neděle 26. března 2017

Tančím tak rychle jakdokážu

Kdysi jsem tu knihu přečetla jedním dechem.Líbila se mi. Nyní jsem ji objevila jako audioknihu. Namluvenou Simonou Postlerovou,tedy skvěle.Jsem zvědavá, zda se pocity toho, že jde o skvělou knihu,navrátí.:-)
                                                      Výsledek obrázku pro tančím tak rychle jak dokážu

sobota 25. března 2017

Rovnost

Nedávno jsme zažili besedu s mladým novinářem. Šikovným, nadějným, ambiciózním, beze sporu schopným. Mluvil ovšem jazykem, který lze s určitou benevolentností a nadhledem nazvat lidovým. Na moji kritickou připomínku ohledně spisovné řeči se mi dostalo konstatování, že „bejvávalo!“

Přebrala jsem si to tak, že dnešní mladí lidé ani v oborech, kde je jazyk pracovním nástrojem, spisovnou a kultivovanou řeč nejen nepěstují, ale ani neuznávají. Cílem je prostě co nejvíc se přiblížit všem, mluvit tak, jak mi zobák narost. Je docela dobře možné, že nastává situace, že i lidé, pro které je ještě spisovná mluva samozřejmostí, ji raději nepoužívají, protože by se nežádoucím způsobem odlišovali. Obávají se toho, že by vypadali příliš vzdělaně a intelektuálně, což je v dnešní „liberální době takřka nálepka. Věc nežádoucí, neřkuli ostudná.  Mluva v médiích, veřejnoprávní nevyjímaje, je vskutku velmi demokratická, lidová, takřka demograficky reprezentativníJ. Obhroublost mluvy (o duchu nemluvě) je dnes novým módním trendem, který vychází (což si asi ale mládež vůbec neuvědomuje) z dávné Marxovy premisy, že společnost se dělí na třídy, mezi kterými je třeba rozpoutat boj. A zlikvidovat tu intelektuální, která je prohnilá, agresivní a nadřazená. Proto je nutné ji eliminovat i mluvou, nebudu přeci mluvit jako nějaká primadona, ale naopak, jako pravý proletář.  Prostě, jak mi zobák narost. Možná by se někteří protagonisté, kteří mluví jako hotentoti, což je dnes in, divili, že jsou vlastně pohrobky proletářů. Hlavně proto, že oni se cítí být pravicovými bojovníky proti všemu. A nejvíc proti vzdělání a kultivované mluvě, kterou většinově neumí, proto ji ani nepoužívají. Ale určitě mnohem lépe zní, že to „bejvávalo“, tedy je to zastaralé a nemoderní, než že prostě neumím slušně mluvit, ač se tím chci živit. Nesmím samozřejmě zapomenout na trend zalíbit se a přizpůsobit většině, což přes vulgární mluvu jde velmi snadno.  Vítězí, na celé čáře, plebejská společnost. Je snazší a jistě i mnohem příjemnější chovat se bez zábran a splývat s davem. Elitářství je sprosté slovo a klasické vulgarismy naopak ovládly veřejnou scénu. Je přeci tak osvobozující mluvit jazykem, který ještě nedávno patřil tzv. spodině. Dnes jím mluví kde kdo, mediální „autority“ nevyjímaje. Musí přeci oslovit co nejširší publikum, které jim pak bude oddaně tleskat a obdivovat je. Nějaká gramatika, stylistika, kultivovanost, to je přeci zastaralé a nemoderní. Dnes je in mluvit jak dlaždič. Omlouvám se dlaždičům, možná oni sami mluví mnohem lépe než naši novináři, reportéři, moderátoři, učitelé či jiné osoby, které by měly jazyk kultivovat a ne přibližovat lidové (vulgární) mluvě. Ale to asi také „bejvávalo.“

pátek 24. března 2017

Církev v nás


Vždycky jsem cítila určitý ostych vůči církvi, jakkoliv se naše země prezentuje jako království ateismu. Církev tady ale vždycky měla svoji nezastupitelnou úlohu, i v době hlubokého totalitního temna.
Dneska se církev řeší víc kvůli restitucím majetku než kvůli její roli ve společnosti. Je mediálně vděčné útočit na její údajnou hamižnost, zveřejňovat její skandály nebo kritizovat (mnohdy pranýřovat) její neochotu akceptovat některé prvky současných módních trendů. A protože média z podobných skandalizací profitují, většinová veřejnost bývá tímto informačním trendem masírovaná více než výživně.  Většino proticírkevně.
V těchto dnech nás opustil kardinál Miloslav Vlk, který podlehl dlouhotrvající zhoubné nemoci. Nešlo o neznámého kanovníka (ty veřejnost většinou vůbec nezná), ale o výraznou osobnost našeho veřejného života. Každý odchod je samozřejmě hoden pozornosti, zaslouží si svůj nekrolog a vzpomínku. I tak pan kardinál, který měl v rukou onen historický úkol převést církev z totalitní doby do doby současné, demokratické. Těžké to bylo hlavně tím, že ani jedna doba církvi příliš nepřála, i když samozřejmě nelze srovnávat. Totalita byla peklo, dnes jde jen o většinový nezájem, někdy i nepřejícnost, podporovanou výše zmíněným sporem o majetky.
Za kardinála Vlka se spor církve a státu poměrně intenzivně řešil. Jak známo, pan kardinál patřil k výrazným osobnostem českého veřejného života. Uměl věci pojmenovat, většinou velmi výstižně. Nebral si servítky.  Lidé někdy jeho přímost těžko přijímali. Často se proti němu vymezovali představitelé politické scény, hlavně ti, co se intenzivně věnují hodně lidové a líbivé politice.
   Nejsem aktivní věřící, i když s přibývajícím věkem mám k víře čím dál tím blíž. Myslím si však, že osobností typu kardinála Vlka je pro naši současnost potřeba jako sůl.  A stejně jako ta pohádková sůl jsou tak trochu nad zlato. Jen to pochopit bývá složité, protože to zlato je přeci jen tak lákavě blyštivé.

Kardinál Vlk už nás opustil. Bohužel.Věřme (i my nevěřící) že stopa, kterou tady zanechal, bude dostatečně trvalá. Stejně jako to, že následovníci, kteří zde zůstali, budou podobně silní, jako sám pan kardinál. 

čtvrtek 23. března 2017

Praktické školy

Nedávno jsem na jakémsi semináři byla poučena, že slovo inkluze už se neříká, protože veřejnost na tento výraz začíná být alergická. Inkluze se navíc moc nedaří, minimálně se nepovedlo ji smysluplně vysvětlit, proto je již doporučován jiný termín, protože inkluze jako takové se ministerstvo vzdát zatím nehodlá.
 Takže klasické slovíčkaření, to ostatně u nás není nic nového pod sluncem.
    Mně ale zaujala opačná strana spektra. Když jste třeba jako rodič přesvědčeni o tom, že dítěti by praktická škola pomohla, cítilo by se tam lépe než ve škole klasické, zcela určitě by napomohla při jeho vzdělávání. V běžné škole mu to nejde, nestíhá, necítí se dobře. Všichni ho pořád chválí, jak je šikovné, snaží se, ale výsledek procesu jedna plus jedna je mu i ve třetí třídě utajeno. Neumí to.
 A teď babo raď, protože se nejedná o nikterak snadný úkol. Právě proto, že prosazovaným trendem je inkluze, tak opačný trend, byť o něj usilujete sebevíc, není vůbec žádoucí.
     A tak nastává anabáze podobná té, kterou jste kdysi museli absolvovat při snaze dostat dítě do nějaké prestižní střední školy. A rozhodně to není o úplatcích, byť žijeme v hodně korupční době. Nehodí se to do obrazu, jaký údajně chceme vytvářet. Proto začíná koloběh za sérií různých vyšetření, doporučení, psychologických sezení a vyjádření takového množství lidí, že by si jeden myslel, že pro dítě požadujete výstřední možnost přeskočit minimálně pět let základního vzdělávání. Ovšem pravda je taková, že chcete své dítě umístit do praktické školy. Víte, že se v prostředí běžné klasické školy necítí. Nezvládá ji. Rádo by někam, kde bude menší skupina, větší klid. Do praktické školy. Nelze. Tedy abych nebyla nespravedlivá, jde to, ale velmi, velmi obtížně.
   Nevím tedy, zda toto byl cíl inkluze. Doufám, že ne, ale je to klasický příklad toho, jak přílišná snaha často škodí. Všeho moc škodí, tedy i moc zásahů státu do běžného života. Praktické školy totiž nebyly vůbec špatné. Samozřejmě, když jsou primárně označovány jako automatické odkladiště romských dětí, zní to dost negativisticky. To, že tomu asi tak někdy bylo, neznamená, že jde o nějaké stabilní pravidlo a že to bylo všude a vždycky.
Tím, že dětem, které o podobný typ vzdělávání stojí, byla tato možnost státem vlastně odebrána, získává inkluze další záporné body. A nejen inkluze, i svoboda rozhodování, právo vlastní volby a celá řada dalších výsad, které s tím souvisejí. Vše na úkor výsady jediné, státem upřednostněné. Nějak se zapomnělo, že přílišná snaha je často velice kontraproduktivní. Snaha mít všechno uhlazené, přehledné, krásně pojmenovatelné.
 To ale není reálný život.
 Těžko ovšem chtít od ministerských či státních úředníků, již dávno od reality odtržených, aby reflektovaly nějakou skutečnost. Zvlášť tu, která není politicky korektní. Proto nám tímto sebedestruktivním procesem praktické školy mizí na smetišti dějin. Dětem, které by je potřebovaly, nezbývá nic jiného než se s tím smířit a nějak poprat. Případně čekat, až se celá věc přejmenuje, k obrazu doby, a věc zase začne fungovat.
Ostatně, za mého mládí byly tyto školy zvány jako zvláštní, později pomocné. To by dnes bylo naprosté faux paus. Tím jsou de facto ale už i školy praktické.

Tak vlastně, s kapkou nezbytného cynismu, čekáme na nové pojmenování, které půjde s dobou. Smůlu mají jen ti, co se ocitli v mezidobí. Ale tak to bývá vždycky, bohužel. 

středa 22. března 2017

Nákup přes internet


Nakupuji přes internet. Čekám balíček. Někdo jiný také. Neznáme se, objednáváme nezávisle na sobě, každý dokonce jiné zboží. Chodí mi potvrzovací sms. I maily. Jsem spokojená, jak to funguje. Pak mě zastihne telefonát. „Pane Růžička…“ zní oslovení.
„Nejsem pan Růžička,“ odpovím relativně vlídně do telefonu, který vzápětí bez vysvětlení zmlkne.
Nu, co, omyl, pokrčím rameny a pouštím to z hlavy. Ovšem podobný telefonát se během dne opakuje ještě dvakrát. To už začínám být neklidná. Že by nějaký trapný vtip? Navíc jméno Růžička mi evokuje samé nepříjemnosti, začínám být naštvaná.
Do toho přijde sms, že můj balíček dorazí krátce po obědě. Těším se.
A další hovor: „Pane Růžičko,“ ozve se z aparátu a to je onen spouštěcí moment. Pěkně toho člověka na opačném konci drátu sjedu:“ Zním snad jako nějaký Růžička, pane? Kde vůbec jste, kde jste vzal moje číslo….“
Pán svoji sebeobranu vzdal velmi rychle. Položil mi to.
To snad není pravda, zanadávám si ještě nad tichým telefonem a celou věc pustím z hlavy.
Večer si všimnu ranní sms. To je divné, balíček nepřišel? Copak, copak?
Nu, je tam číslo, zavolám.
Na potřetí se dovolám.
„Dobrý den, prosím pěkně, dnes jste mi měl doručit balíček, ale nepřišel. V čem je problém?“
Jsem zdvořilost sama.
Na druhém konci rozpačité ticho. Po dlouhé chvíli nejistý mužský hlas
„Paní, dnes dopoledne jste mě znectila kvůli panu Růžičkovi…..“
Strnu. To snad není možné. Nyní už mi pán telefon nepoloží a nakonec si to všechno vysvětlíme. Dispečink spletl číslo jakéhosi Růžičky. Překlepem z něho udělal moje. A pán se snažil jen doručit balíček. Ne mě, ale onomu neznámému. Můj přišel až za dva dny.
Omluvila jsem se.

A poučení? Asi klasické, neukvapovat se. A podivení, jak je někdy náhoda všehoschopná!:-)

úterý 21. března 2017

Vězněm konzumu

…jsem se stala kvůli telefonu. Potřebuji ho. Nebo si to alespoň myslím, že ho potřebuji.  Od té doby, co jsem se vzdala tlačítkového, který navíc už ani není běžně na trhu, jsem nechtěnou obětí diktatury výrobců, kteří přesně profilují svůj výrobek na záruční dobu, aby pak selhal, a já si pak musím, chtě nechtě, tedy respektive nechtě, koupit nový.  Můj poslední telefon se začal vypínat. Sám, kdykoliv ho napadlo, přesto, že podle displaye byla baterie nabitá. Jenže já nechci každé dva roky kupovat předražený aparát, který si za chvíli odejde do věčných lovišť, ač mu k tomu nedávám žádný důvod. Bránila jsem se. Nejprve jsem šla po nové baterii. Dialogy byly podobné jako vejce vejci. Já: „Máte, prosím, náhradní baterie do mobilu?“
Prodavač: „Mohu vám nabídnout nový telefon!“
Já: „ Já ale nechci nový telefon, chci jen, aby tento, sotva dva roky starý, fungoval!“
Prodavač: „Baterie nemáme, musíte jinam. Opravdu nechcete nový?“
Já: „Nechci!“
Jenže boj je to samozřejmě marný. Ani v opravně mi nepomohou:
“ Paní, ta oprava bude dražší než nový telefon!“
Pak koupím power banku. Novinka, zjevně už nás, konzumní dav, nebaví obavy z těch přechytralých aparátů, které jsou tak chytré, že bez sítě, která jim tu chytrost dodává, zas tak dlouho nevydrží.
Mému aparátu, který já, ze staré školy, pořád beru za zánovní, neb mu jsou sotva dva roky, to prodloužilo život. Ale ne nadlouho.  Došlo k dalším zbytečným dialogům v mnoha různých zařízeních.
Já: (monotematicky): „Máte novou baterii do mobilu?“
Prodavač: „To není baterií, to je softwarová chyba, baterií to nezachráníte. Mohu vám nabídnut nový aparát.?
Já: „ A vydrží mi déle, než dva roky?“
Prodavač (nepatrně nejistě krčí rameny): „Tak to asi ne. Některý vydrží jen půl roku. Buďte ráda za dva roky!“
Já: „Tak vám děkuji, nechci.“
Pak se ale i s novou baterií a power bankou vypnul definitivně. Už nenaskočil. Jdu si tedy koupit ten nový. Nechci, štve mě to, ale musím. Z nějakého důvodu si myslím, že bez telefonu nemohu být. Klasická oběť konzumní společnosti. A to jsem si v nějakých záblescích o sobě myslela, jak jsem vůči těmto nástrahám imunní. A stačí jeden nefunkční telefon.

Ale stejně jsou to mizerové, ti výrobciJ

pondělí 20. března 2017

Přezouvání

Nevím, kdy úplně prvně jsem si uvědomila, že zvyk přezouvání se na návštěvě je asi ryze český. Nebo minimálně středoevropský, ač nevím, jak to třeba mají v Polsku či třeba v Budapešti. Faktem je, že směrem víc na západ nejde o tak zažitý návyk. Ba dokonce někde by na vás koukali prapodivně, kdybyste se jim v chodbě vyzuli a ještě po nich požadovali nějaké domácí papuče.
Zvyk přezouvání je u nás praktikován ale i v mnoha veřejných zařízeních, zejména v nemocnicích, kde se to většinou řeší formou univerzálních návleků. Ve škole ale musíte mít vlastní přezůvky, nejlépe nějaké zdravotní bačkory.
Prakticky to pak vypadá tak, že kantor dozorce stojí dole u šaten a ostřížím zrakem sleduje, zda se jeho svěřenci skutečně přezouvají do něčeho, co bačkory alespoň vzdáleně připomíná. To nebývá jednoduché, hlavně v té teplejší části roku, kdy se sportovní obuv na ven velmi těžko dá rozlišit od sportovní obuvi k vnitřnímu užití. Dozor musí být obeznámen jak s módními trendy tak se všemi klasickými triky, které žactvo využívá k oblafnutí pedagogického sboru. Někteří pedagogové, pověřeni touto „vděčnou“ úlohou, jsou přitom zejména v oblasti módy dosti natvrdlí. Vůbec třeba nechápou, co se nosí.
Nebo sladění. Pubertální modemanka přeci nestráví dopoledne v lavici ve skvělém outfitu, který esteticky neladí s povinnými přezůvkami. Něco takového je pro ni rovno osobní tragédii a vůbec není ochotna přistoupit na nějaké směšné učitelské argumenty, ani zdravotní, o školním řádu ani nemluvě. Dozor někdy trpělivě vysvětluje, že pro zdravý vývoj nožní klenby je přezutí výhodné, stejně jako je dobré pro hygienu. Dokonce by se populisticky dalo mluvit i o určitém stupni pohodlí. Na nic takového logicky dítě školou povinné neslyší.
Musí tedy nastoupit tradiční metoda represí a drsného nátlaku. Třeba v té podobě, že kdo nebude přezutý, bude odměněn nějakou důtkou, někde i dvojkou z chování. 
V tomto okamžiku vzniká většinou i rozkol v pedagogickém sboru, respektive v určených dozorcích, kteří mají k danému problému vždy diametrálně odlišný přístup.  Někteří jsou striktní a při ranním dozoru si realizují své neslněné sny, kdy toužili po vojenské kariéře, jiní s oblibou hrají mrtvého brouka, protože je jim žinantní trestat žáky za nepoužívání přezůvek. Navíc se zcela jistě sami také nepřezouvají (to ale ani ti generálové) protože jak by to vypadalo, rovnat do latě rebelující sedmáky a stát při tom v puntíkatých pantoflích?
Vykládat potom ve sborovně něco o rovných podmínkách je marné hlavně proto, že takové podmínky nejsou nastolitelné. Zatímco jeden je tolerantní, druhý donutí lapené jedince klidně kráčet i bosky. Někdy proto nastává bouřivá situace při poradách o chování, případně i na třídních schůzkách, kde přicházejí na řadu ony tradiční návleky. Hnát rodiče do bačkor je totiž žinantní i největším příznivcům školního přezouvání, ale přezouvat se prostě musí. Co by nám na to řekla uklízečka? A kde bychom hledali novou, kdyby se ta stávající vytočila natolik, že dá výpověď?
   Na poradě pak nějaký rýpal konstatuje, že je trochu prapodivné dát dvojku z chování holkám z osmičky, které se svých lodiček nevzdají ani za tuto cenu, stejně jako šikanující partičce že šestky, která už dovedla dvě učitelky do psychiatrické léčebny!?
A máme tady konflikt jak vystřižený z her Járy Cimrmana.
Nicméně ač je to k nevíře, v mnoha školách jde vskutku o problém reálný.
    Zjišťovala jsem si v soukromé ministatistice, jak to mají v různých základních školách a většinou jsem došla k stoprocentnímu naplnění příkazu o přezouvání. Trochu mě překvapila kreativita středních škol, tam nejsou tolik striktní, ale i zde se mnohdy na papučích nemilosrdně trvá. Většinou z hygienických a zdravotních důvodů. A pak, nejsou uklízečky, které by celý den trpělivě postávaly ve školním areálu, aby veškerou nečistotu rychle vytřely. Pokud tomu tak není, velmi rychle se benevolentní nepřezouvající se škola, zejména v zimním období, podobná bahnité aréně.
   Připouštím, že celou situaci trochu dramatizuji. Vůči přezůvkám a přezouvání nejsem a priori zaměřená. Ne, že bych je neměla nebo je ortodoxně zavrhovala. Sama se i (někdy) přezouvám a trávím školní dopoledne v pohodlné obuvi, což lodičky zcela jistě nejsou.
Potíž je asi hlavně v extrémech, tedy tam, kde je přezouvání striktně nařízeno, stejně jako tam, kde se naopak razí zásada moderního nepřezouvání. Udržet relativní a hygienicky přijatelný pořádek tam, kde děti celý den tráví ve své venkovní obuvi, občas vyběhnou ven, někam přecházejí a zase se vracejí, je vskutku majstrštyk. Většinou ale nerealizovatelný, takže taková škola pak vypadá vskutku velmi zanedbaně.
 Ale na druhou stranu mě fakt netěší, když děti nesou domu důtku ředitele školy za to, že se nepřezouvají.  Mizí tak prvek jejich vlastní svobody, zda se přezují či ne. A co si budeme povídat, když se do školy vyšvihnu do nějakého módního oblečku, pak mi to fakt ty bačkory docela kazí.
   Jenže dnes zase začíná převažovat trend, kdy se ve školství opravdu vše přikazuje. Jak se mají děti přezouvat, co mají jíst o přestávkách, co se smí a nesmí říkat, do jaké školy mají chodit…
Docela by mě zajímalo, jak to bude postupovat dál. Jestli nastane situace, kdy dítě obdrží poznámku, nejen za špatné přezutí, ale i za to, že jedlo příliš sladkou koblihu či pilo slazenou minerálku.
Za nezdravé stravování ředitelskou důtku!
Zdá se to být sci -fi, ale ruku na srdce, kolikrát jste dostali napomenutí za nepřezouvání se? Vy anebo vaše děti?
Zdravý rozum, svoboda rozhodování se, rodičovská výchova a vlastní vůle se díky podobným nařízením plíživě znovu ze škol vytrácejí, což, podle mého, není dobrá vize našeho už tak dost těžce zkoušeného školství.
 Nu, uvidímeJ.Hlavně mít nohy v teple, tedy v bačkoráchJ