Čím je zajímavý prosinec?

Třeba staročeským názvem prasinec? Nikoli jako eufemismem pro některé aktuální události, ale jako výrazem shrnujícím množství zabíjaček v tomto období. Víc si ho ale logicky spojujeme s adventem a vánočními svátky. Znalci a milovníci folklóru navíc mohou během adventních dní slavit či připomínat kde co, není to jen Mikuláš, ale logicky i Barborky, Ambrož, Lucky a jistě by se našlo i mnoho dalších oslavných rituálů, kterými lze zpestřit čekání na Vánoce.  Nebo na slunovrat, každému podle jeho gusta. Ale  prosinec třeba nabízí í historické výročí bitvy tří císařů, tedy slavné bitvy u Slavkova, kde Napoleon drtivě vyhrál

a začal psát nejslavnější kapitolu své oslnivé kariéry. V roce 1805, tedy před nekulatými 216 lety, zde porazil ruského cara a císaře rakouského Františka, do jehož rodiny se o několik let později přiženil. Jeho budoucí nevěsta, Františkova dcera Marie Louisa, byla v době bitvy u Slavkova sotva čtrnáctiletá. Doma ji učili, že Napoleona je nutné nenávidět. O pět let později ji za něho provdali. I to byl svým způsobem docela“ prasinec.“ Není divu, že manželství nebylo z nejšťastnějších, byť potomek z něho vzešel. Byl to v podstatě nešťastný mladík známý pod přezdívkou Orlík, který se dožil pouhých jednadvaceti let. Když se ale vrátíme ke slavné prosincové bitvě u Slavkova, respektive u Austerlitzu, tak je na místě připomenut, že byla druhého prosince a je vnímána jako jedna z největších bitev na českém území. Zajímavé mi vždycky přišlo, že tady Napoleon docela drtivě porazil slavného ruského maršála Kutuzova, který mu to o sedm let později vrátil i s úroky. Ruské tažení v roce 1812 předznamenávalo Napoleonův pád. I tehdy to bylo v prosinci. Lze tedy s určitou nadsázkou říci, že Napoleon v prosinci začal i skončil se svými úspěchy, byť doslova tomu tak není. Přesto je prosincová bitva u Slavkova natolik slavná, že dodnes bývalé bitevní pole navštěvují „lovci pokladů“, kteří se svými detektory hledají kovové pozůstatky dávného masakru.

A nacházejí, knoflíky, náboje, sponky a spoustu dalších artefaktů připomínajících prosincový den, kdy na slavkovském bojišti zemřelo skoro dvacet tisíc lidí. Čím že obloukem křečovitě vracíme k úvodní zabíjačce, byť toto byl spíš masakr. Pravda, do adventového rozjímání se takové úvahy dvakrát nehodí, ale zase je svatou pravdou, že i takové věci si musíme připomínat. Abychom ty dějiny nemuseli opakovat

Je to opravdu tak?

 Jsou období, kdy jste k něčemu nevšímaví. A na něco jiného zase extrémně citliví. Někdy si všímáte toho, jindy zase onoho. 

Úplně přesně nevím, čím to je, psycholog by to vysvětlil jistě lépe. Asi je to o pozornosti, o tom, nač se v poslední době víc soustředíte. Ač už z vlastní vůle nebo z donucení. 

Mě až zarazilo, jak moc si všímám v poslední době úmrtí. Už je to déle než rok, co jsem zachytila vlnu náhlých úmrtí. Bez předchozí nemoci. Kupodivu i bez covidu. Prostě z plného života do smrti. 

I relativně mladí lidé. 

Přemýšlím, čím to je. Zda se na to víc soustředím a dřív to bylo také, jen jsme to nevnímala?

 Nebo je to daň všudypřítomnému stresu, strašení smrtí a mrazáky v ulicích, které vydeptá víc lidí než covid? 

Nebo jsou to zanedbané choroby, na které kvůli covidu není prostor?    Nevím, neumím odpovědět, jen to tak pozoruji. Že prostě v poslední době umírá mnohem víc lidí jen tak. Najednou.

Covidové statistiky do toho nezahrnuji. 

Je to taková divná doba. 

A řešíme ji volnem ve školách. To je tedy brutální zjednodušení, ale je to další jev, kterého jsem si povšimla. Školy buď zavřeme nebo jim prodloužíme volno. Nevím, zda je to skutečná ochrana, neschopnost či populismus vůči dětem. Vždyť každému dítěti se líbí volno navíc. Ale že s tím operují i dospělí?  Vždyť to je pořád volno. Prodloužíme podzimní prázdniny, vánoční prázdniny, a bůh ví, kdy zase děti do lavic pustí. Loni to v lednu opravdu nebylo, byť oficiální hlášení bylo, že zavřeme školy na dva týdny.... 

I teď se to děje. Sice plíživěji, ne tak okatě, ale o to škodlivěji. Někde se neučí vůbec, jinde hybridně ( to je tedy zvěrstvo největší), někde skoro pořád, někde online. 

Nůžky v přístupu ke vzdělání se roztahují do maxima. A řešení? Prodloužíme vánoční prázdniny... 

Nikde tedy dosud  nezaznělo, že by se to dalo vyřešit distančním vzděláváním, aby se děti nemusely potkat, ale něco se učily. Ne, prostě volno. 

Pravda, všichni hned mají plná ústa řečí  (ráda bych to napsala lidověji, ale stavovská čest mi brání), jsou to jen tři dny, a jako co se děje ve škole před Vánoci, stejně se neučí atd. ...?

No, není to pravda. Je to o soužití, o tradicích.... A mimo to, někdo třeba i učí. Jedno, zda stoletou válku, integrály nebo princip soužití, vztahů atd. Prostě něco tam je. Ale smete se to tím, že třídenní volno spasí epidemii, zastaví ji a bude zase líp. 

No, nebude, to víme, alespoň my dole to víme. Prostě zavřít školy, respektive prodloužit prázdniny, je tak jednoduché... Pro všechny.?!

  A tak si kladu otázku k mému dalšímu postřehu, jako že nejdřív se zavírají školy, proč to je? Chceme chránit zdraví našich dětí? Nás samotných? Nebo chceme zlikvidovat jednu generaci ohledně vzdělávání, sociálních vztahů, psychických poruch apod? 

Odpověď nemám, dnes píši jen o tom, čeho si všímám.

A do třetice je můj postřeh o zvýšené agresivitě. Všude a všech. 

  Zajímavé a bolestivé postřehy se mi tedy honí hlavou. Marně hledám něco pozitivního ( dneska je navíc pozitivní sprosté slovo), tak spíš použiji termín kladného. 

Nevidím. Nebo si jen nevšímám....?

Transport na věčnost

 Dnešní nedělní čtení tedy absolutně nekoresponduje s počínajícím adventním časem, ale nedávno jsem ji koupila u 2veverek, kde mají vybrané knihy. A když byl čas, musela jsem ji přečíst. Chci ji doporučit dětem, bavit se s nimi o ní, tak ji musím znát. A stojí to za to. Je to drsný příběh. Smutný. Děti za války ani nemohou nabídnout veselý příběh. Přitom je to čtivé a citlivé. Může to dnešním dětem, kterým je válka na hony vzdálená, ty hrůzy uchopitelně přiblížit. Tak, že se vžijí. Soucítí. Příběh Transportu na věčnost toto myslím nabízí. Určitě mohou číst i dospělí. Nebo to může být tip na dárek. Nebo na společné mezigenerační čtení. Každopádně, je to výborná kniha. 

Hoří...

 Dnes vykládám Jana Husa. Snažím se do toho vložit kapku nadšení ala Igor Hnízdo v Obecné škole... A jde to. Ale když rozvášněně sděluji, že Jan Hus....

          skočí mi do toho žákyně zjevně zaujatá (bohužel protějším oknem, ne mnou) a křičí hoří....

Nu, zarazím se  ve výkladu a opravuji ji, že se říká, že byl upálen, ne že hoří. 

Dívka ale zaníceně opakuje, že hoří....

A ukazuje na protější okno...

A tam opravdu hoří!!!!

Rázem bylo po výuce. V protější části budovy se díky vadě na elektroinstalaci vzňala zářivka a opravdu hořelo. 

Ovšem náš akční školník rychle zasáhl, a hasiči, kteří přijeli v těsném závěsu s Policií, už jen konstatovali, že je vše v pořádku, uhašené, nebezpečí vzplanutí nehrozí....

 Zůstal jen všudypřítomný zápach a nepořádek. 

A chaos a lehká hysterie, protože co dokáže vyvolat taková sms zpráva ze školy:

"mami škola hoří. A nemůžu najít ségru..." to si jistě umí všichni představit. Rodiče byli u školy skoro stejně rychle jako hasiči. A ještě  mnohem rychleji žhavili telefony, jak že to u nás vypadá...? 

Někteří žáci prožívali splněný sen, hoří škola!

Nicméně, výsledek byl takový, že se vlastně nic moc nestalo, nikdo neuhořel, ani ten Hus, protože výklad zůstal nedokončen! 

A děti mohou vyprávět, jak jim hořela škola. 

Ale neshořela, díky bohu. Zítra fungujeme normálně. Navzdory požáru. Navzdory nouzovému stavu. Navzdory všem...

Nouzový stav

 Nouzový stav je u nás už dost dlouho, bez ohledu na to, zda ho dnes vláda v demisi zase vyhlásí nebo ne. Čísla nakažených strmě rostou, nemocnice praskají ve švech, zdravotníci nestíhají. 

Opět se dostávají ke slovu " vizionáři", kteří mluví o tisících mrtvých, mrazácích v ulicích a podobných katastrofických obrazech, které tak rádi sdílejí v médiích. 

Stalo se všeobecným trendem vinit ze všeho neočkované lidi, dokonce si někdo troufl označit epidemii za epidemii neočkovaných. No, do této odborné debaty se pouštět nehodlám, nevím, jak moc je očkování účinné a neočkování neúčinné. Z hlediska laika naprosto jednoznačně viním vládu a odpovědné orgány. Jako epidemii neschopných. Protože, řeči se mluví, voda teče, a nic se neděje. 

Všichni přeci tvrdili, že další vlna na podzim přijde a ona, světe div se, přišla. Ale je to nemlich stejné jako loni. Od jara nikdo, kdo na to má postavení a peníze, neposílil nemocnice, nepřipravil prostory pro nemocné. A nikdo, což považuji za ostudné, neřešil postavení zdravotníků. Když si vybavím to politické handrkování o jejich odměny, někdy zjara, je mi stydno. Nejprve to halasně oznámili, pak jim nic nedali, pak trochu, pak to zdanili, pak jen někomu....peníze dostali bůh ví kdy. O dovolené si mohou jen zdát. 

A nyní se po nich chce, aby empaticky pokračovali v tom, co bylo na jaře. Patrně z lásky ke společnosti. 

A když to nefunguje, pak se vyhlásí nouzový stav, který umožňuje povolat mediky, kterým nemusí platit skoro nic. A ti, místo aby studovali ( sice online, ale studovali), mají zachraňovat to, co nikdo dosud neřešil.  Prostě je od počítače povinně pošlou do praxe. 

A tak by se dalo pokračovat. Jistě, lze mluvit o nedodržování vládou nastavených pravidel, ale ryba odjakživa smrdí od hlavy. A když dav vidí, jak mocní svá vlastní pravidla ojebávají ( viz návštěvy u prezidenta, volební oslavy či pohled do hlediště Zlatého slavíka chvíli před zapnutými kamerami...), logicky se mu nechce taky. 

Na vysvětlování a přesvědčování už dávno rádoby mocipáni rezignovali, místo toho dělají hon na neočkované. A očkovaní, kteří mohou být přenašeči, ti mohou vše, navzdory logice. Ať se kluci dole poperou, nejlíp rovnou sekerou ( Kabát promine:-)). 

Když se mezi sebou rozhádají a znenávidí ti dole, bude to lepší. Že to epidemii a nákazu nevyřeší, to je fuk, hlavně když to vypadá, že se něco děje. 

A že lidé umírají? Komu z odpovědných to nějak zásadně vadí? 

Že se od jara nic nezměnilo a že po roce a půl je to nemlich to samý? Asi ani to nikomu odpovědnému nevadí. Nebo to alespoň minimálně navenek tak vypadá. A tak pro jistotu vyhlásíme nouzový stav, aby pomohly děti, které sice mají studovat, ale je přeci nouzový stav.... můžeme je v klidu povolat....

Jako veverka v kleci. Z toho není cesty ven.-( 

Alespoň u nás ne. 

( A zároveň je vidět, jak jsou Slováci a Rakušané potomky jednoho impéria. Je to tam dost podobný:-()

P.S. A že kupříkladu v exponované době nefunguje Tečka? Copak někdo snad čekal, že by nějaké vládní IT při větším zatížení fungovalo? A oni se pořád vytrvale diví, že jim nikdo nevěří:-(?

Školní pes

 Ve škole jsou primární děti. A učitelé, samozřejmě. Důležité jsou kuchařky, uklízečky, školníkJ. Prostě klasická lidská školní sestava.

Někde ve školách mají i zvířátka. A tím nemyslím myši ve sklepě ani vši v nějaké ze tříd. Myslím tím křečky, osmáky (tím ale opravdu nemyslím děti), strašilky (tím ale opravdu nemyslím učitelky), někde jsou to rybičky, hadi, morčata.

Prostě každý podle svého gusta. A podle toho, jak zřizovatel, vedení či třídní učitel dovolí.

Zvířátka dětem pomáhají, o tom žádná. Pravda, vyvstává  s tím klasický problém, kdo se o zvířenu postará o víkendu, o Vánocích, o letních prázdninách? Nabízí se rozdělení zvířat do rodin, které ale kupodivu většinou moc nadšení neprojevují. Vzít do domácího azylu školní krysu se opravdu rodičům moc nechce.

Pak je na řadě školník nebo obětavá třídní učitelka.

A poté chov většinou skončí, protože prostě není obětavec, který by se o nebohé tvory staral v době školní nedocházky. A o online výuce ani nemluvě.

My máme školního psa. Jmenuje se Tobiáš a do školy se mnou chodí od chvíle, kdy se odpojil od své původní smečky. Ve škole našel tu druhou, milující a oddanou.  Není problém s tím, kdo by se o něho staral po zvonění. Vrací se se mnou domů.

Tobiáš je od boha políbený jezevčík, který navzdory pověstem, které o tomto plemeni kolují, nekouše, neštěká, není ani moc tvrdohlavý a už vůbec náladový.

 Miluje děti, je s nimi rád, vnímá jejich radosti i starosti, čímž se stává i psem terapeutickým. Spořádaně sedí před tabulí a moudře naslouchá výkladu o třicetileté válce. A když se dítě tváří, že je mu smutno (zní to lépe, než že ho to nebavíJ), jde se k němu stulit.

Děti si jednou povídaly, že se konečně těší do školy, když je tam i Tobiáš.

Takže navzdory mnoha moderním výukovým metodám, stačí jeden vlídný pes, aby bylo dětem ve škole lépe a radostněji.

Pomáhá nám s psychickými problémy, s běžnou radostí ze školního dne, někdy i se svačinamiJ. Takže u nás ve škole jsou jako všude primární děti. A pak pes. Poté následují učitelé, kuchařky, uklízečky atd.:-)

Není špatné mít ve škole vnímavého školního psaJ

Bude nebo nebude?

 Přípravy jsou v plném proudu. Jde o dobrou věc. Ovšem co bude a zda bude, to v našich podmínkách jeden nikdy neví. Nicméně, zatím to nevzdáváme!!