sobota 29. května 2021

Svatobořické děti

Dnešek byl dnem velmi emotivním. Vyrazili jsme na setkání s bývalými svatobořickými dětmi. Tedy s dětmi nepřátel říše. Tedy s těmi, kterým nacistický systém zavraždil rodiče. 

A vlastně chtěl zavraždit i je. Nestihl to, díky bohu. Ale dětství jim ukradl. Stejně jako rodinu. Napsala jsem o nich knihu. Kvůli lockdownu nevyšla v knižní podobě ( pořád doufám, že zatím), ale vyšla jako audiokniha. Báječně načtená paní Danou Černou. Svatobořické děti, tedy ty, které ještě žijí, ji slyšely. 

Přijaly ji. Mají samozřejmě připomínky, že některé věci byly jinak. 

Byly, musely být. Nejde  rekonstrukci, ale o volně vyprávěný příběh. Kompilaci. Aby se na jejich osud nezapomnělo. Aby i dnešní děti věděly, jaké také může být dětství. 

Šlo dneska i tak trochu o promo, když už se rozvolňuje a může se i nakupovat. Ale hlavně šlo o setkání. Hluboké a lidské. 

Paní, která byla předobrazem mé hlavní hrdinky, má letos 95 let. Vypadá báječně. Vypráví. A vy to vidíte jako film, doslova vám to běží před očima. Spolu s ní děvčátka, o která se tehdy starala. 

Dnes je jim 82 let. 

Nyní pomáhají ony jí. 

Kruh se uzavírá. V domově pro seniory ve Střešovicích. Kde se tedy o onu dámu moc hezky starají. 

Mladší dámy ji tady navštěvují. 

Dnes jsem tedy mohla i já. A z jejich povídání by klidně mohla být další kniha. A možná i bude. Uvidíme. 

Trochu mě tedy sebral ten věk, jako když vidíte, jak někdo chce a už nemůže. Když zůstává mladý duch, ale tělo už je jinde. Asi tím, že to mám na dohled, mě to uvádí do deprese. I to, že tahle doba vlastně vážně není pro starý. 

Ale zase ta jejich vitalita, moudrost i radost ze života, tak mě vrátila zpátky. A jsem moc ráda, že jsem je poznala. A že ta kniha o jejich ukradeném dětství vyšla a existuje.  

A moc mě těší dnešní setkání. Dojalo mě. A vážím si ho.







pátek 28. května 2021

Narozeniny

 Již zítra - Tobiáš, alias Lorthos Alfa Samuel oslaví svoje čtvrté narozeniny. Nevím, zda se na narozeniny těš, ale určit nemá z každé svíčky na dortu takovou depku, jako mívám vždycky já:-) Užívá si života, lockdown ho docela rozmazlil, pořád má někoho doma k dispozici:-).  Dort je připraven ( ne tedy od Erhardta, ale z řeznictví:-)), dárky také. Je to absolutní mazlíček. Od zítřka už čtyřletý:-)
































čtvrtek 27. května 2021

Atentát

 Dnes si připomínáme atentát na Heydricha. Kata českého národa. Je to velký čin, který má své obdivovatele, příznivce, i odpůrce. Často je to víc na etickou a filozofickou debatu, než na dějepisnou zkratku. 

Dost jsme se tomu dnes věnovali, možná i proto, že jsme na Praze 8, kde to celé vrcholilo. Máme tu zatáčku, Bulovku, Kobylisy, Ďáblice, památník a z poslední doby i zeď, která se věnuje seskoku a celé akci. Jsou tu ulice pojmenované po aktérech i obětech. Máme tu Jindřišku Novákovou, kterou zastřelili za odvoz kola. Je tu stezka po stopách parašutistů a odboje. Je toho tady dost, abychom se tomuto hrdinskému příběhu mohli věnovat intenzivně a zevrubně. Zlu se prostě člověk musí postavit. Navzdory všem a všemu. 

Do krypty se letos nevypravíme. Kvůli epidemii. Jindy chodíme, pro děti je to vždycky silný zážitek. A pro mě opakovaně. 

Učíme se nepoužívat zažitou, ještě nacistickou, formulaci, že spáchali atentát. Zajímavé, jak se to drží i v současném veřejném prostoru, byť už zdaleka ne stoprocentně. Atentát byl prostě proveden. Zlo odstraněno. Smutné je, že to vyprovokovalo další zlo. Tak to ale máme pořád. I tak bychom ale na hrdiny kolem atentátu neměli zapomínat. Na ty vojenské, ale hlavně na ty civilní. 

Elita národa byla tehdy vyvražděna. A dnes si někteří politici v klidu berou válku do úst, jako "motivátor", prý se za protektorátu tady nic moc nedělo, nebo chtějí udělat noc dlouhých nožů atd. ...Asi tedy nedávali v hodinách dějepisu moc pozor. Protože jinak by věděli, že ve středu dopoledne, kolem půl jedenácté, před 79 lety, se tedy fakt něco dělo. 

A v těch dnech poté, to už tuplem. 

Tak si to alespoň dnes nějak připomeňme. Ať už večerním Atentátem na ČT, nebo třeba procházkou po jejich stopách. Nebo Vyšším principem ze záznamu. ...


středa 26. května 2021

Zpívat zakázáno

 Už můžete na koncert.  Na fotbal už dávno. Do hospody na zahrádku. Pravda, počasí tomu nepřeje, je pořád až vyčerpávající zima, ale můžete. Lze i do venkovního bazénu, kde se sice nesmíte převléknout, osprchovat ani vymočit ( pokud tedy nemočíte do bazénu, tam to vládě asi nevadí, ale na veřejné wc prostě v rámci hygienických zákazů nelze). 

Můžete relativně dost věcí, jen zazpívat si ve škole ne. Tam pořád trvá zákaz zpěvu. 

Nevím, proč si vláda na ty děti tak zasedla. Musí se testovat, navzdory tomu, že jsou otestovaní, musí se dusit v rouškách a respirátorech. A zpěv pořád zakázaný. Asi aby náhodou děti neměly nějaký důvod k radosti, potažmo ke zpěvu:-). 

Je to zrůdné, co tato vláda dětem dělá, jak se k nim chová, a stejně zrůdné je to, že to nikdo neřeší, nikomu to vlastně nevadí. 

Však už jsou ve škole, tak co, že? Ať se klidně udusí, vždyť ty roušky musíme někomu vnutit. Šílené. Je na čase, aby za toto zvěrstvo byl někdo zažalován a po zásluze potrestán.

úterý 25. května 2021

Výměna

 Tak nám vyměnili ministra. Už zase. Jedeme druhé kolo. Odborník žasne a laik se diví. Pravda, vtipy na sociálních sítích srší originalitou. Ale to je asi tak všechno... Prostě si z nás dělají blázny a nikdo to neřeší. Opozice zmizela ze světa a na ministerstvu rotují ministři jak apoštolové na orloji. Taková malá banánová republika:-(

pondělí 24. května 2021

Něco málo maturantům

 „Tak nám otevřeli školy“ sdělil twiter do světa z oficiálního účtu ministerského majitele, který bez ohledu na nějaká pravidla informoval o zákulisním jednání mnohem dříve, než ostatní oficiální platformy.

„Které školy, paní Mullerová?“ otázal se zmatený rodič, nepřestávaje se divit neustálým změnám ve vzdělávání svých dětí. „Já znám několik typů škol. Některé jsou zavřené od listopadu, a potom znám i ty, které jsou údajně prioritou naší vlády, ale ty jsou jenom na papíře. Žádný typ škol se dosud tou prioritou nestal.“

„Ale prosím vás, všechny školy už rotují, to je všeobecné známé.“

„Ježíšmarjá,“ vykřikl rodič, ´Tto je dobrý. A kdy se to, o těch školách, tak narychlo rozhodlo?“

„Práskli to v noci, milostpane, jako pokaždé, vědí. Tahají si to tam z klobouku…“

„Tak se podívejme, paní Mullerová, z klobouku. Jo, takovej ouřad si to může dovolit, a ani si nepomyslí, jak takové losování může lidem zamotat hlavu….. 

   …Jelikož nám dlouhatánský školní lockdown nabídl i stoleté výročí vydání Haškova Švejka (1. 3. 1921), neodolala jsem, abych švejkování ve veřejném prostoru malinko nekarikovala v úvodu krátkého textu o současných maturantech. Protože oni se musí cítit tak trochu švejkovsky, vždyť se na nich vláda podepsala skoro tak, jako vojenská úřední mašinérie na Švejkovi.

A na rozdíl od něho oni ani nemohli ke „svému regimentu do Budějovic“, protože cestovat mezi okresy bylo dost dlouho zakázáno.

Podmínky maturitní zkoušky se během letošního roku změnily hned několikrát. Takže vize, že uprostřed hry se pravidla nemění, ta se tady během maturitního poločasu rozplynula jak pára nad hrncem.

 V současné době už mají maturanti svoji výrazně osekanou zkoušku na dohled, takže ji patrně vykonají. Aby to ale náhodou neměli moc v pohodě, tak na den zahájení didaktických testů jim ministerstvo pošle do školy zbývající ročníky. Tedy ty, které strašně dlouho neexistovaly. Najednou se ale rozvolňuje jak na běžícím pásu.

A kdoví, zda vláda vůbec ví, koho do té školy pouští, dosud to vypadalo, že o středoškolácích nemá ani tušení. Možná je to jen nějaká chyba v Matrixu?

Navzdory tomu, že ve škole nebyl nikdo z nich od podzimu, tak už by to další dva dny asi nepočkalo. Prostě půjdou v den didakťáků, školství je přeci priorita.

A tak půjdou. Však už týden mohou koexistovat na restauračních zahrádkách. Tam mohou

u  sklenky pěnivého moku dumat o významu slova priorita. Takový filozofický kurz pro středoškoláky.

Ale školy to určitě nějak dají, už jsou víc jak rok trénovány v uvádění švejkovin do praxe, tak proč by nedaly další změnu rozvrhu, když konečně uvidí svoje studenty na vlastní oči.

Maturanti budou ten den psát didaktický test, nečekaně příchozí spolužáci jim tedy mohou  alespoň držet palce a popřát hodně štěstí u jejich zkoušky z dospělosti. Však už je načase. Tolik odkladů by zatřáslo drsnější povahou, než je křehká duše maturantova. Strašně dlouho nevěděli, co bude. Jestli něco bude. Jak to bude probíhat.

Veřejnost vidí hlavně hádky o to, zda maturita bude nebo ne.

Ale jak je asi studentovi, který svou středoškolskou anabázi končí beze všech rituálů? Nebyl ples, poslední zvonění, nic. Od února jim ministerstvo zařízlo školu, prý, ať se připravují na maturitu…!

Copak se někdo na jednu zkoušku musí připravovat půl roku?

Ač se tedy na první dobrou zdá ukončení (nutno ale podotknout, že nečekané, náhlé, prostě změna pravidel v poločase) dobrým a vlídným krokem, ve finále se jim tím totálně rozbil třídní kolektiv, aniž by jim někdo  dal šanci to společné studijní období nějak, třeba jen symbolicky, zakončit. Prostě ze dne na den přestali studovat, měli ukončené středoškolské studium! V únoru.

 Už nyní je pro ně problém se společně sejít, něco naplánovat, už jedou tak trochu každý na svou pěst, takový nultý ročník vysoké. Covid je dokonale vyškolil v přizpůsobení se nemožnému.

  Teď se tedy koncem května několikrát uvidí. Musí napsat didaktické testy. A projít ústní zkouškou. Na odborných školách i praktickou, tam už mnohde zkoušení probíhá.

Mají víc možností opravy, takže neplatí stará, rádoby vtipná, maturitní pořekadla typu, že:

 někdo září a někdo v záříJ.

Opravovat mohou ještě v červenci. Měli by to zvládnout všichni. 

   Není žádoucí studenty od maturity vyhazovat. Už takto si ponesou nálepku toho covidového ročníku, který dokončoval školu distančně. Nevím, neumím odhadnout, zda jim to způsobí problémy na trhu práce, spíš asi ne, ale celé jim to komplikovat vyhozením od maturity asi nikdo nechce. Ovšem vzhledem k tomu, že se na zkoušku připravovali půl roku, měli by ji zvládnout v nějaké formě snad všichni. V teoretických oborech určitě. V těch praktických si tímto tvrzením jistá nejsem, ale vzhledem k tomu, že učím na gymnáziu, nemohu přispět svou zkušeností. To bych dost švejkovala, a na to jsou tu jiní. Já mohu jen všem maturantům bez rozdílu popřát hodně zdaru, šťastnou ruku při volbě otázek, vlídnou komisi a hodně poučení z covidového vývojeJ .

 A pak už konečně regulérní prázdniny. Dřív bývaly ty pomaturitní nejdelší a nejlepší v životě. Tak nejdelší tyhle byly a budou naprosto bezkonkurenčně. Zda i nejlepší, to už je jen na nic......

Psáno pro web velka-prestavka.cz


p

 

neděle 23. května 2021

Hurá na rozhlednu

 S jarním obdobím jsme se vydali na pokračování naší rozhlednové tour. A nezačali jsme zrovna nejlépe. Zkusili jsme znovu rozhlednu Drahoušek, nedaleko Osečan, kde jsme byli v zimě a tudíž v době, kdy jsme zavřenou rozhledu očekávali. 

Nyní jsme se připravili, nastudovali rozvolnění, otevírací dobu a vyrazili. 

A překvapivě opět marně. Nebyli jsme ale sami, jakási rodina z jižních Čech na tom byla podobně. Prý sem jeli déle než hodinu, tak se včera informovali přímo u správce. Prý je otevřeno, v pohodě, přijeďte. A tak přijeli. A bylo zavřeno. 

Voláme tedy opět správci, ten ale dost neochotně odvětil, že pršelo, tak že neotevře. No, skoro jsem nevěřila vlastním uším. Ano, v noci a ráno pršelo. Nyní již ne, rozhledna navíc neuvádí nikde podmínku, že v případě deště neotevřou. Spíš to vypadalo, že se panu správci prostě nechtělo. 

Přitom ani na webovkách, ba ani na dveřích zamčené rozhledny, podobné varování ani vysvětlení nebylo. Prostě se jen asi někomu nechtělo do práce. 

Škoda, je to krásná rozhledna. Možná by si zasloužila i krásný přístup od svého  majitele. Nebo tedy správce. I když možná v tom je ten zakopaný pes, jako že to není moje, tak je mi to ukradený...Nebo je to mentalita lockdownu? Nevím, vnímám to jako divný přístup. Prostě Drahoušek tentokrát fakt nebyl Drahoušek. Minimálně přístupem k turistům:-)

sobota 22. května 2021

Soudní rozhodnutí

  Tím, že nemám právnické vzdělání, nerozumím některým věcem z veřejného prostoru. Třeba tomu, když soud už poněkolikáté označí třeba zavřené restaurace za nezákonné. A stejně se nic neděje. Do pondělí se to prý opraví, vydá se nové nařízení, a jde se dál. Nic se neděje?!!

Proč tedy ten soud vůbec probíhá? K čemu takové rozhodnutí, když je k ničemu? 

  Stejně tak nerozumím tomu, že z veřejného prostoru zmizela odpovědnost. Nikdo není za nic zodpovědný, prostě se něco odhalí, a je jedno, zda nepodané daňové přiznání, výše majetku či střet zájmů. Prostě se tom chvíli mluví a nic, jede se dál. 

To jen lid obyčejný musí platit penále za nepodané daňové přiznání, kupříkladu? 

   Stejně tak nerozumím, jak dlouho budeme pod kuratelou pandemického zákona? Nějak potřebuji, aby zákony, nařízení a příkazy, kterým se musím řídit, měly nějakou hlavu a patu, aby prošly Poslaneckou sněmovnou a Senátem... Není to sice vždy záruka požadované hlavy a paty, ale přeci jenom tam nějaká podobná možnost existuje. 

Ale dosud jsme v moci (vypadá to, že na věčné časy a nikdy jinak) ministerstva zdravotnictví, případně partičky z vlády, kteří si vymyslí nějakou další vyhlášku, která platí jako zákon...!? Jak dlouho? A je nějaká obrana? A pokud se budu bránit soudně, nedopadne to jako v prvním odstavci, že soud o něčem rozhodně a stejně to neplatí?

No, nerozumím mnoha věcem....

pátek 21. května 2021

Poslední zvonění

 Dnes přišli do školy maturanti. Aby se otestovali na příští týden, kdy budou psát didaktické testy. Ve škole nebyli od Vánoc. Dnes si tedy plivli do zkumavky, koukli, jak to ve škole vypadá, sbalili si věci, které tady půl roku polehávaly, a za zvuku zvonku odešli. Poslední zvonění. Nová doba, nové zvyky. 

Místy dobrý Kocourkov!

čtvrtek 20. května 2021

Velká přestávka

 Už jsem tady o této skvělé aktivitě psala. Jedna šikovná dáma, Simona Martínková, se rozhodla pomoci těm, co neví... Jak jednoduché se to zdá. Přitom je to práce jak na kostele. Víme, že informovanost ze strany vlády a ministerstev buď vázla, nebo byla chaotická, nepřehledná, pomalá. Mnozí nevěděli, co si s nastalou situací počít. Výuka byla hozena na rodiče a nikdo jim neporadil. Blížily se přijímačky, někde se učilo, jinde zase moc ne... A do toho vznikl svépomocí tento laskavý web. S jasným a hlavním cílem, pomoci, poradit, povzbudit. Vše vznikalo doma a zdarma. Dostalo se mi té cti tam občas něco publikovat. To nás, psavce, vždycky potěší. A velké přestávce se daří.  A v posledních dnech se jí dostalo možnosti představit se v časopisech Marianne, Heroine, Naše rodina, Rodina a škola, Žena a život. A to je, myslím, super úspěch. A nyní o tom víte i Vy, zdejší čtenáři, a jistě můžete poslat informaci i dál, protože zpravodajství ze školství, s podtextem laskavé, je vždycky dobré znát. Vědět, kam se kouknout, kde najít radu a pochopení....

středa 12. května 2021

Pieta

 Uchránit lidi od nákazy covidem se tedy v Česku moc nedařilo. Navzdory dlouhým a vyčerpávajícím uzávěrám u nás zemřelo mnoho tisíc lidí. Mnozí z nich naprosto zbytečně, nezbyl na ně ventilátor, báli se zavolat záchranku, někdo jejich potíže bagatelizoval... důvodů by se našly desítky. 

K uctění památky zemřelých ve veřejném prostoru vznikla řada aktivit. Symbolických, připomínajících.  Debatu vzbudily dvě z nich. Kříže na Staromáku a svíčky na Hradě. A vy, podle toho, ve které jste bublině, jednu adorujete a druhou zavrhujete. Rozhořel se spor, minimálně na sociálních sítích, která pieta je pietnější. Zda ta, která křídou počmárala Staromák, nebo ta, kde do pivních plastových kelímků umístili svíčky za cca 130 000, které ovšem plast logicky brzy pokroutily. Osobně mě tedy na první dobrou neuchvátil ani jeden způsob. Pak jsem ale došla na Staroměstské náměstí osobně a jeho atmosféra mě pohltila. Cítila jsem tu pietu. Kříže, v době mého příchodu už doplněné svíčkou či kytkou, svou úlohu splnily.

Svíčky z Hradu mám zprostředkovaně. Působí na mě lacině, ba až vulgárně. Navíc, kde udělali soudruzi z hradu chybu, když se jim plast pokroutil? Zažít osobně to nemohu. Na Hrad nejdu. Sice už odstranili barikády, ale rámy jsou tu pořád. A hradní pán jakbysmet. Tak nemohu posoudit, zda při živém kontaktu svíčka v plastovém kelímku působí pietně jako kříž na náměstí. 

Co ale posoudit mohu, je míra nevkusu. V tomto případě obrovská. A také peníze. Pravda, částku mám z novinek.cz, ale asi bych jim i věřila. A ptám se, zda by nebylo víc pietní těch stotřtcet tisíc za svíčky v plastových kelímcích dát radši nějaké nemocnici? 

Vím, že symboly mají svou úlohu, nelze vše počítat na peníze, ale v tomto plastovém případě bych snad o symbolice ani přemýšlet nechtěla. 

A také vím, že je to moje bublina. A zajímalo by mě, zda by se našel někdo z opačného tábora, kdo by mě o smyslu hradní piety přesvědčil. Samozřejmě, smysluplně a slušně, vysvětlování slovníkem hradního pána odmítám. 


úterý 11. května 2021

Přeplněné parky

 Teplé počasí vytáhlo do parků ještě větší množství lidí, než tomu bývalo v chladnějších dobách. Vstup do parku znamená vstup do prostoru narvaného lidmi. Sedí na lavičkách, na dekách, na zemi, obležené jsou stromy, zídky, ba i na dětské houpačce se sedí a popíjí pivo z kelímku. Nápoje všeho druhu, tedy ty alkoholické i nealkoholické, se nosí od nedalekých otevřených okýnek. 

Ovšem zahrádky se otevřít nemohou?! 

Logika, že tak by se tomu dala určitá forma, mělo by to trochu organizovanosti, zjevně vládním mudrlantům nedochází. Takže na jedné straně to nikdo nehlídá a nevyžaduje, na druhou stranu do zahradí restaurace vás nepustí. Ani na toaletu. A pak ti konzumenti kelímkových nápojů močí, kde je napadne. Klidně i na dětském pískovišti, protože tam oni na rozdíl od psů, před kterými se to brání, mohou. 

Prostě, po celém parku. Ukázkový příklad hygieny. Kupříkladu. Stejně jako nesmyslného rozvolňování. 

Do hospod se bude moci legálně v pondělí. Na střední školu ovšem nikoli. ....

Na Výstavišti je dnes koncert. Pro tři tisíce lidí. Fandím kultuře, naprosto a bezezbytku. Stejně ale nechápu, že toto možné je a školní hudebka je pořád zakázaná. 

Vláda jako by milostivě povolí, že venku už nemusí být respirátor. Prý stačí rouška. Byl někdo z nich v poslední době venku? Asi ne, protože jinak by snad věděli....?

Děti, které jsou ve škole dvakrát týdně testovány, se musí dusit v rouškách celou výuku. Nepředpokládám, že školy jsou klimatizované. Zkusil si to někdo? Opravdu dodržet taková nesmyslná nařízení?

Čísla prý klesají, stejně ale rozvolňují podle toho, jak je napadne. Pořád rozhodnutí ze dne na den. Blbosti. Otevřou tetovací salóny, ale nesmí se v nich tetovat?!

My to opravíme, sdělí poté žoviálně multiministr Havlíček. Oni se ani po déle než roce nepoučili? 

Vypouštějí jednu blbost za druhou?

Do hospod prý jen s negativním testem. Kdo to bude kontrolovat? A jaké vlastně k tomu mají hospodští pravomoci, aby toto dělali?

A pokud ta čísla opravdu klesají, jak dlouho bude platit pandemický zákon? 

Myslím, že nikoho už nebaví žít podle vyhlášek ministerstva zdravotnictví, podle toho, co si kluci v noci dohodnou a od rána platí... Tvorba zákonů a nařízení patří do Parlamentu, tak ať se tam zase hezky vrátí.

A naši vládní géniové ať si udělají pořádek mezi sebou a ve svých věcech. Třeba v daňových přiznáních....


pondělí 10. května 2021

Udavačství

 

V poslední době, respektive v celé době covidové, se rozmohl takový nešvar. Udávání. Je to docela zajímavý sociologický jev. Měla jsem dlouho za to, že s tímto projevem mezilidských vztahů  se už snad ani nesetkám. A ejhle. Je to tady zpátky v plné parádě.

Vede mě to k nečekanému přemýšlení o tomto hojně rozšířeném jevu. O udavačství. Ono asi z naší společnosti nikdy nezmizelo.  Jen v dobách vyhrocených získává jiné dimenze. Je určitě rozdíl, když napráskáte svého souseda za něco, co se vám nelíbí, to v lepším případě, často je to jen obyčejná msta, ale vycházejme i v přemítání o ošklivých lidských vlastnostech z té lepší lidské podstaty. Trochu protimluv, ale nastavme to tak. Takže znovu, je jistě rozdíl, když udáte svého souseda v době mírové, a když ho udáte za protektorátu.  A klidně může jít vždycky o jednu a tutéž věc. Je rozdíl, když posíláte udání na úřady za normalizace a pak v devadesátkách. 

Je to rozdíl viditelný, hmatatelný a potvrzuje onu výchozí premisu, že udávání je tady všudypřítomné. Jen se vyhrocují dimenze, ve kterých probíhá a jaké má následky.

      Vzpomínám si, jak se v době porevoluční odhalilo (tedy odhalilo pro nás, co jsme byli mladí a nevěděli, která bije), že za minulého režimu měla svého udavače i každá školní třída. Aby se podchytil ideologický neklidJ. Nechtělo se mi tomu věřit a vlastně dodnes nechci vědět, kdo to tehdy z naší třídy byl. Někdo to asi být musel…

Počátek nového tisíciletí se tvářil, že udavačství patří na smetiště dějin. Ale jen naoko. Jelo se ve velkém. Jen se to neřešilo ve veřejném prostoru. Tam to vrátil až covid. Kolik lidí je ochotno volat na Policii, že někde vidí někoho bez roušky, bez čínského respirátoru…

Už zjara loňského roku to nabíralo rychlost, letošní jaro tomu jen dodává grády.

Vede to k tomu, že se o tomto fenoménu lidského soužití víc mluví.

Dosud jsem aktivně zaznamenávala jen vzrušenou diskusi v historické obci, kde se debatovalo, zda Češi za války udávali víc než ostatní. Sebemrskači tvrdí, že jsme národ udavačů a že archivy o tom mluví jasnou řečí. Opačný tábor raději glorifikuje české hrdiny

 a tvrdí, že Češi neudávali víc, než ostatní Evropané.

Spor akademické historické obce ale většinou na veřejnost nepronikne, snad vyjma probíhajícího sporu o „udavačku“ z Lidic.

   Ale udávání ohledně nedodržování covidových opatření je víc aktuální, asi proto se o něm víc mluví. Říkám si, že vlastně máme kliku, že nebylo vyhlášené stanné právo, to by bylo zastřelených bez roušek…..

Přemýšlím, co ty lidi k udávání vede? Strach o své zdraví? Vztek, že já náhubek nosím

 a ostatní ne? Přesvědčení, že vládní nařízení se mají beze zbytku dodržovat? Nebo je to jen obyčejná nenávist a msta a doba nabídla nečekané řešení, jak se vypořádat s neoblíbeným sousedem?

Nevím a patrně odpověď nezná ani profesionální sociologie. Mě jen zarazilo, jak moc takových udání je. A jak to asi muselo být drsné za války (když už máme ty květnové oslavy konce války). Tehdy jste za udání šli do koncentráku, to v lepším případě. Často také do Kobylis. (tam je střelnice, kde se za války popravovalo, to pro nepražské.).

Dnes vám to komplikuje život, případně zaplatíte pokutu.

Ale vede to k zamyšlení, co by bylo, kdyby bylo ještě hůř než za současné čínské epidemie? Jak moc se lidé pod tlakem mění… Nebo jak moc krys vyleze z úkrytu, když mají vhodnou příležitost…

Uf, nejsou to radostné představy…

Ostatně, znáte svého udavače?:-(

 

 

sobota 8. května 2021

Konec války

 Připomínáme si dnes konec druhé světové války. Je to už dlouhých 76 let. Nejhorší konflikt v dějinách. Absolutní ztráta lidství. Někde jsem slyšela teorii, že Osvětim byla konec dějin. Horší už člověk být nemůže. 

Je to dnes vzpomínkový den. Pamětníci, kteří válku zažili ve věku, kdy si o ní mohou pamatovat a vyprávět, už moc není. To jsou století lidé, kterým bylo kolem dvaceti, když válka začala. Jsou mezi námi ti, co se ve válce narodili. Ti si ji ale nepamatují. Stejně jako my. Přesto válka ve veřejném povědomí hraje velkou roli. Mnohdy se setkáváme až s bolestnou nevědomostí, nebo s tak brutálním srovnáním, že vám zůstává rozum stát. Třeba když někdo tvrdí, že doba covidová je horší než válka, třeba. Ostatně, s covidem se válečná přirovnání využívají dost často, jsme údajně ve válce s covidem....

Nu, když se k tomu přidá tvrzení, že za Protektorátu se tady vlastně tak moc nedělo nebo když se chodí demonstrovat se žlutou židovskou hvězdou, říkáte si, zda tito lidé vůbec kdy chodili do školy? Vědí vůbec, co dělají? Co říkají?

 A nebo naopak, pokud to vědí, tak co tím sledují, proč to dělají? 

Nevzdělanost? Neúcta? Hloupost? Arogance? Agrese?

Válka pořád nějakým zvráceným způsobem fascinuje. Stačí kouknout na program českých televizí. Tak zejména ty kanály, které si říkají "vzdělávací" mají válku na tisíc různých způsobů, od Hitlerových vojevůdců přes Hitlerovy ženy až k Hitlerovým psům, řeší se strategie, taktika a bůh ví co ještě. Žádná jiná historická etapa nemá ve vysílání takový prostor, jako druhá světová válka. 

Přitom, když se zeptáte na nějaké souvislosti, tak ty už vyšuměly, ty nikdo nezná. Nezná dokonce ani jména našich odbojářů, hrdinů, lidí, kteří trpěli a zemřeli. S tím, co vybojovali, lehkovážně hazardujeme, myslím tím svobodu ve všech jejích podobách. Úctu a pietu. 

Politici rádi používají válečná přirovnání. Někdo chce dělat noc dlouhých nožů, jiný vázat stranické legitimace do kůže svých oponentů, EU přirovnává k třetí říši...zkuste se někdy zaposlouchat do výkřiků našich zastupitelů a určitě napočítáte podobných bizardních přirovnání v množství větším než malém.... 

Znovu se nabízí otázka, proč tomu tak je? Fascinace zlem? Nebo nutnost šokovat? 

Řekla bych, že víc by v jejich podání šokovala klasická lidská slušnost a nějaká míra vzdělanosti. Ta ale dost znatelně chybí. Sama jsem zvědavá, co dnešní den přinese, jak se k připomenutí konce války veřejný prostor postaví. Přeci jenom, jsme ve válce s covidem...


Ale když je to výročí, chci najít něco hezkého. Tohle video z vysílání BBC mě vždycky dostane. 

pátek 7. května 2021

Těžké příjímačky

   Po nekonečném lockdownu a státem glorifikované distanční výuce přišly přijímací zkoušky. Posunuté, odložené, s delším časem na realizaci, ale živé. Tedy nikoli distanční.

 Po jejich skončení okamžitě sociální sítě zaplnily stížnosti, že byly nadmíru těžké. Že Cermat nezohlednil těžkou dobu…

  Nu, nejsem fanoušek Cermatu, a neviděla jsem kritizované, údajně těžké, testy z matematiky. Tak mohu přispět do diskuse jen názorem, který z této divoké emoční reakce vychází.

Rodiče a žáci se bouří, že to bylo těžké. Myslím si ale (a jsem si vědoma, že moc populární názor to není, ale umím si ustát svou neoblíbenostJ), že bouřit se měli už dávno předem. Proti distanční výuce.

Proti snižování úrovně.

Proti záměně distanční výuky za prázdniny, což někteří zdatně činili.

   Distanční výuka byla státem označena za skvělou. A nyní nestačí na to, aby na jejím základě děti zvládly zkoušky? Není to snad protimluv?

Mnoho dětí se nepřipojovalo, neučily se. Předpokládám, že to byl fakt už dlouho známý. Nikdo ho moc neřešil.

Když ale nic nedělám, těžko se připravím na zkoušky.

Mnoho učitelů moc distančně neučilo. Posílali sem tam úkoly. Rovněž předpokládám, že šlo

 o známý jev, který bylo třeba řešit dřív, intenzivně a důrazně. Nikoliv po „těžkých“ zkouškách. Nebo nadáváním na sociálních sítích.

   Ministerstvo školství vysílalo signály, že nejdůležitějším prvkem distančního vzdělávání je být na děti hodný. Dávat jim dobré známky. Nebo ještě lépe, nedávat jim žádné a jen je pozitivně hodnotit. Mají to přeci těžké…

To samozřejmě mají, není mým cílem to zpochybnit. Ale ty vědomosti samy do hlavy nenalezou. Musím proto něco dělat.

Těžko na bojišti, lehko na cvičišti.

Tudíž se před zkouškami musím učit.

Chápu, že to jde těžko, když mi rok někdo tluče do hlavy (pokud ho tedy poslouchám),

že všechno umím, že si to mohu najít na googlu, že jsou prostě na mě všichni hodní.

 Asi se čekalo, že přijímací zkoušky budou jen formalita. Ale Cermat nic takového předem nedeklaroval. Myslel vážně, že chce adepty studia nějak testovat. Dopředu se nikdo nebránil.

Pak přišly testy.

A nesetkalo se to s ohlasem.

Nemám to ale za zlé dětem. Ty k tomu všemu přišly jak slepý k houslím.

Viním z toho systém, který umožnil, že děti rok sedí u počítače a pak je najednou jejich vynucené sezení označeno za nekvalitní přípravu. Zároveň nedokázal prosadit, aby distančně učili všichni a v nějaké kvalitě.

Vědělo se, že tisíce dětí na vzdělávání v této podobě nedosáhnou. Nijak se to neřešilo.

Ti, co se učili, nedostávali adekvátní zpětnou vazbu.

   Tlučeme jim do hlavy, že je všechno na pohodu a pak je necháme tvrdě narazit.

Rodiče jim umožní nic nedělat (samozřejmě ne všichni), omluví jim kde co, a nyní se najednou bouří…

   Aféra s nadmíru těžkou matematikou jistě brzy vyšumí, stejně jako kdysi vyšuměl epizeuxis. Děti na nějaké školy nakonec přijaty budou, vždyť co by s nimi systém ve finále dělal? Nechal je opakovat devátou třídu?

   Ale vede to k takovému zamyšlení nad tím, jak odpovědně k tomu vzdělávání přistupujeme. Trend v duchu být hodný a hlavně nestresovat náročností, požadavky a tím, že něco musím, že i v onlinu je nějaká povinnost, proti tomu se nikdo nebouřil. Proti náročnosti zkoušek se rychle ozývají nespokojené hlasy.

Pokud najdete cestu bez překážek, určitě nevede nikam…  Arthur C. Clarke to hlásal. A je to myslím realita, navzdory tomu, že Clarke byl autor sci-fi.

   Znovu opakuji, že nejsem ani fanoušek Cermatu ani drsných zkoušek. Ale na druhou stranu, když něco chci, někam se hlásím, tak bych pro to měla udělat maximum?

Vždycky je lepší být připraven a čekat náročnost, než spoléhat na to, že na mě bude někdo pořád hodný.

A z celkového hlediska, tedy hlavně toho rodičovského: už dávno se mělo bojovat za návrat dětí do školy, za zrušení distanční výuky. A nebo alespoň za to, aby  online výuka fungovala, všude a kvalitně a ve stejné podobě.

A ne to nechat na systému v „dobré“ víře, že to buď nějak dopadne, nebo že na mě budou hodní.

Nebudou.

 Psáno pro web velka-prestavka.cz

čtvrtek 6. května 2021

Vysílání z ředitelny

Tak nás pustili do školy. Otestované, rotující, zahalené.... 

Nic moc tedy, ale od ledna jsme prvně ve škole. To je samo o sobě radostná záležitost. A píši o tom na webu velka-prestavka.cz

A vysíláme z ředitelny. Moji primáni vedli rozhovor s paní ředitelkou.. O tom, co bylo, je a bude:-) .

 A myslím, že jsou šikovní, dařilo se jim. 

První díl podcastu je venku. Na našich stránkách..

Jen to uteklo. Již jsou zase doma, jsou přijímačky. První týden byl tedy kratší. Těšíme se na pondělí. Máte to teď jako ve filmu Na Hromnice o hodinu více. Tam měli pořád druhý únor. My teď máme pořád první září. 




středa 5. května 2021

Jako kdysi

 Pokusila jsem se cestou do práce natankovat. Kupodivu marně. A to mám cestou tři benzínky. Ale u dvou nic nefungovala. Zajela jsem tam a prý z technických důvodů nelze čerpat PH. 

A to my ještě chvíli trvalo, než mi došlo, co chtějí říct tou zkratkou:-). 

U třetí byla fronta. Frontu u benzínky pamatuji z dob dávno minulých. Netušila jsem, že je to možné i dnes. Tak jsem postála. Když se ale fronta nehýbala, musela jsem i opustit i s rozsvíceným hladovým okem. Snad dojedu. 

Ano, dojela jsem, byť i cestou z práce se natankovat povedlo až na druhý pokus. 

Že by vázlo zásobování? Nebo i ve službách rotují jako ve škole? Nebo je to spojené se současnou ruskou atmosférou? 

Asi ani jedno neplatí, byla to prostě smůla. Ale stejně mě trochu mrazí. Tyhle návraty do minulosti nemám ráda. 

Nedávno zastavení na hranici ( okresu) s komisní otázkou, proč opouštíte hranice? To tedy bylo drsné deja vu. 

A nyní fronty u benzínky ( a nejen tam). 

Já tedy fronty nedávám. Neumím je. Stresují mě. Radši si to odpustím, než někde stát frontu. Jen mi ale připadá, že těch front v poslední době radikálně přibývá. 

A nejhorší je, že se vlastně už stojí fronta i na zdravý rozum:-(, který je tedy v poslední době hodně nedostatkové zboží. 

Proti tomu je nefunkční benzínka docela brnkačka:-(

úterý 4. května 2021

Vysvědčení

 Tak dnes jsme si pro změnu rozdali s dětmi vysvědčení. Tedy já jim ho rozdala, od ledna leželo v ředitelně a čekalo na svou příležitost. Dnes tedy nastala. Jsou to takové improvizované slavnostní okamžiky. Řekněme, dost sterilizované. Vnímám to podobně, jako když sportovec dostane medaili po deseti letech, protože se teď ( a to ale vůbec nechápu) teď se zjistí, že ten před ním dopoval. A on má medaili. Měl by se radovat, ale copak to jde? Po té době? Stejně jako děti. Vysvědčení mají, někteří i samé jedničky, ale lze se radovat? Asi moc ne. Nebo jen tak instantně. Každopádně, dnes to proběhlo, vysvědčení je doma. A s ním i naše děti, protože mají volno kvůli přijímačkám. Moc rychle se nám ta rotace nerozbíhá. I tak, těšíme se z offline života. 

pondělí 3. května 2021

3. ledna

 Třetího ledna měly jít děti do školy. Nešly. Jdou až dnes, od Vánoc poprvé. A to byly před Vánoci ve škole v kuse asi tak dva týdny. Dnes navíc jdou jen někteří. Je to zvláštní pocit, po tak dlouhé době. Určitě to s sebou nese napětí a zvědavost. Ostatně, na webu velká-prestavka.cz se tomu věnuje řada lidí, co ten dnešek přináší. Přijdou skoro všechny děti. Bude to zajímavý den. Těším se. A musím ale bojovat s tím pocitem zloby na vládu, že tohle dopustila. Stejně jako to, že ze škol drze udělala testovací centra. Je v podstatě něco shnilého ve státě českém ....

sobota 1. května 2021

První máj

 Dnešní příspěvek vyřeším jen fotografií. Když je ten první máj:-). Preferuji ho samozřejmě jako lásky čas, byť na svátek práce také nelze zapomenout. Díky prvomájovým průvodům ho máme dost pod kůží. V tom byli soudruzi dost důslední, navzdory tomu, že první svátek práce vznikl v kapitalistické Americe. Měl upomínat stávku amerických dělníků. Takže řekněme, takový historický paradox. Den tedy můžeme svátek práce využít k tomu, abychom si od té práce odpočinuli. Trochu hýčkali sami sebe:-)

Ale u nás je to stejně odjakživa svátek lásky, zase : i navzdory únorovému Valentýnu, který už také zdomácněl. Ale první máj je prostě první máj.

Nezapomeňme proto na rozkvetlou třešeň.