středa 29. února 2012

Horymír

Má podle našeho kalendáře dneska svátek. Tedy jednou za čtyři roky.  Znám jen toho, který pádí k Neumětelům. A já pádím ke čtrnáctému březnu. Jak již jsem avizovala, budu tady častěji připomínat autorské čtení, aby se letenskýmJ vrylo do paměti a vůbec někdo přišel. A jelikož je to přesně za dva týdny, ve středuJ, dá se očekávat, že za týden budu inzerovat opět. Už visíme i na Alchymistovi, takže si nás třeba někdo k tomu dortíku dopřejeJ. Tudíž pádíme k NeumětelůmJ

úterý 28. února 2012

Spravedlnost po česku

 Máme v ulici večerku. Samozřejmě vietnamskou, jiné snad už ani v české kotlině neexistují.  Zvykla jsem si na ni a občas tam zaběhnu nakoupit. Nikdy se mi nestalo, jako třeba v Bille, že by mě ošidili. Pravda, sortiment je poněkud méně různorodý, ale nepodsouvají mi nahnilé ovoce ani prošlé jogurty, jak se mi velmi často stává v letenské Bille. Tam tedy musím být při nakupování jako ostříž, abych nakoupila čerstvě a zaplatila, co hlásají cenovky, protože oni si (alespoň tady) rádi účtují ceny jiné. Samozřejmě vyšší.  To se mi u Vietnamců nestane, alespoň u těch našich. To, abych nezobecňovala.
A onehdy k nim do obchůdku vrazil agresivní pubescent.
“ Dej cigarety a pivo“, oslovil prodavače. Je rozšířeným  českým (zlo)zvykem Vietnamcům tykat. Ten odmítl. Jednou, dvakrát, třikrát. Pak už razantně spratka vykázal. A kluk, místo aby svěsil krovky, začal vyhrožovat. Že prý tu má kámoše, a že ti jim to spočítají. A vskutku. Zpoza rohu se vynořila skupina výrostků a jala se zásadového prodavače napadat. Ten se bránil, ale proti přesile to jde špatně. Ovšem zatímco některá česká mládež (většinou) umí jen popíjet a ničit, někdo umí i bojové umění. Tudíž vietnamský prodavač popadl povalující se tyč a proměnil se v bojovníka ninju. A to už agresory zbrzdilo, byť nezastavilo. Stále jich prostě bylo víc. A Policie pořád nikde. Nakonec šerm tyčí, který nikomu neublížil, ale udržoval pubescenty v uctivé vzdálenosti, přinesl ovoce. Sebranka se měla k odchodu. Ovšem nezapomněli na výhrůžky, chlapci. „Vypálíme ti krám“, znělo nejčastěji.
 A druhý den ráno skutek takřka dokonánL. Obchod tedy vypálen nebyl, ale výlohy roztřískané na padrť. V osm prý přijel ten chlapeček, který ve své nezletilosti touží po alkoholu a nikotinu víc než je zdrávo, přijel vozem, takže zjevně s nějakým starším „moudrým“ kamarádem, vymlátili sklo a zmizeli. Kampak na ně s nějakou Policií. Ta se dostavila, okoukla škody, pokrčila rameny a to bylo vše. Prý ho nelze dohledat,(Vietnamec nabídl kamerový záznam!) a kdyby náhodou ho našli, tak ho nelze stíhat. Je nezletilý. Tak ať si to pánové opraví a příště si dají větší pozor!
                                   Tak k tomu nelze nic dodatL

pondělí 27. února 2012

Nemocniční odysea

Dnešek byl zasvěcen lékařům a to nikdy nevěstí nic dobrého. Šlo sice o prevenci, ale jeden nikdy neví, že? No, u nás se hlavně nikdy neví, jak se třeba změní finanční požadavky našich lékařů. To je, myslím, oblast zcela neprobádaná,  bez jakýkoliv  pravidel. Krásnou dokumentaci mohu doložit na preventivní pracovní prohlídce. Ze zákona ji po nás žádá zaměstnavatel a nedávno opět nastal čas, kdy bylo třeba naše stará potvrzení obnovit. Co kdyby mezitím někdo zcvoknul nebo najednou neudržel křídu? Tudíž jsme se vydali. Každý po svém a každý k jinému praktickému lékaři. A pak jsme si vyměňovali velmi různorodé zážitky. Na někoho ani nekoukli a jen si vzali peníze za razítko. Tento zdroj přivýdělku by se mi také líbil, zejména v době, kdy razítkuji vysvědčení. Minimálně stovka za razítko je pěkná kapka do tenčícího se rozpočtu. Ovšem toto razítkovací privilegium mají u nás jen úředníci a lékařiL.
 Někteří  MUDr. v rámci povinné prevence i prohlíželi - to abych jim nekřivdila, ale zase šlo o velmi rozmanité ceny. Někdo zaplatil stovku, jiný jich vysolil pět, byl i kolega, jehož praktický lékař žádal za prevenci šest set padesát korun. Žádný ceník na podobné úkony zjevně neexistuje a každý si to diktuje, jak ho napadne. Stejně tak mi nadiktovali dnes sedm set korun za prevenci. Vypravila jsem se tam nikoli z hecu či na základě nějaké reklamy. Motiv byl odpovědnost ke svému zdraví a hlavně iniciativa mého lékaře, který mě na onu prevenci odeslal. Již jednou, dva roky tomu nazpátek, jsem podobnou aktivitu absolvovala a byla jsem tehdy mladší. Alespoň dle všeobecného vnímání, dle OZP nebo ministerstva či čeho, jsem na podobnou prevenci mladá!!! Teď. Dřív jsem nebyla!!Tudíž dle tohoto vnímání mládnuJ.
 A tím pádem mohu platit. Tudíž jsem dnes za mamografické vyšetření zaplatila sedm set korun.  Prý novinka OZP od nového roku. Novinka, o které samozřejmě nepovažovali za nutné informovat, i když jinak člověka bombardují kdejakou blbostí. Ale nejde o informaci, jde o systém. Respektive o to, jak vytáhnout z lidí další peníze. Naštvalo mě to, ale zaplatila jsem (i když hodlám preventivně asi změnit pojišťovnu, tohle se podle mě neděláL).  Ovšem kam zmizela ta ušlechtilá myšlenka prevence?  Nu, jak jsem říkala, cesta po doktorech nikdy nevěstí nic dobrého. A mohu suše konstatovat, že žádnou změnu od minula jsem nezaznamenala. Pořád neochota a arogance personálu, ač objednána čekámL a jediná změna je, že platím.  Nechci péči zadarmo, ale chci za své peníze odpovídající servis. A chci být předem informována, kde budu platit, kolik a za co. To je ovšem v podmínkách dnešní chaotické současnosti asi dost velká utopieL

neděle 26. února 2012

Prima sezóna

Tak by se mohl jmenovat dnešní příspěvek, kdyby šlo o tradiční nedělní čtení. Prima sezonu od nedávno zesnulého Josefa Škvoreckého mám totiž hodně ráda. Jenže jsem ji četla už dávno a dneska chci psát o jiné sezóně, a totiž o plesovéJ Nejsem nijak výrazný účastník plesů (o zájezdech nemluvěJ), ale několik plesů si v sezóně ujít nenecháme. A víceméně k povinnostem pak patří účast na našem plese maturitním. Již tradičně probíhá v hotelu Belveder, který patří k letenským dominantám. A co je na Letné, to já ráda, tudíž i na ples ráda chodím. Letošní připadl na únorové výročí. Ne snad, že by bylo co slavit, naopak. To datum mě každoročně trochu dráždí, proto jsem ráda, že to plesovými radovánkami hezky přebijeme. Maturitní ples má svá specifika a ani náš se nijak výrazně nelišil. Předtančení, šerpy, metání drobnými, dojaté příbuzenstvo a rozjaření studenti. Klasika. Jediná výjimka je snad ta, že nás z hotelu vypakují kolem půlnoci, zatímco na venkovských tancovačkách se vesele plesá až do božího rána. A ples v opeře, který byl naším společenským konkurentemJJJ, asi také nekončil o půlnociJ.
Tady tedy omladina po půlnoci zmizela propíjet vybrané peníze na after party, zatímco my staří jsme se spořádaně odebrali do svých domovů. Určitě se nám ráno vstávalo lépe než mládeži. I když ta asi šla ráno teprve spát........
  Hezký ples to bylJ.

sobota 25. února 2012

Elektronické čtečky knih

   V  mém okolí se v poslední době vynořilo víc Kindlů, než bych čekalaJ (jen doufám, že mi tam škodolibý Word nevsune -s - J, to by se mohl i někdo urazit). Když jsem se tady nedávno nad elektronickými čtečkami zamýšlela, z reakcí bylo patrné, že to hodně lidí má podobné jako já. Tedy na klasickou knihu nedá dopustit, ale pro praktický život, cestování či čekání u doktora je čtečka jako dělaná.  Nevím, jestli zrovna Kindl je tím nejlepším, co je na trhu, jen ho asi nejvíc znám. A počínaje dneškem, lze na tomto médiu číst i Třídní knížkuJ. Předpokládám, že už bez překlepů! J.
Je tam ale velmi dobré společnosti, což mě moc těšíJ.
 Tím, že mnozí již dávají přednost jenom této formě čtení, je to velmi vítaná aktivita pana nakladatele.  Z jeho stáje jsme mezi e-knihami jako první, takoví pokusní králíciJ, tak snad budeme úspěšní. DoufámJ
(Těším se na první e- čtenáře. I tady platí speciální e-mailová adresa uvedena v knize a tak, až se ozve první e-čtenář, který zakoupil  e - Třídní knížku, vyhlásím ho e - vítězemJ).  
A bude-li  e - prodej fungovat, tak rychle přestaneme být pokusnými králíky a staneme se úspěšnými průkopníkyJ. Každopádně, Třídní knížka jako e-kniha právě spatřila světlo světa a to je důvod k oslavě.
Alespoň u nás domaJ.

pátek 24. února 2012

Kovářova kobyla....

Tak nevím. Měla jsem korektora. Několik korektorů. Opravě chyb a překlepů jsem věnovala řadu večerů, a text jsem odevzdávala s vědomím, že tam chyby nejsou. A stejně jsem nějaké objevilaL.Úplně mě to deptá. Nejvíc mě ovšem dostali huberťáciJ. Nedávno jsem totiž znovu vzala Třídní knížku do ruky, namátkově otevřela na poslední kapitole, a tam najednou stojím před znuděnými huberťáky. Ne puberťáky, jak je v mých textech, pečlivě archivovaných v mém počítači. Ale huberťákůJ. Zní to sice komicky, ale mě to kapku rozladilo. Tolik práce a k ničemu. Stejně se tam chyby objeví. Nechci se vymlouvat na provozní slepotu či na další objektivní či subjektivní příčiny, ale snažím se sama sebe přesvědčit, že to už musí být svéhlavý počítač nebo něco mezi nebem a zemí. Vím, že počítač si dělá, co chce. Svévolně opravuje slova, která si myslí, že jsou lepší než ta, která jsem napsala já. Dělá mi guláš třeba i v seznamech žáků. Svého času jsem měla studenta jménem Kotalík, kterého vytrvale word měnil na Kotlíka. A běda, když jsem si třeba po desáté nevšimla a seznam vyvěsilaJ. Chlapec neměl radost. A já ostatně také ne. A teď mi udělal (a trvám na tom, že to byl on a ne jáJ) z puberťáků huberťáky. A takové huberťáky, kteří se dostali i na veřejnostL. Sice jsem to okamžitě nahlásila nakladateli a díky tomu prý na křtu, kde bude k dispozici speciální edice (o té zase jindy), už tam zase budou spořádaní puberťáci, ale stejně. Kovářova kobyla prostě chodí bosaJ….

čtvrtek 23. února 2012

Řecko

Rádi bychom tam na dovolenou. Proto sleduji ten mumraj kolem kolébky evropské civilizace. Kupodivu, nepatřím k těm ostrým kritikům, kteří Řekům vyčítají siestu, třinácté platy či krátkou pracovní dobu. Jsem přesvědčena o tom, že siesta patří k jejich národním tradicímJ a ostatní si nevymysleli prostí Řekové sami. Někdo jim to nabídl a dával a tím někdo myslím jejich politiky. A pokud to fungovalo a šlo, byli by Řekové sami proti sobě, respektive blbí, kdyby si to nebrali. Zejména, když je někdo z politických špiček neustále ujišťoval, že je to tak v pořádku a že na to máme. To i ti největší skeptici asi podlehnou a přestanou se ptát. Myslím si, že je to stejné jako u nás, shora stále nějaké plané sliby a běda tomu, kdo jim uvěřil. A platit budou stejně nakonec ti jiní, ať už uvěřili či neuvěřili, ať už šetřili či nešetřili. Rozhodně nebudou postiženi politické špičky. Ale nechtěla jsem se pouště t do nějakých politologických úvah, protože to stejně nikam nevede. Chtěla jsem jen zapátrat, co hroutící se Řecko znamená pro moji potencionální dovolenou. Jezdím tam totiž ráda. Miluji jejich moře, jídlo, pohodu a jsem vyznavačem jejich siesty. A teď nevím? Lze cestovat do zbankrotované země? Ostatně výjezd z bankrotující země do zbankrotované země může být docela adrenalinová záležitost. Znamenají řecké problémy také konec našeho prázdninového polehávání na březích Egejského moře? To by tedy byl smutný výsledek pokusu o evropskou integraci, hlavně pro nás, euroskeptikyJ .Nejvíc mě dostala myšlenka jednoho analytika, který tvrdí, že když Řecko vypadne a vrátí se k drachmě, zvýší se jeho konkurence schopnost. Zase si bude moci kupovat vlastní olivový olej a třeba rajčata a nebude ho muset dovážet v rámci EU třeba z Holandska. No, jestli to tak je, a že asi jo, pak je celá EU padlá na hlavu a já se už těším, až pojedu do Řecka s nějakou to drachmou v tobolce. Ale obávám se, že mi to ještě z Bruselu pěkně zkomplikují. Ovšem, co s tou dovolenou, pořád nevím. Asi nějaký jihočeský rybník…

středa 22. února 2012

Popeleční středa

.....už je tady, přičemž já mám pocit, že je to chvilka, co skončily Vánoce. A Velikonoce jsou už na dohled.  Po víkendovém masopustním veselí a bujarých rejích veselých masek, které zaplavily českou kotlinuJ, nastává doba čekání na Velikonoce. Já tedy víc čekám na jaro a oteplení, což se už nyní jeví docela nadějně.  Co se týká dneška, někdy mám trochu guláš v tom, co je Popeleční a co Škaredá středa. Popeleční tedy známJ, ovšem jako Škaredá bývá občas označována jak středa Popeleční, tak i středa před Zeleným čtvrtkem.  K té se tedy kloním spíš, ale zmatek v tom má i teta Wiki či strýček GúglJ. Pokud by označení záviselo jen na usmívání se na okolí, tak mám těch škaredých střed v roce mnohem vícLJ. Zejména ty, které jsou okořeněny pracovními poradami, to je marnost nad marnost, respektive škaredost nad škaredostJ.  Dnešní dvojky v datu ale nepřinášejí jen Popeleční středu. Celkem mě zaujalo výročí úmrtí Andyho Warhola, kterého mám docela ráda a nějak mi nedošlo, že už je to celé čtvrtstoletí, co se odebral do uměleckého nebeJ. Čas opravdu letí jak bláznivý.  A před patnácti lety se narodila, respektive naklonovala Dolly. Sice už dávno není, přesto si na tu senzaci s jejím naklonováním dobře pamatuji. Ale asi nejznámější dnešní výroční událostí je Nagáno. Nemyslím tím operu v ND, ale dávné slavné olympijské vítězství, které se dneska stalo takovým synonymem úspěchu, že proniklo i do mého nesportovního podvědomí. Pravdou je, že tenkrát asi opravdu fandil celý národ a mnozí vstávali i v pět ráno, aby mohli na finálový přenos na Staromák.
Prostě se údajně přepisovaly dějinyJJ. Nu, s tím tak zásadně nesouhlasím,J byť tuto hlášku mám pevně zafixovanou jako slovní spojení svázané s hokejem.  A už je to čtrnáct let. Copak asi přinesou ty dvojky dneska? Takové magické datum by mohlo něco příjemného vyčarovat….      JJJ


úterý 21. února 2012

Leonardo live

Bio Oko patří k tomu nejlepšímu, co na sedmičce máme. Nabízí kvalitní filmy za rozumnou cenu, nedeptá vás popcornem a colou, přičemž k posezení u něčeho dobrého své prostory nabízí taktéž. Je vstřícné k seniorům, pro které hraje v dopoledních hodinách a stejně tak pro maminky s dětmi, které mohu do sálu i s kočárkem, aniž by to někomu vadilo. Dokonce sem mohou i psi, tudíž je možné vzít za kulturou i ZachariášeJ. Sice to nedělám, protože Zachariáš je ještě větší milovník ticha a klidu než já (jaký pán takový pesJ),ale ta možnost tady je a to mě docela obyčejně těší. A nyní přichází Bio Oko s další, podle mého úžasnou, záležitostí. Třeba dnes se můžete jít pokochat výstavou o Leonardu da Vincim, která probíhá v Národní galerii v Londýně. Tam se každý z nás nedostane tak snadno jako do Veletržního paláceJ a když jsem navíc zjistila, jaké jsou na lístky fronty, patrně bych se tam nedostala, ani kdybych zrovna v Londýně pobývala. A nyní je tu tato možnost.  Nejenom si prohlédnout výstavu, ale navíc je doprovázená odbornou přehlídkou kurátorů. Takže se nejen virtuálně ocitnete v londýnské galerii, ale i pokocháte se unikátní výstavou a navíc si osvěžíte angličtinu.  A že jde o výjimečnou akci, o tom svědčí i velký zájem, takže projekce bude nejen dnes, ale i v neděli. Bio Oko fakt stojí za to. A to nemluvím o operních či baletních přenosech z míst, kam se běžně normálně opravdu nedostaneme. Tak dneska, Leonardo liveJ

pondělí 20. února 2012

Blíží se to...

Autorské čtení v kavárně Alchymista se blíží, a protože mi pan nakladatel vytvořil pozvánku, byl by hřích ji hned neuveřejnit:-). Samozřejmě  se objeví ještě několikrát, vím, že paměť je krátká a tak se budu připomínat. Hlavně těm, co nemají Letnou tolik z ruky a mohli by se na chvilku zastavit. Když už ne na čtení,tak na kávičku, dort a kus řeči. A čtení jako bonus:-)

neděle 19. února 2012

Komerce

Cítím se být člověk nekomerční a imunní vůči konzumu a módě.  Nepodléhám módním diktátům a většinou jdu proti proudu. Módní značky mi nic moc neříkají a rozhodně nehodlám utrácet peníze na něco, co je předražené jen proto, že nese populární logo. Ale hoď kamenem, kdož jsi bez viny…
   Na jedné značce prostě ujíždím.  Sama nevím proč, je to iracionální, asi jen prostě tím, že se mi líbí. Je to Lacosta. Značka, která je typickým příkladem předraženosti, dát za triko dva a půl tisíce prostě nedokážuJ a nevím, jestli je to tím, že jsem škudla, chudák nebo pragmatik. Ale ta značka se mi i tak líbí. Vím, jak jsem svého času byla v šoku, když jsem na návštěvě viděla ženu, jak v tomto oblečku jde uklízet domácí zvířectvo.  Svůj údiv jsem si nenechala pro sebe a dostalo se mi vysvětlení, že jde o triko ze sekáče, kde se podobné kousky nacházejí za pár korun. Ale ,aleJ.?! Nu, jala jsem se tedy obcházet tyto druhé ruceJ a snažila se čas od času nakouknout to těchto obchodních zařízení, žel, takovou kliku jsem neměla. A tak se občas rozhodnu, že si Lacostu koupím! Pak dorazím na místo a ty ceny za prosté triko mě zas a znovu šokují, že ho nekoupím.  Zas a znovuJ.
 Ale dneska jsem koupila.  Ne, že bych snad něco zdědilaJ či změnila názor. Ale jak už jsem včera psala, během svých jarních psacích prázdnin likvidujiJ dárkové poukázky, a neproměnit poukázky do Paládia za Lacostu by byl pro mě hřích. Zejména, když je období slevJ. Takže mám doma svého vlastního Lacostu  (zlevněného J ) i se značkovou taštičkou, touha je ukojena, a zase mohu začít kritizovat komerci a nesmyslnou touhu po značkovém zbožíJ

sobota 18. února 2012

Masáž lávovými kameny

 Jelikož jsem jarní prázdniny nakonec zasvětila psaní a neopustila základnu, přišel čas i na výběr dárkových poukázek, které u nás zanechal Ježíšek, či přišly se zvýšeným narozeninovým číslem. Miluji masáže a mnohé už jsem vyzkoušela, ovšem lávové kameny byly i pro mě premiéra. Po pravdě řečeno, čekala jsem, že pod haldou rozpálených šutrů budu klidně poklimbávat a moje rozpadající se svalstvo nic nepocítí. Opak byl pravdou. Masérka mi záda tak promasírovala, že se cítím být o dvacet (no o desetJ ) let mladší. Byla to divočina. Jsem zvyklá na poklidné, byť důkladné, masáže pro starší dámy. Tady jsem sice byla klasicky uložena na masérské lůžko, jehož miniaturní otvor mi vždycky spolehlivě odkrví hlavu, a tudíž se po masáži často potácím jak pod vlivem alkoholuJ. Tady ale ani nebyl čas usnout. Děvče kolem běhalo jak čamrda, střídavě mě zavalovalo horkými kameny a vonnými oleji, takže jsem byla promazaná jak olejnička. Ale bylo to báječné, byť jsem si nepospala, jak obvykle mívám ve zvyku. Když totiž nastala ona fáze, kterou jsem jako jedinou očekávala, totiž podřimování pod haldou nahřátých kamenů, už jsem zase měla odkrvené čelo. A jelikož jsem se nemohla pohnout, aby se šutry nesesuly, na spánek nebylo ani pomyšlení. Ovšem zase jsem odcházela nabitá energií, a když mi ještě masérka přikázala, že musím doma alespoň dvě hodiny odpočívat, s chutí jsem se na její příkaz vymlouvala až do večera.  Prostě báječný dárek a do psacího týdne přímo ideální. Ještě mám dva v záloze, jen prázdnin už asi tolik nebudeJ.

pátek 17. února 2012

Vzpomínky

Nemám ráda sedmnáctý únor.  Vím, je to iracionální, ale některé dozvuky z dětství prostě nelze přehlušit.  Sedmnáctého února mi umřela teta.  Vím, lidé přicházejí a odcházejí a moje teta rozhodně nebyla jediný blízký příbuzný, který mi odešel. Přesto to ve mně nějak je. Tetu Jarušku jsem totiž měla moc ráda. A ona mě. A hlavní problém je, že odešla moc brzy. Bylo jí 41 let, tedy věk, kdy se neumírá. Alespoň ne běžně. Dnes by jí možná lékaři zachránili. Anebo taky ne, dnešek přeje protekci a známostem, takže možná i z toho důvodu by ji nepomohli ani dnes. Prostě nad tím nemá cenu spekulovat. Odešla z mého pohledu mladá, odešla nečekaně a já to dodnes nevstřebala. A pořád si kladu otázku, jaké by to bylo, kdyby tady byla? A jaká bych byla já? Jsou to prostě jen hypotetické otázky, nechci po nikom odpověď, to je moje vnitřní záležitost, která mě provází celý můj život a sedmnáctého února vystupuje o to naléhavěji.  Kdysi jsem o ní psala i povídku, ocitla se ve sbírce Slepičí polévka pro českou duši, která se mi ovšem někam ztratila, tudíž ji nemám a nemohu poskytnout odkaz. Tam jsem to, myslím, vyjádřila tak, jak to cítím. A dnes už se k tomu nechci vracet, jen prostě vím, že sedmnáctý únor nemám ráda. Sebral mi něco, co mi nikdy nikdo nevrátil. L

čtvrtek 16. února 2012

Expreska

Trpím nějakým letenským syndromem.  Pravda, někdo by to nazval asi lenostíJ, ale letenský syndrom zní tak vznešeněji. Jeho podstata tkví v tom, že nerada opouštím Letnou. Nakupuji tady, chodím do kina, a co se týká restaurací, tak to je Letná takřka ráj. Proto jsem nejradši, když všichni přijedou na Letnou za mnou, protože Letná je takový stát ve státě a já jsem opravdu, ale opravdu línáJ přesouvat se někam do města (jak se v místním slangu označuje cesta do centra Prahy nebo třeba na nákupy do PalládiaJ).A co není na Letné, jako by nebyloJ. A nyní se tam objevila i posilovna. Ne snad, že by dříve nebyla, ale v tomto případě jde o tzv. Expresku, kde cvičíte jen půl hodiny- sice intenzivně, ale krátce, a jde o síť posiloven pro ženy. Tudíž Vás nevyvádějí z míry namakaní sportovci, kteří by se pohrdavě pásli na Vašich špecích a nevytvarovaných partiích. Věděla jsem o této síti už dávno, ale nebyla na Letné, tudíž pro mě neexistovalaJ. A ona už na Letné je a tudíž mi nic nebránilo ji vyzkoušet.  A je to zajímavá zkušenost, byť nevím,zda se mi stane návykem.  Půl hodiny tam poskakuji a snažím se cvičit na posilovacích strojích, které údajně mají mít dokonale úžasný vliv na naše svalstvo a postavu. Nu, jsem zvědavá, kdy se to projeví. Zatím mě spíš každý sval v těle bolí. Expresně jsem se odrovnala. Ale zase si mohu bez výčitek dát dobrou večeřiJ
  Ovšem nelze nostalgicky nevzpomenout na gymnaziální léta, kdy nás profesorka Burešová „týrala“ kruhovým tréninkem, ze kterého jsme se ulejvaly, jak to šlo. „Obviňovaly“ jsme ji, že nám chce "zatlačit prsa do podložkyJ." Puberta je hrozná dobaJ. 
A na starý kolena za podobné „týrání“ v kruhovém tréninku  budu platit. Nu, svět se prostě točíJ

P.S. Ne snad, že bych svým rádoby tělocvikem chtěla oslavovat sto padesáté výročí Sokola JJ
To jsem zjistila až ráno, že dneska bratři Sokolové slaví.Přišlo mi to jako zajímavá náhodná souvislost J J
Že na jejich počest cvičím. NáhodouJ
Zdar ..J J
PPP

středa 15. února 2012

Soutěž

  Naše jarní prázdniny letos nedělají čest svému jménu, jde spíš o nepovedenou variantu prázdnin zimních. Mrazy nás i uvěznily doma, původní plán odjet někam do hor vzal za své. Rozhodně nemohu trávit své volno někde v místech, kde teploty lámou ony mrazivé rekordy, stejně jako jsme nechtěli riskovat, že nám doma něco zamrzne. Stačí, že už máme zmrzlý úsměv. Teď zas pro změnu zapadáme sněhem, což se mi ale zdá lepší variantou předchozích brutálních mrazů.Prázdninové volno tak jako tak trávíme v Praze
a mě tím pádem trochu berou roupyJ. Chci tedy znovu soutěžit. Tentokrát čistě jen pro Třídní knížku, která bude mít 28. března křest a ten den také bude mezníkem v naší hře. Fotografické hře. Soutěž je o tom, zda se někomu povede vyfotit Třídní knížku v knihkupectví.
 A jelikož víme, že ne všude je k dostání, je to úkol vskutku obtížnýJ.  Samozřejmě, může být i Jan Heřman nebo Odnikud nikam, to se jednou schovávalo mezi Nerudou a Němcovou, vskutku luxusní společnost. Tu fotku mám samozřejmě schovanouJ, ale rozhodně netrvám na tak noblesním prostředí. Stačí, když bude záběr z knihkupectví, kde lze knihu koupit. Prosím posílat na mail, před křtem je pak všechny vystavím a proběhne hlasování. A vítěz? Dostane knihu, samozřejměJ 
A pokud se vítěz dostaví na křest do galerie U Prstenu v Jilské ulici, bude k tomu ještě i nějaké překvapení. Tak snad je o co hrát...?J
         ????????       

úterý 14. února 2012

Valentýn

 Dnešní datum sice vybízí k valentýnskému zamyšlení, ale stávající mrazivo vede moje myšlenky úplně jiným směrem, než k nějaké vášnivé erotice. Navíc, jsem vyznavač spíš prvního května a to nikoli, jako svátku práce, ale svátku zamilovanýchJ. Valentýn je pro mě stejný import jako děda Mráz a toho tedy opravdu nemusím. Proto moje zamyšlení nebude valentýnské, ale futuristickéJ, respektive půjde o upoutávku na příští měsíc. Březen bude nejen měsíc knihy, ale také měsíc, kdy si připomeneme neblahé výročí vzniku Protektorátu a také sedmdesát let od začátku vystěhování. I proto bude přesně za měsíc moje autorské čtení věnované tomuto tématu. Již jsem o tom tady psala, ale protože jedním ze zásadních úkolů je nalákat do kavárny Alchymista posluchače a hosty, budu se tomuto tématu věnovat častěji. A začínat se má přes žaludek, tak mohu potvrdit, že u Alchymisty mají vynikající dorty a skvělou kávu. Tudíž si pochutnáte. I výběr mají pestrýJ. A u kávičky se pak dá vyslechnout i úryvky z Odnikud nikam. Těším se na naše setkáníJ.Přesně za měsíc.

pondělí 13. února 2012

Pražská MHD

Pražská MHD mi už dlouho leží v žaludku. Ne snad její nevytápěné a bezdomovci zamořené tramvaje, či metro, které mě doveze do Letňan jen ob dvě soupravy, protože si zase někdo namastil kapsu na něčem, co v praxi nefunguje. Vadí mi asi její vedení, nebo managment či kdo dělá tak skvělá rozhodnutí a přitom je, jako vše u nás, co jen trochu zavání vysokým postem, nekompetentní, odtržené od reality a má jen jeden cíl. Co nejvíc se obohatit na úkor prostých daňových poplatníků, tedy nás, kteří si to z mě neznámého důvodu stále necháváme trpně líbit. Předražená pražská doprava teď zase odhalila jednu svou tvář, která sice proběhla médii, ale jak je dobrým českým zvykem, nikdo to řešit nebude a nedej bože, aby někdo nesl odpovědnost. Proč také, že? Nejmenované maminky vysoce postavených synků, které najednou v důchodu vydělaly velké množství peněz, už mají své luxusní domy, peníze jsou tedy bezpečně uloženy, tak co by se řešilo, že? Nějaká odpovědnost, morálka, transparentnost, nejsou to snad cizí slova, která do politiky a českého vysokého managmentu nepatří?  Vláda nás vyzývá, ať šetříme. Nechci polemizovat o tom, zda šetří ona či ne. Šetřit musíme my, prostí voliči! Že peníze z našich daní odtečou v naprosté tichosti do soukromých kapes ,nikdo neřeší. Proč také řešit problém státní kasy na její výdajové straně, když jednodušší je nakapsovat se na té příjmové, že? Jako v MHD, která zajistí soukromou firmu bohatou provizí a pro prosté cestující ( rozuměj : ty blbce, co jim to platí) zruší a zkrátí tratě. Aby ušetřila. To je, panečku, logika po česku. Nebo alespoň po pražsku, podle dopravního podniku. Tudíž  třeba my na sedmičce, krom jiného, například přijdeme o jednovozou patnáctku, která chudinka tak zatěžuje dopravní podnik, že ji  prostě musí zrušit. Z Letné se dá na metro totiž docela dobře doběhnout.....

neděle 12. února 2012

Devátý dotek

Dnešní nedělní čtení jsem zasvětila
                                                          Devátému doteku

Jde o četbu emočně náročnou, tudíž jsem ji nemohla vsunout někam mezi vaření večeře a opravy písemek, do nějaké těžce urvané chvilky. Kniha si vyžaduje – respektive já si na ni vyžaduji, klid, čas a prostor. Nu a mrazivý víkend podobné rekvizity nabízel a v podstatě sám si vyžádal mrazivý příběh. Respektive mrazivě vášnivý. Ponořila jsem se do vyprávění, které sice z blogu už znám, ale jeho zpracování mě znovu dostalo.  Nemohu napsat nic nového, vše už o této knize napsáno bylo. Snad jen odkaz na Kosmas na uživatelské recenze, které, myslím, dokázaly vystihnout vše. Tak pokud jste náhodou ještě nečetli, neváhejte. Opravdu je to něco, co s Vámi pohne...

sobota 11. února 2012

Diktatura

   Tak mám čím dál neodbytnější pocit, že je tu zpátky a v plné parádě. Jen to není diktatura proletariátu,ale peněz, hlouposti, arogance a násilí. Tedy skoro totéž, co tu bylo, jen ta ideologie není tolik akcentována. Nejsem rozhodně přívržencem minulého režimu, ba naopak. Rok 89 jsem dokonce vítala s mladickým nadšením a věřila tomu, že je to skutečná revoluceJ. Nu, v mládí člověk snadno uvěří různým nesmyslům.  Dnes s úžasem sleduji naši rádoby moderní realitu a cítím se jak někde ve skanzenu. Skanzenu morální bídyJ - to mi tak nějak naskočilo, je to asi z nějaké písně či odkudJ. Když zkusím takovou nenáročnou komparaci, velmi, ale velmi jednoduchou, tak dřív vás režim zničil za prosté tvrzení, že prezident je vůl!  Nechci polemizovat nad jeho pravdivostí, chci jen konstatovat, že je to hloupost. Dnes vás režim zlikviduje, když dlužíte stovkuL - co stovku- stačí nezaplatit poplatek za naši mizernou lékařskou péči, a díky exekuci jste rázem na mizině! Druhá hloupost. A nedovolali jste se tehdy, nedovoláte se ani dnes. Exekutoři a jim podobní jsou stejně nedotknutelní, jako byli dřív agilní soudruzi z uličních organizacíJ. Ideologickou diktaturu vystřídala diktatura ekonomická, v čele státu jsou stále nemorální, zkorumpovatelní kariéristé, kterým v žádném případě nejde o nějaké vize, nedej bože o stát či lidi v něm žijící. Jediná jejich vize je, vytřískat z toho pro sebe co nejvíc, dle hesla,po nás potopaL. Už od Mnichova jsme pod trvalým diktátem, respektive s hlavou pod vodou, s kratičkými okamžiky na nádechJ . Nyní bych ale řekla, že se už topíme. A záchranný kruh v nedohlednuL. Snad jen nějaká archa, ale i ta potřebuje stavitele. A ten je možná podplacený, aby nevyplulJ. U nás to totiž takto funguje...



pátek 10. února 2012

Semetrika

Naučila jsem se chodit do sauny. Ne, že bych dřív nechodila, ale vydala jsem se cestou pravidelnosti nejen ve stravováníJ, tudíž jsem nyní v sauně častějším hostem. Přistoupila jsem k saunování zodpovědně, nastudovala si správný postup a přijala za své myšlenku, že jde o očišťovací a relaxační proces.  Velmi příjemná očista ducha i těla, místo pro meditaci a odpočinekJ.
 Žel, zdá se, že pravidelnost přináší i trpké ovoce, neb abych docílila potřebného klidu a oddychu, budu zřejmě muset saunovací prostor změnit. I další hosté provozují pravidelné návštěvy a pro některé z nich jsem se bohužel stala známou figurkouL.
Potřebuji totiž klid. A ne všichni jsou ochotni ticho v sauně dodržovat. Tudíž jsem se stala semetrikou! L. Paradoxně zároveň ale i tou paní, co zjedná pořádekJ.
Semetrikou logicky pro ty řvouny, což jsou, pánové prominou, ale jen uřvaní chlapiL, a samospasitelnou paní pro ty, co trpí mlčky a neumí tlučhuby utnout. Ono to mnohdy neumím ani já, neb oni se nedají, a pak musím prchat. Špičkou v tomto oboru jsou dva pánové v letech, kteří si snad našli moje termíny, protože ať se snažím, jak se snažím, fikaně měním termíny, stejně na ně vždycky narazím. Jsou jak Pat a Mat, kteří prostě neumí šeptat. A kdo má ty kecy poslouchat. O jejich opravované chalupě, autu na leasing, levných nákupech v Německu či problémech s erekcí bych mohla napsat sociální román. Problém je v tom, že mě ani nikoho jiného to nezajímá, což je chasníkům zjevně jedno. Ke svým verbálním orgiím ještě přidávají narážky na mě, jako: „ pozor, teď musí být ticho“, čemuž se vzápětí hurónsky zasmějí.  A to ještě neví nic o mé profesi, to bych byla semetrikou na  druhouJ. Vím, mohla bych kontrovat lacinou narážkou na divadlo s malým kašpárkem, ale to by mě pak mohli utopit v bazénu, a nikdo by si toho nevšiml, jelikož by to dokonale zamaskovali svým řevemJ,kterému oni říkají rozhovorL.
Tudíž nastává slovní přestřelka, která končí tím, že moudřejší ustoupí a já jdu relaxovat jinam. Tam se mi zase dostane poděkování, že oni to také tak cítí, ale do konfliktu se jim nechce. No, mně také ne, ale když chci relaxovat v klidu, musím pro to něco udělat. I když nejlepší by asi bylo nahlásit Pata a Mata na recepci a do sauny jim zakázat přístup. Což patrně neprojde, tak budu muset ustoupit trvale a najít saunu jinou. Tišší. Nebo s tolerantnějším spoluosaunovníky.

čtvrtek 9. února 2012

e-čtečky

 

                        Čtečka versus kniha

Se zájmem sleduji diskusi na téma čtečka versus knihy. Určitý čas jsem byla zásadním odpůrcem čteček, nyní přichází doba, kdy o jejím pořízení uvažuji. Ne snad, že bych zavrhla klasické knihy, to v žádném případě, ale v určitých momentech si myslím, má čtečka svůj význam. Minimálně, když nechcete s sebou tahat tlustou bichli, vézt tramvají takový Pád titánů znamená rezignovat na vše ostatní, kabelkou počínaje a nákupem končeJ. A i tak se to rovná zátěži, kterou si pamatuji z dětství a branných cvičeníJ.  Teď bych si mohla přihřát polívčičku ohledně Třídní knížky do tramvaje, která je pro cestování ideální, ale to dnes kupodivu nechci dělat. I když, je dost dobře možné, že se i Třídní knížka dostane do nabídky, kterou lze stáhnout do čtečky. Alespoň to říká pan nakladatel, který se také čtečkami zaobírá, má je ve své nabídce a některé knihy už tudy i distribuuje. Nu, uvidíme, zatím se vrátím ke své původní úvaze, zda kniha či čtečka. Nedávno jsem na to téma poslouchala i rozhlasový pořad, kde to vyznělo asi padesát na padesát. Objevili se i radikální odpůrci či fanatičtí vyznavači, jako ostatně vždycky. Ale většina respondentů tvrdila, že nedá dopustit na klasickou knihu, fascinují je krásné knihovny plné nádherně vázaných knih (to mě ostatně takéJ), stejně jako jsou okouzleni vůní knihy a nezaměnitelným šumem listováníJ.  Ovšem z praktického hlediska, na cestování či třeba povalování u moře, je technika k nezaplacení.  Takže ve finále mohu říct, že šlo o remízu.


   Ovšem jako autorka mohu říci, že vzít do ruky svou právě vytištěnou knihu, je něco, co sebelepší čtečka nedokáže. Takže v mém osobním hodnocení ty klasické knihy pořád převládajíJ.
         A jak to máte Vy?:-)





                                x