Tak dlouho

 Konečně. Dneska se tisíce dětí dozví, jak dopadly jejich přijímací zkoušky na střední školy. Některé se zaradují, jiné budou zklamané. Oddychnou si rodiče. Nebo jim naopak nastanou další starosti. Nicméně, většina z nich na tu chvíli čekala téměř celý měsíc. Čekání podle nátury oscilovalo mezi nadějí a nervozitou, někteří čekají v klidu a pohodě, ale řekla bych, že většina je dost nervózní. A s každým dalším dnem napětí roste.

Přemýšlím o tom, zda je opravdu nutné a nezbytné, aby se děti dozvídaly výsledek tak pozdě?

Čtyři týdny nejistoty jsou dlouhá doba, obzvlášť pro jedenáctileté, třináctileté nebo patnáctileté děti, které stojí na prahu změny, jež ovlivní jejich další život. V době, kdy umíme komunikovat výsledky voleb během několika hodin a víme, co se děje na druhém konci světa v reálném čase, působí takto dlouhé čekání zbytečně, neřku-li trapně. Mnohé děti ani jejich rodiny určitě nemohly po přijímačkách úplně „vypnout“, protože vše bylo pořád otevřené. A nejistota unavuje.

Dneska je tedy ten den D. Uvidíme, co přinese za emoce. Určitě totiž nastane situace, že se někteří nedostanou. Nebo se nedostanou tam, kam chtěli…

Navíc je tu ještě jedna otázka, kterou si klademe spíš potichu: chtějí vlastně všechny děti opravdu studovat?

Přijímačky na školy s maturitou jsou dnes téměř povinnost.

Ale znamená to, že všichni touží po čtyřech letech teorie, po maturitě, po vysoké škole? Nebo je mezi nimi dost těch, kdo by raději dělali rukama, byli užiteční jinak, a jen jim to nedovolíme, protože máme pocit, že „studium je víc“?

Bohužel, mnohdy se mi zdá, že studentům o vzdělávání a studium moc nejde, že cílem je ten papír na konci studia. Razítko. Ale to je na jinou úvahu. Dnes je to hlavně o čekání. Které dnešním dnem končí.

Každé dítě je samozřejmě jiné. Někomu měsíc čekání uškodí, jinému ne. Někdo se na střední těší, jiný tam půjde, protože „musí“.

 Ale možná bychom  měli méně hledět na to, kdo „na to má“, a víc se ptát:

Kam tohle dítě chce jít? A proč?

Možná by to vyřešilo i nedostatek míst na gymnáziích a středních školách.

Dneska ale jenom držíme palce, aby to rozhodnutí, které dneska děti dostanou, bylo to, které si přejí.

 

Polarizace

 Vypravili jsme se na krátké výlety za nejkrajnějšími body Prahy. Taková turistická kratochvíle. Hraniční kameny tady nejsou dlouho, myšlenka a realizace vznikly někdy v době covidové, kolem dvacátého roku.

Jsou to takové betonové patníky, takže určitě ideální pro výlet se psem:-)

U toho severního jsme byli už i s Tobiášem, tentokrát jsme se vydali za všemi čtyřmi. Nejsnáze přístupný je ten severní. Je hezky v Hovorčovicích, za tratí. Není třeba ho nějak složitě hledat. 

Západní je u střeženého letištního prostoru, takže je trochu bokem. Musí se malinko hledat, je takový ztracený. Vedle plotu zapovězeného letištního pozemku. Takže kouknout a rychle zpátky.

Jižní je takový omšelý. To červené J, které tam kdysi zjevně bylo, už vidět není. Tento bod je skvělý pro cyklisty, je u cyklostezky. Asi proto je tak oprýskaný. Jinak ale dobře dostupný moc není. Jako pěší turista nic moc a autem už vůbec. Blbě se k němu jde. Ale i on byl nakonec dobyt. 

Zbýval východní. Je v Klánovickém lese, takové vražedné místo, moc se nám tam nechtělo. Ale nakonec i východní byl dobyt. Pravdou je, že Klánovický les byl dost tajemný, celé to bylo takové asi nejvíc dobrodružné. 

Východní pól je zastrčený, vedle cesty, v lese. Skoro se nechce věřit, že to má něco společného s Prahou.

Všechny krajní body Prahy jsou mimo Prahu? 

Takový asi geografický oříšek. Severní je v Hovorčovicích, západní v Jenči, jižní ve Vraném nad Vltavou. Východní je vlastně v Úvalech u Prahy. 

Díky studentům jsem zjistila, že je vyznačený i střed Prahy. 

Jako kouzlo nechtěného mi přišlo, že je na Balkáně. 

Dorazili jsme tam v poklidném odpoledni, je umístěn na dětském hřišti, kam nesmí psi, ale na fotku nás tam vpustili. 

Takže tím pádem máme všechny body zachycené. 

                                       Polarizace je dokončena:-)

Mezi maturitou a budoucností

  Květen je pro studenty posledních ročníků středních škol takový čas mezi psem a vlkem, doba mezi maturitou a budoucností. ¨

Dost věcí končí, začátky jsou zatím ještě v nedohlednu, ale už se s nimi kalkuluje. 

Je to klasicky měsíc lásky, ale zároveň i měsíc práce, studijního vypětí, velkých nadějí

 a někdy i velkých zklamání. 

Je to měsíc, kdy se rozhoduje, co s nimi bude. 

Je to vlastně taková „existenciální“ díra mezi 

„Já jsem úspěšně prošel((a) “  a „A (ne) vzali mě.“

Případně pragmatická varianta:

„Kam dál?“.

 Maturita, přijímačky, závěrečné hodiny na střední, kde se díváte na tabuli střídavě otráveně

a nostalgicky. 

Konec jedné éry.

  Napínavá životní etapa a zároveň kolem divoce bující květnová příroda. Potřebujete ven, do společnosti, ale zároveň se musíte učit.

Smrtící koktejl, na který ale většinou všichni po letech radostně a s láskou vzpomínají.

Když ho žijí reálně, tak to tolik radostné nebývá, ale vzpomínkový idealismus je ozkoušené anestetikum. 

Většina maturantů se i přes náročné květnové dny většinou dívá na budoucnost s nadějí, že nějaká bude. 

Věří tomu, že to všechno nějak dopadne.

 A to i navzdory tomu, že po didaktických testech z matematiky se éterem šíří lavinovitá panicky hysterická reakce, že to bylo neadekvátně těžké a že se to prostě nedalo spočítat. Už je dokonce na světě i petice, která žádá o nějakou revizi či snížení hranice úspěšnosti. 

Je to takový každoroční Kocourkov. Loni to prý bylo neadekvátně lehké. ¨

Tam jsem tedy petici, která by žádala o revizi či zvýšení hranice úspěšnosti nezaznamenala, ale kritika testů rezonovala veřejným prostorem stejně dynamicky jako letos.

 Je to takový školní evergreen, za kterým se skrývá neochvějný monopol Cermatu, nulová reforma školského systému, nesmyslnost státních maturit a celá řada problémů, které bublají školami už roky a nic se neřeší. 

Pak to akcentují problémy u přijímacích zkoušek a u  maturit, které ale za chvíli vyšumí, nikdo to neřeší, zapomene se na to, aby to s novým maturitním ročníkem znovu vyvřelo na povrch. 

Prostě Kocourkov. Možná ještě lépe blázinec.

Někteří studenti se proto utápějí v obavách, depresi či pylových alergiích. Případně ve všem dohromady, ale květen jim nabízí svoji tradiční vyzkoušenou sílu, že to nakonec všichni nějak zvládnou, protože je to prostě každý rok stejné.

To je ostatně i pozitivní zpráva pro nestudující zbytek národa. Že to nakonec vždycky nějak dopadne.

Květen je měsíc, kdy se to  kolečko znovu začíná rozjíždět.

Tak směle do toho!

 

Jak se z otázek staly prompty

 

Otázku vnímám jako důkaz zvídavosti. 

Zájmu. 

O věc, o člověka, o dialog.

Dlouho jsme se ptali.  Klidně, lidsky, se zvědavostí. Otázka byla začátkem rozhovoru, výzvou k přemýšlení nebo pobídkou k tomu, aby nám někdo něco vysvětlil.

Doba se mění a s ní se mění i otázky. 

Dneska je trendem zadávat prompty. 

Neologismus, který pronikl do jazyka v souvislosti s AI. Umělé inteligenci, když od ní něco potřebujeme, místo otázek zadáváme prompty – stručné, efektivní, pregnantně formulované výzvy, které mají přinést výsledek. A prý i poznání?

Tím se ovšem mění i samotná podstata komunikace.

Slovo „prompt“ znamená v překladu výzvu nebo pobídku.

 V kontextu umělé inteligence však nejde o výzvu k  dialogu jako je tomu  mezi dvěma lidmi, ale o zadání pro stroj. 

Nepíšeme „můžeš mi, prosím, vysvětlit rozdíl mezi barokem a klasicismem?“ 

Píšeme „Shrň rozdíly mezi barokem a klasicismem v bodech“.

Otázka se zkracuje, mění tón, ztrácí se zájmy a zkušenosti tazatele. Už se neptáme proto, že si chceme povídat, něco se dozvědět a pochopit, ptáme se, protože chceme výstup. 

Potřebujeme, aby někdo za nás splnil úkol, třeba.

   Změna formy otázky samozřejmě odráží i  proměnu vztahu k poznání. 

Řekněme, že dosud  byla otázka cestou k porozumění, otevřením prostoru pro hledání.

Dnes má být otázka, respektive prompt, nástrojem pro rychlou orientaci, často s cílem  jen efektivně použít odpověď  a vložit ji do eseje, referátu, mailu, prezentace.

 Prostě moc nemyslet, ale rychle konat.

 Příliš často proto ani nepřemýšlíme nad tím, co odpověď znamená,  důležité je, že ji AI vyplivla a tak ji nějak použijeme.  Hlavně, že nějaká odpověď přišla.

Asi primárně nejde jen o lenost nebo efektivitu, i když já sama pořád vnímám AI jako takovou sofistikovanou formu krádeže.

 Prompt je vlastně svým způsobem nová forma myšlení. Digitálního ho.

V současném světě, kde jsme obklopeni daty a algoritmy, najednou otázka  ztrácí svůj primární význam. Už není cestou k nějakému hloubání nebo nedej bože dialogu mezi lidmi, ale je jasným vypočítavým příkazem směrem k systému, který se učí odpovídat.

 Prompt je jako zaklínadlo, které otevírá knihovnu vědění bez klíče.

Opravdově se ptát je mizející umění. 

 Doba přeje promtům, otázky mizí v propadlišti dějin.

Příkaz zní jasně, učte se klást prompty místo otázek!!!

Prompty jsou rychlé, přesné a neobtěžují zbytečnou lidskostí.

Skoro to svádí k myšlence, že otázky byly jen dočasná chyba v evoluci poznání.

Alespoň současný trend a okouzlení  umělou inteligencí k podobnému závěru svádí.

 Naštěstí – nebo bohužel? ,stále tu a tam zatím ještě někdo zvedne ruku a zeptá se:

 „A co když to celé nestačí?“

Osobně pořád lobbuji za ideu, že skutečné porozumění nezačíná příkazem, ale lidskou zvědavostí. Tu snad žádná umělá inteligence nenahradí. Prompt může přinést odpověď, ale jen otázka dokáže otevřít mysl, myslím si já. 

Jen nevím, zda to není naivní nebo zastaralá idea. Měla bych se někoho zeptat:-)

Zatím s údivem sleduji, jak rychle se z otázek staly prompty.

 Co tedy bude dál?

 Možná se časem obejdeme i bez myšlení? Stačí zadat, zkopírovat, odevzdat.

Možná to bude jinak, těžko říct. Leda bych na toto téma  zadala nějaký výstižný prompt…?

Zatím se mi zdá, ale možná se mýlím, že víme víc než kdy dřív, ale rozumíme tomu čím dál míň…

 

 

Svátek matek

 Kdysi dávno, v době předrevoluční, býval Svátek matek vlastně oficiálně zakázaným svátkem. 

Nehodil se do oficiálního narativu. Slavilo se MDŽ. Ne snad, že by se Svátek matek úplně zapomněl, ale byl trochu ilegální. Připomínali si ho jen někteří a většinou jen v soukromí.

Někdo jako protest proti karafiátovému MDŽ. Každopádně, primárně se neslavil

Jeho chvíle mediální slávy u nás přicházejí až v devadesátých letech.  

A od té doby nabral pěkné tempo.

 Alice Masaryková, která ho sem kdysi po americkém vzoru zavedla, by se asi divila. Jak se dneska slaví, jaká je role matky a jak se připomínají rodinné svátky. 

 Všechno je dneska trochu jinak. I s mateřským svátkem.

Moderní matka už nesedí s kapesníčkem dojatá nad recitací básničky:

„Maminko, mámo, já tě mám rád“, 

protože její dítě je influencer a místo ručně vyrobené kartičky natáčí video na TikTok s hashtagy #nejlepsimamca #loveu.

Květiny jí místo manžela přinese doručovatel z e-shopu,  a oběd, který kdysi obětavě rodině vařila od samého rána, jí dnes doporučí umělá inteligence podle nejnovějších trendů zdravé výživy.

Svátek matek zkrátka kráčí s dobou

  Nicméně, pořád ( alespoň trochu ) platí, že i moderní maminku potěší i sváteční káva 

z hrnku s nápisem „Nejlepší mamča na světě“, i když jich má v kuchyni už nejméně deset.

Udělá jí radost obrázek se srdíčkem stejně jako dětská pusa a pevné obejmutí. 

Nicméně, jsou i potomci v pubertě, kteří mají problém vyjadřovat emoce.

Potomci jsou i v dospělém věku, někdy i zralém, kteří nějakým způsobem reflektují Svátek matek. 

Pokud i letos přemýšlíte, jak potěšit svou maminku, často úplně stačí jí říct, že ji máte rádi, zavolat jí i jen tak či ji vytáhnout někam na procházku nebo na dortík.

Samozřejmě se můžeme inspirovat starou dobrou klasikou.

Třeba květiny?

Určitě fajn, ale možná by nějaká maminka ocenila i něco praktičtějšího, například, kdybyste si sami vyžehlili košili.

Sladkosti?

Proč ne, ale vytížená maminka by možná raději chvíli klidu.

Musíte tu svou znát, abyste věděli, co jí udělá radost. Univerzální rady moc nefungují.

A pokud nemáte nápad, prostě mamince zavolejte a řekněte jí, že je nejlepší.

 Historie totiž ukazuje, že matky toho zvládnou hodně, ale slyšet to od vás jim nikdy nezevšední.

Tak nezapomeňte! Svátek je tradičně druhou květnovou neděli, tedy dnes, ale radost maminkám můžete dělat každý den.

Mohyla míru

 Nejde tedy o aktuální mírové či válečné výročí letošního května, ale je to válečná událost

 a ta mi do květnových událostí tak nějak zapadá. 

O míru se dnes mluví všude a v mnoha různých variacích, tak proč nepřipomenout návštěvu Mohyly míru? 

Je to jiná válka, ale tisíce kluků tam umíraly stejně zbytečně jako v těch moderních konfliktech. 

   Byla jsem tam nedávno a poprvé. 

Na místě bitvy u Slavkova.

 Tedy na místě, kde v roce 1805 proběhla bitva Tří císařů. Prý nejslavnější bitva na našem území. 

Památník, který tady vznikl až někdy po sto letech od slavného střetnutí, nese takové květnově patetické jméno, Mohyla míru. 

  Místní muzeum je takové, řekněme, interaktivní? Nebo se snaží zapojit umělou inteligenci místo živých průvodců? 

Nevím, co je primární myšlenkou. Faktem je, že prohlídka probíhá tak, že vás zavřou do první místnosti a vše dál je řízeno automaticky. A dokud se skupina neposune do druhé místnosti, čeká se. Na ty, co mají jiné tempo, pomaleji čtou. 

Pak vás zase zavřou v další místnosti, kde pustí film o Napoleonovi a rozpohybují model pohybů tehdejších armád. 

Dlouhé, vyčerpávající a plné zbytečných vojenských detailů, že  je to jak maturitní zkouška pro absolventy vojenské akademie. 

Takové místnosti jsou tam čtyři, teprve pak vás to vyplivne zpátky do reality. 

Uf... 

Jestli tohle je ta slavná budoucnost, kdy AI bude místo živých průvodců, pak děkuji, nechci. 

Bylo to zdlouhavé, bez interakce, zeptat se nešlo na nic, pořád se čekalo na nějaký signál, na impuls, šílený. 

Odejít nešlo, prostor byl hermeticky uzavřen. 

Tak to už příště absolvovat nehodlám.

 Stačí si prohlédnout památník bitvy, který je venku, na širokém prostranství Fakt, že tady zbytečně umíraly tisíce vojáků, je dobře představitelný i bez AI.