středa 30. června 2010

Vysvědčení

   A je to tady. Slavnostně nastrojení prvňáčci s květinou a otrhaní pubescenti s deskami na výzo se řítí na devátou ke škole, aby z ní po půl hodině byli vypuštěni do dvou měsíců bezbřehé svobody. Učitelky dneska na ulici bezpečně rozeznáte podle květinové výzdoby a policisté zvýšili svou aktivitu u přechodů pro chodce.

   I jako dítě jsem vnímala konec roku jako slavnostní událost. Nastrojená jsem si s kytkou v ruce kráčela pro vysvědčení. Dneska už to tak asi není. Přijdou do školy jako trhani. Čím déle učím, tím více pozoruji, že děti chtějí pořád hezké známky. Na tom jistě není nic špatného, naopak. Ovšem dnes chtějí ty dobré známky zadarmo. Za málo práce, respektive za nic. Ale to jistě není předmětem dnešního zamyšlení. Spíš jsem chtěla jen tak rezignovaně konstatovat, že opět většina (a ty výjimky jsem hlasitě pochválila) dorazila pro vysvědčení v otrhaných džínách a rozšmajdaných botách. A ti, kdo neuspěli podle představ rodičů, hned na místě podávali stížnosti na tu nespravedlivou známku. Chudák dítě pak musí podstoupit maraton přezkušování a prázdniny jsou v tahu. Jako by se ho někdy někdo v budoucnu vyptával, zda měl v pubertě z té matematiky dvojku nebo trojku?! A ani květiny dnes nepřevažovaly. Ne snad, že by to byla jejich povinnost, ale bývalo to dobrým mravem. Dnes se to neslo ve znamení čokolád a bonboniér ( snad v marné naději, že když má učitelka nervy obalené tukem, je pak vlídnější:-))

Zbytek jen fotodokumentací. Jsem ráda, že je to za námi…


úterý 29. června 2010

Co rok dal a vzal

Je obecně ustáleným zvykem rekapitulovat, omámen šampaňským, po bujaré silvestrovské noci. My, co máme ten rok hozený jinak, většinou rekapitulujeme koncem června. Něco se končí a něco nového se začíná… Pravda, i koncem června může být člověk omámený šampaňským, ale většinou jsme omámeni očekávaným volnem. Je ho víc než třeba. Pravda, než se člověk vzpamatuje, trochu se uklidní, je tady srpen a s ním spojený stres, že už se to zase blíží:-). Ale to je zatím budoucnost a všechno vypukne až zítra. Červen, stejně jako leden, patří ve škole k měsícům nejtěžším. Ovšem oba už máme letos za sebou a můžeme se těšit na ty dva nejdelší v roce. Během letošního školního roku jsem (snad úspěšně) vypravila do světa svoje třetí maturanty a druhou knížku. Jsou venku, a jak se jim povede, už teď záleží jen na nich. V obou případech doufám v samá pozitiva. Zítra vypustíme ten zbytek, a nastane chvilka úlevného vydechnutí. Mám ráda toto období, prázdniny už jsou ve vzduchu, klid a pohoda, a přesto ještě neubíhají. Počasí se také snaží, tak hurá létu vstříc....:-)





pondělí 28. června 2010

Čas malin nezralých a školních výletů

   Loni jsem na výlet s dětmi nejela. Nechtěly do lesa, prý tam není signál:-)
 Letos jsem měla maturanty, a ti opustili školu již v květnu. A na výlety už dávno jezdí sami.
Malé děti jsou na jazykovém pobytu v Mnichově. Školní výlet mě tedy i tento rok minul. Jsem trochu ráda, protože to jste vždycky ne jednou, ale oběma nohama skoro v kriminále. Trochu mi to chybí, protože pořád ještě jezdím ráda. Snad za rok:-) Některé kolegyně odjely, my zbývající tady bloudíme opuštěnou školou a hlídáme těch pár jedinců, kteří nejeli vůbec nikam. A tak mě napadlo vyhledat staré fotky z výletů, protože některá místa nenavštívíte jinak, než se školou. Ať už jsou to hrady a zámky s nezapomenutelnými bačkorami na nohou, či muzea a skanzeny, kam sice děti víceméně naháníme (kdo by také v pubertě chtěl do muzea), ale oni na to pak rádi vzpomínají. Pravda, dnes letí akční výlety, voda, rafting, horolezectví, ale toho se s přibývajícím věkem spíše varuji. Byla jsem s dětmi u moře, slézala Prachovské skály, sjížděla Sázavu, jezdila na koních. Nic se nám nestalo, zaplať pán bůh. Ale stát se může, stárnu, fantazie a zkušenost pracuje, a tak se zase pokorně vracím k těm hradům a zámkům a muzeím. Ale i ta stojí za to.









neděle 27. června 2010

Letní čtení

  V rámci své rubriky Nedělní čtení jsem si dnes vytáhla, co všechno jsem tady prezentovala. A protože léto bývá ve znamení knížek, určitě bude široký prostor pro nové knihy a čtenářské zážitky. Možná by se i naskýtala anketní otázka, co čtete v létě? Ale abych neodbočila od tématu. Měla jsem tady vybraných šest knih, nejvíc mě asi oslovila Zatím dobrý…o bratrech Mašínových. Přečetla jsem ji v podstatě na jeden zátah, mnohé mi to ozřejmilo, přesto pořád na jejich útěk nemám jednoznačný názor. Ale za přečtení to stojí, zcela jistě. Pana Klímu jsem pořád nedočetla, je to zajímavé, ale vždycky to odložím kvůli něčemu jinému, takže jeho čas ještě přijde. Mikeš byl jen dekorace k aktuální situaci, mám ho ráda jako dětskou literaturu, ale zatím se k němu nevracím. Matka z cukru a oceli je letní nenáročné čtení, jako dělané k vodě. A Duben v Paříži, na ten jsem skoro zapomněla, ten mě také dostal. Krásný příběh ze špatné doby. A jelikož happy end se nekonal, působí opravdu reálně. Zajímavé čtení. I pro letní dobu vhodné. Stejně jako Všichni musí zemřít, léto bez detektivky prostě není celé:-) K mým letním favoritům už léta patří Barbara Erskinová, na jejíž novou knihu už napjatě čekám. A samozřejmě nesmím zapomenout přihřát si svoji polívčičku, i Jan Heřman či Odnikud nikam by se rádi dostali do žebříčku v létě čtených knih:-)
A skončit dneska mohu tím, čím jsem vlastně začala. Co čtete v létě Vy?:-)


sobota 26. června 2010

Úsporný letní provoz

   Ulice zejí prázdnotou. Alespoň na Letné ano. Zdá se, že všichni hromadně prchli za letními radovánkami. I ve škole máme sotva polovinu dětí. Fungujeme sice až do konce června, ale už od půli měsíce se řady dětí viditelně tenčí. Jistě, vždyť se už nic nedělá. To je argument těch, co odjeli. Jen ať pěkně chodí, kdo na to má pořád brát dovolenou, soptí ti druzí. Ač si možná protiřečím, jsem spíše zastáncem té druhé teorie. Pravda, žádné zásadní vzdělání se ve škole již neděje. Ale nastává třeba fáze úklidu třídy, kterou devastovali celý rok všichni společně., Uklízet ji musí jen těch několik poctivců, co spořádaně chodí i v posledních červnových dnech. Jede se na výlet. Je s tím vždycky poměrně hodně práce, a jako třešnička na dortu přichází (a to tak že pravidelně) vždycky nějaká redukce počtu účastníků. Jako by nikomu nedocházelo, že se někde musí zamluvit určitý počet míst a zaplatit nějaká záloha. A když nakonec jede místo dvaceti dětí deset, protože ti ostatní narychlo odlétají na skvělé last dovolené, zaplatí to zase jen těch deset poctivců. Ač je to k nevíře:-), provozovatele, kde máte výlet zamluvený, tyto zásadní argumenty většinou moc nezajímají. A stejně tak už nefunguje řada obchodů a institucí, najely na letní úsporný provoz. MHD nasadila prázdninové jízdní řády, kdy interval mezi jednotlivými spoji rovná se intervalu sobího spřežení, a jede pro jistotu jen jeden vagón. A pokud je zpola obsazen bezdomovci, jistě si dovedete představit ten aromatický zážitek letního putování Prahou. Že dorazí nějací turisté, kteří by určitě využili plné spoje, dopravní podnik už léta nezajímá. Naopak, život jim zpestří tolika objížďkami a změnami, že výlet do Prahy rovná se rázem napínavému dobrodružství.
  Ale za ten klid a ticho ve městě to stojí. Pravda, většinou nic nezařídíte ani neseženete, ale dá se pohodlně jezdit, dobře parkovat a spát při otevřením okně. Všichni prostě mají prázdniny. Jen nám, učitelům, je pořád někdo vyčítá.-(
Hezké léto všem:-)

pátek 25. června 2010

Mobilománie

   Fenomén mobilní komunikace už dávno trvale pronikl do školních lavic. Nejen, že se postavení ve školním kolektivu upevňuje pomocí lepší a dražší značky či prestižnějšího operátora, ale telefony se stávají i postrachem kantorů. Vždyť neví dne ani hodiny, kdy se jejich projev objeví třeba na you tube a stane se předmětem všeobecného pobavení. Pryč jsou doby, kdy vrcholem zneužívání rozvíjející se mobilní techniky byla poznámka v žákovské knížce: „Celou hodinu vykřikuje do kalkulačky Pegas a tváří se, že telefonuje.“

Dnešní generace už značku Paegas rozhodně nezná:-)
   Vůbec, díky mobilní technice je vztah školního dítka a jeho pedagoga posunut do jiných dimenzí. Často kantorovi ve večerních hodinách zabliká na display zpráva, co že to mají za domácí úkol na zítřejší první hodinu? Proč pátrat ve svých nedokonalých zápiscích, když se lze zeptat přímo u zdroje. Telefonem se omlouvá nepřítomnost na výuce stejně jako kázeňské problémy.
 Také zprávy ze všech mimoškolních akcí se k rodičovské veřejnosti dostávají mnohem rychleji než by si mnohdy kantoři přáli. Na školním výletě s primou, když učitelka uvolněně přepočítává děti na venkovském nádraží, najednou zazní telefon. Maminka jedné žákyně, copak se asi děje?
„Dobrý den paní učitelko. Víte, že vám několik dětí chybí?“
„Prosím?“
„Volala mi dcera, že zůstali ve vlaku a neví, co mají dělat!?“
„Jak zůstali ve vlaku?“ Ruka s telefonem se najednou nekontrolovatelně třese a hlas vystupuje do hysterických výšek.
„Vy ani nevíte, že vám někdo chybí?“ I druhá strana má podobný náběh do afektu.
„Počkejte, já vám zavolám zpátky. Každopádně vám děkuji za informaci!“
„Jedna, dva, tři………..kruci, tebe už jsem počítala. Jedna, dva, tři……..“ chvějící se ruka nedokáže skrýt nervozitu. „Chybí někdo, děti?“
„Asi Marie, Petra a Magdaléna. A ještě tu není Tereza….“ vypočítávají děti nevzrušeně.
No nazdar, to tedy zavání pořádným malérem. Co teď. Kde je nějaký nádražák?
První příslušník modré armády už delší dobu pozoroval vzrušený dialog mezi učitelkou a dětmi, a hned se aktivně zapojil do hovoru: „Takovou kantorku bych hnal před soud. Neumí se postarat o děti, jestlipak u vás vědí, komu svěřují svoje děti?“
Neschopna jediného slova obrany se paralyzovaná vychovatelka odebrala do kanceláře, nechávaje za sebou pochichtávající se třídu a řvoucího koloťuka. Naštěstí další železničář byl ochota sama, zavolal na další stanici, kde děti vyzvedli, posadili na zpětný vlak, aby si je vystresovaná pedagožka po hodině plné strachu znovu přepočítala na nádražíčku, odkud jim mezi tím samozřejmě všechno ostatní ujelo.
Vydali se tedy, za hlasitého reptání těch, co museli na zbloudilce čekat, polními cestičkami pěšky, přičemž učitelka v průměru každou třetí minutu skupinku přepočítávala. Mobilními telefony postupně uklidnili rodiče, a do tábora nahlásili pozdní příchod. Výlet i zpáteční cesta již proběhly bez zádrhelů.
Kdoví, jak by se celá historka odvíjela, nebýt mobilních telefonů.

čtvrtek 24. června 2010

Garden party...

   ...bývalo politicky nevhodné označení přátelského posezení. Musela to být zahradní slavnost úplně stejně,jako Rangers museli být Plavci:-) Jenže díky Havlově hře ani zahradní slavnost najednou nebylo politicky korektní slovo. Kdo by si byl ale pomyslel, že dávná absurdní hra bude tak aktuální i po tolika letech? Často se cítím jako onen Hugo Pludek, který se na zahradní slavnosti musí dorozumívat jazykem, kterému v podstatě nikdo nerozumí. Tak je tomu i na naší školní zahradě. Všichni už jsou duchem (mnozí i tělem) na prázdninách. Pobyt na školním pozemku je vnímám trochu jako masochismus, přesto vyžadovaný. Děti, co jsou osudem určeny za organizátory, se skřípěním zubů staví gril a chystají prostor pro hry, které nikdo nebude hrát. Z pozvaných hostí se nikdo nedostaví. Pár jedinců z nižších ročníků tu odhodlaně konzumuje nedopečené párky, přičemž hlavním cílem jejich návštěvy je proboxovat se k basketbalovému koši. A mezi tím proplouvá několik odolných pedagogů a s křečovitým úsměvem na rtu hovoří degenerovaným, formálním, bezobsažným jazykem, jak se od nich očekává.Taková situace se na našem školním pozemku odehrává rok co rok. Letos to bylo zpestřeno příkazem, že se musíme dostavit! Ach, ty konotace:-)
    Protože člověk se někdy i chybami učí, sami sobě si – pozvali jsme si milé osobní hosty a poseděli. Jak počasí i roční doba žádá. I dobrá nálada se dostavila. Kocour nebyl doma, myši měly pré. Prostě zahradní slavnost jak má být:-)

středa 23. června 2010

Konec června

„Co s ní uděláme?“ syčí kolegyně s nosem zabořeným do učitelského zápisníku. „Je zralá na propadnutí, ovšem její otec si to nemyslí.“
   Zmíněné žákyni rozhodně nepřipadá rozumné, že se její rodič hodlá bít za její další setrvání na našem vzdělávacím ústavu. Už dlouho by si přála dělat něco jiného. Určitě si to myslela i její třídní učitelka, protože když se jí ptala na budoucnost, viděla v jejích očích skepsi. Dělala, že se jí to netýká.
   Děti dost často předstírají slepotu, hluchotu a okázalý nezájem. Je to tak pohodlnější a bezpečnější. Dospělí jsou falešní jak pěťák.
   „Slyšíte? Co s ní tedy bude?“ rozčileně se mračí češtinářka.
Třídní slyší, ale nedbá.
Nutnost potřebných mimikrů. Bez nich nelze v džungli českého školství přežít.
Jinak by nejspíš musela dívku dávno vyhodit. A s ní jejího otce. A její učitelku češtiny.
    „Tak to je teda drzost! Její otec žádá o přezkoušení. Ježíši. Mě snad ranní mrtvice.“
Některá přání zůstanou bohužel nevyslyšena.
   Třídní učitelka si přeje, aby už konečně zazvonilo a kolegyně dala jednou provždy pokoj.
„Pane bože, to je ale kretén,“ kvílí češtinářka zoufale nad známkami a hned zatepla utíká za ředitelkou podělit se s ní o své pocity.
   Třídní potají doufá, že otce to přestane bavit a své dceři vyhoví v touze přestoupit na jinou školu.
Jinak bude muset tyto žabomyší spory řešit i příští rok a na to fakt nemá náladu….
    A tak podobně a nebo úplně obráceně lze popsat konec června ve školách. A ono klasické ze Škola, základ života:  "Už si to opravil úplně ze všeho, jen u vás má tu špatnou známku…" to samozřejmě platí ne na sto,ale na dvě stě procent…Konec června, ač měsíc je to krásný, ve škole (nebo alespoň ve sborovně) patří k nejhorším. Ale člověk rezignuje, a tak nakonec nezbývá, než suše konstatovat: „Učí se dobře, to nemohu říct…..“
  I když jsou i jiné citace z této hry.Trefnější:-)….

úterý 22. června 2010

Perfect days

Hlavní hrdinka Barbs Mashallová má téměř všechno: exkluzivní byt, talk show v televizi, vlastní salón, přátele. - a teď by chtěla ještě něco: dítě - ale s kým, že? Zásadní problém, který dnes řeší mnohá úspěšná žena, se tady řeší uprostřed komedie. Ačkoliv má Barbs neschopného manžela, nesnesitelnou matku, prudérní kamarádku a její nejlepší kamarád je homosexuální kadeřník, nakonec všechno dopadne vážně dobře.
A to vše ve skvělém podání Zuzany Bydžovské, Pavla Lišky, Mileny Steinmasslové,Jorgy Kotrbové , Martina Zbrožka (a jeho miminka, které v závěru sehrálo partii vytouženého potomka:-) a Josefa Poláška. Prostě herecký koncert pod taktovkou Alice Nellis. Divadlo narvané a trochu chyběla klimatizace, ale zážitek to nikterak nepoškodilo. Žel, šlo o derniéru, takže doporučit už nemohu, ale stálo to za to. Pěkné předprázdninové divadlo.


neděle 20. června 2010

Zatím dobrý


je kniha, kterou jsem  vyndala pro nedělní čtení. Příběh bratří Mašínů je rozepsán na skoro osmi stech stranách, takže mi chvíli vydrží. Je to napínavé čtení, a protože jsem se kdysi s jedním z protagonistů setkala osobně, zajímá mě, jak to Jan Novák pojal. Je to příběh dodnes budící emoce, ale moc zajímavě napsané. K tomu je dnes Den otců, což málokdo ví. Já vlastně také ne, ale můj kalendář se asi nemýlí. Stojí to tam hned vedle informace, že je dnešek také světový den uprchlíků. Nu, někdy bych také nejradši někam uprchla. Ale jelikož : "zatím dobrý", útěk se odkládá:-) A jdeme radši slavit den otců.

  

sobota 19. června 2010

Píšu...

Chce se mi psát. To je jasná známka blížících se prázdnin. Chystám se celou sobotu propsat. Trochu jsem se bála, aby překlepem nevzniklo prospat, což by se mi také líbilo a jsem toho schopná. Ale dnes je to propsat. Mám chuť a slinu. A materiál. Jednak svůj, hodně od Markéty Wlčice, a dokonce i děti mi dohodily svoje pradědečky a prababičky. Tak hurá do toho. Počasí jako stvořené pro den nad klávesnicí:-) Pravda, trochu mě straší hromada písemek, ale opravovat už nemám sílu. Odsouvám na pondělí. Dnes chci pracovat jinak. Budu psát. Těším se:-)


pátek 18. června 2010

Květy zla

…je známá sbírka básní francouzského spisovatele Charlese Baudelaira. Mám ty verše vcelku ráda, dnes mi ovšem jejich název poslouží k mapování všední reality pražských dní. Máme před budovou školy asi tři trsy krásných růží. Dnes po vyučování tam panoval klasický chaos, děti, rodiče, učitelé, uklízečka, školník…prostě typické páteční odpoledne. Moji terciáni odjíždějí v úterý na jazykový pobyt do Mnichova, dovybírají se poslední peníze. Zároveň probíhá burza učebnic, starší ročníky prodávají své učebnice mladším. Poslední hodinu jsem měla občanskou výchovu v sekundě, mimo jiné jsme se dnes zabývali rasismem, lidskými právy a dalšími módními věcmi. Celkem interaktivní bouřlivá diskuse. Poté řešíme s paní hospodářkou agendu, když tu si kdosi všimne, že nám někdo trhá růže. S pozvednutým obočím se podivujeme, že někteří rodiče neznají míru. Když ovšem zaostříme, dochází nám, že tak tmavé děti ve škole nemáme. Zbystříme. Vzápětí vběhne do kanceláře jedna z mých terciánek, že nemá tašku. A muž s růží v ruce zrychluje. Tady něco nehraje. Rychle ven, jenže chlap s ženskou, které jsme si nevšimli, už jsou na druhém konci ulice. Akční tělocvikářka nasadí brutální tempo a jala se je stíhat. Samozřejmě, marně. Ztratili se jí v sídlišti. Cestou zpět v křoví narazila na vysypané učebnice, které dívka dnes zakoupila. Tři tisíce na Mnichov ovšem byly nenávratně pryč. Takže nám dnes za bílého dne okradli studentku. Dva Romové z Proseka. Drze se vetřeli mezi rodiče a popadli první batoh, který se jim namanul. Policie ani nepřijela, prý nemůžou vyjíždět ke každé prkotině. Zbyla mi tam zdrcená tělocvikářka, která jejich potetovaná těla viděla z největší blízkosti, a plačící dívka. Přijela její maminka a nakonec jsme se shodly na tom, že je dobře, že se nestalo nic horšího. To ano, ale…
  Pro ty holky to byla ve své podstatě další hodina občanské výchovy. Taková reálnější. Připravila je na život. A já, se svými řečmi o toleranci k menšinám, o poctivosti a dalšími podobnými frázemi, které mi přikazují osnovy, mohu jen splakat nad výdělkem. Zažili jsme prostě dnes občanskou výchovu v praxi:-(

  

Všechny Zachariášovy ženy


aneb naši spřátelení psíci:-)





 

čtvrtek 17. června 2010

Večírek

   Jsou dny, kdy dumám, co zajímavého by se hodilo na blog. Těžko něco vybrat. A pak se sejde tolik událostí, že je nutno sestavit pořadník. A i z toho důvodu píši o pátečním večírku až dnes. Ne snad, že bych každý večírek musela evidovat, ale tady šlo o večírek maturitní. Jednou už jsem tady o svých maturantech psala pod názvem definitivní konec. Ale jak známo, všechno je jinak, a i proto definitivní konec vlastně nastal až v pátek, kdy jsme se sešli na maturitním večírku. Je to událost radostná i nostalgická, takové klasické dva v jednom. Atmosféra je uvolněná, stresy pominuly, takže se mohlo vesele klábosit, popíjet a vzpomínat. Šla jsem jen na skok a zůstala „na ježka.“ Pro ty, co neznají termín na ježka: jde o stav, kdy už jste obtesáni zvednutými židlemi, všichni slušní hosté již odešli a znavený personál postává u dveří a významně (často i vztekle) kouká na hodinky. I tento pátek to tak dopadlo (až na ten vzteklý personál- ti byli naopak velmi milí) a z toho celkem jasně vyplývá, že večírek se vydařil. A teď už jsou před námi jen abiturientské srazy po pěti, deseti,patnácti…..letech.
  Vybavila jsem si svůj vlastní maturitní večírek. Kde bych si tenkrát pomyslela na setkání po X letech. Kdo by se s takovými babkami a dědky scházel? A jak se teď rádi s holkama a klukama vídáme. Jen doma vždycky vzbudí smích, když řeknu, že přišli skoro všichni kluci i holky:-)

středa 16. června 2010

Mág:-)

   Státní maturita asi opravdu bude. Sice pan Nečas se k ní staví odmítavě, ale zasvěcení tvrdí, že to záleží na mágovi. Docela mě to zaskočilo. V českém školství se, pravda, čaruje všelijak, ale že by skutečně oficiálně nějaký mág rozhodoval o vzdělanosti naší mládeže? Tak, u nás je sice možné všechno, ale dostalo se mi vysvětlení, že MAG je maturitní generálka. A ta, pokud proběhne úspěšně, státní maturity po mnoha letech budou. A my musíme být připraveni, tudíž vystudováni. Studium pro zadavatele státní maturity je ryze moderní, tedy on line. Proklikávám se tedy k poznatkům a kontrolovatelným vědomostem, které pak tutor posvětí jakýmsi certifikátem. No, abych byla upřímná, je to snůška blábolů a je trapné, že po tolika letech pedagogické praxe něco podobného musím absolvovat. Ale doba si žádá papír, respektive certifikát, na vše a tudíž jsem nyní účastníkem on line vzdělávání zadavatelů maturit. Nabízí se zajímavé srovnání s dobou minulou. Tehdy na vše byla nutná „bumážka“, dnes je to certifikát. Nu, některé věci se prostě nemění. Tak tady klikám na infantilní otázky, čímž se dostávám na vyšší level své pedagogické práce:-( A jestli nakonec Nečas toho Mága zlomí a maturity nebudou, asi vyzvu skutečného mága, aby s tím něco udělal. A bílá magie to asi nebude.:-)

úterý 15. června 2010

Zdá se, že je lépe a radostněji

Zachariáš byl ve škole, aby mu nebylo smutno. A zdá se, že je lépe a radostněji:-)

Umění nemožného

   Tak nějak bych charakterizovala umění napsat grant. Pokouším se o to – nikoliv dobrovolně- každý rok a je to vždycky práce jak na kostele. Navíc jde o práci nevyzpytatelnou, nikdy nevíte, která kolonka se změní, která hraje prim a jak moc se máte pouštět do detailů. O věcech přidružených, jako je lobbing či dokonce známosti nechci vůbec spekulovat. Prostě napsat grant je tak trochu magie, jejíž ingredience se pravidelně mění, snad i proto, aby tady kouzelníků na poli vzdělávání nebylo příliš mnoha. Proto jsem se v Karlíně v pedagogicko- psychologické poradně zúčastnila workshopu, jak takový grant co nejlépe napsat. Jde o to, že všechno souvisí se vším a nebudu-li podobné seance navštěvovat, už vůbec nemám šanci něčeho docílit. Šla jsem se tedy školit a jsem tak proškolená, že mi z toho jde hlava šejdrem. Pokud by snad někdo dokázal obsáhnout všechny podmínky, musel by být génius. Nebo grantový zaměstnanec na plný úvazek. Mým úkolem ovšem bude vytvořit grantový elaborát jako vedlejší produkt při své běžné práci. No, jsem na to zvědavá. Zejména proto, že základní nabídka pro letošní rok zní víc práce a míň peněz. A to ještě nikdo neví, co bude, až se změní primátor. Jako zpestření celého semináře jsme měli přednášku o netholismu. Zajímavou. Pro ty, koho trochu mate ten název, jde o závislost na internetu a miniaturní technice – tedy hlavně na mobilu. Myslela jsem si, že o tom vím dost, ale docela jsem zírala, jak moc podobná závislost je mezi dětmi rozšířená a jaké s sebou nese důsledky. Někdy mě také napadá, zda podobná závislost nehrozí i mně, ale vzhledem k definici netholismu patrně ne. Ale vzápětí po vyslechnutí bych snad dětem preventivně počítač zakázala, stejně jako mobilní telefon a další podobné nezbytnosti. Zbytek přednášky byl věnován integrovaným dětem a jejich asistentům. A tak musíme mít nově povolení na povolení zažádat o asistenta, a když ho dostaneme, ještě není jisté, že ho někdo zaplatí. A celé to martyrium se musí opakovat dvakrát za rok. O peníze se tak složitě žádá na začátku října a většina škol je ještě nemá. Dojdou tak kolem dvacátého června. Možná. Ministerstvo školství zjevně netuší, kdy probíhá školní rok. Jak říkala moje babička, stokrát nic umoří i vola. Prostě chtít dneska něco smysluplného dělat je umění nemožného

pondělí 14. června 2010

Setkání s prezidentem

Neděle je den jako stvořený pro kulturní zážitky a jeden takový se mi včera naskytl. Pravda, neplánovaný, o to zajímavější. Dostalo se mi totiž takového nečekaného pozvání na premiéru do Ypsilonky. Šlo o hru TGM mezi minulostí a dneškem, tedy hru s historickým podtextem. Ypsilonku mám ráda a dlouho jsem tam nebyla. Chvíli jsme poseděli v kavárně, kam se postupně scházeli všichni herečtí představitelé i premiéroví hosté. Tudíž jsme se ocitli u stolečku s Jiřím Suchým a jeho mladičkou manželkou.
  Představení začínalo o půl osmé a ještě před začátkem se ukázalo, že sedět v první řadě nemusí být vždycky výhra. Klimatizace tam funěla tak intenzivně, že se člověk za chvíli klepal zimou. Naštěstí přišla uvaděčka a chtěla nás přesunout ještě blíž k centru jeviště. Tak jsme se vzepřeli, a že chceme sedět trochu dál. Tím pádem jsme se dostali do řady třetí, znovu vedle pana Suchého. A z druhé strany seděl premiér s manželkou.Byli jsme tedy na premiéře s premiérem.:-) Ochranka nad námi bděla celé dlouhé představení (dlouhé asi do deseti, ale uteklo to ruk cuk, člověk si ani nevšiml, jak ten čas letí, což je pro divadlo vždy dobrá vizitka). Samozřejmě tam byly i jiné známé tváře, třeba pan Lukeš z televizní Katovny, který se velmi uvolněně bavil v řadě před námi. A musím konstatovat, že my se bavili také, i když pro mě tam bohužel nic nového a objevného nebylo. Masaryka úplně stejným způsobem učím a tak jsem měla chvílemi pocit, že jde o didaktické představení. Ovšem z dialogů náhodně pochycených o přestávce jsem pochopila, že pro ostatní jde o věci objevné a zcela zásadně nové. Takže jsem se vlastně stala obětí svého povolání, ale zase na druhou stranu by bylo hodně smutné, kdybych tyto věci nevěděla. Tak jsem přestala doufat, že se dozvím něco nového a užívala si ypsilonského herectví. Jan Schmid, který příběh režíroval, vsadil na hravost a dynamiku a vyplatilo se. Divadlo opravdu bavilo, na hercích bylo vidět, že hrají s nadšením a radostí. Muži ve zdejším souboru převážně zůstávají, ženy pan režisér důsledně omlazuje (tedy až na manželku paní Synkovou, která zůstává- ale zase nutno konstatovat, že ona je fakt výborná. A pak, těžko by její výměnu asi doma obhajoval:-) Hra byla prostě oslavou Masaryka, kontroverzím se vyhýbala a lehce adorovala prezidenta Osvoboditele. I my, co nepatříme do jeho fan klubu, jsme se bavili. Takže skvělé divadlo ( historii nechme stranou, na tu máme akademiky) a budete-li mít možnost navštívit Ypsilonku, neváhejte.

neděle 13. června 2010

Vltava



Ne, nekoupu se v horkém červnovém dni ve Vltavě, jak by se možná na první pohled mohlo zdát:-)
Podobné atrtibuty se nám teď pohupují na řece mezi labutěmi a plastovými (i jinými) odpadky. Ocitla jsem se totiž dnes po dlouhé době na nábřeží a šla podél Vltavy. Bez brýlí mě v první chvíli tento pohled vyděsil, vskutku jsem viděla na dálku živého člověka. Až moje dioptrie mi vysvětlily, že se jedná o umění. Konkrétně  mladé umění, které nám obzvláštňuje pohled na řeku. Krom této půvabné dámy tam trčí z vody topící se nohy a pluje potopený domeček. Víc exponátů jsem nestihla, neb buď byly mimo moje zorné pole nebo se ztrácely v již zmiňovaných odpadcích. Nemají to vodní živočichové uprostřed Prahy jednoduché. Člověk je ovšem tvor odolný, neb mnoho lidí se doopravdy v řece koupalo. My jen nakrmili labutě a pokračovali směrem na Vyšehrad. Aniž bychom předem tušili, že u Vltavy ještě stihneme výstavku:-)

...

sobota 12. června 2010

Muzejní noc

.....patří k mým oblíbeným akcím, i když…
    Pamatuji si blahé paměti na její první ročník, kdy jsem s velkým nadšením pronikala do prostor, kam se běžně nepodívám. Noc tomu zajímavému putování dodávala zvláštní atmosféru a muzejní noc ve mně zanechala hlubokou stopu. O rok později se situace opakovala, přestože lidí přibylo. A jelikož jich přibývá takřka geometrickou řadou, stává se z muzejní noci masová záležitost a ty já tedy moc nemusím. Když mě během jedné akce smýkal proud kultury chtivých lidí do přecpaného autobusu, který měl lidi v sardinkové podobě přemístit k jiné přecpané lokalitě, s lítostí jsem dala této zajímavé akci sbohem. Nicméně ji vždycky pozorně sleduji, zajímá mě, která muzea se zapojují, co je tam možné vidět. Jenže přímá úměra praví, že čím atraktivnější expozice tím větší davová tlačenice. Letos by mě asi lákalo Muzeum Policie, kde byly avizovány zajímavé akce s hasiči a kriminalisty, ale harcovat se přes půl Prahy a stát tam v davu nadšenců na jedné noze a ještě ne svojí, mě odradilo. Nicméně jsem neodolala a zkusila alespoň Zemědělské muzeum. To mám u nosu, a když propadnu depresi z narvaného prostoru, mohu se snadno proboxovat domů. Vzhledem k tomu, že opravdu nejsem žádný zemědělec a do polních a jím podobným pracím se rozhodně aktivně nezapojují (moje okolí jistě potvrdí) je návštěva Zemědělského muzea docela paradoxem. Ale na Letné nic jiného není, protože Technické je už léta zavřené. A ejhle, Zemědělské bylo docela zajímavé, i když někdy žasnu, co všechno může být muzejní atrakcí. Oveček stojících v miniaturní ohrádce a obklopené davem lidí, mi tedy bylo docela líto. Traktory mě zase, pravda moc nezaujaly, ale zase tam probíhala ochutnávka moravských vín a to je moje oblíbená atrakce. A samozřejmě jsem si nějaké výdobytky přinesla domů. Leitmotivem muzea byl knedlík a víno, přičemž knedlíkovou ochutnávku jsem vynechala. Výborná byla dřevěná sekce, tedy přesněji řečeno část výstavy věnovaná dřevu. To mě nadchlo úplně stejně, jako pobavilo, že za atrakci zde bylo nabízeno i opékání buřtů. Jo, uprostřed Prahy lze udělat atrakci takřka z čehokoliv.
Kolem muzea jezdila autobusová linka, a jelikož jsem překvapivě narazila na poloprázdný autobus, dostala jsem se ještě do Muzea MHD a Muzea populární hudby. Ovšem s přibývajícím večerem houstl dav a tak bylo načase zamířit do domácího klidu. Aktivně jsem tedy prožila spíš muzejní večer než noc, ale překvapivě šlo o zážitek zajímavý a inspirativní....


pátek 11. června 2010

Růže pro Smoljaka

Když jsem se tady v lednu rozplývala nad růží od Svěráka, ani ve snu by mě nenapadlo, že brzy budu mít důvod psát o růži pro Smoljaka:-(
    Dnešní tropický den mě znovu zavedl na přednášku do ústavu pro studium totalitních režimů. V příjemně chlazené přednáškové síni probíhala celkem zajímavá diskuse, ostatně jako vždy. Cestou na tramvaj mi pak došlo, že jsme vlastně na Žižkově a je tudíž reálná šance dojít se rozloučit s panem Smoljakem. Stánek s květinami jako by naše rozhodnutí posvětil, a proto jsem se s růží v ruce ocitla před Žižkovským divadlem. Že podobně laděných lidí bylo mnoho, dotvrzuji níže na fotkách. Nechodím na pohřby celebrit a většinou se mě nijak citově nedotýkají. Dnešek byl ovšem výjimkou. Samotnou mě překvapilo, jak moc jsem dojatá. Poseděli jsme v divadle, kam přicházeli další a další lidé s květinami a svíčkami. Chodili mladí i staří, ženy i muži, studenti i pracující. Přišla mladá rodinka s dítětem stejně jako potetovaný zálesák, v jehož rukou pugét smutečních růží působil skoro nečekaně.
 Ze záznamu zněly ukázky z cimrmanovských her a písně Jiřího Suchého. A když znělo notoricky známé: „Jó, to jsem ještě žil“ brečeli snad všichni. Museli jsme smutek spláchnout malým pivkem. A nebylo by to divadlo Járy Cimrmana, aby nás nerozesmálo. Nad výčepem je nápis z jedné jeho hry: teplé pivo je horší než studená Němka. A tak mě napadlo, jak by se to vyjímalo u nás v německé škole – no, to je trochu černý humor, ale zbavil mě trvalého rozlítostnění. Nad kondolenční knihou jsme se vystřídali s panem Smyczkem, který je bohužel také hodně nemocný. Život je někdy smutný. A odchodem pana Smoljaka bude o dost smutnější. Jeho chytrý humor nám bude chybět. Ale díky za to, že byl...


čtvrtek 10. června 2010

U lékaře

Jsou dva typy pejskařů. Jedni, kteří dovolují, aby jejich pes spal s nimi v posteli, a druzí, kteří to ještě nepřiznali.:-)Tento prastarý vtip mi vytanul na mysli, když jsme se dneska zase se Zachariášem řítili k panu doktorovi. Tentokrát jsme museli přímo do psí nemocnice, která je v Praze v Libuši a pak na Zbraslavi. Tedy to jsou ty, o kterých vím a se kterými spolupracuje náš pan doktor. Libuš známe osobně, před osmi lety jsem tu už jednu bloudila s nemocným Zachariášem v náručí. Tehdy jako štěně tady strávil týden na nemocničním lůžku- tedy asi spíš kotci,- aby mu operací zachránili život. Od té doby Zachariáš nijak výrazně nemarodil, a až dnes se tedy vracíme na místo činu. Cestu už jsem dávno zapomněla, Libuš je pro mě neznámá část Prahy, i když podle rodokmenu se tu někde skrývá jedna větev naší rodiny.:-) Ale na bádání mám vyhrazené léto, pak třeba i tuto čtvrť lépe poznám. Dnes nás čekalo putování za rentgenem, který zdejší klinika na rozdíl od našeho obvodního veterináře vlastní. Nikdo totiž neví, co Zachariášovi je. Když odezněla viróza – denně dvě injekce antibiotik ji zlikvidovaly za týden, pořád trvá jeho bolestivé kňučení a evidentní bolest zad. Když už nechce ani do postele, kam se vždycky tak rád zavrtá a spokojeně si lebedí, je to s ním vážné. Pan doktor ho zrentgenoval,(s ním i moji peněženku.-)) a jeli jsme zpátky. Jsme tedy v napjatém očekávání. Nějaké rezumé bude po neděli. Ovšem záda bolí dnes i mě. Asi je to nakažlivé. Mně snad pomůže masáž, Zachariáš si to musí odtrpět:-(

středa 9. června 2010

Milí kantoři

  Mluví se o tom v poslední době pořád. Učitelé by měli být na svoje žáky milí. Souhlasím. Kantor drsoň je pedagog do jiné doby. Na druhou stranu - bez určité dávky cynismu nelze ve školní džungli přežít....
   To by mohla potvrdit kolegyně, kterou roznesla na kopytech prima přímo při ředitelské hospitaci. Šla učit s úsměvem na rtu a vracela se zpátky v slzách. O nějakých milých pocitech vzhledem ke studentstvu nemohlo být ani řeči. Podobné pocity zažil každý z nás, kdo si vydělává na chleb vezdejší s křídou v ruce.
   Dětský kolektiv umí být pěkně drsný. Jim nikdo nepřikazuje být milý ke svým učitelům. Zpočátku se to jeví jako roztomilá nezbednost ze strany malých rošťáků, dovedou být trochu jako améby, přizpůsobiví.    Podobná situace nastala i při jiné češtině. Deváťákům se poválečná poezie nějak nelíbila. Prostě se jim zdálo, že je to nuda, pak že to k životu vůbec nepotřebují. Naposledy jsem s jejich učitelem mluvila, když zoufale kráčel do hodiny s CD přehrávačem, že se pokusí zaujmout je profesionální recitací. Jeho snaha se ukázala být planou, takže po kratší nemocenské se školou rozvázal pracovní poměr.
Není jediný. Ve skutečnosti často narazíte na učitelky, co divně pomrkávají, jako by bojovaly se slzami. Na přímou otázku většinou neodpoví, ale syndrom vyhoření je jejich velmi častá diagnóza.
   „Jsou úplně blbí,“ zaznělo suché konstatování.
Bylo zřejmé, že mluví o studentech, a také, že k nim vůbec nehodlá být milá.
„Úplně všichni?“ podivila jsem se.
„Naprosto,“ nepřipustila námitky zdeptaná kantorka.
To už skýtalo základ pro zamyšlení. „Podle zákona pravděpodobnosti by snad alespoň jeden…“pokusila jsem se a zároveň požádala o upřesnění, cože vlastně provedli.
Povolili šrouby u všech pneumatik, takže jen nějakým zázrakem nedošlo k havárii. A to se ještě snažili vnutit jí do auta malé děti z primy.
A vzala jsi je?
„Ne? Copak jsem blázen. Nikdy nevozím děti ve svém autě. Ale mohla jsem je zabít.
Když pominu zjevný rozpor v tom, že je nemohla zabít, když je zásadně do vozu nebere, zatrnulo mi nad realitou, že mohla zabít sebe. Nebo někoho jiného. Kvůli hloupému dětskému fórku.
   Já měla oči navrch hlavy, když poničili školní záchodky. Tedy poničili, oni je přímo zdemolovali. Jenže z komentářů, kterými nás častovali při vyšetřování, vyplynulo, že masakr školních toalet je jen špičkou ledovce.
  Poničené auto se snad už skoro rovná pokusu o atentát. O další jobovu zprávu bych snad už ani nestála.
"A co ta skupina v posledním ročníku?" Vyptávala se nová učitelka vyděšeně na prahu každého dne.
"Nic, zase chybí, proč se ptáte?" Zajímala se zvědavě ředitelka a nahlédla do svých výpisků z porad. O nějakých výchovných problémech v nich zjevně nic nestálo. Neshledávala tedy nejmenší důvod ke znepokojení. Ostatně jako vždy.
   Jak mohla pochopit trvalou šikanu mladé kantorky ze stran pubescentních opupínkovaných frajírků, když k ní se prevíti chovali naprosto normálně? Vysvětluji si to tak, že pobyt ve školní budově se podobá dobrodružné hře. A jen ti nejsilnější vydrží na další level. A nezasvěcení žasnou. Oprávněně.
Jim samotným je pravděpodobně jasné, že vina je na straně učitelů. Neumí dítě zaujmout a jaksi automaticky předpokládají, že děti budou z rodiny vychované k základní slušnosti. Ale nejsou.
   Před časem jsem se jednoho zdeptaného kolegy zeptala, jestli se někdy do školy vrátí. Odpověděl, že ani za nic. Není přeci sebevrah. Ani masochista.
Ovšem na veřejnosti se stále tvrdí, že učitel musí být milý. Můj psychiatr mi to také radí. Nejjistější je nasadit tupý úsměv a s ním přejít všechny dětské invektivy. Časem se to tak zafixuje, že považujete škleb ve své tváři za přirozeně přátelský úsměv.
A to je pak další problém. Někteří vás považují za nebezpečně vysmátou a určitě si myslí, že takhle pohodový člověk do školy nepatří. Prostě v Bohnicích skončíte tak jako tak:-)


Ale berme to tak, že je červen. V září to budeme vnímat jinak. (možná:-))

úterý 8. června 2010

Já jsem Tvé stáří

...... vtírala se mi celý večer do podvědomí depresivní píseň Michala Kocába.
   Přesto, že jsem se zařekla, že do divadla Kalich už nikdy více, dnes se odmítnut nedalo. Pozvání na koncert Hany Hegerové nechodí každý den, a kvůli této první dámě našeho šansonu jsem byla ochotná vydržet i klaustrofobické, nepohodlné a neútulné prostředí divadla Kalich. 
Recitál této šansoniérky byl samozřejmě beznadějně vyprodán a ve stísněném hledišti se sešlo nebývalé množství příznivců její hudby. Hudba je lék na duši, po pracovním dnu se s ní báječně relaxuje. Tak to mám nastavené, proto jsem se na šansony v jejím podání hodně těšila.
 A bylo to hezké, ale i smutné. Prostě to stáří už tady je, bohužel...
   Když jsem si pak doma pustila její CD, byla to jiná časová dimenze. 
I tak to ale byl zážitek, být s ní naživo. Přestože ten ubíhající čas prostě bolí.

pondělí 7. června 2010

Nevidět, neslyšet

   Když si malé děti hrají na schovávanou, zakryjí si ručičkami oči a protože nic nevidí, myslí si, že nikdo nevidí je. Úžasná a roztomilá metoda, která ovšem s postupujícím věkem svoji roztomilosti prudce pozbývá. Chování dospělého, který si myslí, že ho nikdo nevidí, zdaleka není tak úžasné, jako dětská hra. Pozorovala jsem onehdá při nákupu pána, který ve frontě přede mnou komusi do telefonu hlasitě tvrdil, že je zrovna u Hlavního nádraží a tím pádem to rozhodně nemůže stihnout. Přitom vypadal, že jde na nějakou návštěvu (pokud ovšem nehodlal lahev sektu vymlasknout hned venku s mlsně obcházejícími bezdomovci). To samozřejmě osoba na druhém konci drátu nemohla tušit, a pán, protože ho nikdo neviděl, se radoval, jak všechno úspěšně vyřešil. U nás v domě se čas od času vynoří na chodbách obrovský nepořádek. Sousedé „uklízeli“ a zjevně nabyli dojmu, že když je nikdo nevidí, jejich nepořádek vystěhovaný na chodby zmizí sám od sebe. Nakonec zmizí, protože my, slabší povahy, nevydržíme, a odtransportujeme cizí bordel, přes který klopýtáme den co den, alespoň k popelnicím. A sousedé se radují, jak to úspěšně vyřešili. Čas od času bych si také nejradši zakryla oči a doufala, že když nevidím ti hrůzy kolem já, neexistují. Škoda, že mi tato dětská vlastnost nezůstala zachována. Dnes se díky přistavenému kontejneru a teplému počasí koná u nás v ulici mejdan bezdomovců. Už od oběda tam měli vytahané vyházené židličky, nakoupené krabicové víno a začíná radost až do rána.Vskutku, lépe nevidět.:-).A dnes bych chtěla i neslyšet, protože jinak se migréna zahnat nedá:-(