Čarodějnice

jsme měli ve škole:-) 

Záměrně volím tento dvojsmysl, někdo v něm jistě rád najde své zadostiučinění. Čarodějnice jsou ve škole vždycky:-) 

Takže by bylo přesnější hovořit o tradici filipojakubské noci a o tradičním pálení ohňů. U nás ve škole je to tradice spojená s primou, která pod pálením ohně má patronát. 

Letošní primáni se vlastně vracejí, zase to tu dva roky nebylo. Neměli tedy ani předobraz, jaké to bylo loni. Navzdory tomu to zvládli naprosto bravurně. 

Připravili oheň, občerstvení, program. Pozvali rodiče, kamarády a včera o páté to mohlo vypuknout. I počasí jim vyšlo, takže šlo o velmi pěkné a inspirativní setkání.

Uvidíme, co přinese dnešek a jaké budou ohně:-)

Poslední zvonění

 Jde o hezkou školní tradici. Dvakrát ji dětem sebral covid. Poprvé jsme ji zkoušeli online, podruhé nebyla vůbec.

 Letos tedy znovu naživo, poslední zvonění ve škole. 

Pozoruji to jen zpovzdálí, nejde o moji třídu, nejsem v centru dění. O to víc mohu jen tak dumat, jak to probíhá. 

A vlastně dnes píši jen proto, abych vyzvala čtenáře, zda se nepodělí, jak to mají oni. Pokud se jim tedy bude chtít diskutovat...

 U nás ve škole totiž léta funguje tradice, že děti přenocují ve škole, během noci tam udělají revoluci. To je klasicky dost eufemismus, protože ve skutečnosti je to nefalšovaný bordel. Zpřeházejí svým mladším spolužákům věci, svážou lavice, přelepí izolepou dveře, polepí školu plakáty s prapodivným textem, někdy s vtipnými fotomontážemi,  atd. 

Ráno pak čekají u vchodu, aby všechny  zlili vodou a obrali o peníze. Pak dostanou vysvědčení a odejdou…

No, a dětem se to líbí….

Pravda, museli jsme eliminovat mouku, páchnoucí parfémy a podobné věci, které také kdysi lili na příchozí spolužáky, takže dnes se sprchují jen vodou. Jinak ale žádná inovace.

Někde na školách se děti převlékají do kostýmů, zpívají, parodují svoje studium i své učitele, hrají scénky, loučí se tak se školou…?

Ta voda a vybírání drobných je všude, ale někde je i program…?

U nás to tak není a nikdy nebylo. Což není kritika, je to pozorování toho, co je. Dětem se to evidentně líbí a touhu po změně či inovaci nepociťují a zcela jistě neprojevují. ...

Tak mě zajímá, jak to mají jinde na školách? Co jejich poslední zvonění?

To naše letošní je za námi, maturanti spokojeni, všichni ukončili. Odešli, ale už v pondělí se vrátí. Začínají didaktické testy J

Zapalují se vám lýtka?

 Dnes jsem svým rozdováděným studentům, rádoby vtipně řekla, že se jim nějak zapalují lýtka. 

Zaraženě na mě pohlédli, co že to jako mám na mysli? 

  Nikdo mi nerozuměl....Nechápali, co tím chci říct. Někteří dokonce předpokládali, že jim nějak nadávám či co...?

Zkusila jsem to napříč ročníky. Nerozuměli ani maturanti...

Jedna kolegyně na to konto konstatovala, že se nemám divit, že oni chillují, tedy logicky už nemohou vědět, co mám na mysli.

Trochu jsem oponovala, že já se jim snažím porozumět a vím, co znamená být v chillu...

I další jejich terminologii rozumím. ..

Jen pokrčila rameny:-)

  Že oni nemusí chápat tuto formu dávného vyjadřování, úplně neberu, vnímám některá přísloví, pořekadla či přísloví jako součást jazyka a jazykové kultury, byť asi okrajové, bazírovat na tom nechci, ale alespoň tušit by někteří mohli....?

    Když mi ovšem další kolegyně ( ještě starší než já) suše sdělila, že mluvím archaicky a nemohou tomu rozumět, už mě poněkud rozladila. Hlavně proto, že měla potřebu mě shodit před dětmi, jako že ona je cool a in a nějaká stará pořekadla ji dávno nezajímají... 

Ale zase to mělo pro mě osobně hezký závěr. Takové "objevení Ameriky." A totiž, že ta schopnost komunikovat je umění a není to o generační propasti, ani o znalosti pořekadel. Je to spíš o empatii a osobnosti. Ale to je zase jiné téma. 

Dnes chci zůstat u těch pořekadel, které děti fakt moc neznají. A díky jejich kreativitě tak díky tomu vznikají nové varianty. 

Kupříkladu Stará láska....?

              odpověď: mladá kráska:-)

    A to je často větší pravda, než že stará láska nerezaví:-)

Jako to máte s pořekadly a příslovími vy a vaše děti:-)

A zapalují se vašim pubescentům lýtka? 

(ostatně, bude květen, tak jistě nejen pubescentům:-))

Udej si svého souseda

 Čas od času proběhne mezi historiky polemika o charakteru českého národa. Většinou vychází z premisy, že Češi jsou šílení udavači, že za války udávali o sto šest, stejně tak za komunistů, takže to kdysi bývalo v Čechách s morálkou prapodivné.  Proti tomu vystupují zarytí obránci českého hrdinství, že tomu tak není, že pokud se udávalo, tak naprosto v průměrné výši, jako v ostatní Evropě. Většinou je to zajímavá diskuse, někdy dotažená do nějakých emočních výšin. Ovšem v době míru a klidu se to krásně debatuje a polemizuje, lze vynášet soudy a tvrdit, jak bychom se asi chovali dnes, potažmo, jak bych se tak asi choval já. Chléb se láme v době krize. Stačil covid a udavačů se objevilo nepočítaně. Informace o tom, že někdo nenosí roušku, není v devět hodin doma či ilegálně pije na ulici alkohol přibývaly geometrickou řadou. A s nimi i nový spor, ti, co udávají, nebo oznamují, abych nepoužívala toto šílené slovo, přeci jen dodržují zákony. Nebo alespoň nově vydané covidová nařízení. Tedy činí správnou věc?! Neměly by to hlídat jen pověřené orgány? Bez agilní pomoci přisluhovačů? Ptají se ti z druhé strany a spor samozřejmě nikam nevede. Nechce se mi používat silný argument, že dozorci v koncetrácích také jen plnili nově vydaná nařízení či právě platné zákony, spíš mě to vede k přemýšlení o tom, co vede k udávaní souseda sousedem. Covid pominul, či lépe řečeno ustoupil silnějšímu kalibru, kterým válka na Ukrajině beze sporu je. A v éteru se objevil mnohem silnější kalibr. Ministerská vyhláška, která vyzývá k nahlášení nevhodných názorů. Prostě, když někdo má jiný názor, konkrétně proruský, okamžitě ho oznamte příslušným úřadům.

Tak s tím si už vůbec nevím rady. Je to ještě demokracie? Nebo co si o tom myslet?

A kdo určuje, co je ten pravý nevhodný názor? Jaké k tomu má  pravomoci?

Je to namířeno na ruskou propagandu? (automaticky se mi vtírá moje obsedantní otázka, a co Hrad?)

Nebo je to na jakoukoliv kritiku? Co kritické myšlení apod.?

No, asi by se příspěvek skládal ze samých otázek, na které fakt nemám odpovědi. Neumím ani vyjádřit, co vlastně na základě takové výzvy cítím, zda překvapení, rozladění, údiv, nesouhlas….Těžko to nějak definovat. Lze si jen představovat tu budoucí historickou diskusi, jak moc se v Čechách vždycky udávalo…!

Pan Majer

 Nedávná procházka s Tobiášem po Letné. Byl zrovna fotbal a všude plnou fandů. Překvapivě docela milých, žádná agresivita. Jarní podvečer asi zapůsobil i na ně. A Tobiáš se celý vykulený motal mezi jejich rozjásaným pobíháním po chodníku. 

"Kluci, koukejte, pan Majer," vykřiknul najednou jeden uprostřed rozesmáté partičky a zamával mu před nosem sparťanskou šálou. Tobiáš se sice trochu leknul, ale je ze školy zvyklý a tak se hned začal s klukama kamarádit. Za chvíli zněl chorál, že je tady pan Majer, celou ulicí. 

Kluci chtěli vědět, kde máme zvoneček a kdy se promění zpátky. Zkoušeli prsten a děsně s ním dováděli. 

A všichni věděli, kdo je pan Majer. To mě vlastně na tom nejvíc překvapilo. Že dávná Arabela je v povědomí i dnešních mladých lidí, dokonce i u fandů Sparty. Tobiáš by byl býval nejradši šel s nimi. Bylo to takové nečekaně milé setkání s bandou fanoušků, což fakt nebývá na Letné pravidlem. 

A když jsem ho pak doma pozorovala, jak hltavě kouše pamlsky, byl to pan Majer jako vyšitý. Když ho pan Menšík daboval, tak ten jezevčík klapal tlamičkou úplně stejně.

Je to prostě pan Majer:-) 

Nezapomenutelný jezevčík

 

Dvojí jazyk

 Ruší se druhý povinný jazyk. Prý to děti nezvládají. Část veřejnosti se bouří, část se raduje, některým je to jedno.  Diskutuje se, že jazykáři přijdou o práci. To je ovšem nesmysl, protože člověk vládnoucí cizím jazykem se snadno uplatní mimo školství. Ale školství jako takové na tom bude škodné. Protože ti lidé se zpět nevrátí. Až zase někomu dojde, že rušit výuku jazyka je hloupost. Jistě, nejsou děti jazykové nadané a dokonale se cizí jazyk, neřku-li dva, asi nikdy nenaučí. Ale seznámí se s ním, získají základy a na primitivní úrovni ve domluví. Když jim sebereme i tuto možnost, už se třeba nikdy k dalšímu jazyku nedostanou. A to nemluvím o jazykové kultuře, o rozvoji kompetencí, o proniknutí do jazykové kultury. Jít cestou, že když něco nejde, tak to zruším, je myslím ta nejhorší varianta, kterou si mohlo ministerstvo vybrat. Navíc cizí jazyk je většinou to nejpodstatnější, co si ze školy odnáším. A i když je to náročné, nebaví je to (někde) nemluví jako rodilý mluvčí, tak získají základy, rozhled a určitě budou mít na co navazovat, až ho budou aktivně používat. Navíc, každý další jazyk se učí snáz, když už nějakým alespoň trochu vládnu. A to, jak někteří argumentují, že se domluvím s pomocí google překladače, to mi přijde jako docela scestný argument.

Nevím přesně, co tím ministerstvo sleduje, ale s takovým rušením nesouhlasím. Bohužel se obávám, že to je to jediné, co s tím můžeme. Navzdory peticím, které se proti rozhodnutí vymezují, chtějí debatu, nesouhlasí s rušením. Je to stejné, jako když se rozhodlo, že se navýší hodiny informatiky. Jistě, zní to hezky, zvyšujeme počítačovou gramotnost. Na úkor dějepisu, umění, výchovy k občanství a vlastně i jazyků. Ve skutečnosti se běžné počítačové dovednosti mají učit v jiných předmětech a informatika jako taková je určena pro programování. Děti samotné jsou z toho rozladěné, programovat většinu z nich nebaví a na pořádné úrovni se to stejně nenaučí. Přes odpor škol se s rozhodnutím nic nedělalo a snižují se počty hodin dějin a zeměpisu a dalších, aby bylo dost prostoru pro informatiku. A stejně tak to dopadne s jazyky. Jsem tedy zvědavá, zda to bude ku prospěchu věci. Ale popravdě, dost pochybuji. Takže brzy už jen jeden cizí jazyk. Až nastane doba, kdy se ještě přikáže který, jako tomu bylo kdysi s ruštinou, budeme litovat, že historie ze škol mizí. Protože si ji budeme muset zopakovat.

Něco se chystá

 Dnešní nedělní čtení bude ryze sebepropagační. 

Něco se chystá:-) 

A dokonce dvojmo. 

Dnes tedy první anotace. Už je to v běhu. Takže asi jen lakonické 

                                                      See you soon

Svatý Vojtěch

 Dnes má svátek Vojtěch, což je vlastně reminiscence svatého Vojtěcha. Svatý Vojtěch je můj oblíbený světec. Byl to rebel v řadách církevních prelátů. Kladl důraz na vzdělání. Uměl si říci své. S celebritami své doby se nijak nemazal, takže když si nerozuměl se svým panovníkem, sbalil se a odešel z Prahy.

   Patrně to s ním nebylo lehké, řekla bych, že byl nadmíru tvrdohlavý a na cizí slabosti pohlížel s velkým despektem. Nesnášel povrchnost a alkoholismus, tedy elementy, které se z Čech nepovedlo vymýtit ani po staletí:-). Uměl být arogantní a asi dost přehlíživý k nevzdělaným lidem, k hlupákům a vůbec všem, co nesplňovali jeho představy. 

Přesto je mi na něm něco sympatického. 

Nejvíc asi jeho zarputilá snaha po nějakém neustálém vzdělávání, po cestování...Někde jsem o něm četla, že bývá označován jako náš první opravdový Evropan. Někdy se tedy bojím, zda nebyl poslední. Zejména při pohledu na některé naše současné představitele evropanství a vzdělanosti, ale to už je zase jiná kapitola.

 Vojtěch sám by asi taky koukal, co se v dnešním světě děje, Boj proti mnohoženství, pokrytectví či alkoholismu na nejvyšších místech se ukázal jako marný:-). 

Marný ale určitě nebyl Břevnovský klášter. Já osobně ho vnímám jako jedno z nejhezčích míst v Praze. Vojtěch ovšem zakládal klášter v roce 993 daleko před Prahou, na samotě, aby benediktini měli klid na studium, práci a rozjímání.  Na břehu potoka Brusnice se údajně měl potkat s tehdejším knížetem Boleslavem II.,. Patrně se usmířili, co jsme si to jsme si. A na důkaz jejich staronového přátelství vzniká klášter. 

Je to první mužský klášter u nás a je to krásné a magické místo, dnes vlastně v širším centru Prahy. Bazilika svaté Markéty je krásný chrám a na hřbitově najdete plno zajímavých náhrobků naších velikánů. Stejně tak si zde lze zaskočit na dobré pivko, prostě Břevnov je kouzelné místo. 

To asi Vojtěch úplně nezamýšlel, ale takové kouzlo nechtěného určitě stojí za to. 

   Vojtěch ve finále neměl moc hezký konec. A dost si za to mohl sám, ta jeho tvrdohlavost a umanutost. Rozhodl se šířit víru mezi pohanskými Prusy. Ti si to jednak nepřáli, jednak se tam vydal v čase jejich vlastních oslav. A Vojtěch místo aby je nechal, nechal vykácet jejich posvátné stromy a vytrvale je přesvědčoval, že jeho víra je tou jedinou a nejlepší. Nu a tak ho zajali a rituálně popravili. Mělo se tak stát právě 23. dubna. A my dnes slavíme jeho svátek. 

Je to sice malinko na hlavu, ta logika oslav, ale tomu spíš asi nerozumím... 

Poláci Vojtěcha vyvážili zlatem ( vykoupili od Prusů) a pohřbili v polském Hnězdně. Češi pak polské Hnězdno po čase přepadli a vyloupili, Vojtěcha ukradli a převezli do Čech. Jeho ostatky tedy nyní spočívají na Hradě. Možná by se tady ve svém posmrtném životě mohl znovu začít snažito o to, pokusit se vymýtit alkoholismus a povrchnost a pokrytectví. Když začne v místě svého posledního odpočinku, jistě bude mít práce dost. 

A my si ho můžeme prohlédnout třeba u svatého Václava na Václaváku, stojí tam mezi doprovodnými čtyřmi světci. 

Nebo s s nějakým Vojtou dneska připít na zdraví:-)

Den Země

 Dnešní den vnímám jak den s mimořádně zajímavým datem. Takové magické seskupení čísel:-)

 A navíc je to Den Země. Myšlenka tohoto mezinárodního dne je zacílena na ekologii, na životní prostředí a omezení zbytečného konzumu. 

Ovšem v době, kdy si svět ničíme nesmyslnou válkou, je dobré připomenout i tu původní myšlenku tohoto dne, která zněla, že jde o den, který bude věnován Zemi a konceptu míru. 

To bychom měli dnes obzvláště akcentovat. 

Ovšem protože lze dělat jen to, co můžeme, tak začneme tou očistou. 

Vyrazíme  uklízet. Nikoli celé Česko:-), ale jen okolí školy, což samo o sobě jistě nabídne kus namáhavé, ale užitečné práce. 

A určitě ekologická výchova, tak bude dnes napříč předměty. 

A třeba u toho zažijeme i něco kouzelného, když je dnes to magické datum. 

Pavlík Morozov

 Pavlík Morozov byl chlapec, natolik zblblý sovětskou propagandou, že udal úřadům svého otce. Že prý je kulak. 

Pavlík se tedy stal synonymem pro takové malé bonzáčky. Minulý režim si je ve školách pilně pěstoval, moc nahlas se o tom sice nemluvilo, ale vědělo se, že v každé třídě někdo takový je. Kdo "dohlíží" na ideologickou čistotu výkladu svého učitele.  

Od počátku devadesátých let se začalo tvrdit, že existuje svoboda slova a že nic a nikoho takového nepotřebujeme.  Pavlík Morozov se stal antihrdinou. 

Nedávno jsem zachytila zprávu, jak v současném Rusku nějací agilní žáčci napráskali svoji učitelku, že nesouhlasí s útokem na Ukrajinu. Udali jí a učitelka skončí ve vězení. Asi v lepším případě. 

Všichni  v našem mediálním prostoru novodobé Pavlíky Morozovy odsoudili. Takoví bonzáci, to je šílené. 

A znovu nedávno jsem zachytila informaci, jak v současném Česku děti nahrály učitelku, která tedy hovoří prorusky, což jistě tedy není nic hezkého, ale to nyní nehodnotím. Jen popisuji fakta, která jsem se nedávno dozvěděla. 

Děti tedy napráskaly svoji učitelku, že hovoří prorusky. Udaly jí a učitelka skončí bez práce. Přeci jen jsme ještě trochu jednou nohou v Evropě. 

Všichni v našem mediálním prostoru české Pavlíky oslavují. Adorují. Tak je to správné, děti. 

Do toho nedávno  pronikl fakt, že děkanem nějaké fakulty, snad ekonomické,  byl jednomyslně zvolen člověk, který podporuje Putina.  Ten bez práce nejen že nezůstane, ale naopak. Získá lukrativní post. 

Jinde jsem nedávno zachytila, že jakýsi učitel z jihu Čech také hlásá ruskou osvětu. Vyhodit ho prý nelze, vyjádřil se kdosi z jeho nadřízených. Svoboda slova atd...?

A tak nevím, jak se v tom vyznat. Zdá se, že pravidla si tu ohýbáme podle vlastní potřeby. Ostatně, jako Ústavu. Takže na onom, že ryba smrdí od hlavy, bude fakt hodně pravdy. ...

Když se to mediálně hodí, malé bonzáčky typu Pavlík Morozov veřejně odsoudíme. 

Když se to hodí opačně, uděláme z nich hrdiny. 

Navzdory tomu, že třeba jinak platí, že nahrávat vás nikdo nesmí, natož aby to byl důkaz pro vyhazov. 

Jistě, okamžitě se nabízí protiargument, co mají ti chudáci děti dělat? 

Na to se ptám, co dělala dosud paní ředitelka, která nyní tak razantně a slavně vyhazuje mediálně profláknutou rusofilskou učitelku? Ona to nevěděla dřív? Nebyla jí na hospitaci? Neznala její názory? Musela přijít ilegální nahrávka, bonz od dětí a vstup senzacechtivých médií, aby zasáhla a vlastně rovnou ji vyhodila? 

A geometrickou řadou rostou další otázky. Jak to, že jiný učitel to hlásat může? Jiný se dokonce stane děkanem? 

A oklikou se znovu dostanu ke své oblíbené premise, proč naši legálně zvolení politici nic nedělají s tím jasně známým a doložitelným faktem, že do zahájení invaze byl náš hrad jasně a nekompromisně proruský? A tam se nic neděje, nikdo se nevyhazuje....?

A v podhradí si mezi tím pěstujeme svoje novodobé Pavlíky, kteří ale musí umět rozlišovat, kdy je jejich bonz žádoucí a kdy se z něho stane klasický přestupek proti školnímu řádu, protože nahrávali bez povolení. 

No není to blázinec? 

Možná to vidím špatně, s Ruskem a jeho válkou a zločiny rozhodně nesouzním,  ale tyhle excesy, které se dějí u nás, ty mě matou... A vidím v tom jediné, že si prostě každý ohýbá zákony a pravidla jak se mu zrovna hodí. A jak je právě in...

A nebo ne?

Kdo za to může?

 Z časopisu Rodina a škola, kam čas od času něco napíšu, jsem dostala k odpovědi otázku ohledně nedávného masakru mačetou na učilišti v Praze. Student tam zavraždil svého učitele. Otázka zněla, kde vidím motiv či důvod tohoto činu. Nebylo úplně jednoduché na to ve stručnosti odpovědět. Nakonec jsem dala dohromady relativně krátkou odpověď, která asi vyjde v dalším čísle. Nicméně, přemýšlím o tom stále. Jak to vidíte Vy? Pokud se Vám tedy chce diskutovat:-)

Zde moje odpověď:

Jde o šílený čin.

Rozklíčovat jeho důvody si netroufám. 

Při pohledu zvenku mě hodně rozladila snaha médií ( tak to na mě působilo) za každou cenu najít důvod toho, že si to pan učitel " zasloužil" , jako by se tím dala jeho vražda nějak ospravedlnit.??!

Nedokážu odpovědět na otázku, proč se to v tomto konkrétním případě stalo a kdo za to může. 

Obecně ale z takového přístupu k řešení problémů viním současný stav společnosti, tedy fakt, že děti většinově vedeme k pocitu, že mají hlavně svoje práva, nikoli povinnosti, a už vůbec ne odpovědnost. Neučíme je zvládat stres, ale pak je bez milosti hodíme do online izolace, která trvá dva roky....

   Takže kdybych měla nějak - asi pocitově. naznačit, kdo za to asi může, pak můj názor je, že nejvíc asi média, která mají obrovský vliv a to, že děti mají jen svá práva, učitel že musí být jen hodný a hlavně nesmí dávat známky, které jsou stresující, šíří s dost velkou razancí. A v tomto konkrétním případě, kdy se nejvíc řešilo, zda si za to učitel "může", se to jen potvrdilo. 

Osobně si myslím ( věřím), že v daném případě šlo o tragické selhání jednotlivce, za které snad nikdo konkrétně nemůže....Nelze přeci přijmout fakt, že za pětku vás někdo sejme, či jak, (podotýkám že jde o humor, byť černý a šlo o vyjádření určité beznaděje ze situace) konstatovali moji studenti: 

"naše dobré známky, vaše bezpečnost, paní učitelko."

 

Přistupujme k dětem - ale i ke kantorům - jako k plnohodnotným a plnoprávným a  svéprávným lidem, kteří mají jak svá práva, tak i povinnosti a vlastní odpovědnost, neumetejme zbytečně dětem cestu, učme je překonávat překážky, nepodrážejme učitelům autoritu a nehledejme za vším senzaci či skandál. Pracujme na mediální gramotnosti a hlavně na mediální kultuře. A pak třeba bude líp... i když moc velké iluze si nedělám.

Přijímací zkoušky

 Dnes a zítra na osmiletá gymnázia. Ti starší si to odbyli minulý týden.  Po covidových dvou letech přicházejí děti, které byly totálně zasažené online výukou. Tak jsem zvědavá, jak to proběhne, jak to dají. Na některých je vidět nervozita, jiní přicházejí naprosto suverénně a sebevědomě. Jediný poznatek, který zatím mám, z letmého nahlédnutí do papírů, že již takřka nikdo z nich nepoužívá psací písmo. Píší tiskace a u některých jedinců ani tiskací písmo není k přečtení. Nu, uvidíme. Osobně nejsem úplně fanda přijímacích zkoušek, spíš bych vycházela z nějakých studijních předpokladů, předchozích výsledků a dalších věcí. Nijak se nebere v potaz právě nervozita či aktuální zdravotní stav . A vlastně spousta dalších věcí, které mohou ten den D ( vlastně dva dny D) výrazně ovlivnit. Asi bych vzala všechny děti a pak teprve selektovala a směřovala jiným směrem. Ale to nelze, děláme státní příjímačky, my navíc s němčinou a všeobecným přehledem, takže dvoudenní zápřah pro potencionální budoucí primány. Zbytek školy šel do kina. Takže pro někoho  je to den celkem poklidný, jiní zažívají svoje první velké zkoušky. Tak jim držíme palce:-)

Matějská

Dneska díky bohu končí. Nějak jsme si odvykli, tady na Letné, za ty dva covidové roky, kdy nebyla,  neustálému vyřvávání ampliónů, před kterými prostě nebylo úniku. Nicméně, je to kolorit zdejší oblasti, tak budiž. 

O víkendu jsme ji dokonce i navštívili. A říkám si, že dokud budou moci lidé chodit na Matějskou, nebude to s bídou v Čechách tak zlé. 

Letos je smrsklá mezi staveništěm, takže estetika už naprosto nulová. A draho, že se oči protáčejí. Vyrazit sem se třemi dětmi je jistě dost nákladný výlet. 

Některé atrakce jsou sice lákavé, ale vysolit pětikilo za chvilku adrenalinového  houpání ve vzduchu je fakt dost. Jistě, musí to být zabezpečené, elektřina je drahá, tak jsou drahé i atrakce. Jen mám pocit, že to nevyrovnávají žádné levné, kde by se děti jen tak povozily, něco si užily a odcházely s pocitem, že byly na pouti. 

Navíc, a to mě docela zaskočilo ( krom povinnosti zaplatit vstupné na celou tuto šarádu) bylo i to, že u těch fakt drahých atrakcí jste se česky nedomluvili!! Nejdřív jsem se chtěla naštvat, tak snad jsem v Čechách a může na mě u prodeje lístků za dvě stě korun českých mluvit česky, ale dítko tak toužebně hledělo, že tam chce, že jsem polevila a přistoupila na angličtinu. V té základní verzi mi naštěstí nedělá potíže:-). Ale šlo o princip, tedy alespoň já to tak vnímala. Ale asi to znamená, že už jsme světoví, když hovoříme i na české pouti jen světovými jazyky. 

Na klobásu za sto pade jsme si nechali zajít chuť, cukrová vata ale být musela, ač i u té jsem vnímala víc než její přeslazenost faktickou předraženost. Ale co by jeden neudělal pro rozzářené dětské oči. 

Na můj vkus ale šílený řev, mraky lidí,  týrání oslíků či poníků, kteří za stovku vozí děti pořád dokola, snaha z návštěvníků vytřískat co nejvíc ( nebo vystřílet, třeba na střelnici - a to střílet umím:-)), takže žádná pouťová staročeská něha. 

Ale byli jsme na Matějské, největší zážitek z Prahy. 

Pravda, původně jsme mířili do zoo, ale ta byla tak narvaná, že jsme to vzdali už u fronty před pokladnami, tak kam také s dětmi na návštěvě v Praze jít??

Ale zase je to dobrá zpráva o stavu naší ekonomiky. Pořád je strašně moc lidí, co mohou do zologajdy, protože ta také není za hubičku:-) či vyhazovat peníze z okna na Matějské, jako jsme činili my. 

A díky bohu, že ta už končí, ve Stromovce snad bude zase chvíli trochu normální akustika:-)

Smysluplné vztahy

 Dnešní nedělní čtení je spíš vzdělávací než odpočinkové.  Kniha je doma už asi týden, dnes bude prvně otevřená, tak jsem zvědavá, kam se spolu s ní posuneme v rámci vztahů:-)

Reference na knihu jsou víc než vynikající, tak k ní přistupuji  s velkou zvědavostí:-)

Zachariáš

 Dnešní příspěvek je vzpomínkový.  S několika odkazy i tady z blogu vzpomínáme na našeho předchozího jezevčíka Zachariáše, který se narodil právě před dvaceti lety. A pobyl s námi hezkých patnáct let. 

Byl úplný opak Tobiáše. Divoký, nevyzpytatelný, svérázný, neposlušný. Ale i tak, zlatíčko. Jezevčík. 

Do školy mezi děti chodit nemohl, to by bylo nebezpečné pro všechny. O to víc dováděl v parku, kde se mohl vyřádit, vyštěkat a vyběhat. 

Když se mu chtělo, byl úplný mazlíček. Když ne, bylo to trochu napínavé, ale byl to člen rodiny, hrdý jezevčík.

Ke stáru se pak zklidnil a vlastně už byl takový pohodář. Celý šedivý a ke konci i hodně mazlivý.  Když odešel, zařekla jsem se, že už psa nebudeme mít. 

No, dlouho to předsevzetí nevydrželo, život bez jezevčíků je takový smutnější:-), brzy přišel Tobiáš. 

Ale dnes si připomínáme Zachariáše. Celým jménem Zachariáš z Hradce:-). Dnes dvacetiletého:-)

Velikonoce

Velký pátek a volný den. Velikonoce mohou začít. Letošní pozdější svátek jara by mohl být po dvou covidových letech zase trochu tradiční. Těšíme se na výlety, na nádivku a pomlázku. Barvíme vajíčka. A chystáme se na přijímací zkoušky, které vypuknou hned po Velikonocích. 

Stoletá hvězda

 V dubnu před sto lety vzešla hvězda. Podle jména i podle své práce, opravdová herecká hvězda. Narodila se Stella Zázvorková, dáma, které byl dán obrovský dar humoru a sebeironie. Uměla skvěle vyprávět a divadelní představení bez problémů utáhla sama. Mnozí si ji vybaví z kultovní scény s Milošem Kopecký, kde ji její bývalý manžel častuje jadrným přízviskem „Vy krávo nebeská,“ protože paní Stella tak bravurně znázornila typicky českou zelinářku a drbnu, že mluvil z duše mnoha lidem, co znají podobné typy. Ovšem paní Zázvorková stejně výborně zahrála aristokratky, veškeré typy maminek či babiček, paní z lidu či osudových žen.

Děvčátko Stella se narodilo do rodiny architekta Jana Zázvorky, který je autorem pomníku legionářů na V9tkově, který se zkresleným historickým vnímáním dneska chápe jako pomník komunismu, byť už tam roky sídlí expozice Národního muzea. Leč kolektivní paměť v něm pořád tak nějak vidí mauzoleum Klementa Gottwalda, což by pana architekta jistě nepotěšilo.  Architektem byl i její starší bratr Jan, jehož jméno také často můžeme najít ve filmových titulcích jako filmového architekta. Ovšem v hlavní roli titulky uvádějí jeho mladší sestru Stellu. Ta se umění a filmu věnovala s plným nasazením od svého dětství. Už tehdy bývala s radostí středem pozornosti a uměla pobavit společnost To jí zůstalo celý život. V osobním životě tolik štěstí patrně neměla, byť nikde jsem neobjevila stížnosti a stesky na nepřející osud. Krátce byla provdána za Miloše Kopeckého, ale manželství nevydrželo. Když se jí novináři ptali, proč se nevdala podruhé, s humorem sobě vlastním vykládala, že ji poznamenala ruka mistra a nikdo další ho již nepřekonal. Obrovskou tragédii zažila, když její dcera spáchala sebevraždu, ale i tuto těžkou situaci dokázala zvládnout. A její maminky ve filmech, ty jsou naprosto dokonalé. Vzpomeňme kupříkladu Arabelu či slavnou Svatbu jako řemen.

Stella byla dáma nejen kupříkladu v komedii Což takhle dát si špenát, ale i v reálu. Měla vynikající vzdělání a plynně hovořila sedmi jazyky, tedy lze ji bez nadsázky označit za polyglotku.

 Divadelní kariéru ji zpočátku překazila válka a okupace. Zažila zatčení svého kolegy Vlasty Buriana i popravu skvělé herečky Anny Letenské, která byla popravena během heydrichiády za napomáhání atentátu. Ke konci války ona a její herečtí přátelé založili divadlo Větrník, kde hráli.

Velmi si jí vážil Jan Werich, se kterým hrála jak na jevišti jeho divadla, tak se i spolu potkali před filmovou kamerou.

I v pozdějším věku dostávala krásné role, nelze opominout její výstup v Pelíškách či  takřka životní filmové finále v podobě skvělého hereckého koncertu s Vlastimilem Brodským ve slavném filmu Babí léto, který natočila v roce 2001. Poslední její rolí byla postava ve filmu Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště.

  Bývala i skvělou kuchařkou, ale největší benefit pro diváky měla jako vypravěčka a glosátorka. Význam svého jména naplnila měrou vrchovatou, ona opravdu byla hvězda. A nejen stříbrného plátna. Letos 14. dubna, by oslavila- a ona by určitě slavila s velkou chutí a energií, které ji byly vlastní- sto let od svého narození. Stojí za to pustit si jeden z mnoha jejích skvělých filmů či televizních inscenací, protože její geniální herectví nestárne.

 

Řečnické otázky

Při sledování současných událostí, ze kterých je člověku permanentně úzko, mě napadá několik řečnických otázek. Jsou to otázky, na které nečekám odpověď hlavně proto, že asi neexistuje. 

Každopádně, já opravdu nechápu, proč tomu tak je..

   Nejvíc šílené je vraždění civilních obyvatel na Ukrajině. Dětí, žen, starých lidí, mužů, psů, jiných zvířat, prostě všech...

To, že nechápu, že to někdo dneska dělá, je asi můj problém, protože válka taková zvěrstva asi produkuje, ne nadarmo se vojákům mnohde říká zelené mozky, válečný svět vytahuje na světlo boží monstra, která v běžném životě buď vězníme nebo se jim máme šanci vyhnout. Ve válce ne. To tak prostě je, že ve válce mají pré ti zvrácení...

   Já ale hlavně nerozumím tomu, proč se svět nějak nespojí, aby ty děti a bezmocné lidi zachránil. 

Oni ví, že se to děje, vidí to, je to satelitně zdokumentované, ti mrtví tam jsou. A pořád se řeší, zda to Rusové přiznají nebo ne, že Rusové lžou, co když to udělal někdo jiný .. a plno dalších planých debat a mezi tím tam umírají další. 

V jednadvacátém století! Mučí je. Nebo umřou třeba žízní a hladem! 

 A západní politici se pořád nemohou shodnout na absolutním odříznutí Ruska, na likvidaci viníků, a hlavně, nijak se nepomáhá těm vražděným civilistům....

Možná se něco děje, co nevidíme. Vycházím z dostupných informací. A vidím zavražděné děti. Znásilněné ženy. Vojáky, co rabuji byty a posílají si domů ukradené televize a pračky. 

A mám pocit, že tam ty lidi nechal svět na pospas. 

Tak to bylo zděšení ze zahraničí. Nejvíc mě dojala západní reakce, která zakazuje vyslovit jméno Gagarina. V nějakém americkém oslavném ajfru ho zakázali. Taková trestná cenzura či co. Ale lidé v okupovaných městech pořád umírají. ..

A teď z domova:

Tady nechápu, že si na Hradě pořád mohou dělat co chtějí. Bez ohledu na nějakou ústavu či soud. Omilostním si koho chci, ani se tím netají nejvyšší hradní pán. Má kolem sebe lidi bez prověrky a dělá si co chce. A politická reprezentace čeká. Prý musíme vydržet do konce jeho volebního období. Takže vlastně stříhají  metr a nic se neděje...

Jsem přesvědčena, že kde je vůle je i cesta. Že kdyby se poslanci a senátoři nějak pochlapili, ponořili se do všech platných zákonů a pravidel, tak to jde. Jistě, čekat je jednodušší cesta. Co škody ale ještě může ( a bude) napácháno, to je další otázka bez odpovědi. 

Cesta do Ameriky

 Do států se dnes většinou létá letadlem.  Pohodlně se usadíte, pustíte si nějaký film a po několika hodinách jste za oceánem. Ještě před sto lety si o takové rychlosti lidé mohli nechat jen zdát. Hledaly se rychlé cesty a jednou takovou cestou měla být plavba na nepotopitelné lodi. Tou lodí se stal Titanic, který měl ambice být nejrychlejším spojením z Evropy do New Yorku. Možná na to i technicky měl, ale jak to dopadlo, všichni víme. Stalo se tak před sto deseti lety. 14. dubna 1912. Zemřelo mnoho lidí, což ale „smetla“ první světová válka, která nejenže měla obětí výrazně méně, ale také přispěla k tomu, že se na námořní tragédii na dlouho vlastně i zapomnělo. Dnes ji známe hlavně díky romantickému velkofilmu z konce devadesátých let, nicméně, vstoupil i do mnoha úsloví. Do Ameriky tehdy nedojel, a zatímco na palubě se ještě hrálo, dole již lidé bojovali o život. Jde o velkou symboliku, kterou lze aplikovat i na naši dnešní současnost.  Možná vám také někdy někdo blahopřál, že kromě zdraví přeje i štěstí, protože lidé na Titanicu byli také zdraví, jen mnoha chybělo ona příslovečná kapička štěstí. A tak se Titanic stal symbolem něčeho, co určitě nezamýšlel. Chtěl být ekvivalentem rychlosti, nejlepším spojením mezi kontinenty. Stal se symbolem neúspěchu, náhody, nedostatku štěstí. A vlastně i lajdáctví a nadnesené sebechvály a sebepropagace. Kdyby loď byla minimálně vybavena záchrannými čluny v množství větším než malém, mohlo být všechno jinak. Ale nebylo a nám dneska zbývá jen možnost si slavnou loď a její tragédii připomenout. Nebo se podívat na Cameronnův Titanic a trochu si u něho zaplakat. 

Věk je jenom číslo

 Říká se to. 

Jako útěcha těm starým. 

Já sama mám s věkem problém od pětadvaceti, kdy jsem to vnímala jako čtvrtstoletí a o narozeninách se  propadla  do hluboké deprese, že stáří je tu a že nic  už nemá cenu. ...

Nu, co bych dnes dala za sladkých pětadvacet...

Ale je to otázka pohledu, každý z nás vnímá věk jinak. Fakt,  že tahle země není pro starý, jak praví titulek úspěšného amerického filmu, to je asi pravda. Ale o tom to není. Je to o pohledu na věk, na to, jak ho kdo vnímá. Já tedy dost těžce, ale snažím se vtlouct si do hlavy, že věk je jen číslo...

  No, moc mi to nejde, ale někdy mívám silnou inspiraci:-). 

 Mám sousedku v domě. Moc milá dáma, milovnice umění a kultury. Onehdy jsme si povídaly o divadle a přišla řeč na Jiřinu Bohdalovou. Jako že je dost obdivuhodné, že pořád hraje a jaké podává výkony. 

To jsem tedy říkala já. 

A pak do toho vstoupila ona dáma, souhlasila se mnou, ale podotkla, že je to vlastně "mladá holka", je jí teprve devadesát. Taky jsem v devadesáti měla plno energie..."

  Na to jsem neuměla odpovědět. 

Já, která se trápím ubíhajícím věkem a stářím už do pětadvaceti le,t a každé životní jubileum je pro mě trauma a stres. 

                           Oné dámě je devadesát šest let. 

Pořád sleduje kulturu, politiku, chodí za " holkama" do cukrárny na dortík k Erhardtovi a pravidelně na angličtinu, aby si trochu pokecala, přestože ona umí víc než lektoři, co je učí, ale ona se potřebuje udržovat ve formě a poklábosit s holkama, které sice jsou o dvacet let mladší, ale ono se to číslo také časem stírá. A navíc, jiné už ani nemá.  

  Takže pro mě m velmi silný aha efekt. Tohle je ono, věk je jenom číslo. Umět žít i v tomhle požehnaném věku. Kdy je Bohdalka pro vás jen mladá holka:-)???? 

   No, pokud pán bůh dá, a dožiju, tak jsem zvědavá sama na sebe. Když mě odrovnalo čtvrtstoletí, copak by se mnou asi udělala stovka na dohled? Století?

Radši si ani nepředstavuji. Protože pokud se do té doby nenaučím, že věta: věk je jenom číslo, je myšlená doopravdy, pak budu v hluboké depresi odpočítávat roky do stovky a modlit se za reinkarnaci.

  Není každému dáno vnímat věk a život takto intenzivně, ale je to krásné. Prostě je to tehdy, když věk je jenom číslo...

A vnímat "Bohdalku" jako mladou holku, to je také přístup k věku. Proč by jako v devadesáti nemohla pořád hrát, že jo?

Peklo

 Čtení na dnešní neděli. Takové příznačné....

Poštovní schránka

 na rohu ulice, kvete modře..... 

...mnozí si jistě pamatují ze školy tuto slavnou Wolkerovu báseň. 

Jako malá holka jsem nechápala ten básnický obrat, kvete modře? Vždyť schránky jsou přeci oranžové? 

Až když mi někdo vysvětlil, že za první republiky bývaly modré, dostavil se aha efekt:-).

   Ale nejde mi o barvu schránky, jako o její význam. tedy dnes spíš už nevýznam:-)

    Poštovní schránka, teď tedy navíc mám na mysli tu domácí, se už většinou plní jen reklamními letáky či podobnými nesmysly. Když tam přijde dopis, tak většinou z úřadu a to tedy spíš nechcete:-).

 Osobní korespondence se přesunula. Do emailové schránky. O té žádnou báseň neznám:-)

Když jsem pak jednou před dětmi použila slovo email s jeho českou výslovností, část si myslela, že neumím mluvit, protože se to čte jinak, část mi nerozuměla, protože emailovou barvu neznali. 

Nicméně, už ani emailová schránka neslouží k osobní korespondenci ( ostatně, asi i ono slovo  korespondence už je zastaralé:-)). 

Píšeme si přes whatsApp a jiné aplikace. 

Emailová schránka, jako kdysi ta poštovní, je plná reklam a spamů. 

  Jsem zvědavá, kam se to posune dál. Zda přijde ještě nějaká rychlejší forma dopisování si. Či zda se vrátíme zpět k papíru. 

Ostatně, až vypnou net nebo nepůjde elektřina, asi nám nic jiného nezbude. A znovu se vrátí ona poštovní schránka na rohu ulice:-)

Jen pokvete asi jinými barvami.

A jen tak na okraj: umíte tu básničku?

A jak korespondujete vy?

Kufr

Kdysi mě bavilo obrážet televizní soutěže.:-).Ono by mě to asi bavilo i nyní, jenže už moc nefrčí ty vědomostní hry a mě zase nebaví ty různé vily a ostrovy, kde se žije za dohledu kamer. Ani výměna manželek mě netáhne. 

Bavily mě hravé a vědomostní soutěže. Kufr třeba. 

Zmiňuji ho proto, že tam tehdy, blahé paměti, byl mým poradcem Josef Alois Náhlovský. Ten, který nás včera opustil. 

Provozoval humor, který sice nebyl můj šálek kávy, ale v osobním setkáním byl  Josef Náhlovský moc milý a příjemný. Navíc kolega. 

Pamatuji si tehdy, jak mi sám říkal, že ho učit bavilo, ale takhle má spolehlivější a větší výdělek.   Navzdory jeho ( pro mě ) lacinému humoru. On to tehdy řekl dost natvrdo:" ono to, že sebe dělám blbce před kamerami, je rozhodně výnosnější než se jako blbec snažit před tabulí takřka zadarmo a ještě s nevděkem:.)"

Na sociální síti jsem včera v souvislosti s jeho úmrtím četla větu:  zemřel profesor dějepisu, který se živil tím, že ze sebe dělal blbce.  Odešel v symbolické době, kdy se armády blbců živí tím, že ze sebe dělají profesory dějepisu....

  Také dost drsný komentář, myslím si, leč o něčem to vypovídá. 

Nicméně, osobně si myslím, že se mnoho od doby našeho náhodného setkání v Kufru změnilo, že se to  posunulo oběma směry. Výdělky ve školství se zlepšily, a humor je dnes většinou natolik pokleslý, že i Josef Alois Náhlovský byl komik intelektuál. Takřka:-).

   Každopádně, při zprávě o jeho úmrtí se mi ten Kufr vrátil. Taková reminiscence minulosti:-). Byl to nějaký přelom tisíciletí, takže historie víc než pradávná, ale jako by to bylo včera. On v kondici, plný sil. Energie a humoru. A také vlídnosti, to musím říct. Já na počátku pracovního života. A spolu s ním veselý a úspěšný večer v televizním studiu. 

  Říkalo se o něm, že to byl hypochondr, který si v nemocech liboval. Uměl to s humorem a vtipem. Ta poslední nemoc zjevně hypochondrií nebyla. Zemřel docela brzy,  

  Byl to komik. Bavič. Ale také učitel. Češtinář:-). Historik. Humorista. Spisovatel. 

Samotnou mě překvapuje, kolik styčných bodů s ním nacházím. A hledám ten Kufr v archivu ČT. Zatím marně. Byl to tehdy docela zážitek. I díky Josefu Aloisi Náhlovskému. 

R.I.P.

Anomálie

 Někdy se mi stane, že někoho nesnáším. Nemám ho ráda, vadí mi. Aniž by mi on/ona něco udělal. Taková nějaká animozita, která vznikne bez příčiny.  Jistě je to i z opačné strany, to je logické. Nicméně dnes je to o mých pocitech. Většinou to detekuji u známých lidí, které někde často vídám. Herci, zpěvačky, politici....Prostě mi vstupují do obýváku, nějak se s nimi vídám ( tedy jednostranně) a nějak mi vadí. Tak je vypnu, tady je to jednoduché. Mám jasnou možnost obrany, nevnímat je, vyhnout se jim. 

   Jenže už dávno přemýšlím o tom, že třeba ve škole je to stejně. Někomu člověk vstupuje do zorného pole, denně. A nějakým způsobem mu vadí. Dnes tedy chci uvažovat o té situaci, kdy je to bez příčiny. Ne o stavu, kdy nenávisti jdete naproti, pořád někoho otravujete, neřku-li šikanujete, pranýřujete atd. Tam je to vysvětlitelné. 

Mě ale baví a zajímají věci nevysvětlitelné. Prostě vám někdo vadí, štve vás a vy nemáte šanci to vypnout. Prostě je to tak.  To je pak situace...

 Do divadla na neoblíbeného herce nepůjdu, film vypnu, ale co čeština s učitelkou, kterou nemůžu ani vidět? Nebo matika s tím týpkem, který mi tak leze na nervy? Tam to nemá řešení. A děti nemají obranu...

    Nevím, jestli o tom někdy někdo takto přemýšlel, či existují studie na dané téma? Možná ano, pak jsme na tom jako Franklin a Prokop Diviš, objevujeme Ameriku nezávisle na sobě:-)

   Jistě to mají i kantoři, nějaké dítě jim bezdůvodně leze na nervy. Nezlobí, neprudí, štve jen svojí existencí. ...

Tady ale nějaká volba je. Buď je pedagog fakt profík a neovlivní ho to. Nebo tam nebude učit, požádá o změnu třídy, prostě má nějakou šanci se tomu nesouladu vyhnout. 

Dítě ovšem ne. 

Nebo si snad někdo dovede představit, jak žák napochoduje do ředitelny a sofistikovaně vysvětluje, že s tou dějepisářkou prostě nemůže vyjít, že mu vadí, neřku-li leze na nervy, zda by  tedy nemohl přejít do jiné skupiny? Jinými slovy, zda by tu dámu, která ho tak štve, nemohl vypnout?

Já si to tedy moc představit nedovedu, byť by mě taková situace dost zajímala. Co asi ředitel? Kde to děcko našlo tu odvahu? Jak se to bude řešit?

Děti to asi většinou neumí pojmenovat, brání se tím, že zlobí, z toho pak vzniknou další situace, které se řeší kázeňsky, pedagogicky, psychologicky a bůh ví jak ještě. A přitom někdy mohl být na počátku jen klasický lidský nesoulad, který jako dospělí už umíme eliminovat. Prostě se těm lidem vyhnu, nebavím se s nimi, nepatří do mé bubliny. 

Ale když jsi k tomu odsouzen???

Nechci nic vyřešit, jen je to takové zamyšlení. 

Možná vyprovokované nějakou televizí, kam zvou odborníky na všechno. A mě vytáčí jejich jazyková nekultura, lamdismus, šumlování, rrr, neschopnost pojmenovat myšlenku a ještě víc neschopnost myšlenku opustit..... 

Taková šišlavost spojená s ráčkováním mě v televizi či v rozhlase dokáže vytočit doběla. A přitom je to asi odborník, jen neumí mluvit... 

A tak ho vypnu. A vybudí mě to k přemýšlení, jak to asi mají děti. Vždyť kolik kantorů se také neumí vymáčknout...

Takže to vypnutí má nějaké pozitivní dopady. 

Ale děti nás pořád ještě vypnout nemohou...

Ale zase se asi naučí vycházet se všemi, takže na všem špatném něco dobré...

Nu, už je to začarovaný kruh.

A jak to vidíte vy?

Zubař

 Byly doby, kdy jsem se bála k zubaři. 

Někdy, když jdeme s dětmi do muzea a tam jsou vystavené zdravotnické exponáty, s úžasem ( nebo spíš s hrůzou) zjišťuji, že v mém dětství byly na mě používány. Není divu, že jsem se bála. Nezažila jsem tedy vrtačku s pedálem, na lidský pohon, jak si někdy děti myslí, ale v podstatě to od toho není daleko. 

Dnes, když jdu k zubaři, mám pocit, že jsem v laboratoři NASA. Nebo někde na kosmetice, kde požitek kazí jen to, že musím mít otevřená ústa. 

Kdysi jsem i hrdinně odmítala injekci, jako že člověka, odchovaného socialistickým zdravotnictvím, hned tak něco nezabolí. 

No, od toho jsem tedy odstoupila, dnes si tu injekci ráda nechám dát, a pak už si ošetření více méně užívám. Tedy to preventivní. 

Existuje totiž i fáze, ve které jsem nyní, a totiž, že se k zubaři vyloženě těším. A nemohu se dočkat, až spočinu pod lampou a on mě zbaví bolavé sedmičky. Je to prokletý zub. Vyvrací teorii o tom,  že když se o zuby staráte, budou v pohodě. 

Není to úplně tak. Bohužel. 

Starám se jako blázen a stejně zlobí. Hajzl, to musím napsat. 

Začal zlobit se začátkem covidu. Tehdy to bylo obzvlášť pikantní, protože mě nikdo nechtěl ošetřit. Škemrala jsem v mnoha ordinacích, telefonicky, samozřejmě, ale marně. Zkoušela jsem i pohotovost, ale ani tam mi nepomohli. Prý nemají rentgen, takže smůla. 

No, nakonec mi z protekce první pomoc poskytl jeden šlechetný pan doktor, pak se vrátila moje nemocná paní doktorka a započala léčbu. Nasypala jsem do ní dost tisíc a těšila se na klid a pokoj. 

No, tak ten byl asi rok a půl a zub se ozval zase. Paní doktorka tentokrát pragmaticky konstatovala, že za další desetitisíce ho zase zachrání, ale určitě není jisté, zda za čas nebude zlobit znovu. 

Vytrhnout! 

Dobrá tedy. 

Leč objednání je na dlouhé lokte, to je teď všude trend, že na odborné ošetření čekáte a čekáte a když neumřete, pak se dočkáte. I já se asi dočkám, v pátek má jít zub ven. Těším se. Nevěřila bych, jak moc dokáže taková trvalá bolest jednoho vyřadit z provozu, učinit nejistým a zbavit energie....

Nemám tedy letos jarní únavu, ale zubní. 

A protože zubaře už se nebojím, vím, jaké mají vybavení a jak to nyní funguje, tak se těším. Už trochu méně se těší moje peněženka, ale co by jeden neudělal, aby se zbavil bolesti.                  Možná i tu nožní vrtačku bych brala:-)

Dnes první zkouška

 Píšeme dnes první maturitní slohy. 

Naše studenty tedy čeká první krok k dospělosti, pokud se tedy maturita pořád vnímá jako zkouška z dospělosti....:)? 

Jsou připravení a rozechvělí. Píšou statečně. Se zaujetím.

Jsou připraveni.

A já jsem trochu dojatá. Vybavuji si, když přišli před osmi lety. Takové dětičky.... A mávnutím kouzelného proutku, osm let je pryč a oni jsou dospělí, maturující...

Ještě je tedy pár zkoušek čeká, dneškem to teprve začíná, ale i tak je to slavnostní den. I pro Tobiáše:-), který na ně před zahájením netrpělivě čekal v prázdné učebně. 

                                                  Kde asi ty děti jsou? 

                                          A taky budu dělat tu maduridu:-)?

Pak to celý prochrněl na okně:-)

Trest smrti

 Připomínáme si v těchto dnes sto deset let od narození paní Jiřiny Štěpničkové. Krásná herečka to bývala. Když se ale podíváte na její osud, dost z něho mrazí. A stojí za tím soudruzi, tedy ti, jejichž pohrobci se pořád pohybují v politickém světě a pořád mají plno fandů a příznivců.

Jiřina Štěpničková byla zjevně herečkou od Pána boha, tedy tou umělkyní, která jednak zahraje všechno, jednak jí všechno věříte. A navíc byla krásná, což je pro herectví  vítaný bonus. Vynikala na divadelních prknech i na filmovém plátně. To jí asi poskytlo víc tragických rolí, ale skvěle hrála i ty komediální. 

Prožila krásný a vášnivý vztah s Ladislavem Peškem, který mě tedy vždycky připadal spíš jako takový zakřiklý strejda, ale v reálu to asi bylo úplně jinak. A to on ji navíc opustil, takže jí zlomil srdce. Minimálně na nějakou dobu. Přitom bych si myslela, že by to bylo spíš naopak, ale život ( a láska) jak známo tropí hlouposti.

V padesátých letech dostala dopis od režiséra Čápa, tč. v emigraci. Nabízel ji práci a příležitost na západě. Ona se tedy vypravila za ním. Ovšem v padesátých létech se na západ nepouštělo, tak se vydala tajně, ilegálně. I s malým synem.

Dopis byl ovšem past. Komunistická. Stb nalíčila tuto léčku a paní Štěpničkovou chytli a odsoudili za nezákonné opuštění republiky a podvracení socialismu a další bláboly, které jí vynesly rozsudek na patnáct let!! To mě vždycky šokovalo. Patnáct let. Za nic. Úplně jako dneska v Rusku. A tam se naši soudruzi učili.

Seděla v pardubické věznici.

Navzdory tomu, že ji do toho uvrtaly zevně některé soudružky herečky, kterým ležela v žaludku, jiní herci se naopak zachovali velmi hezky a snažili se jí dostat ven. Zdeněk Štěpánek, Dana Medřická a další. Leč marně. 

Deset let si odseděla. V šedesátém ji pustili na amnestii. 

Další šok pro moje vnímání světa byl, že ona nezahořkla, nestala se z ní žádná troska, byť ji komunistický kriminál podlomil zdraví. Zůstala optimistickou, veselou a dokonce se jí povedlo vrátit se k divadlu. 

Pražské jaro ji rehabilitovalo, normalizace to zase vrátila zpátky. A ona zemřela v roce 1985. Bylo jí sedmdesát pět let. 

Ale dnes si připomínáme její narození. V roce 1912. Kdy si všichni ještě mysleli, že to dvacáté století bude století pokroku, umění a bez válek. 

Ostatně, jako jsme si to naivně mysleli i o jednadvacátém století. 

Ty dějiny se prostě točí v kruzích

Chaloupky

 Dnes příběh z Krušných hor, příběh zaniklé obce. Je to téma takřka aktuální, příběh z kraje, kam dopadají ty světové dějiny na obyvatelstvo, které se nemá jak bránit, jen se musí přizpůsobit nastalé situaci. 

Lidé z vnitrozemí odejdou do Sudet a zde se snaží žít. Není to jednoduché, život zde je dost svérázný. A do toho ještě česko - německé vztahy... 

Nu, rýsuje se zajímavé čtení.  

O život

 Být  pedagogem je nyní doslova o život. Tento týden to ukázal doslova, když zahynul učitel rukou svého žáka. 

Vražda učitele mačetou opět rozbouřila debatu o školách, jejich bezpečnosti a významu. 

Už to není neosobní zpráva z televize o bezmyšlenkovitém vystřílení školy někde v Americe, kde se podobné situace opakují až příliš často. Nyní šlo o zprávu z našeho nejbližšího okolí. 

To, že ani u nás nejde o ojedinělý exces nám hned vysvětlila akční média, která promptně připravila přehled toho, kdy, kde a koho zabili před i za katedrou. Asi, aby inspirovali...?! Nějaký ohled na pozůstalé se v tomto případě nebere. 

On se moc nebere ani nyní, fascinovaně sleduji snahu médií objevit fakt, že šlo o učitele, který byl moc přísný, moc náročný, málo empatický či něco podobného, aby se nějak dospělo k výsledku, že si to vlastně zasloužil... 

Tak to na mě působí, ten hon za senzací. 

Zároveň ta diplomatická korektnost, žák utrpěl studijní neúspěch !?

...a tak si vzal do školy mačetu a šel si to vyřídit... ?

Hledá se důvod v kantorovi, ne v tom studentovi? 

Nevidím do problému, nevím, co se tam dělo, proč a co vlastně vedlo k vraždě učitele.  

   Vnímám to ale celé jako obraz společnosti, která se tak prapodivně proměňuje, že taková řešení vlastně ani nikoho moc neudivují. Hledá se, čím si to ten učitel zasloužil, čím studenta vyprovokoval, nezdůrazňuje se vůbec myšlenka, že tudy cesta nevede....

On ten tragický příběh, jak ho znám z médií, vlastně dost bere hodnotitelům vítr z plachet, učitel podle všeho byl normální kantor, žádný tyran, student byl normální student, s běžnými výsledky, žádné drogy ani alkohol, jak se často zdůrazňovalo...

 Jako by kupříkladu fakt, že by pachatel byl pod vlivem drog ho  mělo nějak omluvit? 

   Vím, že reaguji na mediální  zkratky, ale tak nějak to na mě působilo. Jistě to může být všechno jinak, je mi líto pana učitele, a nechápu tento způsob řešení problémů. 

  Ale asi, kdybych bez znalosti detailů, chtěla obecně označit viníka, pak je to covidové zavření škol, které mělo být všespásné, děti uvrhlo do totální izolace a psychických problémů a nikdo to neřešil. Školy zavřené nejdéle v civilizovaném světě. A  nyní přichází čas, kdy vidíme výsledky. 

Jestli to bude pokračovat tímto směrem, pak Pán bůh s námi, a zlé pryč. 

"A pamatujte paní učitelko, vaše bezpečnost =naše dobré známky,"  konstatovali moji studenti na závěr debaty o událostech. Aprílově se to snažili všechno trochu odlehčit, ale reagovali vlastně na to, co se šíří éterem. Takže žádný vtip, ale drsná realita.

Duben

 Duben je podobně jako květen známý pod dvěma názvy, duben i apríl, byť v našich podmínkách je apríl většinou chápán jako první den celého měsíce. Den plný žertů a vtipů, den, kdy nevíte, zda někomu skočíte na lep. Některé kousky jsou natolik sofistikované, že lze jen s obtížemi rozlišit, co je pravda a nad čím lze pobaveně mávnout rukou. 

Prapočátek to snad má v novinářském právu ten den vypouštět kachny, který dnes ale mnohem častěji říkáme hoaxy. Tento druh žertování ale dnes už přerostl spíš ve společenský problém, kdy hoaxy nejsou vtípky, ale cílené dezinformace, takže vtipný apríl už máme vlastně pořád. Zůstává tedy humor na úrovni přátel a rodiny. 

Jistě někdo v dětství zaznamenal, kdy ho zlomyslní strýci poslali vyřídit zprávu po „malém teleti.“ 

Když jsme jako zrušili kolegyni lístky na divadelní představení Idiot, rozčilovala se jen do okamžiku, než zazněl důvod, proč nemají přijít. Idiotů je tady už dost. Tehdy pochopila.

Mohu sebevědomě dětem slíbit, že si před ně stoupnu nahá. Stoprocentně si tak získám uvadající pozornost. Někdo zbystří, protože ho to zaujme, někdo se vyděsí, to snad nemyslí vážně, někdo si klepe na čelo, někomu se dělá nevolno, jiný cítí určité napětí ( no, to si asi fandím:-)), další pomalu volají Policii. A pak klasicky předstoupím před třídu s písmenem H v ruce, položím ho na zem a stoupnu si na Há. 

"Ta je trapná," zní z lavic a zase upadají do své ospalé letargie. Nu, na apríla je vše povoleno.  

Dnešní doba sama o sobě tedy moc humorná není, tak hledejme smích a vtip ve svém okolí, co nejvíc a v co největší kvalitě. Tedy myslím na humor laskavý a vlídný. 

Protože toho černého je kolem víc než dost:-)