Neznámé telefonní číslo

Nedávno jsem měla dost často zmeškané hovory. Neznámé číslo volalo několikrát denně, vždy tedy v nevhodnou dobu, ale dost vytrvale. Nevolám neznámá čísla zpět a tak mi dlouho zůstalo utajeno, kdo mě tak intenzivně nahání.  Až přišly jarní prázdniny. V půl deváté ráno neznámé číslo. Zvednu to. A ejhle, průzkum trhu.

No, bývaly doby, kdy jsem se v tomto směru moc nevybavovala.

„Jsou to také lidé, musí se nějak živit,“ přesvědčil mě jeden altruista a od té doby je minimálně vyslechnu. A někdy s nimi i vedu vlídnou konverzaci. I tentokrát jsem byla vstřícně naladěna. Jsou prázdniny, ráda napomohu někomu v jeho pracovním úsilí. Žena se mi mile představila a upozornila, že náš hovor bude nahráván.

Ano, vím a akceptuji.

Průzkum se týkal poslechovosti rozhlasových stanic.

„ Co z toho tedy bude vyplývat?“ ptám se i nadále vlídně. Paní ovšem vlídnost ztrácí, dost odsekává, že jde o statistiku.

„ Dobrá tedy,“ souhlasím a vyčkávám dotazy. První se rozhlasu moc netýká, žena vyjmenuje několik profesí, ve kterých nesmím pracovat.

Nepracuji.

„Kolik je vám let?“ pokračuje monitorovaný dialog.  Tady se zarazím já. Neumím moc zveřejňovat věk, a také ani nechci.

Poctivě to ženě vysvětlím, že nechci udávat svůj věk.  To už jí ale asi pěkně lezu na nervy.

„Musíte!“ Sdělí mi úsečně.

„Já ale nechci,“ ještě se brání.

„Prostě musíte, bez toho se nehneme dál!“ trvá na svém žena na druhém konci drátu (lze toto spojení v mobilní době ještě vůbec používat? Dráty tam přeci dávno nejsou….)

Chvíli se cukám, ale statistika je statistika, tak jí nějaký věk řeknu. Něco si vymyslím. A suše do telefonu sdělím, že je mi 62 let.

A lehce se usmívajíc do telefonu podvědomě čekám jakousi lichotku, jako že mám mladistvý hlas na ten věk, či že by to podle hlasu netipovala nebo prostě jen nějakou další otázku.

„Aha, ozvalo se z druhé strany. „Tím pádem pro nás nejste relevantní !“ ( rozuměj, tím pádem nás nezajímáte) a telefonát byl ukončen!!!

Tak to mi tedy sklapla čelist. V době přehnané politické korektnosti vám při zjišťování poslechovosti rozhlasových stanic na férovku napálí, že jako starý posluchač je nezajímáte! 

Tahle země prostě není pro starý!  

P. S. A pak mě napadlo, že pokud si někdo ve statistice vyčetl, že dnešní mládež poslouchá rozhlas a že třeba nějaký průzkumem ještě zvýší procento mladých, co poslouchají rozhlas, pak tedy statistice asi moc nerozumí. Ale to je zase jiný příběhJ. Jsem zvědavá, co se dozvím, až zase někdy laskavě a vlídně přijmu hovor z neznámého číslaJ

 P.S. 2. Teď i také leží v hlavě, co bych se dozvěděla, kdybych řekla svůj skutečný věk. Ale asi by to bylo stejné:-)

Krtek

„Máte krtka?“ pokusila jsem se zakoupit v jedné z letenských drogérií agresivní čistič odpadu, nesoucí název černého hmyzožravce. V regálu jsem ho nenašla. Obsluha mému dotazu moc nerozuměla, dle našeho lámaného dialogu šlo poměrně zdatně rozpoznat cizince z východu, který česky takřka neumí. Nu dobrá, má zde asi pouze dohlížet, znalosti řeči patrně netřeba. U pokladny seděla slečna s podobným přízvukem, byť mluvila výrazně lépe. Asi i něco rozuměla, protože se mi snažila vyhovět. Zpoza pultu vylovila hrneček s krtkem. Jiné postavičky prý nemají. Nu, nenakoupila jsem. Úspěch jsem zaznamenala až v pořadí v třetí prodejně a krtek na čištění odpadu je již doma. Poměrně humorná historka, leč přivedla mě ke krátkému zamyšlení o multikulturním světě. Ten letenský mikrosvět je takovým jeho miniaturním odrazem. Plno kebabů, vietnamských jídelen, čínských bister ruské klientely a cizojazyčných zaměstnanců. Nechci, aby to vyznívalo jako nějaký xenofobní výkřik, v reálu nic proti těmto lidem nemám, jen si kladu otázku, kam se poděli čeští pracující?  Ti odešli dál na západ? Nebo nepracují? Hodně viditelné je to kupříkladu v medicíně, na jiného doktora než slovenského či ruského jsem už dlouho nenatrefila. Ale zdá se, že je tomu ve všech oborech. Ostatně, sama mám několik známých, co pracuji v Německu. Musí prý ovšem brilantně hovořit německy, nelze prý pracovat ve službách a nerozumět, co po vás někdo chce.  Ovšem výdělky jsou tam oproti těm českým úplně jiný levelJ. Sem tedy globalizace nezasáhla, minimálně ne v tom směru, aby výdělky byly globalizované, tedy přibližně stejné. Takže takový doktor tady vystuduje a vydělávat jde jinam.  Dál na východ to mají asi podobné, ba ještě těžší, tamější doktor tady někdy i zametá chodníky. Nebo hlídá v supermarketu, takže proč by se učil česky, že ano? Je to prostě celé takové postavené na hlavu. Nebo, řečeno jazykem současnosti, takové multikulturní. Otázka je, nakolik jsou takoví lidé, hnaní z východu na západ, spokojení a nadšení tímto trendem. A k tomuto myšlenkovému galimatyáši mě přivedl jeden malý krtek. A to jsem ani nechtěla krtkovat, ani jet krtkem ani krtkův dort. To by teprve byl mazecJ

                                                                     

Profesionalita

Nedávno se někdo ptal, co si myslím o profesionalitě. Donutilo mě to k hlubšímu zamyšlení. Ne snad, že bych nevěděla, co profesionalita je, ale že jsem váhala, zda je namístě shovívavost či spíš nesmlouvavost.

Začala jsem porovnávat. Lze říci třeba o lékaři, který bravurně operuje a zachránil mnoho životů, ale k pacientům se lidsky chová jako barbar, že je neprofesionální? Neb je jenom buran bez vychování a empatie? To vnímám trochu jako nejednoznačné, protože se asi radši svěřím do rukou člověku, který fakt umí než tomu, který jen uhlazeně mluví, byť si, tak trochu naivně, myslím, že profesionál by měl zvládat obé. Představa, že se doktor ke mně chová, jako ke kusu hadru mi vždycky připadala dost děsivá. Ale mnozí by jistě mohli vyprávět….

Může o sobě prohlašovat reportérka, která nám během pohřbu pana Munzara sdělila, že nad Národním divadlem přeletí rakev (pardon letadlo), že je nadanou profesionálkou? Jistě, v tomto případek je výsledek spíš humorný a baví se tím celý internet, což už jistě samo o sobě je velký trest. Dejme tomu, že jde o přebrebt daný i nervozitou. Jenže takových rétorů je mediální prostor plný, nějaká gramatika už dávno nehraje roli, k tomu přibývá zakoktávání, opakování a velmi často i fatální neznalost toho, o čem mluvím. Nějaké ověřování a zjišťování je asi příliš náročné a zdlouhavé. Pravda, jsou výjimky, ale ty většinou jen potvrzují pravidlo. A tak si říkám, jakou váhu má profesionalita v tomto světě, který je tolik na očích?

Jsme obecně nakloněni tomu, být přebrebtům tolerantní. Vždyť kdo z nás má v tomto čisté konto? Já třeba onehdy v autoservisu zaníceně vysvětluji panu opraváři, že mi nejde stahovat zrcátko u řidiče. On, s profesionálně vážnou tváří pokyvuje a laskavě se přeptá, zda náhodou nemyslím okýnko u řidiče? Samozřejmě, ale protože myslím i na otázku, proč se mi nevyhřívá boční zrcátko, spojím dvě věci dohromady a výsledkem je nestahující se zrcátko. Opravdu výkon. Tam byl pán profesionál, nepoklepal si na čelo a nesetřel mě, ale s úsměvem mě navedl na to, co vlastně chci. Mám v hlavě i svůj školní přebrebt, kdy jsem u žákovské neznalosti (nutno podotknout, že opakované), dost důrazně konstatovala, že další nedostatečná mu zásadně zhorší průjem.  Samozřejmě jsem měla na mysli průměr, leč podvědomí či bůh ví, co si dělaly své. Neprofesionalita, lze suše konstatovat. Nikoho ale neohrozila (troufám si tvrdit, že ani v duši onoho studenta nic nenapáchalaJ,) ale tím pádem nemohu kritizovat letící rakev, protože kdož jsi bez viny…. Mohu se ale zamyslet nad profesionalitou obecně a nad mírou tolerance, kterou k její absenci nabízíme. Většinou se k ní postavíme buď humorem, nebo pasivitou (případně si zanadáváme někde v ústraní). Málokdy důsledně profesionální přístup vyžadujeme.  Doktor nás dobře odoperuje a že je hulvát s tím nic nenaděláme. Řemeslník skvěle opravuje, a že neumí přijít včas a udělat práci v termínu, co my s tím? Prodavačka toho má tolik, neošidila nás, tak co je mi po tom, že se neusmívá a ještě po mě štěká?  MHD mě doveze, tak co, že někdy přijede pozdě, narvaná či plná nějakých individuí, které už od pohledu vypadají nebezpečně? Kdo by to hlídal, že?  Pračka se rozbije hned po záruce, tak koupíme novou, proč by také měla vydržet nějak dlouho? A tak bych mohla pokračovat do nekonečna.  Možná by se o profesionalitě či stavovské a cechovní cti mělo víc hovořit a ještě víc ji vyžadovat. Protože jen tam, kde je poptávka, vznikne i nabídka. Jenže když hitem současnosti je víc, rychleji a hlavně po povrchu, tak nevím, nevím…. Ale možná se tak nějak neprofesionálně mýlím. Protože mýlit se profesionálně bych opravdu nechtělaJ    

Bez aut

Nejsem žádný odpůrce automobilové dopravy, to spíš naopak. Ale najít zákoutí v podvečerní staré Praze bez aut znamená zažít jakési chvilkové kouzlo:-). Takhle nějak to tady kdysi vypadalo:-)

Jak jsem chtěla daňový odpočet

V loňském roce jsem podlehla nevyvratitelným argumentům, že čas nezastavím a že je, vzhledem k věku, třeba myslet na důchod a platit si nějaké důchodové připojištění. Bez ohledu na riziko, že peníze někdo vytuneluje, si na důchod spořím již dlouhá léta, leč jde o částku takřka symbolickou. Je čas částku povýšit, souhlasila jsem a stanovila její výši na takřka závratné tři tisíce korun.  Po této rozhodovací fázi jsem se svou „ vyspělou finanční gramotností“ usedla k internetovému bankovnictví, abych tedy upravila trvalý příkaz. Z vrozené lenosti jsem ani nevyhledala smlouvu a pátrala podle výše odcházející částky. Jelikož se shodovala jediná, zdálo se vše snadné a nad slunce jasné. Několika kliky jsem změnila výši trvalého příkazu a v duchu se pyšnila tím, jak jdu s dobou a jsem moderní a flexibilní. Stalo se loni na jaře. Nyní, v únoru, se začala připravovat daňová přiznání. Čekám na potvrzení z banky o daňovém odpočtu. Nic nechodí.  Termín se blíží, proto mě naše paní účetní žádá, ať tu banku popoženu. Opět tedy usedám k internetovému bankovnictví, potvrdím si, že peníze odcházejí a píšu do banky. Na první pokus jsem si banky spletla, takže jsem se dožadovala potvrzení v bance, kde nemám žádný účet! Paní ale vypadala, že je na podobné intelektuály zvyklá a nijak ji to nerozhodilo. Na druhý pokus jsem se trefila, ale paní mi suše oznámila, že sem žádné peníze nechodí a na moji minimální částku, kterou sem platím, žádný daňový odpočet nedostanu. To mi tedy spadla čelist. Chvíli jsme se dohadovaly, jako že to není možné, ale bylo mi jasné, že banka se asi mýlit nebude. Nastala fáze takřka detektivního pátrání, kam tedy ty peníze posílám. Až paní ze Spořitelny, kam jsem musela potupně zavolat, mi sdělila, komu onen účet patří. Pražské plynárenské!

Ano, výše mé zálohy byla stejná jako výše penzijního připojištění, které mi ale rovnou posílají z práce, takže nejde přes můj účet, což jsem při svém rozhodování o změně záloh velkoryse pominula. Nu, to asi v Pražské plynárenské koukají na výši záloh, které jim z vlastního rozhodnutí posílám. Naštěstí i tamější paní měla pochopení, byť se s tím asi ještě nesetkala a uklidnila mě, že formou přeplatku se mi peníze vrátí. Uf. Jen ty daňové odpočty nebudou.

Za blbost se prostě platí. Díky bohu, že letos ještě nejdu do důchodu a snad tedy ještě něco málo našetřím. 

P. S.

Příběh s knihami, respektive tedy z knihkupectví, má své p. s. Ve své kritičnosti vůči ostatním jsem pozapomněla na svoje vlastní nedostatky, třeba na nesoustředěnost, nepozornost či lajdáctví. V zápalu nakupování a kritického pohledu na otrávenou prodavačku jsem koupila knihu, kterou již doma máme. Zaměnila jsem římskou dvojku za trojku a ejhle, doma se tak ocitly dvě dvojky. Poměrně drahé dvojky, jedna za pětistovku. Nezbývalo tudíž, než se vydat na opravnou misi. Znovu do jámy lvové. Za pultem mladinká prodavačka. Asi zde jiné nezaměstnávajíJ. Nebyla to tatáž, tahle byla snad ještě mladší. Ale nedívala se na mě stylem, co tady jako otravuji. Naopak. Milá, vlídná, usměvavá. O knihách věděla tolik, že jsem žasla. Můj omyl nijak nekomentovala, knihu vyměnila za tu se správnou římskou číslicí a ještě mi popřála hezký den.  A já znovu objevila Ameriku, jak také jinak. Že je to vždycky a všude (a v každém věku) jen a jen o lidech. A také jsem si potvrdila svoji nastupující stařeckou sklerózu a sklony k morouství a karatelství. Takže snad je ještě čas se nad sebou zamysletJ. Třeba s vyměněnou knihou v ruce.

Vášně mysli

IIrving Stone v tomto monumentálním románu přiblížil života Sigmunda Freuda. A vylíčil ho bravurně, jak to ostatně Irving vždycky uměl. Přestože o tomto psychiatrovi něco vím, kniha mě pohltila a bavila. Asi i proto, jak mapuje Vídeň, kterou mám ráda. A samozřejmě, Freudův životní příběh je vskutku impozantní. A nejen proto, že Freude, Freude, vždycky na tě dojdeJ. Spíš proto, že proniknete do jeho zaujetí, vytrvalosti a odhodlání.  Je to bichle, proto také od Vánoc chvíli trvalo, než jsem se k ní dostala a posléze ji přečetla. Ale šlo veskrze o hezký čtenářský i historický a vzhledem k Vídni i objevovatelský zážitek.

                                  

A krom této Vášně mysli ještě dnes také hodně myslím na svou tetu Jarušku. V roce 1979 odešla. Ve čtyřiceti letech.  Strašně brzy. Napadá mě, zda by jí dnešní medicína dokázala zachránit? Ale to jsou moje vášně mysli, vlastně zbytečné, ale těžko se jim ubránit. I když ve finále mohu jen zapálit svíčku a vzpomínat.  Je to letos kulaté výročí, takže tak nějak zakulaceně smutnější.  I takové mohu být vášně mysli.