Jídlo

„Je to totiž německý,“ zdůrazňuje moje německá kamarádka, když si pochutnáváme na jejím lahodném občerstvení.

Není jediná, kdo preferuje německou kvalitu potravin. Jiní ani nemusí být původem Němci, aby si považovali německé potravinové kvality.

„jak je to německý, má to šmak…“ tvrdí někteří.  Jiní zase mají teorii: „ To víte, Němci, nic neošidí.“

Kdysi jsem chtěla vzdorovat. Když mi opakovaně servírovali německé klobásy, napadlo mě trumfnout je českými výrobky. „Je třeba trochu hledat,“ pokusila jsem se vysvětlit své první nezdary.

Zřejmě to na nikoho neudělalo dojem. Ten jsem vyprovokovala až klobásou zaručeně domácí výroby, kterou z vlastních surovin vyrobil můj šikovný strýc. Přesvědčit naši „ chuťovou komisi“, že jde o český výrobek, nebylo vzhledem k předchozím zkušenostem vůbec snadné.

Mně osobně však všechno německé úplně stoprocentní nepřijde. Z řízku s omáčkou, který jsem okusila kdysi v mládí na jakési německé výpravě, se mi ještě dnes orosí čelo a zvedne žaludek.

Nechce se mi také věřit, že by všechny jejich potraviny byly tak stoprocentně kvalitní a problémy typu „posypová sůl v jídle“ či „salmonela v dováženém polském mase“ by se jich vůbec netýkala. Ale asi tomu tak bude. Nebo minimálně půjde o problémy marginální a přísně trestané, což je věc, která v našich končinách asi chybí. Neexistuje žádné důsledné potírání nepravostí. Pak tedy jíme, co jíme

a když si chceme dopřát kvalitu, vyrazíme za hranice nakupovat za eura.

 A tady přichází další šokující zjištění. Že ty kvalitní německé potraviny jsou výrazně levnější než ty naše v Bille či v Lidlu. Proto si v německém pohraničí (i jinde) většinou napakujeme nákupní košík

a pak si lebedíme, že všechno to německé je výrazně lepší.

Většinou je to navíc i pravda.

 Dám hodně na vlastní zkušenost. Dlouho jsem totiž německému jídlu vzdorovala. Na můj vkus je příliš hospodské, klobása a tuplák piva mě prostě na první dobrou nijak neoslovují. Asi proto, že snadno podléhám trendu o zdravé výživě, což klobása rozhodně nepředstavuje. A tak k jejímu ochutnání došlo v mém případě poměrně pozdě. V sestavě s čerstvým bavorským preclíkem a sklenkou kvasnicového piva dokonale převálcovala překvapené chuťové buňky a získala zcela jasné vítězství. Přitom jsem tak dlouho odolávala.

Ne, že bych chtěla dělat reklamu na německé klobásy. Spíš se mi nějak potvrzuje ta úvodní teorie, se kterou jsem v počátku moc nesouzněla. Že když je to německé, kvalitní a precizní, je to prostě diametrálně odlišné.

Přesto musím ve svém kulinářském poznání vytrvat. Nechce se mi totiž věřit, že jde o neměnnou pravdu. Zatím mě ale německé jídlo a potraviny přesvědčují, že ano. Jen nesmím nakupovat v českém Kauflandu, tam tu pravdu zatím vůbec nevidím:-)

Německý pořádek

Jakýsi inovátor studia jazyků přišel prý na jakýsi lingvistický seminář s názorem, že když se člověk učí cizí řeč, měl by akceptovat i základní národní zvyky studovaného národa. Aby prostě vskutku v praxi uplatnil známé přísloví, že kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem.

Na tom samozřejmě něco je. Jenom nevím, jak to přesně má vypadat prakticky? Učit se angličtinu v nevytopených bytech s pomocí suchého humoru? Nebo studovat francouzštinu v mileneckém objetí a sklenkou dobrého vína? Myslím, že to určitě není špatné. Je to takové praktičtější, víc ze života než klasické šprtání slovíček či větných vazeb. Na druhou stranu, co třeba s takovým klasickým německým smyslem pro pořádek?

Tady bude asi třeba vyřešit otázku, co je typický rys a co již ustálené klišé. Musím být při studiu němčiny pintlich na pořádek a mít ve věcech dokonalý ordung? Znám totiž několik germanistů, kteří to mají úplně naopak. A kdyby jen germanistů. Znám dokonce mnoho rodilých Němců, o kterých lze s čistým svědomím říci, že jsou to pěkní bordeláři. A někteří i bohémové. Zažité pravdy mají sice pěkně tuhý kořínek, ale také své výjimky, které (možná) potvrzují pravidlo.

 Podle mého by ale stejně bylo nejlepší, kdyby se podobná klišé pravidelně nabourávala. Aby se člověk nemusel potýkat s nálepkou, která mnohdy vůbec nejde sloupnout. Nejlepší by bylo, kdyby každý začínal jako tabula rasa. Jenže jak to zařídit? Těžko říci. Přitom výjimek je určitě víc než dost. Jedna německá kamarádka mi před časem vyprávěla, že takový chaos, jaký lze vysledovat v německém školství, bychom ji v našem českém Kocourkově mohli jen „závidět.“ Ona sama se cítí mnohem lépe u nás. Rozumím tomu tak, že nic není prostě, tak jak to vypadá. No napadlo by někoho říci, že na některé škole v Německu není všechno srovnané takřka podle velikosti kozích bobků? Uvěřit takovému tvrzení není vůbec snadné, leč moje kamarádka je stoprocentně pravdomluvná.

Nelze tudíž vyloučit, že podobných příkladů se dá najít víc. Nepořádníci a chaotici jsou prostě i mezi pořádkumilovnými a disciplinovanými Němci. Možná je jich dokonce víc než u nás, i když statisticky na tom asi budou lépe. Přeci jenom velikost někdy hraje svou roliJ.

Byla bych rozhodně mnohem víc pro vlastní zkušenost než pro obvyklé paušalizování, i když na první pohled je ten ordung v Německu určitě větší než třeba u nás.

Předpokládám, že i na tuto německou vlastnost lze napasovat oblíbené motto současnosti, že je to hlavně o lidech a jednotlivcích.

 Trošku problém by mohl vyvstat v souvislosti s disciplínou. Dodržování pravidel a respekt k autoritám je u našich německých sousedů asi přeci jen o fous větší než v našich končinách. Ale s tím pověstným pořádkem můžeme docela úspěšně polemizovat. A jazyk jako prostředek hlubšího poznání německé nátury může být velmi nápomocen i těm, co prostě mají ve věcech víc chaos než německý rytmus a řád. Někteří to dokonce řeší i po francouzsku: učí se německy s láskou či něčím dobrým na zub. Ono je v podstatě jedno, kterou cestu si vyberete. Důležité je, že se rozhodnete a jdete do toho. Když v ničem, tak v gramatických pravidlech Němci ordung mají.  Když ovšem nevnímáme ten zástup výjimek…J

Německo

…každý to má jinak

„Jaký máš vztah k Německu?“

Tato zdánlivě nevinná otázka je vysloveně generační. Zatímco generace, která zažila druhou světovou válku či jejich potomci, jistě odmítavě zakroutí hlavou, střední generace už zase bere Německo na milost. Jejich negace je zaměřena víc na rusky hovořící oblast. A nejmladší generaci je to naprosto fuk, berou Německo a němčinu jako běžnou součást Evropy a svého života. Maximálně se v jejich vnímání projevuje běžně rozšířené klišé, že němčina je nelibozvučný, drsný a nehezký jazyk, proto všichni koketují s angličtinou. Ale němčina je pro ně běžný jazyk, v naší středoevropské praxi mnohdy využitelná víc než všeobecně adorovaná angličtina, protože do německy mluvících zemí máme přeci jenom blíž.

„Skončeme už s tím věčným škatulkováním,“ vyzývají někteří osvícení romantici zejména těm, co staví svůj názor na zažitých představách a klišé. Argumentují tím, že všude se najde dobro i zlo, které by ale nemělo být směrodatným měřítkem hodnocení všech.

Na tom něco je. Být jen negativní je prostě frustrující a dnes dokonce i nemoderní. Možná by se naše jazyková vybavenost vyvíjela, kdybychom nenechali zvítězit nenávist ke všemu německému či nepodlehli názoru, že němčina je prostě hnusný jazyk.

Otázka ovšem je, jestli je to vůbec možné. Vymanit se ze směsi všelijakých předsudků, odsudků či dogmat.  Od kolébky vám někdo tvrdí, že Němci jsou studení čumáci s přehnaně vyvinutým smyslem pro disciplínu a pořádek. Když pak během své cesty životem narazíte na bohémsky založené německého nepořádníka, který se směje do rána do večera, nevěříte, že se jedná o čistokrevného Němce. Tak příjemný a ležérní člověk přeci nemůže pocházet z odtažitého národa Goethova?

 Nebýt předsudků a zažitých pravd, ani by nás to nenapadlo. Abych nevyznívala jako nějaký zarytý germanofil, který si umanul bránit čest a hrdost německého lidu, naopak to platí úplně stejně. A vlastně platí to o vnímání všech cizích národů. Snad jen Češi mají tu specifiku, že někdy s falešnými předsudky přistupují sami k sobě. Taková určitá forma sebemrskačství.  To tedy Němci zcela jistě netrpí. Nicméně, mylných představ i u nich koluje nepřeberné množství.

Nedávno jsem se pokusila o malý privátní průzkum. Dotazníkové šetřeníJ. Němci z něho vyšli s dvacítkou automatických přívlastků. Každému se totiž vybaví následující atributy: preciznost, odtažitost, uřvanost, pivo, auto, ….

 Někdy mě napadá, jestli vůbec o podobných jistotách přemýšlíme v nějakých souvislostech?  Člověk by řekl, že o zeměpisně nejbližších sousedech budeme vědět něco víc. Kupodivu, nacházím v daném ohledu víc mezer, než bych sama čekala.

 A tak se pokusím všechna ta jednotlivá klišé trochu víc rozpitvat. Podívat se na ně z několika úhlů pohledu, podrobněji, do detailů…

 Domnívám se, že trocha historie nikoho nezabije (ba dokonce ani současnosti). A podívat se do Německa, třeba jen virtuálně, rozhodně nemůže být na škodu. Dokonce ani pro ty, že skončili s němčinou u klasického der, die, das…

Mimochodem, Němci, kteří jsou, jak známo, velmi pracovití, o podobné metody soužití docela stojí. Mají celou řadu programů, které umožňuje těsnější spolupráci, výuku jazyka či docela obyčejnou interaktivní výměnu studentských pobytů.

 Je to vlastně daleko dobrodružnější a příjemnější realizovat takový průnik proti zažitým klišé než se zakonzervovat v pocitu nevraživosti vůči všemu německému.

Je jen jedna malá potíž, přesvědčit všechny kolem, že němčina je v podstatě hezký jazyk a Německo krásná, rozvinutá země…..

Pokusím se o to:-)

   

Blogger

Člověk se stane blogerem z moha různých důvodů. Já jsem se třeba pustila do internetového sebeodhalování z důvodu prezentace svých knih. Poradila mi tehdy už zkušená bloggerka Wlčice, jejíž blog je mi dodnes vzorem. Sdělila mi tehdy několik základních bloggerských pravd. Jednou z nich je, že to na blogu musí žít. To mi, pravda, zpočátku dělalo značné potíže. Něco napsat a vyvěsit to na net. Proč? Pro koho? Bude to někdo číst? Pomůže to mým knihám?

Začala jsem velmi rozpačitě, jednou týdně, možná i méně. Jenže patrně budu člověk se sklonem k závislostem, protože blogování se mi zalíbilo a za chvíli už z něho byl určitý návyk, součást každodennosti. Objevila jsem osobitý svět bloggerů, z nichž každý má svůj vlastní důvod, proč tuto veřejnou formu sebeprezentace, konverzace či čehosi jiného aktivně provozuje.

Takže vím, že mě tady někdo čte, mě osobně to baví. Zda to pomohlo mým knihám, to zdaleka netuším, jen tiše doufám, že ano. Že si našly cestu ke čtenářům, kteří by je v těch horách denně vydávaných knih vůbec nezachytili. 
Pěstuji si i nové čtenářky:-), ale to je zase jiná kapitola. Prostě nějaká forma pomoci tady asi je. A nesmím zapomenout na 
16. květen, kdy se můžeme vzájemně i s mými knihami potkat na Světu knihy...............................
 Coming soon:-). 
To je ovšem na jinou kapitolu. 
   Dnes chci já  trošičku pomoci, nové bloggerce, která touží na svém blogu prezentovat Německo.  Německo, němčinu, germanistiku, prostě vše, co souvisí s jejím oblíbeným jazykem a zemí.  Takže si tady otevírám německé okénko, zakládám nový štítek: Německo, a některé moje fejetonky budou přesměrovány na její blog. A třeba tak najde pár nových studentů němčiny. Nebo jen v někom probudí zájem o Německo, přiblíží jeho reálie, dějiny i zajímavosti. A nebo také nic:-), to je prostě úděl blogů….

Ale to pro bloggery přeci není nic nového pod sluncem:-)

Tak tedy Guten tag:-) 
Zítra poprvé....