný syndrom vyhoření tady přeci nikoho nezajímá! Ó jak se jeden diví. Kolik neúcty, arogance a přístupu jako ke kusu či k číslu lze zažít právě na onkologii. Chyba systému, řekla bych. Že tohle dopustí a respektuje. I když s tím respektem, dneska se respektuje kde co, tak nevím. Je to asi jako u všeho o lidech. Je to všude. Přesto mi přijde trapné, že to tak funguje a že proti tomu není obrany.  Syndrom vyhoření je sice v některých (pomáhacích) profesích výrazně častější než třeba u prodavače limonádJ, ale běžného pacienta to nezajímá. Ani nemá zajímat. On má nárok na plně funkční, empatické prostředí. Je chyba celého systému (a naší společnosti) že to tak funguje a že to tolerují. Protože to je bezesporu naprosto špatně. Leč, kdo nezažil na vlastní kůži, nepochopí. Nemyslím syndrom vyhoření, s tím se dá bojovat a pracovat na něm. I na sobě. Myslím tím onkologické onemocnění. Pro méně chápavé, myslím tím to, jak hnusně se ve většině (zdůrazňuji většině, protože jsou výjimky, leč v pravé poledne s lucernou abys hledal) případech k nemocným chovají.
 A s všeobjímající nálepkou burn out jim to prochází. Respektive systém jim to posvětil a společnost toleruje. Není na čase přestat se bát i bílých bohů a sdělit jim svůj názor. Tak takhle ne, hoši a děvčata….!

středa 7. ledna 2015

Jak tomu mám rozumět?

  Dnes jsem se kdesi dočetla, že naše školní ministerstvo zrušilo dotaci deseti miliónů korun na mezinárodní kurzy pro nadané žáky. Prostě to prý zrušili. To je ostatně nový politický trend současnosti, prostě to uděláme....
 Bližší informace zatím nevím, jen beru na vědomí, že ministerstvo prostě zrušilo finanční podporu nadaných studentů. Zaujalo mě to zejména v porovnání s informací, kterou jsem zaslechla už včera a i bez dnešních konotací mě poněkud zarazila. Stejné ministerstvo, tedy to školství, investovalo třicet miliónů korun, aby se zachránila existence motosoutěže Velká cena Brna....
 Nemám nic proti soutěžím v autě či na motorce či na čem se to v tom Brně jezdí, nemám nic ani proti Brnu, ale zároveň nerozumím této logice. Jistě mi to kde kdo vysvětlí, burácení motorů v Brně je prestižní, mezinárodní a kdovíjaká ještě událost, která tady prostě musí být....
Zatímco koho zajímá nějaký nadaný student? Strkat peníze do vzdělání, kdo to kdy slyšel? Kroutit volantem budete, a basta:-)
Tak, to jen tak na okraj dnešního dne. Když 7.1.1610 Galileo Galilei poprvé pozoroval tři měsíce Jupiteru (Io, Europu  a Callisto- to aby si tady na své přišli i fyzikové:-)), asi netušil, jak se jeho dávní potomci budou chovat k vědě a poznání. I když, kdo ví, už tehdy se svým A řece se točí žádnou velkou kariéru neudělal. A historie se jak známo opakuje. Tak hurá někam na závodní okruh, tam je to mnohem jistější:-)

úterý 6. ledna 2015

Na Tři krále

O krok dále…. 
Víc ani ode dneška nečekám. Prostě jen se zkracuje ta temnota. Probíhá sice Tříkrálová sbírka, v domech se objevuje klasický vzkaz K+M+ B….

Podvědomě mi to evokuje někým vyprávěný příběh, jak s postupujícím věkem tuto zkratku bere jako mnemotechnickou pomůcku, protože bez ní nevyjde z domu. Ne snad, že by tak uctíval tři krále, ale opakuje si, že s sebou musí mít  klíče +mobil + brýle. Nu, zjevně tříkrálové navždy. Už je také tak vnímám:-). Proto ani ode dneška raději nečekám nic jiného, než jen prodloužený den. Jinak bych také mohla propadnout skepsi z blížící se sklerózy:-)

pondělí 5. ledna 2015

Sovy do Athén

 Vozit. Nebo také nosit dříví do lesa či házet hrách na stěnu, tak všelijak se dá jednou větou vyjádřit dnešní snaha něco děti školou povinné naučit. První den po prázdninách, nota bene ještě vánočních, je to jen o docházce. V budově školy pak jsou sice fyzicky přítomni, ale duchem jsou samozřejmě stále ještě pod stromečkem.  Je to prostě zbytečná práce, což se, adekvátně k našim českým příslovím, dá sdělit i v angličtině, kde pro to mají úsloví o tom, že se bude orat vzduch, či v Rusku, kde totéž sdělují výrazem, že je to jako jet do Tuly se samovarem. Prostě naprostá zbytečnost. Tak se jí nebudu nijak hlouběji zabývat, protože vozit sovy do Athén budeme dneska celý den (a možná ještě i zítraJ) a spíš sdělím, že v novém roce Hovory o historii neumřely, jak se zatím zdá, ale zkusíme je znovu vzkřísit. S panem profesorem Jaroslavem Šebkem, stále poslední středu v měsíci. Tak abyste si zaškrtli datum v kalendáři.  A pak se uvidíJ. Aby ani toto nebylo na způsob transportu sov do AthénJ. Pevně věřím, že ne….

neděle 4. ledna 2015

Ženy z bloku 10

Dnešní čtenářský tip není opravdu veselý, ale zase potřebný. Aby se nezapomínalo. Příběh lékařských experimentů z Osvětimi rozhodně nemůže vzbuzovat radost, ale zajímavé čtení to tedy je. Až při něm mrazí.  Navíc jde opravdu o konkrétní případy, takže je to příběh opravdu silný. Nelze si ho tedy nadávkovat naráz, ale pěkně po kapkách.  Dávkuji si už několik dní a dalších několik ještě dávkovat hodlám. Ale přečíst a dočíst to chci, protože je to výborně napsané. A jde o příběhy, které nelze relativizovat a zapomínat. Prostě drsné reálné čtení. Asi doporučím jako povinnou školní četbu. Jen doufám, že to nevzbudí záporné reakce některých rodičů, jako Chlapec v pruhovaném pyžamu. Mají pocit, že je to tak drsné, že to ty děti nemají číst. Já si naopak myslím, že mají…. Uvidíme, co Ženy z bloku 10. Nejdřív je ale musím dočíst já. 
                                             Obálka titulu Ženy z bloku 10

sobota 3. ledna 2015

Pětiletka

Už tu jednou byla a rozhodně se neosvědčila. Možná i proto mám za sebou vlastně takovou šestiletku. Blogo šestiletku.  A proto přemýšlím o tom, že všeho moc škodí.
 Prvotní cíl blogu byl propagace tehdy vydané knihy Odnikud nikam. To už je tedy let???
Pak přišly další knihy a blog pozvolna měnil svou tvář. Zda mým knížkám pomohl na cestě za svými čtenáři, nemám úplně detailně zmapované, ale jsem přesvědčena, že minimálně k některým ano. Jenže, nic se nemá přehánět. Z  toho důvodu  mě, asi v rámci novoročních předsevzetí, napadá, že je na čase skončit. Že všechno jednou končí, rozhodně není Nic nového pod sluncem.
Pravda, nebude to asi ze dne na den, přeci jen jde určitou závislost (mojí) a těch se člověk nezbaví mávnutím ruky.  Takže to vidím na postupné omezování, či jinou podobu.
Ale jinak mám pocit, že blog je vyčerpán, vášně jsou vyplýtvány, knihy se rozpouští v moři jiných knih, přichází prostě jiná doba. Uvidíme….
Nechceme dopadnout jako pětiletky:-)
Změna je přeci život


pátek 2. ledna 2015

Do práce

 Některým dnes už začínají pracovní povinnosti. Sice si neumím představit pracovní morálku po svátcích, kdy přijdete do práce právě v pátek. Ale to je život.  My naštěstí jdeme až v pondělí, takže je před námi víkend na adaptaci. Nicméně, i mě pracovní den láká nějak pracovat, a to asi nejlépe písemně. Začít novou knihu, nové povídky či prostě něco nového....
  Nebo zrekapitulovat něco staréhoJ.  
Co mě třeba zaujalo o svátcích? Tak dejme tomu pro mě nepochopitelný exces, kdy někde ve Francii zakázali vystavovat Betlém. Prý to odporuje náboženské toleranci! Tak to odporuje mému chápání. Jaké toleranci v křesťanské Evropě? Kdo si to vymyslel? Čí toleranci či respektive netoleranci to odporuje?  No, ono na to jsou v podstatě jednoduché odpovědi, jen je jaksi nikdo nechce moc vyslovovat. Taková míra pokrytectví, kdy si v rámci čehosi necháme zakázat Betlém, je na pováženou. To jsou začátky hodně smutných konců, alespoň já to tak vidím. …………
 Pak jsem přemýšlela o výbuchu muničního skladu? Kdo ho tam umístil? Proč to bouchlo? Jak k tomu přijdou ti lidé, co tam bydlí? Za takový šlendrián by měl být někdo zodpovědný, ale jak znám situaci u nás doma, nic se nestane. Kromě tedy toho stresu, který si zažívají místní s muničákem za zády. K čemu vlastně u nás, bez bojeschopné armády a v době jaderných zbraní, potřebujeme takový sklad? No, to mi asi nikdo neodpoví, takže moje vlastní odpověď je onen prostý šlendrián. 
   Na slovenskou primátorku, která nám všem doporučuje používat metrovou dopravu ( tím myslí metro) a jinak raději tajuplně mlčí, si asi vyčlením větší prostor. Jestli to ovšem stihnu ...
  Nu a dál mě osobně mezi svátky zaujal evergreen, a tím jsou vánoční přání. Dle jakéhosi vyprávění se kdysi do pohlednic vypisovaly verše. Dnes jsou pohlednice na ústupu, a když se přeci jenom objeví, disponují předepsaným textem. Ale i tak, je to pořád tradice. Pohlednice s nalepenou známkou. Tím nikterak neodsuzuji vánoční maily či sms, tedy ty, které jsou osobní, začínají oslovením,nejlépe  vašímJ.,a něco osobního sdělují. Co moc neberu (a letos už nereaguji ani pokusem o odpověď), jsou hromadné maily a sms. Někdy dokonce přemýšlím, zda se nemám urazit, když mě někdo zahrne do takové nesourodé množiny bez oslovení, kde většinou figurují Vánoce s malým v, protože v sms většinou nikdo pravopis neřeší. No, neurážím se (zatím), ale neodepisuji a myslím si své.  Prostě hromadně odkliknuté přání podle mého není žádné přání? Jde ovšem ryze o můj subjektivní pohled, který klidně může mít do objektivního hodnocení dost daleko…
Ale opravdu objektivně jsem ráda, že je ještě víkend před námi a vše vypukne až v pondělí. NanovoJ.
Jak veverka v kleciJ.




čtvrtek 1. ledna 2015

Na Nový rok

 O slepičí krokJ.  
U nás doma radši o ten psí…
A za rok i o ten HaniččinJ.
Letos tedy do dalšího roku ještě na rukou. Tím pádem se naskýtá klasické přání. Ať máte vždy poblíž někoho, kdo Vás bude chtít nosit na rukou. Nebo alespoň bude umět podat pomocnou ruku.

Krásný patnáctý rokJ.
A navíc, zrovna dnes, přesně pět měsíců,takže vlastně narozeniny...