úterý 25. září 2018

Geny


Geny nevyčůráš, praví lidová – nevím, zda moudrost, ale prostě se to říká. Vysvětluje se tím fakt, že mnohdy můžeme dát výchově naprosté maximum a stejně to dopadne jako u nevyvedeného strýce nebo divoké prababičky.  Pravdou je, že tato definice může mít dvě linie, jednou je podoba a druhou pak vlastnosti a povaha.  A někdy, vlastně spíš často, se to zajímavě, ba až paradoxně, kombinuje. Geny nevyzpytatelně skáčou mezi generacemi a tak se velmi snadno mže stát, že ve vaší dětské postýlce podřimuje kopie vzdálené tetičky či nezdárného bratrance, kterého nemůžete ani vidět. Geny v tomto směru dovedou často velmi překvapit. Čekáte, že si vychováte vlastní „klon“ či někoho, kdo bude prostě celý vy a ejhle, on se vám vyklube strýc z otcovy strany, se kterou jste léta ve přiJ. Nebo se vám narodí sourozenec, kterého od malička nesnášíte a najednou vychováváte jeho malou kopii.
Ne, že by to bylo nějaké pravidlo a že by to mělo zásadní vliv na mezilidské vztahy. Prostě to tak je. Popravdě řečeno, byla by to asi jinak nuda, kdyby se rodily jen malé verze nás samotných. Genový mix může totiž přinášet zajímavé varianty. Vychováváte dítě podobou, celá vaše sestra, ale vlastnosti zdědilo po dědovi. Nebo je úplně jiný, než kdo kdy ve vaší rodině byl. Je to prostě zajímavá loterie, kterou všichni hrajeme. Někdo má doma hnízdo plné svých malých kopií. Všechny děti jsou jako přes kopírák. Jinde se vzájemně nepodobají ani dvojčata. Stejně je tomu s povahovými vlastnostmi. Někdo je prostě celý táta, včetně jeho gest, chůze či otravných připomínek, jiný je patrně po někom z dávné minulosti. A to nemluvím o těch, co jsou po sousedovi, tyto věci mají svůj vlastní vývojový směr.
Představuji si to zděšení, když v rysech roztomilého miminka rozeznáte rysy tetičky, kterou tedy ale opravdu nemusíte. Budete mít tu tetku denně na očích. Jenže ono to roztomilé dítko ve finále mluví a myslí jako vy, takže mix, kterého byste se asi nenadáli, leč máte ho naservírovaný ve vlastním dětském pokoji.
Pravda, většinou jsou kombinace vítané, každý si navíc nějaký svůj typický rys v potomkovi najde sám. Horší je to s povahou a chováním. Je-li někdo geneticky třeba lenoch (nechci hned do absolutní negace a hovořit o lumkovi), těžko s tím něco zásadního nadělám. Jistě, trochu výchovného působení zmůže to, že alespoň v určitém období je jeho lenost méně viditelná, ale s přibývajícím věkem se stejně bude podobat svému předobrazu. A bude stejný lenoch, jak býval dědeček, puntičkář, jako je táta či hypochondr po pratetě.
Také se říká, že geny skáčou ob generaci, takže si třeba domů s porodnice přivezete malou babičkou či dědečka. Buď povahou, nebo podobou. Mnohdy v kombinaci s obojím. Takže hádáte- li se se svou matkou, protože máte každá diametrálně odlišné názory na všechno, kachní počínaje a partnery konče, lze očekávat, že podobné spory povedete jednou se svojí dcerou. Ta naopak bude pevnou spiklenkyní své babičky a společně vás budou přivádět k šílenství.
Kombinací samozřejmě vyvstává víc. Když totiž začnu pečlivěji sledovat rysy a vlastnosti všech blízkých (a svých, samozřejmě), musím s ulehčením konstatovat, že nikdy to není úplně stoprocentní. Takže z něčí nesnesitelnosti v kombinaci s inteligencí z jiné strany a smyslem pro humor zase z jiného směru může vyjít bytost, která je logicky originální a je na nás, zda budeme hrdě konstatovat, že je celá po nás nebo s despektem, že prostě nevím, po kom to dítě jeJ.
Přes všechna pozitiva je ale nejvíc humorné, když vychováváte vizuální otisk někoho, komu jste od dětství nemohli přijít na jméno. Život a geny prostě tropí hloupostiJ. Nebo mají smysl pro humor.

pondělí 24. září 2018

Rozmarné léto

Léto včera oficiálně skončilo a máme tady podzim. Nicméně, tento způsob léta zdá se mi poněkud podivný je věta klasická, nesmrtelná a lze s ní operovat takřka kdykoliv. Ostatně, i toto léto bylo poněkud rozmarné, minimálně co se teplot týká. Já ale dnes chci mluvit nikoliv o počasí, nýbrž o divadle. Díky laskavému pozvání pana Františka Kreuzmanna jsem nedávno vyrazila na skvělé divadelní představení do Divadla v Celetné.  Na Rozmarné léto v závěru skutečného léta. A byl to zážitek. Doslova letní, takový rozverný. Ani by mě nenapadlo, jak se příběh, tak dobře známý víc z filmu než z knihy, dokáže přenést na jeviště. Výborné výkony, skvělá atmosféra. Půvabná staročeština. Prodávání párků o přestávce, prostě jako na plovárně. Skvělé výkony herců, jak pan Kreuzmann jako abbé, tak neodolatelný Miroslav Hanuš v roli Antonína Důry. Výborný byl i Arnoštek a jeho kouzlení, postava Kateřiny, manželky Antonína Důry, byla dokonalá. Prostě hezky si to všechno sedlo. Celetná, respektive tedy divadelní spolek Kašpar, jako vždy nezklamaly. Báječná tečka za letošním létem. 

neděle 23. září 2018

Kytice

od Karla Jaromíra Erbena, ta filmová, se z části točila v tomto půvabném kostelíčku. Bylo to pro nás překvapení, a takový nečekaný bonus na konci výletu:-). Takže teď už jen sáhnout po knize a počíst si:-)


sobota 22. září 2018

Proč nejsem VIP?


VIP je pojem nadužívaný, řekněme až inflační. V dnešní době je VIPka kdejaká pipkaJ, být VIP je v určitém kontextu i určité stigma.  Nicméně, mohu to být i jen kyselé hrozny, často je podstata statutu VIP dost příjemná a někdy umí potvrdit, že se o vás ví a že si třeba váží vaší práce. Nese to logicky s sebou řadu výhod, hýčkají vás, máte přednostní právo na lepší místa, dostanete občerstvení bez fronty, a tak bych mohla ve výčtu drobných i větších pozorností pokračovat.
 A tak i mě svého času potěšilo, když jsem byla pozvána na akci, kde mi udělili status VIP. Velká letní megaakce, kde jsem měla podepisovat svoje knihy. Nejde o věc, na kterou bych byla běžně zvyklá, proto jsem byla nejen potěšená, ale i lehce rozechvělá. Být VIP, to není pro mě každodenní realita. Nejvíce jsem si VIP postavení užila při parkování. Nemusela jsem hledat na přecpaném parkovišti místo a složitě se soukat mezi dva široké vozy, ale byla jsem přednostně zavedena na prostorný plac, kde parkovalo několik speciálně pozvaných vozidel. No, tak to se mi líbilo, to je paráda, kterou bych brala klidně každý den. Ale další výhody byly fajn, byť chodit v tom fakt neumím, proto jsem se často v klidu ztratila mezi ostatními hosty. Leč byla jsem vyhledána a upozorněna, kde se všude VIP prostory nacházejí a ať se vůbec neobávám jich využít. A vzhledem k horkému dni existovalo i několik VIP párty stanů, venku bylo přeci jenom lépe než v neklimatizované místnosti. VIP stan mě zaujal, vypravila jsem se tam pro občerstvení. Usadila jsem se na lavici a s radostí si nechala podat sklenku vychlazeného džusu. Poté se část osazenstva vytratila, a když se zvedl i pán proti mně, lavice letěla vzhůru. Seděla jsem totiž na kraji a dle fyzikálních zákonů moje morbidní nadváha lavici okamžitě raketově vytrčila do výše, mě na zem a párty stan se řítil za mnou.  Naštěstí nespadl celý, zbortila se jen část, která hostila mě. Rázem ale všichni věděli, že ve VIP stanu je opravdu veselo. Nikomu se nic nestalo, stan se dál rychle opravit, všichni se tvářili, že se nic nestalo,  jen já už vím, proč nemohu být VIPJ. Vždyť kdo by stál o to, aby mu vybraní hosté bourali občerstvovací stanice? Či zda by to měla být další epizodka do nějaké mé knihy? Takové se na mě vskutku lepí, to zase ano. V tom jsem VIP naprosto dokonalá: velice impertinentní popletaJ

pátek 21. září 2018

Academie slova

Naše, již tradiční, akce k uctění českého jazyka a literatury proběhla právě včera. Třetí ročník. Opět plné odpoledne seminářů, přednášek i literárních dílen na různá témata. Našimi váženými hosty a aktéry byli : paní Světlana Witowská, paní Jitka Kopejtková, pan Ondřej Kepka,paní Adéla Vopěnková, pan Vít Chalupa, pan Jan Burian (ředitel ND) a pan Tomáš Čada. Dále se konal workshop německé literatury  a setkání se slovenským divadlem a paní Lubicou Krénovou, která propojila Slovenské národní divadlo a sto let vzniku republiky, takže jsme si užili i jiné jazyky než jen češtinu. 
Děti si vyzkoušely práci před kamerou, rozhovory, překladatelské oříšky, dozvěděly se o Karlu Čapkovi, zkusily street art či debatu ryze sportovní, jak psát sportovní reportáže. 
Zajímavé to bylo, leč náročné. Čím a jak, o tom zase až jindy. Dnes jen doznívají dojmy se setkání s lidmi, kteří jsou profesionály v pravém slova smyslu. Opravdu umí.












čtvrtek 20. září 2018

Nuda


Dokážu pro děti udělat mnohé, je jedno, zda jde o děti školní či vlastní. Nabídka aktivit je dost široká. S postupujícím věkem je dost široká i moje tolerance, k variabilitě, k absenci na hrách či nechuti se zapojit. To vše umím akceptovat a respektovat. Co tedy neumím a asi se nikdy nenaučím, v klidu přijímat dopředu avizovanou nudu. Takové to dehonestující pohrdání čímkoliv, otrávené, že to bude nuda. Nuda, aniž to chtějí zkusit. Prostě vopruz. Nudím se. A přes to vlak nejede. To bych tedy vyletěla z kůže. V době, kdy se vlastně děti moc samy neumí zabavit, pořád vyžadují nějaké vzruchy a impulsy, je to bohužel věc dost běžná. Neměla by mě tedy překvapovat. A ona vlastně ani tak nepřekvapuje, jako vytáčí. Chápu, že to někdo dělat nechce, že má vlastní představu o svém čase, ale ta univerzální hláška o tom, že to prostě bude nuda, ta mě tedy dovede vytočit. Přitom vlastně ani nevím, proč se tak rozčiluji. Nudit se je zdravé, objevili nedávno odborníci. Tvrdí, že je nutné se občas nudit. To nedokážu posoudit, může to být i pravda, byť spíš sázím na umění zabavit se sám, bez vnějších impulsů. Umět to. Není to snadné, ale dá se to naučit. Když ale dopředu ke všemu přistupuji, že to bude nuda, veškeré hodnocení se scvrkne do hodnocení, že je to nuda, případně ještě trapná nuda. Určitou benevolenci nabízí puberta, leč ona hláška jde napříč celým dětským věkem. Už i malí špunti s tím termínem operují. Takže puberta je slabá výmluva. Je to trend. A jen tak pro sebe si přemýšlím, zda má smysl s ním bojovat, nebo se kvůli němu rozčilovat. Nebo to nechat být a spolu s dětmi se tiše nudit?:-)

středa 19. září 2018

Jako z vody

roste Tobiášův kamarád Alonso. Velikostně si byli rovni snad jen v okamžiku, kdy Alonso přicestoval. Dnes už je minimálně třikrát takový. Ale hrají si pořád s velkou chutí:-)