sobota 31. srpna 2013

Máte slovo

   Odborníci v tom mají samozřejmě jasno -  člověk nemá své pocity skrývat, ale naopak, jasně a hlasitě sdělit, nejlépe vykřičet.  
Netajím se se svými postoji odjakživa. Jenomže mnohdy člověk narazí. Zažila jsem už v tomto ohledu mnohé, totalitní výchovu, vzdělávací systém, mladickou rebelii, porevoluční euforii, autocenzuru, mobbing…. 
Velmi často mám pocit, že musím promluvit. Sdělovat zásadní pravdy tudíž považuji za poměrně nutné. Tvrdí to každý, kdo se kdy do nějakého sporu či útlaku dostal.  Ovšem ne každý to svede a ne vždy to je oceněno.
Často jsem narazila. Ovlivněna nářky kolegů jsem vystoupila s ostrou kritikou a náhle mi došlo, že se ke mně nikdo nepřidá. Ani ten největší nespokojenec.
Kdysi mě to mrzelo, cítila jsem se podvedená. Mimo jiné jsem se dozvěděla, že zbytečně hrotím situaci, protože to nemá cenu, neb se stejně nic nezmění. A lepší je držet hubu a krok. No, nešlo mi to vstřebat, ale čas je velký učitel.
 Někteří jsou ale na světě i proto, aby pojmenovali různé nešvary, ale také proto, aby nesli svou kůži na trh. A oni to někdy skutečně dělají.
Nejsem revolucionář tělem i duší, ale některé věci mě nenechávají klidnou a cítím nutkavou potřebu je pojmenovat. Už jsem pochopila, že za svoje vlastní slova jsem odpovědná jen já
 a nenechávám si podsouvat cizí pocity, které pak pojmenuji,
 a dotyčný se stáhne do role mrtvého brouka.

    Jestliže se nedovedu utlumit, je zřejmé, že musím promluvit a do problému rýpnout. Při proklamované svobodě slova by nemělo dojít k žádnému zásadnímu konfliktu. Přesto dochází a kupodivu čím dál víc. Jako by se vracela cenzura či oblíbené socialistické držet hubu a krok.
 Je mi samozřejmě jasné proč, dřív nad námi visel ideologický Damoklův meč, dnes je to stejně nebezpečná ekonomická hrozba.  Tedy oni všichni tvrdí, že tomu tak není, jenomže všichni víme své. Některé obzvlášť hovorné jedince prý dokonce jejich šéfové varovali, že když budou mít svůj názor, odrazí se to na jejich výplatní pásce. To v lepším případě. V tom druhém se mohou stát aktivními členy Úřadu práce.
Nevím, kdy nastal ten porevoluční zlom, ale faktem je, že namísto svobody slova máme nějaký paskvil. To proto, dočítám se v psychologické literatuře, že slovo je velká zbraň a vede. Slovo vede.
Ráda bych viděla toho, kdo dokáže svým slovem vést, ale zatím mám pocit, že slova devalvují, plýtvá se jimi, ztrácejí svou pojmenovávací hodnotu, transformují se do stále oblíbenějších vulgarismů, které sice také vedou, ale všichni víme kam.
Jak z toho začarovaného kruhu ven?
   Nedávno jsem četla zajímavou diskusi o stávající situaci našich současných svobod, která se moc nežinýrovala. Konstatovala, že jediná svoboda, která tady funguje, je určitá volnost pohybu, a to ještě v případě, že máte na cestování dostatek peněz. Stačí, když padnete do osidel nějaké firmy a vaše svobody se pohybují někde v úrovni bodu nula.
   Jestli to všechno dobře chápu a vnímám, nežijeme v totalitě. Ale ani v demokracii. Nejvíc se tomu všemu tady podobá oligarchie.  Kritizovat si většinou můžete, jak chcete, stejně to nikam nevede.
A pokud by náhodou vedlo, zařídí se, aby, byl řečník zdiskreditován, vyhozen z práce či jinak ekonomicky zlikvidován. To v lepším případě, kdy ve slovním spojení existuje příslovce ekonomicky. Ona může být reakce na kritiku i v úplně jiné podobě. Variant je mnoho, jen smysluplná diskuse většinou nebývá na pořadu dne.
   Pravidla by měla být dodržována a nikdo by je neměl měnit v průběhu hry. A to je další věc, která mi dělá starosti.  Dneska totiž něco začnete a vůbec netušíte, kdy se změní regule, kterým jste se upsali a podle kterých jste do toho šli.
   Zdá se, že je nutné umět promluvit a pojmenovat současné nešvary, protože jak se jednou člověk s křivdami smíří, uvízne ve smyčce, která se neustále utahuje, až vás pěkně spolehlivě přiškrtí.
 Z výše zmiňované diskuse, která byla vskutku velmi poučná, jsem také zjistila, že umění vystoupit s konstruktivní kritikou vám může přivodit ztrátu zaměstnání.  
Mlčení ztrátu sebeúcty. 
Současná doba vám navíc nabízí obě varianty v jednom balení. Přijdete o práci i o sebeúctu. Pak si vyberte, mlčet či mluvit. Ona ani čeština si s tím neví úplně rady. Jednou tvrdí, že mlčeti zlato, podruhé, že líná huba holé neštěstí. V tom aby se čert vyznal. Možná to měla nejlépe zpracované kdysi dávno královna Alžběta
 a její oblíbené heslo: video et taceo (tedy pozoruji a mlčím). Nu, záleží na okolnostech. A na pocitech. Ovšem, je to léty prověřené, tedy patrně funkční:-)




pátek 30. srpna 2013

Evropské peníze

Ještě krátký návrat k Novým Hradům. Podle zdejších informací byl náš hotel Rezidence zrenovován na základě nějakých evropských fondů. Po detailech jsem se nepídila, ovšem vyfotila jsem fotky (jinak to nešlo), průběhu rekonstrukce. A je to pro mě osobně jeden z mála příkladů smysluplného využití evropských peněz. Jsou tu hezky vidět (snad to bude i na těch mých fotorekonstrukcích)  ty změny. 
Jak budova vypadala před a po. 
A musím konstatovat, že jsem byla nadšená. A Buqvojové, kterým kdysi dávno Rezidence patřila, by jistě byli také. Je to úžasná rekonstrukce. Alespoň na mě tak působila. Pokud by se takto využívaly všechny evropské peníze, tak zaplať pán bůh za ně. Ovšem, najít další příklady by jistě byl velký problém. A minimálně my v Praze a středních Čechách, co si budeme povídat, že? Tak alespoň hezký zážitek z Nových Hradů. Tam se to povedlo. (Možná proto, že nevidím do zákulisí, ale to snad ani nechci. Je to prostě krása)
Co je po a co před je samozřejmě snadno identifikovatelné:-)















čtvrtek 29. srpna 2013

Setkání s legendou

Stanislav Motl pro mě takovou legendou je. Obdivuji jeho práci, co všechno dokázal, do čeho se pouští, co odhalil. Ráda poslouchám jeho pořady, čtu jeho knihy.  Baví mě jeho přednášky. 
A jelikož jsme pojaly odvážnou myšlenku pozvat ho na naše Hovory, došlo i k našemu osobnímu setkání. Na Vinohradech,
 v příjemném prostředí, abychom doladili detaily. A změnilo se to v báječné povídání o všem možném, žasnu, do jakých souvislostí se některé události mohu dostat, když se oprostíte od stereotypů a podíváte se na věc z jiného úhlu. A nebo máte tak bohaté vědomosti jako pan Motl. V podstatě jsem  takřka nábožně naslouchala a žasla. Navíc jsem dostala knihu, takže mě čeká báječné čtení. Jako skvělou třešničku na dortu mi pan Motl připravil pozvání do ČR. Natáčel tam jeden ze svých dílů pořadu Stopy, fakta, svědectví  a vzal mě s sebou. Tudíž jsem měla příležitost sledovat ho při práci a pak si povídat s jeho spolupracovníky. Byl to výlet do novodobé historie, spoustu věcí jsem se dozvěděla a navíc jsem měla pocit příjemně prožitého času s milými a vzdělanými lidmi. To se opravdu nestává každý den.  A když mi pan Motl ještě pochválil moji knihu Odnikud nikam, odcházela jsem domů takřka v euforii. Bylo to prostě dokonalé setkání s legendou. 
Naši účastníci Hovorů se na ni navíc mohou těšit, v lednovém termínu přijde pohovořit i k nám do kavárny Dadap. Slíbil mi i do školy, takže se těšíme na všech frontách.... 








středa 28. srpna 2013

Chuťovky

S věkem se člověk moc nemění.  Ten, co býval prevít v mládí, na stará kolena rozhodně nezmoudří. Naopak. S postupujícím věkem špatné vlastnosti atrofují až do patologična.  Není to jednoduché. Jenom taková hašteřivost umocněná věkem na druhou dovede pěkně znepříjemnit život širokému dalekému okolí. A to nemluvím o agresi a hrubosti, které ztrácejí společenskou přijatelnost a stávají se čím dál syrovějšími a bodavějšími.
   Nejhorší je rozvíjející se závist.  Mám s ní ten velký problém, že jí vůbec nerozumím. Proto mě zaujalo, když mi bylo sděleno, že i já mohu někomu sloužit jako předmět závisti. Spouštěcím motorem se mělo stát něco, co je mi dosud zahaleno rouškou tajemství. 
   S něčím podobným jsem dosud neučinila výraznou zkušenost. Už jednou mi sice někdo něco naznačoval, ale považovala jsem to za vtip. Výsledek znamenal společný smích, po kterém sice zůstala určitá pachuť, ale stravitelná.
   Jenomže pozdější ingredience se tak snadno spolknout nedají. Čas přinesl i takové chuťovky jako je hořkost, respektive zahořklost, kyselost, a v některých případech i ostrou palčivost.  Kromě toho připojil i odtažitost, aby náhodou nedošlo k nechtěnému rozředění nastřádaných surovin. Na jedno polknutí jen pro skutečně silné žaludky.
Napadalo mě, že někdy kolem důchodového věku by mohlo být podobné ochutnávání už takřka nestravitelné.
    Nezavdávala jsem ke zmiňované závisti žádné záminky. Ani způsobem života ani hromaděním majetku. To jsou nejzákladnější impulsy pro nesmrtelnou tetu. Žel, ona se dokáže prosadit 
i v prostředí, kam ji nikdo nezval a kde na první pohled nemá existenční zdroje. Přijde a nechce odejít.
"Koukej zmizet", nejraději bych křičela. Jenomže tím bych se rychle dostala mezi potencionální adepty na Bohnice. Ve skutečnosti bych tím potom největší radost udělala právě nesmrtelné tetě. 
Ať mě spíš někdo naučí jak s ní bojovat! Třeba ji nějak nevědomky nahrávám na smeč. Tvářím se spokojeně a jsem šťastná.
  Zkusila jsem tyto prvky přimíchat do výše zmiňovaných koktejlových ingrediencí.  
Nepomohlo to. 
Naopak jsem získala pocit, že zmiňované napětí pořádně zhoustlo. Už dávno přeci vím, že podobné příchuti někteří jedinci nemají rádi, pěkně je totiž dráždí. Zejména, když mi bylo důrazně naznačeno, že pokud se nepřestanu tvářit spokojeně, mohu dostat koštnout něco výrazně ostřejšího.  
"Třeba cyankáli", dodali moji zkušenější přátelé.
Ať třeba propadnu u zkoušky z empatie, nic z tohohle prapodivného gurmánství prostě nechápu. Přitom někdy dostávám ochutnat pěkně výživné porce. 

   Otravovat někomu život je závažná věc v každém toho slova smyslu, ovšem nikterak postižitelná.
 Představuji si, co energie a vnitřního úsilí podobná snaha stojí. Kdyby skutečně dovedla zkazit žaludek, gastrologové by se ani nezastavili. 
Takhle máte naštěstí jen po náladě. I když někdy je i to pěkně nechutné…

úterý 27. srpna 2013

Nové Hrady


Nové Hrady dělají čest svému jménu a ve městě mají hrad. Je tedy starý:-), ale do městečka patří a nám přinesl splnění dalšího cíle prázdninového putování po hradech a zámcích. Navíc, zde je obojí, hrad, zámek a jako bonus ještě klášter. A vše na takovém prostoru, že i turista mého ražení to zvládne najednou. Takže několik obrázků z hradu Nové Hrady.-)

                                         Zde se kříží všechny cesty, novohradské náměstí
                                                cestou na hrad míjíte kovárnu:-)
                        zde upoutávka. Čert:-) Málokdo již dnes zná jeho zemědělské využití
                    Krajina i město, tedy i hrad a zámek, patřily Buquoům:-), vítězům z Bílé Hory

                                             hradní příkop jistě nebylo snadné překonat


                                                        a zde již jsme na nádvoří
                                       brána je pěkně gotická, jen to na mé fotce není vidět:.)
                                              mladí třeboňští skláři zde vystavují. Šikovní jsou
                                       i ve vstupních prostorách hradu jsou skleněné artefakty
                                          zde se mohli zásobit synové Jakuba skláře:-)

                                        středověká kašna "pokažená" vykukujícím autem
                                   dostali jsme i pantofle. To už jsem nezažila řadu let:-)
                                                         dělíčko pěkně v koutě:-)

                                                          klasická hradní výzdoba
                                                      hodně se zde bojovalo
                               hrad disponuje i prastarými elektrickými vypínači. Fungují:-)
                                                               polední menu
                                        klouzačka v pantoflích, návrat do dětství:-)
                                                     V dámském budoárku pták v kleci:-)
                                                                 přípravna jídel


                                                            hudební salonek
                                                    takovou pohovku bych si přála
                                                zdařilý úlovek. Jako živý....
                        Chudák slon. Jeho chobot jako odpadkový koš. Ocas jako popelník:-(.
                                                            a ještě stolička z losa:-(

                                                 na lovecké trofeje si tedy potrpěli:-(
                                                        pracovna, to už se mi líbí víc
                                                   dva obrázky vztahu k cikánům......

                                               knihovna, ta je báječná, byť za mřížemi

                                                                krásné sklo
                                               některé ani dnes už neumíme vyrobit
                                                          a zde rodinný archiv



                                                           Bonus v podobě kláštera



                                            Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí