Boj

Někteří lidé to mají prostě vrozené. Umí bojovat. Jako moje sousedka. Potkala ji zákeřná choroba, přesto jen kvete. Ač musí pravidelně do nemocnice na plno nepříjemných procedur, vnímá to úplně jinak, než třeba já. Zatímco já mám tendence k lítosti, ona to vidí tak, že si tam alespoň odpočine od nikdy nekončícího koloběhu v domácnosti.
Klasický pohled z druhé strany. Ono ve finále člověku nic jiného stejně nezbývá, ale umět to, to je dar.
Cvičím se v tom umění také. Moc mi to nejde, jak už jsem konečně několikrát avizovala i tady. Zejména pro někoho, kdo je takzvaně „samonasírací“ typ. Jdu třeba po prázdninách do práce, odpočinutá a plná energie. Ovšem už po cestě si dokážu vybavit tolik negativních situací, že do práce dorazím totálně vytočená, naštvaná a bez energie. Klasika. Asi to mám po mamince. Pamatuji si, jak jsme se třeba jako děti těšily na Vánoce. A ona byla schopna při štědrodenní snídani vzdychat, že už je skoro po Vánocích:-). My děti z toho byly jurodivé. Kolegyně zase podobně prožívá letní prázdniny. Cca tak od desátého července má pocit, že už je po dovolené a že zase bude muset od práce. Jsou to i ty typické stesky na sluníčko, když, svítí a nadávání, že není, když prší. Já mít trpaslíka, tak mi vyroste, čehož hmatatelným důkazem je Zachariáš, který má v papírech uvedeno trpasličí jezevčík. Zachariáš je ovšem velikosti jezevčíka normálního a navíc s vlastnostmi obrovského rváče a bojovníka.
Depresivní povahu asi mám v genech. Maminka vidí vždycky všechno trochu temnější než to ve skutečnosti je, a tatínek za ní sice trochu pokulhává v temnosti, nikoli však v sarkasmu a ironii popisovaných očekávaných katastrof.
Ovšem ani s nimi se život nijak nemazlil, a tak, proti všem očekáváním, i oni bojují. Někdo tvrdí, že když musíš, tak musíš. Tak úplně s tím nesouhlasím. Někteří se podají, nechají se strhnout proudem, vzdají to. Nemají sílu bojovat.
Sama si nejsem jistá, co by se stalo, kdybych musela. Zatím nemusím, ale trénuji. Není to ale vůbec jednoduché. Například už delší dobu mě protivně bolí levé koleno. Ačkoliv se snažím být pozitivní, nějak se nemůžu zbavit neustálé naštvanosti, že mě to omezuje v pohybu. Po schodech sotva lezu, ale výtah odmítám. To je moje vrcholná podoba boje s nepřízní osudu.
Podle chytrých knih by měl být fakt mého pajdání vyvážen něčím pozitivním. Třeba ztrátou několika kilogramů, aby se koleno tak nezatěžovalo. Ale tahle rovnice nefunguje. Pošramocené nervy léčím čokoládou a to je pak spíš o deprivacích než o rovnicích (vida, jak se dají také matematické pojmy smysluplně využít):-)
Možná to chce víc trpělivosti. Vrátím se třeba ke své sousedce. Trpělivě nese svůj osud a zdá se, že je to správná cesta. Jak ale dosáhnout vnitřního zklidnění bez silného emočního impulsu?
Někomu pomáhá porovnání. Vždyť v tý nemocnici jsou na tom mnozí ještě hůř, vysvětluje sousedka a těší se, že její hnusná nemoc není zdaleka nejhorší, co ji mohlo potkat.
S tímto přístupem lze třeba na moje bolavé koleno hledět jako na příjemnější variantu amputace. Zdá se to tak jednoduché, ale já to prostě neumím. Zatím. Ale naučím se to, jednou určitě.