Dva v jednom

Někdy se zdržím v práci. Všichni odešli, všude je klid, dá se dobře pracovat. A v těchto okamžicích se někdy (ale čím dál tím častěji) setkávám s nečekaným hlukem na naše školním dvoře. Vykouknu ven a ejhle. Nějací mladíci zde hrají basketbal či fotbal. Pro oba sporty zde máme rekvizity, tím samozřejmě myslím koš a branky. Určené pro naše studenty. Nikde není ani náznak toho,že by šlo o veřejné hřiště. Navíc je prostor (logicky) uzavřen dost vysokým plotem. To ale zjevně nevadí sportu milovným cizincům. Prostě plot přelezou, případně prostřihnou a jdou si zahrát. Vedle stojící hostel, kde většinou bydlí, totiž žádným sportovištěm nedisponuje. Tak proč by si nezahráli, že? Když jim vysvětlím, že jsou na privátním prostoru, nikdy se nestalo, že bych se dočkala omluvy. Naopak, buď rychle zdrhnou skokem přes zamčenou branku,nebo se chovají tak, že bych se skoro měla bát, aby si sportování nevynutili násilím. Nebo se tváří, že nerozumí….Policie mi dala jasně najevo, že kvůli něčemu takovému sem nepojedou, doma mi říkají, abych si nezahrávala, že taky mohu dostat na budku ( přinejlepším). Všechny případné nedostatky našeho plotu jsou odstraněny, celý dvůr je olepen výstražnými značkami, přesto se ta zahraniční hosté vydávají dále. O víkendu dokonce posilněni alkoholem, o čemž svědčí občasné lahve na našem pozemku. Prostě klasicky uvolněné chování cizinců ve městě. Nechci si ani představovat, jaké to musí být v centru města. Vede mě o k úvaze o našem národním sebemrkačství, čili k tomu, jak se všude tvrdí, co všechno Češi v cizině vyvádějí. Jak se neumí chovat, jak je poznáte na sto honů a plno podobných tradovaných floskulí. Co pak lze tvrdit o cizincích u nás? S německými turisty s vedlejšího hostelu fakt nemám nejlepší zkušenosti. A když slyším vyprávěním zdejších domorodců, kteří unaveně vykládají těžko uvěřitelné příběhy o řádění mladých turistů v nočních hodinách, jsem ráda, že zde nebydlím, ale jen pracuji. Nicméně,směr mé úvahy to nemění, co vede cizince k tomu, že se mimo domov chovají jako zvěř. A co vede nás k tomu, že rádi zesměšňujeme sami sebe, leč zahraniční výstřelky zde vesele tolerujeme? A je asi jedno, zda jde o opíjející se dánskou mládež, které tady vesele nalejváme alkohol, který oni mají doma přísně zapovězený Či zda jde o německou skupinu respektující domácí privátní zónu, leč za hranicemi předpokládají, že jim patří naprosto vše ve veřejné prostoru? Špatně parkující auta s cizí spz jsou ponechávána (alespoň na Proseku) bez povšimnutí, zatímco česká se vytlačují do modrých zón a bezostyšně pokutují za vše možné i nemožné? O chování prostředcích MHD ani nemluvím. Jeto  prostě záhada. Nebo těžko pochopitelná realita, takové dva v jednom.

Rozhlasové vysílání

Je to pro mě vždycky takový svátek, nejsem v rádiu každý den, byť každý den ho poslouchám. Proto mě možnost rozhlasového rozhovoru udělala velkou radost.  Když totiž letos vyšla audiokniha, dostalo se jí pocty rozhlasové propagace. Pravda, až napodruhé, poprvé dostali přednost hokejisté. Druhý pokus, v neděli, již vyšel.  A hezky, protože v pondělí 18. června – tedy dnes- si připomínáme výročí dopadení parašutistů v kryptě kostela Cyrila a Metoděje. Takové české Waterloo, které si také 18. 6. připomínáme. Ten den vyvolává historická dramata.  Tato dnešní velká česká tragédie, kterou moje kniha reflektuje, se dnes připomíná pietou v kryptě. A včera v rozhlaseJ. Takže symbolicky, k výročí je vysílání. Ráno v 9.45 na Vinohradech.  V deset začínáme.  Samozřejmě, určité rozechvění, neřku-li trochu tréma tady je. Jenže ten rozhlas je tak boží. Nikdy jsem tu ¨totiž ještě nepotkala nepříjemného člověka. Takže nejprve vrátnice, milá paní si mě zapíše, dostanu vizitku host. Pak mě laskavý muž provede bezpečnostním rámem a popřeje mi hezký den. Následně si mě vyzvedne milá paní produkční, která mě labyrintem rozhlasových chodem dovede do news roomu, kde mě předá paní Patricii Strouhalové. A to je dáma, s dokonalým hlasem, který ráda poslouchám. Tréma už dávno zmizela, sedíme ve studiu, a když naskočí červená, jako by šlo o přirozené vyprávění si u kávy. A tak je to celou hodinu. Uteklo to jako voda. S paní Strouhalovou se rozloučím, jsem vyvedena dolů do atria, vrátím kartu host a je hotovo.

Ještě si cestou vyfotím v rozhlasové prodejně vystavenou audioknihu, (trocha sebeuspokojeníJ)

 a pak již rozkopanými vinohradskými jednosměrkami zpátky na Letnou.

 Byl to pro mě skvělý zážitek, setkání s příjemnými lidmi, navázání nových kontaktů, dobití energie a dobrý krok pro moji knížku. To byla ale krásná neděleJ

                                      

Šaman

Od Martina Fendrycha. Jistě to bude zajímavé a vzrušující čtení. S přesně vypointovanou myšlenkou, jako autorovy články v Xantypě které čtu velmi ráda. Vždy aktuální, trefné, výstižné! Totéž čekám od Šamana. Těším se.   

                               

Hádanka

Dostala jsem hádanku: Za jak dlouho dokázali v Nizozemí vybudovat x kilometrový silniční podjezd? Zamyslela jsem se a zkoušela na to jít logicky. Určitě to bude rychle, a když je to v Nizozemí, tak asi super rychle, jinak by to nebyla hádanka.

Tak střílím:“ měsíc?“

Kdepak, neuspěla jsem. Zvědavě čekám na odpověď a sama sebe v duchu opravuji, že jsem moc optimistická, to budou alespoň dva měsíce.

55 hodin, zněla odpověď.

Nechala jsem si ji dvakrát zopakovat. A prý to nebyl vtip.

Hodně jsem o tom přemýšlela, když teď nyní uzavřeli šestikilometrový okruh před Prahou. Rázem se totiž cesta do Prahy stává takřka nemožnou, projet v normálním čase se dá snad jen v hluboké noci. Jinak se tam kupí kolony, ve kterých postojíte až dvě hodiny. A tento šestikilometrový okruh se údajně bude opravovat až do konce srpna, tedy tři měsíce. To by tedy Holanďani koukali. Ostatně, nejen oni. Odpověď na otázku, proč to tedy někde jde a u nás vůbec, je tedy vskutku hádankou. Hádankou, která nemá řešení. Taková česká dopravní klasika. A nebo nejen dopravní?

Míra stresu

Hodně se teď hovoří o válce. Květen byl plný výročí, nyní jsou to Lidice, Ležáky, dopadení parašutistů…Pořád je co připomínat. A do toho při cestování poslouchám audioknihu Hana, takže jsem těch depresivních pocitů dost plná. Napadá mě přitom, jaká byla pro tehdejší lidi míra stresu? Dnes, kdy se o stresu hovoří téměř neustále, pořád ho nějak řešíme a v podstatě ho dost často nezvládáme. Minimálně já to tak tedy mám a moje představivost, ač je většino dost bujná, na tyto vizualizace prostě nestačí. Nějak si nedovedu reálně představit, jak v tom stresu ti lidé mohli žít nebo jen docela obyčejně existovat? Vycházím li ze svých vlastních zkušeností, tak mě přemíra stresu, potažmo přímo strachu, doslova paralyzuje. Takže představit si samu sebe desáté června 1942 ráno v Lidicích znamená asi představit si rovnou mrtvou ženu. On by mi stačil ten večer předem, když nastalo obkličování vesnice a nikdo nevěděl, co se bude dít. I když to jen píšu, svírá se i žaludek. Nebo třeba odesílání dětí do Anglie. Zachránilo jim to život, bylo to nesmírně prozíravé, ale jenom samotná představa, že posadím tříleté dítě do vlaku, samotné, ať jede někam, kde se ho někdo asi ujme, je natolik stresující, že si vůbec neumím představit, že bych to udělala. Ostatně, při míře mé vlastní prozíravosti, kdy si tak nějak ráda nalhávám, že to bude jistě všechno dobrý, bych určitě moc dlouho nepřežila, ale to je zase jiná diskuse. Dnes mě zajímá, jak to mají různé generace s psychickou odolností a zda by třeba ta naše vydržela víc, než tak předchozí, kdyby musela. A zároveň si říkám, díky bohu, že nemusí. Ale stejně nechápu, jak to tehdy vydrželi (ti co vydrželi). Jak v tom žili ti, kterých se sice třeba nic úplně brutálně nedotklo, ale museli v té atmosféře strachu a hrůzy žít svoji každodennost? Když si uvědomím, jak dneska vážíme každé slovíčko, abychom se náhodou někoho nedotkli, (ne všichni, samozřejmě, ale je to takový mainstreamový trend), napadá mě, jestli je to stejné, jako s prahem bolestivosti. Také ho údajně měli dřív vyšší, vydrželi prostě víc. Nechtěla bych si zažít to srovnání na vlastní kůži, ale obecně se vymyká mému chápání, jak je vůbec možné v takových podmínkách třeba jen dýchat. Asi prostě nemám poslouchat tu Hanu, pak mám z toho divoké sny (nebo blogyJ)

Setkání

Tak toto včera proběhlo. Nadmíru inspirativní setkání s panem Ruppertem. Myslím, že děti ( a přišli i jiní posluchači, než jen ti naši školní) byly naprosto spokojené. I já jsem se zájmem poslouchala. Navíc šlo o poslední besedu v tomto školním roce, teď už nás čekají jen písemky, písemky a pak snad výletní úleva a prázdniny

Divadlo

Aneb naše premiéra a derniéra v jednom. V krásném prostředí divadla v Chaberském dvoře jsme sehráli naši letošní hru Sněhurák a sedm trpaslic. Byla to taková genderově nevyvážená hra, kterou jsme rok nacvičovali. Přesto jsme se nevyhnuli klasickým divadelním zážitkům jako je okénko:-), přebrebty, improvizace....I tak se ale diváci bavili a moji herci, když zlomili úvodní trému, ve finále také. Závěrečný potlesk si náležitě vychutnali. Byl to krásný večer v krásném prostředí, jeden by neřekl, že v Chabrech se ukrývá takový kulturní stánek:-)