Na střídačku

Trochu přírody a trochu (víc) kaváren:-). Aby byla rovnováha.

Karlín

Má své neopakovatelné kouzlo

Matky

Občas se díky Haničce dostanu mezi skupinu současných matek. Musím konstatovat, že někdy je to docela výživné. A je to zcela jistě fenomén. Pravda, smečka od smečky se liší, někde se člověk cítí příjemně, někde dokonce i vítán, jinde ale jen tolerován, místy nevlídně, někde i nenávistně. Sem tedy ne, zde je naše teritorium.  A běda, když nezareagujete pohotově a nezměníte směr. Pak je váš pobyt na dětském pískovišti dost podobný nepříjemnému martýriu. A poslouchat ten slovní průjem vydrží opravdu jen silní jedinci, mezi které já opravdu nepatřím. Nu, jak říkám, některé současné matky, je to výživný pozorovací materiál. Někdy se do centra dění dostanu tak rychle, že ani nestačím smečku předem identifikovat. Onehdy jsem si vyposlechla, jak ambiciózní dívka využívá svého snadno nabytého mateřství k upevnění své majetkové základny. Vysvětlovala své podobně naladěné kamarádce, co všechno si nechá pořídit, než se „dá přemluvit“ k druhému dítěti.

„Dokud nebude to nové SUVéčko, může si o dalším nechat jen snít,“ glosovala tak nahlas, že neslyšet mohl jen hluchý.  „Nebo ten nový dům?“

Nakonec se obě dohodly, že nejlepší je chtít oboje, ale dřív než po dovolené v Karibiku určitě další těhotenství nepřipadá v úvahu.

Podobné exkurze do jiného světa jsou velmi poučné. Na zkušenou by sem mohli chodit například demografové. Jistě by je překvapilo, na čem všem závisí stagnující křivka současné porodnosti. Jeho překvapení může být úplně stejné, jako když zabloudí na opačnou stranu sociálního spektra, kde se rodí i kvůli sociálním dávkám.

Pravidelné exkurze do podobných myšlenkových džunglí by ale ledacos osvětlili i těm, co se snaží přijít na kloub upadající společenské morálce či nezvladatelnosti současné mládeže.

 Po několika náhodných návštěvách současných dětských hřišť si troufám konstatovat, že mnohdy jde opravdu o smečku. Projevuje se kolektivním smýšlením a nefalšovanou dravostí.

Dítě, které v tomto prostředí vyrůstá, lze předběžně zařadit na seznam jedinců, které bude v budoucnu postrachem pedagogů napříč celým vzdělávacím systémem. A lze takřka s určitostí tvrdit, že v dospělosti se tento jeho status příliš nezmění.

Děti si na hřišti, samozřejmě dle evropských parametrů, smějí hrát jen s jedinci sobě rovnými, případné vetřelce z jiných společenských vrstev tyto matky rázně selektují. Je to víceméně automatické nebo hierarchie v těchto prostorách panuje naprosto přesně.  Všechno je tak v pořádku, dokud se neobjeví někdo, kdo hodlá zažité normy nějak pozměnit. Většinou nevědomky, protože podsouvat dětem, že si vybírají kamarády podle společenského žebříčku již na pískovišti, je dost nepravděpodobní. Zde je prostor pro smečku těchto dravých matek. To, co v takovém případě nastává, že často rovná výbuchu jaderné bomby emocí. Exploze záludností, která vytryskne z této sevřené skupinky, bývá zaměřena bez rozdílu na děti i jejich doprovod. K fyzickému násilí sice přímo nedochází, ale bábovičky vytržené z rukou nebohého dítka k fyzické újmě většinou nemívají daleko. Argumenty typu, že jde luxusní hračky jejich bobánka a tudíž žádný jiný spratek na ně nemá co sahat…Některé matky si od neustupující tenze, která je evidentně stravuje, ulevují ještě pěknou řádku vulgarismů. Jinou reakci asi ani neumí, jde patrně o jejich letité nastavení.

Člověku až zatrne, když si uvědomí, kolik takových matek vychovává své potomky v podobném duchu. Jistě byly podobní exempláře vždycky, napříč dějinami, jen někdy to vypadá, že dnešní doba jim nadmíru svědčí a jejich procento je tedy určitě větší než malé.

Občas mě napadá kacířská myšlenka o tom, že zatímco na všechno u nás je třeba kurzu, razítka či nějaké osvědčení, na mateřství a rodičovství, pokud se zadaří oplodnění, které se takovým lidem většinou daří jaksi automaticky, není třeba ničeho. Vychovávej a starej se jak umíš.

Jenomže také vím, že nejlépe se vychovají sousedovy děti, proto do podobných situací moc nerýpu. Jen pozoruji. Takové to, video et taceo. Sleduji a mlčím (a občas trochu rýpavě píšiJ)

Mnichovo Hradiště

Dlouho jsem netušila, že toto půvabné nevelké městečko skrývá hrobku Albrechta z Valdštejna. Z nějakého záhadného důvodu jsem se domnívala, že je pohřben někde v Praze, asi v Senátu:-). No,spíš i na Jičín bych tipovala, když Valdice obsadili vězni. A ejhle, ono je to všechno úplně jinak. A tak Mnichovo Hradiště byl docela lákavý cíl. Město poměrně ospalé, zámek ovšem nádherný. A hrobka tu doopravdy je:-)

Cesta z města

Cesta z města, zejména na víkend, může být docela peklo. Myslím tím dopravní peklo. To v případě, pokud míříte za víkendovými radovánkami již v pátek. Většinou to tak nepraktikuji a dobrovolně si víkend zkracuji v tom slova smyslu, že odjíždím v okamžiku, kdy je větší pravděpodobnost sjízdnosti našich přeplněných, uzavřených, rozkopaných a jinak deformovaných komunikací. Leč, nejde to tak vždycky, tudíž někdy nastanou situace, které nazývám obzvláště adrenalinovým dopravním dobrodružstvím. To je tehdy, když chci odjet z města třeba hned v pátek. Příprava je podložena řadou vyzývavých otázek. Za jak dlouho stihnu cestu, kterou běžně jezdím slabou hodinu. Bude mi pět hodin stačit? Mám jet po dálnici nebo je bezpečnější nějaká okreska? Mám na takovou cestu dostatečnou zásobu tekutin, rychlého občerstven a hlavně trpělivosti? Nedalo by se to odložit? Když se to odložit nedá, zruším veškeré páteční odpolední aktivity, abych mohla vyjet co nejdříve, a s modlitbou na rtu se vydávám vstříc několika hodinám na D1. A je to peklo. Všichni, co znám, tvrdí, že raději nejezdí. Přesto je narváno. Jak tak počumuji kolem, protože v rychlosti deset kilometrů za hodinu se to dá, vidím, že takřka každý telefonuje či je zrakem víc na telefonu než na vozovce. Ono se to asi jinak nedá, ale ti telefonisté jsou tam pořád, i v té vyšší rychlosti. I ta nakonec nastane. Na dálnici se nakonec dá dosáhnout až čtyřicetikilometrové rychlosti. Nostalgicky hledím na příkazové značky, které podél dálnice vnucují sto kilometrů či osmdesát kilometrů v hodině. Takové rychlosti prostě na páteční dálnici nedosáhnete. Tak se vlečeme padesátkou a stále děkujeme bohu, že to jede. Míjíme řadu uzavírek, vykopávek či rozkopaných úseků. Ani noha tam nepracuje. Proč také, v pátek ve čtyři, co by tam dělali? Fakt, že jich tam mnoho není ani jindy snad už netřeba komentovat. Takže se řítíme už padesátkou, mnozí stále telefonují, což mě, notorického vyznavače pravidel, poněkud vytáčí, ale je to realita. Podobná panuje i jinde, nejen v Praze či na dálnici. Ucpaný je třeba i Benešov, typický svými extravagantně vyznačovanými kruhovými objezdy, které připomínají silnici někde v Bangladéši, takže dopravní dobrodružství stále trvá. Mnohé kresby na silnici jsou dešifrovatelné pouze místním, co zde jezdí denně, pro ostatní je to vždycky tak trochu kvíz, který se ale v koloně dá poměrně úspěšně vyřešit. Takže cesta z města nakonec vyšla. Dobu, co běžně dávám za padesát minut, protáhneme na tři hodiny. A to to takřka pořád jelo, nenastala situace, kdy celé odpoledne proparkujeme na dálnici. Víkend může začít, další cesta z města bude, až bůh ví kdy. Snad aby člověk začal uvažovat o vznášedlech, protože doprava je u nás vskutku tragická (i hromadná MHD stála v koloně, takže moudré řeči typu, že nechte auto doma, s námi to jede, jsou vskutku zbytečnéJ). Takže vznášedlo nebo pěší chůze. Možná i na koni někde lesem by se dalo. Jen na nejdražších dálnicích Evropy se jezdit nedá. A v pátek odpoledne už vůbec ne. 

Želvou proti zdi

Povídky od paní Daniely Fischerové. Šestatřicet uvěřitelných i neuvěřitelných povídek, píší na obalu. Já dodávám, že je to skvělé čtení.  Blahořečím náhodě, která mi tuto knížku přihrála. Opravdu vynikající. Víc v tomto případě říkat netřeba. 

                                           

Technické muzeum

V současnosti krom jiného nabízí zajímavou výstavu. O tělesných náhradách. Krom jiného, samozřejmě. Jen mě ta protetika nějak víc zaujala. A zubařské křeslo takřka vyděsilo, neb mi připomnělo mládí a tu hrůzu ze zubaře. Ale krom protéz je tu i film, kupříkladu. Či dějiny domácnosti:-)