Štěchovický poklad

 

Když jsem někdy zjara zachytila zprávu, že zemřel Josef Mužík, hledač štěchovického pokladu, vzpomněla jsem si na devadesátá léta, kdy hledání této slavné relikvie plnilo stránky denního tisku.

 Šlo o hledání dokumentů a cenností, které podle (nejen) pana Mužíka nacisté ukryli někde ve zdejším kraji. 

Tu legendu dobře znám, ostatně si myslím, že v kraji pořád probublává. 

Tehdy v divokých devadesátkách pan Mužík nebyl sám, kdo se do hledání pustil. Slavné bylo jeho zápolení s Helmutem Gaenselem, který to ale, pokud si dobře pamatuji, vzdal dřív.

Poklad hledali i estébáci, prostě ta legenda je tady živá a je možná jen otázkou času, kdy se vynoří další aktivní hledač. 

 Je to totiž kraj, kde by se podobná věc přihodit mohla. Štěchovice, Hradišťko, Netvořice, Neveklov – tedy za války vysídlený kraj, kde se děly věci….

Nedávno jsme se v rámci letního cestováni ocitli na Hradišťku.

U Štěchovic.

Z Hradišťka vede taková naučná stezka, která částečně zachycuje německou činnost na vystěhovaném území. Celé to tady byl výcvikový prostor SS.

Je asi doloženo, že tu nějaký tajemný náklad putoval, mnoho beden, které se pak „ztratily.“ ?

Kde asi😊?

Je tu kolem ve zdejších lesích plno podzemních chodeb a skrýší, které tehdy kopali zajatci, aby je po ukončení práce esesmani postříleli.

Můžete tu objevit i zavalenou štolu, která se jmenuje archiv K. H. Franka…!?

 No řekněte, zda to všechno nenasvědčuje spekulacím, že tam někde ještě něco je, byť historici tvrdí opak.

Archiv K. H. Franka také samozřejmě vykopali postřílení zajatci. 

Nevykopali ale ještě nějaké další? Dosud neobjevené?

To jsou všechno otázky, na které třeba výše zmíněný Mužik hledal odpověď.

A asi nenašel.

Nyní veřejnost  štěchovický poklad vůbec nezajímá, žijeme jiné příběhy. Ale jeden nikdy neví...

Na Hradišťku, které je samo o sobě historicky hodně zajímavé, a ještě se k němu chci vrátit, je nyní taková příjemná naučná procházka. 

Zastavili jsme se i u pomníku postřílených zajatců. Vůbec jsem netušila, co se tady dělo a kolik jich tu zemřelo. 

 Opět mě napadá, že jde o regionální záležitost, která by asi patřila do učebnic. 

Nepatří!

Ale i tady je nyní ticho po pěšině. Mediální rozruch utichl. 

Jdeme lesem, klid a pohoda. 

Jen člověk nesmí nechat pracovat fantazii. Pak totiž rázem naskočí představy o tom, jaké hrůzy se tu děly. Kolik lidí zemřelo. A proč se o tom vlastně moc neví?

A pak se vetře i ona neodbytná myšlenka, co když tady ty ztracené bedny opravdu někde leží??? 

U Vltavy

Je to letos trochu jako letní putování po českých řekách. Nedávno u Berounky, pak na Labi, u Sázavy, nyní na Vltavě. 

Všude pokus o koupání, odpočinek. A všude to překvapivě docela jde. 

Nechci úplně srovnávat, všude je dost hezkých míst, řeka prostě vždycky trochu čaruje.

 Ale nejvíc mě asi baví Berounka, možná tím, že tam zatím bylo nejmíň lidí, největší klid. Nebo možná tím, že je to kraj Oty Pavla, který by se na kraji letošního července dožil pětadevadesáti let. Pořád tam ale tu jeho atmosféru lze objevovat. 

Dnešní záběry jsou ale od Vltavy. 

Na Měříně si můžete vybrat, zda chcete do bazénu v místním hotelu nebo do řeky. Řeka vítězí, v tomto vedru je to skoro jednoznačná volba. A tak relaxujeme na břehu líně tekoucí Vltavy. Lidí moc není jen dopoledne, jak se přehoupne poledne, začínají se valit davy a večer už je je narváno. A to my už zase v klidu jedeme domů. Prázdniny prostě mají svoje výhody.  

 

Proboštská jezera

 Horké letní dny úplně automaticky vyzývají k výletu k vodě. 

Vypravili jsme se na Lhotu, je to údajně nejhezčí přírodní vodní plocha v okolí. Jenže na webových  stránkách varovali před jakousi rekonstrukcí cesty. V létě se prostě rekonstruuje všechno a všude. Asi to nebude přístupné? Kdy jindy také uzavřít cestu k jezeru než v létě, že? Ještě by se tam jezdili lidé koupat:-)

Nicméně jsem vsadila na navigaci, že nás tam dovede i po objížďkách. 

Dlouho se zdálo, že tomu i tak bude, leč kousek před avizovaným cílem nás nekompromisně zastavil nákladní vůz, který se zaštítil zákazem vjezdu a že už prý neodbočíme. 

Kousek před cílem. 

Na první dobrou bych hledala chybu u sebe, přeci jen moje orientační schopnosti nejsou dokonalé. Ale fronta aut před i za námi svědčila trochu o opaku. Všichni jsme vsadili na navigaci a na to, že údaje budou aktualizovány. 

Nebyly. 

Nebo si to u Lhoty udělali po svém, těžko říct.

Otáčíme se v úzké silnici a jedeme zpět. 

Navigace nás vytrvale vrací.  

Otočte se zpět! 

Druhou šanci ji ovšem nedáme. Jedeme zpátky do Prahy, asi Žluté lázně budou jistota. 

Vtom na nás blikne odbočka na Proboštská jezera. 

Zkusíme to. 

A stálo to za to. 

Pro mě tedy novinka, pro znalce a místní tradiční místo pro letní radovánky. 

Celý den jsme tu strávili. 

Drobnou kaňkou na kráse byly brigádnice v jednom ze stánků. Neměly moc chování 

a hlavně, neuměly počítat. Než čtyři položky namačkaly na kalkulačce, měla jsem je sečtené v hlavě. 

A ejhle, výsledná částka se lišila. 

"Nějak hodně, ne?" ptám se. 

Dívka lehce arogantně zvedla oko od kalkulačky a praví:

 " Sem to sečetla na kalkulačce ne?"

Tak jsem ji požádala, ať to zkusí ještě jednou, pokud tedy opravdu účtuje ceny, které zde venku inzerují, pak se to liší o padesát korun. 

Povedlo se na třetí pokus. 

Podivila se, jak jsem to věděla, že ona musela něco blbě mačkat a tím náš nákup skončil.

 Stánků zde bylo naštěstí mraky, bylo na výběr a jinde už se nic podobného nestalo. 

Naopak, třeba zmrzlinář byl skvělý, ochotný a zmrzlinu měl také dobrou.  

Prostě se nám první stánek nevydařil, jinak byla Proboštská jezera super. Zkusíme 

i vícekrát. 

Zdá se to být dobrý cíl letních cest. 

Off line all inclusive

 Někteří z nás si jako letní únik ordinují offline existenci. Někdo to dokonce vnímá jako vymoženost. Nebo alespoň detox.

Odpočinout si nejen od práce, ale i od té neustále virtuality.

Odpojíte se.

První den je většinou nejhorší. Automaticky totiž saháte po mobilu, jako by to byla ruka blízkého člověka. Někdy dokonce ze setrvačnosti ještě skoro vyděšeně zazmatkujete. Co je s připojením?  Zkontrolujete okno. Otevřete mapu, ale mapa se neotevře. Panika.

Pak teprve si připomenete, že jde o dobrovolné odpojení se od virtuálního světa.

Tak dobře, jdeme do toho.

Druhý den už to začíná být lepší. Nikdo vám nepíše, ale také po vás nikdo nic nechce. Neví, kde jste. A ani vy nevíte, co se děje ve světě. Nedozvíte se, že sousedka vaší kamarádky byla na Mallorce. Ani že se blíží bouřky. Ani to, co právě pojídá známý influencer, kterého jste vlastně nikdy neměli rádi, ale sledovali jste ho ze zvyku.

Třetí den už si povídáte. S lidmi. Nahlas. A úplně bez sluchátek. Začnete vtipkovat u snídaně, ptáte se dětí, co budou dneska dělat, a aniž byste si toho všimli, začnete plánovat společné hry na zahradě nebo na pláži.

Čtvrtý den se přistihnete, že zíráte do stromu. Ne do obrazovky. Normálně sledujete, jak se hýbe list. Dokonce zvažujete, že si ho vyfotíte… jenže… telefon je přeci tabu.

A vlastně se vám ho ani nechce hledat.

Pátý den zjistíte, že je úplně jedno, kolik je hodin. Důležitější je, že se stmívá, že někde

v dálce štěká pes a že soused rozdělává oheň.

 Najednou vám připadá úplně normální sedět na zahradě a koukat do tmy.

Offline není ticho. Je to jiný druh hluku. Šum větru. Křik z koupaliště. Radost dětí, že se tady vůbec nenudí. A jejich bláznivé nápady.

A někde mezi tím se intenzivně vkrádá pocit, že tohle je ono. Tenhle líný, pomalý, rozmazaný čas, který se nikam nežene.

Offline je vlastně takové nové all inclusive.

Má jen trochu jiný welcome drink: lesní vzduch a ticho.

Po pár dnech vám opravdu přijde jako luxus, že se nikomu nemusíte ozývat.

 Protože najednou zase víte, kde reálně jste.

Užijte si hezký offline čas

 

Planetárium

 Planetárium nedávno znovu otevřelo. 

Po dlouhé rekonstrukci. Nyní se prý jedná o nejmodernější zařízení široko daleko. 

Tak jsme se vypravili. Nakouknout pod pokličku, respektive pod kupoli. 

Vstupenky lze zakoupit jen online, asi aby nebyl přetlak. Respektive tak jsem to pochopila

 z instrukcí na jejich stránkách, ale ve skutečností fungovala i pokladna a evidentně nabízela

 i papírové lístky. 

Tak asi budu muset zapracovat na pochopení psaného textu. 

Nu, přišli jsme včas, podle dalších instrukcí, které byly dokonce zvýrazněné!

Předsálí narvané. 

Ječící děti, prázdninové rodinné výlety, zvídaví senioři, nadšení mladí i staří milovníci vesmíru.

Vzpomínám na své ojedinělé návštěvy před rekonstrukcí, tehdy sem asi chodily jen školy. 

A pár ztracených nadšenců, kteří bloumali poloprázdnou budovou. Alespoň tak si to pamatuji. 

Nyní je všechno jinak. 

Skoro pořád vyprodáno.

Plno.

Všechno veliké, barevné, světlé, digitální. 

Co se týká začátku, tak popravdě, úplně mě ta jejich organizace nenadchla, takový trochu chaos to byl... 

Asi teprve vychytávají mouchy

Příkaz zněl jasně, přijít dříve, jak již jsem psala. Důvod logický, že po zahájení do sálu nikoho nevpustí.

Tak jsme přišli včas, s předstihem a nic se nedělo. 

Je se postupně tvořila fronta, protože nikdo vlastně nevěděl, kolik je ten správný předstih a jak to bude fungovat.  Paradoxní bylo, že nikoho do sálu s předstihem nevpustili, naopak. Otevřeli přesně stejně až na danou hodinu,  kdy se celá fronta, co tedy přišla včas, mohla začít přesouvat do sálu. 

A tím se logicky začátek docela posunul, takže mi ta jejich výzva přišla docela kontraproduktivní a kapku mě rozladila. 

Ale pak už to byl zážitek. 

Bombastický.

 Ta technika je fakt úžasná, kam všude vás vezme. Najednou jste na místech, kam se dostanete jen ve svých představách, živě! Napříč vesmírem, galaxií až na samotný okraj stávajícího poznání.

K tomu fundovaný slovní doprovod, možnost dotazů.

Příběhů nabízí led planetárium povícero, dokonce vás někde bude provázet i Hurvínek. 

Můžete se ponořit i do tajů vzniku života, prostě nabídka je zatím velmi zajímavá, zájem veliký. 

Nás příběh Sluneční soustavy provedl od planet ke hvězdám a zakončil ve velkolepém prostoru Sixtinské kaple, což byla nádherná tečka na závěr. Je to místo, kam se stejně jako do vesmíru, běžně nedostanete, rozhodně ne tak, abyste měli prostor na takové detailní prohlédnutí. 

Prostě parádní tečka na závěr. 

Pak nás to vyplivlo do žhnoucí Stromovky, která nám dala na vlastní kůži pocítit, jak si to v té naší sluneční soustavě slunce diriguje. 

Na kopci

 Detektivka bez vraždy. 

Přesto napínavá, skvěle vypointovaná, čtivá. K zamyšlení. 

Bavila mě velice. 

Zdá se, že Jiří Březina bude můj další oblíbený autor. 

Na kopci je druhá kniha, kterou jsem od něho četla. A obě výborné! 

Na autorových webovkách jsem zjistila, že toho napsal mraky, tak je z čeho vybírat. Těším se tedy do třetice. 

Svěcení zvonu

 Hodětice jsou miniaturní vesnice nedaleko Neveklova.  

Středočeský kraj. 

A právě tady nedávno proběhla církevně kulturní akce, svěcení místního zvonu, které jsem se náhodně účastnila. Je to skoro ve stylu, že jedete kolem a najednou vám cinkne, že se tady děje něco neobvyklého. 

A tak se jdete podívat. 

Bylo to stylové. Na Petra a Pavla a v kostele svatých Petra a Pavla. Zvon tu údajně nebyl od války. 

Jsme také ve vystěhovaném kraji, vystěhování Neveklovska a Sedlčanska je tady samozřejmě věc známá, místní bolavé dějiny, ovšem do učebnic z nějakého prapodivného důvodu stále neproniklo. 

Podobně jako třeba oblast česko- polská, nebo Vitorazsko a celá řada dalších historických událostí, které formují celé naše dějiny, ovšem do všeobecné povědomí nepronikají. 

A tak nastávají situace, kdy v Těšíně stoprocentně neví o vystěhování Neveklovska, stejně jako většina ve zdejším kraji nic neví třeba o česko-polské válce o pohraničí, a nebýt Šikmého kostela, tak neví vůbec nic. Dějiny v učebnicích se točí jen kolem Prahy, centrálních rozhodnutí a hradních událostí, moc věcí z regionů tam nepronikne, což je škoda. 

Ale zpět k Hoděticím

Jejich kostel svatých Petra a Pavla byl tedy od války bez zvonu. A dnes přišel čas konečně pověsit zvon nový. 

S tím právě souvisí i slavnost svěcení. Překvapivě ji tady vedl Dominik Duka., byť ve spolupráci s místním farářem. 

Místní hasiči se chopili akce zavěšení. S pomocí jeřábu se pokoušeli trefit se do zvonice. A byli dobří, povedlo se. 

Dominik Duka pak odsloužil v místním kostele mši. 

A následovalo i občerstvení, zjevně z domácích zdrojů, výborné! Místní se celé akce chopili velmi nadšeně a hezky. 

Takže zajímavá akce na prahu léta. 

Svěcení zvonu jsem vlastně zažila poprvé. Asi lze jen doufat, že se  místní zvon znovu nestane obětí nějaké války. I když dnes už se asi zvony na zbraně nepřetavují, máme daleko sofistikovanější a ničivější zbraně. 

Tak ať prostě v klidu zní, když už se po tolika letech vrátil zpátky.