pondělí 31. prosince 2012

Silvestrovské překlepy

Pokud sem tam, náhodně nebo cíleně, zahlédnete o Silvestru televizi, nemůžete ujít rádoby vtipnému pořadu sestavenému z přebreptů údajně profesionálních moderátorů. Pokud tento pořad opravdu vidím, vstávají mi vlasy hrůzou na hlavě . Bytostně tento druh humoru nesnáším, protože je postaven na naprosté neschopnosti našich přeplacených televizních  hvězdiček. Smutné na tom je, že to za humor považují nejen oni, ale i šéfové všech celoplošných televizí, takže tento ubohý rádoby humor distribuují velmi pravidelně, o Silvestru obzvláště. Viděla jsem, několikrát, a vždy to bylo tak trapné, až to brázdilo vzduch (hláška ze školy J). 
I proto mohu kritizovat, neb jsem viděla na vlastní oči. A zaplakala. Humor postavený na neschopnosti vyplodit jednu smysluplnou větu.  Jednou, dvakrát, desetkrát…. A nic. Děsná švanda. Přitom je to spíš k pláči.
 Představuji si sama sebe, jak se neumím vymáčknout před studenty. Jednou, dvakrát, desetkrát…. Nejde o přežblebt,ten se povede každému a může s sebou nést nádech humoru ba i vtipu. Ale neschopnost vymáčknout ze sebe kloudnou větu, ještě za těžké peníze, které jim televize (jedno zda komerční či veřejnoprávní) nabízí, je spíš smutné, trapné či žalováníhodné, všechno, jen ne veselé.
A oni se tím ještě chlubí. Nu, není to můj šálek kávy a zmíněné redaktory, šlapající si na jazyk či neschopné říci souvislou větu, považuji za chudáky a jejich neschopnost za alarmující, nikoli za humornou. Ovšem národ se baví. Tak tedy dobrá, šťastný nový rok…. i s těmi neschopnými koktaly před kamerou J

neděle 30. prosince 2012

Operace Silver A

Jedna z Ježíškových knih, které budou postupně přicházet na přetřes.Jde o reedici, první vydání spatřilo světlo světa již v roce 84, kdy ovšem nebyla distribuována do běžné sítě knihkupectví, což s sebou nesla tehdejší dobaL.  Proto nově vyšla v  roce 92 a reedice nedávno, obohacená o nové poznatky. Takže se znovu a se zájmem nořím do příběhů spojených s operací Silver A. Zajímavou konotací je i stejnojmenný film, který vzbudil poměrně negativní reakce v historické obci, byť široká divácká veřejnost jej patrně přijala docela se zájmem. I v předmluvě knihy najdeme polemiku s autory zmiňovaného filmu, kteří si vybrali jednu z dramatických křivek celého příběhu a napasovali na ni módní love story a do odboje vtáhli různé mimomanželské vztahy. Ač se na jedné straně může zdát, že tím odbojáře jaksi polidštili, na straně druhé to zjevně nevystihuje atmosféru doby, která jistě nebyla erotických dramat ušetřena, ovšem i v této oblasti patrně musela existovat určitá opatrnost a odpovědnost. Historici se dokonce domnívají, že tento film odboj zesměšňuje a karikuje. Tudíž jsem zvědavá, co objevím na stránkách této zajímavé knihy, která mě zatím do děje vtáhla velmi rychle. Je to sice další četba, podobně jako nedávno příběh pana Toufara, která nevzbuzuje vánoční naladění, ale i tak to stojí za to. Z mého úhlu pohledu výborná kniha. A jsem zvědavá, zda dostanu odpovědi na své otázky. J
   

                                                           

sobota 29. prosince 2012

Anna Karenina

Ze všeho povinného ruského ve mně zůstal jedině určitý, a nutno poznamenat, že kladný, vztah k ruské literatuře devatenáctého století. Tu mám prostě ráda a mnohdy se k ní i ráda vracím. Anna Karenina je samozřejmě klasika, kterou jsem nejen četla, ale i viděla různě zpracovanou, ať už ve filmu, či na divadle. A vždycky mě nějak oslovila. Tudíž jsem byla zvědavá i na nové zpracování, které vtrhlo do našich kin. Samozřejmě jsme si počkali až na naše oblíbené Bio Oko a díky volnu jsme mohli vyrazit i v době, kdy normálně do kina nechodíme, dopoledne v deset hodin. Je to patrně čas vyhrazený pro důchodce, kterým se ale zjevně na ruskou klasiku nechtělo, takže nás v potemnělém sále sedělo celkem osm, což je pro moji sociální fobii z popcornuJ ideální počet diváků. Pokladna asi podobný názor nesdílí, ale hráli, nemuseli jsme ani dokupovat lístky třeba do počtu deset J a tak jsme se mohli vydat vstříc příběhu vášnivé lásky. A dostalo se nám, tedy mě určitě, spíš určitého zklamání, byť ne rozčarování.  Keiře se ale bohužel nedalo věřit, mladíček Vronskij vzbuzoval všelicos jen ne touhu, snad jen Jude Law mě nadchnul (jako vždyJ) a celkem bych si i myslela, že vášeň vzbudí on a ne ten chlapeček, jež ji vzbuzovat měl. Je to ale jen můj úhel pohledu, stejně jako to, že mě trochu rušilo to divadelní prostředí. Nicméně, dívat se na to dá, byť je to až moc dlouhé, zejména závěrečné, skoro hodinové,“čekání na vlak“ je někdy trochu nudné. Určitě to není nejzdařilejší adaptace příběhu, ale do vánočního rozpoložení zapadla, jsem ráda, že jsem ho viděla a třeba mi někdy v budoucnu další adaptace ukáže, že tato byla vlastně skvělá J.


                                    

pátek 28. prosince 2012

Svátky pod psa

Jeden vánoční či mezisváteční příspěvek, musím, respektive chci, jak je již tradice, věnovat Zachariášovi. Už mu táhne na jedenáctý rok, je pěkně šedivý (tím potvrzuji, že pes se podobá svému pánu, neb jsme nejen stejně vzteklí, ale i já šedivím, což je smutné, ale je to tak J),ale jinak je pořád divoch. Vánoce jsou pro něj zdroj nezměrné radosti. S velkou chutí rozbaluje, přesněji řečeno trhá, všechny balíčky, bez ohledu na to, zda patří jemu či ne. S radostným kvíkáním běhá kolem stromku a hledá místo, kde by se pohodlně uvelebil. Naštěstí tedy doma neznačkuje, to i jeho jezevčí mozek pochopil, že by se nesetkal s naším pochopením. Ač jinak, zejména já, vládnu nezměrným pochopením pro všechna jeho alotria, což zbytek rodiny drsně nazývá rozmazlováním. Nejvíc spokojen je, když jsme všichni doma, i proto asi Vánoce má tolik rád. Letos tedy máme tatínka v nemocnici, takže jeden člen chybí, ovšem všichni doufáme, že, ač je stále v kómatu, zabojuje, a vrátí se domů. I Zachariáš ho postrádá, je až fascinující, jak to zvíře ví, že tady někdo chybí. Jen u něho to vždycky přebijí jiné radosti. Třeba sváteční procházka. Ta je pro něj takovou radostí, a je jedno, zda je to první, druhá či třetí, on by klidně byl venku celý den. Stačí sáhnout po vodítku a už se z toho nevykroutíte, Zachariáš štěká jako blázen a ve své řeči vás pobízí k rychlejšímu výkonu, no tak dělej, jde se ven, rychle, rychle. Běda vám, když vodítko chcete jen přesunout nebo uklidit, to je osudová chyba, která se nevyplácí. Jak se prostě sáhne na vodítko, jde se ven, malý diktátor nedá jinak. Vylítá se, jako by byl štěně a ne jedenáctiletý důstojný kmet, a pak je zase spokojený a klidný jako beránek. Usadí se pod stromečkem a spokojeně nás pozoruje. Prostě Vánoce jsou jeho oblíbené období. Na rozdíl od Silvestra, kdy bouchají rachejtle, ale o tom až později. Dneska jen vánočně spokojený Zachariáš. S ním jsou prostě svátky pod psa, ovšem přísloví rázem nabývá úplně jiný význam. J


čtvrtek 27. prosince 2012

Mezidobí

Krátké mezidobí mezi letošními svátky vede k tomu, že Praha je takřka vylidněná, většina lidí je na horách, protože je to stojí jen dva dny dovolené, což není vždy pravidlem.  Původně jsem se trochu divila, když jsem kdesi zaslechla, že letošní volno patří k nejdelším. To jsem, viděno optikou prázdnin, rozhodně nečekala. Školní volno je naopak skoro o týden kratší, tudíž jsem k získané informaci přistupovala poněkud s despektem. Ovšem pravdou je, že město je krásně poloprázdné, takže na onom sdělení jistě něco bude. Tak je třeba využít klidu ve městě k procházkám do míst, kam se mnohdy pro nával turistů i jiných abonentů nedostanete. Vyrazili jsme se Zachariášem na Karlův most, kde jsme tedy za účelem obyčejné procházky nebyli už pěkně dlouho. Zachariáš se ukázal jako inteligentní jezevčík, nejenže si pamatoval cestu, ale, proti své přirozenosti, nebyl agresivní ani drzý na ojedinělé kolemjdoucí, takže jsme se mohli Prahou procházet do aleluja. Být v centru Prahy v klidu a podobě je tak trochu zázrak, ty se ovšem mají o svátcích dít, tudíž se mu ani nijak nebráníme. Jdeme do míst, která jsme nenavštívili už pěkně dlouho, ač jsou takřka za humny.  Být v Praze neznamená automaticky, že se do Prahy také často dostanete, protože komu by se chtělo trvale se prodírat davy turistů? A vyrazit tam se psem, hotová sebevražda. Normálně se proto ploužíme po Stromovce, když Letenské sady nám zničila Blanka. Jenomže když se dá vyrazit do Starého Města, byl by to hřích nevyužít.
Někteří hrdinové tam chodí pravidelně. I my se Zachariášem jsme svého času vyráželi častěji, ovšem vyhnout se davům znamenalo vstát ráno v pět hodin, a to už nebaví ani jednoho z nás (i Zachariáš stárne J).  Ranní ptáčata tedy nejsme, nezbývá nám tedy než odhadnout situaci, kdy nás davy nepohltí. Turisté na oslavy konce roku ještě nedorazili, tak se dnešek nechá báječně využít.
Ovšem nevím, jestli je to náhoda nebo zákon schválnosti, ale počasí rozhodně neevokuje romantickou zimní procházku. Na celodenní výlet to rozhodně není, ovšem počasí by nemělo zážitkům být na obtíž.  
Zachariáš si cestou zdatně psmeskoval s ostatními psíky, takže má trasu náležitě vyznačenou. Cítil se, kupodivu, ve městě, jako ryba ve vodě. Zjevně taková povánoční vycházka prospívá nejen na těle, ale hlavně na duchu. Tak zase za rok, ve svátečním mezidobí. J

středa 26. prosince 2012

Štěpán

Každý Štěpán patří k těm jedincům, jejichž slavnostní dny jsou koncentrovány na jednom místě a tudíž má většinou všechny oslavy typu dva v jednom.
Byla bych řekla, že si na podobnou životní situaci musí jeden zvyknout. Že je to záležitost, která patří k osobní výjimečnosti a je to pro člověka spíš takový charakteristický prvek. Vždyť co by pak měli říkat Adam s Evou? Ale nedávnou jsem proti všem svým předpokladům zachytila, jak kamarád Štěpán slaví improvizovaný svátek ještě jednou, v létě.
Možná je to tím, že narozeniny má pětadvacátého, tak se mu všechny oslavné dny z celého roku scvrkly do tří, kdy každý akcentuje Vánoce a nějaké narozeniny či dokonce svátky se ocitají na druhé koleji. Snad byla chyba, že jsme své gratulace důsledně neoddělovali, to ti přeji k Vánocům a to ti přeji k svátku. Je jedno, že většinou jde o stejnou slovní formulaci, důležité je, k čemu ji vyslovujeme. Je to trochu podobné kouzlení, o kterém jsem se také domnívala, že už do dnešní doby dávno nepatří, a ejhle, jak jsem se spletla. Čarodějnictví je dneska živnost jako každá jiná. A najít si svou čarodějnici není zas tak obtížné, stačí kliknout na internet. Někteří dokonce nacházejí poukazy na sezení s čarodějnicí pod stromečkem. Nebo jako dárek pro ŠtěpánaJ. Byl, ale chudák, dost zklamaný, že dárce důrazněji neakcentoval, že nejde o dárek vánoční, ale sváteční.
Tak si Štěpán vytvořil svátek fiktivní, úplně na opačném konci časového spektra. A nyní slaví jen Vánoce. Jako my všichni.  Kdysi bylo patrné, že to část jeho okolí udivuje, ale už jsme si všichni zvykli. Mně sice pořád není úplně jasné, co přesně mu na tom vadí a jak to tedy mají již zmiňovaní Adamové, Evy či kupříkladu Davidové, neřku-li Silvestři, které sice osobně neznám, ale určitě musí nějaký Silvestr existovat, ale nehodlám nad tím nikterak bádat. Každý to má tak, jak jemu to vyhovuje. A co bych zapírala, jeden čas jsem si také myslela, že jsem ošizená, když mám všechno během jednoho měsíce. Proti Štěpánovi ale takřka královský rozptyl J.
Chvilku jsem dneska váhala, zda Štěpánovi nepogratulovat i k svátku, pak jsem ale, respektujíce jeho rozhodnutí, jen přidala pozvání na svatoštěpánskou husu.
Jenže se něco zvrtlo. Štěpán souhlasil s dovětkem, že oslavíme i jeho svátek.  Z toho je jasné, že i k takové banalitě, jako je přijetí vlastního svátku, se musí dospět. Štěpán už to má za sebou. A já se budu učit nezapomínat gratulovat mu odděleně k Vánocům, narozeninám i k svátku. Prostě na Štěpána bude veselo. A můžeme vyrazit na koledu…J

úterý 25. prosince 2012

Den poté

Vždycky, když se pětadvacátého probudím, mám pocit určitého deja  vu.  Nastává den návštěv a ten bývá mnohdy hodně náročný.
Občas, když se někde mluví o tom, jak je vzájemná pospolitost náročná, zpozorním.  Nejde náhodou o nějaký vánoční syndrom? Díky této, celkem zbytečné úvaze, se mi daří tlumit disharmonii svých nálad tak úspěšně, že jsem takřka vzorná vánoční hostitelka.
Abyste mi nerozuměli špatně, jsem příznivcem vzájemných setkávání, jenže někdy je koncentrace lidí, křiku, sladkostí a rádoby sladkých řečí natolik silná, že ji neumím naředit do přijatelné poživačnosti. Ale dělám pokroky, nikoho nepeskuji a trpělivě se snažím odpovídat na všechny, někdy i monotematické, otázky.  Také už netrvám na nějakém časovém harmonogramu, protože stačí jeden zádrhel a všechno je jinak.  Dokonce už ani vnucované cukroví neodmítám, je mi jasné, že každý se chce svými výtvory pochlubit a tak poctivě ochutnávám a chválím.
Někdy se ale přeci cítím kapku zaskočená. To, když se objeví návštěva vskutku nečekaná.  Jsou přeci svátky, jedeme kolem a tak se chceme na vás kouknout.
Vzpomněla jsem si, jak moje maminka vždycky každého přivítala s otevřenou náručí. Bez ohledu na to, zda dorazil ohlášený či šel náhodou kolem. To jsem se tedy nikdy nenaučila a poněkud konzervativně trvám na ohlašování návštěv. Minimálně těch velkých, mnohačetných.
Přitom dobře vím, že být připraven na neočekávané je vždy výhodou. Léta se o to snažím, ale moc mi to nejde. Zvláště, když mě něco vyvede z rytmu, bývám, a někdy i proti své vůli, protivná, nepříjemná a rozhodně ne ve své kůži.
Jelikož k Vánocům se podobná rozladěnost zjevně nehodí, snažím se být připravená na všechno. Úplně na všechno, snad i na onoho zbloudilého pocestného, kterému jsme včera prostírali talíř. Kdyby ovšem dorazil, nevím, jaká by byla moje reakceJ?
Zkouším tedy trénovat průběžně a první svátek vánoční je takový prubířský kámen. Jakože jsem vždycky svátečně naladěná a připravená uvítat v domě takřka kohokoli, jako to umí moji blízcí.
Samozřejmě, půjde-li vše podle plánu, dopadne asi zkouška na výbornou. Důležité jsou anomálie. Pokud nenastanou, což bych si přála, neotestuji svou trpělivost.  Takže vlastně nevím, co si přát. Ještě zkusím nechat věcem volný průběh, nic neřešit. Nakonec, to je možná nejlepší řešení.  Není rozhodující, jaké to je, ale jak to člověk vnímá. A tak vnímejme svátečněJ




pondělí 24. prosince 2012

Ježíšek

Když je jeden malým, bezbranným Ježíškem, musí o své místo na slunci pořád bojovat. Někdy dokonce na vícero frontách.
 Ostatně, nedalo by se nazvat bojem o smysl Ježíška i současné komerční šílení?  Určitě dalo. S naprosto čistým svědomím.
Potíž je v tom, že to nikomu, pardon, většině národa,  nelze vysvětlit. Stejně vyráží atakovat supermarkety a vrací se obtěžkáni obřími balíky a zásobami potravin, jako by měl vypuknout hladomor. Ano, takové jsou v převážné většině naše Vánoce.
Jenže Ježíšek to má těžké i z hlediska politického J. Není tomu tak dávno, co ho soudruzi chtěli odeslat do na pravdu boží. Když se úplný zákaz nepodařil, vyrukovali s jeho přeměnou na dědu Mráze. Nezapomenutelný projev v roce padesát dva je sice dnes velmi úsměvný, ale když si uvědomíme, že to bylo myšleno naprosto vážně, pak vám ten mráz (nikoli děda) musí běhat po zádech.
 Dneska zase Ježíšek vede souboj s Klausem. Respektive se Santa Klausem, aby nedošlo k záměně.
 A je to hodně podobné, byť úsměvné projevy k tomu nikdo nepronáší. Santu si totiž mnozí berou za svého dobrovolně. A tak, při projíždění českou krajinou, často narážím na Santu, jak se šplhá po vyzdobeném stromě, nakukuje do komína či se drápe na balkon…..Nu,proti gustu…
Ježíšek to tedy v naší zeměpisné poloze, kde se občas točíme jak na obrtlíku, vůbec nemá jednoduché. Ale to, že stále vítězí, o něčem svědčí. Minimálně o tom, že kořeny tady zapustil velmi hluboko a vymýtit naši představu a tradici o malém, roztomilém Ježíškovi, kterému jde hlavně o klid a pohodu, není tak úplně snadné, což je ve své podstatě velmi pozitivní zpráva J
 Je zřejmé, že perspektiva nějakého souboje tradic je v současné módní multikultuře naprosto nezbytná. Pokud nechceme mít svátky ukradené, musíme si k nim vytvořit vztah. Nejlépe vlastní. V obklíčení mediální propagandy je to jistě obtížnější než kdysi, v tichu adventním, nerušeným žádnými vnějšími přijímači.
Když ale fandíte Ježíškovi, je zřejmé, že mediální tlak na Vás moc nepůsobí.
Vítěze v tomto nevyhlášeném závodě nelze určit. Dalo by se o něm mluvit snad jen v kontextu s vnucovaným dědou Mrázem, který nám tady ale zanechal oblíbeného pohrobka Mrazíka a kdoví, co nám přinesou příští léta….
  Ale nyní je ještě hlavní postavou Ježíšek a tak si ho náležitě užijme. Krásné Vánoce a příjemného Ježíška všem J



neděle 23. prosince 2012

Kniha roku

Někdy je moje knihovna doplněna velmi akčně a rychle. Minulý týden byla vyhlášena anketa Kniha roku (škoda, že není mojeJ), a už ji mám! Dostala jsem ji jako dárek, o to víc si ji považuji, a už se těším na zajímavé čtení. Jako bychom dnes zemřít měli sice není vánočně proslazený příběh, naopak, ale i tak se do něj pouštím. A už první stránky mě přesvědčují, že je knížka si své vítězství zasloužila. Jde o příběh faráře Toufara, kterého umlátili komunisti v dramatu zvaném Číhošťský zázrak. Příběh se ale nezabývá oním tajemným pohnutím křížku, ale jde o celý život pana Toufara. Autor Miloš Doležal zde zachycuje jeho předchozí život, dramatickou cestu k vysvěcení i jeho působení jako kněze.  Příběh je doplněn velkým množstvím autentických fotografií, takže nabízí opravdu historický zážitek. Ježíšek byl letos mimořádně rychlý a hlavně vnímavý, tušil, že po knize budu toužit. A touha splněna ještě před čtyřiadvacátým.  S dobrým čtením jsou vždycky Vánoce hezčí,mohou klidně začít.J
  

                                                            

sobota 22. prosince 2012

Generační rozdíl Adidas

Když jsem včera opouštěla školu, již vánočně tichou a bez dětí, uprostřed chodby jsem objevila povalující se sportovní boty. AdidasJ. Velmi pěkné a zjevně zánovní. Tak jsem je sebrala a schovala v kabinetě, zvědavá, kdo se o ně v novém roce přihlásí. A napadlo mě, jak je všechno jiné. Moje generace by pro takové boty „zabíjela J“. Když jsem někdy v patnácti v Tuzexu sehnala svoje první Adidas, div jsem s nimi i nespala. Chodila jsem v nich v zimě v létě, ve sněhu i horku, opatrovala je jako oko v hlavě. A byla náležitě pyšná, že ty „ády“ mám! Byla bych snad ochotná si je vzít i do tanečních, kdyby maminka rázně nezasáhlaJ. Ve společenství svých vrstevníků jsem rázem byla o level výš, měla jsem adidasky J. Nu, a pro dnešní děti to nic neznamená, klidně je tady nechají válet a je jim to šumák. Nechci moralizovat, protože když to po sobě čtu, vypadá to spíš jako truchlící moralitka. Tak jsem to nemyslela. Spíš mě to pobavilo, takový malý generační obuvnický rozdíl. On třeba Ježíšek přinese botky nové, tak co jiného se starými, než je nechat ve školeJ. Anebo je to jen docela obyčejná roztržitost a domů někdo běžel v pantoflích. Nu, uvidíme, kdo se o ně přihlásí. Jistě ovšem vím to, že nám, co jsme v nich takřka spali, se to stát nemohloJ


pátek 21. prosince 2012

Vánoční besídka

Týden před Vánoci už ve škole s dětmi takřka nic neuděláte. Ti, co ještě neodjeli na vánoční prázdniny do exotické ciziny nebo do hor, a ještě ze setrvačnosti chodí do školy, už jsou stejně duchem někde u stromečku a veškerá školní aktivita je viditelně obtěžuje. Nutno konstatovat, že většina kantorů je na tom stejně, snad jen s tím rozdílem, že neodjíždějí na exotickou dovolenou, ale v duchu počítají dny do volna snad ještě intenzivněji než studenti. Vítaným zpestřením života jsou proto vánoční besídky. Pravda, jejich kouzlo s postupujícím věkem dětí vyprchává, zpívat koledy u stromečku s deváťáky je tak trochu harakiri a o maturantech ani nemluvím, ti při zmínce o vánoční besídce jen ironicky protáčejí oči. Je třeba proto vánoční setkání upravit věku dětí. Tak zatímco s primány až kvartány posedáváme ve třídě, kde si děti, a mnohdy ještě s nadšením a radostí, rozdávají dárky a pojídají cukroví, tak s kvintou a výše se většinou odebereme na bowling či restauračního zařízení. Letos jsem absolvovala obojí, besídku s tercií i restaurant se sextou. Obé příjemné, byť nutno přiznat, že vánoční atmosféru vytvoří opravdu víc ty malé děti. I koledy zazpívaly, což jsem se divila. Velcí slupli večeři, prohodili pár frází a už zase spěchali za svými zájmy.
 A dnes se za nimi konečně mohu vydat i já. Letošní školní maraton je u konce a zbývá posledních pár dní dramatického roku.
Konec světa nenastal a tak se můžeme těšit na Ježíška. Snad přinese hlavně to obligátní zdraví, doma bychom ho docela potřebovali. 




čtvrtek 20. prosince 2012

Rande s nakladatelem

K adventním povinnostem,nutno dodat, že příjemným, patří i tradiční schůzka s panem nakladatelem. Přivedli jsme spolu na svět tři knihy a já pevně doufám, že příští rok spatří světlo světa další, tak je jistě o čem hovořit. Pravdou je, že najít skulinku v nabitém programu (víc jeho než mém, já vedu poklidný život bez dramatických vsuvek:-)), bylo dost obtížné,ale povedlo se. Sešli jsme se nad sklenkou dobrého vína s původní myšlenkou naplánovat něco na nový rok.Nakonec jsme práci nechali být a příjemně klábosili o životě, což je jistě daleko lepší varianta než rozebírat krizi na knižním trhu či další nepříjemné věci. I tak ale mohu zmínit, že pokud ještě hledáte něco pod stromeček, v produkci nakladatelství Jalna byste určitě něco hezkého našli. A to si ani nepřihřívám vlastní polívčičku,byť by mě samozřejmě nějaká koupě potěšila. Ale třeba milovníci Ameriky si přijdou na své. A nejen oni. Zkuste to. 
Třeba budu moci příští rok z tohoto místa odkazovat na svou novou knihu. Dnes jen zmiňuji, že setkání s nakladatelem bylo velmi příjemné, že jsem ráda, že ho mám, a že i přes stále panující krizi spolu spolupracujeme. 
Přesvědčte se sami:-)
             
                                                   

středa 19. prosince 2012

Caveman

Caveman byl vždycky pro mě trochu jako Yetti. Mluvilo se o něm, ale nikdy jsem ho neviděla. Ale věděla jsem, že je to určitý pražský divadelní trhák, na který získat lístky je trochu majstrštyk. Nu, a někdy se vyplatí věřit na nadpřirozené bytosti. Přinesl ho Ježíšek a ještě dřív, než čtyřiadvacátého. Navíc byl zahalen jakousi rouškou tajemství, protože se jednalo o vánoční překvapení, takže jsme do poslední chvíle nevěděli, kam jdeme. Takže jsem se najednou ocitla v divadle Palace, kde jsem dosud nebyla, a rovnou na vyprodaném představení Cavemana. A vlastně jsem ani pořádně netušila, oč půjde. Budu se bavit nebo ne? Jít do divadla a nevědět na co už se mi dlouho nestalo, ale tentokrát výprava do neznáma stála za to. Ač hlavní protagonista byl pro mě dosud neznámý, jméno Jan Holík mi dosud nic neříkalo, musím konstatovat, že mě dostal. Představení bylo přesně v duchu adventní nálady, uvolněné, zábavné, vtipné a plné veselých postřehů o životě mužů a žen. O rozdílech, které činí jejich soužití náročným, ale vlastně je spojují.  Příběh žertuje na úkor obou pohlaví, vtipkuje ovšem laskavě a příjemně, bez zbytečných hrubostí, mnohdy neskutečně trefně. Do hry vtahuje i diváky, ovšem nikterak křečovitě, ba naopak, mnozí se zapojili s velkou chutí rádi. Ti, co viděli, jistě potvrdí, že jde o hodinu a půl příjemné zábavy. A ti, co neviděli, musí se asi obrnit velkou trpělivostí při shánění lístků, neb je stále vyprodáno. A při shánění můžete třeba přemýšlet, kde má doma váš muž svůj bytostně mužský prostor. Na  cavemanovu otázku diváci většinou odpovídali, že v garáži, v kůlně či v v dílně. Jedna odpověď zněla i naprosto stroze:“ No, má tam svůj kout.“   Nu, pobavíte se. Muži i ženy.   A Jan Holík je šikovný kluk, umí. J
Takže děkujeme, Ježíšku, to byl velmi hezký dárek. 
                   

                                                  

úterý 18. prosince 2012

Transfuzní advent

Vykonat něco, co lze nazvat dobrým skutkem, vyžaduje někdy i hodně,hodně trpělivosti. Přesvědčila jsem se o tom včera při adventním odběru krve, což mělo být jen krátkou zastávkou během dne, a stalo se trpělivým (v mém případě docela oxymóron) posedáváním na stanici déle jak dvě hodiny. Konat dobro totiž přišlo nečekaně obrovské množství lidí. 
Mám ráda svoji transfuzní stanici na Karlově náměstí, sestřičky jsou tu šikovné, milé, ochotné. Po včerejšku musím jejich rejstřík ještě rozšířit, jsou i nesmírně trpělivé a asertivní. Já bych tedy byla hodně nasertivní, zejména vůči mladým matkám. Jak to říct, aby se zas některé matky bojovnice neurazily? Asi tak, jak to vidím. 
Nemám ráda, když se malé děti tahají všude s sebou, a priori když je to zbytečné.  Jak je nerada vidím, a hlavně slyším, v restauraci, kde se kouří a kde podle mě nemají co dělat, tak jsem přesvědčena o tom, že do mnohých prostor malé děti nepatří. A transfuzní stanice, navíc totálně narvaná, k nim patří. Jenže, táta hrdina šel dát krev a celá rodinka včetně švagrové s dalšími miminy, ho šla doprovodit. Aby pak mohli společně na nákupy a na stromeček. Takže se mezi mraky lidí, co přišli dát krev (někteří i po roce, patrně, aby před Vánoci měli čas na nákupyL) rozvalovalo několik matek s nemluvňaty, která sice nemluvila, ale řvala o sto šest. Do toho překážely jejich kočárky a jekot dětí také nebyl nejpříjemnější. Ovšem ženy byly na svá robátka hrdé a tak se s nimi usadily na pohovce určené pro prvodárce či lidi, kterým se udělá nevolno. Ony mají přece ty děti, tak ať všichni sklapnou. Použité obaly od potravin pro své potomky pak vesele ukládaly na již zmíněnou pohovku. Paní, které se po odběru udělalo nevolno, a vskutku musela ulehnout, pak ležela v obalech od použitých pamlsků. A to ještě měla sestřička plno práce vysvětlit ženám s dětmi, že sem skutečně musí ubohou paní pustit. 
Když jsem se vyptávala sestřičky, proč je nevyhodí, jak bych učinila já, unaveně mi vysvětlila, že nemohou, byť by rády.
 I je to rušilo. Což ovšem bohorovné matky z klidu nikterak nevyvádělo a s celou rodinkou tyranizovaly okolí celé dopoledne. Pohotovost pak skákala přes kočárky, omdlívajícící si neměli kam lehnout, a děti ječely..................
Nu, vše pro dítě. Jsou okamžiky, kdy chápu Herodese. I když v dané chvíli bych lynčovala (a ráda) ty matky a jejich rádoby statečné otce. Abych zabránila případnému ataku, že jsem zaujatá, v podstatě jen tlumočím názor, který se nesl ordinací. Jen k těm matkám, co přijely nakupovat, jaksi nedolehl. Nu, doufejme, že se jim to v nějaké podobě vrátí. A můj velký obdiv sestřičkám, které to ustály s úsměvem a vlídnou tváří.
  Mně se z toho asi roztrhl vpichJ, takže jsem masivně krvácela ještě po odběru, ale odborný zásah to spravil a tak jsem se mohla po svém padesátém odběru spokojeně odpotácet domů. Jela jsem tramvají a díky apatii mě ani nevarovalo, že narvaná tramvaj má prázdný druhý vagón. Bezelstně jsem nastoupila, abych vzápětí zase vystoupila, neb tam v celém vagóně seděl osamělý, intenzivně páchnoucí bezdomovec, který měl díky svému aroma tramvaj celou pro sebe.  Nu, takhle to v pražské MHD chodí. Tak jsem trpělivě počkala na druhou a konečně se dostala domů. Adventní krvavé setkání nemělo chybuJ
                                        

pondělí 17. prosince 2012

Chytrý telefon

Ač všichni tvrdí, že pokrok kráčí mílovými kroky vpřed, v případě mobilní techniky se mi to zdá velmi kontraproduktivní. 
 Starý dobrý bonmot, že každá změna je k horšímu, na telefony pasuje jako ulitý. Minimálně z mého úhlu pohledu, předpokládám, že pubescenti, s pohledem takřka trvale přisátým k displayi, by se mnou zcela jistě radikálně nesouhlasili.
   Ostatně, já jsem stále konzervativně přesvědčená, že telefon je na volání, zatímco fotit se má fotoaparátem a na internet se kouknu na počítači. Nu, „chytrý“ telefon mě má přesvědčit o opaku, Nepřesvědčil. Naopak.
Uvrhl mě do hlubokého mobilního zoufalství.  Můj starý dobrý tlačítkový přístroj se odebral do věčných lovišť.  Nu, nezbývalo, než se pokusit vybavit se novým. A tady právě vyvstal kámen úrazu. V prodejně mi jako tlačítkový nabídli jen aparát pro seniory.  Jinak prý je v této variantě už jen Nokia, kterou ale na skladu nemají.  No to je tedy situace.... J.
Ne, že bych se cítila jako nějaká mladice, ale seniorský jsem zatím ještě s díky odmítla. Chyba lávkyJ.
   Tím pádem na mě zbývaly jen ty rádoby chytré. Bránila jsem se, ale po pár dnech bez spojení jsem zbaběle pochopila, že telefon dneska prostě potřebuji a tak jsem podlehla. A tím nastalo moje mobilní peklo. Odstartoval ho už neschopný mladík, který mi aparát prodával a na všechny otázky, které jsem mu položila, odpověděl tak, že jsem stejně nic nevěděla (asi měl jen prodat, víc nebyl schopen, jak tomu v naší prodejně O2 bývá velmi často).
   Šla jsem tedy znovu, abych se dozvěděla alespoň některé finanční záludnosti, které to samovolné připojování telefonu kde kam přináší.  
Něco málo jsem se dozvěděla, kupodivu, byť ti mladí prodavači na mě koukají jako bych přišla z jiné dimenze, protože nejsem nadšená z dotykového aparátu. To nejsou schopni pochopit a zírají na mě jak tele na nová vrata. Doslova.
   Já zas jak tele koukala na to, jak jsou všechny změny k horšímu. Naučit se volat dotykově (to je tedy protimluv) je opravdu oříšek. 
V rukavicích, které jsou nyní při pobytu venku docela nezbytné, prostě ani hovor vzít nedokážu. Napsat sms je úkol neobvyklých časových rozměrů, ke kterému rozhodně potřebuji obě ruce a hodně trpělivosti. Spoustu – podle mě chytrých - vychytávek, které měl starý telefon a které mi usnadňovaly život - tento „chytrý“ nemá. Nedá se normálně zvednout, pořád si dělá, co chce, stačí blbě sáhnout a už volám někomu jinému, no nevím, jestli si takto představuji chytrost. Jediná anomálie,(kterou jako chytrost patrně považují výrobci), těchto aparátů je, že komunikují s netem, pořád něco stahují a tím vytahují peníze z vaší peněženky. Tudíž bych tuto generaci telefonů nazvala spíš zlodějské telefony než chytré.         Doufám, že některé firmy pochopí a časem se vrátí zpět k tlačítkovým přístrojům, které budou sloužit svému účelu, tedy telefonování. 
Vždyť i miniaturizace ustoupila, pamatuji na doby, kdy bylo hitem mít co nejmenší telefon.  Dnes zase všichni tahají obří aparáty, na kterých se dotykově snaží být in.
Nu, raději budu spokojeně telefonovat, než šmidlat prstem po displayi, který mě stejně neposlouchá. Chytrost přeci nejsou žádné čáryJ
                                

neděle 16. prosince 2012

Nikdy

Dívčí, respektive ženský, románek na dnešní stříbrnou adventní neděli. Příběh psaný ve slovenštině, tedy trénink mých jazykových schopností. A docela to jde, nezapomněla jsem J. Slovenská literární star Táňa Keleová – Vasilková (která ale pochází z ČechJ) vydala další knihu s radikálním názvem Nikdy! Kniha ke mně doputovala jako dárek, a dnes nastal čas se do ní ponořit. Řeší se v ní klasická situace, kdy muž po dvacetiletém manželství pocítí potřebu vyměnit manželku za mladší model a začíná nabírat druhý den. Nebo ho pohltí druhá míza, prostě všechno druhé. A ta první se s tím musí nějak srovnat. Vychází z toho klasické never say never a je to typický obraz současnosti. Tak jsem zvědavá, jak to dopadne,ozaj...
   

                

sobota 15. prosince 2012

Známka na pohled

„Vymýšlíš si hlouposti,“ říkají mi doma s výčitkou v hlase, když si stěžuji, že zase, jako každý rok, nemohu sehnat poštovní známky s vánoční tématikou. Jsou přesvědčeni, že je to stejně každému fuk, jaká známka mu přijde na pohledu. "A stejně všichni píšou smsky", neodpustí si závěreční rýpnutí. Je to takový každoroční rituál, ve kterém samozřejmě prohrávám, protože pravda není na mé straně. Což mi zas tak nevadí, už dávno vím, že v mnoha ohledech patřím k minoritám. Víc mi vadí, že fakt ty známky nemohu sehnat, protože mně to fuk není. Ani co dostávám, ani co posílám.
Ne, že bych někdy nepodlehla. I já kolikrát musím poslat na pohledu dvoubarevného Klause či jakousi univerzální květinu, neb nic jiného prostě neseženu. Například Velikonoce bývají mnohem větší problém než vánoční svátky, to je pravda. I tak se ale mnohdy naběhámJ.
 Chtělo by to nějakého viníka, ale zjevně jediný obviněný v této „kauze“ mohu být já, jelikož tvrdošíjně lpím na tradicích a starých zvycích. Je zjevné, že neviditelná ruka trhu zasáhla i do obchodování s poštovními známkami. Někdy mívám podezření, že podobný osud čeká i vánoční pohlednice. Ale možná jsem jen příliš velký skeptik. Přesto si, pro jistotu, každý rok nakupuji něco do zásoby, kdyby za rok už nebylyJ.
Nepamatuji se, že by někdo kontroloval, zda je na známce vánoční motiv, ale já si myslím, že tam patří.  Jen ho sehnatJ.
Někteří jsou v tomto ohledu vynalézavější než já a mají známky vlastní. Na Ortenově náměstí v Praze 7 si je lze objednat. Už jsem o tom již i uvažovala, ale od myšlenky k činu je zatím v tomto případě daleko. Asi lenost či co J?
 Zajímavé je, že zrovna v době přemítání o vánočních a jiných známkách, ke mně doputoval vtip v podobě návrhu známky s osobou „příštího“ prezidenta. Že český internetový humor je vynalézavý a všudypřítomný, se potvrdilo už mnohokrát. A tak svůj dnešní „žalozpěv“ nad chybějícím vánočními známkami ukončuji jedním imaginárním štemplem s panem prezidentem. Možným...J. Když už si vymýšlím ty hlouposti, tak ať to stojí za to…………………..

pátek 14. prosince 2012

Vánoční Dvořák

Klidná klasická hudba v Rudolfinu, žádné davy a monstrózní prostory, poklidná adventní atmosféra. To je stručná rekapitulace večerního zážitku z Rudolfina, kde jsme si vyslechli Dvořákovu hudbu, která je (alespoň pro mě) hotovým balzámem pro duši. Dům umělců mám ráda pro jeho akustiku, ale spíš asi proto, že je to blízko na Letnou a jsem tam i doma co by dupJ. Včerejší večer byl spojen i s adventním setkáním, takže nálada byla vskutku příjemná. Dirigoval pan Bělohlávek, nedávno navrátivší se z Anglie, kde jsou z něho doslova nadšeni. A nedivím se, je to skutečný mistr. Takže jsme si Dvořáka vychutnali pod jeho vedením a stálo to za to. Stejně jako vánoční víno v přilehlé restauraci. Advent jak má býtJ
                             
                                                 

čtvrtek 13. prosince 2012

Lucie a patriot

Dnes je svátek Lucie, což je můj oblíbený adventní den, respektive svátek, byť sama Lucie nejsem:-). Ale dle dávných pozorování v sobě Lucie nese příslib lepších zítřků, noc nám upije a byť dne nepřidá, už se díky ní blýská na lepší časy. Tudíž já oslavuji svátek spolu se všemi Luckami, kterým tímto srdečně blahopřeji. A zároveň mi dnes přišly fotografie z Anletu, z minulého týdne.  Jelikož jde o fotografie profesionální, na rozdíl od mých digi-snímků, tak je ráda vystavím. I s vánočním přáním od Anletu,což si snad mohu dovolit. Takže ještě jedna připomínka příjemného večera. A těším se, až noc bude upitá:-)















středa 12. prosince 2012

Magické datum

Je to jen číslo, řeklo by se. Mnozí ale číslům připisují takové vlastnosti, jaké my, nematematici, asi nikdy nemůžeme pochopit. I když, ono asi nejde tolik o matematiku, jako spíš o mystiku a tajemno, což už mě bere víc. Anebo jen o snahu hledat někde něco co není J. Nebo je? Takové je zcela jistě dnešní datum. Magické až neobvyklé. Podobné seskupení čísel hned tak nezažijeme. 12. 12. 2012. Minimálně obřadní síně jsou dnes nabité snoubenci, kteří touží uzavřít manželství právě pod záštitou magického data. Asi doufají, že jim pak vydrží na věčné časy J. Anebo, to asi víc pánové, věří, že si to budou snadno pamatovat a nebudou v budoucnu zapomínat na výročí J.
Sama také dost věřím na čísla a jejich skryté významy, ale dnešní datum, byť mystické, mě překvapivě zanechává poměrně v klidu. To zítřejší třináctka je mnohem lákavější, byť nepřipadá na pátek. Ale uvidíme, třeba dnešní datum díky těm dvojkám a jedničkám, nakonec dokáže překvapit. A vzhledem k tomu,že konec světa je "plánován" až na konec měsíce, tak snad jen příjemně.
                                                    

úterý 11. prosince 2012

(Ne)usmívejte se, prosím

    Jeden můj známý je někdy poněkud rozladěný.  Všichni se na něho zlobí. On ale vůbec nechápe proč. Je přeci vždycky a za každé situace milý a pozitivní.
Musím potvrdit, že opravdu je.  Na dotaz, jak se má, se vždycky rozzáří a nadšeně deklamuje, jak je vše skvělé, báječné a dokonalé.  A navíc to vypadá, že to myslí vážně.
 Však také proto kritiku svého okolí nechápe. Jeho žena říká, že je až nesnesitelně pozitivní. Na první pohled nesmyslná výtka. Zejména v zemi, kde je národním zvykem na všechno nadávat. Jenže pravdou je asi fakt, že všeho moc škodí. Tak, jak jsou protivní neustálí škarohlídi, mohou vadit i věčně usměvaví optimisté.
A asi no. Co ho znám, vypadá jako prototyp ideálního Američana. Pořád se usmívá, všechno je OK a v pohodě, on je pořád happy a cool. Když se ostatní mračí, dodává jim optimismus, na všechno má pozitivní příměr. Řeklo by se, že našel recept na permanentní českou blbou náladu. Jenže on ji vzbuzuje také. Právě tím svým nesnesitelným optimismem. Život s ním prý moc veselý není, protože nevidí zlo, neslyší zloJ.
Muž, který vypadá na první pohled naprosto dokonale, je tím pádem v naší samonaštvávací realitě takřka k nepoužití.  Jeden tedy nikdy neví, čím dokáže své okolí naštvat. V realitě jsme všichni pořád naštvaní a zároveň si na to naštvání stěžujeme. Zejména, po návratu ze zahraničí, když máme živé srovnání. A když se objeví někdo, kdo jde proti proudu, jsme naštvaní zase. Zdá se, že tady se jeden nezavděčí. Asi kvůli typicky české povaze, aby bylo pořád na co nadávat.
Jak by to, nedej bože, na našich ulicích vypadalo, když by se všichni usmívali? Ještě by mohl vzniknout dojem, že se máme dobře a jsme spokojení, a to si přece nechceme přiznat. Ještě by nám to mohl někdo závidět, protože přeci nemusím mít stejnou kozu jako soused, ale hlavně aby sousedovi chcíplaJ
Jak se ale vyrovnat s neotřesitelným optimistou, nevím. Je to pro mě jen důkaz toho, že není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. I když nevím, jak bych se tvářila, kdybych takového věčně pozitivně naladěného člověka měla doma…………….
S kým bych si pak společně zanadávala?  JJJ
Přesto mám svého známého ráda a nezlobím se na něj. Zkouším se od něho učit optimistickému pohledu na svět. I když někdy bych všechny….JJJ
                                               

pondělí 10. prosince 2012

Fenomén Gott

Jsou okamžiky, kdy jde člověk proti své přirozenosti J. Musí J.
 Nechodím vůbec na koncerty (vyjma klasické hudby). Jinak nemám potřebu a více méně spíš averzi, vůči hluku, davům a mnoha dalším atributům provázejících monstrózní akce. Není světová ani domácí hvězda, která by mě zlákala k osobní návštěvě.
   Ale odříkaného chleba největší krajíc J. Návštěva ze Slovenska toužila po božském Kájovi a požádala mě o doprovod. A to zase nejde odříct. Tudíž jsem v sobotu vyrazila do O2 arény na megakoncert zlatého slavíka.  Nu, stres takřka hmatatelný, ale říkám si, že to prostě musím dokázat. V duchu si také (naivně) říkám, že soudě podle finanční krize, nemuselo by tam být moc lidí, lístek přeci jen není nejlevnější, je před svátky….
Ó, jak jsem se mýlila. Skutečnost byla přesně opačná. Po kontrole na detektoru kovů, přes který úspěšně projel můj pepřový spray, což mi ale došlo až mnohem později, jsme se vypravily do útrob haly.  
    Jelikož poprvé pro mě byl nejen koncert, ale i návštěva O2 arény, v duchu jsem musela konstatovat, že vstupní prostory této monstrózní budovy jsou pěkně hnusné. Pak mě rozladily toalety. Ani ne tak fronty, jako to, že už zvečera tam nic nefungovalo, teplá voda, mýdlo, sušáky, nic. Pak jsme se pokusily koupit si nějaké pití za eura. Slováci jsou přeci jen světovější než my. Většina prodavaček na nás koukala jak zjara a když porozuměla slovenštině, tak záporně vrtěla hlavou. „Eura, co to je, ta tady nebereme....!?“
Zajímavé je, že na čtvrtý pokus se to povedlo, tam eura brali, přičemž šlo zjevně o jeden občerstvovací systém. Prodávající dívenka patrně byla praktického a podnikavého rázu. Pití nám ovšem nalila do pohárku s portrétem zpívajícího mistra!!! J. Jinak se prý dnes pít nedá!?!
Tož jsme ucucávaly nápoj takřka z Karlova obličeje.

   Uvnitř arény to vypadalo opravdu jako v aréně. Narváno do posledního místečka. Všechny věkové kategorie. Všichni s Karlovým pohárkem v ruce J
Tolik lidí pohromadě ve mně budí klaustrofobické představy, rázem mám živé vize toho, jak vypukne katastrofa a my se tady ušlapeme (jeden z důvodů, proč nejezdím metrem J), ale snažila jsem se to potlačit. Usadily jsme se celkem pohodlně i s dobrým výhledem.
   A pak první překvapení. Koncert začal opravdu v osm hodin, žádná akademická čtvrthodina či čekání na hvězdu. Přesně v osm byl Karel na jevišti. A musím potvrdit, že byl vtipný, milý a vstřícný ke všem těm lidem, co měli potřebu si na něho sáhnout, potřást mu rukou či toužili po podpisu uprostřed koncertu. A že zpívat umí je všeobecně známý fakt, jeho písničky můžu poslouchat a mnohé mám i ráda, takže jsem, usazená jak pecka, spokojeně poslouchala jemu i jeho třem hostům (Dasha, Monika Absolonová a Gabriela Gunčíková). Všechny tři také mají zlato v hrdle, zpívaly fakt nádherně.
  A Karel jel dál. Nechápu, kde bere tu energii.  Zpívá, mluví, je vtipný, charismatický a pořád s úsměvem. Po jedenácté se končilo, ale se všemi přídavky vlastně zpíval až do půl dvanácté. Obdivuhodné.

   Pak samozřejmě nastal problém dostat se domů. Když nás davy vyplivly před arénou krátce před půlnocí a všechno se to valilo do metra, pocítila jsem až fyzickou nevolnost z tak obřího návalu lidí. Očekávajíc, že v tramvaji bude lépe, zase jsem se šeredně zmýlila.  Úsporná (nebo jaká)taktika MHD, spočívající v jednovozé tramvaji, způsobila, že narvat se do jednoho vozu byl takřka nadlidský výkon. Když si ještě polovina přidušeného vozu se zalíbením prohlížela kelímek s Karlovým portrétem, cítila jsem se tak trochu na nesprávném místě v nesprávný čas. 
Ale domů jsme dojely a koncert lze považovat za úspěšný. Karel je opravdu fenomén, je to profesionál každým coulem a obdivuji jeho elán a energii.
 A osobně potvrzuji, že je vtipný, charismatický a velmi vstřícný vůči svým fanouškům. Což asi není u některých jiných hvězd či spíš hvězdiček tak úplné pravidlo. Také tolik květin, co dostal, jsem v životě neviděla pohromaděJ. Ani ve středně velkém květinářství neJ. Nu, byl to prostě zážitek. Vždycky je něco poprvé. Stále sice dávám přednost domácímu CD, ale naživo jsem to docela zvládla. Asi i díky tomu, že je mistr opravdu Mistr. 


neděle 9. prosince 2012

A stanu se králem

Je takovou nečekanou shodou okolností, že mi na dnešní neděli připadla kniha A stanu se králem, jejíž hlavním hrdinou je moje (navzdory všem) velmi oblíbená historická postava Zikmund Lucemburský. 9. prosince roku 1437 totiž ve Znojmě zemřel, takže je to dnes vlastně výročí jeho úmrtí. Odcházel z Čech poté, co dosáhl všeho, oč usiloval, přesto se tady necítil dobře a bezpečně. Tak nějak mu i přes tu propast času velmi dobře rozumím. Sebral se a odjel, ovšem Znojmo se mu stalo osudným. Kniha, která je moc hezky napsaná, ale zachycuje mládí tohoto panovníka, kterého napříč dějinami všichni zavrhují, o kterém si já ale myslím, že patří k největším osobnostem naší historie. O tom ovšem ale dnes nechci polemizovat. Příběh vypráví o Zikmundově ctižádosti, v podstatě i o jeho dospívání a o překážkách, které mu osud postavil do cesty. Pro milovníky historických příběhů je to kniha jako dělaná. A zajímavým způsobem přibližuje život člověka, který byl tak dobrý, že ho v Čechách odmítají ještě dnes J. Alespoň z mého úhlu pohledu.
 A jen dodám, že jde už o třetí knihu Antonína Polácha a nikdy jsem zklamaná nebyla. Nejvíc mě samozřejmě těší jeho kniha o Richenze,ale i další jeho romány mě bavily. Včetně toho o ZikmundoviJ

                                         

                                                

sobota 8. prosince 2012

Adventní toulky Prahou

  Snažíme se ctít tradice, zklidnit se, sejít se přáteli a toulat se starou Prahou. A je to skvělé, relaxační a očistné. Zejména v podvečer, když ještě neproudí davy. Nejlepší místa jsou stejně v přilehlých uličkách, kde je klid a atmosféra.
 Ba dokonce jsem dnes v knihkupectví " přistihla" člověka kupujícího si Třídní knížku do tramvaje. No to je Ježíšek už dneska J.
 Nu, a svařák v Ungeltu, jako každý rok, nemá chybu..... J










pátek 7. prosince 2012

Cena Český patriot 2012

...........je doma...JJJ


   Mikulášský večer jsem si letos opravdu vychutnala. Český patriot se pro mě stal velkým potěšením a zároveň i zážitkem. Celá slavností akce, nazvaná Adventní společenský večer Anlet, se konala v konferenčním sále Domu armády Praha na Vítězném náměstí, jinými slovy na „Kulaťáku!“ Pod záštitou to měl náměstek ministra obrany, který sice nyní nemá žádného šéfa J, což ale akci na lesku neubíralo.  Nutno konstatovat, že ač mám tento region za humny, v tomto Domě armády jsem ještě nebyla.  
Začátek byl v šest hodin, ovšem – v duchu Murphyho zákonů - v devět jsem měla vyzvedávat na nádraží návštěvu ze zahraničí. Já prostě nemohu mít nic jednoduché! Tudíž jsem měla adrenalinu ještě o něco víc, než si žádala slavnostní atmosféra. Nicméně, snažili jsme se nestresovat. Usazeni v sálku čekáme na slavností zahájení. Vypuklo jen s kratičkým zpožděním. Oceněných bylo víc než dost, tedy jsme se na jevišti střídali jeden za druhým. Poněkud mě zaskočila nutnost prohovořit do mikrofonu, což jsem nečekala, tudíž jsem vařila z vody. Ale on to stejně asi nikdo neposlouchá, takže těch pár vět se dalo zvládnout. 
Potkala jsem tady i plno historiků, kteří i navštěvují naše Hovory, tudíž se snad dostaneme víc do povědomí historické obce.
 Zajímaví byli Skotové v tradičních sukních stejně jako legionáři v nažehlených uniformách. 
Vůbec, celé to mohu zakončit bonmotem, že jsem se včera ocitla opravdu  v takové hezké společnosti.



čtvrtek 6. prosince 2012

Slavnostní okamžik

Dnes jenom stručně, dojmy musím teprve (literárně J) zpracovat...
Nicméně, příprava byla pečlivá. Byla jsem vyzvána dostavit se půl hodiny předem, což nebyl problém. Ale další úkol byl poslat fotku, která se bude promítat na projekci před celým sálem, a to už problém byl. Naštěstí mám Gabro a její fotky, tudíž jsem statečně mohla vypustit jeden z jejích portrétů do světa. Ale řeknu Vám, sedět v nabitém sále a vidět se na obří projekci, nic moc,alespoň pro nás, co na to nejsme zvyklé. J


 Tak to je  reminiscence příprav. V půl šesté jsem v Dejvicích a to už jen fotograficky. A písemně zítra. Možná..........J