středa 14. listopadu 2018

Svatobořické děti

Tento pojem je patrně širší veřejnosti neznámý. Je to asi tím, že do veřejného prostoru se občas něco dostane, zobecní se to jako platné pro danou dobu a na ostatní příběhy se trochu pozapomíná. Takový osud zjevně postih svatobořické děti, byť dnešek snad už trochu tuto nevědomost kolektivní paměti napravuje. Kdo tedy byly tzv. svatobořické děti a proč o nich píši? Tak dnes jsme měli jednu dámu z oné skupinky na besedě. Silný emoční zážitek pro děti i pro mě. A oč jde? Když proběhl atentát na Heydricha, okupanti s pečlivostí sobě vlastní likvidovali všechny, kdo nějakým způsobem přiložil ruku k dílu. Tedy všechny obětavé a statečné pomocníky z řad civilistů dohledával, a když dohledal, zatkl a popravil. Ostatně, jejich vraždu v Mauthausenu jsem tu připomínala 20. října, když byla mše v katedrále.  A jejich děti? Ty jim sebrali, předali do ústavu na Jenerálce a později do Svatobořic, kde čekaly na popravu. Okupační režim je zamýšlel popravit, protože co až dospějí a budou chtít své rodiče pomstít? Ale k nejhoršímu nedošlo, děti válku přežily a vrátily se domů. Domů, kde je nečekali jejich rodiče. Nastal koloběh dohadů, kdo se jich ujme. Mnozí navíc na rodiče pořád čekali, nevěřili, že už nežijí. Někteří zase měli štěstí hned a ujali se jich blízcí příbuzní a získali tak náhradní rodinu. Ale pořád tam bylo to, že nejsou jejich. Nu, jde prostě o příběh plný emocí. A dáma, která nás dnes navštívila, nám předestřela příběh, který se vzpírá uvěření. No schválně, zkuste si představit, jsou vám tři a najednou zmizí tatínek i maminka? Nebo obráceně, máte malé děti a najednou jste bez nich…. Nu, strašné. Ale setkání z dnešního dopoledne bylo úžasné. Snad se takhle učí historie, snad to ty  naše současné děti nějak uchopí a pochopí.

úterý 13. listopadu 2018

S kůží na trh

Ráda sleduji Star Dance a výkony účastníků shledávám jako úžasné. Obdivuji nejen jejich chuť energii a odvahu, ale též schopnost obrnit se proti útokům diváků. A že jsou některé velmi drsné. Zejména komentáře po hlasování bývají velmi výstižné. Jistě, tuto stoku je lépe nečíst,ale je možné, že občas nějaká "hlubokomyslná" myšlenka zabloudí až k těm, které pomlouvá. Hodně se pouštěli do paní Šinkorové a často padalo i slovo snaživka. Já osobně ji tak tedy nevnímám, ale i kdyby, co je špatné na tom, když se snažím být dobrý? Jistě všichni obdivují hvězdy, kterým jde všechno samo, tak to má většina lidí i v životě, ale většina se také nesnaží o nic. A pak je slovo snaživka snadno zaměnitelné s dehonestací a nadávkou. Také tak je většinou míněno, protože snažit se o něco se dnes moc nenosí. Nejlépe, pokud je vám shůry dáno a pokud ne, tak se k tou dobrat nějakou levárnou. Jen se nesnažit. A pak je snadné hodnotit a hlavně krtzovat z gauče či zpoza klávesnice. To umí každý. Tančit pak ale už umí málokdo. A pokud si chcete vyvolat nauseu ( a to dost silnou)zkusme si počíst jadrné lidové komentáře. Těch, co se o nic nesnaží. Je to kus odvahy, dávat se takto všanc, protože není člověk ten, který by se zalíbil lidem všem. Nicméně, dle mého, když se mi pořad a lidé nelíbí, tak se na něj prostě nedívám, televizi vypnu neb přepnu. Tak bych to udělala já. Někteří ale asi mají potřebu koukat a pak to někde ventlovat, nejlépe slovy co nejvíc hrubými. Není jednoduché chtít národ bavit, třeba svým tancem...

Sledovat to budu i nadále, protože tančí krásně. Všichni. I ti, co již vypadli

pondělí 12. listopadu 2018

Kam zmizely?

Mám na mysli destičky se jmény zavražděných parašutistů, které byly umístěny na chodník před kostel v Resslově ulici? V červnu proběhla velká slavnostní akce, destičky se zabudovaly a zdálo se, že statečný čin československých parašutistů zde má trvalou připomínku. Leč, dopravní podnik či TS či kdo- to tedy fakt nevím, kdo toto vymyslel a udělal, má zjevně jinou představu. Destičky nejsou. Opravoval se chodník. To je silný argument, pár měsíců po té velké slávě. To to ti velcí plánovači nevěděli dřív? Ale to není vše, oni ani ten chodník neopravili. Prý nestíhají. Tak to celé zalili asfaltem a prý to dokončí na jaře. Asfaltová linie, která se kolem kostela táhne jako jizva, tak vypadá jako další (byť nepovedená) cyklostezka - tak žertují místní. Ale v podstatě vypadá jako pěst na oko. A hlavně, po destičkách ani vidu ani slechu. Kdepak asi jsou? A kdo takhle úžasně plánuje? Nu, moc se asi nedá čekat, že zjistím odpovědi, každopádně je to šlendrián:-)


neděle 11. listopadu 2018

Holčičky

Nová kniha od Magdy Váňové. Prý. V knihkupectví mi to tak tvrdili. Nu, paní Váňovou čtu ráda, tak jsem si knihu koupila. Tři povídky. Respektive, jak se píše v upoutávce, tři podmanivé novely s nepředvídatelným koncem. S chutí jsem se začetla, a ejhle. Nejen, že je konec vždy předvídatelný, ale jako novou jsem vnímala jen jednu povídku. Zbylé dvě jsem už četla. Takže staré věci v novém hávu. Čte se to hezky, ostatně jako vše od paní Váňové, ale cítím se tak trochu podvedená. Nu, moje chyba. Příště budu při výběrů knihy opatrnější. 
                             Holčičky - Magda Váňová

pátek 9. listopadu 2018

Hymna


Vznik republiky, ke kterému s tímto vracím, s sebou nese celou řadu příběhů, které letošní výročí také připomnělo. Třeba příběh vzniku koruny, která vyhrála konkurs na pojmenování, takže neplatíme hřivnami ani sokoly, ale starou dobrou rakouskou korunouJ, kterou má ambici vystřídat euro, takže při dalším výročí bude možná i koruna historií. Ale příběh jejího vzniku, umělců, co ji vizualizovali, je velmi zajímavý. Stejně jako vlajky, kterou jsme po rozpadu „uloupili“ Slovákům a užíváme ji dodnes, ač politická úmluva roku osmdesát devět zněla, že ji nebude užívat nikdo a oba státy si vytvoří vlajku novou! Nu, ale to je zase jiný příběh.  A svoje dějiny má i hymna, která měla dvě sloky české (naši studenti se je k výročí naučili obě) a i ona vyhrála nad Hej Slované či Ach synku synku. A hraje se dodnes, přes všechny pokusy ji změnit, prodloužit či vyměnit, přes všechny politické vtipy o Borišovi který umí či proč vlastně Češi pořád hledají domov svůj. Hraje se a je krásná. A v poslední době zněla i se slovenskou částí, což mě často až dojímalo. Asi fakt stárnu.  Zaujala mě ale i úcta k hymně. Když zazněla, třeba na Letné v rámci té statické přehlídky, ne všichni se zastavili. Řada lidí vesele korzovala dál, děti lítaly jak zběsilé a nebyl nikdo, kdo by jim vysvětlil, že se to nehodí. Jejich rodiče to totiž neví. Nebyli všichni, ale byli. Ale zase byli i tací, co se zastavili a vzdali tak hymně čest. A přítomní uniformovaní salutovali (také ale ne všichni a to už vůbec nechápu). Ovšem celek působil dost slavnostně. A abych byla spravedlivá, těch, co se zastavili, bylo asi víc. Byla to přeci hymna a ne nějaká povědomá melodieJ

čtvrtek 8. listopadu 2018

Bitva na Bílé hoře.


Dnes má výročí. Oslím můstkem ji lze propojit s letošními osmičkami, protože v roce 1618, tedy před čtyřmi sty lety začala tzv. česká válka, která předznamenala válu třicetiletou. To tehdy ale nikdo netušil, prtě začala občanská válka, která o dva roky později, právě osmého listopadu, před letohrádkem Hvězda, skončila. Národní obrození z ní udělalo mezník, dnešní doba už to vidí jinak. Není to mezník, je to jedna z mnoha bitev. I tak je zajímavé si ji připomenout, třeba jen proto, že je to jedna z mála událostí, která lidem, jinak dějinami nepolíbenými, z nějakého záhadného důvodu uvízne v hlavě.  Možná za to může Cimrman, možná něco mezi nebem a zemí.  Tak dneska je to 398 let od této osudové bitvy. A vida, i tam ta osmička je. Takže další z letošních osmičkových výročí. A pak, narodil se mi synovec, kdysi před léty, takže se to prostě dobře pamatujeJ.