středa 30. dubna 2014

Pokuta

   Dopravní pravidla ctím a dodržuji. A až do nedávna jsem se domnívala, že stoprocentně. Žel, v poštovní schránce se onehdy objevila výhrůžná doručenka, která nikdy nevěstí nic dobrého. 
A také ne. Z MÚ v Benešově u Prahy mi psali, že kdesi na přeložce kolem jejich okresního města byla komusi v mém vozidle naměřena vyšší rychlost než ta povolená a já tedy musím zaplatit pokutu.... Fotografie nedorazila, takže mě vyblejskli bůh ví dokud (až později jsem z dokumentu vyčetla, že ze služební Felicie).
Pokud  prý okamžitě nezaplatím….následovaly výhružné sankce, které nastanou, když částka nedorazí na jejich účet. 
Zaplatila jsem, samozřejmě, byť jsem si nebyla vědoma, že bych jela nějak rychle. Úřední papír mi ale nekompromisně sděloval, že místo povolených devadesát jsem si to pálila rovnou stovkou.  
Nu, pokud tomu tak je, pak si jistě potrestání zasloužím, říkám si kajícně.  
   Preventivně jsem pak několik týdnů po exkluzivní  dálnici D1, ze které musím na benešovskou přeložku, nejezdila.  Abych se náhodou zase neušlápla. Přeložka z dálnice k Benešovu je totiž takový hybrid. Ani dálnice ani okreska. Pravda, mnohdy to u nás není rozeznatelné ani jinde, na D1 obzvlášť, ale zde je stanoveno, že po přeložce jen devadesát. 
 A protože pro mě bývá trest cestou k nápravě, když jsem se znovu vydala na cestu do Benešova, dodržovala jsem pravidla víc než úzkostlivě. Opravdu devadesát, tam, kde je záludně sníženo i na sedmdesát (nepochopitelně asi tak sto metrů) snižuji a dodržuji všechna zdejší logická nařízení. 
A hle, rázem jsem středem pozornosti. Jako nejpomalejší auto na přeložce, které je brzdou provozu, všichni ho předjíždějí, mnozí si i zatroubí. 
Vydržela jsem, trest byl pro mě přeci ponaučením.
 Za pár dní se to celé opakovalo. Říkám si, že tady tedy musí mít Benešov pěkný zdroj příjmů.  Nebo že bych měla tak pekelnou smůlu, že si se svojí služební Felícií troufli jen na mě, protože ty ostatní by nechytili? Nevím, cítila jsem z pokuty už tenkrát určité rozladění, ne snad z toho, že mám platit za přestupek, ale z toho, že musím mít pech, když pravidla ctím, z dálnice nikoho nevytlačuji, v opilosti lidi nepřejíždím, ba dokonce ani v opilosti za volant nesedám, přesto platím. 
Stane se, jistě. Zaplaceno a jezdím naprosto předpisově. Jen by mě zajímalo, kolik těch bláznivě rychlých aut z pátečního večera ti agilní benešovští policisté chytili? 
Jen abych nyní zase nedostala pokutu za bránění v jízdě, zdá se, že cestou do Benešova u Prahy jeden nikdy neví.  Ono, u nás patrně asi na žádné cestě běžný neagresivní řidič nikdy neví….

úterý 29. dubna 2014

Pohanské rituály

  Jsou krásné, zajímavé a patří k životu.  Ovšem ne všichni je ctí, jiní je oslavují s předstihem či později. Podobně jako my ve škole pálení čarodějnic.J  Středeční večer se potom pro takové jedince stane volným časem pro zajímavé rozšíření obzorů a mohl by proto přijít do kavárny Dadap na povídání s Martinem Krummholzem na téma české státnosti skryté v pomníku Palackého či díle Stanislava Suchardy.JJJJ
   Vysílám tady takové prosebné SOS pro ty, kterým trocha osvěty není proti mysli a nemají to do Vysočan daleko. Přijďte prosím na naše  Hovory.Většina našeho potencionálního publika totiž odjíždí na prodloužený víkend, protože k čarodějnicím a volnému prvnímu květnu se u mnohých připojuje i volný pátek a víkend tím pádem nabývá gigantických rozměrů.L
 A zároveň to vypadá, že v kavárně Dadap budeme s kolegyní a panem doktorem Krommholzem, který přijede přednášet až z Budějovic, samotné.L
  Tudíž vysílám SOS či spíš alternativní nabídku středečního večera. Pan doktor je kunsthistorik, určitě nepůjde jen o nějaký pomník, jak si třeba mnozí myslí, ale i o kulturu a umění doby, o Stanislava Suchardu, o jiný pohled na naší historii....

  Nikoho nezkoušíme, nekontrolujeme docházku ani  odcházkuJ
U přednášky lze popíjet kávu či víno, ujídat zdejší dobroty a pozorovat zajímavý interiér Dadapu....
Takže to zkouším i touto cestou, jste-li poblíž a máte-li čas a chuť, přijďte,prosím...J. Je to zase jiný rituálJ

pondělí 28. dubna 2014

Motivace

    Motivace je dnes módní trend. Je třeba umět motivovat, ve školce, škole i zaměstnání. Práce s nemotivovanými lidmi je náročná, těžká ba i nemožná. Jenže jak motivovat k motivaci? Staré moudro, že „bez práce nejsou koláče“ už tak úplně neplatí. Nebo přinejmenším není populární. Hledají se totiž méně náročné cesty, k motivaci mnohdy stačí jen pozlátko, velmi často finanční.
O peníze jde totiž až v první řadě, to je mnohem aktuálnější motto dne.
 Nicméně, chceme-li začít u dětí a mládeže, jsou ještě v hledáčku nějaké ideály a vzory, staré dobré „exempla trahunt“ zde ještě má své opodstatnění.  Ovšem s kladným akcentem. Negativních příkladů je bohužel kolem mnohem víc. Problémem dnešní doby pak může být právě nedostatek pozitivní motivace, zejména pro teenegry, kteří disponují klasickou vývojovou vlastností s někým se ztotožnit, upnout se k nějakému vzoru či idolu.
  Odpůrci podobného motivování argumentují tím, že snadněji se ztotožňuje s tou zápornou polohou, protože ta s sebou nese příchuť úspěchu a rychle vydělaných peněz, které dnes suplují roli božstva. Na tom něco je. Být chudý je frustrující a dokonce i společensky nežádoucí. Možná by se dnešní svět vyvíjel jinak, kdyby se nedalo koupit vše, od vzdělání počínaje a zdravím, nebo přinejlepším lepší zdravotní péčí konče.
   Otázka je, zda- li je to meritum věci. Není možné si nevšimnout, že některé děti si na hmatatelné cenové hodnotě svého vybavení či oblečení staví pozici v každém školním kolektivu. V tomto okamžiku začíná být skutečná motivace opravdový problém.  Zejména v prostředí, které na materiálnu staví svou image a nějaké duchovno je v podstatě nezajímá. Vyjměme ze života podobně naladěných dětí luxusní značky a nic je najednou nezajímá.  Motivaci nacházejí jen v případě, že mohou oslnit nějakou módní novinkou. Není-li po ruce adekvátní obecenstvo, umí si pozornost vynutit. Tím se oslím můstkem dostáváme k šikaně, protože kdo není náležitě oblečen, do jejich okolí nepatří, což samozřejmě diskvalifikuje zbývající, mnohdy početnější skupinu dětí či teenagerů.    
    Nejspíš by je dokázal na jinou cestu nasměrovat vzor v rodině, která by ale musela fungovat i na principu vzájemného souladu, naslouchání a sdílení i jiných hodnot, než jen těch přísně finančních. Jediné, co lze v tomto případě řešit je, zda jde o pózu či trvalý stav. 
Co ale s dětmi, které se na podobné scestí nudy a žádné pozitivní motivace dostaly i přes aktivní zájem své rodiny?
   Nejde totiž jen o znuděnou zlatou mládež, problémy bývají i na opačné straně finančního spektra, tam, kde peníze či zájem nejsou vůbec. Někde jsem četla, že děti absolutně rozmazlované jsou pro život nepřipravené a někdy i nepoužitelné úplně stejně jako děti týrané a zanedbávané.  Takže asi jedinou smysluplnou radou, jak přežít znuděné pubescenty je věřit v ideu, že co jsem zasel, sklidím. Že pokud mají doma ten vzor, myslím tím pozitivní vzor, znuděná (a zákonitá) pubertální etapa rychle přejde. Protože prostě jak pravili staří latiníci, „exempla trahunt“, tedy příklady táhnout. Jinými slovy, je to na nás, dospělých…

neděle 27. dubna 2014

Toulavá kamera

 Máte rádi Toulavou kameru? Pokud ano, pak ji v nejbližší době bedlivě sledujte, neb budete mít možnost vidět zajímavou reportáž o vzniku rozhledny Špulka. Již jsem o ní jednou psala, o stádiu budování, příprav a velké snahy udělat něco pro svoje okolí. Práce, kterou si mnozí z nás neumí ani představit.  A to nemluvím o tom, že se objevili vandalové, kteří byli schopni ještě před slavnostním otevřením celou tuto anabázi zkomplikovat tím, že tam prostě přijedou svými silnými vozy a všechno kolem zničí! To normální mozek není schopen pobrat, ale o tom také nechci psát, neb můj příspěvek o Špulce a všech, kteří se na ní podíleli, má být veskrze pozitivní.  
 V sobotu totiž bylo slavnostní otevření a zahájení provozu. Z půvabné vesničky Lbosín nedaleko Divišova se tedy na svých turistických cestách můžete vyšplhat na kouzelnou rozhlednu Špulka, ze které vidíte nejen do Prahy nebo na mýtický Blaník, ale až do Krkonoš lze odsud za dobré viditelnosti dohlédnout. A to bylo i v sobotu, když se rozplynula ranní mlha, která by se dala krájet a trochu nás všechny strašila. Jenže poté se nevyloupl rybníček BrčálníkJ, ale krásná okolní krajina.Takže výlet  sem určitě stojí za to. I za turistickou známku, kterou zde samozřejmě můžete získat. Krom Špulky samotné mě ještě zaujaly dřevěné houby, špulky i další ze dřeva bravurně vyřezávané dekorace, které vyrábí jedna místní dáma. Jen tak, ve volném čase. Zjistila jsem, že vytvoří klidně i figuru v lidské velikosti. Jeden žasne, jaké šikovné ruce se tady skrývají, aniž by o nich svět věděl. Já tedy žasnu určitěJ
    Příjemné a pozitivní bylo samozřejmě i sobotní zahájení, kdy byla za zvuku populární kapely VranovankaJ rozhledna slavnostně předána veřejnosti k užívání. Slavnosti přálo i počasí, takže výlet na rozhlednu byl dokonalým prostředkem, jak luxusně prožít šestadvacátou dubnovou sobotu. 
A určitě stojí za výlet v každý jiný den Špulka je prostě takový  půvabný šperk ve středočeské krajině. 
 A pro koho je to daleko, nechť si nenechá ujít Toulavou kameruJ.  I když na vlastní oči je to zážitek mnohem větší..










sobota 26. dubna 2014

Čarodějnice

   Pátek sice bývá občas hanlivě označován jako "bláznů svátek",
 u nás však měly svátek čarodějnice. Jelikož termín opravdového čarodějného sletu  připadá na středu, kdy všichni odjíždějí na prodloužený víkend (bohužel i naši potencionální návštěvníci Hovorů, čímž to touto cestou prosím ty, co se neúčastní nějakého čarodějného sletu, přijďte prosím do Dadapu 30.4. v 19 hodinJ), slavili jsme sabat už včera, tedy v pátek.  Šlo o takové neformální a příjemné zakončení pracovního týdne, které nepřekazila ani hrozící bouřeJ. Probíhaly dětské čarodějnické soutěže, ochutnávky výborných chuťovek, které dodaly šikovné maminky, obří vatra, na které se ve finále pekly buřtíky. Mezi tím lehkán konverzace, příjemné pozastavení ve finále pracovního týdne. A ti co toho neměli dost, zůstali ve škole celou noc na Noc filmožroutů. Až do božího rána si promítají filmyJ. My, staré spořádané čarodějnice se ale poctivě stáheme do svých doupat, protože jeden slet byl až až. Zbytek pátečního večera je zasvěcen knizeJ.  




pátek 25. dubna 2014

Palackého pomník

 Věřili byste, že díky jednomu pomníku lze zmapovat vývoj jednoho celého století? A to i v zemi, která má neblahý zvyk své pomníky rychle stavět a stejně rychle bourat.  Pokud ne, přijďte se přesvědčit.  A pokud ano, přijďte si své poznatky potvrdit. Obojí nabízí naše tradiční setkání s odborníkem, kterým je tentokrát historik umění a „suchardovský“ badatel Martin Krummhloz, který se v naší kavárně Dadap představí s přednáškou Palackého pomník aneb naše cesta k české státnosti. Samozřejmě, odrážet se budeme od slavného sousoší na Palackého náměstí, které je dnes oblíbeným místem pro tamější mládež stejně, jako kdysi bylo setkání pod ocasem. Prostě u Palackého. Proč ten pomník vznikl, jaké jsou peripetie jeho vzniku, co znamenal ve své době a jestli ještě něco znamená dnes, to si dozvíme posledního dubna. V den, který je sice zasvěcen reji čarodějnic, ale jako překrm pro kouzelný večer může sloužit naše setkání, které Vám nejen může rozšířit obzory o pražských památnících (snad nezůstaneme jen u toho PalackéhoJ), ale i Vás příjemně navnadit na báječný čarodějný večer. Srdečně Vás tedy zveme 30. dubna do Hudební kavárny Dadap ve Vysočanech. Nezapomeňte, již za týden ve středu....




čtvrtek 24. dubna 2014

Kdopak tu bydlí?

   Tento podnájemník se usadil pod naší půdou? Je to nějaká sovička? Bydlí tam v páru,tak se dá asi očekávat potomstvo.Taková divoká příroda uprostřed Prahy. Jeden ani nemusí vystrčit nos z města a cítí se tu jako v džungli. Obrazně a nyní i reálně. Je to, předpokládám sova? Doma si to tedy myslíme....:-)
Je tedy dost agresivní i hlučný,vyfotit ho nebylo snadné. Navíc můj prastarý foťák bez jakéhokoliv rozlišení...
 Leč rozlišil a na obrázku zase vypadá tak roztomile a bezbranně. Ale útočilo to, nálety na okno byly dost nekompromisní:-). A tak tu s námi bydlí, na Letné... Patrně Z(z)áletná sova, řekla bych:-). Nebo že na svatého Jiří vylézají i jiné potvory než jen hadi a štíři?



středa 23. dubna 2014

Výtah story

   Někdy mám takový dojem, že jsem něco jako magnet na bizarní ba až vskutku debilní příhody, které se pak sice stanou vtipnou historkou, potažmo blogopříběhem, leč v reálu opravdu tak vtipné nejsou….
Snad jedině tehdy, stanou-li se někomu jinému. Ovšem, není Nic nového pod sluncem, že stávají se mně. Asi abych měla o čem psát.J
   V našem starém letenském domě je ještě starší, vskutku hnusný výtah, kterým takřka nejezdím. Ač ctitel historických artefaktů, tato prehistorická záležitost mě docela děsí. Jak exponát v muzeu, prosím. Jako praktický pomocník tedy ne. To bychom klidně mohli pořád svítit lucernou. J
 Výtah (lze-li ho tak nazvat) totiž vydává podezřelé zvuky, strašné rámusí, třepe se a je vůbec celý nebezpečný. Divím se, že ho někdo ještě nezakázal, neb současným normám nevyhovuje už asi tak třicet let. Tedy s ním nejezdím, protože se v něm bojím. A pak chci mít ty krásné nohy, které prý způsobuje chůze do schodů. J
  No, to se sice nepotvrzuje, zato se potvrdilo Murphyho pravidlo, že čeho se bojíš, to se ti stane. Včera jsem chvátala na angličtinu. Pořád mi není dobře, bolí mě noha (patrně mám ostruhu i trombózu v jednom Ja tak jsem se svezla. 
A to jsem neměla dělat. 
Ve druhém patře se výtah zasekl. Děsivé vize se naplnily.J
Naštěstí tak, že bylo ještě vidět okénko, jinak se blížil do tubusu mezi druhým patrem a přízemím, kde projíždíte jenom zdí, bez dvířek. Prostě výtah z doby krále klacka. Když jsem přestala jeho kolaps považovat za roztomilý výstřelek nevyzpytatelné techniky, jala jsem se zvonit, bušit, křičet, ba i lehce hysterčit. Ovšem vyprovokovala jsem pouze náhodně procházejícího souseda, který mi ale  mohl poskytnout jen morální podporu přes miniaturní zamlžující se okénko v nedobytných dveřích. Jinak byl v tuto hodinu dům patrně prázdný. 
 Tedy nezbývalo než zavolat na dispečink. Číslo ještě nestačil nikdo sloupnout ani poškrábat a tak jsem se jala činit něco pro vlastní záchranu.  Naštěstí jsem měla telefon, nabitý i se signálem, třesoucí se rukou namačkám číslo a volám. Dlouho nic, pak vtíravá melodie a nakonec oznámení, že všichni dispečeři jsou obsazeni. Čekejte, prosím....
Nu, čekám, byť to není snadné. Konečně se někdo hlásí. Sděluji svoji situaci a v první chvíli nejsem tak úplně přesvědčená, že mi věří. Ale když si mě prolustrovali, asi zda trapně nežertuji, oznámili mi, že technik dorazí tak za půl hodiny. 
Dorazil za hodinu. 
S mojí klaustrofobií to byl vskutku excelentní zážitek. Do toho navíc ta děsná bouřka, která ve mně vyvolávala další děsivé představy, třeba že v té kabince ještě zhasne světlo, či se to celé utrhne a podobné vize,  takže když pán opravdu dorazil a vysvobodil mě, cítila jsem se asi jako horník vytažený ze závalu (nadsázka, v zavaleném dole bych se zcvokla okamžitě, ale jiný příměr mě nenapadl). Výtahem už tedy opravdu, ale opravdu nepojedu. Ani když povleču nákup i na hlavě. 
  Venku mezitím prošla bouře, která Letnou zavalila závějemi krup, tedy vytvořila se vizuální iluze zimního počasí. Odcházela jsem z domu v jarním počasí a na ulici vylezla do iluzorní zimy a sněhových závějí. Jako cesta mezi světy,(ještě ta duha k tomu)....J
Byla jsem ale tak rozklepaná, že mě ani kroupy nezchladily. 
Jsou to tedy historky….
                Pěkně jsem oslavila Den Země J


úterý 22. dubna 2014

Z Letné na Hrad

  Takto vzletně jsem nazvala dnešní jarní procházku se studenty, kterou vyplňujeme termín přijímacích zkoušek. Škola musí být pro budoucí studenty a jejich zkoušku prázdná, proto velcí dostanou studijní volno a malí jdou na Wandertag. Moje trasa je vždycky městská, protože v přírodě se docela ztrácím, tedy vandrujeme po městě. Letos jsem zalovila v domácích vodách a vymyslela trať kolem domácího krbu. Nečekala jsem sice, že zájem o letenské uličky projeví takové množství dětí, musela jsem díky tomu program poupravit, protože zavléct čtyřicítku dětí někam do expozice si moc netroufám. Počítala jsem s takovou snesitelnou desítkou, což se nečekaně znásobilo. Tedy jsme putovali pouze po povrchu a až finále jsme zakončili na interaktivní výstavě Hradu. Počasí nám přálo, tedy jsme mohli se sluncem nejen v duši objevovat tajemná letenská a hradní zákoutí, která jsou pro mnohé z druhého konce města dokonalou novinkou.  
 A tak jsme poznávali. Hezké to bylo. Praha kvete, turistů jak v létě, dokonalá iluze prázdnin.J


 Metronom stojí, hýbe se nyní pouze tehdy, když se objeví nějaký mecenáš, který jeho kmity platí...
                              Pomník studentům  z roku 1989. Dnes je to takřka dvojsmyslné...
                                                     Královská zahrada v plné kráse
                                                     Nejlepší renesance na sever od Alp:-)
                                                   Některé pohledy se prostě neomrzí..........
                                         Kuchaři točí reklamu na květnový festival jídla


                                Zdejší zahradníci mají opravdu zlaté ruce. Nebo spíš zelené...



                                         Spořádaně se předvádějící divoké ptactvo
                                          Velikonoční dozvuky před katedrálou
                                                        tajemná hradní zákoutí


                                         Zlatá ulička, nyní tedy spíš turistická ulička

                                          A co na to pan Brouček?
                                    I na Hradě se pracuje. Před rekonstrukcí prostě neutečeme...






                                                  a naše všemi milovaná Blanka na závěr
                                                Už kvetou šeříky, Rusové mohou přijet.............

pondělí 21. dubna 2014

Koleda

  Koleda během dnešního pondělí je tradiční lidová veselice, kterou sice přijímám s velkými rozpaky, nijak nevyhledávám, ale když už nastane, v podstatě ji toleruji a nijak nebojkotuji. Ovšem samozřejmě bez oněch běžných brutalit, ke kterým patří šlehání pomlázkou. Tento barbarský přežitek moc nechápu, leč zjevně je tak pevně zakořeněn v našich myslích, že i ve městě, kde jinak na tradice moc nedají, poletují chlapečci s pomlázkou s cílem někoho vyšlehat. Někteří jdou ještě dál a mají cíl jediný, někoho zmlátit. Pomlázka je samozřejmě koupená a agrese roste s počtem vypitého alkoholu. Na vsi je toto vše v mnohem větší intenzitě, samozřejmě. 
Ale koleda v podobě dětského zástupu, kdy se zejména ti nejmenší pokoušejí i nějakou recitaci, ta své kouzlo má. 
Moje vlastní koleda je doplněna o sadu léků, neb letos trpím nějakým zvláštním syndromem, který se projevuje tím, že jakmile nastane nějaké školní volno, já okamžitě onemocním. Přišla jsem tak o vánoční, jarní i velikonoční prázdniny. Tentokrát jsem si vykoledovala jarní virózu a nějaký kašel, který,doufám, není černý.
Takže vstávám z lože jen kvůli koledníčkům, kteří přicházejí dokonce s písní na rtu a zejména ti maličcí se fakt snaží. A radost snad mají i z mých"kraslic", které jsou kraslicemi opravdu jen s velkou dávkou fantazie...  
  Takže hezké sváteční pondělí, což by o Velikonocích nemělo být Nic nového pod sluncem.  


neděle 20. dubna 2014

Volání kukačky

 Volání kukačky je příběh od autorky Harryho Pottera, který vydala pod pseudonymem. Někde jsem četla, nevím, zda je to právě tato kniha, že to byl pokus. Ohledně síly médií. Dokud si veřejnost myslela, že jde o knihu neznámého autora, tak ji nekupovala. Přesto, že kritika pravila, že jde o dobrou knihu. Pak se oznámilo, kdo je skutečný autor a detektivka šla na dračku. To je pro mě až děsivé. Neprodává kvalita, ale jméno. Trochu mi to připomíná situaci v Čechách, kdy všichni kupují knihy Michala Viewegha, a to i v okamžiku, kdyby vydal přepsaný jídelní lístek.
 Nu, ale není mým cílem dělat sondu do knižního trhu, chci jen zmínit, jak se mi detektivní Volání kukačky četlo. Dobře. Je to hezky napsaný příběh, ač (podle mého) místy příliš zdlouhavý.  Moc nového to člověku nedá, ale jako osvěžující nedělní čtení je to velmi příjemné.  Nahlédnete do světa modelek i do života na ulici. Taková komparace životních stylů současnostiJ. Prostě, příjemné relaxační čtení. 
                                                

sobota 19. dubna 2014

Bílá sobota

   Bílá sobota mi svým názvem dnes neevokuje Velikonoce, ale dny v týdnu. Také je vídáte v duchu barevně? Já tedy ano, je to asi nějaký psychologický (ne-li psychiatrický jev J), leč každý den v týdnu se mi pojí s nějakou barvou. Sobota paradoxně nikoli s bílou, ale s modrou. Bílé mám pondělí, úterý pak zelené, středa je neurčitě tmavá, čtvrtek hnědý a pátek žlutý. Neděle je červená, ale to je patrně ovlivněno kalendáři, kde často bývá neděle takto označena. Takže takhle barevný mám týden a vlastně i rok, kde každý měsíc asociuje nějakou barvu.  Právě probíhající duben je tak nějak neurčitě béžový…. Přitom nejsem žádný výtvarník a o citu pro barevno by se u mě dalo s úspěchem pochybovat. Přesto to mám takhle barevně. A nejen na Bílou sobotu J

Čím být či nebýt?

    Otázka takřka hamletovská. Leč my nebudeme pátrat po filozofickém smyslu bytí, ale o podstatě volby povolání. Tedy vlastně také po odpovědi na otázku filozofickou, respektive existenční.  Někdo má o své profesi a životní dráze jasno od malinka, jiný tápe ještě na vysoké škole a neví, kam by se vrtnul.  Zásadní rozhodnutí od nás navíc většinou společnost očekává v době vrcholící puberty, v době, kdy většina dětí neví čí je, bojují s hormonální bouří, nepochopením okolí a k tomu všemu se mají rozhodnout, co v tom nepřátelském dospělém světě ve finále chtějí dělat. No, není to jednoduchá situace, leč musí si jí projít každý z nás a my, co již máme ono volební drama za sebou, můžeme jen zkusit těm, co se na onu zásadní životní volbu chystají, podat pomocnou ruku, poradit, nasměrovat.
  Tím jsme obloukem u počáteční otázky, čím vlastně v dnešní době být či nebýt? Dle současného trendu musí mít všichni maturitní zkoušku, což je ale u mnoha profesí spíš kontraproduktivní.  Jsem hluboce přesvědčena o tom, že řemeslnické profese, kterých je bohužel velký nedostatek, maturitu nepotřebují. Prioritní by zde měla být manuální zručnost, šikovnost a zájem o obor, nikoli schopnost našprtat se ke státní maturitě. To je ale ovšem pláč na špatném hrobě, situace je nastavená úplně jinak a je nutno se k ní postavit čelem.
 Čím tedy být či nebýt?
  V první řadě musí být brán zřetel na zájem dítěte a to i přes to, že máme třeba o jeho budoucnosti zcela jiné představy. Měli bychom dítěti nastínit všechny možnosti, veškerá pro i proti, ale konečné rozhodnutí by mělo být na něm. A to i v okamžiku, kdy si tajně hýčkáme sen třeba o lékařské či umělecké kariéře našeho potomka, a on chce zrovna na zemědělskou školu, protože ho baví zvířata či něco podobného. 
Pravdou je, že tady se velmi často rozchází teorie s praxí.  V převážné většině je poslední slovo na rodičích. I z toho důvodu máme přeplněná osmiletá gymnázia dětmi, které ke studiu dohnala ctižádostivost jejich rodiny, zatímco praktické obory zejí prázdnotou.
Při volbě povolání je opravdu zásadní vycházet ze zájmů a schopností dítěte, ne z vlastních (mnohdy nenaplněných) ambicí.
    Výběr profese je pro děti důležitý mezník v životě. Mělo by se mu proto věnovat dostatek času, zejména prostor pro rozhovory, hledání toho, co chci a co mohu, vyladění schopností a možností do reálné podoby. Tedy pokud nám záleží na tom, aby se dítě v budoucím studiu, potažmo zaměstnání, našlo a dokázalo plně rozvinout svůj potenciál. Spousta lidí totiž pořád jde jen po jakémsi pochybném pozlátku, aby měli potomka na prestižní škole, bez ohledu na to, zda na to děcko má či ne.
   Předpokládám ale, že v řadě rodin se výběru střední či vysoké školy věnuje dostatečné množství času a docela lituji, že tomu tak není všude. Dneska si můžete vybírat ze skutečně široké nabídky vzdělávacích institucí, dokonce vám nabízejí možnosti seznámení v podobě dní otevřených dveří či jiných interaktivních setkání. Máte možnost porovnávat, vyzkoušet a ve finále není žádný problém zvolenou školu či obor vyměnit. Jen je tomu třeba věnovat čas a hlavně, naslouchat dítěti.  Jde o jeho povolání, ne o vaše.  Ovšem to naslouchání se mnohdy v konečné fázi výběru povolání ukazuje jako problém největší. Chybí ochota, trpělivost, vnímavost. Z takového podhoubí pak rostou frustrovaní gymnazisté, kteří by mohli být mnohem šťastnější v nějakém praktickém oboru, ale nikdo jim neporadil ani je nenasměroval. Samozřejmě, je nutno počítat s dětskou nerozhodností či velkýma očima ohledně svých vlastních možností, ale i tak by si měli mnohé vyzkoušet na vlastní kůži. Aby měli pocit, že o své budoucnosti opravdu rozhodli.
   Ovšem kdybych měla na výše položenou otázku odpovědět ryze pragmaticky a stručně, pak volit profesi, která má praktické využití a je reálný předpoklad, že nás jednou uživí.  Tedy hamletovsky romantická otázka v úvodu a drsný realismus v závěru.

                Ale všichni víme, že nejlepší je přeci zlatá střední cestaJ.

pátek 18. dubna 2014

Velký pátek

 Je pro věřící samozřejmě největší svátek v roce. Pro mě má neobyčejné kouzlo třeba v tom, že jsem se někde dočetla, že to má být nejtišší den v roce. Je-li tomu tak, pak je to největší svátek i pro mě.  
Krom toho mě na Velkém pátku baví zvyky a poměry. Ty asi víc. Ne snad, že bych je aktivně provozovala, jen žasnu, co všechno se dá vymyslet a realizovat. Někdy mě i zajímá, jestli mají nějaký, již zapomenutý, reálný základ. Mají se třeba spolykat vysvěcené kočičky..... Tento proces by měl zamezit bolestem břicha a nevolnostem. Nezkoušela jsem, ale v případě bolesti největší třeba někdy dojde i na tento lék....J
 Trojí kousnutí do kamene pak prý zase zlikvidovalo bolest zubů. To by dentisté brzy přišli o práci, kdyby podobná metoda fungovala. Ale zcela jistě by byla levnější. Pokud bychom si ovšem při ohlodávaní kamení zuby nevylámali. 
Med zase chránil před uštknutím od hada, i když dnes je patrně mnohem horší uštknutí od nějakého „hodného“ člověka. 
Ale i na takové jedince pamatuje lidová pranostika. Pokud máte nějakého zlého souseda či kohokoliv nepříjemného ve svém okolí, lze mu v předvečer Velkého pátku nasypat před domovní dveře střepy a on bude potrestán!!! Vysvětluji si to tak, že se patrně pořeže o rozsypané střepy, což je tedy dost drsný podtext lidové pranostiky. Ale třeba je její vysvětlení úplně jiné, jde o pranostiky léta přenášené a jistě měly kdysi úplně jiný podtext, než jim přisuzujeme dnes. 
Také by se nemělo prát prádlo, péct či zametat. Též se otvírají poklady, to mám už od dětství pevně zafixované od TrautenberkaJ, z Krkonošských pohádek. 
Prostě Velký pátek přináší pověr a zvyků víc než by se na první pohled zdálo. Já si samozřejmě vybrala to ticho. Je to pro mě největší svátek, jelikož má být ticho, klid a rozjímání. A tomu se lze věnovat i nad nějakou knihouJ. Každopádně, ticho léčí, podle mě rozhodně spolehlivěji než vysvěcené kočičky. Ale proti gustu…J

čtvrtek 17. dubna 2014

Zelený čtvrtek

   A k němu zelené pivo. Současná tradice. Můj tatínek nás kdysi honil ven k potoku, omýt se studenou vodou, potom nějaké to zelené do polívky či salátu, to zase byla maminčina parketa. 
Dnes to končí zeleným pivem J. Ale my si dáme spíš víno, hezky bílé,nejlépe nějaké moravské J. A snad v takové míře, že po něm nezezelenáme. 
  Zvony dnes odletěly do Říma, tak by mohlo být chvíli absolutní ticho. Řehtačky máme doma přísně zakázané, někdy se prý říká, že zvony odlétají proto, že se bojí řehtaček. Tak těch se tedy bojím také, tudíž bych do Říma mohla zamířit spolu se zvonyJ. Ty údajně svou povinnost plní i v okamžiku, kdy jsou přetaveny na zbraně a tak se mohl stát, že dělostřelcům před sto lety, za Velké války, o Velikonocích zmizela děla. Letěla do Říma. Zajímavé pověsti se s velikonočními zvony pojí,mě hlavně láká potencionální ticho a klid a že pokud nebudeme dělat hluk sami, mohl by Zelený čtvrtek být luxusním dnem klidného odpočinku.  
Vajíček na svátky letos máme u maminky tolik, že je dokonce mohu prodávat. A domácí vajíčka, s dovozem až do školy, jdou velmi na odbyt. Skoro bych mohla zavřít kabinet a otevřít si vajíčkárnuJ
   Já osobně budu ale letos jako koledu nabízet svoje knížky. Třeba někdo zareaguje, nějaká knihovna, která by mohla nakoupit ve větším množství, či někdo, kdo se bojí pokálení od beránka a koupí si něco nového. Sice ne na sebe, ale do sebe, i to má něco do sebeJ. To přeci není nic Nového pod sluncem.

                               Hezké Velikonoce Vám všem. 


Doufám, že to alespoň vzdáleně připomíná velikonoční vajíčko:-)

středa 16. dubna 2014

Zachariáš

Dnes nemohu jinak, než oslavnou ódou na přítele nejvěrnějšího a tím je, jak známo, pes. V mém případě nezkrotný jezevčík Zachariáš. Nu a právě on dnes slaví své dvanácté narozeniny. Věk tedy jistě ví než úctyhodný, Zachariáš je již šedivý, chybí mu i nějaký ten zub, rád si pospí, ale energie má stále na rozdávání. Stačí naznačit, že se chystá vycházka a již skáče a raduje se jako malé štěně.  Tudíž jistě nějakou dlouhou procházku k narozeninám dostane, krom dalších pamlsků a dobrot. Narozeniny se prostě musí oslavit, to není nic nového pod sluncem, a to i přesto, že jde o narozeniny psíJ. Nebo možná právě proto, že psa si naštěstí, na rozdíl od některých příbuzných, můžete naprosto svobodně vybrat J.  A život se psem je životem veselejším, byť v mnohém specifickým. Ostatně, paní Frýbová to ve své knížce o Robinovi popsala geniálně. Možná jednou zkusím napsat i něco o Zachariášovi. Dnes s ním jen slavím jeho dvanáctiletkuJ