Vysvědčení

 A všechno je zase jinak.....!

A také už dlouhých jedenáct let od tatínkova odchodu¨..

Zavřeno

 Vždycky, když se šinu po D1 závratnou rychlostí padesáti kilometrů v hodině, kolem na mě rádoby empaticky vykukuje vzkaz od ŘSD / musíme to opravit, děkujeme/, ale pracovníka nevidím široko daleko, snažím se trpělivě vnímat jejich práci. 

Asi opravdu musí, asi to opravdu musí trvat tak dlouho. 

A že tady nikdo není je asi dáno tím, že mají své postupy a technologie, proto se tady v uzavřeném úseku nemůže nikdo dlouhé (tý)dny vyskytovat. 

Prostě, musejí to udělat. 

  Teď musejí udělat u nás ve Stromovce nové hřiště.  Hřiště, které bylo nedávno rekonstruované  a navenek nejevilo známky nějaké destrukce. 

Teď je celé rozkopané a další čtyři měsíce ještě bude.

Takže stejně jako na D1, doluji veškerou svoji empatii a trpělivost, udělat to musejí ( asi).

  Zavřeli kvůli tomu jeden vchod do Stromovky. Ten náš:-(. Na ony dlouhé čtyři měsíce. 

Zdá se to být maličkost, tak se to prostě obejde. 

Tobiáš to ale třeba pořád nepochopil, každé ráno tam běží a pak zoufale hledí skrze mříže do míst, kudy ještě nedávno pravidelně chodil. Skoro bych nevěřila, jak taková změna rituálu pejska rozhodí. 

Chodíme tedy jinudy a chvíli jsem si myslela, že je to jen náš problém, že si těžko zvykáme na jiné než navyklé rituály.

Ale brzy jsem z náhodně odposlechnutých i cíleně vedených dialogů zjistila, že nejsme ani  zdaleka sami, abychom si tady nefňukali / na špatném hrobě, samozřejmě/. 

Prostě je to taková malá překážka v naší každodennosti, která je komplikací asi hlavně proto, že byla nekomunikovaná, prostě najednou se zavřelo a rekonstruuje, což je hlavně trvalý hluk, přičemž se zdá, že rekonstrukce není třeba. Ale budiž..

To, že to rozhodí i mě a se mnou celou řadu dalších lidí, kteří najednou musí hledat jinou cestu, je asi klasika. Řeklo by se, (i já si to v počátku říkala) jen hledejte, změna je život 

a alespoň Vám nezakrní mozkové buňky. 

  Jasně, tak to je. 

Jen mě trochu rozladilo zjištění, že ten zábor je hlavně kvůli parkování v parku. Aby se nemuselo stát na zónách. 

Ráno se tam totiž zaměstnanci přiženou / doopravdy přiženou, nevšimla jsem si, že by jeli rychlostí adekvátní pěší zóně v parku./ Prostě přifrčí a parkují. A že to nejsou žádná ledajaká autíčka, nějaké socky. Většinou audiny, pěkné škodky, i mercedes tam stává. Asi by tedy neměl být problém parkovat na vyhražených zónách namísto v parku. 

Navíc, při troše dobré vůle by se tam to branou  totiž dalo chodit. 

Ale to by se nedalo parkovat všude možně. A jezdit po Stromovce takřka závodní rychlostí.

 A k čemu myslet na ty, co tady bydlí, chodí tudy do práce, venčí psy, vyzvedávají děti ze školky. Jen ať si to všichni pěkně obejdou, my to udělat musíme. 

Nu, jsem vytrénovaná z dálnice. Ani tady nevidím důvod k takovému  dlouhému záboru, řekněme, kontraproduktivnímu. Bez vysvětlení, jen s onou hláškou, na kterou jsem asi už 

i alergická.  Promiňte, udělat to musíme. 

Jenže když se selský rozum ptá, kde že jsou ti pracovníci, co to dělají? Dělá se to snad samo? K čemu takový masivní zábor, když je na první pohled takové prapodivné? 

Pak je těžké dolovat to blahosklonné pokývání hlavou spolu se silným nadhledem, že to prostě jinak nejde. 

Myslím si tedy, že jde. Jen používat hlavu a necítit se jako diktátor, který v zájmu - nevím čeho, asi  vyčerpání dotací - má právo na všechno....?

Troufale si myslím, že nemá. Ani s vidinou evropských dotací či čeho... 

Není to prostě jen na D1. Je to asi všude:-(

Výhružný obrázek

  Dneska se musím podělit o nečekanou doušku k  včerejšímu ilustračnímu obrázku 

k nedělnímu čtení o Jiřím z Poděbrad. 

Publikovala jsem ho také už někdy před týdnem na Instagramu. 

 A tam mi ho najednou zablokovali. S výstrahou.

 Umělá inteligence tento obrázek vyhodnotila, že: cituji: příspěvek porušuje pravidla ohledně násilí a podněcování... " 

A s výstrahou, ať ho odstraním, na čas zmizel.

To jsem koukala. Doslova jako puk. 

Snažila jsem se dopátrat vysvětlení, ale vzhledem k tomu, že jde o umělou inteligenci, se s vámi nikdo nebaví, nekomunikuje. Prostě se někde vygeneruje sdělení a konec.

Je tam tlačítko Odvolejte se. 

Tak jsem na něj klikla, odvolávám se proti nařčení z násilí. Pořád ho v tomto obrázku nevidím.

Chvíli nic.

Asi po dvou dnech se tam objevilo, že to bylo přehodnoceno. Obrázek se vrátil. 

Čím a jak pobuřuje, porušuje pravidla či podněcuje, to samozřejmě umělá inteligence nevysvětlila. 

Takže jako puk koukám pořád. 

Takový, podle mě až něžný, obrázek. Jestli takto umělá inteligence rozhoduje a reaguje, tak pán bůh s námi a zlé pryč.

Je ale možné, že to nevidím jen já??

Možná vy máte jiný náhled. 

Čím tedy toto foto spícího psa s přiloženou knihou může porušovat pravidla sociální sítě a podněcovat k násilí a k nepravostem??? Já to opravdu nechápu. 

Čím tedy toto foto spícího psa s přiloženou knihou může porušovat pravidla sociální sítě a podněcovat k násilí a k nepravostem??? Já to opravdu nechápu. 

Jiří z Poděbrad

 Dneska čtu  historickou literaturu. Neděle je sice vyčleněná na beletrii, oddychovou literaturu, nikoliv odborné čtení. Jenže knihy od Petra Čorneje pro mě splňují oboje. Jsou odborné, ale dají se číst i jako napínavá beletrie. Příběh ze života slavného českého krále, husitského krále. 

Nemám k Jiřímu nijak vyhraněný vztah, jako třeba k Přemyslovcům, které miluji a čtu o nich první poslední. Nepatří ani na "black list" osobností, které z nějakého iracionálního důvodu nemám ráda. Sem třeba patří Jan Žižka a vůbec husité, ale stejně jsem si Jana Žižku od Petra Čorneje s chutí přečetla.

Jiří je takový neutrální. Má pro mě několik lidských vlastností, třeba nadváhu:-)/ i když v jeho případě to asi byla už obezita, neřku-li morbidní obezita/.  Dále byl energický, vytrvalý, šel si za svým. Byl vizionář.

Co u něj neobdivuji je jeho nevztah k umění a kultuře. Byl taky asi dost velký pokrytec, ale to je patrně už dávná politická vlastnost. 

A tak se těším, co se o něm nového dozvím. Od pana profesora Čorneje. 

Už začátek se jeví jako skvělá četba. Tak dnes takové edukativní nedělní čtení.

Komisař

 Myslím tím tedy ten školní, maturitní. Ten, který přijde v den písemných maturitních zkoušek do školy a dohlíží na regulérnost státních maturit. 

Tedy těch, které by jistě bylo lepší, levnější i efektivnější, zrušit. 

K tomu zatím nedošlo, tak musí být i komisař. 

Samozřejmě náležitě proškolený, protože nelze být komisařem bez certifikátu. 

Co na tom, že spolu s maturitním zadáním přichází i papír s přesnými pokyny, co v daný okamžik dělat. Asi se předpokládá, že bez oficiálního certifikátu si je nezvládnete přečíst, případně jim porozumět. Proto musíte absolvovat e learning, který zakončíte mnoha záludnými testy, které vám dovolí získat e certifikát. 

A pak reálné školení, kde si v reálném čase vyslechnete totéž. 

Teprve pak můžete být maturitním komisařem, tedy bedlivě hlídat, zda ředitel školy správně otvírá bednu se zadáním, zda jsou všude ve školách správné seznamy maturantů či zda je na každé tabuli v učebně napsán čas, kdy studenti mohli začít řešit zadání.

 Tedy samé aktivity, které bez "bumážky" nelze vykonávat. 

Ostatně, tolik cavyků, které se nadělají s převozem zadání a průběhem celého procesu, se hned tak nevidí. Taková tajná operace, otevření bedny s maturitními balíčky, pečlivě zaplombované, předání dokumentace zadavatelům, řízený přesun do učeben, to je skutečná akční záležitost. 

Často mě tak napadá, kdyby se všechny ty vynaložené peníze a úsilí vrhly na zlepšení podmínek ve školách, na vytváření oborů, které opravdu budí zájem, na vybavení škol, zda by to nebyly lépe vynaložené prostředky.  

Protože co se státní maturitou? O čem tak asi vypovídá?

Pravda, třeba o tom, že umíme třeba zaplatit kurzy pro zadavatele i komisaře. Převážet bedny s utajeným materiálem a tak nějak. 

Víc to asi nepřináší, myslím si tedy já. Nikterak dogmaticky, pravda, jsem otevřená debatě i oponentuře, leč nevím, kdo by o tom s radostí diskutoval:-) Je to spíš jen takové sdělení. Možná popis reality:-)

Objektivně ale musím uznat, že školení bylo zajímavé. Respektive, zajímavě veden a hezky odpřednášené. A to není běžné, dneska školí kde kdo a mnohdy to nemá hlavu ani patu.

Tady byla v NPI paní na svém místě. Měla ten dar, že umí vykládat. Přednášet. Že i takové téma, které se zdá být nudné a nepřednášitelné, umí podat tak, že si z toho něco odnesete, pomůže vám to, zaujme i se společně zasmějete. Ta to má tedy NPI velké plus. A to jsme dokonce psali test, což mě kapku zaskočilo. Přinesete se na seminář a zjistíte, že certifikát nebude za účast:-), ale je třeba napsat test. 

Test byl napsán, certifikát je doma, lze vykonávat funkci školního maturitního komisaře ( nevím proč, ale pořád mi to spojení evokuje Luise de Funese, asi komisař Cruchot nebo Juve:-))

A další velké plus má NPI u mě za to, že tam mohl i Tobiáš. Je nyní nejen vzdělaný absolvent několika škol, ale i školní maturitní komisař. No řekněte, kdo z vás to má:-?

Růže pro paní Hlaváčovou

 S úctou.....

Pět let od odchodu pana Munzara. Přesně na den.

Psychopati kolem nás

 Psychopatů je kolem nás asi víc, než si normálně myslíme. Ostatně, koho téma zajímá, určitě zná Radkina Honzáka, který se jim věnuje celoživotně a napsal o nich řadu knih. 

Jak třeba poznat psychopata? 

Nechci tudíž rozebírat jejich klasifikaci, diagnózy či hádat, kdo z mého okolí se k nim řadí...?

  Krátce zamyslet se chci nad těmi zápornými typy psychopatů, těch, kteří jsou společnosti nebezpeční a je třeba se jich bát. Nelze se jim vyhnout, žijí mezi námi. A čas od času se zaktivizují a udělají něco šíleného, co zasáhne nejen jejich okolí, ale většinou celou společnost. 

Poté se vždycky rozeběhne zuřivá diskuse nad tím, kdo za to může, co se zanedbalo, přehlédlo či neudělalo.... 

Média mají žně. Není dne, aby se tragická situace nějakým způsobem nerozebírala. A když se situace zklidní, napjatě se čeká na další sousto do nenasytné mediální skandální tlamy.

    V mezičase si pak média nenápadně přihřívají polívčičku. Nevím, zda vědomě či jen reagují na poptávku, ale jsem docela v šoku, o kom se dnes točí filmy či dokumenty, co se předhazuje lidem, mezi kterými se pak objevují ti, co se snadno aktivizují. Protože pak jednou budou slavní.

 Už když běžel velkofilm o Kajínkovi měla jsem s tím problém. Dohledala jsem si ho na svém blogu, psala jsem o tom v roce 2010. 

Názor mám pořád stejný. 

Ve veřejném prostoru se za tu dobu nic nezměnilo. Naopak, řekla bych, že je to ještě horší, takových filmů je mnohem víc.  Proč se točí filmy o takových lidech? 

Přibyly ty kmotrovské filmy o Krejčířovi, o Mrázkovi a už to jelo. 

Nyní na mě ze všech stran útočí bilboardy se jménem vraha Hojera, chystá se film 

o vraždících monstrech Stodolových, dokonce i ve veřejnoprávním  rádiu narazím na pořad o historie zločinu. 

A to je asi jen špička ledovce, protože kdybych přihodila neustále vznikající krvavé detektivky, různé kriminálky odněkud, tak vlastně ze zločinu nevyjdeme. 

Pozitivní vzory prostě netáhnou. Ve veřejném prostoru je lze hledat v pravé poledne s lucernou. Filmy se o nich (většinou) netočí. 

A pak se nelze divit, že takových Hojerů. Kajínků či manželů Stodolových tady máme víc, než by se nám líbilo. Sami si je radikalizujeme. 

Určitě netvrdím, že by filmy o nějakých dobrých hrdinech měly být spasitelné. Stejně jako si nemyslím, že natočení takového jednoho filmu může úplně za všechno. 

O tom to není. 

Je mi vlastně jedno, jaké se točí filmy. Spíš přemýšlím o tom, koho v té naší současné společnosti oslavujeme? Koho glorifikujeme? Kdo nám stojí za velkou investici do propagace ( filmové, knižní, rozhlasové, internetové)..? Vrazí třeba někdo takové peníze jako do série o Hojerovi do zdravotnictví? Do výzkumu? Nebo snad dokonce do školství? 

A pokud takoví jsou ( a jsou, to vím), pak ví se to? Sdělují to média světu stejně intenzivně a invazivně  jako rozbor střelby na fakultě? 

   Trh logicky vytváří poptávka. Pokud jako společnost ale poptáváme takové hrdiny, pak se nemůžeme divit, že ti další, dosud skrytí mediálnímu zájmu, se snadněji aktivizují. 

Takže vlastně nevím, kde hledat - úplně nechci napsat chybu, spíš asi anomálii? 

Asi v nás samotných, logicky. Ve výchově, v hodnotách, jaké uznáváme. Čeho si ceníme a čemu dáváme prostor, čas, empatii a peníze. 

Je to spíše otázka pro jednotlivce, víc řečnická než aby čekala nějakou pregnantní odpověď.

    A kdybych se obloukem vrátila k těm filmům a televizním sériím, tak moje osobní odpověď je, že na to nekoukám. Nechci to podporovat. 

Ale vím, že to je  a i to stačí, docela mě to vytáčí - že se to točí. Ale to je bohužel asi tak jediné, co krom nesledování s tím mohu dělat:-). 

A ještě tak věřit, že psychopati, kteří  jsou všude kolem nás, se nám nějakým zázračným způsobem vyhnou... 

Kolem AVU

 Výprava kolem Akademie je vždycky zajímavá. My, zvědavci, často nakukujeme přes mříže, cože se to tam tvoří a děje? 

Pravda, v tomto případě, kdybych nevěděla, že jde o AVU, divila bych se tomu nepořádku. Takto ale prostor za plotem označujeme za tvůrčí prostředí.

Skutečností je, že v mezi klasickým  nepořádkem se běžně nepovalují torza soch či sochy samotné, jednotlivé sádrové končetiny či kusy plechu, ze kterého se posléze vyklube umělecké dílko. 

Tady ano. 

Někdy více, někdy méně. 

Baví mě to dešifrovat, pozorovat, co se za plotem děje. Tobiáš je také zvědavý, co že je za tím plotem. 

Knihobot

 Knihobot jsem objevila před pár lety.  A když se doma malovalo a některé knihy se nevešly zpátky do knihovny, došlo k prvnímu reálnému kontaktu s Knihobotem jako takovým. Zkušenost to byla dobrá, opravdu se o knihy hezky starají. 

Navíc mají pobočku v Holešovicích, tak to máme při cestě. I když oni nabízejí plno variant, jak vaše knihy odvezou. Prostě, starají se hezky, když chcete nějaké knihy prodat. 

Neumím totiž knihy vyhodit. Snad jen marxistické brožurky bych dokázala nacpat do kontejneru. I když u nich zase mám pocit, že je dobré je mít pro výuku, do archivu... Prostě, knihy nevyhazuji. 

Knihobudkám moc nevěřím, to je jen taková mezistanice na cestě k vyhození. Nenarvu je do kontejneru ani do sběru, ale dám je do budky. Někde asi fungují, ale v mém okolí vidím v knihobudkách jen zmar. Většinou je vyberou bezdomovci a dělají si z nich oheň. 

Antikvariáty současné knihy neberou, maximálně tak staré vzácné tisky, ale běžné knihy už ne. Je jich hodně, nemají je kam dávat. 

A tak je knihobot moc dobrý nápad. 

A našla jsem tam i plno svých knih. Knihobot je vrací zpátky do oběhu:-)

To vyprodáno je skvělý:-):-)

Ze by to byl Lenin?

 Dávný totalitní vtip:

   děti ve školce neumí pojmenovat zebru. Soudružka učitelka jim napovídá. No tak, z... ze....

A děti radostně zajásají: ze by to byl Lenin?"

To samozřejmě dneska už nikdo nechápe, takový dobový kameňák. 

Napadl mě při poslechu podcastu  Přepište dějiny a jeho kapitoly 100 let bez Lenina. 

Včera totiž bylo  výročí jeho úmrtí. 

Umřel na pohlavní nemoc. Asi... Dodnes se přesně neví, co bylo příčinou jeho smrti před sto lety...

Moc mu nebylo, padesát tři let. To není zrovna věk na umírání. Přesto toho stihl napáchat...

 Narodil se jako Uljanov, čímž potvrzuje ideu toho, jak je v Rusku vždycky všechno jinak. říjnová revoluce je v listopadu, Vánoce v lednu a Uljanov je Lenin. 

Narodil se daleko  na východě. V poměrně bohaté rodině, takže rozhodně netrpěl hlady ani nouzí. Navzdory vyloučení ze studia nakonec dostudoval. Práva.

K radikálním názorům ho prý přivedla smrt jeho bratra, kterého popravili za účast při přípravě atentátu na cara. 

Nu, každý terorista či zločinec má svůj bod zlomu. 

Uljanov, který si začal říkat Lenin, protože je tak silný jako ruská řeka Lena, měl tedy tento svůj osudový bod.

Z nějakého, pro mě neznámého, důvodu, si vysloužil protimluvnou pověst dobrého komunisty. Jako že Stalin byl ten zlý a on dobrý. 

   Lenin, jako zločinec rovnoprávný se Stalinem, je vnímán jako ten, co to myslel dobře. Nevím proč. 

Asi proto, že se horší vlastnosti  připisovaly Naděždě. Tedy Krupské, jeho ženě. Jako, že byl pod pantoflem. 

A ve finále se mu připisuje smrt na pohlavní chorobu. 

Soudruzi samozřejmě tvrdili, že na následky atentátu, ale jak dobře víme, všechno je jinak.

   Ale to nechci rozebírat ani spekulovat. Prostě mě jen napadlo, že je to sto let od úmrtí jednoho velkého zloducha, který ale byl velkou část dvacátého století glorifikován. 

Tak, že je na jednu stranu dobře, že už je to tak dlouho. Na stranu druhou, je to tak dlouhá doba, že se pomalu zapomíná. Však, kdo dneska zná Lenina?  A tak se může stát, že vstanou noví bojovníci, respektive, vstanou noví diktátoři. Tak to v dějinách chodí.... 

Třeba už se nějaký nový malý Uljanov narodil a pozvolna se radikalizuje.

 Zabránit tomu, nebo to alespoň zpomalit, lze asi důsledným připomínáním minulosti. A tak to činím. 

Protože Lenin je v Ječný:-)  

/ Končím dalším kameňákem, kterému mnozí ani nemohou, díky bohu, rozumět./

Dnes dětská literatura

 Dneska je to četba s dětmi. Můj šálek umění je víc než četba výtvarná inspirace. Aby děti poznaly slavná díla. Vytvářely si vztah k výtvaru. Osobně tu knihu mám moc ráda, je skvěle udělaná. I pro starší děti. A vlastně i pro dospělé, co si chtějí užít trochu krásy. 

Druhá je víc o čtení. Dobrodružném. Pro holky tak desetileté.  Čteme společně a pak si o tom povídáme. Je to čtivé a má to spád. Napětí i zábavu. Baví nás to. 

Tím ale nechci říct, že to není pro kluky. Myslím, že i je by to bavilo.  Je to prostě super knížka pro děti kolem deseti let věku.  A když ze čtení uděláte společnou aktivitu, je to ještě lepší. Hilda umí:-)

Kolem rybníka

 Konopišťský rybník je docela veliký, takže procházka kolem je opravdu procházka. 

S pěkným výhledem na zámek. 

Vždycky musíme zajít k pomníku Franze a Žofie. Pravda, on není v mých očích ten, koho bychom  měli litovat. Ta jeho lovecká vášeň, nebo spíš paranoia, když bez rozmyslu vraždil vše, co mu na oči přišlo, ta mi nikdy nebyla sympatická. A trofeje v zámku to je potvrzují. Tolik zbytečně ulovených zvířat... 

 K Žofii, jeho ženě, cítím větší respekt. Vydržela po jeho boku dobré i zlé, respektive řekla bych spíš to zlé. Musela snášet ústrky, ponižování. Nastěhovali se mimo centrum dění, byla vlastně pořád sama doma. A když ji Ferdinand konečně vzal někam na výlet, tak to bylo do Sarajeva, kde oba zemřeli. 

Vlastně tam zemřeli tři, ona byla v době atentátu těhotná. 

A na Konopišti zůstaly jejich osiřelé děti, které sice přežily první válku, ale první republika se k nim zachovala tak hnusně, že to s jejím adorovaným obrazem opravdu nejde moc dohromady. 

U pomníku se tedy vždycky zastavíme.

Jsme tady v podvečer, už se stmívá. Konopiště v zimě nefunguje, za okny zámku je tma. Vždycky mě napadá, jak je všechno relativní. Cca před sto dvaceti lety by se v zámku svítilo, v podzámčí by byl čilý ruch, bydleli zde lidé, co na zámku pracovali. Podle vzpomínek pamětníků jich tu pracovalo poměrně dost, byl to dobrý job, pracovat tady pro vrchnost. Ovšem ani oni na Františka Ferdinanda nevzpomínají s láskou. Lepší bylo nejvyššího šéfa nepotkat, pak se tu pracovalo celkem dobře. Tak jako tak, žilo to tu. 

A pak uteče trochu času / co je to sto dvacet let v historii/ a všechno je jinak. 

Temná okna zámku, který je ve státní správě, a užívá si zimní spánek. Po šlechtě a jejích poddaných ani stopy. 

Není to nostalgie, jen takové konstatování:-). Nyní je tu klid, jen pár pejskařů a podvečerních běžců. 

A dobrá "panoramata:-)" 

Reklama

Jsou lidi, které baví reklama. Nemyslím "kreativní" tvůrce, ale konzumenty. Baví je to, sledují reklamní šoty se zájmem, baví se tím. Existuje dokonce Noc reklamožroutů, která už má asi docela dlouhou tradici. 

Sama si vzpomínám (matně) na dobu dětství, kdy nás fascinovaly  západní reklamy. Byly barevné, měly děj, spád, nápad. Alespoň ve srovnání s panem Vajíčkem tak zcela jistě působily. 

Dneska jsou re(klamy) samozřejmě barevné také, ale o ději a nápadu se dá hovořit málokdy. Jistě, někdy se povede, vtipný zajímavý mikropříběh s myšlenkou, ale většinou si myslím, že jde o soutěž, kdo vymyslí největší blbost. Nebo si tvůrci myslí, že diváci jsou svým IQ někde na úrovni šumící trávy. Nebo jsou na něm oni, což se mi někdy obsedantně vtírá při sledování neustále opakovaných vtíravých klipů. 

Samozřejmě se nabízí klasická odpověď, že lze všechno vypnout a reklamě se tak vyhnout. Ale úplně jednoduché to není, protože ona na vás vyskakuje všude.   

Se svým klamat:-) ve slovním základu. 

Opakovaně klamat. 

A stejně na to pořád skáčeme. 

Umíte kotrmelec?

 

Otázka na první dobrou asi trochu mimo. Kotrmelec v nějaké podobě asi trochu umíme všichni. Minimálně ten dopředu, protože ten dozadu často připomíná jakousi nepovedenou křeč. Už v době mých školních hodin tělocviku tomu tak bývalo. Ale prostě se nějaký kotrmelec udělal.

K dotazu potažmo zamyšlení mě přivedla otázka v jakési učitelské skupině, která zněla, zda se učí ještě kotoul? Respektive, přesněji řečeno, ptali se, zda se smí učit kotoul, prý je to zakázané?

Nepídila jsem se po podrobnostech, o zákazu či doporučení nic nevím, ale zaujalo mě to. Mnohdy se totiž zakazuje kde co, jen aby se předešlo případným komplikacím nebo úrazu….

Tak proč by se nemohl zakázat kotrmelec, vždyť řada neohebných, obézních či prostě netrénovaných dětí s ním opravdu může mít problém.

Ale. Úplně asi nevěřím tomu, že by to někdo zakazoval, spíš půjde o doporučení. A vycházející z nějaké, patrně nedobré, zkušenosti.

Navíc předpokládám, že tělocvikáři jsou z fakulty, no, spíš z vlastního pudu sebezáchovy, vycvičeni v tom, jak nácvik dobře vést, jak ho děti naučit.

I když na druhou stranu, v situaci, kdy opravdu narazí na obézní a neohrabané děti, pak takový kotrmelec, navíc špatně vedený, určitě může být hodně nebezpečný, nejen pro děti a jejich krční páteř, ale i pro kantora samotného.  

  Spíš jde asi celkově o školní tělocvik. Jaký je a zda vůbec má smysl?  Jít se jednou nebo dvakrát týdně povinně honit do tělocvičny, v pubertálním věku převlékat před ostatními, většinou v prostorách dost stísněných, pak se zpotit, nemít se kde osprchovat a zase letět někam na matiku, to asi není úplně to, co bychom chtěli…. Myslím si já.  

Jdu si ráda zacvičit, někam, kde to je příjemné a kde se cvičí podle mého naturelu.

Když se hrají kolektivní sporty / mimochodem ve školním tělocviku dost časté/ fakt tam být nemusím. Skupinově lítat za míčem či něčím podobným, v tom nevidím smysl.

To si, bohužel, mohu říci jako dospělý. Jako dítě se musím honit se stejně upocenými spolužáky, protože je to v osnovách.

Nebo pak na ten tělák raději nejít a ulejvat se.

Stejně to bude asi s kotoulem.

Čili obloukem jsme zase u toho, že spíš jde o to, jak je vedený školní tělocvik.

A mě vytrvale napadá, zda vůbec má jeho výuka reálný smysl?

Nicméně, zůstávám u prvotního impulsu a končím otázkou.

Vy umíte kotrmelec? A tím nemyslím životní kotrmelce, ty nám mnohým asi jdou velmi dobře. Ale klasický školní kotoul? Dopředu i dozadu??:-)

 

Olympiáda

 Ta dějepisná. Tradiční. 

Letos jsem jen jako porota. 

Žádné studenty, co by účasti byli schopni, nemám. 

Je hezké zase vidět děti, co mají o něco zájem. Motivované. Co něco umí a chtějí se něco dozvědět. 

Setkat se s kolegyněmi z jiných škol. 

I soutěžní zadání se posunulo, už nutí děti víc přemýšlet, nejde o suchou faktografii.

Dům dětí, tradiční místo setkání, příjemný jako vždy.

Zážitek ve všech podobách 

Akvarel

 Výstava v Národní galerii. 

Ve Veletržním paláci.

 Mám ho ráda. A nejen proto, že ho máme blízko. 

Několik trvalých výstav mám projitých křížem krážem. Ale jsou i nové počiny. Některé stojí za to. 

Tentokrát nás zlákal akvarel. Přesněji řečeno, Akvarel mezi Prahou a Vídní.

 Zažila jsem navíc v naší galerii docela nevídanou věc, frontu na lístky i frontu před vstupem do expozice. K tomu klasicky, už takový veletržní kolorit, některé prapodivné kustody. Lépe řečeno, jeden pán byl takový zdivočelý, zjevně ho překvapilo množství lidí, tak byl strašně důležitý a místy i nepříjemný. Asi tíha okamžiku. Nebo důležitost funkce.

 Ostatní byli ale v pohodě, i dámy, postávající u obrazů.

 A výstava pěkná, zajímavá, milá. Některé kousky docela hezké. Stálo to za to.

 Zdá se mi totiž Praha tak nějak výtvarně chudá, žádná bomba se tu moc nekoná. Krom Brandla, tedy, ale to je údajně počin roku:-).

 A navíc v Jízdárně.

 Ve Veletržním už dlouho nic bombastického nebylo. Bombastické není ani tohle, ale milé a příjemné zpestření a vybočení ze stereotypu to tedy je. Vlídný a potěšující akvarel.