pondělí 31. října 2011

Dostal mě!

Podruhé se mu to povedlo. Druhý díl Milénia od Stiega Larssona mě, přes veškeré pochybnosti po první části, naprosto dostal. Patřil mu skoro celý nedělní večer a teprve před chvíli jsem přečtenou knihu odložila. Skvělá. Vcelku se mohu ztotožnit s oslavnými výkřiky na zadní straně přebalu i dát za pravdu všem, co mě přesvědčovali o tom, že to stojí za to číst. Pravda, příběh je to pohádkový. Samozřejmě ne svým obsahem či námětem, ale typickým vítězstvím dobra nad zlem, ale to je ve finále ( alespoň pro mě) dobře. Je třeba alespoň občas zažít dobré konce:-).
Už teď se těším na třetí část.
 Ovšem, po takovém čtení asi hned tak neusnu. Jsem tedy zvědavá na své zítřejší pracovní výkonyJL

neděle 30. října 2011

Víkendové oslavy

Na slavnostní okamžiky během prodlouženého víkendu samozřejmě došlo. Neslavil se vznik republiky, ale kulatiny mého bratra. Když se kdysi, dva měsíce před Vánoci, narodil, byl to takový dřívější dárkový uzlíček pod stromeček. Za ta léta z něj narostl pěkný uzelJ a na svá bedra si slavnostně přišpendlil čtvrtý křížek. Pěkně jsme si u příležitosti jeho narozenin pročistili hlavu:-) Popovídali, pojedli, popili. Je fajn se, na prahu dušičkového období, přátelsky sejít, zastavit a potěšit vzájemnou přítomností. Hezká tečka za prodlouženým víkendem.
 A když jsem v pátek psala, že by k posílení národní hrdosti mělo přijít nějaké sportovní vítězství, netušila jsem, že mě Petra Kvitová vezme tak za slovo. Šikovná holka to je:-)

sobota 29. října 2011

Starý čas

Tak konečně, dnešek nám přidá hodinku spánku a naše biorytmy se spořádaně vrátí ke starému času. Vítám ten návrat, byť světlou odpolední část to výrazně zkrátí. Ale v této části roku už to lepší nebude, proto ta hodina k dobru je hodně dobrá. Ještě malou chvilku si užijeme vstávání do světla, což je celkem příjemný fakt. A domů stejně většinou všichni chodíme za tmy, takže v tomto směru nikterak neutrpíme. Kdyby bylo na mě, tak čas vůbec neměním.  Rok od roku mi trvá déle, než si srovnám rozhozený biorytmus, byť v této části změny mi to jde snáz než v té jarní. Tudíž se docela těším na hodinku spánku k dobru.

pátek 28. října 2011

Státní svátek

Asi by dnes naši sportovci měli vyhrát nějaký turnaj v hokeji nebo ve fotbale. Možná i tenis by něco rozhýbal, jinak mě nenapadá nic, co by dnes mohlo vyprovokovat médii požadovanou slavnostní atmosféru
a náladu, vhodnou k příležitosti výročí vzniku republiky. Pro většinu národa je dnes jen prodloužený víkendJ a ono se v podstatě není čemu divit. První republika, která je dnes nekriticky idealizovaná, jistě měla také své chyby, o kterých se ale dnes moc nemluví. Naším národním zvykem je asi lítat od extrému k extrému, zlatá střední cesta je nám poněkud utajena. Nebo se na ní platí příliš vysoké mýto v podobě vlastního rozumu, nezávislého uvažování a odmítání slepé stádnosti, což u nás není moc populární.
 Tak zatímco za minulého režimu byla První republika buržoazní paskvil založený na bídě a vykořisťování, dnes je zase ukázkou vrcholné demokracie založená na toleranci a vstřícnosti. Obé jsou blbosti, ale to bych sklouzla k historické přednášce, což nechci. J, mám prázdninyJ. Navíc nejen, že už dávno neexistuje, ale nefunguje ani její pohrobek v podobě soužití se Slováky, takže co to dnes vlastně slavíme? Samostatnost? V rámci EU poměrně směšný pojem. Republiku? Naše korupční státní zřízení sice tak nazýváme, ale jsem přesvědčená, že skutečná republika vypadá úplně jinak. Svobodu? V čase, kdy jsme monitorování na každém kroku, ovládáni bankovními domy, reklamou a dejme tomu i mobilním telefonem, který je ve své podstatě horší než diktatura dělnické třídyJ, je slovo svoboda dost odvážné tvrzení. Takže co dnes slavíme?  My, co neadorujeme Masaryka, nemáme nic jiného, než ten prodloužený víkend. Jiný důvod k oslavě dneška jsem prostě neobjevilaJ

čtvrtek 27. října 2011

Láska k vlasti

Vlastenectví je v našich zeměpisných podmínkách jednak trochu archaismus, a druhak i trochu oxymorón.  Proč tomu tak je, asi všichni víme, jen kluci nahoře jako by to  nějak nechtěli přiznat. Zřejmě blížící se státní svátek, kdy slavíme něco, co už dávno neexistujeL, vyprovokoval myslitele z ministerstva školství k prohlášení,že pojem vlastenectví zavedeme povinně do škol. Bude se vyučovat předmět láska k vlastiJ. Jak jsem zde už několikrát avizovala, tento úřad nikdy nezklameJ, úspěšně z něj padá jedna hloupost za druhou, a kdybychom ho nemuseli platit ze svých přemrštěných daní, bylo by to i úsměvné. Ovšem v naší kritické situaci by financování podobných blbostí mělo být snad i trestné. Někteří propagátoři tohoto posledního výkřiku jdou ve své kampani samozřejmě pro vzor do všemocné Ameriky, kde každé ráno před zahájením výuky hrají americkou hymnu. Navíc amíci s velkou hrdostí vyvěšují ze svých vlastních oken vlajky, což u nás mnohdy nedělají ani veřejné instituce. A my to chceme taky, zní z míst nejvyšších. Asi jako jsme kdysi aktivně přejímali sovětské častušky, tak teď chceme americké vlastenectvíJ.
  Nemá cenu rozpitvávat logické důvody proti, myslím, že jsou celkem nasnadě. Jen jsem zvědavá, zda tuto podnětnou myšlenku dotáhnou do vítězného konce, pak jsem na její praktickou realizaci velmi zvědavá.
Nicméně, vlajku zítra doma také nevyvěšujeme. Jednak ji nevlastníme, a pak, já osobně mám problém slavit vznik něčeho, co už dávno neexistuje. Takže jsem vlastně špatná vlastenka. Nebo špatná amerikanofilka? Mám v tom tedy trochu chaos:-)



středa 26. října 2011

Dárek

    Jsou lidé, kteří vždycky přijdou s originálním a netradičním dárkem,
a jsou jiní, co řeší obdarování obligátní lahví a bonboniérou, případně obálkou s penězi.  Nemůžu se chlubit vlastní originalitou, protože i když se v převážné většině případů chci řadit do první skupiny, stane se, že fantazie přestane pracovat, tlačí mě časL, a pak bože díky za kvalitní lahev a dobrou bonboškuJ . Vymyslet opravdu potěšující dárek totiž není vůbec žádná legrace. Ti, co mají bujnou představivost a šikovné ruce, to mají mnohem snazší než my, manuálně méně zručníJ. Někteří se dokonce vymýšlení, výrobě či nákupu dárků aktivně věnují celý rok, čímž pak se pro ně Vánoce stávají příjemným vyvrcholením dlouhodobé činnosti. Na rozdíl od nás ostatních, kteří lehce znepokojeni sledujeme čísla v kalendáři a měříme je ani ne tak výší (níží) konta, jako spíš obavou z nedostatku dárkové invenceJ. Je mi jasné, že pro někoho, kdo netrénuje, je snaha vymyslet opravdu originální dárek, který potěší, poměrně náročnou činnostíJ. 
Mluvím z čerstvé zkušenosti, právě končící říjen je v naší rodině až nezdravě přeplněn různými svátky, narozeninami a výročími, takže najít v našem říjnovém kalendáři všední den je skoro unikum. Plynule to pak přechází do listopadu, pak nastane krátké vydechnutí před adventním obdobím, a pak onen již zmiňovaný vánoční finiš. Tudíž  určitý trénink by tu byl:-).
I tak někdy vyvstane problém. Protože čím třeba obdarovat člověka, který je ve vymýšlení originalit dokonalý, a překvapit ho je takřka nemožné?
Většinou sahám k osvědčeným zážitkovým balíčkům, ale ne každému se zavděčíte třeba skokem padákemJ. Zejména ti, co dosud úspěšně tajili svůj strach z výšek, mohou být dárkem docela zaskočeni.
Některé dárky se stávají i dary putovními. Třeba již zmiňované bonboniéry bývají častými poutníky. Trapas je, když doputuje k původnímu dárci, mnohdy i s cedulkou na spodní straně celofánuJ. Podobná situace se u nás doma nemůže stát, protože od dne, kdy babička neprozřetelně ukryla tisícovku do pečlivě zabalené Milky, která pak skončila bůh ví kde, bonboniéry minimálně podrobíme důkladné prohlídce, čímž si zapamatujeme, odkud dorazilyJ.  Babička se tehdy pořád nenápadně vyptávala, jak nám bonbony chutnaly, čímž jsme, ovšem až po delší době, překvapeně zjistili, jak se věci doopravdy mělyJ. Tedy s putovními dárky opatrněJJ.
Nutno ale říct, že některým lidem opravdu originalita nechybí. Kolegyně v práci nedávno vyprávěla, že její známý dostal od své matky ke čtyřicátým narozeninám hrob na Olšanech!  Docela koukalJ.
Pravdou je, že jde o dlouhodobou investici a dar bude skutečně využit. Ovšem k narozeninám, i v tomto pozdním věku, dávám spíš přednost dortíku, parfému, vínu či jiným podobným životním nezbytnostem,
 i když je mi jasné, že tím v pomyslné soutěži v originalitě nezvítězím.  Hrobku na Olšanech prostě netrumfnuJ


úterý 25. října 2011

Exekutor

Exekutor u našich dveří ještě nezaklepal, ale já klepu na vše nehořlavé:-), aby se tak nestalo, protože podle toho, co vidím ve svém okolí, nevíte dne ani hodiny. A proti arogantnímu, nenasytnému molochu exekuce v našem právním státě zjevně nemáte ochrany:-).
Vede mě k tomu sledování příběhu na netu, kdy dívence z dětského domova zabavili veškeré úspory, protože kdysi kdosi nezaplatil za ni odvoz komunálního odpadu! Děje se tak, když dítě, lapené revizorem, (který si na něj troufne, na zdarma jezdícího bezdomovce ne.), zatluče doma pětistovku pokuty, a za mnoho let vás exekutoři oberou o vše, co doma máte! Stane se, když opomenete zaplatit fakturu na telefon, která činí několik set, a oni vás pak ve jménu našich zákonů zruinují!!!
Včera u kadeřnice vyprávěla paní, jak jim před deseti lety přišla krom faktury ještě i složenka na pětistovku - dvojí platba na jeden účet. Zaplatili vše fakturou, operátor (Vodafone), proti tomu nic neměl. Minulý týden se exekutor u jejich bytu dožadoval částky sedmnácti tisíc korun, kterou museli zaplatit! Operátor teď dělá mrtvého brouka. Přitom paní tvrdí, že jednak vše zaplatili, a jednak má celých deset let stejné číslo. Což nemohou poslat upomínku či upozornění? Denně posílají tolik „kravin“, které zahlcují váš telefon, ale upomínku poslat nemusí? Stejně tak s tím ostatním? Jak to, že nejsou povinni vás alespoň jednou upozornit, že je někde chyba? A jak to, že vylezou až po tolika letech? A navíc teď, což je ještě víc podezřelé. Je to hodně rychlý způsob, jak v dnešní době krize získat peníze!
Z knihovny vám upomínka dorazí, klidně i mailem, jinde to není možné? Jestli je to tím, že knihovny jsou kultivované pracoviště, tak tomu rozumím:-).

Ale stejně, kde jsou naše zákony? Jak je taková, státem posvěcená, lichva, vůbec možná? Ale co se ptám, že? Jen by mě zajímalo, zda exekutoři klepou u všech dveří stejně, nebo zda jdou, jak je u nás dobrým zvykem, jen po těch, co se nemohou bránit? Skoro bych řekla, že to tak je. Tak bacha na exekutory...


pondělí 24. října 2011

Dodatek

Jen krátce bych chtěla doplnit svoje včerejší sděleníJ. Jak jsem pochopila z některých komentářů, máte za to, že lkám nad mladou generací a tím, jak jsou děsní. Nikoli, to je velký omyl. Na děti a mládež já se vůbec nezlobím, je mi jasné, že jsou-li dobře vedení, většinu se srovnají. Já dštila síruJ na současné politiky a vůbec společnost a mediokraciiL, která jim to nejen umožňuje, ale nepřímo je i do toho tlačí. Není tady pozitivní příklad, to já osobně vnímám jako jeden ze zásadních problémů. Kdo nás reprezentuje na politické úrovni, je většinou křivák a podrazák, takže žádná morální autorita. Ale když byla řeč o těch závislostech, alkoholu a drogách, tak mi v daný okamžik nešlo o to, že to ty děti zkusí, to je jiný problém. Šlo mi o to, že je to ze strany naší vlády v podstatě podporované, ač tvrdí opak. Ale velmi snadno se nechávají ukecat všemi lobbisty, není tady fungující legislativa, která by to řešila, protože kluci nahoře se nemohou domluvit. Někomu zaplatili víc, někomu míň a to se pak špatně dohadujeL. A když už se-zřídka- vyskytne snaha, a něco se začne, přijde nový šéf, všechny vyhází a začne znova, většinou s pěknými diletanty, kteří se rekrutují z řad jeho kamarádůL. Takže tady se rozhodně nemůžeme hnout z místa, pojem právní stát je u nás slovo cizího a neznámého původuL. A jako ilustraci dodám vtip, který ke mně dneska dokoloval po netu. Jakoby chtěl demonstrovat to, co jsem psalaL

neděle 23. října 2011

Nechci tady žít

 Po páteční zbytečné a nudné přednášce byla sobota ve znamení skutečně vzrušující a podnětné diskuse. Klasická sinusoida. Ovšem dnešní vzrušení bylo zároveň i depresivní a děsivé. Člověk, který má detailní přehled o české drogové scéně a navíc i o variabilních českých zákonech, nám zase umožnil víc nahlédnout pod pokličku. A jelikož nevědomost je krásná, po nových zjištěních se rapidně prohlubuje již dlouho probíhající deprese z naší životní reality.
  U nás se totiž nic neřeší, naše vláda nemá zájem legislativně se mnoha problémům postavit. Začněme legálními drogami, které jsou běžně přístupné i malým dětem, které ale už neexperimentují, jako kdysi třeba i my. Oni jsou dnes pravidelnými uživateli!!! LTak, zatímco ještě naše generace si na základce někde bafla za stromem a měla pocit něčeho zakázaného, dnes - cituji- patnáct procent dětí v páté třídě pravidelně kouří a pije.
V deváté samozřejmě dvakrát tolikL. Když to děcko přepískne a skončí na záchytce, opět se nic neděje, nikdo za to nemá žádnou odpovědnost, dokonce ani rodiče. Stát to vědomě neřeší, protože kdyby se odečetly peníze, které propijí a prokouří děti do patnácti let,Lšlo by o hodně velké peníze. No, není to k pláči?
Neexistuje u nás registr přestupků, přestupky nikoho nezajímají, nikdo je neřeší a tak nám postupně narůstá kriminalita.   Pití a cigára se dětem prodávají naprosto běžně, ba dokonce číšníci mají jakési neoficiální příkazy, prodávat všem, bez ohledu na věk. A i když narazíme na viditelně namazaného pubescenta, nemáme žádné pravomoci, dokud ho přímo nepřistihnu, že si to kupuje. A i když je jak slíva, nic se s tím nenadělá, neb nebyl za ruku přistiženL.
Když jsme před pár lety převzali nějaký funkční australský model, který mohl omezit minimálně výrobu drog z léků, tak to zase stát rychle zrušil, neb si někdo vymyslel, že kontrolou, kdo ty léky kupuje, omezujeme lidská práva!! 
 Ve skutečnosti jde samozřejmě o silné lobby, ať už farmaceutické, tabákové, alkoholové a já nevím jaké, na které naši, v tomto směru velice flexibilní politici velmi, ale velmi dobře slyší, a všem těmto skupinám se u nás proto dobře daří. Stejně tak dobře se daří těm, co sem posílají prošlé potraviny, které se tady sní, pak se to zapije pančovaným alkoholem, který si tady kupují už devítileté děti, případně si šlehnou něco vyrobené z lehce dostupných léků.
To tady nikdo řešit nebude, neboť u nás jde hlavně o peníze a na ty naše vláda slyší. Takže se nic nemění a všem těm lobbistům se tady vede dobře. Dobře se tady nevede jen té minoritní skupině naivů, která chce dodržovat nějaká pravidla, ale dodržujte pravidla v džungli! L
  Pak někdo zaplatí nějaký obolos na grant na školení, kde se my, ubozí pedagogové, učíme, jak s tímto molochem bojovat. A to jen v případě, že máme kliku a nemáme ve škole azbest, protože pak rázem nemáte kde učit, a nikdo to zase neřeší. Proč? Protože by musel ukázat na konkrétní zodpovědnost a střílet do vlastních řad se nedělá. Pro jistotu. Co kdyby to chtěl někdo vrátit.
 Tak tedy, my, neazbestoví kantoři, si na takovém školení jen potvrdíme si, že to nejde, že nemáme žádné pravomoci, a jen je nám špatně, když se natvrdo dozvíme, co sice víme, ale běžně raději vytěsňujeme.
Prostě, tady u nás to nemá cenu a já tu nechci žít. Nechci žít v zemi, kde hajzlové a peníze pořád vítězí nad slušností a pravidly. A o nějaké lásce a pravdě se vůbec nedá ani uvažovat, natož mluvit.

sobota 22. října 2011

Mládí vpřed

Jsem člověk humanitně založený, přesto jsou přírodní zákony, které jsou mi pochopitelné, byť ne vždycky snadno vstřebatelné:-) Jedním z nich je fakt, že vás najednou začne vyučovat někdo výrazně mladší než vy.  Koloběh života:-).Většinou v tom nevidím zásadní problém, naopak, ráda se nechám poučit mladým, svěžím přístupem.  Někdy ale problém vyvstane. A to v okamžiku, kdy místo mladistvého elánu narazíte na nepoučený fanatismus a naivní sebestřednost. Pro některé z nás to bývá důvod k mentorování, pro jiné k odchodu z dané přednášky, případně k apatické rezignaci. Optimální je, když na podobnou anomálii nenarazíte, což se mně bohužel nepodařilo. Včerejší seminář v rámci mého studia byl onou černou tečkouJ.
   Byli jsme nalákáni na známou paní docentku, která se sice, byť se zpožděním, dostavila, ale s výmluvou, že se v centru špatně parkuje a ona musí tedy odjet, si jen udělala čárku za účast, a zmizela. A nás všechny, co jsme po týdenním pracovním maratonu v pátečním odpoledni dorazili na její přednášku, zanechala v péči svých doktorandů. Já třeba jela jen z Letné, ale byli tací, co dorazili ze Strakonic, Plzně a jiných vzdálených lokalit. Dobrá, jak říkám, mládí může mít neotřelý pohled na danou problematiku. Nemělo. Dva našprtaní mladí lektoři, neomylně přesvědčení o svých frazeologických poučkách, v minulém režimu by jistě byli aktivní a zanícení pionýrští funkcionáři. Nemám ráda tento typ lidí a asi to bylo na mě znát. Navíc chlapec, který si troufl - a to bez známky respektu - vyučovat skupinu celkem zkušených pedagogů - trpěl snad všemi vadami řeči, a to jsem úpěla dvojnásob. Dvojice měla cosi nastudováno, předváděla jásavé etudy svého cool programu, hovořila o aktivitkách a hoďce času, což jsou výrazy, které mě dostávají do vývrtky, a na konstruktivní kritiku se tvářila nespokojeně, ba až uraženě.
No, to se myslím Filozofické fakultě, potažmo paní docentce, která asi musela na chatu, moc nepovedlo. Vnímám to jako neúctu a plýtvání naším časem, a vzhledem k tomu, že jde o placené studium, asi se obrátím na studijní oddělení se žádostí o vysvětlení. Ale ztracený čas už to nikomu z nás nevrátí. Je-li to reálný obraz našeho vysokého školství, pak se slovům o krizi vůbec nedivím. Ovšem to rozladění musím nejprve vydýchat. Stejně jako to, že nic nového jsem se nedozvěděla, zatímco mladá dvojice si na tom dělá svoji grantově výdělečnou politikuJ. Nu, to jsou prostě malé české poměry. Mládí vpřed……
vzadu je práceL

pátek 21. října 2011

Parchanti

Skoro vidím ta údivem pozdvižená obočí:
"Jak to mluví o svých studentech?"
   Zklamu vás, řeč nebude o dětech, ač nadpis k tomu trochu svádíJ. Parchanti jsou, jak mě poučil můj pan nakladatel, slova, která dělají paseku na řádku v zalomené knize. Jinými slovy, neměla by se tam moc vyskytovat rozdělovaná slova, protože torzo, i gramaticky správně rozděleného slova,je prostě parchant.
 A mým současným úkolem je všechny ty parchanty vychytat. Jenže je lovím v PDF formátu a to je dost náročné, alespoň tedy pro mě. Skoro bych řekla, že je to dost dřina. Ale snažím se, hon na parchanty provozuji už několik dní.  Vybavila se mi dětská léta, kdy jsme s velkou radostí rozdělovali na řádku slovo- knihovna -či Serjožo -  pamětníci si vybaví frekventované ruské jméno, které zaplňovalo naše tehdejší písemky. A nejen pamětníci jistě rychle pochopí, jak jsme zmíněná slova rozdělovali, a co se tedy při diktátě skvělo na dalším řádku. To byl opravdový parchantJ.
Já vychytávám mnohem méně viditelné záludnosti a není to nic snadného. Jelikož mě ale razantně nastupující studené počasí, a zřejmě i moje pracovní povinnosti, připravily o hlas, nemůžu se nikde vykecávat a mohu se  tudíž věnovat parchantům.  Celkem by to šlo, kdyby mi parchant od vedleJ nekomplikoval život svoji hlasitou hudbou, a po intenzivním lijáku opět (už asi po sté) mi nevstoupila příroda až do bytuL. Takže honím parchanty v poměrně velkém stresu, ale snad je do neděle vychytám všechny. V pondělí prostě musí být hotovo, přes to vlak nejede. Tak mám o zábavu postaráno. Čeká mě víkend s parchantyJJ

čtvrtek 20. října 2011

Jiří Suchý

Letos se se slavnými osmdesátníky roztrhl pytel:-) Zjevně byl ročník třicet jedna umělecky velmi plodný:-)
A Jiřímu Suchému, jako osmdesátníkovi, se věnuje i můj pan nakladatel. Zde tedy malé avízo na jeho nový počin. A hned za ním určitě bude následovat moje třídní knížka:-) Jsem prostě v takové krásné společnosti....

středa 19. října 2011

Autopohádky

Po školních perličkách bych asi mohla připravit k vydání svoje vlastní autopohádkyJ. Některé moje příhody se totiž skoro vymykají zdravému rozumu. Jako onehdá. Účastnila jsem se oslavy a nabídla se jako řidič k rozvozu veselých hostů. Jsem znovuzačátečník, je tudíž nutno trénovat:-).
Celé odpoledne jsem tedy statečně popíjela džusy, čaje a další zdravé i méně zdravé nápoje, protože třeba kofola jistě mezi nejzdravější nepatří, ale zase, když ji miluješ, není co řešitJJ. Ostatní si užívali šampaňského, a jelikož jsme společnost kultivovanáJ , nejen, že se nikdo neopil, ale navíc zbyla nedopitá láhev Bohemia sektu.  Kam s ní, nabízí se po nerudovsku? Je pátek, to tady zbytečně vyšumí, láhev je skoro plná….vezmu ji tedy domů a večer si dám za odměnu sklenku, aby mi v žaludku ty džusy nevykvasilyJ. Společnými silami jsme zarazili špunt do lahve, rozvezla jsem lidi do jejich domečků a jedu domů. Najednou výstřel. Padnu na volant, protože jsem, bůh ví proč, přesvědčená, že po mě někdo střílí. Když chvíli kličkuji po silnici přilepená na volantu a pořád dýchám, je mi jasné, že střela minula cíl. Opatrně se zvednu a přemýšlím, co to bylo za ránu. Autem se zatím pozvolna šíří nezaměnitelný odér rozlitého vína. Secvakne mi. Vyletěl ten špunt ze sektu. Natáhnu se vedle k sedačce a opravdu, tam se válí rozlitá láhev Bohemky. Na semaforu se pokouším ji minimálně zvednout, čímž si zamáčím ruce od vína, ale než se zadaří, naskočí zelená a musím jet. Blížím se k Výstavišti, kde se zpoza zatáčky vynoří Policie. Samozřejmě, kontrola.
„Dobrý den, silniční ….“ Policista přeruší svůj naučený monolog a zavětří.
Paní řidičko, vy jste požila alkohol?“
„Ne“ podávám mu řidičák rukou mokrou od sektu. Moji zjevnou nervozitu připisuje  výraznému písmenu Z, které hrdě vozím na svém vozítku.
 „Vy máte řidičák asi krátce, že?“
„Ano,“ souhlasím, aniž bych si uvědomila, co jsem odsouhlasila.
Muž zákona pohlédl na datum na mém řidičáku, kde se hrdě vypíná ještě předrevoluční datum, a znovu mi udiveně položí dotaz ohledně alkoholu.
Já vím,“ dochází mi rychle, kde se stala chyba.
„Řidičák není nový, jen já dřív nejezdila, až nyní, víte?“
„Nu, vystupte si a dýchněte nám!“
Spolu se mnou vystupuje nezaměnitelný vinný odér a na podlaze se válí prázdná láhev od sektu. Nějak jsem se mu nedivila, že mi nevěří. Naštěstí detekční trubička odhalila pravdu, a jelikož doklady i pojištění bylo v pořádku, ruce zákona nezbývalo, než mě propustit. Potlačila jsem šílenou myšlenku zeptat se ho, zda tady nemohu vyhodit tu lahev, křečovitě se pousmála a jala se pokračovat v cestě.  Následná očista vozu pak byla docela náročnou záležitostí. Rozpitý sekt už si domů tedy raději nikdy nepovezuJ

pondělí 17. října 2011

Spiderteacher

Dnes jsme ovládli lezeckou stěnu v Holešovicích. No, ovládli je příliš silný výraz, prostě jsme byli zkusit lezení na stěnu. Máme v Bubenči mamuta. Respektive MamutaJ, kde se těmto aktivitám věnují.  A věnují se dobře, byl to hezký zážitek, byť někteří se předem báli, že výšky nemohou. Ale dokázali to překonat a na laně se zhoupli všichni včetně měJ! Nu, jak říkám, zážitek.  Někteří dokonce uvažují, že to pojmou jako nové hobbyJ.
   Pro mě byla největším problémem a následným zklamáním organizace celé akce. Nejprve jsem zjišťovala zájem,byl, takřka stoprocentní. Tak jsem objednala, zamluvila a jala se vybírat peníze. Zatím dobrý. Ovšem v pátek najednou zjistím, že mi z třiceti dětí půjde třináct!!
Proč?“  Valím překvapeně oči.
„No, máma řekla, že když není škola, zajdeme si k doktorovi, k babičce, pro nové boty, na zmrzlinu či já nevím kam ještě…“
„Jak není škola?“ Divím se. „Je to vaše třídnická hodina a navíc je to objednané?“
Děti jen krčí rameny. Co taky mohou, že?
Přibylo pár nachlazení, nějaké neodkladné privátní aktivity a ve finále nás má jít třináct!
Dneska už to nebylo tak horké, dorazilo sedmnáct dětí, ale i tak je to polovina třídy.
Pořád se opakující problém. Jako by někteří rodiče nechápali, že já to musím někde objednat, a většinou na určitý počet dětí a na nějakou zálohu, nikoli na čestné slovoL. A to je tak vždycky, se školním výletem, s horami, s kroužky, s exkurzí a o zájezdu do zahraničí ani nemluvímL.
 Vždycky se objeví jedinci, kteří na poslední chvíli svoje přihlášky ruší a tím bourají celou složitou koncepci naplánované akce. Shání se náhradníci nebo se daná aktivita prostě musí rušitL. Storno poplatky pak nikoho nezajímají. A protože v současnosti podobně benevolentních rodičů, kteří děti z akce odhlásí na poslední chvíli,(mnozí dokonce ani nezavolají a děti nepošlou - to je úplně nejnovější módní trend některých akčních mladých rodičůL) musíme se učit do přihlášek zakomponovat i právní terminologii. Třeba i takovou, že smlouva je závazná, a že záloha se nevrací. Protože pokud to tam není, akci musí (nespravedlivě) zaplatit děti, které se zúčastní, protože cena se logicky nižším počtem účastníků nemění!  Vždycky si říkám, že už nic organizovat nebudu, pak mě děti zase zviklají. Ale po dnešním lezení se sedmnáct statečnými, zase  nevím nevím. Dětem se to líbilo, moc, mně ostatně také,ale účel stmelit třídní kolektiv to rozhodně nesplnilo, když je nás ve třídě třicet. A to je pořád dokolaJ
     Ale zase budou akční fotky. Zítra:-)

neděle 16. října 2011

Larsson podruhé

Není to tak dlouho, co jsem poněkud urputně válčila s Muži, co nenávidí ženy.Ve finále jsem je udolala, ovšem s vidinou, že nikdy více. Znalci Larssonova díla mě však přesvědčovali, že nemám házet flintu do žita, neb dál je všechno už jen lepší. Byť to odporuje mé životní filozofii, že bude už jen hůřJ, rozhodla jsem se poslechnout a odvážně se pustila do druhého dílu trilogie. A tak přichází na scénu Dívka, která si hrála s ohněm. Recenze na zadní straně obalu hovoří o příběhu v superlativech, tak jsem v napjatém očekávání. Zatím to jde a tak možná přijdu Larssonovi na chuť. J
                M



sobota 15. října 2011

Kafe až po jídle!

Vždycky, když vylezu ze své nory a vypravím se mezi lidi, nabídne mi realita tolik historek, které se přímo vtírají na blogJ. Často i proto, že je to tak bizardní, že i při zapojení veškeré fantazie to jedinec nevymyslí. Nevyčerpatelnou studnicí inspirace je třeba české podnikatelské prostředí. Pořád u nás totiž většinou platí, že lidé chtějí kapitalistické peníze za socialistickou práci. Taková instalace automatu se zdravými nápoji do naší školy je toho názornou ukázkou.Podnikatelé mi stroze odsekli, že nemáme dostatečně velký počet žáků, aby se jim to vyplatilo (rozuměj, aby si namastili kapsu). Na moji oponenturu, že by stačil jeden nebo dva automaty, na mě koukali jako bych spadla z měsíce. Když jsem dokonce navíc dodala, že studenti naši privátní školy třeba nebudou mít hluboko do kapsy a ten jeden automat v pohodě uživí, sdělili mi, že kvůli jednomu nikam nepojedou. A basta.
    Další ukázku české podnikavosti a ochoty jsem zažila v restauraci, kde jsme se sešli na smuteční hostině.
"Dala bych si kávu, latté," požádala jsem servírku, která po delší době zabloudila k našemu stolu.
„Kafe ne, až po jídle!“
    Nevěřila jsem vlastním uším. Jak až po jídle? Já třeba jíst ani nechci a co mi ona má co určovat, kdy si dám kafe?
„Prosím?“ Přeptala jsem se lehce zvýšeným tónem, který většinou nevěstí nic dobrého.
„No, kafe až po jídle, teď budeme nosit jídlo a to nejde zvládnout!“
Musela jsem jí upřeně pohlédnout do obličeje, abych se ujistila, že si ze mě nedělá legraci ani není pod vlivem nějaké omamné látky. Nebyla. Ale kafe nepřinesla.
      Předem uvařené jídlo tady roznášely asi čtyři podobně akční servírky, pro které byl nadlidský úkol obsloužit třicet lidí najednou. Když ale vidím, že dvě z nich laxně postávají u baru, okamžitě jí voláme k sobě. Latté už jsme si chtěly objednat dvě. Nový neprůstřelný argument J 
Teď se roznáší studené nápoje, paníLa navíc"- dodala vztekle,
„asi nejde kávovar“. A basta!
   Vskutku originální výmluva pro svoji lenost. No, nebudu to prodlužovat. Až na objednávku tří latté dívky za barem reflektovaly a po delší zkušební lhůtě naší trpělivosti nám je i doneslyJ .
Tvářily se ovšem, jako by za svou mimořádnou aktivitu očekávaly nejméně státní vyznamenání.
Nu, a tak se pracuje a podniká v Česku.  VětšinověJ. Mě ale ta negace vždycky vytočí a tak s ní musím sem, na pomyslnou agoruJ. Asi bych měla změnit náhled a prezentovat ty pozitivní věci.  Až nějaké objevím, pokusím seJ

pátek 14. října 2011

Generační výměna

O mezigeneračním vztahu se mluví většinou v souvislosti se střetáváním se nejmladší generace s generací svých rodičů. Jako, že dochází ke střetu, neporozumění a nesouladu. Ob generaci si pak lidé trochu víc rozumějí. Prarodiče bývají díky svému nadhledu, životním zkušenostem, i větší časové flexibilitě často svým vnukům chápavějšími společníky než prací uštvaní rodiče, kteří se tu svou nezvedenou smečku snaží trochu vychovávatJ.Zatímco dědeček s babičkou mají v popisu práce spíš rozmazlovat. A nemyslím to nijak pejorativně, tak to to bylo, je a budeJ a je to tak správně. Proto také nechci psát ani o generačním problému či neporozumění, ale o generační výměně, tedy vztahu generace střední a nejstarší. Vzpoura už je léta na smetišti dějin, s rodiči už dávno nevedeme boj, ba naopak. Bojujeme s faktem, že nastupujeme na jejich místa, mnohdy se stáváme doyeny rodinyL. Napadlo mě to včera na pohřbu, kdy jsem sledovala, jak čím dál víc zrajeme do fyzické podoby rodičů. A protože někteří již odcházejí, začíná být na nás, abychom se postavili na pomyslný hrot rodinné hierarchie. Když jsem pak večer prohlížela stará alba, vykouklo to na mě znovu. Je to bratr nebo táta za mlada? Je tohle bratranec nebo strýček? A tahle žena, že je sestřenice, se kterou jsme vymetaly diskotéky? To je snad její maminkaJ? Není..... A kruci, je to máma nebo já?
Člověku až zatrne, když si uvědomí, jak ten čas letí. Jistě objevuji Ameriku, je to fakt opakující se po staletí. Jen to nikdy asi nebylo tak přesně zfotodokumetované. Ještě dědeček s babičkou chodili k fotografovi jen párkrát za život, vždy při nějaké velmi výjimečné příležitosti.  Dnes máme zachyceno, co se dá (mnohdy i nedá nebo nemáJ) a na momentkách se dá tak snadno vystopovat, jak se všechno opakuje, jak jsme stejní jako naši rodiče – minimálně fyzicky, většinou i chovánímJ, gestikulací, návyky, tónem hlasu i těmi zlozvyky, které jsme třeba v dětství nesnášeliJ.
Popravdě řečeno, není to vůbec jednoduché to vstřebat. Ba řekla bych, že jde o poměrně emočně náročné období.  A také vyčerpávající. Zvlášť pokud k té generační výměně dochází dřív, než je na to jeden připraven. Všeobecně se totiž jaksi samozřejmě předpokládá, že koloběh života je něco naprosto přirozeného.  A málokdo dopředu ví, že když se ho to začne týkat osobně, že se bude vzpínat a těžko si zvykat. Nakonec si zvykneme, co nám také jiného zbývá, ale ten proces je nečekaně bolestivýJ



čtvrtek 13. října 2011

Odcházení

 Jsem v poslední době nějak moc často na pohřbu. Řady milých příbuzných nám nějak řídnou a člověk na to není připraven, byť by asi měl. Vím, že to k životu patří, ale nějak těžko se mi tato přírodní nutnost akceptuje.  A do posmutnělé duše se intenzivně vtírá Jiří Wolker, ten to uměl vyjádřit daleko lépe, než já, ač byl tak mlád


Až umřu, nic na tomto světě se nestane a nezmění,
jen srdcí několik se zachvěje v rose jak k ránu květiny
tisíce umřely, tisíce se mnou umrou, tisíce na smrt jsou znavení,
neboť v smrti a zrození nikdo nezůstal jediný.
......
Smrti se nebojím, smrt není zlá,
smrt je jen kus života těžkého,
co strašné je, co zlé je, to umírání je,
kdy smysly střelené v letu padají ze všeho, ze všeho,
a v rezavém potrubí těla čas hnije jak pomyje,
by rozložil ruce, oči, nervy a každý sval,
kterým svět v náruč jsi chytal a miloval,
Až umřu, na světě nic se nestane a nezmění,
jenom já ztratím svou bídu a změním se ze všeho,
snad stanu se stromem, snad děckem,
snad hromadou kamení,
smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen
kus života těžkého
 

Trochu jsem to zkrátila, aby text lépe vystihoval strýčka, se kterým jsme se dnes rozloučili. A nesouhlasím s tím, že nic na světě se nestane. Bude nám chybět, a hodně.
Podzimní  smutná nostalgie trvá…..




středa 12. října 2011

Nepokradeš

Dnes jsme při hodině dějepisu narazili na desatero božích přikázání. Zatímco je děti dávaly dohromady, mě napadlo, že dnešní doba je bohužel víc o tom, že takřka všechny zápory z desatera vymizely.  Nepokradeš, nepromluvíš křivého svědectví, nepožádáš statku bližního svého a celá řada dalších,je dnes pro většinu národa či spíše naší politické reprezentace, věcí naprosto neznámou, a běžně se vyskytuje ve své kladné podobě, pokradeš, promluvíš křivého svědectví, požádáš statku bližního svéhoL.Smutný obrázek, který mi ještě dobarvila ranní anketa v rádiu, kde se vyptávali, zda jsou politici obrazem národa či národ obrazem politiky? Sama bych neuměla jednoznačně odpovědět, ale pozitivních prvků by tam moc nebylo. Říká se sice, že každý má takovou vládu, jakou si zaslouží, ale to se mi zdá jako příliš přísný trest pro nás všechny, co se současnou situací rozhodně nejsou spokojeni.  Krom toho se nečekaně vynořilo ještě jedno přikázání současné doby, a totiž: Neušetříš. Přesvědčila jsem se o tom na vlastní kůži, když jsem se minulý měsíc rozhodla výrazně omezit telefonování, abych nějakou tu korunu uškudlilaJ. Ovšem O2  to vidělo úplně jinak. Co jsem neprovolala, mi jednoduše doúčtovalo. Prý, když mám paušál, neexistuje, abych nevolala, protože tu částku prostě provolat musím! Inu, globalizace. A tak už zase nešetřím, protože vím, že přikázání –neušetříš-, platí dokonale. A ostatní, jako třeba nepokradeš, já ctím, byť z hlediska současné morálky to rozhodně bohužel není in:-)

úterý 11. října 2011

Do blba

Mluví o tom v poslední době kde kdo: děti nám hloupnou. Souhlasím. Vidím to dnes a denně v lavicích. Na druhou stranu se nemohu dopídít příčiny.
Nemám tak jasno jako nás osvícený ministr, který to klade za vinu osmiletým gymnáziím, jenž odčerpávají chytrolíny ze škol základních, které se poté stávají jen odkladištěm dětí, kde k žádnému vzdělávání není dán sebemenší prostor.To by jistě mohla potvrdit řada učitelů základních škol a stejně dlouhá řada by to úspěšně vyvracela. Hloupost. Jako ostatně všechno, co vyplodí Dobešovo ministerstvoJ.
   Je to jakýsi všeobecný trend, jehož podstata je mi stále utajena. Když si třeba dovolím dát písemku, kterou jsem dávala běžně dětem před deseti lety, nenapíší mi ji ani premianti. A to učím přibližně pořád stejně, ba možná i lépe než kdysi, byť nároky asi snižuji, jinak bych měla samé propadlíky. Na osmiletém gymnáziu. J
   Naposled jsem se s podobnou otázkou setkala v okamžiku, kdy se probíraly výsledky testů Cermatu, takže jsme se měli tvářit spokojeně, nebo alespoň vyrovnaně.
Netvářili. Ve skutečnosti jsou testy Cermatu naprosto primitivní, zmatené a triviální, takže jejich výsledky nemají podle mého úsudku vypovídající hodnotu. Na moji otázku, cože s tím máme dělat, se mi dostalo odpovědi, že to použijeme jako odrazový můstek ke komunikaci s veřejností.
Bylo zřejmé, že veřejnost na podobné testy a srovnání slyší a také že podle toho hodnotí úroveň vzdělání svých dětí.
„A nějaká hloubka poznání?“ podivila jsem se.
„Pár osvícených jedinců jí možná trochu disponuje,“ připustila váhavě protistrana.
To už skýtalo základ pro útěchu. Sem tam se ještě někdo vzdělavatelný objeví.
Nebudu to ale dramatizovat, mnoho jich není. Jsou už, tak trochu, jako fata morgána.  Ke zhmotnění tohoto vizuálního přeludu se musíme prodírat nekonečnými písečnými dunami. J
Jenže proč to tak je, pořád nevím. Vysvětluji si to tak, že doba prostě nepřeje vzdělání. Společnost se hledá, vzory neexistují nebo fungují jen v té negativní rovině. A někteří z nás proto žasnou.
Je nám samozřejmě jasné, že se nářky o ztracené mladé generaci opakují už od starověku. I Sókrates si kdysi stěžoval na nemožnou mládež. Ale to není to, co mi vadí. Já se podivuji nad všeobecnou tolerancí k nevzdělanosti a hlouposti.
Před časem jsem se dětí ptala, jestli jim to nevadí. Odpověděly, že v žádném případě. Proč taky? Jsou tu přece peníze a za ty se dá koupit všechno. I ono proklamované vzdělání.
Ovšem to je také všeobecně známý fakt.  Nic, co by mohlo překvapit. Jestli je to i odpověď na moje primární konstatování, že mladá generace nám hloupne, tak si vlastně za to můžeme sami. A lepší už to asi nebude.
To je tak trochu potíž. Do škol právě nastupuje silný populační ročník, a jestli s sebou nese tento příslib všeobecného hloupnutí, tak se s nimi rozhodně nechci setkat za deset let u verze státní maturity nastavené na úroveň jejich schopností.  Přitom všichni, sebe nevyjímaje, považujeme toho svého drobka za nejchytřejšího na celém světě. Tak kde se, k sakru, stala ona osudová chyba?





pondělí 10. října 2011

Třídní kniha

...alias moje třídní knížka školních perliček se dnes vydala na svoji finální cestu. Vše je snad na dobré cestě a pořád ještě doufám ve vánoční trh. Je zalomená a čekají ji konečné úpravy. Je nutné věřit, že ji něco neodkladného zase někam neodsune. Takže ladíme, dolaďujeme a děláme poslední vychytávky. Jeden z posledních nápadů byl ohledně ilustrací, lehkých, stylizovaných, vtipných. Tudíž vysílám pobídku. Kdyby nějaká nadaná malířka či malíř chtěli umístit nějakou kresbičku mezi moje perličky, je zde pro to prostor- případně na můj mail. A budeme spoluautořiJ. Jinak jsem na schůzce u pana nakladatele viděla jejich připravovanou knížku o Jiřím Suchém, moc pěknou. Ale o té příště. Dnes vysílám na cestu svoje perličky v @třídní knížceJ


neděle 9. října 2011

Největší Čech

V pátek jsem dostala Tajnou knihu! Když kritizuji, ať vím coJ. No, to je pravda, i právníci vždy mají dát prostor druhé straně, a já se do Tajné knihy pustila jen na základně mediálního šílenství. Přesto jsem trochu váhala, nechtělo se mi do toho. Čekala jsem jen senzace a pikantérie a na ty jsem rozhodně nebyla naladěná. Dostala jsem k tomu ale ještě rozhovory s autorkou, které mě dost zviklaly. Také mě přesvědčila Helena Třeštíková, která jediná se od knihy nedistancovala, a to je žena, které věřím.   A jelikož si na mě brousí zuby nějaká viróza, byla postel s knihou docela dobré řešení. A ukázalo se, (jako ostatně vždyJ),že všechno je jinak. Tajná kniha zas není tak děsivá, jak jsem čekala. Skoro se mi chce říct, že naopak. Celkem trefně je tu charakterizovaná pražská smetánka a člověka někdy až mrazí, v čem to vlastně žijeme a kdo tady udává tón. Celkem snadno lze dešifrovat, kde se pod fiktivními přezdívkami skrývá a jelikož ten život v žitě trochu sleduji, někdy jen valím oči. A Václav Havel, který se skrývá pod pseudonymem největšího Čecha, byl tímto hodně demytizován a převeden do lidské roviny. Byť si stále myslím, že když mám s někým intimní vztah, pak detaily na veřejnost nepatří, ale proti gustu…. S odhlédnutím od této kontroverze, která je ale možná kontroverzní jen proto, že jde o Havla, je to kniha zajímavá, a mediální šílenství jí asi spíš ublížilo, než pomohlo. V rámci nedělního čtení tak měním svůj rozlícený pohled na Tajnou knihu a už jen s drobnými výhradami konstatuji, že za přečtení asi stojí. Tímto děkuji za půjčení a též za připomenutí, že je vždy nutné vyslechnout i druhou stranu.