pátek 31. července 2009

Půlka prázdnin je pryč




















Dnešním dnem skončila první polovina prázdnin, tedy naší letní cesty Odnikud nikam. Ale
o tom dnes výjimečně psát nehodlám. Ráda bych popsala první pražskou defenestraci. Ne, nehodlám tady mít hodinu dějepisu, v tom ctím prázdniny opravdu důsledně. Chci popsat akci, kterou Praha 2 připomínala 590 let od této neblahé skutečnosti. Na Dobytčím trhu alias Karlově náměstí tedy vyrostla replika středověkého tržiště - poměrně skromného na pražské poměry - a rekonstruovala se tady akce, která kdysi zahájila občanskou válku v Čechách. Divný důvod k oslavě, ale dnes už se slaví kde co. Program uváděl člověk, který měl představovat Jana Želivského. Nechyběl ani Žižka a poněkud scestná, nicméně zakořeněná představa, že ty chudáky konšely vyhazovali na hroty nastavených kopí. Hloupost, která se usadila i v učebnicích dějepisu. Což o to, byl to příjemný podvečer a obzvlášť hudba byla vydařená,(obrázek číslo 3) ale když se nad tím člověk hlouběji zamyslí, tak si tady vlastně připomínáme středověkého teroristu, kterým Želivský (i Žižka) samozřejmě byl.
Pod okny radnice, kam kdysi dopadali chudáci radní, byla dnes připravena kupka sena i s reklamním nápisem (to aby každý věděl, kdo seno dodal). To se to pak defenestruje :-) (obrázek číslo jedna)
Kat tady v hluku velkoměsta vysvětloval, jak to s tím Želivským vlastně bylo. (obrázek číslo dvě)
Pivo i medovina byly ovšem za zcela současné ceny.
Divili by se naši předkové před 590 lety, co z jejich drsné reality dnes dokážeme udělat. Ovšem představa, že za dalších 590 let vystoupí někdo z našich potomků, třeba před Úřadem vlády, a v roli Jiřího Paroubka bude přát hezký páteční večer svým soudruhům, jako dnes přál Jan Želivský svým bratrům a sestrám, je totálně děsivý. Budiž pochváleny návraty do minulosti. A prázdninové radovánky zvlášť.

středa 29. července 2009

Televizní vysílání

Díky digitalizaci se i Odnikud nikam dostane do televize. Povídání o knížce bude v pořadu Andreje Halady a lze ho vidět v srpnu. Hned po Ivanu Klímovi, tedy exkluzivní společnost:-)
A na rozdíl od rozhlasového pořadu, který nemá internetový záznam, lze televizní rozhovor snadno dohledat i na netu. Na http://www.publictv.cz/ se dají najít i jiné zajímavosti. A Odnikud nikam pak bude v archivu. Samozřejmě budu informovat.

čtvrtek 23. července 2009

Pár fotek ze křtu- jak jsme křtili Odnikud nikam







První kapitolka- ochutnávka Odnikud nikam

1.Svatba 1942
Představovala jsem si svoji svatbu úplně jinak. Skromná hostina z laciných protektorátních náhražek, utajená zabíjačka maskovaná chladnou listopadovou nocí dvaačtyřicátého roku. Jednu chvíli jsem myslela, že jde šťára, infarktový stav. Psi řvali jako pominutí, musela je dráždit toulavá kočka. Rychlé ano, ano, jmenuji se jinak a to je celé. Bleskově se najíst, co kdyby náhodou. Strýček ze sousední vsi má snad boule za ušima. Úkradkem pozoruji snubní prstýnek, je po Františkově mamince. Na nové jsme nemohli ani pomyslit.
Líbánky?!? Čirý idealismus.
První vyhláška se tady objevila 15. 3. 1942 s lhůtou vystěhování do 15. 9. 1942.
Pohlédnu na vedle sedícího Františka, už celou hodinu mého zákonitého manžela. Na rtech se mu leskne mastnota z vařeného ovaru. Lístkový systém podobné hody nepředpokládá.
Kdyby nás někdo udal….! Dneska musí být člověk připraven na nejhorší.
Lupus est homo homini.
Udání jsou na denním pořádku. Soused nevěří sousedovi.
Smutná realita, v níž se napjatě posouváme ode dne ke dni. Hlavní je přežít.
Proto jsem si svůj velký den ani moc neužívala. Napětí a stres mám zalezlé pod kůží. Nelze se jich jednoduše zbavit navléknutím zlatého kroužku.
Na řasách mě zastudily slzy lítosti. Ale kapesník, který mám u Františka v saku, nevyndám. Dnes nebudu brečet.
Když jsem jako děvče snila o své svatbě, určitě jsem neviděla vystrašenou vyhublou holku v přešitých šatech po babičce.
Smůla.
Nostalgicky jsem se pousmála.
Vybavovala jsem si Františkovu nervozitu ve chvíli, kdy žádal tatínka o moji ruku. V očích měl nejistotu. Poprvé co ho znám.
„Postaráš se o ni?“ zeptal se tatínek polohlasem. Všichni jsme si zvykli šeptat. Víc než tatínkova starost mě ale dojalo jeho bezmocné gesto, kterým se vyrovnával s nastalou situací. Nevystrojí mi veselku, jak se na venkovského sedláka sluší!
Já jsem se s tím smířila snáze než on.
Jsem zamilovaná.
Teď ovšem sedím rezignovaně na dřevěné židličce, bez špetky euforie nebo nějaké bláznivé radosti, ačkoli jsem svou podstatou optimistka, většinou zachraňující svým pozitivním přístupem všechny kolem. Bohužel, doba si žádá své. Ale nechtěla jsem úplně zatrpknout, vždycky se přece najde něco pěkného.
Ale teď jsem prožívala obrovskou krizi z okupace a vysídlení celého našeho kraje. Hledání nového bydlení bylo hrozné a úmorné. František byl tolerantní, plný porozumění pro deprese, ve kterých jsem se ocitala. Nikdy nedal najevo, že se trápí stejně jako já. Snad jsem ho svým smutkem okouzlovala. Objevil ve mně novou stránku.
Už před válkou jsme se scházeli a naše schůzky byly vždy plné smíchu a bezstarostných hloupostí. Než jsem se nadála, brala nás vesnice jako pár. Poznali to dříve než já.
„František je trochu ňouma,“ rozebírala jsem svoje pocity s holkami.
Hned v prvních týdnech války mu zemřel bratr. Prý nehoda, ale vesnice si šeptala cosi
o zákeřné vraždě. Rázem byl František doma nejstarší. A tudíž dědic s nárokem na celý obrovský statek. S úkolem postarat se o celou rodinu. Náhle jsem na něho pohlédla jinýma očima. Vzbudil ve mně city, o kterých jsem se domnívala, že jsou jenom v knížkách. Kluk ze sousedství, sedlák od podstaty. Takový radikální kontrast s mými romantickými dívčími sny. Došlo mi, jak málo může člověk ve svých citech něco plánovat. S jakou bezbřehou naivitou jsem si malovala svoji budoucnost ve městě.
Svého manžela sešněrovaného zděděným sakem jsem teď chvíli pozorovala v zaníceném dialogu s jeho svědkem. Z obličeje se mu celkem snadno dala vyčíst určitá spokojenost, manželství pro něho vždycky byla priorita. Rodinný mravní kredit. Rodina je základ – tvrdila jeho babička. Zůstala ve třiceti vdova s třemi dětmi.
Zvedla jsem se ze židle, ke které jsem se už skoro přilepila. Poskakovala jsem na nezvykle vysokých podpatcích, ve spáře po vyviklané parketě jsem si skoro vyvrkla kotník.
Svatebním veselím obluzeným podvědomím mi nepříjemně probleskl přízrak reality. Když jsme opouštěli zabranou oblast, domnívala jsem se, že se zase brzy vrátíme.
„Celé Neveklovsko bude přeměněno na cvičnou střelnici,“ vykládal zdejší hostinský zasvěceně, „hned tak se nevrátíte.“
„Jak jste se to dozvěděl?“
„Mám své zdroje, slečinko!“
Vyvine se z něho ukázkový kolaborant a udavač.
Přistoupila jsem k popíjejícímu Františkovi a objala ho kolem krku. Ještě než na mně promluvil, zaregistrovala jsem jeho spokojenost. Usmíval se mi v ústrety.
Nikdy jsem ho neviděla brečet a teď jsem měla pocit zavlhlých očí.
Situace mě trochu zaskočila. Panika. City neumím moc dávat najevo. Mám ho políbit? To bývalo na veřejnosti nepřijatelné. Potlačila jsem šílenou myšlenku, že by mě snad chtěl někam unést, abychom byli sami. Představy se mi divoce míhaly hlavou. Možná zrovna to mě rozesmálo. Vdávám se, jsem nevěsta, můžu líbat svého muže, kdy se mi zachce. Chtěla jsem ho líbnout na tvář (ležérně), ale nejistá rovnováha na podpatcích nevydržela a skácela jsem se udivenému Františkovi do náručí.
Jeho reakce jsou na tom mnohem líp. Vítězoslavně mě svírá svalnatými pažemi, v nichž se cítím jako v pokojíčku.
„Neboj se, už bude konec!“
Podléhám bludu nebo se mu skutečně chvěje hlas?
„Nebojím se!“
Ani sama sobě nevěřím.
Co se stane, když sem vrazí potravinová kontrola?
Cítím v zátylku slabé mrazení. Budeme mít štěstí?
Ve Františkově objetí moje obscedantní představy vystřídal záchvěv touhy. Svatební noc. Proč nezmizíme už teď? Další moje bláznivá představa.
Podezřívavě jsem sledovala každého svatebního hosta, neboť v iracionálnu, ve kterém jsme už hezky dlouho žili, byla důvěra dost velkým luxusem.
Kdybych snad mohla volit mezi ostudou svobodné matky a velkolepou svatební hostinou, zvolila bych teď určitě hanbu. Ta svatba za ten strašlivý stres rozhodně nestojí. Ale vyprávějte to Františkovi.
Přestala jsem přemýšlet, mozek mi zahalila určitá apatie. Sevřela jsem však Františkovu horkou dlaň, abych se přesvědčila, že je skutečná.
Oči se usmívaly a ústa se sama našpulila k polibku.
Novomanžel mě povzbudivě tiskne. Jeho klidné vystupování je balzámem na moji nervozitu.
Vzala jsem nabízenou sklenku hořkého piva, ozdobené načechranou bělavou čepicí a s chutí se napila. Na rozklepaných nohou se opírám o hruď svého manžela. Vedle mě stáli jeho dva bratranci a s úsměvem mě lákali na další pivo. Odmítavě vrtím hlavou.
„Je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se v okamžiku, kdy mi naskočila normální tónina hlasu.
„Nemusíš se bát, všechno je jak má být!“ bezstarostně mávli rukou.
„My asi půjdeme!“
„Jasně!“ oba se na sebe spiklenecky pousmáli.
„Nechceš se ještě trochu najíst?“
„Asi ano!“ ozval se můj žaludek.
„Naložíme ti pořádnou porci!“ nabídli se dvojhlasně.
Sedla jsem si zpátky k rozvrzanému stolu.
„Musíte se krmit, když jste teď dva!“ řekl mi František, dřív než jsem mu vysvětlila, že je mi trochu nevolno.
„Kynu jako těsto!“
Trochu jsem se uvolnila. Žádná ze situací, které mi lítaly hlavou, nenastala. Lidi se dobře bavili a mě bylo špatně jen malinko.
Po třech tajně vykrmených husách se také jen zaprášilo.
Ale co jsem si kvůli nim užila strachu.
Určitě porodím rozklepaný uzlíček nervů.
František mi broukal do ucha moji zamilovanou písničku. Z důvěrně známého textu jsem vnímala jen, že jednou bude líp. Byla jsem spokojená, že sedím a jím, protože žaludek mi začal poskakovat jako na vodě.
„Mám ti přinést něco k pití?“ ptal se můj manžel se starostlivou ochotou.
„Ne, myslím, že nemusíš!“ vydechla jsem, jako by mě něco bolelo.
Všiml si, že sedím křečovitě ztuhlá. Přehodil mi přes záda svoje sako.
„Aby ti nebyla zima!“
Mluvil uklidňujícím, tichým hlasem. Sevřelo se mi hrdlo dojetím. Obličej patrně zrcadlil moje pocity, protože se při pohledu na mě František pořádně vyděsil, unášen směsicí emocí, které komplikovaly starost o zdraví moje a našeho nenarozeného dítěte.
Maminka se k nám přiblížila téměř nepozorovaně. V jedné ruce držela talířek s nějakým jídlem, v druhé namočený šátek. Musela mě dost dlouho pozorovat. Otřela mi obličej a podala občerstvení.
Dýchala jsem zhluboka, věděla jsem, že tím se mi uleví.
„Asi byste měli jít!“ hlas měla docela ustaraný.
„Ještě chvíli a bude to v pořádku!“ lehounký úsměv, přesvědčuji i sama sebe. Teprve když jsem to vyslovila, došlo mi, že máma pochopila můj stav. Dosud jsem se domnívala, že všechno ví jen František a já.
„Už jsme stejně chtěli odejít!“ konstatovala jsem provinile. Pohladila mě po vlasech
a zašeptala, že je moc ráda. Nepřekvapilo jí, že jsme jim nic neřekli.
„Doba je zlá, ale i tak mám radost!“
Dojedla jsem na kousky nakrájené maso a uklidnila rozbouřený žaludek. Zavěsila jsem se do Františka a pohledem se rozloučila se svojí chudičkou svatební hostinou. Než jsem odešla úplně, ještě jsem prohodila pár slov s dojatou babičkou.
Pak už jsme byli konečně sami.
„Jsme manželé, nějak tomu nemohu uvěřit!“ rozněžnil se František, když utěsňoval zatemnění v našem pokoji. Soukromí, kterého se nám dnes dostalo, bylo svatební výsadou. Naši zůstali
u sousedů.
„Jo. A brzy budeme i rodiče!“
„Jen abychom měli kde bydlet!“
Pokrčila jsem rameny. Uvědomila jsem si, jaké jsme měli štěstí, když jsme sehnali střechu nad hlavou na Měříně a div jsem se znovu nerozklepala. Už jsem nemohla myslet jen na sebe. Teď jsem měla zodpovědnost i za novou, dosud naprosto bezmocnou bytost. Schoulila jsem se pod peřinu a zahřívala místo pro Františka. Předpokládal, že budu chtít spát a nejistě se chystal ulehnout vedle na kanapi.
„Přece mě neošidíš o svatební noc?“
Neošidil.
První minuty manželského života se mi líbí. Jestli budeme v podobném tempu pokračovat, brzy budeme mít dětí jako smetí. Jen doufám, že první bude holčička. Kluky jsem měla doma odjakživa. Tři mladší bratry, které jsem měla věčně na krku.
Paprsky svítání dokázaly proklouznout zatemněným oknem, poprvé se probouzím jako mladá paní.
Z ranního šera se k nám prokutával vtíravý chlad. Moc jsme zatím netopili, nebylo nazbyt. Teď už se netrápím zbytečnými obsesemi, užívám si manželství.
Později jsem se divila, že jsem lehkovážně přivolila k utajené zabíjačce. Vedle ve vsi byla minulou noc razie. Na udání. A tresty nebyly zanedbatelné. Asi jsem byla omámená svatební atmosférou, že jsem všechno přežila bez újmy na duševním zdraví.
Hrabu se z vyhřáté postele s naléhavou myšlenkou – bleskově musím na toaletu.
Rychle. Co nejrychleji.
František kolem mě snaživě pobíhá, ale připadá mi, že mi spíš překáží. Něco se mi děje s vnitřnostmi. Bouří se. Asi nezvládly včerejší nápor neobvyklých dobrot. Nejen žaludek,
i hlava se chová divně. Motá se, ztrácím rovnováhu.
Potřebuji kyslík.
Vpadnu na dvůr do kadibudky. Zhluboka dýchám mrazivý vzduch. Svírané útroby zpívají úlevnou píseň.
František – evidentně vyděšený – nejistě postává na zápraží jen ve spodcích. Svědek mého úporného zápasu s nevolností.
To ne!
Půvabu jsem v dané situaci moc nepobrala. Nechci ho tu.
Manžel nesměle přistoupil k dřevěným vrátkům bytelné venkovní toalety. Je to koneckonců jeho vina, že mi je tak blbě. On se nejistě usmívá – zatímco já si trhám vnitřnosti a obracím břicho naruby.
Vylézám s neurčitým pocitem studu.
František krouží kolem jak šelma v kleci, a trapnost celé situace se prohlubuje. Rozladěně jsem si přitáhla noční košili k tělu a rozeběhla se do tepla.
Život se kdysi zdál být tak snadný. Poklidit kolem domu, zabavit kluky a před večerem rychle vyběhnout na záhumenek, kde už posedávala vesnická omladina. Společně se zasmát
a pobavit. Víc se po nás nechtělo.
Nikdy jsem se o věci veřejné příliš nezajímala. Připadalo mi to jako mlácení prázdné slámy. Vesnické prostředí s tím nijak nesouviselo. Naopak. Když jsem nebyla v centru dění, tím víc bych měla lačnit po informacích. Přesto bylo mé přesvědčení o frázovitosti novinových titulků naprosto nezvratné. Byla jsem součástí spokojené a fungující rodiny. Neměla jsem ani ponětí, že všechno může být jinak…
Zase se mi sevřel žaludek. Snad nebudu muset běžet zpátky?
Zaplať pánbůh ne. Uvolněně zalezu pod duchnu a spokojeně pohlédnu na Františka. Můj skutečný manžel. Pohrávám si s tím spojením jako s cukrkandlovým bonbónkem. Spojila jsem s ním svůj osud, miluji ho, čekám jeho dítě, sdílíme společné tajemství.

No nejsou katarské hrady krásné?


Katarské hrady

Blog mi trochu spí, jsou holt prázdniny a člověk je každou chvíli jinde. Minulý týden jsem se vypravila na výpravu za katarskými hrady. Nebýt dvou agresivních důchodců vedle nás v autobuse, kteří nás střídavě terorizovali svými holemi, jenž nás často dost bolestivě švihly, případně na nás shodili těžký batoh, který nás spolehlivě přišpendlil k podlaze nepodlného autobusu, byl by to velmi pěkný výlet. Katarské hrady a učení katarů je samo o sobě velmi krásné a zajímavé, nicméně výlet po jejich stopách je lepší bez důchodcovské inkvizice.
( podotýkám, že nemám nic proti starým lidem, jen si myslím, že každý člověk by měl být soudný a trochu odhadnout své síly) . Ale krásný Carcassonne nakonec stál za všechny útrapy. Psát jsem moc nemohla a tak dnes, po této noticce, vystavím první kapitolku Odnikud nikam. Kdyby snad někoho zaujala a chtěl si přečíst příběh celý:-)

neděle 12. července 2009

Odnikud nikam - co o nás píší

Školní perličky nikdo nečte, taky není divu, jsou prázdniny.:-) A tak se vracím k Odnikud nikam.
Zdá se, že bude prezentováno v TV Public, což je velmi pěkné.:-) Kdy, to ještě upřesním. A dnes dávám na vědomí zprávy z tisku včetně rozhovoru pro týdeník Knihy, který dělala Veronika Rakušanová.

sobota 4. července 2009

sexuální výchova

„Musíme zařadit sexuální výchovu do osnov,“ připomínala pravidelně na poradě ředitelka, tlačena nemilosrdnými statistikami v médiích a strohými nařízeními z ministerstva.
Naši snahu o sexuální osvětu považovala za nedostatečnou, protože sama nemusela s dětmi na podobné téma hovořit vůbec.
Když nám jednou před vánočními svátky s pohoršením dokazovala, jak jiné školy zvou sexuologa takřka každý měsíc, poznamenala jsem, že v podobných případech zcela jistě kvantita nahrazuje kvalitu. Několik dní poté jsem byla oficiálně pověřena rolí metodika sexuální výchovy. Přemítala jsem, jak zakomponovat sex do dějin a při troše snahy to nebyl zas tak velký problém. Dějiny jsou sexuálními úchyly doslova přeplněné a využít je jako odstrašující příklad se doslova nabízelo. Horší bylo, že jiné informace dětem v hlavách nějak neutkvěly. Tak mi pak v písemných pracích detailně líčily sexuální zvrhlosti starého Říma, či jak Marie Terezie údajně souložila s koněm, přičemž slovo údajně z textu pravidelně vypadávalo. Nic jiného si samozřejmě nepamatovaly.
Ředitelce se moje metody vůbec nelíbily. „To je nevědecké,“ konstatovala nespokojeně. Používala to spojení na našich poradách velmi často.
Pochybuji, že by bylo možné přirozeněji v pubertou zmítané třídě vyprávět něco o sexu. Dvojsmyslnost dokážou najít i ve výkladu o nepravidelných slovesech v anglické gramatice. „Dělala jsem to v pondělí, kdy jsi to dělal ty?“ tázala se nic netušící angličtinářka a nebyla schopna pochopit, čím vyprovokovala nekontrolovatelný hurónský smích.
Se sexualitou ve škole mám tedy určité potíže. V tom měla ředitelka pravdu. Není to ale programové. Ve skutečnosti jsem dětem byla vždycky ochotná zodpovědět jejich choulostivé otázky. Ostatně, copak je něco nepřirozeného na sexuální osvětě?
Jenže občas zjistíte, že vám ty dvojsmysly, narážky a permanentní pochichtávání trochu lezou na nervy. Jako když zadáte příkaz k poznámkám v sešitě zezadu a třída se pět minut dusí hysterickým smíchem. Nebo jejich permanentní osahávání se. Kdo se na to má pořád dívat?
Podle ministerských instrukcí bychom měli využívat každou situaci k šíření osvěty, zejména když jsou u toho média. Jenže nemám ráda Potěmkinovy vesnice. Ani v sexu. Takže požaduji systém, prostor a také nějaké prostředky na realizaci. Nejsme národní obrozenci, abychom pracovali zadarmo.
Za komunistů by za takovou drzost kantora nejspíš vyhodili. Nebo přeřadili někam do kotelny, jak to soudruzi rádi dělali. Doba se zas tak nezměnila, jen kotelnu vystřídal úřad práce. Moje maminka vždycky tvrdívala, že člověk má držet hubu a krok. Taky byla přesvědčena, že sex nepatří na veřejnost.
Nepamatuji se, kdy mi poprvé její ponaučení přišlo nesmyslné. Myslím ale, že v mnohém platí dodnes, přestože se všichni pokrytecky tváří, že všechno je jinak. Přes všudypřítomnou nahotu sexuální osvěta vskutku moc neexistuje a držet hubu a krok musíte od okamžiku, kdy je na vašem výdělku závislý i někdo další krom vás a vašeho mluvícího papouška. Škola je jen předobraz reálného života.
U dřívějších osnov bylo jasné, co se kdy probírá. V dnešním moderním školním vzdělávacím programu lze sex zařadit třeba i do matematiky. Hned vedle ekologie a boje proti rasismu. Na venek to velmi dobře funguje. Zřejmě hlavně na základě mediálního obrazu a módních trendů. Jak ale začne zavádění novinek do praxe, je třeba se rozhodnout. Vykládat slovní úlohy nebo problémy pohlavních nemocí? Popravdě řečeno, někteří kreativci vymyslí příklad, kde se počítá procento nakažených syfilidou při prvním pohlavním styku, ale mezi ně vskutku nepatřím. Což je možná zásadní chyba, protože pak by se mi nemohlo stát, že mi maturitní ročník bude bezelstně předkládat omluvenku z venerologie. Snažila jsem se být taktní a na nic se neptat, když se ale venerologická omluvenka šířila třídou jak lavina, pokusila jsem se dopátrat příčiny hromadné nákazy. Výsledek byl překvapující, ba řekla bych až komický. Moji osmnáctiletí studenti vůbec netušili, co se pod pojmem venerologie skrývá. Prostě sehnali za úplatu razítko a vesele pobývali za školou, aniž by věděli, co svou omluvenkou způsobili. I z toho důvodu se snažím ředitelce vyhovět a šířit sexuální osvětu kudy chodím. Proto jsem se také asi v dějepisné písemce, která se sexem vskutku neměla co do činění, jako odpověď na otázku, jak že se nazývají latinsky letopisy, dozvěděla, že to jsou orály. Málokdo pochopil, že chlapec zaměnil správnou odpověď anály za slovo, které mu evokovalo něco, co už někde slyšel, ale nevěděl kde.
Ne všichni to ustojí. Já naštěstí zatím ještě ano. Když si vybavuji ty nechtěné komické situace, musím se smát. Ředitelka už mi ani nevyčítá nedostatek invence. Konstatuje vždycky jenom apaticky: „ Jen aby nám na škole nevypukla sexuální revoluce!“