neděle 22. července 2018

Lumpové a beránci

Takový příznačný titul. A ještě navíc ověnčený cenou Magnesia litera. Příběh o prohnilosti systému a o tom, jak se historie sice neopakuje úplně přesně, ale dost podobně. Anotace skvělá, začátek také, takže nedělní čtení jako vyšité. Vypadá to, že to půjde přečíst na jeden zátah a takové knihy mám nejraději. 
                                      Výsledek obrázku pro lumpové a beránci

sobota 21. července 2018

Pražský Semmering


Název "opsán" z Rakouska, ale opisování u nás vůbec nevadí, tak je to prostě Semmering stejně jako v horská dráha u Vídně.  Ale v tomto případě bych asi než tak často skloňované opisování užila slova inspirace. Inspirace Rakouskem. Vždyť jsme také bývali "jedna rodina."U nás se jedná o železniční trať ze Smíchova do Jinonic. A je to vskutku krása, i pro takové jedince, co obvykle moc železnici nefandi. Cítím se být takovým člověkem, který se vlakům spíš vyhýbá, nejsem fanoušek této dopravy. Snad proto, že v mládí jsme si ji užila až dosytosti. A zpoždění vlaků, která bývala tradicí, zůstává mým mementem dodnes. Minimálně v okamžicích, kdy jsem vlakem jela, nikdy nejel přesně. Špína a neútulnost také zůstala, byť musím objektivně přiznat, že jsem už i narazila na hezké a čisté, ba i pohodlné vlaky. Leč, nedůvěra zůstává, proto i výlet pražským Semmeringem byla víceméně náhoda. V rámci letního ochutnávání nových věcí. Výletů a zážitků. A toto opravdu zážitek byl. Je to fakt nádherný úsek, taková romantika. A všechno fungovalo, takřka jako v Rakousku. Takže pražský Semmering si svůj název vskutku zaslouží.

pátek 20. července 2018

Cesty proti proudu času


  Tak někdy vnímám výlety do kraje mého dětství. Už to není cesta domů, je to výlet. V ulicích, kde jsme se kdysi jako děti honily a dováděly, se pohybujeme jako turisté. A sedíce u kávy rozpoznáváte staré tváře. Obličeje, které jste léta neviděly. Změnily se, některé dokonce hodně, ale některé rysy zůstaly zachovány. A při pozornějším pohledu a vytrvalém očním kontaktu se někdy dokonce i poznáte. Protože jsme se logicky změnili oba, váš právě objevený protějšek má úplně stejné pocity jako vy. Ta ženská je stejně stará jako já? Chodili jsme spolu do školy? No, ano, chodili. Někdy i do stejné třídy. Ta doba je ale dávno pryč, teď jsou tu stárnoucí ženy a pupkatí chlapíci, ve kterých jen matně rozeznáváte ty, se kterými jste kdysi chodili do cukrárny na Míšu za dvě koruny. K někomu je čas milosrdný, k někomu zase ne. Někdo vypadá pořád stejně, v jiné babičce, někdy i neupravené, byste marně hledali tu kočku z osmičky, za kterou bláznili všichni kluci od páté A až po devítku. Někdy se spletete, to když vidíte někoho, kdo vypadá stejně jako dřív. Chvíle tápání a pak se rozbřeskne, to je potomek onoho, není to Emilia Marty, ale dokonalý klon někoho, s kým jste třeba seděli na pískovišti ve zdejší mateřské škole. Ale takových není mnoho, děti svých vrstevníků z minulosti většinou neznám, tak jde o tápání ve starších tvářích, které se míhají po náměstí a připomínají staré, dávno minulé časy. A je to někdy opravdu výprava proti proudu času, nese s sebou nostalgii, překvapení, někdy šok či zklamání, ale vždycky úžas nad tím, jak to prostě rychle utekloJ

středa 18. července 2018

Vydavatelství Tebenas

Dostala jsem statistickou informaci, dost potěšující. Audio Doskočiště si vede velmi dobře. Má nejen výborný prodej klasických CD, ale i dobrou statistiku stahovanosti, takže můžeme mít radost. A máme, velikou. Je to vždycky dobré, když slyšíte nějakou pochvalu či alespoň náznak úspěchu. Navíc, v létě, během cest, je velký prostor pro poslech audioknih. Já třeba nejvíc knih naposlouchám právě v autě. A jedu-li po D1, kde spíš tedy parkuji než jedu, tam je času na poslech. Z Vydavatelství Tebenas je toho na výběr, nejen Doskočiště, takže četba ušima má velký letní prostor. Tak uvidíme, jak léto s našimi statistikami zahýbá. Zatím je to hodně dobrý, takže radost. A uvidímeJ

úterý 17. července 2018

Česká pošta


Státní podnik, jehož existenci, respektive spíš fungování, chápu čím dál méně, Snad jen forma vtipu, který zní, že: „Stál jsem frontu na České poště a zmeškal jsem odjezd vlaku Českých drah. Ten ale měl zpoždění, tak jsem ho nakonec stihnul. Už chápu ten systém!“
No, já sice vtip chápu, leč realitu nikoli. Vždycky, když přijdu (nuceně) na poštu na Letné, mám pocit, že si normálně z lidí tady dělají legraci. Je tam vždycky fronta jako hrom, většina přepážek zavřená a tam, kde se pracuje, je tempo šnečí. Pravda, desítky dalších produktů vám zde nabídnou, ale aby šlo nějak fofrem poslat dopis nebo zaplatit složenku, to tedy nejde. A tak si říkám, proč tato instituce ještě existuje. Poslat pohled není dnes už úplně levná záležitost, třeba ve srovnání s sms či mms zprávou. A Pošta situaci řeší „fikaně“, dalším zdražením. Ovšem služby stále na bodu nula. Když si to porovnáme s lukrativními místy ve vedení tohoto státního molochu, což jsou místa dost politicky exponovaná. I naše „vláda v demisi“ si tam mění svoje lidi, je to až k podivu, jak rychle jsme se vrátili v čase. A pak, že cestování časem je sci- fi. Na České poště je to vlastně realita, služby jako za hlubokého socialismu, běžní zaměstnanci podobně placeni, vysoký managment (kdysi tedy jakési úv) dávno za kapitalistickou vodou.  A to je asi jediná možná cesta k pochopení situace na České poště, že se zda ukazují dějiny ve svém evolučním pohybu. Nebo umožňují cestování v časeJ

pondělí 16. července 2018

Fotbalové šílenství


...se letos asi tak moc nekoná. Nebo ho tolik nevnímám, protože je v nefotbalové zemi. Pamatuji si, když jsme jeli na dovolenou do Francie, která ho navíc tehdy vyhrála. To bylo šílenství v pravém slova smyslu. Nevím, jak to vnímají Rusové, do Ruska navíc na dovolenou nemíříme. Naopak, si připomínáme smutné výročí, kdy Rusové zamířili k nám, ale o tom ještě bude řeč několikrát. Dnes jen krátká dumka fotbalová, když to mistrovství světa už skončilo. Asi tak, jak mělo. Pořád ale nechápu, co je na fotbalu tak populární a hlavně, kde se bere tolik peněz, které se do něho sypou. Je to nějaký fenomén, který nechápu. Vrcholný fotbal a jeho adorace jsou mému chápání na míle vzdáleny. Leč v případě mistrovství tomu úplně uniknout nelze, takže občas něco zachytím, ba někdy i zahlédnu. Třeba to, jak jsou mnozí fotbalisti zarostlí a potetovaní, jako by nějaká kérka byla vstupenkou do fotbalového světa. Nebo jak je na těch megastadionech narváno, mnohdy i ženy chodí fandit. Nebo i to, jaké země hrají fotbal, a podle všeho asi i dobře. A na druhé straně to, jak se některé hvězdy fotbalových týmů pasují takřka na bohy. Nu, je to zvláštní svět, ten fotbalový. Pokud se tak neděje na Spartě, která nám na Letné vytváří opravdové peklo, jsem schopna o fenoménu kopané v klidu psát i rozmýšlet.  Třeba o tom, že je to asi pro některé chlapce z rozvojových zemí cesta, jak ven z bídy a hladu. Jaká je to cesta u nás, to tak úplně nevím, tady je to někdy označováno jako prostředí korupční. To tedy není cesta úplně nejlepší, ale znám jen z doslechu, tak nemohu potvrdit. Leč něco na tom asi bude. Tak nějak to patří k fotbalu A pak ti fanoušci, tedy ti, označování jako chuligáni, to je tedy síla. I to je fotbalový fenomén. A pak glorifikace mistrů, letos poměrně neočekávaných. Možná by bylo zajímavé tam zase jet na dovolenou a znovu zažít to šílenství na vlastní kůži. I když, zprávy z netu vlastně docela dobře stačí. J
A pak, v Chorvatsku prý to bylo vášnivější i se stříbrem. Nu, horká jižanská krev.
V Řecku jsme to sledovali s velkým odstupem a jen tak jedním okem v restauraci při večeři. Ale kdyby tam byli Řekové, to by asi byl mazec. Naštěstí nebyl:-)