sobota 30. listopadu 2013

Ignoruji Vánoce

  Tyto Vánoce hodlám ignorovat. Vánoce jsou pro malé děti. V dospělosti či s pubertálními výrostky ztrácejí význam.  Člověk jen podléhá reklamě a tlaku všudypřítomných tklivých koled a melodií. Většinou už od října, ale s nastupujícím adventem nátlak nabývá na intenzitě. Tím se umocňuje rozpoložení, které umí vybudit i výčitky svědomí.  Jde přeci o svátky klidu, musíme se k této bohulibé sváteční myšlence aktivně připojit.....
Nemusíme.
   Trochu potíž je, když se podobný názor pokoušíte vysvětlit svému okolí.  Zvyk je prostě železná košile a všichni najednou ten stromeček rohlíčky chtějí, bez ohledu na věk.
    Na druhou stranu, lze k tomu přistupovat i pragmaticky a nevysvětlovat nikomu nic. Ono se časem ukáže, že to vlastně vyjde nastejno.
 Advent asi vydržíme. Ono vycestovat někam na celý měsíc není zas tak jednoduché. Minimálně z ekonomického hlediska. I když v přepočtu vánočních financí, nervových vypětí, ztráty klidu
i soukromí, jde patrně o pakatel, což se ovšem správci rodinné pokladny poměrně špatně vysvětluje.
   Na dobrovolný exil tak připadá až hektický závěr prosince. Nejlépe by se nabízel výlet někam do teplých krajů, ale musím přiznat, že vydržím i zimu, jen někde v izolaci. Ticho, klid, kniha, relaxace.
Tím v podstatě paradoxně naplníme skutečný význam vánočních svátků, a totiž být někde v klidu a v pohodě a sami. Bez jídla, které se nadprodukuje v nepřijatelném množství, bez dárků, které nikdo nepotřebuje, bez pohádek, které všichni známe, bez návštěv, které nikdo nechce vidět…..
   Konec roku tak projde bez viditelné újmy na zdraví, hlavně tedy duševním. A v neposlední řadě i bez újmy na peněžence, protože nic nadměrného nepotřebujete. Začátek nového roku tedy začne jako obyčejný všední týden.
   Tak to vidím já, naprosto ideální vánoční stav. Ale když to předestírám doma, trochu to vypadá, že by uvítali nějaké výjimky. Minimálně ty vanilkové rohlíčky. Tak nevím, zda uniknout sama nebo se podřídit. A jsem zase na začátku vánočního šílenství…
Vánoce hodlám ignorovat,ale je tam pořád to vyzývavé slůvko hodlámJ




pátek 29. listopadu 2013

Před sto lety

..........touto dobou ještě nikdo netušil, že nějaká válka bude. Přišla 
o pár měsíců později a byla dokonce Velká. Dnes o ní mluvíme jako o První světové. 
A my o ní hovořili i včera, v rámci našich historických hovorů. 
S panem  plukovníkem Stehlíkem. A šlo o večer inspirativní, vzrušující, nabitý informacemi. 
Z čeho jsme vycházeli? 
   Projíždíme-li českým venkovem, nacházíme v mnoha městech ba i vesnicích pomníčky se jmény padlých, kteří zemřeli v boji za císaře pána. Jména, která už dnes mnohdy nikomu nic neříkají, generace se obměnily, lidé se přestěhovali, seznamy vojenských hodností na pomnících se stávají historickou relikvií. 
Jenže pak listujete rodinným albem a s úžasem zjistíte, že nějaké z těch jmen, dosud vám zcela neznámé,patří do vaší rodové linie? Kdo to byl? Jaký můj prapředek to bojoval v rakousko - uherské armádě? Nebo snad byl legionář?
Už dávno jsou tito hrdinové mrtví, ba odcházejí už i jejich děti, zmizela ta kontinuita, ten pocit hrdého sdělení,že můj tatínek, dědeček,posléze pradědeček byl legionář.....
Sto let je prostě sto let. 
 Postupně se na ně zapomnělo. Na vojáky rakouské armády, kteří mnohdy sice nešli do války s nadšením, ale bojovali. Mnozí zemřeli, byli zmrzačeni, ztratili svoje ideály. 
Na legionáře, kteří vystupovali jako strážci demokracie, položili základy prvorepublikové armády......
Zůstala jen lidová rčení, že je někde ran jako u Verdunu či krve jako na Piávě. Co je za tím, jako by pozvolna mizelo z našeho povědomí. 
   Nu, a to jsme se včera pokoušeli změnit. Prošli jsme s panem doktorem Stehlíkem všechna legionářská centra, připomněli si statečnost všech tehdejších vojáků, vyzdvihli bitvu u Zborova. Utvrdila jsem se v názoru, že Hašek byl sice dobrý spisovatel,ale lidsky to byl pěkný mizera, nejen alkoholik a bigamista.....

   Pátráte - li po svých předcích legionářích, díky digitalizaci máte velkou šanci přes stránky vojenského archivu, kde lze zemřelé předky celkem dobře vyhledat. 
   Jelikož máme velmi vzdělané publikum, došlo na plno zajímavých dotazů, tudíž jsme pana doktora propouštěli až krátce před desátou. Stálo to ovšem za to. Teď jen prohrabat ta alba. 
   O něco podobného se pokouším se studenty, takže je mohu dnes obohatit o včerejší poznatky a vytvořit s nimi hlubší sondu do dějin první světové války.
 I na cestě do hlubin vlastní rodiny. 









čtvrtek 28. listopadu 2013

Již dnes......

Srdečně zveme všechny zájemce o historii a vše s ní spojené na

11. HOVORY O HISTORII

s hostem

pplk.PhDr. Eduardem Stehlíkem

debatovat, diskutovat, polemizovat a především zjišťovat, že vše je opět jinak, než máme zažité ze školních lavic, přesvědčit se, že historie není nuda, můžete dnes večer - 28. listopadu od 19 hodin v kavárně Dadap na křižovatce Harfa.

Tématem našich rozhovorů s předním historikem Vojenského ústavu ČR bude 1. světová válka, její pozadí, průběh a českoslovenští legionáři.


Těšíme se na společně strávený večer

                        http://hovoryohistorii.webnode.cz/
                    www.dadap.cz






středa 27. listopadu 2013

Olbram Zoubek

Těším se. Bude výstava. Miluji sochy pana Zoubka, nějaké bych si přála mít doma na zahradě. A jednou jednu i na náhrobkuJ. A to obecně nejsem nějaký vášnivý obdivovatel sochařské práce, většinou mě sochy nechávají chladnou. Baví mě jen Rodin a Zoubek. Jenže za Rodinem musím až do Paříže. Ne snad, že bych nechtěla jezdit do města nad Seinou častěji, ale je to přeci jen kapku z ruky. Tak se spokojuji s knihou, Nahý jsem přišel na svět je moje oblíbená kniha o životě Augusta Rodina. 
  Ale pana Zoubka máme v Praze, tak si ho mohu užít, kdy mě napadne. Sochy na Újezdě, náhrobky na Vyšehradě či si odskočit do zámku v Lysicích či Litomyšli. Nebo jen zajít do Národní galerie, samozřejmě. Jenže nyní začíná výstava v Jízdárně, takže z mého úhlu pohledu kulturní událost podzimu.  Hned o víkendu vyrážíme. A už teď je mi jasné, že nepůjde o návštěvu jedinou……
                                                         
                                                 

úterý 26. listopadu 2013

Projektová výuka

 Tento týden ve škole je jiný. Programově ho celý věnujeme projektové výuce. Zmizel rozvrh, zvonění, děti jsou napříč ročníky rozděleny do skupin a věnují se jednotlivým vybraným tématům. Těm, která je zajímají a baví.  Rozpitvávají je do detailů, bádají nad nimi, zpracovávají do nějakého smysluplného výsledku, který ve finále celého týdne odprezentují před celou školou. V lepším případě i před rodičovskou veřejností, žel, mnozí rodiče se na výsledky práce svých dětí podívat nepřijdou. Není čas. 
A kdyby jen to. Někteří dokonce považují tuto formu výuky za takřka nelegálníJ. Prostě, jak není výuka svázána pravidelnými hodinami s periodicky se střídajícími předměty, berou to, jako že se nic nedělá. A tak k tomu i přistupují, raději nechají děťátko doma. "Vždyť stejně neučíte", zněl neprůstřelný argument jedné maminky, která podobně uvolňovala potomka pravidelně. Nemá smysl se hádat, to už po těch letech vím. Stejně jako vím, že i když připravíte sebelepší projekt, nikdy není jasné, zda dorazí všichni. Přeci jen, ten rytmus pevného rozvrhu je i dnes pro mnohé nezpochybnitelnou mantrou.
   Ale ti druzí si to zase velmi užívají. Mohou dané téma rozebrat na molekuly. Ze všech možných úhlů pohledu. 
Moji mladí historici budou tentokrát se mnou válčit. Zkusí sami přijít na to, proč máme ve všech vesnicích a městečkách pomníky se jmény padlých? Kde a proč padli? A nebyl mezi nimi i někdo z našich dávných předků? 
Prostě, pořád dokola. A do detailů.V souvislostech. S těmi, které to baví a zajímá, to bude stejně zajímavé a vzrušující, jako pro chemiky týden pokusů či jazykáře práce s literaturou, na kterou by v pevném rozvrhu nezbyl čas.
   Mám ráda tento týden, opakuje se u nás každý rok. Jsem zvědavá, co letos přinese a co vybádáme.  Vlastně vyprojektujeme, neb výsledkem bude náš společný projektJ

pondělí 25. listopadu 2013

Potravinová sbírka

Sbírka potravin, která proběhla minulý víkend, mě docela zaujala.  Zdá se mi to jako velmi dobrý nápad. Osobně se ráda účastním charity, o které jsem přesvědčena, že má smysl a že opravdu dorazí k potřebným.
  Ovšem když jsem pak zpětně  o celé potravinově hypermarketové akci přemítala, došlo mi, že je to vlastně hrůza. Ne akce samotná, ta naopak je chvályhodná.
   Jako hrozný vnímám fakt, že je v naší rádoby vyspělé zemi tak velké procento lidí, které si nemůže dovolit běžné potraviny, pravidelně se stravovat či provozovat další aktivity nutné k důstojnému životu (neřku-li stáří). A nejde přitom o žádné bezdomovce,žebráky,  o lidi nepracující či nějak handicapované.  Jde prostě o lidi, kteří se snaží, pracují, přesto na určité hodnoty nedosáhnou. Prostě nemají co jíst?
  A tady tedy vidím nějakou systémovou chybu. Nemůže být přeci tak velké procento lidí na hranici chudoby jenom proto, že nejsou kapitalisticky draví, že nejsou ve správném věku či třeba jen proto, že jejich výdělek na to prostě nestačí? A pokud je (jako že je), pak je něco shnilého ve státě českém.  
Neumím to pojmenovat , ale člověk, který pracuje, snaží se, by snad prostě na jídlo měl mít? V normálně fungujícím státě?  Ve státě, který na takto darované potraviny navíc uvaluje daň, což západní demokracie dávno nedělají. 
 Soudě podle statistik, je v naší zemi takových lidí poměrně hodně, což mě osobně poněkud zaskočilo. Zejména proto, že jsem si jistá, že skutečnost bude ještě horší, než uvádějí média. Poměrně často slýchám, že třeba děti nechodí na obědy, protože jejich rodiče (či matka samoživitelka) nemají ani na to zaplatit jídlo ve školní jídelně. S tím jsem se setkala i u nás na sedmičce. Na otázku, jak je to možné, jen pokrčili rameny. Prostě to tak je. 
   Pochopit podobný stav vůbec není jednoduché. Nejen pro lidi, kteří jsou tím postiženi (znovu podotýkám, že nemluvím o bezdomovcích či společensky nepřizpůsobivých osobách...).    Uvědomila jsem si to nad košíkem vybraných potravin, který chvíli budil naději, že se tady děje něco pozitivního. Měla jsem na pár euforických okamžiků pocit, že opravdu pomáháme. Ve skutečnosti ale jen brnkáme nehtem do zánětu. 
 Napadlo mě vystopovat, kde se asi stala chyba? A proč to většinovou společnost ponechává v klidu? Nejspíš proto, že se radují z faktu,že to zatím nepostihlo je. Nebo jsou dávno za vodou a podobné starosti vůbec nevnímají, zdají se jim tak trochu jako scifi. 
Přitom víc než o sci -fi jde o běžnou realitu stále se zvyšujícího procenta lidí. A tak si říkám, jak moc vlastně byla ta potravinová sbírka inspirující nebo deprimující. Najednou si vůbec nejsem jistá odpovědí...

neděle 24. listopadu 2013

Europeana

 Europeana od Patrika Ouředníka patří k mým oblíbeným knihám. Podle toho také vypadá, osahaná, otrhaná, viditelně používaná.  Tento neotřelý pohled na dvacáté století mě prostě baví. Vzhledem k ocenění knihy i k tomu, že už dlouho je v knihkupectvích beznadějně rozebraná potvrzuje, že se svým zájmem rozhodně nejsem sama.  Europeana se prostě povedla. Dneska jsem po ní sáhla znovu z důvodu určité přípravy na čtvrteční setkání nad tématem první světové války. Ne snad, že bych chtěla našemu publiku předstírat pasáže z této útlé knížečky, ale ráda bych si osvěžila i jiné úhly pohledu na první světovou válku. Ve čtvrtek samozřejmě nepůjde o Europeanu,ale o zajímavé vyprávění Eduarda Stehlíka, ale přečíst nějakou odbornou monografii o válce určitě nestihnu. Takže Europeanu vnímám jako takový pikantní předkrm před čtvrtečním setkáním nad tématem, kterému bude již brzy sto let.  Čas prostě letí jako bláznivý…………

                                                             

sobota 23. listopadu 2013

Klement, nikoli jen Gottwald

Na stránce kalendáře se dnes vyjímá jméno Klement.  Samozřejmě mi naskočil komunistický diktátor, který se právě tento den narodil.  Asi vzhledem k probíhajícímu Českému století se mi vetřel do podvědomí poněkud více než je zdrávo. Napadlo mě, proč zrovna představitel komunistického ateismu nesl jméno dávného světce? Navíc jsem při brouzdání wikipedií zjistila, že slovo Klement, v mnoha svých podobách, znamená v překladu vlídný, laskavý či shovívavý. To tedy náš soudruh Klement zcela jistě nebyl.  
Jméno patrně získal tím, že se právě tento den narodil, asi se tehdy o jménech moc nepřemýšlelo. Pochybuji, že by v drsném životním prostředí zemědělské dělnice ctili svatého Klimenta natolik, že by po něm pojmenovali svého nemanželského synka.  I když možné je všechno, navíc lze asi těžko předpokládat, že kdyby se narodil 
o den dřív, jmenoval by se CecílieJ
Prostě jeden z mnoha historických paradoxů je, že budoucí zločinec a alkoholik patrně získal jméno po církevním světci. Dnes je podle statistiky Klementů poměrně málo. Asi je to podobné jako s dříve oblíbeným jménem Adolf. Kdo by se tak dneska chtěl jmenovat? 
I když v rámci módy excentrických pojmenování potomků mají obě jména opět svoji velkou příležitost. Žádného živého Klementa jsem ovšem zatím nepotkala. Ani neznám z veřejného života. Prostě Klema se nikde v mém okolí nevyskytuje, ač jich v naší zemi žije asi tři stovky, jak praví již zmíněná statistika. Možná se maskují jako Klimentové, což je jiná varianta zprofanovaného jména. Ti mají dokonce v naší zemi plno kostelíků téhož označení, svatý Kliment stojí takřka v každém českém městě.  Jeho ostatky sem přinesli kdysi dávno soluňští bratři Cyril a Metoděj, kteří je „šťastnou náhodou“ objevili při svých misijních výpravách. Našli je i přes to, že se pořádně neví, jak a kde vlastně svatý Kliment zemřel, což ovšem nikterak nebránilo tomu, prohlásit jeho ostatky za pravé a založit na nich novou tradiciJ.
Zvláštní, kolik zajímavostí se kolem jednoho jména vynoří. Až dosud jsem se jménem Klement nijak nezabývala, a pokud jsem mu byla nucena věnovat pozornost, tak jen ze studijních a posléze výukových důvodů. Že se nechá spojovat se svatými, mě tedy nenapadlo vůbec nikdy.
Nyní se situace trochu obrátila. Nikdo mě k ničemu nenutí, ba já mám jakési obsedantní nutkání objevit další Klementy (nikoli Gottwaldy, aby nedošlo k mýlceJ). A ejhle, on vlastně i Metternich byl Klement, byť psáno Clemens se to v dlouhé řádce jeho dalších jmen pohodlně ztratí.  Stejně tak byl Klement i „český Shakespeare“ Klicpera, byť ten byl zase Kliment. A jistě by se našli i další Klimentové, kteří poněkud více naplňují latinský význam starého jména. Dosud se to asi moc nedaří, protože přívlastek laskavý zcela jistě nesedne ani k Metternichovi. Snad Klicpera se svým Divotvorným kloboukem může tvrdit, že naplnil význam svého jména minimálně určitou vlídností.
   Napadlo mě, kde se asi současní Klementové skrývají a jaké to je, nosit takové jméno?  Začala jsem dokonce uvažovat, že zkusím podle telefonního seznamu některého oslovit. Mít doma Zlaté stránky, pravděpodobně bych svůj bizardní nápad dovedla do zdárného konce.  Brzy mě ovšem můj badatelský zájem opustil.  Došlo mi, že bych se také mohla se zlou potázat.
 Přitom asi nejde o nic světoborného. Historické povědomí
 o minulosti ještě nedávné silně slábne a je tedy více než pravděpodobné, že jméno Klement v podstatě nikoho nezaujme.
A není ani vyloučeno, že někteří nositelé se jím pyšní právě na počest již zmíněného prezidenta. Rozhodně by bylo zajímavé porovnat jejich rodné listy.  Skoro jsem si totiž jistá, že i dnešní nemluvňata se mohou rodit do rodin, kde je Klement opravdu považován za svatého. 
Otázek by se jistě ještě našlo plno. Namísto zbytečného přemítání nad Kli(e) mentem je možná lepší připomenout, že stojíme na prahu adventu. Již za týden nás čeká první adventní víkend. Čeká nás vlídný čas setkávání…. Takže latinský význam slova Klement najde svého pozitivního naplnění. 
Ale že to zase ale letos uteklo...J


pátek 22. listopadu 2013

A jak se máš ty?

    Už hezkou chvíli přemýšlím, co je to za metodu, která zjevným egoistům a sebestředně zaměřeným lidem přináší takovou životní spokojenost a sebecentralizaci.
Naladit se na jejich notu by asi mělo být celkem jednoduché. Oni totiž vůbec neposlouchají a nezajímají se o jiné.  Pokud jim něco sdělujete, je v jejich tvářích velmi snadno čitelné, že jsou duchem nepřítomni a maximálně se soustředí na okamžik, kdy se nadechnete a oni budou moci do pauzy vpadnout se svým příběhem.  Když máte potřebu něco sdělit, skoro musíte podat písemnou žádost. Nebo nečekat, že se někdo změní. A také nevytvářet zbytečná očekávání.
Vlastně jsem k podobnému zjištění dospěla určitou komparační metodou, díky konkrétnímu pozorování. Nebo spíš pozastavením se nad tím. V jisté fází podobného zjišťování totiž hrozí reálné nebezpečí, že budete ke vztahům přistupovat dle starého Konfuciova moudra, že: „chovej se k druhým tak, jak chceš, aby se ono chovali k tobě…“ K tomu, aby si člověk vychoval pozorné posluchače, to zjevně nestačí. Ba nefunguje to ani v jiných oblastech, ale to nebudu rozebírat. Zaměřuji se na prostý zájem 
o ostatní. Takové to obyčejné zeptání se.  Ve druhé fázi naslouchání, vyčkání na odpověď a ve třetí minimálně krátká zpětná vazba.  To byste nevěřili, jak je to pro mnohé jedince nadlidský výkon.
Mimochodem, se vzděláním a inteligencí tato schopnost nikterak nesouvisí, což ovšem neznamená, že by se princip nezájmu o druhé nedal trochu nastudovat. Někdy přitom ani nepotřebujete odbornou literaturu. Stačí trocha snahy. 
Jenže ono prosté, stačí chtít musí mít nějakou stabilní základnu.  Což v případě, kde centrem veškerého dění je jen vlastní ego, vlastní zájmy, starosti a problémy, jde vybudovat dost obtížně.
Nejlepší je stáhnout se do ilegality a neříkat nikomu nic. Je docela neuvěřitelné, jak moc se člověku uleví. Přestane očekávat, že proběhne rovnoprávný dialog. Změní se v naslouchače. Glosátora.  Přikyvovače.  Úplně rezignuje na rozhovor, který se trvale mění v čísi monology.  Zároveň dochází k trvalému odcizení.  Co také jiného? Na venek vše přeci plyne jako dřív.
Pravda, pořád mě trochu zlobí, že podobných egoistů je čím dál víc, při detailním pozorování je až směšné, jak každou větu začínají tím svým já byl, já byla…. Ale dá se s tím vůbec bojovat?
Abych nepůsobila jako nějaká plačka.  Není to stěžování, jde o výsledek určitého pozorování. A jen ukazuji, jaká je současná narůstající množina v oboru komunikace, který je v současnosti módním trendem. A takřka nikdo ji neumí.  Myslím tím přirozeně, bez vedení nějakého kouče. Jenže copak je nutný kouč (další módní termín) dneska už téměř ke všemu?
 Moje babička měla nejspíš pravdu, když suše tvrdila, že kde nic není ani smrt nebere. Ostatně, podobně jako ona uvažovala řada empatických lidí. Měli společnou vlastnost. Uměli poslouchat, zeptat se a zároveň sdělovaly i svoje pocity. Nikoho neválcovaly svou sebestředností.

Myslím, že i dneska takoví lidé existují. Aspoň v to doufám. Protože jinak by naše současné rozdělování se ve veřejném prostoru na nefungující levici a pravici mohlo rozšířit ještě na naslouchače a vypravěče.  Pokud se to nesladí, nefunguje to. Stejně jako naše pravice a leviceJ

čtvrtek 21. listopadu 2013

O výchově

  Dnešní děti jsou jiné. Přesněji řečeno, vnímáme je jako jiné. A řešíme dilema, zda je to jako za Sokrata (Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele)J  či zda jde o běžný evoluční vývoj.       
        Dneska je to ovšem odlišné takřka diametrálně, řekla bych.
Mladí to nemají zas tak jednoduché. Když budu předstírat, že mládí je jen čas bezstarostnosti, sklouznu tím až k takřka stařecké senilitě. Pokud však budu moderně tvrdit, že mládí je jejich hlavní zásluha, přiliju jen olej do ohně dnešního mezigeneračního napětí a posílím jejich mediálně budovanou sebestřednost. Třeba překvapivě také jednu zestárnou a nebudou vědět, co s tím faktem dělat. ….
   Mě ale dnes víc než mladá generace zajímá ta blížící se střednímu věku, tedy ta vychovávající.  Zjevně se inspirovala v zámořské tendenci, kdy se děti do života vybavují hlavně sebevědomím.  Jiné prvky ve výchově nejsou in, takže odpovědnost, smysl pro povinnost, nějaký režim, slušnost a třeba ochota jen tak pomáhat, jsou zatlačovány do hlubokého pozadí a cílem rodičovství  je vychovat dokonale sebevědomého a naprosto bezohledného jedince.
    Zdálo se mi to kdysi jako logický extrém, že generace, která v dětství takřka nic nesměla, nyní utvrzuje svoje potomky v tom, že dnes naopak smí plně všechno. 
Jenže další generace mladších rodičů jde samozřejmě ještě dál, nejenže smí všechno, navíc jim nikdo nesmí nic vytknout, aby u nich náhodou nevzniklo nějaké trauma…..
    Docházíme k fázi, kdy vyžadování nějakých povinností po dítěti rovná se takřka trestnému činu. Nejsou vlastně řád a pravidla nějakou formou týrání a tedy něčím, proti čemu se musí rodičovská veřejnost tvrdě vymezit?  Nebo je to celoevropský trend, nechat děti dokonale zdivočet v duchu myšlenky, že po nás prostě potopa?
 V přemítání nad podobnými jevy mi hodně nahrává cestování MHD, návštěva divadla či kina nebo jen prostá procházka v parku, kde se vyskytuje větší procento rodičů s malými, někdy i staršími, ale většinou velmi excentrickými dětmi.  Na návštěvu, kde rodiče nejsou schopni zkrotit své děti, raději už ani nechodíme, čímž se náš společenský život značně zúžil.
    Názor na podobnou výchovu mi nedávnou potvrdil známý, který poněkud rozladěně tvrdil, že opravdu jdeme z extrému do extrému. Postěžoval si, že ho takřka tyranizuje dcera, která své dvě děti postavila na piedestal nedotknutelnosti a „haranti“ mu teď dělají peklo ze života. Přitom by jako děda rád fungoval, má svá vnoučata rád, ale tím, že se na ně nesmí ani přísněji podívat,
o napomenutí nemluvě, se jejich přítomnosti raději dobrovolně vyhýbá.  Byl z toho evidentně mimo a nevěděl, jak se k tomu postavit.  „Přitom holku jsem vychovával úplně normálně,“ tvrdil mi bezmocně.
V rodinné tradici asi tedy zakopaný pes nebude. Vidím v tom spíš nějakou psychologickou záhadu, jen pořád nevím, kde „asi udělali soudruzi z NDR chybu…?“
    A hlavně, tato extrémně liberální výchova jednou přinese svoje ovoce. A takřka stoprocentně si troufám tvrdit, že to nebudou plody lahodné, nýbrž pěkně trpké.  Jenže tím, že se zlobíme na mládež, pláčeme na špatném hrobě.
Ta předchozí generace je na vině.  Příklady přeci táhnou…
Jenže ono je to vlastně jednodušší, nechat dítě, ať si dělá, co chce, než trvat na nějakých pravidlech.  Navíc, když je nedodržují ani dospělí, tak proč vlastně? Je to začarovaný kruh. Nebo spíš cesta do pekel, protože co pak s generací dospívajících nezvladatelných fracků? Myslí si takový liberální rodič, že dítě, kterému od malička vštěpoval, že ono je středobodem vesmíru, najednou prozře a bude  třeba o stárnoucí maminku nějak pečovat?  
Pěkná představa, leč naivní. Pak už ovšem bude pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Pokud ovšem bude nad čím plakat, neb bezohlednost, ke které jsou dnešní děti liberální výchovou vedeny, jim velí ty staré rovnou postřílet, aby jim tady nepřekáželi.
   Nu, co si kdo zasil, nechť si sklidí.


P. S. Pravda, globalizuji, jsou výjimky a těm se omlouvám. Dnes jsem se pustila do majoritního přístupu k výchově.
Minority si nechám na jindyJ




středa 20. listopadu 2013

Kam zmizel Josef Tulka?

Onehdy mě kolegyně požádala o nějaké historické záhady jako téma pro konverzaci v angličtině. Poněkud mě tím zarazila. Ne snad, že bych žádnou neznala, jen vysypat jich naráz několik adekvátních jazykovým schopnostem kvintánů mi dělalo trochu potíž. Pak jsme se shodly na atentátu na Kennedyho, což v sobě nese i prvky antického dramatu, a konverzační téma bylo jasné.
Začala jsem ale o záhadách uvažovat a napadlo mě vybrat si nějaké české historické záhady. Mám je ráda a lze doufat, že i děti by podobné téma mohlo zaujmout. Říci o sobě, že jsem záhadolog, by znamenalo mluvit v hodně velké nadsázce, což samozřejmě nehodlám.  Nicméně, tajemství a nevyřešené záhady minulosti mě přitahují i baví. Představa, že se ještě po letech dokáže něco vyřešit a že se najde odpověď na dosud nezodpovězené otázky, mi vždycky připadala velmi lákavá. Krom toho si myslím, že i nové technologie nám mohou do mnoha věcí jasněji. Asi stejně tak, jako dokázaly očistit Jiřího z Poděbrad z vražedného obvinění a my nyní již víme, že jeho údajná oběť Ladislav Pohrobek nezemřel na vraždu:-) ale na rakovinu.
 Tím pádem jedna dějepisná záhada byla vyřešena. Jaké lze tedy najít další?
Musela jsem se trochu zamyslet, abych si je nějak chronologicky uspořádala. Jako první mě napadl hrad Wogastisburg, který někde byl, ale kde, dodnes nikdo neví. Stejně jako se nezná hrob Metoděje. Lze to tedy bez nadsázky vnímat jako velkou příležitost pro budoucí archeology. Nový mladý český Indiana Jones si na objevu těchto lokalit může vybudovat jméno, kariéru i nehynoucí slávuJ. Mladý kriminalista by zase přes propast věků mohl odhalit vraha Václava III. v Olomouci. Tahle vražda mi obzvlášť nedává spát a zajímalo by mě, kdo byl oním padouchem, který zlikvidoval Přemyslovce po meči. Ale asi ani s pomocí Vlastimila Vondrušky se konečného verdiktu nedopátrám, tudíž je zde další záhada.  Stejně vzrušující je pro mě otázka, kam asi zmizely hlavy popravených dvaceti sedmi českých pánů, po kterých se také léta marně pátrá.
Vybavily se mi i novodobější záhady. Vždycky jsem chtěla vědět, co se stalo s Václavem Thámem či kam zmizel Josef Tulka?  Všechny záhady zcela jistě vypsat nedovedu, zejména když jsem při pátrání po některých z nich narazila na řadu knih, které se tímto fenoménem zabývají a apitvají ho tedy zcela jistě na mnohem vyšší úrovni. 
Přesto ještě nějaké přitažlivé tajuplnosti přidám.  Například smrt Jana Masaryka je zahalena určitým tajemstvím, byť osobně jsem přesvědčena, že šlo o jasnou nájemnou vraždu. Kdo ovšem byl oním vrahem,to asi nevím.
  Ostatně, záhada se pojí i s nedávno připomínaným sedmnáctým listopadem, jak to doopravdy bylo se asi hned tak nedozvíme. Protože tedy záhad v české minulosti nacházíme víc než dost, nikdy nemůžeme říct, že dějiny jsou uzavřená a neměnná kapitola.  Šla bych dokonce tak daleko, že bych byla ochotna mluvit 
o dobrodružství a napětí, které nám minulost nabízí. Ostatně, hodlám se o tom více šířit ve své další knize, která se snad už pozvolna klube na světlo boží.  Ale i to je zatím takové malé tajemství, tak jen nenápadně naznačuji...
 Do českých záhad je prostě zajímavé nahlédnout.  Nejen tedy vražda Kennedyho může přinést napínavou debatu při výuce (nejen angličtiny).
Když se ponoříte do pátrání, začnou se tajnosti vynořovat takřka geometrickou řadou. Možná by stálo za výzvu, jaké záhady minulosti přitahují vás?  Je to utajený hrob Jana Žižky či spíš utajované dějiny listopadového převratu a naší nedávné minulosti?

Také vám to samozřejmě může být naprosto ukradené, i to je vlastně odpověď na moji utajenou otázku. Jenže na takovém pragmatismu není nic záhadného a trocha tajemství přeci patří k zásadním ingrediencím pestrého života?  Takže jak to vlastně bylo s těmi Vlasovci v době povstání….:-)

úterý 19. listopadu 2013

Pamětníci

Pamětníci jsou důležití pro naši cestu ke kořenům.  Pro osobní vyprávění o tom, co bylo, když my jsme ještě nebyliJ. Přenos zážitků (nikoli zkušenosti, neb ta je, jak známo, nepřenositelnáJ)
Navíc se pamětníci stali trendem i nového historického směru zvaného oral history.  Nechci nikterak zvažovat, jak moc může být pamětnické vyprávění objektivní a skutečně historické. Ale pro naše vlastní sebepoznání a poznání vlastní minulosti je naprosto nezbytné.  Často jsme velmi překvapeni, když v prastarém albu objevíme třeba dědečka ve vojenské uniformě. Tehdy nastala situace, kdy „velké dějiny“ zasáhly do osobní historie naší vlastní rodiny. Dědeček byl mobilizován v době Mnichova? A najednou se fakta z učebnic transformují do rodinných příběhů, dějiny přestávají být vnímány jako suchá nezáživná data a mění se v dramatický příběh našich dávných předků.  A navíc, jak mu ta uniforma slušela.
Jak se děda asi cítil? A co babička, když manžel musel do boje? Šel s radostí či se chtěl vojenské povinnosti vyhnout? 
Takových otázek nás jistě nad otevřeným albem může napadnout nespočet. Miluji tyto cesty proti proudu času. Proto je také hodláme zakomponovat do našich historických setkání. A půjde víc o pra

a prapra dědečky, protože se chceme zaměřit na vojáky z první světové války.  A inspirovat k otevření starých alb a hledání příběhů našich vlastních předků. Program na dlouhé podzimní večery jako dělaný, ne?  Najdeme někoho v naší rodové linii, kdo bojoval za oné Velké války, která bude mít za rok stoleté výročí?  Pomníčky v našich vesnicích napovídají, že takových lidí nebylo málo. Jen je najít a připomenout jejich příběh. Zamyslet se, proč vlastně bojovali? A byli v armádě rakousko- uherské či mezi legionáři? Bojovali na Piávě či u Zborova? Proč se pořád říká, že se někde střílí jako u Verdunu? Víme ještě vůbec, co se u Verdunu vlastně dělo? A neměli jsme tam náhodou pradědečka? Musím přestat, protože ty otázky prostě naskakují geometrickou řadou. Pokud vás tato myšlenka zaujala, usedněte k rodinným albům. Anebo přijďte koncem listopadu do Dadapu. Nad těmito otázkami budeme diskutovat s odborníkem nejpovolanějším, naše pozvání přijal Plk. PhDr. Eduard Stehlík, takže se jistě dozvíme plno zajímavých věcí. Třeba i z našich rodinných albJ


pondělí 18. listopadu 2013

Letenská husa

Ne, nehodlám psát nějakou sebekritiku či hodnocení vlastní osoby, ačkoliv titulek k tomu nebezpečně svádí. Ráda bych jen zaznamenala hezkou letenskou tradici Zemědělského muzea, které tímto způsobem slaví svátek svatého Martina. Zemědělské muzeum je u nás trochu ve stínu slavnějšího Technického, což nemění nic na tom, že akce tady bývají zajímavé a příjemné. I pro nás, nezemědělce:-). 
Nějakou záhadnou příčinou odsud sice zmizela domácí farma, která pražským dětem zprostředkovávala poznání slepic či králíků, ale třeba se zase vrátí?
 Jinak zdejší útulné prostředí nabídlo jak prohlídku, tak degustaci. Svatomartinských vín, vín běžné produkce či výše zmíněné letenské husy, respektive husy svatomartinské. Krom toho samozřejmě plno dalších mlsků. V listopadové, lehce ponuré sobotě, šlo o příjemné zpestření života i osvěžení chuťových buněk. Zejména, když večer následovala noc divadel, další zajímavá akce. Zdá se tedy, že listopad se po kulturní stránce velmi snaží. Ostatně, to depresivně mlhavé počasí k tomu přímo vybízí...... 





neděle 17. listopadu 2013

V lese černém hlubokém

Nikoli na výletě či reinkarnace Jeníčka s Mařenkou, nýbrž večer v divadle. A jak jinak během letošního divadelního podzimu, než v Ungeltu. Novinku  nastudovali novomanželé Zlata Adamovská 
a Petr Štěpánek, přestože zde hráli sourozence.  Žádný honey moon to ovšem nebyl. Příběh je označován jako psychologické drama, které zrežíroval Viktor Polesný. Jde o konfrontaci názorů na život, pohledů do dětství, rozklíčování různých temných zákoutí, takže nic jednoduchého. Začátek byl děsně vulgární, to jsem se dost kroutila, tento typ divadelního vyjadřování nemám moc ráda. pak se to ovšem rozjelo, každý okamžik přinesl něco nového,většinou nečekaně dramatického. Rozkrývání sourozeneckých vztahů je vždycky náročné, zde navíc bylo tolik úhlů pohledu, že člověk nestačil ani vydechnout. I facka padla, padla na sále a zjevně nebyla vůbec kašírovaná. Také ji mnozí po představení rozebírali, zda ji Zlata vypálila v návalu divadelních či skutečných emocí. Ale to byl okamžik spíše vedlejší, hlavní byl ten příběh, který byl skutečně strhující. O vztazích, stárnutí, důvěře, tajemství i (marných) nadějích. Myslím, že Ungelt opět nezklamal. V hlubokém lese se objevily skutečně temné vášně. Řekla bych,že sourozenecké téma na ostří nože. Zajímavé. A herecky dokonalé. Navíc bez přestávky, takové divadlo já ráda:-)

sobota 16. listopadu 2013

Sametové otázky

Před lety jsem se ještě divila, když jsem se dočetla, že listopadová revoluce byla vlastně jen organizovaným předáním moci. To jsem si idealizovala Václava Havla a uctívala vlastní revoluční zážitky. 
Pak podobných informací postupně přibývalo. A s nimi i otázek. Jak to tedy tehdy vlastně bylo? 
Teď se samozřejmě podobné zaručené zprávy vyrojily v mnohem větším množství. Jako houby po dešti. Je hodně in všechno zpochybnit a znevážit. Dávat prostor výpovědím estébáků a hledat senzaci za každou cenu.  Jenomže co si zároveň počít s tím, že se tito lidé s velkou pompou vrátili do veřejného života?  
   Tak byla to tehdy revoluce nebo opravdu jen prachsprosté předání moci?
    Někteří moji idealističtí přátelé to řeší tak, že o možnosti manipulace vůbec nediskutují.  A doufají, že jim jejich ideály ohledně revoluce zůstanou do konce života.  
Ale pokud chcete vést diskusi o tom, jak to doopravdy bylo, kde najít opravdového partnera do debaty?  Má to být aktivní účastník děje nebo fundovaný historik?  
V určitém okamžiku bych mohla suplovat obě strany, možná až na tu historickou fundovanost, neb materiály a detaily neznám, respektive zákulisí neznám.
   Nezbude než spolehnout se na povolanější. A od nich právě čím dál častěji zní, že jde o jeden velký podvod. Mediální show. Problém je v tom, že to nikdo seriózně nevysvětlí a nepojmenuje, kloužeme pořád po vidině senzace a skandalizace. 
Ožehavým bodem je i Václav Havel. Jedni ho nekriticky obdivují, druzí stejně tak silně nenávidí. Je tedy zobrazován buď jako idealistický a morálně silný hrdina bez vady či jako neskutečný padouch, který se dohodl s komunisty na převzetí moci za příslib jejich beztrestnosti....?
    Samozřejmě, pravda bude někde mezi, ovšem bez objektivnosti
 a ochotě k diskusi se  řešení  asi hned tak nedobereme. 
Přitom je jasné, že všechno bylo jinak.  Znám lidi, kteří vám zaníceně vysvětlí svůj pohled na listopadové události takovým způsobem, že mrazí. 
Jiní zase nostalgicky chodí zapálit svíčku na Národní a vzpomínají, jak oni tady měnili dějiny.  V očích se jim vždycky usadí výraz, jako když si někdo vybavuje první lásku.  Postojí nad místem, kde se střetli s kordonem normalizačních policajtů a spokojeně odchází zpátky do naší vybojované současné reality.
   Nechci jim brát iluze. Ostatně, oni si je ani vzít nedají. Stejně jako ti, co tvrdí, že všechno byla jedna velká lež a podvod a že Havel udělal víc škody než užitku.
    Když o tom tak přemýšlím, napadá mě, že k historii, přesněji řečeno k interpretaci historických událostí, je potřeba hodně velkého nadhledu a hlavně určité nadání odpoutat se od emocí. A to rozhodně přímí účastníci nemají. Tím pádem se opravdové definice sametovosti listopadového převratu dočkají asi tak až naši vnuci. Možná. Pokud je to bude ještě zajímat……
   My ostatní si zítra připomeneme, že už je to skoro čtvrt století od okamžiku, kdy se začaly lámat ledy. Myslela jsem, že samovolně, prostou silou touhy po změně.  Tehdy jsem tomu věřila. 
Dnes, kdy už vím, že všechno je jinak, prožívám těžkou deziluzi.

      Ale svíčku asi zítra zapálit půjdu. Tradice je holt tradice. 

pátek 15. listopadu 2013

Umění kýchnout

Člověk se dostane do centra vnímání ostatních ani neví jak. Stačí obyčejné kýchnutí a může se stát středem pozornosti minimálně na pár okamžiků, kdy je jeho okolí paralyzované. Buď nečekaným, decibelově velmi výrazným zvukem, či obavou z rychlostí blesku rozptýlených bacilů. Jsou totiž i tací, co pradávný návyk zakrytí si vlastních úst při kýchání považují za zastaralý a přežitý.
 Moje zkušenosti s hlasitým kýcháním formoval dědeček, který když kýchl na dvoře, všichni v okruhu jednoho kilometru rázem věděli, kde se nachází.  Jako dítě jsem to sledovala s úžasem, těžko jsem chápala, jak někdo tak subtilní může ze sebe vyloudit takový zvuk. Postupem let jsem to začala vnímat jako projev stáří, respektive starých mužů.
  Není pochyb, že mnozí muži podobnými atributy disponují dodnes. Ovšem, nejen muži,jak jsem s úžasem zjistila. Vím to, protože s podobnými projevy se setkávám dokonce už ve školních lavicích, ba co víc, autorství hlasitých projevů vlastního zdraví či přicházející nemoci lze připsat i křehkých dívenkám.  Koneckonců, pryč jsou doby, kdy se výchově dívek věnovala zvýšená pozornost a cílem bylo vypravit do života dámu. A dámy, jak známo, podobnými mužnými projevy nedisponují nebo alespoň šetří.
   Když babička svého času dědu za překročení hranice hlasitosti napomínala, neopomněla dodat vysvětlení, že mezi lidmi by se takhle určitě neprojevoval. A holky takové nejsou vůbec, dodávala na můj nevěřícný pohled.   
Přijala jsem její vysvětlení za své a utvrdila se v představě, že jde 
o projevy stárnoucí generace, protože i letitý soused kýchal tak, že jsme se na dvorku vždycky lehce přikrčili v obavě, jestli po nás někdo nestřílí.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem se s podobnými projevy setkala i u mladé kolegyně. Něžná dívka a najednou vyloudí zvuk hodně podobný střelbě z kanónu.
 "Mám rýmu", odpověděla logicky s poukazem na můj udivený pohled.
Pak se divme, že člověk ztrácí víru v léty ověřené pravdy. Zajímavé je, že podobných typů najednou potkávám čím dál víc. Dokonce jsem jednou ve třídě pojala podezření, zda už nepřichází do našich škol obávání střelci, kteří pálí po kantorech?  Ticho výuky totiž náhle prořízl ostrý výstřel...
Pravdou bylo, že jemné a jinak distingované děvčátko si kýchlo.  Jako kdysi můj dědeček na dvorku.
 Když svoje projevy ještě doprovodí hurónským zatroubením do kapesníku, které by kdysi mohlo sloužit jako svolávání k boji, nezbývá často nic jiného, než přerušit výklad.  Nic by neslyšeli ani v prvních lavicích. Můj rádoby vtipný pokus upozornit na přehnanou expresi odkazem na známou lidovou píseň:
“ Už troubějí, na horách jeleni…“ se nesetkal s nikterak příznivým ohlasem. Píseň mladá generace samozřejmě nezná a dívka zjevně nechápe, co je divného na jejím hlasitém kýchání?
Docela mě zaujalo, jestli je ochotná takhle hlasitě na sebe upozorňovat kdekoliv. Zeptala jsem se jí v okamžiku, kdy kýchla přímo za mými zády, což ve mně vybudilo leknutí doprovázené neobvyklým poskokem. Měla jsem pocit, že se na mě řítí strop. Pokrčila rameny a odvětila, že samozřejmě, protože si nemyslí, že tím na sebe nějak upozorňuje.
To je důležité pochopit.  Snažím se vnímat věci, které jsou natolik samozřejmé, že už jen tím, že je pojmenuji, jsem za exota. Třeba právě zmíněné kýchání. Pryč jsou doby, kdy vychovaná dívka na veřejnosti (a vlastně ani doma) podobnými zvuky nedisponovala. Inkriminované projevy bývaly spojovány s alkoholickou starou bábou kořenářkou Jči unaveným dědou, který se pohyboval ve venkovském prostředí a hlavně mezi domácím zvířectvem. 
   Podobná nostalgie mě popadne často i v sauně, kde si lidé už od podstaty své nahoty neberou servítky. A tak můžete narazit na muže, který nejen že podobně hlasitě terorizuje své okolí, ale navíc ještě popotahuje tak, že to, řečeno slovy mojí babičky, tahá až z paty. A pak se diví, že se divíte.
Pak přemýšlejte o nějakých společenských pravidlech. Nejsou. Nebo přesněji, každý si je vykládá po svém.
   Zkusila jsem podobné projevy citlivě pojmenovat. Tedy, domnívala jsem se, že citlivě. Dostalo se mi mnoha nevybíravých zpětných reakcí.  Chci snad po nich, aby se nějak omezovali?
Uznávám, že zamyšlení nad uměním kýchat není zdaleka tak atraktivní jako dávné antické zamýšlení nad uměním milovatJ, ale doba je patrně víc prozaická, než tomu bývalo v antice. A zatímco odborníky na milování najdete dnes na každém kroku, umění kýchat upadlo v zapomnění a zmizelo v propadlišti dějinJ
            Někdy je ale dost obtížné vedle toho žítJ


čtvrtek 14. listopadu 2013

Člověk proti zkáze

Nějak pořád bojuji s projektem České století. Snažím se mu dát šanci, být tolerantní. Musím konstatovat, že se  pozvolna zlepšuje, ale očekávání byla mnohem větší. Vnímám to jako velmi promarněnou šanci, mimo jiné i v tom, přitáhnout k dějinám děti. Média navíc pořád kritizují školní dějepis, jak je nudný a nezáživný, což si jako základní premisu mnozí s sebou nesou celý život. Když pak přišla příležitost ukázat,že to tak není, nechali ji proklouznout mezi prsty. Navíc se ukázalo, že některé události, tak věrohodně zobrazené, se vlastně ani nestaly, takže se naskýtá otázka, jak je to s tou věrohodností. Mám na mysli třeba neexistující schůzku Masaryka a premiéra Británie Lloyda George, kterého představoval Miroslav Donutil. A tak bych mohla pokračovat,ale já se  dnes  chci dostat k jinému filmu. V nějaké diskusi nad postavou Masaryka v prvním díle někdo zmínil, že ve starém českém filmu je v roli TGM Svatopluk Beneš ještě lepší.
   Film jsem viděla už dávno tomu, paměť neslouží, proto nastal čas si pradávnou kinematografii oživit. A bylo to oživení vskutku parádní.  Asi jsem film Člověk proti zkáze kdysi v mládí nedocenila, protože mi kapku vypadl z paměti. Možná i proto mě nyní mohl znovu (nebo poprvé) nadchnout.  Opravdu zážitek. Jak postava Masaryka, která mě k tomu vyprovokovala (ale srovnávat si netroufám, oba Masarykové byli herecky skvělíJ), tak hlavně celý příběh. Vynikající Josef Abrhám jako Karel Čapek. Báječní ostatní herci, navíc, dokonale vystižená podoba historických osobností. 
 A pořád mi příběh šrotuje v hlavě, což je vždycky ( tedy u mě) známka kvalitního filmu. Musím na něj myslet, vracím se k němu, přemýšlím o něm. To se mi tedy se současnou tvorbou nastalo pěkně dlouho, byť České století si dělá ambice na to být onou výjimkou potvrzující pravidlo. Leč tam mám právě plno výše zmíněných nesouhlasných připomínek, zatímco Člověk proti zkáze mě oslovil bez výhrad. 
 Zkusím ho otestovat na dětech, jak na ně zapůsobí. 
                              A to pak bude diskuseJ

středa 13. listopadu 2013

Nečekané zážitky

   Některé zážitky potkáte v místech, kde byste je třeba ani nečekali. Nebo jsou primárně určená k jiným prožitkům. Tak třeba od svého oblíbeného Domu kávy na Letné očekávám lahodné presso či ještě lepší latté, na kterém takřka ujíždím. Závislosti mají holt různé podobyJ
A ejhle. Včera jsem tam narazila na svatomartinské. Nečekané místo. Pravda, není to zas tak neobvyklé, neb přišel jeho čas a mladé víno lze nyní vychutnat v mnoha různých prostorách. Že 
i v Domu kávy bylo tedy jen trochu nečekané, o to příjemnější.  Letná se vůbec v rámci svatomartinských degustací letos činí, za pár dní nás čeká husa a vínko v Zemědělském muzeu, takže hlt mladého růžového v Jirečkově ulici byl takovým příjemným vnadidlem.  
  Vůbec,tak jako tak,  Dům kávy stojí za návštěvu, v poslední době se tam děje tolik zajímavých věcí. Temné podzimní podvečery získávají svoje neopakovatelné letenské kouzlo a je příjemné tady posedět. 
                            Třeba i s knihou z JalnyJ






úterý 12. listopadu 2013

Takový sníh už nepadá

Je takřka symbolické, že kolem svátku svatého Martina píšu o sněhu, byť doufám, že ho tímto nepřivolám. Martin ať si jezdí na bílém koni, já ze svatomartinských tradic ctím víc raději tu husuJ 
a mladé svatomartinské. A k němu jistě patří i hezká knížka. Jednu takovou jsme na Martina křtili. Přesněji řečeno, byla jsem hostem na křtu v Topičově salónu, což celý zážitek umocňuje. 
Křtila moje domovská Jalna a hvězdou večera byl samozřejmě autor knihy 
                         Takový sníh už nepadá 
                                Ilja Kučera ml.
Bezmála tři desítky krátkých příběhů ze života autorova otce, rozhlasového redaktora, soudničkáře a znamenitého vypravěče Ilji Kučery. S laskavostí, nostalgií ale i ironií a vtipným nadhledem se autor vrací do studentských let svého otce, do
jeho ochotnických časů na rodném Příbramsku, k sedmatřiceti rokům stráveným v Československém rozhlase, kde ve zlaté éře šedesátých let patřil k pilířům rozhlasové zábavy.

    Kmotrou knihy se stala Irena Dousková, z knihy četl mladý herec ND Igor Orozovič (fešák a šikovný klukJ), na mladá léta měl zavzpomínat Tomáš Topfer, ale ten dorazil až ex post...
   Takže společnost dobrá, zábava výborná a kniha se mi líbí. K tomu to svatomartinské….. ZážitekJ.

                               to nejsou hosté křtu,ale sochařská expozice v salonu
                                               umění

                                              i pejsci se účastnili křtu
                                       předčítání z knihy
                                        pan nakladatel
                                        hudební vsuvka
                                          výtvarný komentář
                                     nakladatel a jeho autor
                                           autor samotný
                                    kmotra knihy Irena Dousková
                                               a křtíme
                                  a zde se to celé odehrálo

Jalna letos prostě jede. Těším se, že brzy budu na řadě jáJ

                                                     Obálka titulu Takový sníh už nepadá



pondělí 11. listopadu 2013

Branná výchova se vrací....

    Do škol a jejich osnov, které se také pozvolna vracejí, se údajně vrací i branná výchova. 
Rázem mi naskočila branná cvičení, která se v pravidelných cyklech opakovala  asi třikrát během školního roku. S baťůžkem, igelitovými sáčky kolem ruku i nohou, se zátěží v prastarém chlebníku.J
I na vysoké škole jsme se museli pohybovat v pláštěnkách a plynových maskách, což mělo vycvičit mládež v obraně proti jadernému útoku. V tomto případě na to byl vyčleněn dokonce celý týden, nazývaný branným kurzem.
 Krom tohoto protiválečného drilu mi v hlavě ještě poměrně nesmyslně utkvěla hierarchie vojenských hodností, jako je vojín, desátník, svobodník, četař….
   Nu, obrana vlasti, jak se předmět také vzletně nazýval, měl různá specifikaJ.
   Po Listopadu byl prohlášen za starou strukturu a ze školních osnov nemilosrdně vyřazen. Ostatně jako osnovy samotné, i ty zmizely v propadlišti dějin.  Zdálo se, že natrvalo. Jenže, dnešní doba přináší mnohé reminiscence minulosti. A branná výchova se vrací. 
Doufám tedy, že nenastane nějaký hromadnější návrat ke starým pořádkům, i když ve školství jeden neví.  Nejsem si úplně jistá, jak ministerstvo (stále ještě v demisi) hodlá návrat branné výchovy pojmout?
 Jako boj proti terorismu? Či víc prakticky, jako schopnost evakuovat se při přírodních katastrofách? Těžko říci? Ovšem ministerstvo školství umí překvapit vždy, za každé situace, ba i za každé, byť neexistující vládyJ
Tak můžeme být zvědaví, v jaké podobě se nám branná výchova vrátíJ. Kdo to bude učit? Nastane vlna rekvalifikací vyučujících, dejme tomu rodinné výchovy (rodina jako taková patrně stejně už nefunguje) na brannou výchovu?

Nu, uvidíme.  Leda, že by šlo o novinářskou kachnu? Ač dnes by jistě byla lepší husa. Ta svatomartinskáJ.

neděle 10. listopadu 2013

Čtenářský deník

Čtenářský deník je další z mnoha školních záležitostí,která dětem nějak vadí (mnohdy i jejich rodičům) vnímají ji jako diktátorství či školní násilí na dětech. Povinnost vést zápisky z četby pak obcházejí různými způsoby, od stahování z netu přes opisování ze záložek či od aktivnějších spolužáků, až k tomu,že neoblíbenou činností pověří rodiče, kteří v rámci umetání cestičky přetíženému potomkovi knihu nejen přečtou,ale i zaznamenají. Vše pro dítě.   Nechci tady rozvíjet debatu nad povinnou školní četbou, zamyslet se chci nad významem čtenářského deníku, který si já osobně léta vedu dobrovolně a s radostí. Člověk totiž zapomíná a tak když si nepoznamenám, co a o čem jsem četla, zcela spolehlivě se může stát, že se mi nejen děj, ale i autor samotný vypaří z hlavy.  
Někdy to, pravda, není na škodu, ale docela mi vadí, že zapomínám i díla stěžejní a důležitá. Vím, že jsem je četla, ale co ten obsah? Nosné myšlenky knihy? Co mě tam zaujalo a líbilo se? Jeden by neřekl, že i takové věci může člověk zapomenout. A tak píšu. Deník v papírové podobě i v této. Abych věděla, co už znovu číst nemusím, k čemu se chci vrátit, co je trhák a co naopak raději zapomenout. Jde samozřejmě o můj subjektivní úhel pohledu, čtenářské záliby jsou velmi různorodé. Proto mám svoje nedělní čtení, vítám názory a diskusi nad přečteným, hledám doporučení od ostatních (co zajímavých knih jsem díky blogu objevila), hodnotím si, co mě zaujalo a co naopak ne. Je to prostě taková oslava čtenářského deníku, který má, podle mě, velký význam. Minimálně pro nás, vášnivé čtenáře. 
A teď ještě několik mých krátkých reflexí.
Přečetla jsem Alici Munroovou: Příliš mnoho štěstí. Nenadchla ani neurazila. Musela jsem se dost snažit, až pak mě to trochu chytlo. Je to zajímavé čtení, leč nevím, jak z toho vyplývá ona Nobelova cena? Asi neumím ocenit oceněná díla. Nebo jsem hodně velký laik, kterému stačí jednodušší literatura. Podobně to mám s Hájíčkem a jeho  oceněnou Rybí krví. Dlouho jsem s ní bojovala, pak jsem se začetla a přečetla a dobrý. Leč dech beroucí trhák to pro mě nebyl. Tím naopak pro mě byly knihy Antonína Polácha, ale to je asi dáno mojí slabostí pro historické příběhy. I když na druhé straně, Vondruškův Král básník už mě tolik nebral. Mám pocit, že nic nového jsem se nedozvěděla, ale to asi ani nebylo autorovým záměrem. 
Hodně jsem si slibovala od Irwingova Freuda- Vášně lidskosti, ale některé pasáže byla na mě až příliš epické. Ovšem zase jsem si Freudův život hodně detailně zmapovala. Jen ho musím zanést do deníku, abych to zase nezapomněla. 
Dnes mě nečeká nic nového, urovnávám si čtenářské myšlenky a přemýšlím, jakým směrem se dál vydat? Potřebuji nějaký silný příběh, který by mě vtáhl do děje? Neporadíte? 
Než na něco přijdu, budu si doplňovat čtenářský deník, zkusím ještě jednu Monroovou, vrátím se k Poláchovi a v mezi čase pracuji na knize vlastní. V podstatě , Nic nového pod sluncem. Neděle jako vytažená z knihovny....:-)

sobota 9. listopadu 2013

Gravitace

Gravitace je film pro milovníky vesmíru a 3D kina. Ani jedno nejsem, přesto jsme na Gravitaci vyrazili. Do Oka, čímž jsme se (sebekriticky uznávám- šlo totiž o můj nápad) o mnohé ochudili. V podstatě asi o vše, neb o ničem jiném než o 3D zážitku patrně tento vesmírně akční příběh není.  Navíc nám v kině Oko vnutili brutální předfilm Strach,který trval asi dvacet minut, což zjevně rozladilo nejen mě.  Zejména mladé osazenstvo začalo nervózně posedávat, vzájemně se ujišťovat, zda si nespletli program a na střídačku odcházet do baru, odkud si přinášeli zásoby tekutin, aby agitku Strach, evidentně bojující proti protirómským náladám ve společnosti, přežili.  Když konečně film, na který jsme přišli, začal, bylo vesmírné drama rušeno jejich pravidelnými odběhy na toaletu, neb konzumace piva má své neměnné zákonitosti.

Leč, filmu jsme se dočkali a i ve zdraví ho přečkali, i bez 3D brýlí.  Ale smysl má opravdu jen s nimi, protože jinak je to americké akční putování vesmírem, bez hlubší myšlenky. Ovšem na druhou stranu, když se zamyslím, kolik vesmírného smetí poletuje nad námi, pak to vlastně ani tu hlubší myšlenku nepostrádá. Prostě asi lakonicky, Gravitace neurazí, ale ani nepotěší. V BioOko určitěJ

pátek 8. listopadu 2013

Sametový listopad

Tak jako se někteří herci ve všeobecném povědomí stávají hercem jedné role, bez ohledu na to, kolik dramatických úloh ve svém životě sehráli, tak listopad je léta měsícem jednoho výročí, přestože je všeobecně významnými daty doslova přeplněn. Minulý režim mu přisoudil sedmičku, kdy se za svitu lampionů hromadně a povinně oslavovala Velká říjnová socialistická revoluce, která sice nebyla ani velká, ani říjnová ba ani revoluce, to se ale nahlas rozhodně neříkalo. Současnost zase listopadu vnutila jen oslavu Sametové revoluce, tedy sedmnáctku, přičemž už se trochu zapomíná na rok 39 a o sametovosti či zda to byla revoluce, se dnes už také vedou polemiky. Z logiky číselné posloupnosti by se tedy nabízelo příští glorifikované listopadové výročí dvacátého sedmého. Uvidíme. Nicméně i dnes má listopad řadu dní, které stojí za připomínku. Císař Josef II. třeba v listopadu zrušil nevolnictví, Hus po dlouhém putování dorazil do Kostnice, kde byl zahájen jeho osudový koncil, narodil se Karel Jaromír Erben i Karel Hynek Mácha (ten navíc v listopadu i zemřel), po ničivém požáru bylo podruhé otevřeno Národní divadlo, Bedřich Hrozný rozluštil klínové písmo, zemřel Karel IV., odhlasovalo se rozdělení Československa a v roce 1997 po demisi vlády Václava Klause začala vládní krize. Zjevně se tedy některé cykly v našich dějinách opravdu opakují. A ponurý listopad potvrzuje, jak zásadní roli v našich dějinách hraje a že není jen „sametový“. Já bych v souvislosti s blížícím se staletým výročím vypuknutí první světové války ráda vypíchla právě jedenáctý listopad, kdy v roce 1918 byla ukončena Velká válka a dnes si ten den připomínáme jak Den válečných veteránů. Jeho symbolem se stal květ vlčího máku, jako odkaz na báseň, kterou napsal mladý kanadský voják v roce 1915. Je to svátek uctívaný víc v západních zemích než u nás, protože my všeobecně míváme velký problém ocenit lidi, kteří za naši svobodu položili svůj život či obětovali zdraví. Vojáky první světové války, která je už natolik vzdálená, že se její obraz hodně rozostřuje, máme ve veřejném fóru tendenci zaměňovat za Švejky, případně bez porozumění době šmahem odsoudit jako dezertéry. Přitom první světová válka přinesla tolik mrtvých českých hrdinů, že stačí projet náš venkov, který takřka v každé obci disponuje pomníčkem vojákům zemřelým právě ve válce před sto lety. Mnozí by jistě ve svém rodinném archivu našli vzpomínky na dědečky legionáře, kteří vlastně stáli u zrodu naší armády.  11. listopad tedy do panteonu listopadových výročí bezpochyby patří nejen kvůli válečným hrdinům a všem, kteří bojovali za svobodu naší vlasti. Ale i jako prostá připomínka toho, že skončila válka, která je označována za smutnou pramáti velkých válečných konfliktů. Přinesla jiné pojetí války, zahrnula do bojů i civilní obyvatelstvo a zmrzačila vnímání a charaktery ztracených generací.  Oslava jejího konce by tedy měla být i velkým mementem před tím, kam až je člověk ve své destruktivní činnosti schopen dojít.  11. listopadu se podpisem míru také teprve doopravdy rozpadlo Rakousko Uhersko. Ten den také v roce 1939 zemřel Jan Opletal, jehož jméno se stalo nejen symbolem boje proti fašismu, ale také stálo na začátku událostí 17. listopadu.  Všechno jako by souviselo se vším, točíme se v permanentním historickém kolotoči. I na něm, když vypadne součástka, dochází k vychýlení rovnováhy. Stejně tak, jako když z historického povědomí vypadnou některé události. Třeba konec první světové války. Tak si ho letos hezky připomeňme, vždyť příští léto už to bude dlouhých sto let od osudných výstřelů v Sarajevu.
Psáno pro Listy Prahy 1


čtvrtek 7. listopadu 2013

Barokní Praha

   Jednou z hojně prosazovaných Komenského zásad je teorie vlastního zážitku, možnost si věci osahat a vyzkoušet.  Pravda, vše ohmatat a natrénovat ve školním životě nejde, i když mnohé věci by jistě studenti rádi přivítali. Nechci si domýšlet top ten nejoblíbenějších aktivit, které by rádi uvedli do praktického života. Zůstávám nohama na zemi a umožňuji jim kontakt s věcmi legálními a pro jejich věk adekvátními. Haptické výstavy jsou třeba pro tento účel takřka ideální. I proto jsme dnes vyrazili listopadovou Prahou na Hrad, kde jsme si zkusili na vlastní hmat barokní oblost (je mi jasné, že žena barokních tvarů by mnohé chlapce zaujala mnohem víc, ale museli jsme se spokojit s barokními sochami.) Národní galerie v tomto směru vychází školám velmi vstříc a tak program “Hledání baroka“ je pro nás již takřka součástí vzdělávacího plánu, respektive osnovJ. I cesta je cíl, tedy jsme si hezky zopakovali Královskou cestu a další zajímavosti staré Prahy, abychom dopoledne zakončili ve společnosti malíře Karla Škréty a Matyáše Brauna a jeho expresivních barokních soch. 
Trochu mě zaskočil nový vstup do Schwarzenberského paláce! "Kdo chvíli stál, již stojí opodál"J a tak od naší poslední návštěvy zde vyrostl supermoderní vstupní prostor. Z mého pohledu tedy děsivé, pěst na oko. Patrně někdo nevěděl, kam s evropskými penězi............... 
K tomu ještě pokladní, která neví vůbec nic - kam máme jít, kde máme platit, jak je to se šatnami....
No, řekla bych, že v tomto ohledu je každá změna k horšímu.          Nakonec jsme se ale do starého paláce dopracovali, lektorka byla příjemná a šikovná "děvčica"J, hodně toho věděla a tak jsme mohli začít hledat baroko. 
   Pravda, po častějších exkurzích s velkými dětmi jsem trochu pozapomněla, jaké je to vypětí uhlídat pětadvacet pubertálních blech a nezničit si přitom vlastní nervovou soustavu. K tomu ještě hrozí nebezpečí, že rozpohybují alarm v galerii nebo jim někdo nafackuje v metru, protože ty jejich skupinové rádoby vtipné poznámky neustojí.J 
Ale nakonec jsme to kupodivu ustáli všichni, navíc bylo krásné počasí ( a k němu krásná Praha), takže jsme si baroko docela užili. 
                                        Dobré to bylo J
                                                        
                                                            Některé pohledy se neomrzí


                                                   Karel Škréta býval docela fešák
                                                                      a uměl...
                                                        Sochy Matyáše Brauna

                                                                  a Ferdinanda Brokoffa