Na kola

Termín „na kola“ je současný terminus technikus. Takové zaužívané spojení, kterým sdělujete, že víkend či jiný volný čas hodláte trávit jízdou na kole. Svoje bicykly nejprve dom umístíte na střechu vozu či napěchujete do vlaku, přemístíte se na místo určení a tam se věnujete oblíbenému druhu pohybu. A pak zase motorizovaně zpátky. A je to už dvě stě let, co tento druh pohybu existuje. Dozvěděla jsem se totiž onehdy v rozhlase. Asi zase během nějaké kolony. Tentokrát šlo o velmi zajímavé vyprávění o vzniku cyklistiky. Že předchůdcem kola byla vlastně koloběžka, protože na prvních strojích se odráželo nohama, se asi ví. Že první stroje nesly libozvučný název kostitřas je asi také všeobecně známo. Ale že se těm vůbec prvním kolům přezdívalo „ovdovňovač „byla pro mě velká novinka. Podstata byla v tom, že jízda na tak vysokém stroji byla velmi fyzicky náročná, zvládali ji jen silní mladí muži. A jelikož i tak často padali a umírali, lidová tvořivost (mimochodem dodnes velmi kreativní) dala zařízení název „ovdovňovač.“ Víc se ale ujal onen kostitřas. Kolo se postupně snižovalo, přišly pedály a pak i geniální systém řetězového pohonu, aby vznikl bicykl v té podobně, jak ho známe dodnes. A ten se, krom jiného, zasloužil i o posílení genofondu lidstva. Mladí mužové si totiž už nemuseli vybírat nevěsty kolem sebe, ve vlastní vsi, často nějak příbuzné. Mohli odjet do vedlejší či ještě vzdálenější vesnice a v pohodě se stihnout vrátit. Rodila se tak zdravější a silnější generace, protože došlo k oživení genů. Tak to jsem netušila už vůbec. Připomnělo mi to starou dobrou historiku z Básníků o vlivu kroje na sexualitu. A ejhle, ono podobnou roli sehrálo i kolo. A tak tedy hurá na kola. A pokud by někdo po náročné cestě chtěl odpočívat s knihou v ruce, tak v příbězích Nic nového pod sluncem je i kapitola o počátcích sportu u nás. Tedy nejen o cyklistice. A nejen o Tyršovi. Na kola se taková útlá knížka dá docela dobře přibalitJ

           

Jak to bylo v autoškole

Čas od času si připomenu, jak to bylo v autoškole. Nejčastěji v okamžiku, kdy se bezmyšlenkovitě šinu za vozem, jehož pomalé ploužení se ulicemi města mě ukolébá a vytvoří nečekaný pocit neobvyklého klidu na jinak divokých pražských ulicích. A pak zjistím, že jedu za autoškolou a řidič označeného vozu je ještě větší zoufalec než já. Ještě chvíli se pak bezpečně vezu ve vleku, abych ho nakonec předjela (bez troubení) protože jet trvale čtyřicítkou je někdy moc i na mě. Nicméně, obdivuji učitele, kteří takto svěřují svoje zdraví, potažmo i život v rámci šíření schopností, které, soudě podle stavu na našich cestách, mnozí stejně rychle zapomenou. Po pravdě, něco sem také dost pozapomněla, třeba vyměnit kolo si už sama opravdu nedokážu. A to i přes to, že na teorii jsem byla v autoškole dost dobrá. Všechny testy jsem uměla na plný počet, měla jsem to podobně, jako v klasické škole, tak trochu šprt, který musel mít samé jedničky. Jenže v autoškole po vás chtějí i nějakou praxi. A tady jsem poprvé narazila. Už jsem nebyla ta jedničkářka, ba naopak, dalo by se mluvit o nadějné repetentce. Praktické jízdy prostě bylo třeba několikrát opakovat, výměna pneumatik se také musela přesunout do plurálu. Naštěstí zafungovala vůle a vysněný certifikát k ukončení studia v podobě řidičáku byl dosažen. Ovšem pocity studenta autoškoly, ona rozechvělá nejistota, se často vrací. Pořád sebou nervózně trhám, když někdo troubí (ani nemusí troubit na mě, automaticky to ovšem na sebe vztahuji. Včetně okamžiků, kdy troubím sama, aniž si to uvědomím. I tak okamžitě zpytuji svědomí, co jsem asi pokazila). Když mám na křižovatce odbočit vlevo, raději se snažím volit jinou trasu. Nejde-li to, zadělávám si nejen na žaludeční vředy, protože odbočuji s takovou křečí v obličeji, že hrozí nebezpečí, že mi to zůstane. Parkovat podélně už zvládnu, v případě že v řadě vznikl prostor velikosti tanku. Jinak raději hledám jiné místo, stejně jako v okamžiku, kdy se za mnou štosuje fronta aut.  Někteří řidiči by asi i počkali, leč moje sebevědomí okamžitě spadne až někam ke kotníkům a to nedám. Raději jedu parkovat jinam. Také raději moc nepředjíždím, vyjma cyklistů, což mi ovšem způsobuje další křeč. A tak se s velkým klidem a radostí ploužím za autoškolou a přemýšlím, zda onen řidič aspirant je na tom jako já, tedy teoretický šprt, kterého praxe trochu zaskočila. Nebo jako můj muž, který testy trefil asi napotřetí, ale sotva sedne za volant, je z něj génius do každého vozu. Nebo zda jde o kombinaci obojího. Případně může nastat i varianta toho, že onen zoufalec je skutečný zoufalec, který se prostě řídit nikdy nenaučí. Třeba proto, že nemá vrozený odhad. I takové jedince znám a ani jeden autoškolu nedokončil. Bez odhadu to prostě nejde. Mě chybí jen orientace, zabloudím kolikrát i na Letné, ale na to je lék v podobě navigace. Pro některé neduhy ale lék prostě neexistuje a tak když nenarazíte na úplatného učitele, tak autoškolu prostě neuděláte. A to je dobře. Stejně jako to, že se vozy autoškoly po ulicích pohybují nízkou rychlostí. Skoro se chce říci, že jsou skoro jediní, kdo respektují přikázanou rychlost ve městě. Proto se za nimi ráda vezu, mohu jet, přemýšlet si o svém a nestresovat se, že mě za přikázanou padesátku vytroubí nedočkavý mercedes, kterého vzápětí dojedu na světlech. A na autoškolu se netroubí! Alespoň já ne. Jezdím s nimiJ

Antifetfest

Antifetfest je studentský filmový festival. Studenti sami točí filmy s protidrogovou tematikou. Vše pod záštitou MHMP.  Letos jsme dali dohromady dva týmy, mladší, kde základ tvořila tercie a starší ze septimy. Oba týmy pracovaly velmi pěkně, vytvořily si vlastní scénář a příběh poté natočily. Po odevzdání probíhalo internetové hlasování, ze kterého následně vznikla cena diváka. A 14. června v Lucerně proběhla finální filmová soutěžní přehlídka. Takové malé filmové protidrogové Karlovy VaryJ. A velký úspěch pro naše studenty. Tercie si odnáší cenu diváků a kluci ze septimy palmu vítězství. Oběma týmům srdečně blahopřejeme.  

Zvonění:-)

Zvonění telefonu bývá vytrvalé a přichází v jakoukoliv denní hodinu. Číslo se často mění, tak se může stát, že podobně vytrvalý telefon opatrně zvednu. Abych vzápětí pochopila, že dělám chybu. Na opačném konci drátu je operátor. Respektive jeho call centrum, které mi intenzivně něco nabízí. Většinou sice okamžitě pokládám, ale někdy se slituji nad vlídnou telefonistkou, protože vím, že chyba není v ní, ale v systému. Abych byla konkrétní, v systému O2, které takto vykořisťuje svoje zaměstnance a přes ně svoje klienty. Hlas v telefonu zní většinou velmi slušně, oznámí mí, že jsem jejich letitý, věrný ba i oblíbený klient, který má u nich dárek či slevu. Vycházejí z primitivní premisy, že na slovo sleva jim skočí takřka každý. Většinou proto šokuji, když odpovídám, že nechci slevu. Láká mě často dodat slovy klasika, že nechci slevu zadarmo, jen nevím, zda bych byla pochopena a tak za strohým oznámením, že nechci slevu raději dělám tečku. Někteří mi pak nemají už co říci a hovor tedy ukončí sami. Jiní jsou vytrvalejší a také asi zvědaví a tak kladou doplňkové otázky. Jako proč nechci slevu, co tím vlastně sleduji, že nechci slevu a plno dalších podobně sugestivních otázek.

Moje vysvětlení je jednoduché. Nechci nic řešit po telefonu. A navíc nemám ráda, když mi někdo něco vnucuje, i slevy. Po jednom takovém intenzivním nátlaku jsem se vydala na pobočku s dotazem, co mi tedy mohou nabídnout a jak upravit tarif. Nijak. Jedině telefonicky, sdělil mi suše floutek na prodejně A tak jsem tedy odešla s velmi vtíravé myšlenky O2 opustit. Takový přístup se mi moc nelíbí. Ale vzhledem k tomu, že předpokládám u ostatních totéž, jsem se ještě nerozhoupala. Do toho probíhá ta předvolební debata o levných tarifech v okolních státech, tak bych se asi rovnu měla odstěhovat do Polska, abych měla trochu komfortnější telefonování.  Přitom tam to musí být podobné, jde přeci o nadnárodní moloch. Poláci jsou ovšem větší trh a tam se vždy lépe vyjednává. Nechce se mi ale věřit, že to u nás nejde. Spíš se do toho našim operátorům nechce. A nemají ani zájem ani vůli. Proto máme nejdražší telefony v Evropě. Ostatně, nejdražší jsou u nás i dálnice a v jakém jsou stavu. Nejvíc mě na tom zaráží, že to všichni vědí, ale nic se s tím neděje. Všichni to tak nějak akceptují.

Ne, že bych sama byla nějaká bojovnice Popravdě řečeno, spíš by mě O2mohlo chválit, jsem asi typický pes, který štěká a nekouše. Žádnou vzpouru jsem dosud nezorganizovala ani nedotáhla do konce. A pokud vím, tak ani v nejbližší době nic nechystám. Ale na druhou stranu samozřejmě vím, že je to hodně nefér. Jestliže někdo zneužívá svého postavení, mělo by jít existovat nějaké řešení. Představuji si to tak, že by levné tarify neplatily jen pro některé. Nebo aby všichni nespokojení zákazníci jednoduše vypověděli smlouvu. Aby si operátor uvědomil, že zneužívání se nevyplácí v jakékoliv podobě. Nebo aby oni sami telefonovali za podobné peníze.

Pravda, k podobnému řešení se asi hned tak nedopracujeme. Spíš naopak. Z tohoto úhlu pohledu to vypadá, že diktatura jen tak neskončí. A není vyloučeno, že ještě přitvrdí, protože telefonovat chtějí všichni a zdá se, jiný operátor již na náš rozebraný trh nepronikne. Zjevně tedy existují jen dvě možnosti. Buď platit předražené tarify, nebo netelefonovat. Případně se zapřít a přistoupit na jejich hru telefonních smluv.  Je možné, že variant se nabízí víc, Když totiž začnu kombinovat, o věci víc mluvit, jsem víc agresivní, zdá se, že by něco šlo. Jenže v takových chvílích trochu ztrácím důvěru k celému systému. Co asi mají za pravidla, když si je zvýšenou mírou arogance mohu pozměnit? Popravdě řečeno, čím víc o tom přemýšlím, tím víc mi to připadá na levačku. V podstatě jde o poměrně sofistikované a těžko definovatelné deptání všech zainteresovaných. Přesto vymotat se ze spárů tohoto molocha většinou nikdo moc nechce. Nebo i chce, ale nejde mu to. Asi neví, kam správně zavolatJ

Jahodobraní

Je čas jahod. Krásný čas. Jahodobraní je asi mnohde. My si o víkendu vybrali akci v Benicích. Jahodobraní je zde již takovou hezkou tradicí. Úplně jako anglická hříčka s názvem barokního statku Be Nice:-). Bylo zde vskutku krásně. Počasí, prostředí, koně, lidé, psi, jahody. Čas jahod právě uzrálých. Není to sice takový literární terminus jako čas malin nezralých, ale má své kouzlo. Zcela jiné než ty maliny, leč podobně neopakovatelné. 
Čas jahod a čas růží. Miluji tohle období.

Kdo zachránil jeden život

Další krásný životopisný román od Ilony Borské, od které pořád něco objevuji. Všechny knihy, které jsem již četla, mě nadchly. V totéž doufám i u této náhodně objevené knihy v našem knihkupectví ve Veverkově uliciJ.  Jde o životopisný román o MUDr. Františku Hamzovi, zakladateli dětské léčebny v Luži – Košumberku, který zde zachránil stovky dětí před tuberkulózou.  Zajímavé je, že za minulého režimu se tato léčebna jmenovala po Gottwaldovi, který zde ani nikdy nebyl. Až v devadesátých letech se dostalo jejímu zakladateli spravedlnosti a léčebna nese jeho jméno. Hamzova dětská léčebna. Podle přebalu knihy tomu napomohl i tento román. Těším se tedy na dobrodružství z četby. 

                                      

            A ke dnešku nezapomenutelně patřící jeden počin,tentokrát pro filatelisty

Jazykové kurzy

Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem. Krásné české pořekadlo. Zda úplně pravdivé nemohu posoudit, protože zas tolik řečí neznám. Jsem člověkem tak maximálně natřikrát. Ale pořád se snažím své člověčí portfolio rozšířit a pokouším osud návštěvou různých kurzů.  Tedy i v pozdním věku chodím tu na němčinu, tu na francouzštinu, i na italštinu se chystám. Ráda se vracím zpátky do lavic, těší mě role studenta a v neposlední řadě si myslím, že mi snad tak rychle nezakrní mozek, když ho občas trochu pokouším. Jenže, jak jde čas, účastníci kurzu postupně odpadají, až ve finále zbývám já. Já a lektor. Asi ve mně někde pořád dříme ten duch vzorné žačky, neřku-li šprtky, která prostě do školy chodí, píše ty úkoly a záškoláctví vnímá jako sprosté slovo. Jinak si totiž tento jev vysvětlit neumím. Končí kurz, už zase jsem v něm sama. Ostatní zájemci to zabalili. Málo času hodně práce, klasika. „Nestíhám chodit do jazykovky, nemám čas na domácí úkoly,“ vysvětloval mi kdysi jeden známý, který také skončil v průběhu semestru. A tak je to vždycky. Navazující kurz z tohoto důvodu tedy neotevřou. Pro jednoho člověka se to nedělá. A tak znovu od začátku. Jiná škola, jiný kurz. Někdy i jiný jazyk. Bohužel, konec je vždy stejný. Jen ten další člověk se nějak nerýsuje, protože začátečnické fráze dalšího člověka patrně nevytvářejí. Ale zase je to koníček a k těm určité extravagance asi patří. Jednou byl ale chtěl skončit ve stejném počtu, v jakém jsme studium započali a společně pak přejít do dalšího, vyššího, kurzu. Ne do toho pro věčné či falešné začátečníky. Když vyplňuji přihlášku, vždy vysílám kontrolní dotaz směrem k navazující výuce. „Pokud budou zájemci,“ odpovídají mi stereotypně v kanceláři školy, protože ti už vědí své. Zřejmě jde o běžnou tradici. Vytipovala jsem si několik jazykovek a všude to bylo podobné.

Už mi to někdy přijde skoro fatální, nový jazyk se prostě nenaučím. A to nejen díky vlastnímu nenadání, stáří, ale i díky tomu, že pro mě nikdy neotevřou navazující kurz. To je prostě osud. Anebo také výmluva, jak se to vezme. Na něco se to prostě svádět musíJ