Holocaust ve škole

Stanislav Motl je můj vážený host na Světu knihy, kde společně budeme rozjímat, jak moc ta nedávná minulost zůstává pod naší kůží. Nicméně mojí vlastností (teď nevím, zda kladnou či zápornou) je snaha vytěžit situaci, a tak jsem, mysle na svoje studenty kudy chodím:-), pana Motla zlákala ke školní besedě. Pan Motl je muž činu, ochotný a vstřícný, a dnes se skutečně do naší školy dostavil. Děti se těšily (až na několik škarohlídů, kteří nechtěli uvěřit, že opravdu přijde. A přišel!). V mé maturitní třídě jsme vytvořili improvizovaný kinosál - konečně přichází ke slovu naše interaktivní tabule - a pan Motl se odvážně staví tváří v tvář pubescentům. Ostatně, díky celoživotnímu boji s (h)různými živly má pro strach uděláno. Téma je holocaust a potvrdilo se to, co jsem samozřejmě už dávno věděla. Pan Motl prostě umí. Děti bez dechu sledovaly jak jeho dokument, tak i jeho vyprávění. Někdo holt má takový dar. Ze dvou plánovaných hodin se staly hodiny tří a myslím, že historie jim v hlavě utkvěla stokrát pevněji než po mých záludných písemkách. Moc mě to potěšilo. Vidět šedesát studentů, jak jim tuhnou rysy při vyprávění o válečných událostech je sám o sobě zážitek. Ale abych jen nechválila. Některé děti (naštěstí jen asi dvě) prostě nezaujmete, ani kdybyste se na hlavu postavili. Improvizované kino pro ně automaticky znamená popcorn, a když není popcorn, tak alespoň sváču.
A bez ohledu na to, že na plátně vylamují zplynovaným vězňům zlaté zuby, je třeba se nasvačit:-( A když na němou výtku reagují tupým výrazem, pochopila jsem, že proti gustu holt žádný dišputát a komu není zhůry dáno, v apatyce nekoupí. Ale to byla jen malá kaňka na kráse velmi vydařené besedy.
Hostem naší diskuse byla i moderátorka, která odmoderovala oba moje knižní křty a totéž se uvolila udělat i na Světu knihy. Paní Michaela Šédová -Nastuneaková (i jméno má takové umělecké:-) se tady seznámila s panem Motlem, aby si spolu nastínili hrubou verzi programu. To se nakonec v nabitém dopoledni bohužel nestihlo, ale i to má svá pozitiva. Zase se musíme sejít:-) Když jsem je ale poslouchala, přestávala jsem se obávat, že se to nepovede. Šlo jim to. Tak uvidíme, čtrnáctého května. To ostatně bude akční den. Poslední zvonění (ne moje, ale oktávy), pak předám výroční vysvědčení a vypustím je na svaťák, a večer budeme mudrovat o tom, jak rosteme s knihou. Asi to bude adrenalin, ale těším se. Obzvlášť po dnešku, kdy se pan Motl opět ukázal jako muž na svém místě.

Kniha, kterou jsem dostala od pana Motla jako dárek. Vždyť to říkám, gentleman každým coulem:-)