sobota 16. prosince 2017

Baroko

Nikoli pro oko, ale na Hradě. Expozice barokní výstavy, která v této podobě již brzy končí. Využili jsme tedy nabídky a na komentovanou prohlídku se vypravili.  Za uměním, za zážitky a tak trochu i za adventní atmosférou centra Prahy. A vše se nám dostalo v plné míře. Baroko ve Schwarzenberském paláci je opravdu zážitek. Je zajímavé, že na tak exponovaná místa lidé nechodí, zatímco před palácem, na improvizovaném tržišti, se tísní davy. Já jsem tedy spíš ráda, mám radši prostor bez lidí, ale pro to umění je to škoda. Když přijedete kamkoliv do Evropy, všude jsou galerie narvané. Jen ta naše je taková Popelka. A přitom skrývá takovou krásnu nesmírnou. Hezký zážitek jsme to včera měli. 


















pátek 15. prosince 2017

Úhel pohledu

Zvýšení platů učitelů proběhlo. O patnáct procent. Mluvilo se o tom dlouhé týdny a měsíce diskutovalo se, zda to náhodou není moc. A zvládne to rozpočet? Kde se na to vezme? Podobných diskusí proběhlo mnoho, od počátku své pedagogické dráhy již nepočítaně.  Mnohde stejně k navýšení nedojde, neb na to nejsou peníze a tak se sebere osobní ohodnocení. Vlk se nažere a koza zůstane celá. Výplatní páska také, žádná radikální změna. Nijak mě to již nevyvádí z míry, je to pořád stejné. Leč nikdy neříkej nikdy. 
I letos mě dokázalo ledacos udivit. Třeba to, že nikdo neřeší, kde se vezme na odstupné poslanců, byť jde o jeden a tentýž rozpočet. A to vůbec nemluvím o těch poslancích, co si odpracovali čtyři roky a nyní končí. I tady mi odstupné přijde prapodivné, leč o tom psát nechci. Zaujalo mě ale aktuální odstupné těch, co ani do práce nenastoupili, a přesto odstupné dostanou. Dost velké, logicky. Kam se hrabe učitelských patnáct procent. Někteří jedinci prostě hned po zvolení odstoupili a tím pádem, aniž by byli v akci, dostanou tučné odstupné. Jiní byli zvolení omylem, nepřesností či bůh ví jak, stejně dostanou odstupné. Jedno je dle tisku dokonce až půl milionu. Tolik nedostane letitý kantor za rok práce ani po patnácti procentním zvýšení. Ale nikdo neřeší, kde na to rozpočet vezme, zda je to adekvátní či nikoli. Prostě co je doma to se počítá a bližší košile nežli kabát. Je prostě něco shnilého ve státě českém, myslím si já. Anebo se na to dívám ze špatného úhlu pohledu. Nebo alespoň z jiného…

čtvrtek 14. prosince 2017

Co vlastně učit?

Již roky se potýkám s otázkou, co by vlastně mělo být náplní učiva dnešních škol?  Ono je to totiž pořád sporné, nikdo si s tím neví rady a tak se naše dnešní škola od té z doby Marie Terezie moc neliší. Snad jen tím, že tehdejší školská reforma si ani v době vrcholného osvícenství nehrála na bůh ví jakou osvícenou myšlenku, ale naprosto pragmaticky sdělovala, že cílem školy je naučit lid obecní triviu. Tedy číst, psát a počítat. Nic víc si osvícená Marie Terezie od školní docházky neslibovala a ani to nepožadovala. My si na rozdíl od osvícené panovnice pořád něco slibujeme, nalháváme a vyžadujeme, přesto výsledek je více méně stejný. Škola děti naučí triviu, číst (ne vždy), psát (stále méně úspěšně), počítat (od zavedení pojmu dyskalkulie rozhodně ne se sto procentní, ba mnohdy ani ne s padesátiprocentní) úspěšností. Ale všechno je to zaštiťováno sofistikovanými dialogy o ŠVP, RVP a alternativních metodách ani nemluvě Jenže výsledek je tristní. Děti chodí do školy čím dál déle, umí toho čím dál měně – tím myslím ve srovnání s předchozími generacemi. Ty musely podstatnou část získaných vědomostí držet v hlavě či hledat v knihách (hodilo se tedy umět číst). To dnešní generace nepotřebuje, žije v jiném světě, s jinými možnostmi a schopnostmi (i neschopnostmi). Tak co tedy v té škole učit? Jak stanovit náplň těch mnoha dlouhých let, které je nutno strávit ve školní lavici, aby se nepřipravovalo na minulou válku? Těžko někdy někdo vymyslí něco jednotného, vždy už asi půjde o velkou různorodost, kterou současný svět přináší a preferuje. Mně by se třeba líbila cesta právě podle Marie Terezie. Povinnou docházku výrazně zkrátit, na dobu, kdy se opravdu naučí číst, psát (asi na počítači), počítat (asi na kalkulačce) a pak je vypustit do světa. Kdo se chce vzdělávat v nějakém oboru, ať si ho sám najde a vzdělává se dle svého uvážení. Kdo nechce, ať se zapojí do praktického života a ten ho naučí. Život by vždycky ten nejlepší učitel. A školy? Ty ať se přejmenují na to, co již nyní v podstatě mnohde jsou, na odkladiště dětí. Či lépe, něžněji, na čekárny, kde děti pod dohledem čekají, až si je rodiče vyzvednou a přivezou domů na přespání…. Jsem přesvědčena, že pak vzdělanost národa poroste mnohem rychleji, než když se všichni drží nějakého ŠVP, které je novým dogmatem. Když jsem kupříkladu chtěla na osmiletém gymnáziu změnit dějepis, aby se o pralidech dozvěděli v primě a pak se celé učivo rozdělilo tak, aby se co nejvíc času nechalo na moderní dějiny, nejde to. Z nařízení ministerstva musí děti absolvovat několik cyklů dějin, od pravěku do novověku. Asi, aby na ten bezpečný pravěk bylo dost času. A pak se divme jakési nenápadné vzdělávací frustraci……

středa 13. prosince 2017

Lucie

noci upije, ale dne nepřidá. Mám ráda ten svátek, kdy se vše nenápadně obrací k lepšímu. Kdysi se v tomto čase i vánoční svátky slavily:-). Dnes se slaví jen svátek Lucie, lucky myslím, nikde nechodí. Nebo já je alespoň nikdy nepotkala. A tak všem světlonoškám Luciím vše nej:-) A zdatně upíjejte:-)

úterý 12. prosince 2017

Bez povědomí

O zákulisí událostí jen tak lehce glosuji spadlou lávkou v Tróji. Chodíme vedle s Tobiášem na cvičák, takže její torzo máme pravidelně na očích. Svého času jsme se tam i procházeli a jak vidno, nechybělo mnoho a mohli jsme i plavat. Lávka prostě spadla. Jen tak.  I přesto, že podle údajů v tisku před nedávnem byla někým v rámci revize označena za funkční. Podobně jako spadlý rentgen v nějaké nemocnici, který před časem dokonce zabil nějakou paní. Ten byl podle informací veřejně dostupných dokonce v záruce. A pak spadl. Stejně jako trojská lávka. Nekvalitnost materiálu, konstatuje se v tisku. Napadá mě, zda to není také nekvalitnost něčí práce? Prostě mám něco zkontrolovat, ale co bych se namáhal, hlavně když dostanu zaplaceno, ono to nějak dopadne. Vždycky to nějak dopadne. A jednou ale ne. A pak je z toho tragédie. Jsem zvědavá, jak postoupí vyšetřování a zda z něho bude nějaký relevantní závěr.  O Praze se mluví víc, než té nemocnici, která jen tak proklouzla sdělovacími prostředky. Ale i za práci, instalaci a bezpečnost rentgenu by měl být někdo zodpovědný? Stejně jako za ten mostíček? A kdo ví za kolik dalších věcí, o kterých nevíme. Dosud mě tak nějak nenapadlo, že když jdu na rentgen, ohrožuje mě i něco jiného než jeho paprsky, stejně jako že se mám bát procházet o pražských mostech, abych se náhodou nezřítila do Vltavy. Když o tom ale tak uvažuji, třeba Libeňský je na tom podobně a jak dlouho trvalo, než někdo našel odvahu ho zavřít a něco dělat. Ono jich asi bude mnohem víc.  Jen se pořád čeká, až to spadne. Nebo někoho přimáčkne a zabije. Je v tom i to, že kvalitní fortelná práce se dnes již nenosí, stačí si připomenout tzv. kurvítka do přístrojů, jejichž smyslem je, aby se stroj rychle zničil a byla poptávka po novém. Jestli je tomu tak i s mosty, rentgeny a dalšími věcmi pro veřejné užívání, pak pán bůh s námi a zlé pryč…









pondělí 11. prosince 2017

Sovy ve škole

Mnozí akční a neúnavní reformátoři našeho školství již mnohokrát prezentovali svůj revoluční názor o brutálním začátku školního vyučování. Podle nich dítě školou povinné v osm hodin ráno ještě spí a nutit ho do nějakých intelektuálních výkonů je rovno psychickému, ba i fyzickému násilí.
No, něco na tom je.  Jenom nevím, zda podobné teorie rozvíjejí lidé, co jsou ze své vlastní podstaty tzv. sovy, či zda platí i pro skřivany? Mělo by se v takovém případě školní vyučování rozdělit na směny? Nebo vytvořit kompromis a začínat třeba v devět, kdy sovy už mžourají a skřivani jsou stále ještě plni energie?
Myslím, že jde o problém, se kterým si nikdo nejen neví rady, ale vlastně ho ani nikdo nechce řešit. Je to údajně už od dob císaře Františka Josefa tak pevně zažité, že vyvrátit návyk začínat v šest hodin ráno práci v továrně a v osm ve škole je takřka nemožné. Na druhou stranu nevnímání biologických hodin může být na závadu při porovnání statistik. Národy, které si rády přispí, mají údajně vyšší IQ.!
Tedy bude třeba nastolit otázku, co je důležitější, zda konzervativní návyk či flexibilní novoty? Pozdější start do maratonu pracovních povinností má totiž řadu nesporných výhod, ale také jednu zásadní nevýhodu. Ve škole musíte být dlouho do odpoledne, což v zimním období znamená, že jste tam do tmy, či-li vlastně do noci.  
Podle mého by i tak bylo lepší, kdyby výuka začínala až po desáté dopolední. Aby se dítě nemuselo potácet do procesu s očima ještě zalepenýma a mozkem v hlubokém útlumu. Ostatně, o pedagogickém sboru lze bez nadsázky tvrdit totéž.
Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby každý mohl začínat podle svého vlastního biorytmu. Jenže do takového stádia demokracie naše společnost ještě zdaleka nedospěla. A nejen naše. Přitom adeptů na takto pohyblivou dobu vyučování by bylo víc než dost.  Jak v řadách žactva, tak i mezi kantory. Jeden kolega ze střední školy mi před časem vyprávěl, že když musí učit první hodiny, tak na sebe se studenty jen tiše koukají. Časem jejich symbióza dospěla do takového stadia, že snad i kolektivně podřimovali. On pak vždycky vkládal své pedagogické naděje do práce po obědě.
 Rozuměla jsem mu víc než dokonale. Sama také podávám nějaké smysluplné výkony až v pozdějších hodinách. Přesně podle bonmotu, že ať  vstávám v kolik chci, probouzím se v jedenáct hodin. No, nebylo by krásné, začínat školu hodinu před dvanáctou? Pravda, nekončilo by se ve dvě, ba ani ve tři, ale zato by se udělalo mnohem víc práce.
Nelze ovšem vyloučit, že kolem čtvrté by zase začali odpadat skřivani, kteří by to měli stejně, jako se my sovy cítíme v osm ráno.
   Vracíme se tedy obloukem k flexibilní vyučovací době, podle vlastních biorytmů. Uznávám, že v běžném životě tato teorie není moc upotřebitelná, leč v umělých podmínkách českého školství by tento experiment mohl zapustit kořeny. Možná by se tak zvýšil zájem o studium a školy by ztratily pověst likvidátorů kreativity a fantazie. Otázka je, co by na to říkali rodiče. Byli by pro nebo by to natolik zásadně narušovalo rodinný provoz, závislý na pracovní době dospělých, která by měla kopírovat pobyt dětí ve školních zařízeních?
Předpokládám, že tady by vznikl zásadní třecí bod, který se ve finále ukáže jako neřešitelný problém a vše tak zůstane při starém.

Trošku problém by byl i s množstvím odučených hodin, které neustále narůstá. Ti, co by začínali později, by tak končili takřka o půlnoci, tudíž bychom se obloukem vrátili k zásadní premise současného školství, a totiž k faktu, že kvantita bývá zaměňována za kvalitu. Děti  sedí ve školách dlouhé hodiny, mnohdy naprosto zbytečné hodiny. Takže ve finále fakt, že si ráno během prvních dvou tří hodin trochu zdřímnou, nikterak nevadí. Snad jen, že doma v posteli by to bylo příjemnější a efektivnější.  Leč na sovy a skřivany se u nás nehraje. Ani fakt, že sovy jsou vlastně diskriminovány, nikoho nezajímá. Je to tady prostě jak za císaře pána. Minimálně v otázce vstávání a začátků školního vyučováníJ

neděle 10. prosince 2017

Hana

Nějak mě ten román přitáhl svým názvem. A jeho anotace je víc než-li zajímavá, tudíž dnešní nedělní čtení je jasná volba. Nejdřív pohádky s Haničkou a pak drsná Hana u druhé adventní svíčky.