Pražské jaro

Stále tedy nemám knihu s adventní náladou, ale Pražské jaro od Simona Maweyera slibuje netradiční pohled na naše dějiny, tak advent neadvent, hurá do temného čtení. Skleněný pokoj od téhož autora mě kdysi bavil, byť začítala jsem se několikrát, tak jsem zvědavá na příběh z okupované Prahy. Podle anotace lze čekat mnohé, detektivku, thriller, milostný román. No, uvidíme, kam nás britský autor zavede a jak pojme naše dějiny. 
                                          

Expres na západ

Divadelní představení v Ungeltu. Strhující psychologické drama oceňovaného amerického autora, píše se v anotaci na představení. Hrají dva výborní herci, to ano, pan František Němec a Radek Holub. Trvá to dvě hodiny. Ale moc mě to nestrhlo. Ovšem schopnost zapamatovat si ta kvanta textu, ta je u obou pánů unikátní. Tolik mluvení v údajně chlapském příběhu jsem nečekala. Některé myšlenky hodně zajímavé, jako celek jsem ale měla pocit plíživě nastupující nudy, ale možná jsem byla jen unavené. Nicméně, za vidění to jistě stojí a názor nechť si každý udělá sám. 

Nepřipravenost

Česká ( a asi nejen česká) osvěta je na poměrně vysoké úrovni. Jedno ale nezvládá, informovanost o stáří. Nemyslím tím samozřejmě bídu výše důchodu a radikální snížení životní úrovně. To je naopak na programu dost často, mnohdy i v té podobě dostat z vás co nejvíce peněz na různé důchodové fondy, které pak zkrachují (rozuměj někdo je vytuneluje). A bránit se moc nelze, vždyť kdo vám dnes dá nějakou jistotu, že? O tom ale hovořit nechci. Napadlo mě totiž, jak málo jsou lidé připravováni na pocity spojené s přicházející věkem. Tak zatímco od dětství vás pořád někdo na něco chystá: až budeš běhat, až budeš větší, až půjdeš do školky, až půjdeš do školy…. O pubertě ani nemluvím, na tu vás připravují  ( a spolu s vámi i sebe J) léta dopředu. Ale vy zase víte, že vás čeká boj hormonů, uhrovitá pleť, první sexuální zkušenosti, poslední rozloučení s plyšovými hračkami a nepopsatelný pocit nové svobody a vlastní nesmrtelnosti. Připravují vás i na pocity první menstruace a poslední návštěvy v dětské ordinaci. Hodně se předem dozvíte o maturitě, manželství, porodech i porozvodových depresích. Ba i krize středního věku je často na tapetě, jen ten pozdní věk je často tabu. Možná

 i proto, že dnešní doba není pro staré, mnozí svůj věk tají, jiní si ho nepřiznávají. Je in cítit se mladý. Jenže ono to tak uvnitř nefunguje. Ostatně, mnohdy ani z venku ne. A tak i když se díky tlaku okolí snažíte být in, přicházejí první drobné ťafky ze strany okolí, které většinu sílí s blížícím se kulatým jubileem. Za jeho hranicí budete zase v jiné kategorii, více tabuizovanéJ,tak si někteří na vás smlsnou předem. Tak zatímco vy, duchem stále skutečně mladí, se dost intenzivně divíte, že takové číslo budete skutečně „slavit“, ostatní si zcela evidentně myslí, že to máte již dávno za sebou.Do toho přicházejí  drobné komentáře, jen tak třeba dotaz kosmetičky, zda budeme barvit to obočí či co s těmi vráskami? O vráskách jste nějaké povědomí měli, ale co to obočí? Ztrácí barvu?

 Vzápětí kontruje kadeřnice „pochvalným“ komentářem: „Ty šediny vám ale pěkně melírují,že?“

Objevují se drobné bolístky i větší bolesti, už neskáčete jako jelen (maximálně jako ten, co byl střelenJ), déle se rozhýbáváte a cestovní kanceláře vám bezostyšně nabízejí slevu pro seniory. Ale nikdo vás na to nepřipravil, musíte si to sami projít a vyzkoušet. Občas dumám, co to se mnou je a pak mi dojde, ejhle, to je to stáří. A tak nezbývá než se bát, co ještě přijde. Nic zlého zatím netuše, protože nic ve stylu „ děvčátko, na slovíčko“ pro blížící se stáří není. Nebo jsem ještě na to nenarazila, třeba „Babičko, slyšíš? Nebo „ Vrzající klouby nejsou sexy.“

Možná díra na psychologickém trhu?:-)

Drážďany IV

aneb první letošní adventní trhy. Již tradičně v Drážďanech. Sice kapku jarní počasí, ale na náladě ani atmosféře to nikterak neubíralo. A Zwinger k tomu, prostě ideální adventní den:-)

Čert a Mikuláš

kam se podíváš. Někdy i s Andělem. Pekelný rej může vypuknout. Už ráno jsem potkávala malé čertíky kráčející do školky. To bylo ještě roztomilé. Podvečer s dospělými čerty to asi bude trochu drsnější. Máme samozřejmě čerty i ve škole,  tradice je třeba dodržovat. Je to spíš legrace, než aby to někdo bral vážně, ale je to příjemné zpestření dne. 

Ježíškova vnoučata

Ježíškova vnoučata jsou mediálně známá akce. Všichni je obdivují. Ale Ježíškova vnoučata rozhodně nejsou jediná, která seniorům pomáhají. Jsou i ti mediálně méně známí, leč stejně užiteční. Třeba nadační fond Moje velké přání, který působí na Letné. Tedy, přesněji, působí po celé Praze, sídlo má na Letné. Měla jsem to štěstí, že jsem mohla vidět jejich poslední akci, tvorbu adventních věnců pro nadaci v hotelu Panorama. Krásné prostředí, milí lidé. Zakladatelka fondu, paní Nevšímalová, uvedla i dvě dámy, kterým se jejich přání splnilo. Právě díky Mému velkému přání. Jedna dáma toužila po setkání s mistrem Adamem Plachetkou. Šla tedy na Figarovu svatbu a celý hudební zážitek byl korunován setkáním se samotným mistrem. Paní o svém splněném zážitku vyprávěla. Druhá dáma měla přání úplně jiného charakteru, a totiž chtěla navštívit pavilon goril v pražské zoo. I toto bylo splněno, i s exkurzí. Vyprávění o pocitech bylo opravdu dojemné. A pak se už jen vilo a bylo to krásné, adventní. Máte-li poblíž sebe nějakého osamělého ( a vlastně nejen osamělého) seniora, ať se nebojí a přeje si. Nadační fond Moje velké přání plní a jeho šéfka, charismatická Marcela Nevšímalová, plní nemožné ihned a zázraky do tří dnů:-)