čtvrtek 23. února 2017

Nákupy

Někdy, když tak bloumám narvanou Billou, kde to zejména v pátek v podvečer připomíná okamžik těsně před vypuknutím hladomoru, protože jinak si přetékající koše vysvětlit neumím, vzpomenu si na doby, kdy se v policích Jednoty krčíval osamělý bílý jogurt mezi dvěma pribináčky a oblíbeným přeslazeným mlékem v tubě Jesenka. Možná tady by se hodilo psát o hladomoru, respektive řízeném hladomoru, ale kam až moje paměť sahá, hlady jsem nikdy netrpěla. Z toho je jasně vidět, jak je všechno relativní. Je zřejmé, že i když panoval zjevný nedostatek, bída vypadá úplně jinak. Proces, který nastal po sametovém převleku, je s určitou nadsázkou srovnatelný s oblíbeným římským chléb a hry.
Dobře nakoupit znamenalo v mém dětství mít v první řadě známosti. V řeznictví, v zelenině či v sámošce. Přičemž třeba právě samoobsluha, jak si ji pamatuji, byla velmi neosobní a bezduchá. Pro mě znamenala obchodní ráj paní Roušavá. Stará obchodnice, která prodávala v krámku se smíšeným zbožím (dlouho jsem tomu termínu moc nerozuměla), která měla vždycky všechno, nepoužívala kalkulačku, protože sčítala z hlavy, pamatovala moji maminku, když byla dítě a uměla povídat i naslouchat.  Například moje první samostatné nákupy jsem absolvovala právě u ní. Doma se nikdo nebál, že mě ošidí nebo okrade. V samoobsluze již taková jistota nepanovala.
V rodinné sbírce máme několik historek s touto paní obchodnicí. Vždy adekvátní době. Maminka jako dítě, v době, kdy se vše pořizovalo svépomocí, měla za úkol obstarat jedno deko, které tehdy sloužilo ke konzervaci.
Přišla do obchodu a žádala jedno kilo.
„Kilo čeho?“ tázala se paní Roušová.
„Prostě jedno kilo,“ opakovala maminka. Zkušená prodavačka trpělivě sondovala, cože to dítě chce, což zjistila až důsledným rozborem dětské představivosti. Jedno deko nakonec maminka zakoupila a vítězoslavně odnesla domů, kde se stalo zdrojem dalšího pokračování potravinového řetězce.
I já jsem měla s paní Roušavou svojí příhodou. Vyrůstala jsem v době, kdy byl neustále něčeho nedostatek. Plánovaná ekonomikaJ- Jednu chvíli nebyl květák. Nic fatálního, třeba s nedostatkem toaletního papíru naprosto nesrovnatelné, ale doma si asi občas posteskli, že by nebylo od věci si na dané zelenině pochutnat. Asi se tehdy spíš asi těšili, že si ji vypěstují sami, ale dětský rozum si vše dešifruje po svém. A tak, když jsem u paní Roušavé spatřila zeleninu, kterou jsem považovala za květák, rychle jsem svůj objev běžela oznámit mamince. Tu to zjevně překvapilo, leč usoudila, že je nasnadě využít „chyby“ v socialistickém zásobování a důkladně nakoupit. „Přines alespoň čtyři!“ vtiskla mi do dlaně několik papírových bankovek a já upalovala zpět k paní Roušavé. Maminka pak byla docela v šoku, když jsem ze síťovky vysypala čtyři zelí. Tuto moji záměnu neodhalila ani bystrá prodavačka, které dost vrtalo hlavou, k čemu potřebujeme tolik zelí, ale to jí nadšená Jituška vysvětlit nedovedla. Nedovedla to ani doma, ale ta radost, že přispěla k zásobování rodiny, byla natolik nakažlivá, že se na tu prvňačku nikdo ani nemohl zlobit. Tak to prostě tehdy bylo.

Nevím, jak by přežívala paní Roušavá dnes, asi nijak, spolkl by ji nějaký supermarket. Prodavačky, které přišly po ní, ani zdaleka nedosahovaly jejích kvalit. Zájem si získávaly hlavně tím, že byly štěkavé a jediné co neustále opakovaly, bylo: nemáme, není, nebude…. Vlastně si někdy v současné mašinérii připadám stejně neosobně jako tehdy, s tím rozdílem, že skoro všechno dneska je. Nekomentuji fakt, že mnohdy vám podsouvají zboží prošlé, předražené či nekvalitní. Protože pokud jde o srovnání kvantity, tak ta nyní vládne. O kvalitě nikdo nemluví.  Neustálé přibývání nadnárodních obchodních molochů působí mnohdy až podivně. Copak se tady tolik supermarket může uživit? Asi může, když pořád přibývají. A je v nich stále plno. Ale takovou prodavačku, jako byla paní Roušavá, abys hledal v pravé poledne s lucernou. Protože lidství se z této pradávné mezilidské obchodní transakce dávno vypařilo. Kvantita nahradila kvalitu. Naštěstí nic není definitivní.  A také absolutní. Takže co není nyní může být později. Naději sic e nikde nekoupíš, ale dokud je, nic není ztracenoJ

středa 22. února 2017

úterý 21. února 2017

Lidi to tak nenechaj

Workshop nadšenců z Post belum, který byl dnes u nás ve škole.Úvodní větu, kterou nechci označit za floskuli, ale která taková vlastně je, si ponechali jako název této zajímavé aktivity. Jde o pocity po únorovém představu a utkvělou vizi, že lidi to tak nenechaj. Kolikrát už jsme si to mysleli a vždycky to dopadlo jinak. Člověk, pokud chce něco změnit, musí být sám aktivní, protože lidi to tak prostě nechaj
O tom se moji studenti dnes přesvědčili na vlastní kůži. Sice šlo o hraní a převtělování se, ale o hraní velmi sugestivní a účinné. A z mého úhlu pohledu šlo o další krok v mém nevyhlášeném boji mediálnímu světu, který vehementně tvrdí, že moderní dějiny se ve školách neučí. 
Učí, a mnohdy velmi sugestivně. Jako třeba dnes, kdy se děti hravou formou přenesly do doby, která v žádném případě vůbec hravá nebyla. 

pondělí 20. února 2017

Mobil versus stabil

Poměrně dobře pamatuji doby, kdy vlastnit telefon nebylo rozhodně běžným standardem.  Jedna budka v ulici, kde se stála fronta na domluvené hovory. Později jeden telefon v baráku, takže volat se chodilo k sousedům. Případně pošta a její dnes již dávno zrušené hovorny. „Jděte si do dvojky, máte tam to Brno…“ halekala spojovatelka od okýnka a vy jste vypálili do dveří s číslem dvě, abyste provedli krátký, leč pečlivě naplánovaný hovor.  Posléze se díky pokroku stala majitelem pevné linky mnohem větší skupina lidí, aby se po převratu stal pevný telefon nezbytnou součástí každé domácnosti.   A pak se objevily mobily. Nejprve ve své původní obří velkostí, která si svými rozměry nezadala s kufry na krátkou dovolenou a cenově se vyrovnala ojetému vozu, aby rychlostí blesku docílila transformace v miniaturní aparátek, který se bezpečně schoval v pánské kapse a úplně ztratil v dámské kabelce. Spirála ovšem pokračuje, telefony se opět zvětšují, tenkrát už ne do podoby kufříku nýbrž obří obrazovky. Stávají se sice tenčí a tenčí až budou nejtenčí na celém světě, ale baterie opět nic nevydrží, takže se s mobilu opět stává pevná linka, protože současný telefon vyžaduje neustálé napájení. I proto vznikají power banky, tedy další přídavné zařízení, zatím tedy ještě mobilní, které udržuje váš mobilní telefon stále mobilním. Ale už se zase blíží fáze nějakého kufříčku, ve kterém se bude nosit napájecí zdroj, aby mobil zůstal mobilem. I když mnohý typ je dnes již dávno stabilem, tedy neustále v síti. Kruh se zjevně uzavírá. V příští etapě budeme telefonovat pře chytré hodinkyJ ( jen do té doby, než se vývojem vrátíme zpátky k stabilním pendlovkámJ)

neděle 19. února 2017

Maturitní ples

aneb klasický vrchol maturitní sezóny. My, co si myslíme, že vrcholem je maturitní zkouška, jsme neskutečně zastaralí a nemoderní. Vrcholem je ples. Ten náš byl včera. Když nejsem třídní, je to pohodička, jen trochu neobvyklý sobotní večer. Největší neobvyklost je pro mě tanec. Ještě navíc s mladým pohledným chlapcem. Ale snažila jsem se, snad jsem mu to moc nezkazila. Hezký večer to byl. 









sobota 18. února 2017

Nevyzpytatelná genetika

Nebo spíš snaha o mediální senzaci. Pátrá se po „skutečném“ otci Masaryka, zda třeba náhodou není Habsburk, což by v podstatě byla zajímavá dějinná pikantérie, neřku-li paradox. Stejně tak se pátrá po „biologických“ rodičích Boženy Němcové či Jana Nerudy.  A jistě i po jiných doopravdových rodičích geniálních dětí. Musím sebekriticky přiznat, že mě to zajímá a v mnohých konspirativních rodičovských teoriích nacházím kus „logické“ pravdy. Jsem asi ve své podstatě drbnaJ, minimálně ta dějepisnáJ. Protože zároveň si uvědomuji, že jednak nám po tom vlastně nic není, mělo by to zůstat soukromou záležitostí oněch maminek, které tímto způsobem možná vylepšily genetickou informaci svého potomka.  A jednak jak se těžko smiřujeme, že genetika se vlastně často dělá, co chce a i v celku prostý rodič může zplodit geniálního potomka. Zajímavé je, že opačně nás to tak netrápí, abychom pátrali po tom, proč geniální rodič (jedno jakého pohlaví) zanechal na světě naprosto průměrné děti. Nikoho nevede touha historicky zpochybnit jejich legitimitu. Nepátráme, zda se třeba paní Bachová nezapomněla s nějakým podomkem, když další geniální Bach se jim nenarodil, ač potomků povila poměrně mnoho. Ovšem paní Nerudová logicky musela podlehnout Joachimu Barrandovi, protože geny starého trafikanta Nerudy přece nemohly vytvořit geniálního poetu, jakým synek Neruda bezesporu byl. Stejně tak mohl být sečtělý a neskutečně vzdělaný tatíček Masaryk synem nevzdělaného kočího, když se rýsuje genetická rošáda se samotným císařem (i když dle mého, císař pán žádný velký myslitel nebyl, ale asi byl zjevně intelektově výše než zmíněný tatík kočí.) Přesto nechceme nějak věřit, že to je reálné, ač v duchu si jistě každý z nás přeje, aby výjimka potvrzující pravidlo vstoupila v platnost právě v případě jeho potomstva. Čili všichni doufáme, že třeba i přes naše bídné školní vysvědčení zrovna ten náš/ta naše to někam dotáhne a bude, navzdory genům, ten ojedinělý génius, jedno v jaké oboru.  Problém je jedině v tom, že budoucnost, bude-li ve stejném duchu jako je přítomnost, ve finále stejně naše rodičovství zpochybní, protože přeci není reálné, aby takoví dva jedinci, jako my, měli takového šikulu, jako je onen potencionální vědec, politik či spisovatel.(vše i v ženském roděJ). Což nám, na druhou stranu sice může být jedno, protože žijeme tady a teď, ale i tak. A i proto bych asi nechala opravdové i potencionální rodiče Masaryka, Nerudy či Němcové tam, kde jsou, totiž v jejich dějinné přítomnosti a nepátrala po senzacích. I když jsou tak zajímavéJ.  A Johann Gergor Mendel mi nám mohl vyprávět, co vše ty geny dovedouJ

                                                                                                                             

pátek 17. února 2017

Babičkovské pocity

Vyprávěla mi jedna moje kamarádka, jaké je to být babičkou. Poprvé se jí stala krátce před čtyřicítkou, nyní je již v této roli etablovaná, praktická žena, s opakovanými zkušenostmi. Prý jí dělá dobře, když ji vnoučata oslovují jako babičku. Jejímu muži ovšem striktně tykají, respektive oslovují ho křestním jménem.  Zavolat na něho dědo, nedej bože na ulici, by mu jistě přivodilo nekontrolovatelný záchvat vzteku. Zvlášť, kdyby byly v dohledu nějaké mladistvé příslušnice opačného pohlaví. On je přeci chlap v nejlepších letech, žádný dědeček!
Podle mých dosavadních zkušeností to tak mají většinou ženy, tato rodinka je patrně onou výjimkou, potvrzující pravidlo. Přitom jim manželství funguje, rozumí si, jsou spolu šťastni. Jediné, v čem si v poslední době vůbec nerozumí, je ono klasické oslovení babičko a dědoJ.
 Skoro mě to chvíli provokovalo k nějaké hlubší sondě do svého okolí, jako kdo je na to hrdý a komu to asi tak vadí. A jaký věk je zlomový pro to, abyste se podobnému označení nebránili a hrdě je akceptovali jako svou další životní etapu. Pak mě ale naštěstí došlo, že je to velmi individuální a každý člověk se k tomuto společenskému statusu staví jinak.
Osobní postoj k tomuto je podle toho co vidím, důležitý. Žijeme v kultu mládí, kdy se část národa tváří, jako by postupující věk prostě neexistoval. Tedy pokud jim záleží na nějakém image či nedej bože mediálním obrazu. Spousta lidí totiž vůbec neumí jako prarodič fungovat. Jedna moje známá, která byla mladinkou matkou, celkem logicky dospěla k roli babičky v naprosto produktivním věku. Ráda by jako prarodič fungovala, ale neví jak. Chodí do práce, (a ještě dlouho chodit bude), když vyrazí s vnučkou do cukrárny, automaticky ji považují za maminku a ona se navíc nemůže ubránit tomu, že jí takové konstatování dělá dobře. Svůj postoj k nové roli nemá jasně vymezený. Hledá.  Její dcera mezitím znovu otěhotněla, takže celá situace se brzy dostane do pozice na druhou.
 Předpokládám, že podobně se cítí řada mladistvých babiček. Lze možná litovat nastupující generaci, že klasické babičky se šátkem a zástěrou, jaké nám představovala Božena Němcová, už rozhodně nezažijí. Leda tak v podobě ob generaci, tedy v roli prababiček. Ale i tyto dámy bývají většinou elegantní a vitální, takže vidět v nich prababičku podle klasických pradávných obrazů je mnohdy takřka nemožné. Tím ale nechci říci, že by vůbec neexistovaly. Mně se třeba nedávno povedlo potkat dvojici, která byla jak vystřižená z Ladových obrázků. Byli to venkovští starouškové, kteří vypadali, že na ně historie zapomněla. Klasická babička a dědeček. Z Podkrkonoší. I tak půvabně oblečení. A kolem nich malý vnouček. Pravnouček, pomyslela jsem si vzápětí. Prapravnouček, opravil mě ve finále pán, který si hrdě nechal říkat dědo!
Tak to je zase jiná rarita. Pět generací se běžně v životě nepotkává. A pokud bude pokračovat trend postupujícího mateřství, asi se hned tak nepotkají. Budou rádi za dědu a babičku, ale mít živého

 (a schopného) prapradědu s praprababičkou se vskutku hned tak někomu nepovede. Co jsem ale nakonec vůbec nevypátrala, je onen v úvodu zmíněný pocit.  Je to dáno věkem či vztahem k dětem? Nebo záleží na sebevědomí? Či hraje svou roli hlavně společenský úzus o tom, že když jste babička nebo děda, tak vlastně s vámi už společnost moc nepočítá? Sama nevím. Spíš tak trochu tuším, že jde hlavně o nějaké vlastní ego. Protože když se mě nedávno na ulici paní na férovku zeptala, zda dítě vedle mě je moje pravnučka, úplně jsem zalapala po dechu. To vypadám tak staře? Útěchou mi nebyly ani viditelné dioptrie na brýlích zmíněné paní. Prostě tento status jsem vnitřně nepřijala. A ostatní babičky i dědové to asi mají podobně. Prostě je to individuální. Bez ohledu na to, jak je role babičky a dědy krásná, poetická a potřebná. 
A jak to máte vy?