čtvrtek 31. května 2012

Zpráva o stavu unie:-)

Aneb jak bylo včera. Dobře bylo. Ač den nepatřil k nejlepším, večer vše vylepšil. V kavárně se sešli příjemní lidé, které spojoval zájem o historii potažmo i o současné dění, neb diskuse měla velké přesahy. Naši hlavní řečníci, pánové Šebek a Stehlík, dorazili a s nimi i výborná nálada a spousta vědomostí.  Hlavním tématem byl atentát, ale jak už jsem řekla, dotkli jsme se i mnoha jiných témat, Mnichovem počínaje a současným stavem veřejné (ne)morálky konče.  Diskuse se rozproudila hned ze začátku a postupovala ďábelským tempem, takže jsme končili až se zavírací dobou, tedy v deset hodin. Lépe řečeno, v deset jsme propustili oba hlavní aktéry, dozvuky pokračovaly samozřejmě i nadále. Nebudu rozepisovat detaily celého povídání, ostatně na to ani nemám copyrightJ, nicméně potvrdilo se moje zlaté pravidlo, že všechno je jinak. A i ve věcech, o kterých si myslíme, že je známe, léta nám je opakují z médií, čteme v tisku či čerpáme ze školních učebnic. Na své si přišli i milovníci vojenství, neb pan plukovník je nejen odborník, ale i charismatický vypravěč, tudíž se nám dostalo i informací o detailech výzbroje, způsobu výcviku parašutistů či jejich seskoku.  Zajímavé je si i osvěžit ona historická kdyby. Kdyby parašutisté přežili, co by s nimi bylo dál? Přežili by třeba padesátá léta? Nepřežili, samozřejměL. Nevyhnuli jsme se ani diskusi na téma smyslu atentátu a jeho významu i pro naši současnost. Prostě dramatický večer plný úžasných novinek.  Bylo to poprvé, kdy jsme uvedly do života náš nový projekt Hovorů H. A co je poprvé, k tomu je přistupováno s určitým rozechvěním i obavami. I my jsme se trochu bályJ. Přijdou lidi, budou se chtít bavit, ukočírujeme to, nebude to trapas? To všechno se vždycky pojí s poprvé. A nic takového nenastalo, jsem za to moc ráda a už  teď se těším na červnové setkání, které bude věnováno Janu Husovi.  Dnes ale ještě jednou děkuji pánům historikům, s nimiž bylo naše poprvé prostě báječnéJ.





V napjatém očekávání


                                                                           Začínáme

                                                            Zvídaví posluchači


                                                              Naši VIP řečníci
                                                                
                                                                   Otázek neubývá

                                                                Nálada je přátelská

         Pan Šebek v diskusi s ředitelem Českého slavíka, panem Jaroslavem Těšínským
            
                                                      Čas na doplňující informace
                                                                 
                                                                      Shrnutí

středa 30. května 2012

Hovory H

Naše první Hovory H se myslím velmi vydařily, srdečně děkuji všem hostům, kteří si našli čas a dorazili . Myslím, že rozhodně nelitovali. Průběh dodám zítra, dnes už nevidím, neslyším. Ale jsem spokojená.

úterý 29. května 2012

Zítřek nikdy neumírá


Ne snad, že bych byla nějak vášnivou fanynkou Jamese Bonda, ale název jedné bondovky mě inspiroval k dnešnímu příspěvku. Copak přinese zítřek?  Chtěly jsme uspořádat diskusi a pozvaly plno lidí, a také několik na slovo vzatých odborníků, kteří v podstatě přicházejí „kvůli našim krásným očím“, neb žádné finance jim nabídnout nemůžeme. Najednou se ale zdá, že ani posluchače nedodáme. Stejně, jako jsem zažila se svým křtem (nikoli osobním, ale knižnímJ)), přicházejí strohé zprávy, že fakt zítra nemůžu, mám něco nečekaného…! Tolik nečekanosti by tedy jeden nečekal! J. Vím, je to dobrovolné rozhodnutí to dělat, ale také je za tím hromada práce. A když si měsíc myslíte, že ty lidi přijdou a dva dny před akcí se dozvíte, že jim to fakt nevyjde, ale že jistě přijdou jiní, co si asi myslet?
Nu, nechci tady filozofovat nad nesmrtelností chrousta, nakonec, i na křest  ve finále lidi přišli. Sice úplně jiní, než se původně hlásili, ale o to víc si jejich účasti vážím. Doufám, že zítra to bude také tak.  Zejména, když hlavní slovo budou mít kapacity: Jaroslav Šebek, Eduard Stehlík, dorazí ředitel Českého slavíka - i jeho zajímá historie. Bude televize Metropol a samozřejmě my dvě, Míša a jáJ, které to organizují. Doufám, že nebudeme nakonec samotnéJ.
Tak jsem zvědavá, zda opravdu zítřek nikdy neumírá. Zítra uvidíme. A jelikož jdu ráno ještě dát krev, budu vysátá naprosto dokonale. Nezbývá než věřit, že zítra hosté opravdu do Jilské příjdouJ.

pondělí 28. května 2012

Bouře


Bouře není můj laický pokus o předpověď počasí, byť nad Letnou se honí takové mraky, že to na pořádnou bouři vypadáJ 
BOUŘE je hra od W. Shakespearea, kterou v naší úpravě připravujeme jako finále letošní divadelní sezony. Po roce zkoušení budeme opět hrát v divadle Karla Hackera, na osmičce víc známého jako Jiskra. Premiéra, na kterou milovníky divadla srdečně zvu, bude 18. června – tedy ode dneška přesně za tři týdny. Začínáme v sedmnáct hodin, a jelikož mi většina herců bude za rok maturovat, asi jde zřejmě o naše poslední vystoupení. A před prázdným hledištěm se špatně hraje. Tudíž ti, co to nemají tak daleko a chtějí si oživit klasiku v mladém podání, mají možnostJ a jsou opravdu srdečně zváni. Každý host je nám milý. Děti odvedly velký kus práce a určitě je potěší divácká odezva z hlediště. Vstupné je dobrovolné, takže rodinnou kasu nezruinujeme a jelikož si opravdu myslíme, že jde o poslední vystoupení, lze očekávat i minirautJ. A nalákat chceme i plakáty, které si aktéři vytvořili svou vlastní fantazií a šikovností. Mým úkolem je přesvědčit co nejvíc hostů. JTak se snažím. Těším se tudíž na viděnou za tři týdny v divadle Karla Hackera v Kobylisích. J








neděle 27. května 2012

Heydrichiáda

Byla středa před sedmdesáti lety, když se lidi probouzeli do dalšího protektorátního rána. A rozhodně netušili, že počínaje dneškem začíná peklo.  Tím nechci říci, že dosud bylo dobře, to určitě ne. Ale v kontextu s tím, co mělo přijít, líp určitě bylo.  A dneska, v celkem příjemně slunečné neděli, je jistě příhodný čas si hrdinský čin Kubiše a Gabčíka připomenout. Moc hrdinů totiž nemáme, proto je dobré nezapomínat na ty, co jsou, respektive byli. 
A tak nám na Karlově náměstí vyrostl koncentrační tábor, který tedy vřele doporučuji. Je to hrozné spojení slov, napsat to tímto způsobem, ale jinak, než formou oxymóronu to asi vyjádřit nejde.  Na Idnesu se objevily dosud nezveřejněné fotografie a pan plukovník Stehlík publikoval nové výzkumy ohledně celé vojenské akce.  Možná nakonec všechno bylo úplně obráceně. Nu a večer Atentát televizní, což je, myslím, jeden z nejzdařilejších českých filmů. Připomínek je tedy myslím dost, jen je najít a prožít.  A přitom být rádi (já tedy jsem), že se probouzíme do současné neděle a ne tehdejší středy.
Ovšem na závěr se samozřejmě nabízí připomenout i naši akci ve středu, kdy budou do diskuse o atentátu, jeho následcích a výsledcích, zapojeni nejen odborníci na slovo vzatí (viz plukovník Stehlík), ale všichni, kdo se o naši historii zajímají či se jen chtějí něco nového dozvědět ( 30.5.2012- 19. hodin). Přijďte podiskutovat o hrdinství tehdy a teď.  
  A jelikož v neděli většinou píši o knihách, tak na dnešek je jako dělaná knížka Dva proti říši od Jiřího Šulce.  Vzrušující čtení.

sobota 26. května 2012

Blázen

Blázen je asi pojem relativní, vždyť i letitý vtip tvrdí, že blázen se od svého lékaře pozná jen podle toho, kdo vlastní klíče. Nechci se zabývat psychickými poruchami, na to si netroufám, byť by mě ty procesy, které se dějí mezi neurony, zajímaly. Ale na to moje nedovzdělanost vůbec nestačí. Zkusila jsem na to přes umění, tam se cítím být víc jistá v kramflecích. Pravdou je, že při své geneticky zakódované vlastnosti odkládat věci na poslední chvíli, jsem to málem nestihla. Až včerejší sluneční pátek mi poskytl poměrně zajímavé zakončení pracovní týdne. Výstavu v Domě U Kamenného zvonu, kam vždycky ráda chodím. Ten dům sám o sobě mě vždycky pohltíJ. A včera mě stejně tak pohltila i výstava děl Adolfa Wolfliho, člověka, který většinu svého života strávil v psychiatrické léčebně. Měla jsem i odborný doprovod, takže mohu tlumočit kunsthistorický dojem, že jde o výstavní projekt roku. Tedy řečeno po našem, laicky- fakt bomba. Trochu kacířsky přemýšlím, že pro něho samotného byla jeho duševní choroba darem, protože mohl takhle geniálně tvořit. V běžném životě bych se s ním tedy potkat nechtěla, zejména jako malá holčička, ale jako umělec byl geniální. A tak si říkám, co je vlastně definice bláznovství. Odpovědět na to mohu ale asi tak maximálně malou reminiscencí, když se mi vybaví, jak kdysi dávno naše děti nosily takovou „placku“ s nápisem:
„Všichni jsou blázni. Jen já jsem letadloJ“ Ale výstava fakt dobrá, žel zítra končí. Takže kdo ještě stíhá a nemá na zítra program, možná by šlo o zajímavou exkurzi do hlubin rozervané duše.

pátek 25. května 2012

Hackeři

Někdy mám dojem, že chodím do práce hlavně proto, abych sbírala historky na další knihuJ.
Některé historky se totiž od stolu fakt špatně vymýšlejí. Jako onehdá. Kolegyně vyrazila s dětmi do Pedagogického muzea. Vrátila se nadšená, že děti byly hodné, skvělé, nezlobily, prostě plno pozitivních přívlastků.  O dva dny později přišel mail z ředitelství zmíněné instituce. Naši hoši se nabourali do zdejšího počítače a zanechali tam po sobě nejen elektronickou stopu, ale i řadu vulgárních výrazů. Jakých jsem se od nikoho nedozvěděla, neb paní ředitelka psala, že se jí je příčí opakovat a z dětí jsem je následně nevypáčila. Podobně neškodné říkanky o Komenském a ženských, jakými jsme se v dětství „bavili“ my, to asi nebylyJ. Jelikož šlo shodou okolností o moji třídu, vyšetřování (ztráty třídní knihyJ) bylo na mě. Při identifikaci počítačových zločincůJ jsem se samozřejmě zdržela i titulování, kterými ztrátu vyšetřoval CimrmanJ, ovšem vyšetřování pachatele odhalilo, hoši se celkem bez problémů váhavě přiznali. Ovšem nutno konstatovat, že vůbec netušili, že způsobili nějaký problém?! J Ach, ty boží prostoto, řekla by moje babičkaJ. Nu, vysvětlili jsme si to, hackery jsem vyslala do muzea k osobní omluvě a jsem si jistá, že na učitele národů hned tak nezapomenouJ. Ale někdy člověk řeší věci….J


čtvrtek 24. května 2012

Operace

Už delší dobu jsem plánovala změnu image. Jako správně konzervativnímu člověku mi to trvá dlouhé měsíce, nejdřív se na to musím vnitřně připravit, pak sama sebe přemluvit a pak se stejně třepu jako ratlík, jestli jsem to nakonec neuspěchala. A to i v případě takové vcelku nenáročné „operace“ jakou je nový sestřih.  Moje blonďatá hříva bez pravidelné kadeřnické údržby pravidelně imitovala buď lva, nebo zásah elektrickým proudem. Navíc trpím „nešvarem“ že mi vlasy poměrně rychle rostou, tudíž chodit bez odrostů vyžaduje pravidelnou návštěvu kadeřnického křesla. Svoji přirozenou barvu vlasů jsem neměla od puberty a tak jsem dospěla k myšlence, že je čas to vyzkoušetJ. Odkládala jsem to tak dlouho, že jsem se mezitím zařadila do kategorie dlouhovlasých, o to byl finální zákrok obtížnější. Nakonec jsem šla ke kadeřnici s tím, že to ještě odložímJ. Ovšem moje paní kadeřnice už byla připravená J že dnes se stříhá(také si musela projít vnitřní obrodou)J a tak se se mnou „nebavila“J a rázně na mě vzala nůžky. Nebyla sama, přizvala kolegyni, stály nade mnou a radily se, jak na to. Vskutku jsem si připadala jako při nějaké „operaci“, při které jste sice při vědomí, ale stejně už to jde mimo vás. A nad vámi stojí dvě kapacity, které se rozhodují nad nejvhodnější metodou. Dohola to nakonec nebylo, to jsem nevydýchala, ač jinak se barevných odrostů radikálně nezbavím. Vznikl z toho melírovaný ježek. A šok veškerého mého okolí. A vlastně i můj, pořád se lekám, když jdu kolem zrcadla a nemohu si na sebe zvyknout. Ale je to změna. Radikální.

středa 23. května 2012

Hvězdy a hvězdičky

Klasická hudba je v našich zeměpisných podmínkách vážná. Proč, to nikdo neví. Ani Rostislav Tvrdík, který nám odkrýval taje klasické hudby v galerii U Prstenu. Proč vážná, když všechny země světa ji označují za klasickou? Asi za to mohou obrozenci, jako ostatně za řadu věcíJ. Nesoudím národní buditele, byť pár věcí jim mám za zléJ, ale to není předmětem mé úvahy. Z klasiky udělali vážnou hudbu a většina národa se jí pak bojí. Nechodí na koncerty, neposlouchají jí, protože nechtějí být vážní. Chtějí se bavit. Ovšem opak je pravdou. Bavit se lze, a to náramně, i s klasickou hudbou. Důkazem budiž fakt, že se jí věnují i mladí lidé, kteří mají tendenci se bavit geneticky danou. A věnují se jí skvěle. Jako moc skvěle můžete posoudit i vy, pokud vyrazíte zítra do Národní technické knihovny. Jednak navštívíte zajímavou budovu a druhak můžete být svědky vynikajícího počinu, jehož patronem je Václav Hudeček. A že to je nějaký mistrJ! V Národní technické knihovně v Dejvicích probíhá cyklus nazvaný Z hvězdiček rostou hvězdy, který zaštítila Praha 6 a její starostka, tudíž je pro milovníky klasiky vstup volný. Skvělá možnost vyzkoušet, že klasická hudba je víc skvělá než vážná a že mladí umělci fakt umíJ. Zítra, tedy 24. 5. Je zahajovací koncert, který začíná ve 20. hodin. Vyslechnout můžete skladby Bacha, Dvořáka či Mendelssohna- Bartholdyho a hrají talentovaní Jan Mráček, Petr Matěják a Lukáš Klánský ( housle, housle, klavír). Můžete třeba pozvat nějakou Janu k svátku či vyrazit jen tak, za krásou a osvěžením ducha. A na vlastní oči uvidíte,jak  Z hvězdiček rostou hvězdyJ

úterý 22. května 2012

Připomínám

Dovolím si dnes potencionálním zájemcům připomenout, že už příští středu se koná naše neformální setkání s historií na téma Atentát na Heydricha, které proběhne v kavárně U Prstenu. Kavárnu jsem si připomněla dnes, když jsme si v maturitním týdnu odskočili s mladšími dětmi na multikulturní hudební projekt, tentokrát týkající se Vivaldiho. Vivaldiho si děti vybraly ze široké nabídky a musím říct, že vybraly dobře. Už minule vládla spokojenost s Musorgským, ale je to hudba náročnější a pro starší děti. Dnes byli mladší posluchači a svěží Vivaldiho hudba nás opravdu příjemně osvěžila. Čtvero ročních období prostě nikdy nezklame. Budete-li mít třeba v červnových dnech se studenty cestu do Prahy, využijte tuto možnost. Stojí to za to. A já jsem si zároveň připomněla náš blížící se termín, tudíž znovu zvu. Kdo si chce neformálně osvěžit novodobou historii, zejména v době, kdy se o atentátu mluví na všech frontách, je srdečně zván. Bez jakýchkoliv podmínek, nemusí aktivně zasahovat do diskuse, nemusí mít žádné vstupní poznatky (nebude žádný testJ), podmínkou není ani to, abychom byli historicky vzdělaní. Důležité je chtít si posedět, něco nového se dozvědět, koštnout dobré víno a prožít netradiční podvečer. Začínáme v sedm a hlavní řečník bude docent Jaroslav Šebek. Účast přislíbil i plukovník Eduard Stehlík a pak řada lidí, kteří prostě chtějí „pobejt“J. Tak přijďte- kavárna galerie U Prstenu, 30. 5. V 19. hodin. Těšíme se na VásJ

pondělí 21. května 2012

Svět knihy


Letošní knižní svátek šel trochu mimo mě. Moje knihy se tam neprezentovaly a tudíž i pro mě nebyl prostor. A většinou když vidím tolik knih pohromadě, přepadne mě splín, neřku-li deprese. Jednak proto, že si říkám, zda má v této záplavě smysl ještě něco publikovat a že se zcela jistě můj trojlístek musí v tom moři knih utopit. A druhak proto, že je to vždy velký atak na moji peněženku. Nicméně, neodolala jsem. Využila jsem pozvání svého pana nakladatele a v nedělním odpoledni vyrazila. Pan nakladatel mě sice vítal slovy, že kdo pozdě chodí…..J, údajně měl být největší nával v sobotu,(tedy jen do okamžiku, kdy vypuklo hokejové utkání. To dokázalo sály vylidnitJ). Nu, jako by mě neznal. Davy nemusím, tudíž jsem si poklidného putování mezi stánky docela užívala. Rumunská literatura, které byl letošní ročník věnován, není sice můj šálek kávy, ale i tak bylo k vidění a ke koupení Jtolik věcí, že jsem se vracela domů docela vyčerpaná. I poklidné nedělní odpoledne nabízelo plno zajímavých atrakcí. Díky svému orientačnímu nesmyslu se v Průmyslovém paláci neumím moc orientovat J a nikdy nevím, které je levé a které pravé křídlo. Identifikační zdrojem se mi letos stalo poznání, že nalevo bylo děsné vedro. Obdivuji vystavovatele, že to tam v tom pekelném, takřka nedýchatelném prostoru, vydrželi už od čtvrtka. Šla jsem po svých oblíbencích, jako je Erskine, Váňová či Urban, ale nenarazila jsem na nic, co bych už neměla. Potěšil mě kontakt na jedno vydavatelství, které by možná i šlo do mého Přemysla, čemuž se můj nakladatel brání. Tudíž jsem získala cenný skalp a jsem zvědavá, jak se to vyvine. Víc neprozradím, abych nezakřiklaJ. A tak jsem si tam bloumala, fotila a utrácela. Prostě knižní svátekJ

Svět rumunské knihy

                                                            I pejsci chodí na festival
                                                            Diváky je třeba upoutat
                                                          Pulty knihami vskutku přetékaly
                                                      I historie zde měla své místo
                                               Česká televize se tradičně věnovala dětem
                                                    Komiks je současným fenoménem
                                                         I jeho hrdinové se prodávají:-)
                           Tady jsme kdysi rostli s knihou i my- Odnikud nikam. Letos rostli jiní:-)
                                                           I komiks má svou historii
                                                           Moje oblíbené staré mapy
                   Štastná hodinka slev vytvořila prřed nakladatelstvím Argo až nenedělní fronty:-)
                                           Nová Erskinová vyjde až o Vánocích:-(
Našly se i smutné okamžiky
                                                          I festival má své superstar:-)
                                                              Čtenáři jsou různí:-)
                                                 I neděle měla zajímavý program
                                                                      A končíme...
                                     Na rozloučenou bulharská věž. Z knih se dají dělat věci....:-)


neděle 20. května 2012

Tančím tak rychle, jak dokážu


Nebude řeč o knize, byť je to kniha na neděli jak dělanáJa kdysi se mi moc líbila.
Zmínka bude o tanci. Miluji tanec. Ale mám to s ním jako s hudbou. Nejsem schopna jeho reprodukceJ. K tomuto hořkému zjištění jsem dospěla již v pradávnu v tanečních, kdy mi došlo, že přirozeně se vlnit v rytmu samby či zatančit jive tak, aby se dal odhadnout typ tance, mi bohužel není dáno. Satisfakci mi nepřinášejí ani disco tance, neb tam se kroutím, respektive kroutila jsem se,(dnes už nic takového neprovozujiJ) buď jako po zásahu elektrickým proudem nebo jako když právě nutně potřebuji na toaletu. Spolkla jsem tedy tuto hořkou životní pilulkuJ a životem proplouvám se schopností zatančit valčík a polkuJ a to samozřejmě jen v případě, že mám kvalitního tanečníka.  Nu a s tímto tanečním handicapem se nechám přemluvit ke kurzu flamenca!? Flamenco je krásný temperamentní tanec a tak nevím, co jsem si od jeho výuky slibovala.? Snad, že u mě mimovolně došlo k reinkarnaci nějaké tanečnice, což jsem dosud neměla šanci postřehnoutJ. No, samozřejmě, nedošlo. Nicméně i tak lekce flamenca byla poučením (a nakonec i zážitkem). Ba dokonce- některé taneční prvky mi i šly, jako třeba rytmické dupání, různé druhy tleskání a i rukama jsem nějak dokázala zakroutit i zamávat. Ovšem, jak nastala fáze spojení všech prvků v elegantní pohyb, nešlo to. Tím pádem mě to i brzy přestalo bavit, tančit se prostě v tomto životě už nenaučím. Ale byly to zajímavé sobotní dvě hodiny a ti, co to umí, mají můj obdiv. Já zůstávám v statické poloze diváka, případně se zavlním na Krásném modrém DunajiJ.

sobota 19. května 2012

Den muzeí

Den muzeí má nejen oslavit muzea, ale nalákat i nové, potencionální návštěvníky. Mě většinou odrazuje, protože bývá spojen s davy lidí, kteří se někam chtějí dostat zadarmo. Loni mě takřka paralyzovalo Národní muzeum, kde byla fronta skoro až ke koniJ. Jenže letos je ten Schikaneder a tak jsem si říkala, že kvůli němu něco vydržímJ. Nehledě na to, že už jsem ho viděla několikrát, zaujaly mě programy, které nabízela Jízdárna ve spojitosti s vraždou. Tedy Vraždou (v domě). Rozbor obrazu očima soudní lékařky, kriminalisty a na závěr čtení z knihy Lord Mord. Tak to jsem si nechtěla nechat ujít, proto jsem se statečně vydala do jámy lvové. A ejhle. Nával se nekonal. Normální příliv návštěvníků proudil sem a tam, nikde se netvořila zácpa ani fronta. Tudíž jsem si výstavku znovu prošla, pokochala se, tentokrát obrazy s tématem moře, (blíží se léto a já bych už se ráda cachtala někde ve slané voděJ, tak taková teoretická příprava, byť Schikaneder vyznával severní německé moře, zatímco já bych přeci jen radši trochu na jihJ). Užila jsem si netradiční rozbory obrazu očima patoložky a zaujalo mě líčení kriminalisty z Hradce Králové, který nám vraždu teoreticky vyšetřoval. Velmi zajímavá byla ta četba, sledovat v přímém přenosu Urbanův skvělý popis obrazu byl hezký zážitek.
  Letošní ročník Mezinárodního dne muzeí a galerií byl prý zaměřen na téma „Muzea a galerie v měnícím se světě. Nové výzvy, nové inspirace“.(citace z webu). Nu, pro mě to inspirace byla, byť jsem se se Schikanederem nostalgicky vracela do devatenáctého století. Asi jsem se měla narodit tehdy
J.
  A na závěr perlička, při odchodu z Jízdárny, jsem pozorovala dvě ženy, chvátaly ještě někam, aby toho v rámci volného vstupu stihly co nejvíc. Dalším cílem měl být ten „Moucha“, toho by prý měly vidětJ. Tak jsem si říkala, že pro osvětu národa je takových akcí opravdu třebaJ.
Ono ani ten Schikaneder nemá asi takovou návštěvnost, jaká se očekávala. Jeden kunsthistorik mi to glosoval slovy, že zatímco před čtrnácti lety, kdy byla též velká Schikanederova výstava, se na něj stály fronty, dnes takřka nikdo neví, kdo to byl. Vzdělanost a všeobecný přehled jdou valem dolů. A stačilo na to čtrnáct letL. Nu, zajímavé, ale dá se s tím souhlasit. Možná. Ovšem to bych se mohla obloukem dostat ke státním maturitám a dalším polemikám, což nechci. Naopak, chci pochválit Den muzeíJ.
                                  A ukázat  mořeJ






pátek 18. května 2012

Všude je to stejné aneb co se děje na sedmičce

Někdy si lidé myslí, že ty velké lumpárny, které vidí v televizi, se jich netýkají. Že je to trochu imaginární, někde mimo, a že slušný jedinec s tím stejně nic nezmůže. No, to nezmůžeJ, ale když zjistí, že se mu za  dramata dějí přímo pod okny, znejistí. To je to už skutečně všude? Nechci dnes psát o Blance, kterou máme také pod okny a je to tunel dokonale vytunelovaný, posvěcen místy nejvyššími,ani o hejtmanovi,který,jistě kapku proti své vůli, ovládl české zpravodajství.
Dnes chci psát o kousku země, který máme na sedmičce, a který připomíná tvarem trojúhelník. Kdysi tady bylo sběrné místo pro židovské oběti fašistické zvůle, tudíž je nasnadě, že by se slušelo investovat do pomníku, který tyto hrůzy připomíná. Ovšem dnešní mocní si logicky myslí něco jiného. Podle nich by se tady slušelo vybudovat nějaké obchodní centrum, kde si zase patrně někdo bohatě namastí kapsu, radní nevyjímajeJ. A nyní přichází pointa, kterou ale jako pointu berou jen někteří.
Většina obyvatel Prahy 7 s tím nesouhlasí.
Což by v normálním demokratickém světě znamenalo, že se o tom bude minimálně uvažovat,ne-li diskutovat.  Ne tak u nás. U nás už se staví! Pozemek ovládají developerské firmy, které prý slíbily, že tady – vedle svého obchoďáku -  postaví i památník!J.
Nu, ráda bych na sedmičce našla poctivce, který by podobným tvrzením uvěřil.
A tak tady zase budeme mít nějaké zbytečné obchodní centrum, které nikdo nechce, a kde nás mohu okrádat jako v Bille.  A nějaké podpisové archy obyvatel Prahy 7? Koho to zajímá, že?  Možná krátce před volbami, ale to je až za dlouho. Teď je třeba využít situace a zbohatnoutJ. K čemu pomník, že ano? Ten nevynáší.....Lepší je sedmička suchého. J Ale hořkým faktem je, že všude je to nemlich stejný:-(

čtvrtek 17. května 2012

Dvě deci suchého, nemíchat,protřepat


Včera mi kamarád přivezl z Německa víno. Od Mosely, tedy pro mlsný jazýčekJ . Pečlivě jsem prohledala krabici, ale žádné miliony tam nebylyL. Prostě normální sedmička, žádných sedm mega!!! Stejně jako v krabicích od bot, taky nic. Nicméně, nechci žertovat, neb je mi takřka nevolno z celé té šarády, kterou tady na nás hrají. Nikdy jsem nebyla fanynka pana hejtmana a naprosto chápu, že střední Čechy uvolněně slaví. Ale já osobně to vnímám jako vykonstruovaný mediální monstrproces, protože kdyby šlo opravdu o podstatu věci, muselo by takových ptáčků uvíznout v síti mnohem, ale opravdu mnohem víc. A pak, nezdá se mi, že by při své protřelosti vyrazil se sedmičkou v krabici a nechal se chytit? I sám Cimrman by se divil, „Co je to za eso, že se nechá chytit?“- říká klasikJ.
 Rath si to bezesporu zaslouží, ale nebere mě všeobecná euforie, spíš se ptám, co se za tím skrývá? Komu šlápl na malíček, že se stal exemplárním příkladem potrestaného korupčníka? Je to akce na oko, aby vláda mohla hrdě hlásat, že jde po korupci? Je to odveta ODS za Janouška a Béma? (Mimochodem, všimněme si výpovědi sražené ženy, najednou to vypadá, že se pod auto v podstatě vrhla samaL). Je to ukázkový monstrproces, kdy střelbou do vlastních řad zacpeme ústa kritikům a pokusíme se je přesvědčit, že boj proti korupci tu je?  Nebo byla tímto způsobem zahájena předvolební kampaň?
Nu, otázek je jistě víc než dost, odpovědi žádné. Jedna se ale přímo nabízí. Hejtman byl svými kamarádíčky určen na odstřel a stal se jejich obětním beránkem (byť v jeho případě použít slovo beránek je těžký oxymorónJ). Vidím to tak, že obě velké strany jsou si teď kvit a jede se dál. Aférka za chvíli vyšumí, najde se pěkná trafika a všechno bude jako dřív. Jen si někdo vylepšil image, někdo pošramotil vizáž a česká lidová tvořivost zažila nečekanou obrodu. A tím celá obr kauza končí. Alespoň z mého pohledu skeptika. I když něco pozitivního na tom najít lze, není třeba kupovat si lístky do divadla, takovou komedii vám nesehraje ani Zlatá kapličkaJ
P.S. A klidně to může být i tak,jak ke mně dnes doputovalo internetem. Tak nějak to vidím  i já.....