Psí školky

Pejskové mají dneska servis, o jakém se někdy nezdá ani některým dětem. I do školky mohou chodit. Přemýšlela jsem o školce pro Tobiáše. Že by se socializoval s ostatními psíky. Ale nakonec zvítězil cvičák. Protože socializaci s ostatními potřebuji hlavně já, abych ho moc nerozmazlila. Tak vyrážíme na Císařskou louku. Podle obrázků ale mezi samé vlčáky. Takže to asi bude hodně velké dobrodružství. No, uvidíme. Pokračování příště, jestli to vůbec přežijeme:-)

Voličský průkaz

Volby mimo bydliště jsou jednoduché. Pořídíte si voličský průkaz a volíte. Taková je teorie. Ovšem strom života má i vedlejší výhonky. Třeba vydání průkazu je dost byrokratický vopruz, alespoň u nás tomu tak bylo. Pak vyvstane zásadní otázka, koho volit? Budu v těch Kotěhůlkách, ve kterých se během voleb náhodně nacházím, volit úplně jiné lidi, tedy tamní domorodce, či zda si mám vézt svoje volební lístky, abych kdesi na Vysočině hodila do urny pražské kandidáty? Chvíle bádání nastolené otázky vysvětlila, ale nebylo to tak úplně snadné. Stejně jako dotaz, jak je to v zahraničí? To musíme do hlavního města? Když jsem někde na ostrově, tak je to kapku komplikovaný dovolenkový výlet. Leč, je tomu tak, takže je asi nejlepší v době voleb nikam nejezdit. Pokud tedy volíte či volit chcete. Protože nevoličům to může být srdečně ukradené. Asi jako vše, když nejdou volit, ale to bych se pouštěla do takřka sociologických debat, což nechci. Chci se jen pozastavit nad složitostí systému, což je v době virtuálního života dost prapodivné. Jako by se nedalo volit elektoktronicky. Nedalo. Někde to jde, třeba v Estonsku, jinde ne, třeba u nás. A tak hurá pro voličský průkaz. Nebo zůstat hezky domaJ

Válka generací

Jednou z utopických sci fi představ o budoucnosti je válka generací. Lidé se dožívají vyššího věku, dětí se rodí výrazně méně.Lze zachytit i vizi, že se bude plíživě šířit nenávist mezi generacemi. Mladí budou mít pocit, že na ty staré dělají, ti jim zabírají místo, zatímco ti staří budou cítit křivdu, že po celoživotní dřině zažívají jen nevděk a opovržení. Že jejich dožití není důstojné. Lze si to představit docela dobře, byť se o tom stále mluví jako o sci fi. Kolem mě se mladí lidé většinou chovají ke starým hezky, ale jak známe, všichni žijeme v určité bublině. V bublině podobného smýšlení, naladění i názorů. Když ale občas vystrčím nos mimo svou bublinu, zjišťuji, že někdy to ani sci fi být nemusí, že realita se někdy těm temným vizím podobá.Někdy to živí média, někdy frustrace, jindy nevýchova v rodině. Své si řeknou i sociální podmínky a samozřejmě prostředí, ze kterých se podobné názory šíří dál. Kult mládí je zatím prosazován takřka všude. Jako by mládí byla zásluha...No, uvidíme, jak to bude dál, co přinese budoucnost, na kterou si nyní zaděláváme. Pravdou je, že i ve své bublině občas zažiji překvapení. To když jako hodnocení jedné autorky zazní věta: "To je ale jiná generace, tu neznám!" Kapku mě to zaskočilo, hlavně proto, že to znělo dost pohrdavě. Jako by generace třicátníků měla pocit, že svět začal až kvůli nim. To je sice klasický pocit všech mladých, ale měl by se časem kultivovat a přetavit v něco jiného než je přezíravost mládí. Z druhé spektra mohu třeba konstatovat, že když jsem chystala Akademii slova, chtěla jsem pro děti mladé umělce. S tou myšlenkou, že si věkově budou více vyhovovat. A většina mladých, které jsem oslovila, ani neodpověděli. Nebo velmi arogantně, ve stylu, že do škol oni nechodí. Zatímco ti starší měli úplně jiný přístup. A třeba taková Iva Pekárková si na naše studenty udělala čas i během jediného měsíce, kdy si zaskočila do Čech. Tak nevím, kam ta přezíravost patří a jak to s těmi mezigeneračními vztahy je. Nejlepší je možná nevykukovat ze své bubliny:-). Ale i tam hrozí nebezpečí. Protože strohým a nezpochybnitelným faktem je, že generační rozpor je a bude. 

Stačí kapka...

špatného benzínu a najednou stojíte na dálnici. Tam není překvapivě kolona, ale vy stejně nejedete. Asi ze zvyku, že na české dálnici se víc stojí než jede. Palubní deska rozsvítila nějakou záhadnou kontrolku a auto se aktivně zapojilo do protestní stávky. Za lepší a kvalitnější pohonné hmoty. 
Myslela jsem, že jsem dost opatrná, tankuji jen u ověřených stanic a většinu jen v Praze. Pak jednou nestíhám,když se prokoušu mlhou, tak natankuji někde mimo Prahu a ejhle. Následek se dostavil. Takřka okamžitě. Nejede to. Je to úplně proti všemu. Jedu k pumpě, abych mohla jet v klidu dál. A od pumpy to nejede. A natankovala jsem správný benzín, nikoliv diesel do nafťáku či naopak, jak se samozřejmě logicky nabízí. Ani žádný podezřele levný. Spíš nehezky drahý....
Ne, tam problém není. Je prostě ve špatném palivu. Nu, zjevně nějaký ten adrenalin musím mít, jinak by to prostě všechno bylo příliš fádní. A jak vidno, opatrnosti není nikdy dost, prostě stačí kapka a všechno je rázem jinak...:-(

Palladium

Pojem "PALLADIUM" většina obyvatel Prahy spojuje s nákupním centrem. Mladá generace stoprocentně. Že existuje i chemický prvek palladium možná někdo krátce před maturitou tuší, že existuje pojem palladium země české je takřka devadesáti devíti procentům utajeno. Podobný osud potkaly renesanční arkády, které také děti znají jen jako obchodní centrum. A vlastně i Bauhaus jako výtvarnou výmarskou  školu z počátku minulého století asi nikdo nezná.Smutná daň komerční době.
I z toho důvodu mohla být dnešní přednáška v rámci Hovorů, kterou vedl pan profesor Royt, pro mnohé takřka objevnou. A byla. Pro mě to bylo jedno z nejlepších setkání, které jsme zažili. Prošli jsme si barokní krajinu, vysvětlili mariánský kult a problém mariánského sloupu,dotkli se českých patronů i důkladně si vysvětlili, jak je to s tím palládiem země české. Na přetřes přišla i bájná česká knížata ,Crha a Strachota, čili Cyril a Metoděj a plno dalších zajímavostí z naší dávné minulosti  i žhavé současnosti. 
Výborné setkání 

Sám doma

Není moc často. Ale když je, tak velmi, velmi neochotně. Vždycky se za tu samotu nějak pomstí. Už dvakrát zlikvidoval kabely, naštěstí nikoli pod napětím, protože v jeho dosahu je vždy elektřina vypnutá. I tak to je docela škoda. Stejně tak jeho likvidace koberce a občasné atentáty na boty, které zatím nerozkousal, ale vždy fikaně schoval. Vždycky na sebe všechno prozradí, protože kdykoli něco provede, tváří se velmi provinile. Zachariáš to měl podobně, jen ta jeho destrukce bývala zaměřena spíš na kolemjdoucí. Tobiáš je pro kolemjdoucí, lidi i psi, miláček, je vlídný a vstřícný, což Zachariáš tolik nebyl. Ale ten nám zase nic nerozkousal. Tobiáš jde po těch kabelech, tak uvidíme, kolik nových prodlužovaček bude třeba ještě koupit. Či jak dlouho budou viset někde u stropu. Tobiáš je prostě svůj.  Je to jezevčík se vším všudy. Blíží se mu pátý měsíc, což je v psím životě asi již puberta na dohled. Tak jsem zvědavá, co všechno nás v psím světě ještě čeká. Tobiáš totiž umí překvapit. Každý den. 

Dopisy, které nikdo nečetl

A kniha, kterou čtu, je emoční bomba. Alespoň mně se tak jeví. Umocněna podzimní náladou ji vnímám jako jednu z nejlepších, kterou jsem v poslední době četla.