Co dál...

Nikdo neví......? 

Mnoho velkých otazníků..

Tedy alespoň my dva nevíme...Pořád hledáme nějakou tu cestičku...Říká se, že kdo hledá nejde, ale asi to není vždycky pravidlem. 

 

Když zaprší...

 Změna počasí je vítaná, leč, jako mnoho věcí v poslední době, radikální. Skok do jiné dimenze. Vedro a rázem je podzim.  Vnímám takové diametrální změny i v jiných oblastech. Prostě teď je to tak a v okamžiku úplně naopak. Je to celkem náročné to nějak se ctí ustát. 

Nejlepší to má Tobiáš, ten je totálně přizpůsobivý. Okolnostem, počasí, situaci. 

A na obrázku si hoví na historické hasičské stříkačce, když jsme se, těsně před změnou klimatické situace, / tedy přišli jsme za strašného vedra a domů jsme šli klepající zuby za studeného deště/ zúčastnili výročního setkání u dobrovolných hasičů. A stříkačka je nejen jako dekorace, ona i funguje, jak dobrovolníci s radostí předvedli. A když opravdu hodně zaprší, tak dobrovolní hasiči aktivně pomáhají při záplavách, neřku-li při povodních. Hasit velké požáry asi nejezdí, byť jako pomoc by byli určitě vítaní. Je to nyní víc o hasičském sportu. A pak o volnočasových aktivitách. 

Tito hasiči, kteří nás pozvali, slavili stoleté výročí. A pořád fungují, takže vlastně nějaké jistoty pořád máme:-).

 

Cestička k domovu

 

Když jsem na FB v nějaké skupině objevila tuto básničku, kterou jsme se jako děti učily ve škole, nejprve jsem se trochu rozněžnila. 

Ale poté mě napadlo, jak je Karel Václav Rais zapomenutý autor. Nějací Zapadlí vlastenci dneska nikomu nic neříkají, o Kalibově zločinu ani nemluvě. 

Nu, jak je ta mediální sláva pomíjivá. 

Nicméně, to že byl, žil a psal by se možná v širokém povědomí uchovat mohlo, myslím si, asi staromilsky. Přeci jen, nebyl to úplně bezvýznamný pisálek. 

Že je jeho jméno ale úplně neznámé, to mi nechtěně potvrdily poštovní úřednice. Vyzvedávám balíček na jehož adrese je Raisova ulice. Nejde jim to najít. Snažím se tedy dívce za přepážkou pomoci trapnou nápovědou, že se jmenuje jako ten spisovatel. 

Nic. 

Tedy stručně, jako rais, pravím. 

Ona ovšem hledá anglickou variantu rice. 

Když podotknu, že jde o český termín, hledá rajs... 

No, domluvily jsme se nakonec, ale...

Nemám jí to za zlé, ostatně, když jsem šla s bývalými studenty z gymnázia Thomase Manna kamkoliv, kde se platilo a chtěla jsem po úřednicích doklad, velmi často na něm bylo gymnázium Tomáše Mana. 

O nějakém Mannovi neměli většinou ani ánunk.

  Jistě bude pravdivý jadrný protiargument, že já zase neznám nové literární ikony. Všechny určitě ne, ale vzhledem k tomu, že čtení pořád řadím mezi své priority, tak mnohé ano. 

Ale to není o nějaké soutěži, spíš o určité nostalgii. Že cestičku k domovu už nikdo nezná:). Že známější je pojem rice než Rais. 

Že všeobecný přehled už není in, protože na všechno je google, AI či určité pohrdání minulostí.  

A co se týká těch ulic, mnozí často ani neví, po kom je ta jejich ulice, ve které léta bydlí, pojmenovaná. Vy to víte.-)?

O ulicích ale chci psát jindy. Dnes jen nostalgie nad Karlem Václavem Raisem. A nad tím, že se dá u nás klidně jet podle oficiálního značení do Frýdku Mýstku. 

Souvisí to nebo ne?  

Těžko říci, ale ten všeobecný přehled....

Za vším hledej ředitele

 

  Současní zákonodárci přišli během léta s výbušnou myšlenkou, že za vším stojí ředitel(ka). Učitelé budou pískat podle jejich not. Učit tak, jak oni řeknou. Ředitel by prý měl být více pedagogickým lídrem a učitelé musí poslouchat. Tak nějak je to prezentováno veřejnosti a asi to tak v základech i bude. Věří se v osvícenost ředitelů a jejich moudro, vzdělání, nadhled a pedagogickou intuici.

Lze se tedy ptát, zda tuto poslaneckou vizi prosazenou novelou zákona lze považovat za přínos či naopak za krok zpět. Asi je to klasicky sporné. Jde o onen známý úhel pohledu.  Pokud přijmete poslaneckou vizi, že v čele škol stojí empatičtí vzdělaní pedagogové, kteří rozumí výuce, jsou zároveň skvělými managery, umí učit i jednat s lidmi a úřady, pak je to přínos, byť i tady cítím pachuť diktatury. Bereme-li ovšem v úvahu, že ve vedení škol jsou často lidé jiného ražení, dokonce mnohde z politického rozhodnutí, bude to bezesporu druhá možnost.

   Lze na to hledět i z hlediska historie. Jestli podobné rozhodnutí má ve školách vytvářet demokratické či autoritářské prostředí. Tady to vidím na jasný absolutismus, jako by školy byly udělovány ředitelskému panovníkovi v léno. A ti, co budou mít sakra štěstí, zažijí osvícený absolutismus, ostatní se budou muset spokojit se škálou absolutistických sklonů svého jmenovaného monarchy

   I bez zákona je i nyní většinou rytmus školy diktován osobou ředitele. Když šéf nerad vstává, netrvá striktně na začátku výuky v klasickou osmou, zatímco ředitelé skřivani klidně zavádějí i nultou hodinu od sedmi nula pěti. Sportující ředitel lobbuje pro navýšení hodin tělocviku, zatímco matematik by nejraději vypustil z rozvrhu dějepis i výchovu k občanství.  Mnozí ředitelé už teď mají tendence obsazovat místa svými kamarády, bez ohledu na vzdělání či schopnosti, což neomezená moc může dovést k totální vzdělávací anarchii.   

 Řeklo by se tedy, že už nyní mají ředitelé dostatek pravomocí a další zákonné úpravy není potřeba. Leč mnozí poslanci mají úplně jiné vize. Někteří dokonce ve svých prohlášení používají expresivní výrazy typu, že ředitel si musí nalajnovat hřiště, nesmí být nikým odzbrojený…Vychází mi z toho, že tito zákonodárci vnímají pobyt ve škole jako bitvu, v lepším případě tu sportovní, když mluví o hřišti. O horším případě a odzbrojování raději nespekuluji, co tím měl autor na mysli.

 Zkrátka, myšlenka je taková, že ředitel rozhodne. Tady asi musím citovat MŠMT:

 „Ruší se právo učitelů na využívání metod, forem a prostředků dle vlastního uvážení, čímž se posiluje role ředitele školy ve stanovování pedagogické koncepce školy.“

 Dovedeno ad absurdum, pokud si bude ředitel přát, aby kantor používal jeho metody ve výuce, ne ty svoje vlastní, nebude mít odvolání. Jistě, nabízí se ta pozitivní varianta, že osvícení ředitelé zavedou do škol samé dobré a pokrokové věci.

 Je ale také opačný úhel pohledu. Ten méně osvícený. Který počítá s tím, že učitel nesmí mít vlastní názor. Bude to takto a basta. Žádné vlastní metody. Nic moc kreativního. Prostě jede se podle jedněch not, těch ředitelských.  Pokud se panu řediteli znelíbíte, máte smůlu.

Nevím, jak je možné, že ve školství se pořád takto nesmyslně experimentuje. Je to přeci podobné, jako by se lékaři museli ptát svého ředitele, jak léčit jednotlivého pacienta. Divadelní umělci svého ředitele, jak hrát tuto roli, umělci obecně, zda mohou vykládat či užívat kupříkladu baroko či klasicismus, když pan ředitel uznává jen avantgardu?

 Dlouho jsem si myslela, že to pomine, že nastane onen osvícený pokrok, který ze školství nebude dělat pokusného králíka či nějaký cvičný trenažer politických rozhodnutí. Rozhodnutí, která někdo prosadí, bez ohledu na souvislosti, finance a možností. Pak je politicky katapultován jinam, buď výše nebo na smetiště dějin, leč jeho „ideová stopa“ zůstává, zákon je v platnosti, ale jeho dopady (ale ani odpovědnost předkladatelů) už nikdo neřeší. Přicházejí jiní myslitelé a další objevování Ameriky.  Ne, že ty to s těmi řediteli nebyl zajímavý experiment. Jeho vyhodnocením by se zjistily dopady,

A vliv ředitelů škol na pokrok v našem vzdělávacím systému. Problém je ale ten, že vyhodnocováním se patrně nikdo zabývat nebude. Celé to skončí putováním kreativních učitelů za osvícenými řediteli, kterých je ovšem jako šafránu. Tudíž lze spíš očekávat ono poddanské přizpůsobení se situaci, radování se v případě, že žijete v zemi krále Miroslava, tedy můžete bez obav zpívat. Zažíváte osvícený absolutismus, což je ve své čisté variantě skvělá forma vlády. Většina pak čeká na nějaký další robotní patent, který nabídne řešení, kudy ven z patové situace.

 Ale většinou dobře víme, že za patem často následuje šach mat. Leda by se školství ujal nějaký superšachista a jakousi rošádou tomu dodal stabilitu. Nestává se to, ale věřit tomu můžeme. I zde totiž asi stoprocentně platí ono otřepaní, věř a víra tvá tě uzdraví.

 

 

Past na korunu

 Často si s chutí přečtu knihy určené víc pro děti než pro dospělé. Trochu se tím udržuji v obraze, abych věděla, co se pro děti píše, když o tom chci učit. 

Trochu objevuji nové světy. 

A trochu, nebo hodně, jsme zvědavá, jak se pro děti píše. 

A trochu, většinou, mě zláká téma a tak se do toho pustím. 

Tím případem je krásná knížka Past na korunu. 

Výborná autorka Daniela Krolupperová, zkušená autorka dětské literatury. A skvělá. 

Navíc je i nádherně ilustrovaná. 

Cílená na věkovou kategorii 12 +, takže vy, co hledáte titul pro svoje dospívající čtenáře a náhodou neznáte, zde dobrý tip. 

Mně se líbila. Bavila mě. A obdivuji tu schopnost to takto pro děti napsat. Přečtěte si. Past na korunu. 

Super.

Den svatého Rufa

  Dnes je den svatého Rufa. V našem kalendáři je ale vyhrazený svátek pro Luďka a jeho ženskou variantu Luďku, někde jsem ještě četla i Ludiši, ale přiznám se, že nikoho toho jména, žádnou Ludiši, neznám. To ale samozřejmě neznamená, že dnes nemůže mít svátek a že žádná neexistuje. Ostatně, neznám ani Rufa a jakou on nadělal paseku v našich dějinách. 

  Můj stolní kalendář navíc na dnešek nabízí Den psů, což s Tobiášem logicky vítáme. Už od roku 2004 se slaví. 

   Dále je zde evidována Noc pro netopýry a že se nacházíme ve dnech dobrých pro znamení Střelce. Krásná paní v kalendáři v těchto dnech vyzývá ke studené sprše, která prý změní náš život k lepšímu. 

V těchto vedrech to lze vnímat i jako návod k přežití. 

 Nicméně, zkusím to podle rady, minimálně třicet vteřin na sebe nechat téct studenou vodu. Uvidíme, jak moc se ten život změní. 

   Slunce už zapadá v osm hodin večer, takže dny se opravdu velkou rychlostí krátí.

 A do toho ten svatý Ruf. Ochránce nemocných morem. Kdysi římský konzul. Později biskup v krásném městě Capua. Ve finále popraven v době monstrprocesů během vlády bláznivé egocentrika císaře Nerona. 

 "Patron" smrti našich velkých králů, Přemysla Otakara II. na Moravském poli. Jana Lucemburského u Kresčaku. 

U Přemysla tedy přesněji řečeno u Dürnkrut. 

U Jana tedy přesněji řečeno u Crécy.

V dějinách je často všechno úplně jinak. 

Den svatého Rufa v roce 1789, v samotném počátku Francouzské revoluce, proslul přijetím Deklarace práv občana.  Jak moc to bylo všechno jinak potvrzuje následující  revoluční průběh. Tam to bylo opravdu hodně jinak. 

  Také se na den svatého Rufa, roku 1992,  ve vile Tugendhat, podepsala smlouva o rozdělení Československa. Učinili tak pánové Klaus a Mečiar. Mnozí to tehdy vnímali také jako jakési symbolické Moravské pole, ale dnes už je také všechno jinak a všechna tato  dávná dramata se vrší na smetišti dějin. 

Nevzbuzují žádné emoce.

Tak si dnes asi ze všechno nejvíce připomínáme den psů. Tam jsou emoce hodně živé:-)

 

 

Byli jste někdy ve sborovně?

 

   Známe z filmů, spíš tedy z těch pro pamětníky, jak děti nesměle ťukají na dveře sborovny

a pak nesměle vstupují do zapovězeného světa. I pro jejich rodiče je to často jiný vesmír, jít do školy do sborovny.

Ani takoví Plhové, kteří přijdou upozornit, že už je čas, pane učiteli, asi také nechodí do sborovny běžně. Často je tedy ona školní místnost zahalena určitým tajemstvím.

 Ovšem kdybychom po vzoru seriálu Arabela mohli jako moucha vletět do sborovny

a sledovat její každodenní cvrkot, asi bychom se většinou docela smáli. Nebo docela divili.

Je to srovnatelné s přestávkou v osmé bé. Dost chaos, křik, hluk, dohánění restů, nesplněných úkolů od vedení, neopravených sešitů, hlasitých telefonátů, brouzdání po netu. Ti, co nejvíc nadávají na děti, že věčně zírají do mobilu, se od něj většinou celou přestávku neodtrhnou.

Ti, co nadávají na hluk, nejvíc řvou. A na stolech některých učitelů se rozhodně nedá demonstrovat slovo pořádek.

Ještě „lepší“ je to o poradě. Kantoři se trousí ještě dlouho po začátku. Kdyby měli být sankcionováni za pozdní příchody, jako bývají děti, zřejmě by stupnice známek z chování nestačila. Když už se konečně začne, po chvíli vypukne nepozornost, šeptání a sdělování dojmů. Někteří se plynně infiltrují do virtuálního světa a surfují si po netu, jiní nenápadně opravují písemky, další komunikují přes různé sociální sítě.

Určitá skupina lidí si najednou vzpomene, že chce na wc, tak plynule odchází a přichází.

 Jiní si sem tam odskočí uvařit kafe, další mají potřebu jíst a u toho nejlépe mlátit lžící nebo vidličkou do talíře. Sem tam se někdo zapojí do debaty, pak chytne svoji myšlenku a díky sebepotřebě se poslouchat rychle sděluje svoje postřehy, daleko od meritu věci. Začne překřikování.

Pak uběhne další čas a začne nenápadné pokukování po hodinkách, posléze začnou první jedinci odcházet z neodkladných důvodů. Hned na chodbě si zanadávají, že to bylo pekelně dlouhé, nic se nevyřešilo, pár kolegů označí zvířecími jmény. Někteří si hned na chodníku zapálí, jiní se odkráčí uklidnit do nejbližší hospody. Jiní samozřejmě jedou domů, ale i mezi nimi jsou naštvaní. Ti, co přišli včas a čekali na opozdilce, ti, kteří mají pocit, že se nic nevyřešilo či že se jejich časem plýtvá, protože se to celé prokecalo o ničem a oni nemají přípravy na zítra. Odjíždějí s myšlenkou, že tedy zítra přijdou dřív, aby to v klidu sborovny dohonili.

Jenže se tam sejde takových jedinců víc, den začíná pokecem u kávovaru a pozvolně se trousí kolegové, ti hluční, agresivní, apatičtí, lhostejní, mobilní, unavení, naštvaní…..

Úplně stejně jako děti....

 

Alois Jirásek

Včera měl narozeniny Alois Jirásek. Narozen v roce 1851. Učitel dějepisu a hlavně spisovatel. 

Narozený v Hronově, zemřel v Praze. 

Ten dům, kde umřel, nyní masivně opravují, tak jsem zvědavá, jak dopadne po rekonstrukci a zda při ní na Jiráska nezapomenou. 

Dlouhá léta žil v Litomyšli, kde učil na zdejším gymnáziu. A zasadil sem děj Filosofské historie. 

Přátelil se se Zikmundem Winterem, který provozoval stejnou životní kombinaci, spisovatel a učitel. 

V Rakovníku.

 Onehdy mě poněkud tedy překvapil student z Rakovníka, který vůbec netušil, kdo to Zikmund Winter je? Že ho nezná široká veřejnost, to je dneska asi běžné. Ale člověk z Rakovníka?

 Nu, je tomu tak, čekáme na umělou inteligenci, aby za nás myslela:-). 

Zpátky k Jiráskovi. Také ho už mnozí neznají. A když, tak v tom horším. Jak mu to zavařil Zdeněk Nejedlý. A asi se už Jirásek nečte. 

Nicméně, tímto bych za něho chtěla zalobbovat. Nejen Staré pověsti české a výstup praotce Čecha na Říp, což mu mnozí vyčítají, že jako nedošel až někam k moři. 

Ale jeho povídky, příběhy jiné než husitské, jeho Lucerna a spousta dalších věcí. 

Prostě si myslím, že stojí za to připomenout si Jiráskovy narozeniny. A třeba si i něco málo přečíst. Nebo zhlédnout, jako film,  dokument či seriál. 

 

Za vším hledej ženu

 Starý bonmot, který platí asi všude, jen v naší reálné politické scéně nikoliv. Nedávno jsem poslouchala rozhlasový pořad o prezidentkách v zemích, které tady namyšleně považujeme pořád trochu za rozvojové. Našlo se jich hodně, a už dlouhou dobu to tam tak funguje. Pořad končil matematickou výzvou, nechť si sami spočítáme prezidentky Spojených států Amerických😊.

Jala jsem se zajímavý matematický oříšek aplikovat i na země české, když k těm amíkům tak vzhlížíme. Celkem nečekaně je kopírujeme i v tomto.

 Že nejsem v tomto počítání či hledání sama je mi jasné, nicméně objevila jsem na sociálních sítích aktivitu, která se tomu věnuje mnohem více. Hledá ženu.

Asi objevuji Ameriku, jde jistě o známou stránku, ale pro mě byla nová, potěšující a pobavila. V prvním plánu. Ve druhém to beru jako určité memento, protože ta česká patriarchální společnost je fakt neprůstřelná. A zjevně s tím nejde nic moc dělat, když se nikdo nepozastaví kupříkladu nad titulkem, že se sešli zástupci ženských olympijských sportů. A pod tím fotografie plná mužů, kteří rokovali, jak to tedy s tím ženským sportem je. 

Podobné záběry nacházíme třeba u ministerstva školství. Školy jsou plné učitelek, ministerstvo samí muži😊.  

Totéž je ve vedení České televize, rozhlasu… 

Pobavil mě snímek z Prahy, kde se samí muži fotili u Holky😊. Jde o most z Holešovic do Karlína, tedy zkráceně Holka, který se mnoho let budoval a slavností záběr na stříhání pásky u Holky je plný samých mužů. Žena zjevně v pražské politice není žádná. 

A nejde jen o politiku, samozřejmě. Často marně hledám ve veřejném prostoru historičky, lékařky či spisovatelky. Tedy, ne, že by neexistovaly. Jsou. V některých oborech je jich víc, než mužů. Lékařky, učitelky, spisovatelky... 

Nicméně, když jde do tuhého, tak na špičkových místech vidíme muže. Do televizní diskuse o ženských problémech pozvou muže. V debatě o historii není většinou žádná historička. „Ženská“ literatura bývá označována za téměř červenou knihovnu, zatímco „mužská“ řeší ta závažná témata. Do debaty na literaturou pak pozvou několik spisovatelů, jako by ženy autorky neexistovaly.  

Pravda, není to stoprocentní, na lokální úrovni se to výrazně lepší, krůček za krokem. Jen na místech nejvyšších či ve veřejnoprávní televizi třeba, tam stále bují patriarchát ve velkém….

A když chcete za vším hledat ženu, pak asi víc v zákulisí... Ale kupříkladu na prezidentku si asi fakt ještě netroufáme…. Nedozráli jsme!!!

Obrázky jsem si vypůjčila ze sociálních sítí, z FB, kde má stránka Najdi ženu nejen velkou sledovanost, ale plno zajímavých postřehů. Podívejte….

 

 

Nic nového pod sluncem

 

Soudě podle mediálních vystoupení v našem veřejném prostoru je u nás možné takřka všechno. 

Pořád ještě jsem tím trochu zaskočena, nicméně učím se. Skutečnost je z mého pohledu natolik prapodivná, že výuka je vytrvalá a stále intenzivnější.  

   Začnu drogami v Brně, které už sice vyšuměly, ale řešení jsem nikde nezaznamenala. Zato perly, které padaly z úst povolaných ve stylu, že ve volném čase koks nevadí, nebo že Brno bylo vždycky alternativní či řečnická otázka, když alkohol ano, proč bílé potěšení ne?  !!!

  Odborník žasne a laik se diví. Ne snad tomu, že by naši mocní jeli v nějakém omámení, ale tomu, jak k tomu přistupují...? Žádná reflexe, žádná odpovědnost, ba ani logické a přijatelné vysvětlení. 

Lze vůbec akceptovat poznámku ke drogám v duchu lakonického konstatování, že ve volném čase nechť si politik dělá co chce?  

Ale i to je vlastně řečnická otázka, tentokrát moje, neb nečekám, že na ni někdo odpoví. Respektive, relevantně odpoví. 

Od drog lze plynule přejít k znásilnění, které si u nás stejně většina obětí vymýšlí! !!!

   Když toto zazní z úst policejního ředitele a nic se nestane, už jsme uprostřed hluboké bažiny zdejšího bizáru. A v rychlém sledu následuje přivýdělek šéfa Ikemu a pětihodinové náhodné setkání v dešti. 

A nic se neděje! Nic zásadního se neděje. Smete se to ze stolu, zazní konstatování, že je to poněkud nevhodné a jede se dál.

Je zjevné, že to nikomu nevadí, zvlášť, když se podobné situace opakují a cyklí.

   Být všem na očích jistě není vůbec jednouché. Nejen se nějak chovat, ale i vyjadřovat se, mluvit.

 A nést za své jednání i slova odpovědnost.

   Měla jsem kdysi pocit, že pořekadlo o tom, že když jsem úplně nejvýš, musím vědět, že tam fouká, je notoricky známé. Ve skutečnosti, tedy v té naší reálné, zde neplatí ani ono přísloví o rybě, která páchne od hlavy. Pohybujeme se v takové zahnívající nížině, kde nefouká na nikoho. Prapodivné, nestandardní či dokonce nezákonné, chování nikdo neospravedlňuje. Argumenty, kterými se někdo pustí do kritiky, jsou smeteny ze stolu, nikdo je neslyší.

   Jeden spřátelený Francouz, který sem často jezdí a trochu tudíž ví, se nad situací vždycky pobaveně usmívá. Říká, že u nich by byli lidé v ulicích každý týden / což nijak nezpochybňuji, protože vím, že Francouzi mají demonstrování takříkajíc v krvi/.

"Vy si tady necháte líbit všechno," pokračuje s úsměvem, což samozřejmě také nijak nezpochybňuji, protože vidím, že má naprostou pravdu.

    Asi je to nějaké genetické dědictví. Kupříkladu už v roce 1848, když Evropou táhla revoluce a všude se  stavěly barikády, v Praze se diskutovalo ve Svatováclavských lázních o peticích. Prostě, nic se nedělo...

Neděje se ani nyní. Asi se ocitáme v nějaké prapodivné „soutěži“, kam až lze dopadnout. Mimoděk mě napadá parafráze názvu prastarého filmu, Bože, jak hluboko jsme klesli… Kam se hrabou divoké devadesátky....

  Možná bychom měli začít u sebe, jak zní prastaré moudro. Ačkoliv, nejsem si jistá, zda jedinec zdola něco zmůže. Ráda bych si to myslela, ale nějak neumím najít tu správou cestu. Když se vrátím na začátek, třeba k těm drogám, jak mám vysvětlovat dětem, že kupříkladu koks a další nejsou to pravé ořechové, když z míst nejvyšších slyší, že ve volném čase to vlastně nevadí? Či jak varovat před praktikami šmejdů, když na jednom z nejprestižnějších míst v zemi je to celkem bez problémů vnímáno jako legální aktivita?

Je třeba poctivě si přiznat, že nevím. To prostě asi není možné…

Temné datum

 Tento den mi to vždycky naskočí, je to hodně zlomový okamžik našich dějin. Letos je poměrně zlomový i pro mě. Zatím nevím, zda, věren tradici, to bude den temný, či zda se blýskne na lepší časy. Každopádně to zlomový okamžik je. Pokračování dojmů již brzy...

On the road

 Naše letní putování se pomalu chýlí ke svému konci. Uvidíme, co ten zítřejší vynucený (re) start přinese...

Josef Suk

Návštěva oblíbeného památníku Josefa Suka v Křečovicích. Každý rok ve stejnou dobu. 

I některé zážitky se opakují

Ale dětské povědomí o životě a díle Josefa Suke roste!!

toto mě docela dostalo:-)

 

Letecky

 Do některých vzdálenějších destinací létáme již mnoho let. Nejde to autem ani busem, letadlo je prostě nejlepší. 

Ovšem kultura leteckého cestování vzala tak rychlý sešup, že pokud nelétáte první třídou, je to docela bizár. První třídou jsem ještě neletěla, takže si jen myslím, že tam je to o něčem jiném. Ale zažila jsem poměrně kulturní létání i v economy class. Někdy tak před dvaceti lety. Tehdy jsem měla pocit, že ten let je zážitek. 

Třeba při cestě na vzdálenější dovolenou bylo i jídlo. S opravdovými příbory. Na závěr letu bonbon proti zalehnutí v uších. Pak přišly plastové příbory,  pak zmizelo jídlo, poté i bonbonek, jako pozornost. Častá zpoždění, protože nebe bylo narvané:-).

Zůstala voda v kelímku, kterou kupříkladu letos už ani nenabídli. Letadlo nacpané k prasknutí, kultura cestování na nule. 

Občas vás do letadla nepustí, prodali víc letenek než míst. 

Občas vám let bez vysvětlení zruší. A k vrácení peněz za letenky se nestaví automaticky, musíte si je pěkně vyreklamovat. 

Mnohdy vás jako rodinu neposadí k sobě. A ne přes uličku, ale na druhý konec letadla. Ne, že bych musela sedět ve skupince, ale s malým dítětem bych ráda zůstala bok po boku...

Za všechno příplatky, ale služby moc nefungují. 

O omlácených kufrech a rozbitých zámcích ani nemluvím, s tím se už asi počítá. A pokud nepočítá, rozjede se pro vás anabáze domáhání se svých práv, že to mnohdy vzdáte předem. 

Nu, lépe je asi nelétat. 

A když už musíte, obrnit se trpělivostí. 

Nebo věřit ve svou šťastnou hvězdu, někdy všechno proběhne v naprostém pořádku.

 Ale pravidlem to není. Spíš většinou jde o onu výjimku potvrzující pravidlo... Bohužel

Pokrok kupředu v této oblasti opravdu nevidím. Naopak

Mejdan

Nebyl to mejdan v pravém slova smyslu. Naopak. Šlo o poklidné setkání všech, co se starají o Moje velké přání. Ale mejdan zní tak hezky vyzývavě, že to úplně láká napsat. Mejdan Velkého přání:-)

Šlo o zhodnocení toho, co se daří hodně, co méně, co se chystá a co by mělo být realizováno. 

Schůzka v Koštovně. Tam to máme s Tobiášem rádi.  To bylo psí radosti. 

A vlastně i lidské, některé akce se totiž opravdu povedly. Kupříkladu nedávno zmiňovaná návštěva zoo. Pak akce, kdy se dvě dámy chtěly nechat nafotit pro svá vnoučata. Splněno v profi fotoateliéru.

Úspěšná byla i návštěva muzea a Státní opery. Vše si senioři, pro které Nadační fond Moje velké přání pracuje, náležitě užili. 

Jedna dáma vyjela do lázní a dvěma pánům jsme splnili přání odvozu do míst jejich mládí. 

Takže tady dobré, byť někteří senioři se pořád bojí si něco si přát.  Mají strach, že jde o podvod. 

Je samozřejmě správné, že jsou ostražití. Ale tady opravdu o podvod nejde. Nedáváme peníze, ale plníme přání. Takže, nebojte si něco si přát. 

A co se chystá? Kniha o babičkách a dědečcích, která přinese vzpomínky slavných i neslavných lidí na svoje neslavné i slavné prarodiče, jaké to bylo, s  babičkou a dědou. Chystá se klasický charitativní koncert pro Velké přání v Ludmile na Vinohradech.

 Loni tam zazněla píseň, která nyní boduje na Českém rozhlasu v pořadu Česká dvanáctka.

A nabízíme další přání... 

Takže to vlastně opravdu mejdan byl. A nebojte si něco si přát...

Je to zábavné?

 Vnímám, že trendem dneška je snaha, aby vše pro děti bylo zábavné. 

Nemyslím si, že se děti mají nudit, ale všeho moc škodí. Navíc, z pedagogického hlediska, cítím trochu zmar, tendence k tomu, aby vše bylo zábavné, vedlo svého času jednu moji "inovativní" kolegyni k myšlence, že máme mít téma : zábavný holocaust! 

  Asi právě od toho okamžiku se mi při slově zábavný, zábavná výuka či výchova, dost ježí vlasy na hlavě. 

Nicméně, sledovala jsem zábavnou výchovu během letního cestování. Kupříkladu trend, že všichni u stolu čumí / nelze užít jiné slovo/ do mobilu. 

Rodiče a po jejich vzoru děti. 

To je patrně vnímáno jako zábavná forma stolování.  Děti neumí slušně jíst, držet příbor, mnohde ze své hromady hranolků ujídají rovnou rukama. Aniž by jim někdo z rodičů byť jen naznačil, že to asi není úplně in. O používání, neřku-li správném držení příboru ani nemluvím. 

K dokonalosti to dováděli ti, jejichž potomci u oběda čučeli na tabletu na video. Samozřejmě s rodičovským požehnáním. Aby vůbec u stolu vydrželi. 

O nějaké sezení u stolu, myslím tím klasickém, tedy s nohama na zemi, nemohlo být ani řeči. Různé varianty tureckých sedů, nohy i ruce tak porůznu, občas se hranolkem vymáchaném v kečupu netrefí do úst, protože sledují nějaký infantilní příběh na tabletu.... 

Sledovala jsem jednu mladou matku, která naložila dětem hromadu jídla, zapnula tablet

 a občas jim sama něco hlasitě chutnala z jejich porce. U toho samozřejmě příbor moc neužívala, proč také...?

 Občas si hlasitě oblízla prsty. 

Majtrštyk předvedla na závěr hodování, když si jedním vrzem oblízla prsty i prso, které jí vyklouzlo z vytahaného, leč značkového trika, a zároveň vysrkla kečup ze synovy tváře. Ten s pootevřenými ústy nevzrušivě stále sledoval svá tik toková videa.  

Poté rodinka odkráčela. Zbytky na stole by jistě uživily jednu chudou vesnici...

   A tak mě napadá, co z takových dětí jednou bude?  

Jsem bytostně přesvědčená, že nejde o dominantní jev, sama znám mnoho dětí, které by se pohoršovaly spolu se mnou, jsou normální a chovají se adekvátně svému věku. 

Toto je prvek mentality některých rodičů, přesto se mi zdá, že jejich množství už je větší než malé. Alespoň letošní léto mi na cestách nabídlo tento obrázek... 

Je to docela skandální, ale snad je to pořád marginálie. Byť to ve mně probudilo dávno zasutou řečnickou otázku, proč u mnoha profesí trváme na certifikátu a zkouškách, abychom je mohli vykonávat, ale u rodičovství je to jedno??

 Prostě když to jde, pak dítě může mít každý. Ale ta výchova...

Že by zábavná...? 

Jako obvykle

 Několik dnešních jako obvykle...

Na hrad, na rybník, do cukrárny,  do muzea. na oslavu...