úterý 31. srpna 2010

Prvňáčci - pravou

Všem prvňáčkům, kteří se těší, přeji krásný začátek školního života. Ať jim to nadšení vydrží.

Všem prvákům přeji úspěšný vstup do středoškolského období. Většinou bývá dobou nejkrásnější.
Všem maturantům přeji, ať se úspěšně poperou s novou maturitou.
Všem ostatním dětem, ať jdou do školy rády.
Všem rodičům pevné nervy.
Kantorům též:-)
Hospodářkám,uklízečkám, školníkům a kuchařkám odvahu a výdrž.
Všem nám normálního ministra 
Happy new school year

Tento způsob léta

...dalo by se říct k současnému počasí. Žel, léto ještě ke všemu finišuje a panující hnusné počasí jen podtrhuje nostalgii z končícího volna. Ale na druhou stranu, komu by se chtělo do školních lavic, kdyby venku svítilo sluníčko a bylo teplo a krásně? Tak jako tak, konec prázdnin je třeba trochu obzvláštnit. Něčím hezkým, neb třeba náš dnešní celodenní seminář a školení BOZP také bylo zvláštní:-( Až tak, že je škoda o takové hrůze psát. Ale naopak o domu kávy napsat chci. Máme ho totiž na Letné:-) Je to tedy spíš domek,respektive domeček kávy, ale kafe tam mají luxusní. A ceny mírné, přijatelné. Dopřát si tady můžete kávu brazilskou, italskou nebo argentinskou. Nabízejí i skvělou čokoládu - taková hořká s feferonkou, to je tedy lahůdka. Kávu si lze i odnést domů, ať již v balení dárkovém, miniaturním či obřím. Prostě, proti gustu žádný dišputát. A rozhodně se tady nesetkáme s podobnou reakcí, jako onehdá v řecké taverně, shodou okolností rovněž na Letné:-). Když  po dlouhém otálení dorazila vyjukaná servírka, náš pokus objednat si kávu rázem ztroskotal. Dívka totiž odvětila, že kafe nám neuvaří, neb mají obsazenou kuchyň!!
Pokusila jsem se vyzvědět, kdo jim ji obsadil, jestli třeba nešlo o spřátelená vojska.
Samozřejmě, že tento infantilní pokus o vtip nepochopila a vytrvale tvrdila, že jejich kuchyň je obsazená. Ve finále z ní vypadlo, že je obsazená kuchařem a tudíž ona nemůže uvařit kávu. No, moc jsme to nepochopili, dali si radši víno, to nikdo vařit nemusel. A trochu víc pochopili řeckou krizi. V domku kávy se takového překvápka (snad - člověk nikdy nevi) nedočkáte. Jste-li milovníci kávy a zabloudíte na Letnou, je to mňamka. Bohužel nikoli bezbariérová. Ale zase s donáškou,- minimálně na zahrádku na chodník, která tedy dneska byla nefunkční:-) Prostě konec léta poněkud rozmarný:-) čímž oslím můstkem přecházím ke sdělení, že v Celetné hrají skvělé Rozmarné léto. Je to první krok v čekání na příští letní rozmary:-)


pondělí 30. srpna 2010

Tak mi pěkně hnuli žlučí

    V novinách.Vždycky jsem tvrdila, že média jsou (krom jiných) hlavním viníkem morálního marastu společnosti. A již dávno tomu, co si vybrala za jeden z líbivých terčů školství. Jsem daleka tvrzení, že ve školství je všechno v pořádku, že všichni, kdo tu pracují, jsou lidé na svém místě, bože chraň. Ale je to asi jako v každé jiné profesi, tu lenoch, tu chytrák, tu člověk vyvážitelný zlatem, tam zas neschopa. Nicméně obecně se dobře do kantorů trefuje, hysterická prodavačka není tak vděčný objekt k zesměšnění, jako hysterická učitelka. A média toho šikovně využívají k rozdmýchávání vášní. Je obecně známým faktem, že děti, ať s tím souhlasí nebo ne, potřebují vzor, s někým se identifikovat. Nejčastěji se vidí v někom mediálně známém. A tito lidé, jak je současnou módou, nám neustále vesele vypráví, jak měli dvojky z chování, do školy nechodili, učitelé je prostě dusili a šlapali po jejich talentu. Teprve když se vymanili z jejich nadvlády, mohou svobodně dýchat, stát se českými VIPkami,  a na svoje záškoláctví a špatné známky z chování jsou právem hrdi. No, to by mě čert vzal. Nicméně to jsem odbočila, jak je mou nehezkou vlastností. Prvotní myšlenka byla napsat, jak média zase rozdmýchávají vášně svým sdělením, že zatímco hasičům peníze seberou, učitelé, jako jediní, dostanou přidáno! Cha, cha. Chtěla bych vidět kde. Třeba naše dnešní porada začala oznámením, že nám sáhnou snad na všechny zdroje, které kdy u nás byly- prémie, odměny, tarifní základ, ba ani věkem se u nás postupovat nebude. Ale práce se po nás chce dvakrát tolik než kdysi. Nechci se porovnávat s hasičem ani s jiným povoláním, chci jen říct, že učitelé rozhodně nejsou ti, kterým bude přidáno. A to už nemluvím o nepedagogických pracovnících ve školství, bez nichž žádná škola nemůže fungovat ani půl dne, a o které se vrchnost domnívá, že buď neexistuje, anebo je živá ze vzduchu. A přestože jsem předpokládala, že ryba smrdí od hlavy, nebo že schody se zametají shora, pořád nechápu, proč úspory, a že jsou nutné, musí začínat zdola, a navíc jsou provázeny uměle vyvolávanou válkou. Asi aby se zapomnělo, že spořit musí jen někteří.

neděle 29. srpna 2010

SNP

SPN nebo PNS  či snad SNP? Jako holce se mi to dost pletlo, myslím ty zkratky. Dnes je SNP a to ostatní už asi neexistuje. Ale napadlo mě to při pohledu na kalendář. Některé myšlenkové pochody jsou prostě Odnikud nikam:-)

sobota 28. srpna 2010

Pravidla pro výchovu psa

Pes nesmí do domu.
   Dobře, smí do domu, ale jen do předsíně

Pes smí do všech pokojů, ale nesmí lézt na nábytek
    Dobře, smí jen na tu starou pohovku

Pes nesmí do postele
   Dobře, smí do postele, ale jen když mu to dovolím

Pes nesmí pod peřinu
    Dobře může, ale jen se mnou

Pes nesmí spát v mé posteli
    Dobrá, ale občas mě tam musí pustit.               
                                                                (převzato z knihy Bonmoty a citáty o psech, páníčkách a paničkách)

                       :-) A tak to máme spolu se Zachariášem:-)






pátek 27. srpna 2010

Smutný příběh

  Jsou příběhy veselé a jsou příběhy smutné. Dnes mě dostihl ten smutný. Jako by toho v srpnu nebylo dost. Když jsem před mnoha lety nastupovala jako učitelka na základní škole , měla jsem mezi svými prvními žáčky- a každý kantor mi potvrdí, že na první žáky se nezapomíná, jednu veselou dívenku. Byla jako ostatní, a přeci se od druhých lišila. Byla nemocná. Nemoc byla zákeřná, vrozená a nevyléčitelná. Dívenka přesto vládla kouzlem osobnosti, optimismem, energií a dobrou náladou. Bojovala se svou chorobou statečně. Prošla s námi celou základní školou a potom, jak tomu tak v patnácti letech bývá, se vydala jinou cestou a ztratila se mi ze zorného pole. Přesto jsem si na ni často vzpomněla. S láskou, obdivem a vírou a nadějí, že medicína dokáže nemožné a její diagnóza jí umožní dlouhý život. Neumožnila. Dnes přišla zpráva od jejích spolužáků, že svůj statečný boj prohrála. Bylo jí dvacet osm let.
  Plakala jsem ráno u monitoru, pláču i teď. Je mi to líto. Krásná, mladá holka, která na mě kouká ze smutečního oznámení, mě vrhla o mnoho let zpátky. Do let, kdy jsem obdivovala její statečnost, humor a odvahu, její sílu žít obyčejný plnohodnotný život, i když jí osud rozdal tak špatné karty. A obdivuji ji dodnes. A jsem ráda, že jsem ji, jako krásného a silného člověka, na cestě životem potkala. Jen ta cesta byla příliš krátká.
                                          
                                          Julinko, je mi to moc líto.

čtvrtek 26. srpna 2010

Druhý zářez

   Nevstoupíš dvakrát do téže řeky, tvrdí staří řečtí filozofové. A děti se jejich moudra učí a někteří s nimi i perlí u maturity. Já ovšem dnes všechno mudrování popřela, neb jsem do stejné řeky vstoupila podruhé. Již kdysi jsem se tady zmiňovala o své nemilé příhodě, kdy mi v jakémsi nejmenovaném letenském salonu na pedikúře paní ufikla kus paty. Tenkrát jsem strnula v bolestivém šoku, a když se jí podařilo zastavit moje krvácení, odkulhala jsem s očima navrch hlavy. Netušila jsem, že je něco takového možné. Samozřejmě jsem tam přestala chodit a myslela si, že historie se v tomto případě opakovat nebude. Opakuje. Dnes mi totéž provedla jiná pedikérka v jiném rádoby salónu. Tentokrát jsem nejen zařvala, ale, už poučena, jí i vynadala. Jí to tak rozrušilo, že mě vzápětí stříhla do palce. Kdyby to byl malíček, už bych ho neměla. Pěkně vytočená a zmrzačená jsem se chystala okamžitě odejít, žena se mi sice roztřeseně omlouvala, což mi bylo houby platné. Alespoň jsem se ale ovládla a nekřičela na ni, leč rychlý odchod se nevydařil, neb jsem pěkně výrazně kulhala. Takže moje snaha dát si dohromady chodidla rozhozená mořskou solí a rozpáleným pískem přišla pěkně vniveč. Noha bolí jako čert a jak půjdu zítra do práce, kde mám pořád ještě imitovat člověka nabitého letní dovolenkovou energií, to tedy vskutku netuším. Stejně jako netuším, kam budu chodit na pedikúru, když tímto dramatickým způsobem odpadá jeden letenský saloon za druhým. Vše plyne….:-)


Ach jo:-(

letenská pedikúra

středa 25. srpna 2010

A mám to za sebou

    Dlouho jsem to tušila, ale s léty je to pořád jasnější, prázdniny jsou čím dál kratší. Dosvědčuje to fakt, že již zase musím do práce. Zatímco na začátku července se zdá, že moře času, co se před vámi rozkládá, nelze při sebelepší vůli přeplavat, dneska už jsou pocity úplně jiné. A přitom to vypadá, že prvního července bylo včera.
    Kdo si pamatuje na dětská léta, určitě by nevěřil, že učitelky mají z prázdnin mnohdy větší radost než děti samotné. Přesně tak to ale je, a sama jsem toho zářným příkladem. Na letním čase je špatné jen to, že je mrknutím oka pryč. Přitom nemám pocit, že bych byla nabitá energií a nemohla se dočkat prvního zkoušení. Podle dětí, které mají před sebou ještě týden volna navíc, to je minimálně nepravda. Škola podle nich začíná už teď proto, že si to učitelé přejí:-)
Jejich tvrzení mě, musím říct, vždycky upřímně pobaví. Možná proto, že žádného takového kantora osobně neznám.
    U nás v rodině se například vytvářejí dvě znesvářené skupiny. Jedni by do školy nejraději nechodili vůbec, a druzí zase všechno špatné házejí na kantory. A mezi tím se plácám já. Celá léta poslouchám nejapné narážky na školství, až mi to začalo jít jedním uchem tam a druhým ven. Pak přijdou prázdniny. Obě znepřátelené skupiny se dají dohromady a společně ryjí do faktu, čím že si to ti mizerní kantoři zaslouží, že mají tolik volna.
    Jako malá jsem si myslela, že učitelky do školy chodí i o prázdninách. Dnes naopak zjišťuji, že někteří pedagogové jsou na léto vyhozeni, přesunuti na úřad práce, a v září je spořivý pan ředitel zase přijme!! Ale musím říci, že jsem měla v tomto ohledu štěstí. U nás zatím prázdniny máme. Ale i ty už končí. Člověk se ani nenadechl, trochu se proskočil po Evropě, něco naťukal do počítače, a dnes aby zase kupoval učitelský zápisník. Vždycky se trochu bojím ho u nás v trafice kupovat, protože když nesměle vznesu své přání, celý obchod se jako jeden muž ohlédne, a všem je jasné, co dělám.
A když fikaně nenápadně naznačuji, že bych potřebovala ten čtverečkovaný sešitek v horní polici, tak paní prodavačka nikdy nezklame a haleká, zda chci ten učitelský zápisník černý nebo modrý a jestli náhodou nechci také červenou propisku, že mají slevu:-). Vždy se pak najde nějaký dobrák ve frontě, který utrousí něco o prázdninách a o tom, jak by ty učitele hnal někam pořádně pracovat a ne si celé dny hrát s dětmi. Dnes jsem toho byla přímým účastníkem. Ale ani jsem se nehádala, na stres mám celých příštích deset měsíců, tak si dnešek nehodlám kazit. Když si uvědomím, že severní země a i třeba Německo, nabízejí svým učitelům po cca sedmi letech učení rok placeného volna na regeneraci, cestování a dobití baterek, nedovedu si představit, co by to způsobilo v Čechách. Asi revoluci.
    Jenže to se u nás stát nemůže. A tak nezbývá, než se radovat z každých prázdnin a věřit, že se těch dalších dožijeme se zdravým rozumem a schopností zaplatit složenky.
   Na druhou stranu si říkám, že jestliže nás na léto nevykopnou na pracovní úřad, máme vlastně kliku. Školství je i tak dost na pytel. Kdyby ještě neměly být prázdniny, k čemu by to bylo….

neděle 22. srpna 2010

Kleopatra

Ne, že bych po Řecku odjela do Egypta za Kleopatrou.:-) Včera mi pro setkání s ní stačil výlet na Hrad. V rámci shakespearovských slavností zde proběhlo slovensko - české představení Kleopatra a Antonius. A štěstí nám přálo, počasí bylo přímo luxusní. A představení v podstatě také. Pominu-li trochu guláš v historii, představení jako takové se mi líbilo. Už dávno jsem neslyšela slovenštinu v její ryzí podobě a tady jsem si užila až až. I herecké výkony stály za zmínku, nejvíc asi exceloval Luboš Kostelný v roli Octavia, ale líbil se mi i Antonius- opravdu fešák:-)Prostě, příjemné zpestření letního večera s krásně nasvícenou Prahou na závěr, jako třešinkou na dortu.

sobota 21. srpna 2010

Řecké ohlédnutí



Zakynthos je
  jeskynní:-)
lodní:-)

hořící:-(

mořský:-)


vinný:-) :-)


želví:-)



nebo jen různě modrý:-)

zkráceně: je to srdeční záležitost
:-):-):-)

pátek 20. srpna 2010

Jak je v Řecku

    Bála jsem se. Letos poprvé, a to sem,celkem pravidelně, jezdím od třiadevadesátého. Bála jsem se, jestli odletíme, přiletíme, co služby, zásobování…Prostě medializace řecké krize udělala své. Ale vše dopadlo dobře a tak, v klidu domova, mohu hodnotit. S letadly jsme měli spíš kliku, protože stávky byly celé léto a že nebyly zrovna v srpnu, byla spíš náhoda než zklidnění situace. Zpoždění nekomentuji. Řekové (ostrované) ale vůbec nevypadají, že by je krize nějak trápila či že by s ní, nedej bože, chtěli nějak bojovat. Klídek, pohoda, ono to nějak dopadne. Několikrát nám tady třeba přestala téct voda, no co, ona zítra poteče. Totéž bylo s elektřinou (sice nefungující klimatizace byla horší než netekoucí horká voda, ale jak známo, člověk vydrží vše, zejména, jde-li venku teplo a za okny šumí moře). Jídlo mají skvělé, i když například ryby na Zakynthosu vůbec nepodávají. Vymlátili si je dynamitem a teď je ryba na ostrově nedostatkové zboží:-(
   Na jejich frappé a víno také nedám dopustit. Moře bylo úžasně čisté, teplé, klidné, a kolem jeskyní i dokonale modré. Nahlíženo z této stránky, ideální. Z jiných úhlu pohledu už tak ne, ale to jsou úhly pro dovolenou nepodstatné. Mám to tady ráda, ráda sem jezdím, ale žít bych tu nemohla.

   P. S. A vůbec nechápu, že od třiadevadesátého, kdy jsem tady byla poprvé, nedokázali vyměnit kanalizační potrubí. Papír na WC se pořád hází do koše. Fuj. A to jsou v EU už od roku osmdesát jedna.

čtvrtek 19. srpna 2010

Na pláže na pláže

  Rok od roku je to s mým sebevědomím ohledně vystavení se v plavkách horší a horší. V oblečení se dá ledacos šikovně zahalit či zakamuflovat, v plavkách se odhalí ryzí pravda. A ta často bolí. Ale když se tak kouknu kolem – respektive když jsem se koukala kolem na řeckých plážích, nikdo si s tím zas tak těžkou hlavu nedělá. Buď je to tím, že v cizině je to každému jedno (když pak na stejné pláži potkáme souseda z baráku, to je teprve haló), anebo smysl pro estetično už dávno vyhasl u většiny populace. Právě tady jsem viděla, jak hnusné se stává tetování, když jeho majitel už dávno není ztepilý vlasatý mladík bez gramu nadbytečného tuku. A když se pak obří (kdysi svůdná) kérka rozplizne přes pivní břich, je to skoro na nevolnost. Stejně, jako když kdysi dávno lepá dívka má piercing v pupíku zalitý tukem a hrdě si to vykračuje po pláži, chce se vám strkat hlavu do písku, úplně stejně jako zdejší želvy. Jo, na pláže na pláže, tam se všechno ukáže. A nejen to, kdo si nese pneumatiku vlastní a nepotřebuje nafukovací kolo ve tvaru nejrůznějších bizardních příšer. Hlavně se ukáže míra vkusu, sebekritičnosti a hlavně inteligence.

středa 18. srpna 2010

Hasiči maji na pilno

Hoří!
   Nikoliv má panenko srdce moje pro tebe, alébrž ostrov. O zdejších požárech jsem toho slyšela požehnaně. Na každé vyvýšenině také stojí hasičské auto, v srpnu prý hlídají permanentně. Dozvěděla jsem se tady, že místní požár se (prý) šíří rychlostí dvě stě metrů za sekundu, a že si dlouho lidé také okolí zapalovali sami. Spálená půda pak byla levná, na levně koupené půdě se postavil hotel a už se podnikalo. Domek se pro jistotu nedostavěl celý, nechaly se z něho trčet ty notoricky známé dráty, tím pádem se nemusely platit daně. Jo, to se to podniká! Nový zákon před třemi lety ale definoval, že spálená půda je stejně drahá jako ostatní a navíc se na ní hotel nesmí postavit minimálně deset let. A světe div se, od té doby tyto požáry ustaly. Planou jen ohně ze samovznícení. A nutno konstatovat, že často vinou turistů. Vesele odhodí nedopalek nebo nějaké sklo a už je tady ohýnek. Když vám to někdo vypráví, valíte oči, ale vzápětí o ničem nevíte.
   Když to ale vidíte na vlastní oči, kopec před vámi nejdřív žhne, poté plápolá,pak září a teplo už cítíte na své tváři,  je to o něčem jiném. Shromáždění před hotelem bylo nejdřív jako sousedské klábosení okořeněné nečekaným vzruchem, ovšem velmi brzy se měnilo v davovou paniku až hysterii. Když pak ani o půlnoci nebyl oheň menší, připravili jsme si evakuační zavazadlo a šli si lehnout, připraveni kdykoliv vyskočit, natáhnout kraťasy a s pasem v nepromokavém obalu prchnout na moře. Ale nestalo se, a samozřejmě jsme všichni usnuli spánkem spravedlivých. Ráno nás spolehlivě probudily helikoptéry, které ve zdejším zálivu nasávají vodu na hašení( často i se vzácnými želvami) a oheň se pomalu měnil v dým. Místní se tvářili jako by nic, vyděšení byli jen turisté. Jenže večer hořelo zas, další den opět, a tak nám došlo, že je to místní specialita. Na Zakynthosu nemají památky, mají tu požáry. Také rarita. Hasiči se tedy zjevně nenudí, krom pozemních jsou v plné permanenci i ti vzdušní. Jednak hydroplány a jednak helikoptéry zvané komár, které vodu nasají a pak rozstřikují. Žel v noci létat nemohou - jednak kvůli želvám (to tady nesmí přistávat žádné letadlo) a jednak, a to asi hlavně, by na to v noci neviděli, tak hasí jen vozy. A hasí vždy poctivě celou noc. A přes den dohašují, takže motory pracují (a řvou) permanentně. A lidi otupí, pak jen konstatují:" á zase hoří," a jdou se věnovat řeckému jídlu a dalším radovánkám. Nicméně, na Zakynthos už radši ne. A když, tak s výcvikem dobrovolného požárníka


úterý 17. srpna 2010

Želví polévku

tu na jídelním lístku sice nenabízí, ale jinak je tu želva všude, kam se podíváš. Zakynhtos je želvami vyhlášený. Je, myslím, paradoxem, že se vzácné karety líhnou v místě, které je tak turisticky exponované, ale je tomu tak. Však také hnutí green peace je tady v pozoru a protější ostrov, který je, jak jinak, ve tvaru želvy, si pěkně hlídá. A když se malé líhnou, tak tam skoro nikoho nepustí. I tak mnohé želvičky svoji první cestu k moři nepřežijí, písek je pro ně příliš horký a cesta moc dlouhá. Ale silní jedinci, kteří bezpečí moře dosáhnou, se sem samozřejmě vrací. Dnes je v zálivu kolem dvou tisíc želv.(prý). A tak se stane, že plavete a najednou se vedle vás nadechuje kareta. Poprvé se pěkně leknete, slabší jedinci se vyděsí i podruhé, ale pak už je to zvyk. Pro vás i pro želvu. Některé zdejší exempláře to dokonce vyhledávají, jsou to takoví želví komedianti. A kdyby náhodou toho želvy měly dost, jsou na ně pořádány výlety- na lodi i v ponorce, někdy i jen na šlapadlech. Želvy to tu prostě mají těžké. Ale jsou zdejším symbolem, tak v obchodě najdete spíš než čerstvé ovoce želvu ve všech možných i nemožných podobách. Jen tu želví polévku tu, naštěstí, neprodávají. To už by bylo přes čáru:-) Nebo spíš přes krunýř:-)

pátek 13. srpna 2010

Pátek třináctého

Pátek třináctého bývá spojován s všelijakými hrůzami,pověrami a horory, já mám ale ten den ráda. A když se navíc celý den cachtáte v moři a pak unaveně poleháváte s lahodnými drinky u hotelového bazénu, nemá vůbec žádnou chybu. Počasí je tady víc než stálé a moře je příjemně klidné. Řekové ale nevypadají, že by měli nějakou krizi. Klídek, pohoda, na všechno dost času. Autobusové spojení moc nefunguje, a taxi si účtuje úplně jinou cenu cestou tam a cestou zpět. Ale kdo by o dovolené řešil takové maličkosti. Večer se zahraje a zazpívá u bazénu, prostě carpe diem

čtvrtek 12. srpna 2010

Přestávka

Přestávka v psaní se zdála být zákonitou, neb ani ve zdejším, na oko luxusním hotelu nedisponují wi-fi. V tomto ohledu mě tedy letní jiho západní Evropa značně zklamala. Zklamalo mě i zdejší placené připojení, tři eura za půl hodiny se mi zdálo přeci jenom moc. Nicméně nevydržela jsem a peníz pustila. Ovšem řecká klávesnice, pomalé načítání a fronta za zády,to vše mě tak vyčerpalo, že jsem se rozhodla pro přestávku. Jenže závislost je hrozná věc, stejně postižení mi jistě rozumějí. A tak jsem se vydala na lov. Ne žádného zvířete, ba ani řeckého fešáka ne. Jala jsem se lovit nějakou volnou nezabezpečenou síť.Všichni dospělí zdraví jedinci na mě pohlíželi s despektem,ale světe div se, objevila jsem ji. Sice chatrnou, plážovou, ale funkční. A tak od toho okamžiku nabrala má dovolená jiné grády. Byla jsem spokojená a mohla začít relaxovat. Byla jsem připojená i na Zakynthosu.

středa 11. srpna 2010

400

Je to dnes záznam číslo 400. A nefunguje mi klavesnice,ta řecká mi nějak nejde pod ruku,, tak jen tato zminka. Ale mám radost. Ani jsem nevěřila, když jsem loni v květnu s blogováním začínala, že toho dosáhnu a hlavně, že mě to bude tak bavit. Na nápad mě přivedla Markéta-Wlčice, a i když měl být blog původně jen reklamou na knihu, stal se koníčkem, návykem, nezbytností a ba i závislostí. Uvidím,dají-li vyšší mocnosti, co bude při čísle 800. To už asi budu s klávesnicí srostlá a na žádnou dovolenou nepojedu, protože tam nebude připojení, jako není tady. Uvidíme.:-)

úterý 10. srpna 2010

Odlet

    Odlet na dovolenou do Řecka proběhl naprosto bez problémů, navzdory skrytým obavám z nějaké neohlášené řecké stávky nebo ohlášené řecké krize. Cílem byl tentokrát Zakynthos, podle hesla, každý rok nový řecký ostrov. Takže po Thassossu, Krétě, Rhodosu, Santorini, Lindosu a Chiosu přišel na řadu Zakynhtos. Hotel se nachází v Porto Koukla, hned na břehu moře, v klidné zátočině plné želv. A to je pro dnešek také konec veškerého zjišťování, neb noční let se podepsal na kondici a je třeba obnovit síly.

pondělí 9. srpna 2010

sobota 7. srpna 2010

Děda Komárek měl pravdu

Jinak, než jeho slovy, se dnešní počasí popsat nedá. Představa, že se v horkém červenci honím do práce a teď mám dovolenou, třeba pod stanem, to je tedy pech. Znám takové smolaře:-) Ale tak jako tak, že budeme zase bojovat se záplavami, to by jednoho nenapadlo. Odpoledne jsem v tom děsívém lijáku přemýšlela, proč se to pořád opakuje? Nějak si z dětství nepamatuji na takové výkyvy počasí a neustálé záplavy. A že bych trpěla vzpomínkovým optimismem si nemyslím. Spíš se,zaslouženě, blíží nová potopa světa. Teď ještě dostat se do archy:-)

pátek 6. srpna 2010

Na veselejší notu


  Týden na vsi mě moc optimismem a veselím nenaplnil, tak si říkám, že zpátky v Praze, chtělo by to něco veselejšího:-) Při pohledu na kalendář se mi vtírá Hirošima, ale to by byl příliš černý humor. Ovšem vydolovat něco vesejšího v dnešním pošmourném dni nebude zase taková brnkačka. K pousmání může třeba být, že jsem úmyslně jela v pátek po obědě, kdy, podle mých předpokladů, měly kolony mířit z města ven. Ovšem uvízla jsem už před Nuselákem a plížila se přes Prahu skoro dvě hodiny. Vždycky trnu, že se moje škodka uvaří a já zastavím i ten šnečí provoz, protože nebudu vědět, co s tím. Někdo mi kdysi poradil, že v podobných případech je dobré v autě zatopit. Topila jsem tedy jako blázen a přijela na Letnou jako vařená langusta.
    Tady zas nešlo zaparkovat, protože naše modré zóny rozkopali plynaři, tak jsem další půlhodinu hledala místo k zaparkování. Domů jsem dorazila skoro za tři hodiny (normálně je to cca padesát minut). Naštěstí víno v lednici dokázalo vrátit moji energii na přijatelnou míru. K smíchu by mohlo být i to, že na venkově si všichni myslí, jak jsem na Odnikud nikam zbohatla. Že žádné honoráře nechodí, berou jako moje mlžení. Budu muset prohodit pár slov s panem nakladatelem, jinak budu vypadat pořád jako tajemná mlžící lhářka. Ráda bych se něčím pochlubila, ale není čím. Jinak je život na venkově nevyčerpatelnou studnicí námětů a minitémat, ke kterým se hodlám postupně vracet. Dnes ovšem relaxuji v klidu domova. Žádný fotbal, všichni pryč, rýsuje se klidný večer. S klávesnicí, protože nová kniha už se béře do finále.  Relaxační muzika a nějaký humoristický román. Aby se našlo nějaké to veselo:-)

čtvrtek 5. srpna 2010

Pohřeb

Je nepřirozené provázet mladého člověka na jeho poslední cestě, ale bohužel, stává se to. Dnes se na posledním rozloučení s mladinkým řidičem sešlo obrovské množství lidí. Pohřeb do hrobu se mi vždycky zdá emočně náročnější než kremační rozloučení v obřadní síni. Ovšem ve finále je výsledek stejný, slzy, pláč a obrovská bezmoc nad nevratností nastalé situace. Hudba rozjitřené emoce vygraduje do závratných výšek. Najednou „We are the champions“ získává úplně jiný rozměr. A co nestihne hudba, dokončí projev. Projev, který byl citlivý, empatický a opravdu se týkal zemřelého chlapce. Málokdo je takové řeči schopen. Zdejší řečnice to dokázala. Pak už jen poslední cesta, pochování a kondolence žalem zničené rodině. Uplynuly dvě hodiny a bylo po všem. Řečeno slovy starých lidí, by se dalo říct: “Měl to krásný, babičko, moc krásný.“

Ano, to měl. Jen to bylo strašně, ale strašně moc brzy.

 

středa 4. srpna 2010

Adoptovat lze jen jedno dítě

   Tento provokativní nesmyslný titulek jsem objevila v nějakém časopisu. Skrýval se pod ním text o šikaně úředníků, kteří rozhodují o tom, komu adopci povolí a komu ne. A jedné rodině, kde partnerovi již bylo celých čtyřicet let, a byl tedy podle mínění všemocných úřadů na další dítě již starý, sdělili právě tuto absurdní informaci. Nějak se to tam řešilo, novináři snad dokázali poukázat na nesmyslnost úřednického tvrzení. Mě ovšem v té souvislosti napadla úplně jiná situace. A když už v tomto týdnu tahám zprávy z babiččina kapsáře a ve stopách Karolíny Světlé tady vytvářím vesnický román číslo dvě, naskýtá se příběh o zdejším rodičovství. A také, abych- byť nechtěně- nevyvolala válku generací, pustím se na jinou stezku. Žije zde dívka, sociálně velmi, ale velmi slabá. Navštívíte-li její dům, nevěříte, že žijete v jednadvacátém století kousek od Prahy. Udusaná hlína, žádná voda, elektřina odpojená kvůli neplacení. V neskutečném nepořádku zde ruku v ruce žije domácí zvířectvo, ona dívka a několik mužů pochybné pověsti a existence. Tito muži (včetně jejího otce - povídá se) své sexuální potřeby směřují samozřejmě k oné pětadvacetileté dívce, která, nutno říci, se jejich aktivitám nikterak nebrání. Naopak. Výsledkem jejich bizardního soužití jsou tři děti a čtvrté na cestě. Někteří potencionální otcové jsou chvílemi ve vězení, chvílemi zmizí, to když jim vyprší azyl. A děvče rodí jedno dítě za druhým. A teprve až s tím třetím zasáhla sociálka a děti jsou údajně někde v ústavu. Přesto řadu let v tomto prostředí vyrůstaly. Úředníci je střídavě odebírali a vraceli. Prý dítě má být s biologickou matkou!? Děti bloudily po vesnici, a když se jich místním ženám zželelo a podarovaly je skývou chleba, matka jim to slupla. Sama jsem to při nějaké víkendové návštěvě viděla na vlastní oči. Přestože tato matka neměla peníze na nic, jinak než bez cigarety jí vidět nebylo. V azylovém domě, kde bylo dětem evidentně dobře, dlouho nevydržela. Řád, nepít a nekouřit, bylo nad její síly. A tak zase bloumá po vsi s břichem pod nos, kouří a pije, a těší se na porodné. A bude děti rodit tak dlouho, až jí je nechají - její vlastní slova. Víc to líčit nebudu, píšu blog a ne horor. Podstata věci je v tom, že nerozumím sociálním službám. V těchto podmínkách nechávají žít děti a adoptovat si dítě je někdy běh na hodně dlouhou trať. Přesto, že by mu zjevně člověk poskytl lepší životní podmínky, než udusanou hlínu se slípkami v obýváku. Ale zase na druhou stranu, představa, že geny se nezapřou a adopce dítěte z takové rodiny? No, je to dilema. Těch dětí, co za tu hroznou mámu nemůžou, je mi moc líto. Jí ne. Ale českým sociálním službám a jejich přístupu vůbec nerozumím. A že život vesnický je život idylický, tak to je pěkný blábol:-(
A skoro se mi chce říci, že všichni to ví a nikdo nic neřeší. Smutný příběh.


úterý 3. srpna 2010

Truchlení

  Sobotní tragická nehoda vytvořila uprostřed vesnice pomníček obklopený svíčkami, květinami, plyšáky, ba i morbidními detaily z nehody, jako je z potoka vylovená bota oběti, nedokouřená krabička cigaret s ironicky výstražným nápisem: kouření může zabíjet, aromatický stromeček i rozbité zrcátko. Leží tam i jedna jezdecká rukavice, kus autopodlážky a další detaily, které jsem už neměla sílu studovat. U pomníčku se schází mládež, která se sem střídavě přesouvá od autobusové čekárny, kde má základnu. Tady okázale pláčou, objímají se, a svůj žal samozřejmě ředí alkoholem a nikotinem. Kolem projíždějící auta mají často co dělat, aby někoho nesrazila, protože takový nával uprostřed silnice v zapadlé obci nikdo samozřejmě nečeká. A děti neuhnou, klepou se rozrušením, pláčou, dávají najevo svůj bol. Chápu je, přišli o kamaráda, je to (většinou) jejich první setkání se smrtí. Ale nemohu se ubránit dojmu, že mnohdy jde jen o hysterii, davovou psychózu, efekt. Takové dítě, procházející ztrátou, by mělo být zaměstnáno něčím smysluplným, mělo by si své odsmutnit, ale ne kolektivně chodit předvádět své nevyzrálé emoce na místo činu. Pochopím, že přijde, položí květinu, zapálí svíčku. Ale když je tam dnes a denně, rozdírá ránu a nikdo neví, kdy a jak způsobí další nehodu, nerozumím tomu. Chápu, že každý truchlí jinak, někdo chce být sám, jiní potřebují kolektiv a publikum. Ale nemohu se ubránit dojmu, že tito mladí lidé potřebují spíš nějaké zázemí, vysvětlení, pochopení. Samozřejmě se znovu nabízí otázka, kde jsou jejich rodiče, ale to mi nepřísluší hodnotit. Spíš se ptám, jestli jim tento způsob ventilace smutku pomůže, a jestli si z toho vezmou ponaučení? Když ale vidím, jak přijíždějí další mladí smuteční přátelé, ve vozech, nepřipásaní, na smuteční kalíšek, smutně mohu konstatovat jediné, ani tato drsná zkušenost nepomůže.

pondělí 2. srpna 2010

Zbytečná smrt

Moji rodiče si užívají důchodcovského venkovského poklidu. Nic se neděje, velkolepým vytržením z vesnického ticha je návštěva vnoučat, vrcholem akce návštěva doktora či nákup v Lidlu. Ne tak tuto sobotu. A že nebudu psát o žádné horečce sobotní noci, avizuje už název. Krátce po půlnoci zdejší venkovské ticho prořízl svist pneumatik, tupý náraz a následný jekot dětí, respektive mládeže, která aktivně tráví svůj volný čas v plechové autobusové čekárně. V místním potoku se pohupovalo BMW kabriolet. O kus dál pak pomlácená těla sedmnáctiletých aktérů. Nastává klasická záchranná akce, nejdřív první pomoc těch, co byli nejblíže. Pak přijedou hasiči, RZS, helikoptéra. Patnáct – dvacet minut, které se zdají věčností. (dojezdy jsou tady delší než v Praze – a v rámci šetření se volá až někam do Kolína, kde je středočeská ústředna). Celá vesnice je na nohou. Zraněné odvážejí, ale ještě v noci se ví. Jeden z chlapců nepřežil. Druhý v Praze bojuje o život. Oběma ještě nebylo osmnáct.:-(
   Tady bych mohla skončit, tragédie má své oběti, nastává doba truchlení. Neumím (a ani nechci) vžít se do pocitů rodičů. Přesto mi to nedá, abych si nepoložila pár obecných otázek. Jak je možné, že kluci bez řidičáku mohli řádit v noci na silnici? Kde vzali tak silné auto? Proč nebyli připoutaní, proč měli (povídá se) něco vypito? Nechci hledat viníky, ani někoho soudit. Jen si tak píšu, jak už ostatně na těchto stránkách mnohokrát.

Mladí dnes všechno můžou, mají vše dovoleno, jsou happy a free, žádná odpovědnost, jen hra a zábava. Ve zdejší hospodě je zvykem, že staří štamgasti usedají za volant pod vlivem alkoholu, aby nemusel ujít kilometr dva pěšky! Často se tu chlubí, jak převezli policajty, když namazaní ujížděli polními cestami. A ti jsou pro tyhle kluky vzorem, ať se to někomu líbí nebo ne. Všichni to tady ví a nikdo nic neřeší- viz moje povídání o hřbitově. Kdyby se klukům nic nestalo, budou za hrdiny. Nikdo jim neřekne, ty troubo, do toho auta nemáš co lézt, když nemáš papíry a není ti osmnáct. Nota bene pod vlivem. Teď nastal čas pláče, zoufalství. A také hledání viníka. Jenže pozdě bycha honit, lze jen smutně konstatovat, že je velká škoda zmařených mladých životů. Hořící svíčky u improvizovaného pomníčku uprostřed vesnice ani patetický nářek kamarádů nic neřeší. Skutečný kamarád by mu řekl, že pod vlivem alkoholu a bez řidičáku se prostě nejezdí. A sto třicet přes obec už vůbec ne.

Nebo mu to měl říct někdo jiný?


neděle 1. srpna 2010

Živá historie

   Prázdniny jsou skvělé mimo jiné i proto, že je čas na resty, které vzniknou během roku. Dnes myslím konkrétně čtenářské resty. Přestože bez knihy si život neumím představit, jsou i jiné čtenářské produkty, kterými bych se ráda prokousala, ale není na ně čas. Proto až v létě dostává prostor celý ročník Živé historie. Časopis poctivě odebírám, poctivě archivuji v pořadači, který dodala redakce spolu s předplatným, ale nepoctivě čtu. Vždy jen prolistuji, kouknu za zajímavosti – nejraději ze života Přemyslovců:-)- a odložím na později. A později nastalo právě dnes. Doufám, že po pročtení celého ročníku Živé historie nebudu totálně mrtvá. Ale těším se na to- bude to takový nedělní výlet proti proudu času. A to já ráda:-)