pondělí 16. ledna 2017

Celník

Celník Rousseau se vystavoval v paláci Kinských pod názvem Ztracený ráj celý podzim. A jako již tradičně, návštěva na poslední chvíli. Člověk si pořád myslí, že mu to nikam neuteče a ejhle, je po výstavě. Celníka jsme tedy stihli za pět minut dvanáct. Dnes už v NG není, odstěhoval se. A navíc to nebyl celník, jak všichni tvrdošíjně opakují, al nějaký úředník. Ovšem celník se již natolik vžilo, že je to bráno jako fakt. Zde navíc (logicky) nebyl sám, ale spolu s plejádou dalších umělců, takže Celník Rousseau byl hlavně jako lákadlo pro návštěvníky. A asi velké, protože lidu bylo nepočítaně. I přes to,že týden před koncem byla otevírací doba galerie protažena až do osmi večer. Aby si lidé užili. No, my jsme si vskutku užili. Krásná výstava to byla:-) 




neděle 15. ledna 2017

Z pohledu jezevčíka

 
jen si tak smutně čtu....

                                                      Z pohledu jezevčíka 

sobota 14. ledna 2017

Nejde to jinak?

Nedávno plnila zpravodajství ptačí chřipka. A s ní následná likvidace chovů. Nejsem žádný odborník na infekční choroby, notabene zvířecí, ale zdá se mi to celé nějak zvrácené. Místo léčení vraždění. A ve velkém. Přitom volně žijící ptactvo, které je také jistě přenašečem, podobná genocida nečeká. Ne, že bych jim ji přála, naopak. Přemýšlím, zda by se celá věc nedala řešit nějak jinak, s trochu větším citem. Jistě jsou zabíjeny i zdravé kusy, jsem přesvědčena, že by se nějaký způsob, trochu víc normálnější, jistě našel. Tohle mi prostě přijde divné a vlastně i tak trochu přes čáru. Kdyby šlo o moje slepice, asi bych je nedala. Pravda, v situaci, kdy žádné nevlastním, je to takové takřka zbytečné gesto, ale stejně je to divné.Copak to opravdu nejde jinak?  Nebo je to možná divné jen mně, ale myslím si, že takhle se chřipka prostě neléčí!

pátek 13. ledna 2017

Ztroskotanci a samozvanci

Již je to čtyřicet let, (včera), co Rudé právo takto označilo signatáře Charty 77. Ve snaze je dehonestovat a nedopustit,aby se text dostal mezi širokou veřejnost. Nedostal, to se jim povedlo. Stejně jako svolání anticharty, kterou podepsalo sedm tisíc lidí. Nepovedlo se jim ale chartisty umlčet.Charta  přežila až do Listopadu, což je obdivuhodné, protože pod ní bylo podpisů mnohem méně, sotva dva tisíce. I tak vydržela. Nedávno jsem si ten text pořádně přečetla. Vlastně prvně slovo od slova. Celkem mě šokovalo, že některé odstavce by se v klidu daly napasovat na dnešní dobu. A pak, že neztrácíme svobodu. Jen se to nějak neřeší,máme chléb a hry, tak proč také:-(

čtvrtek 12. ledna 2017

Už nejsem


               aktivní pejskařka. Zachariáš umřel.





                                    

středa 11. ledna 2017

Před hlavní samopalu

Záběry z blízkovýchodních zemích, kde nosit samopal bylo stejně běžné jako u nás kabelku, mi vždycky přišly jako děsivé. Vždycky jsem přemítala, jak se v takovém prostředí dá normálně žít. Ti, co tyto „horké“ lokality navštívili, mi s úsměvem vysvětlovali,že si člověk zvykne. Jde do cukrárny, tam sedí voják, vedle na židličce se válí jeho kvér úplně stejně, jako u nás se povaluje něčí batoh. No, to určitě, myslela jsi si vždycky,  protože dobrovolnou návštěvu těchto zemí jsem nikdy moc nechápala ( ostatně,nechápu ji ani dnes, ale to je zjevně otázka priorit). Navíc byla vždycky jejich průpovídka doprovázena konstatováním, že jde o země velmi vyspělé. Nu, a nyní je to i tady. Život pod hlavní samopalu. Jdete městem a kolem se procházejí po zuby ozbrojení vojáci. Fakt je, že je moc nevnímáme, už patří ke koloritu města. Asi jsme si tedy zvykli. Smutný příběh. Zda to ale znamená výše zmiňovanou vyspělost, o tom velmi silně pochybuji. Leč jde o naprosto aktivní realitu, vedeme běžný život za dohledu hlavní samopalů. Vnímám to jako poměrně děsivé poselství současnosti, ale to je asi tak jediné, co s tím mohu dělat. I přesto, že je naprosto jasné, že pokud k něčemu dojde ( viz Berlín, Paříž,Londýn, Madrid,) pak jsou stejně tito ozbrojení vlci k ničemu, patrně činu nezabrání, lid neochrání. Ale jsou tady a musíme s nimi žít. Zvykejme si. 

úterý 10. ledna 2017

Medaile

Tak si tak přemýšlím, jakou asi hodnotu má medaile pro sportovce, když ji dostane osm let po závodě. Protože se zjistí, že někdo dopoval, jemu medaili vezmou, ostatní postoupí o stupínek či dva výše a ejhle, je tu najednou medaile po osmi letech. Nebo po čtyřech, to už je jedno. Je toho najednou jako by se pytel roztrhl. Vypadá to, alespoň pro nás laiky, že ve vrcholovém sportu to prostě bez dopingu nejde. Že principem je vlastně jen to, jak rychle vás odhalí. A tak se stane, že najednou dostanete medaili za závody z olympiády v Číně. Co teď? Krom toho, že se přepíší tabulky a statistiky. Má se daný jedinec divoce radovat, že má medaili nebo truchlit, že přišel o tu bezprostřední radost hned po závodě, o ceremoniály, oslavy a emoce? Těžko říci, zaujalo mě to hlavně proto, že podobných události přibývá a mnozí aktivní závodníci z olympiády v Pekingu už třeba ani nezávodí.  A mě, naprosto laicky, zajímají jejich pocity. A docela pragmaticky si také říkám, kam to ten dnešní sport spěje, když je doping stále na pořadu dne? Těžko říci, snad jen glosovat slovy Vlasty Buriana:“ Dajli medaili, nedajli medaili….