neděle 31. ledna 2016

sobota 30. ledna 2016

Klárov

Je vcelku možné, že řada Pražanů, procházejících se po Klárově, ani netuší, že tento malebný kout Prahy není pojmenován po nějaké tajemné či dokonce svaté Kláře, ale po Aloisi Klarovi, který zde založil ústav pro slepce.  Klar se totiž handicapovaným lidem věnoval velmi intenzivně. Začal na Hradčanech, kde se spolu s manželkou věnoval dětem, ale lákala ho i pomoc dospělým nevidomých lidem. Sám císař František mu proto v polovině devatenáctého století věnoval pozemek, ovšem budovu zde nechal postavit až Klarův syn. A průběhu dalších let se zde opravdu vznikl Ústav slepců, který poskytoval nejen zázemí, ale i sportovní vyžití. Ve druhé polovině dvacátého století ovšem svému účelu sloužit přestala, byť bazén, saunu a tělocvičny veřejnost využívala ještě i po revoluci. Myslím si tedy. Mnozí dodnes nostalgicky vzpomínají, jak sem chodili plavat. Budova je někde charakterizována i jako nejstarší pražská tělocvična. Ovšem, to již je dnes minulost. Budova evidentně chátrá, bazén nefunguje, dům se rozpadá. A to i přes to, že tam nějaké organizace sídlí, Dle cedulek u vchodu Státní plánovací komise.  Přesto kdysi krásný dům vypadá, že co nejdříve spadne. Bez ohledu na jeho historickou hodnotu. I přes to, že vlastně celá zdejší oblast nese jméno po jeho zakladateli, Aloisi Klarovi. Nahlédnout dovnitř ovšem stojí za to.




pátek 29. ledna 2016

Poločas

Včerejší den byl ve znamení ukončení prvního školního půlroku. Dnes tedy zákonitě nastaly prázdniny, i když podle mě jde spíš o prodloužený víkend. Prostě se jen v pátek nejde do školy, což ostatně v rámci zimní sezóny dělají děti poměrně často. Dnes je to tedy legální, jako zasloužená odměna za půl roku práce a hlavně za hektický leden. Vysvědčení se rozdalo bez větších emocí, většinou nikdo nedorazil ani nijak slavnostně nastrojen ani se slavnostní náladou. Navíc, u nás děti nedostávají opravdové vysvědčení, ale jen výpis. To aby úřední dokument nedostál úhony, což se dá předpokládat. Dostaly tedy výpis, který nemusí vracet. Opravdu úřední blanket obdrží až na konci roku. Mně tento den baví vždycky hlavně kvůli prvňáčkům. Když vidím tu jejich radost a rozzářené oči, vždycky si říkám, kam to potěšení ze vzdělávacího procesu v průběhu let mizí? To ale nepatří k vysvědčení, které je v klidu doma, všichni dnes relaxují a nabírají síly na další půl rok. Tak přeji všem, nejen prvňáčkům, ať je to prostě těšíJ. A dnes  nějaký mlsek či slavnostní oběd za odměnu.

čtvrtek 28. ledna 2016

Mussolini ve škole

Včerejší Hovory o historii nám zmapovaly život italského diktátora Benita  Mussoiniho. Detailně nám ho přiblížil pan doktor Pavel Helan. Začínali jsme netradičně o půl sedmé, trochu i proto, aby zůstal čas na dotazy a diskusi. A že bylo o čem debatovat.
 Mussolini totiž nebyl jen diktátor, ducce italského nacionalismu.  Nedávno jsem objevila jeho knihu povídek, psal i divadelní hry. Je zajímavé, jak jsou ti diktátoři „múzičtí.“ 
Náš přednášející se zaměřil na další méně známé aspekty nechvalně známého Itala. Na jeho politické převleky, změny v myšlení, obdiv k Janu Husovi, který později tak trochu  tajil a nebyl mu příjemný. Stejně jako fakt, že podporoval vznik mladé první Československé republiky, aby po letech podepsal Mnichovskou dohodu. Mussolini byl tedy u zrodu i u zániku naší první republiky. A plno dalších věcí o jeho vztahu k Čechám jsme se dozvěděli. Třeba i o tom, že je nositelem našich vyznamenání, usilovně podporoval naše legie, měl hodně rád ženy, takže se dá skoro říci,že část svého aktivního života prožil jako bigamista.  Prostě jsme se dozvěděli plno věci o jeh životě stejně jako o jeho politických veletočích a obratech. Publikum jsme tentokrát měli napříč všemi věkovými kategoriemi a myslím, že všichni odcházeli spokojení. V únoru nás čeká otec vlasti, Karel IV., s panem profesorem Petrem Čornejem.Těšíme se.





středa 27. ledna 2016

Hovory o historii

Právě dnes v podvečer. Přijďte si poslechnout povídání o italském vůdci- Benito Mussolini bude dnes v podání pana Pavla Helana.





Pavel Helan na našich dávných Hovorech. Tehdy mluvil o Janu Husovi
                                              Výsledek obrázku pro pavel helan historik

úterý 26. ledna 2016

Hašlerky

Dohnal mě zimní chrapot a lehká hlasová únava. Není to úplně na návštěvu u lékaře, ale ani to není nic příjemného. Co s tím? Při nákupu mi zrak padl na Hašlerky. To by mohlo být řešení. Už jsou v košíku a doma pak přichází jejich šance. Ale je to víc šance pro můj nefalšovaný údiv. Už léta jsem si bonbony nekupovala, Hašlerky jen z čirého idealismu, že třeba uleví mému hlasu. Ale ty hubené miniaturní bonbónky? Maně si vzpomínám na své dětství, na buclaté a mohutné Hašlerky, kdy jedna vystačila pěkně dlouho. Ve velikosti dnešní Hašlerky byly snad antiperle. Nebo tic tacy,abych nepřiháněla! A tak si dumám, zda jde o vzpomínkový idealismus či zda až dnes jsou Hašlerky takový šlendrián? Obal je takřka stejný, tak nevím. Co vím je, že příště už si je nekoupím. Spolehnu na klasický čaj s medem, ten má kvalitu i kvantitu pořád stejnou. Co asi na to Karel Hašler, chudákJ?

neděle 24. ledna 2016

Teorie nevzdělanosti

Je zajímavá kniha Konrada Paula Liessmanna. O tom, jak si myslíme, že něco víme, přitom ale nanejvýš tak kloužeme po povrchu. Trochu tady, pravda, objevuji Ameriku. Kniha už je na světě deset let. A já ji objevila až nyní, jen díky mladému a šikovnému kolegovi, který mě na ni nejprve upozornil a poté mi ji i laskavě věnoval. Mohu se tedy nořit do poznatků rakouského vědce roku 2006, který nemilosrdně odhaluje omyly společnosti ohledně vědění a vzdělání. Kapitalizace ducha ústí opět v nevědomost, píše se na přebalu knihy, která je sice útlá, ale vydá za deset encyklopedií. Alespoň na mě tak působila. S mnoha věcmi se mohu ztotožnit, byť bych je neuměla tak pregnantně popsat a nazvat. Těžko napsat, který poznatek je pro mě jako zásadní, knížečka působí jako celek a nelítostně nám sděluje, jak na tom se vzděláním a věděním jsme. Jsme prostě mistři v nevzdělanosti. Všichni, nebo alespoň většina z nás. Není to snadné přiznání, leč je to realita.  Možná i proto je kniha dlouhodobě rozebraná:-)

sobota 23. ledna 2016

Zimní doprava

Chodci versus řidiči - dvě svébytné kategorie dopravy, které si často nemohou přijít na jméno. Vyhranění bývají zejména ti, co zažívají jen jednu z obou rolí. Ti co své „dopravní kabáty“ převlékají, reagují většinou podle toho, kde se právě nacházejí. Tedy za volantem peprně nadávají na chodce, jako pěší nemají vlídného slova pro motorizované účastníky dopravy. V náročném zimním období jako by jejich antagonismus narostl. Mnozí i přes náledí jezdí po městě jako blázni, jiní zase skáčou před auto v domnění, že prostě chodec má vždycky přednost. Že se nedá dobrzdit si tito hrdinové všedního dne nikterak nepřipouští. Nejvíc mě v tomto ohledu fascinují matky s kočárky, které tak sebejistě nastrkují kočár s miminkem na namrzlý přechod (to v lepším případě, často přecházejí tam, kde je zrovna napadne), že někdy budí dojem (sebe)vražedných úmyslů. 
Občas si tak přemýšlím, kde vlastně jsou dopravní strážníci? Jestli je jim tak velká zima, že nevycházejí nebo lapou jen tam, kde je jistota okamžitého zisku nebo v horším případě přímého úmrtí? To je totiž zajímavá reakce na stížnosti, kdy se člověk třeba pozastaví nad oblastí s neustálým překračováním rychlosti, a odpověď je víceméně stylizována v tom smyslu, že pokud tam nikdo nezemřel, nic se neděje!!!?
    Nu, když se ke kontrole pravidel a pořádku přistupuje tímto způsobem, pak se nelze divit tomu, že statistiky nehodovosti rostou a doprava připomíná džungli. V současném případě tedy spíš nějakou zamrzlou tajgu, kdy dobrzdit před chodcem, který třeba v podvečer, kdy není vidět na krok, v tmavém oblečku vstupuje do vozovky v okamžiku, kdy ho napadne, je vskutku adrenalin.   Chodci versus řidiči jsou tedy opravdu svébytná (zimní) kapitolka. A to do toho ve stávajícím  mrazu naštěstí moc nevstupují cyklisté, kteří z vozovky většinou udělají  divoký trojboj, kde není vítězů. Jen poražených!!!!

pátek 22. ledna 2016

Bumážka

Kdysi dávno musela být na všechno tzv. „bumážka.“  Když byla, všechno šlo tak nějak snadněji. A když nebyla, většinou to nešlo vůbec. Jak šel čas, zmizela bumážka na smetišti dějin. Pak naskočí klasická dějinná spirála, kdy se historie tak nějak cyklicky opakuje, a bumážka je zpátky. Pravda, jmenuje se jinak, většinou vzletně certifikát. Ale lidově řečeno, musíte mít papír. Na všechno. Začíná to u dětí ve škole, kde je rozdávání papírů „na hlavu“ zjevně velkým byznysem, pokračuje u papírů za absolvování kde jakého kurzu, přes papíry na auto, které jsou jediné smysluplné, ovšem jen tehdy, když tu autoškolu absolvujete doopravdy. Nu, a pokračuje to papíry na kde co. Bez papíru jste prostě jako ztracený, nikdo vás nikam nepřijme, nic nezískáte, nikam se nedostanete. Bumážka slaví svůj velký comeback. Tak velký, že by ho ani sama nečekala. Prostě, kdo nemá papír, neexistuje….

čtvrtek 21. ledna 2016

Krátit, škrtat

Být stručný a výstižný. Heslo mnoha autorů. Zlaté pravidlo. Pravidlo, které se těžko naplňuje. Mnozí to fakt neumí. Mně to třeba vůbec nejde. Škrtat ve vlastní knize, těžké, byť většinou účinné.  Ale trénuji a trénink dělá mistra. I blogy jsou často inspirativní. Na jednom, velmi čtivém, jsem objevila pravidlo osmi řádků. A kdo umí, umí, čtení je zajímavé, výstižné a vypointované. Chtěla bych to také umět. A abych se tak úplně neopičila, tak to zkouším s devítkou. Nikoli tedy se zbraní, ale s devítkou (snad) smysluplných řádků. Krátit a škrtat. Udržet myšlenku, opustit myšlenku. Zlaté pravidlo. Snad i pro moje (potencionální) nové knihy. Zatím jsou čtyři, to číslo krátit nechci. Naopak.



středa 20. ledna 2016

Dějepisná olympiáda

aneb moje oblíbená soutěž. Letos se veze na vlně oslav narození Karla IV., tudíž téma je jasné: Lucemburkové. Opět jsem se sešli v DDM v Praze 8, který je znám jak svou vstřícností, tak mnoha aktivitami pro děti. Panuje zde vlídná a příjemná atmosféra, což se odrazilo i do nálady soutěžících. Ti dorazili v hojném počtu a většinou vybaveni slušnými vědomostmi. Testy nepatřily k nejjednodušším, přesto je mnozí zvládli výborně. Šikovní jsou, mladí historici v Praze 8.
A naše pěkné druhé (byť dělené) místo mě pak těší dvojnásob:-)

úterý 19. ledna 2016

Rodina a škola

Lednové číslo již k dispozici. Plno zajímavého čtení. I dobrých námětů. Jistě stojí za přečtení, zakoupení či objednání do sborovny. U nás má velký úspěch.

                                       Rodina a škola 1/2016

pondělí 18. ledna 2016

Konkurzní podstata

Aneb duševní vlastnictví u nás zjevně nemá copyright.  Jako jedna z mnoha ukázek může posloužit docela obyčejná inzertní rubrika na nějaké vedoucí místo. A je jedno, zda jde o školu, galerii, rozhlas či prostě nějakou jinou instituci. Uchazeči, kteří si stále ještě myslí, že u nás je konkurz férová záležitost, a rozhodnou se nést svoji kůži na trh i tímto způsobem, jsou takřka vždy vyzýváni k tomu, aby součásti jejich přihlášky byla i vize vedení společnosti. Prostě mají zpracovat odborný koncept něčeho, čeho ještě nejsou součástí. Patrně, aby dodali čerstvé a neotřelé nápady.
Koncepce pak má být většinou na několika stranách a rozpracovaná pokud možno detailně.     
     Přemýšlela jsem, jestli je to účel či nějaká sofistikovaná zástěrka jak získat bezpracně nové nápady? A také mě napadlo, proč se proti tomu vlastně ještě nikdo neozval? Protože pokud někdo opravdu pečlivě zpracuje koncepci a pak není vybrán, jeho nápady lze velmi snadno využít dál, aniž ho musíme žádat o svolení.  Mnohdy se ani koncepce nevrací, ale i vrácenou lze samozřejmě velmi snadno využít, respektive zneužít.
Docela mě začalo zajímat, za mají tyto,dle mého nehorázné, požadavky nějakou oporu třeba v zákoně. Ničeho jsem se ale zatím nedopátrala. Ale narazila jsem na několik lidí, kteří se nad podobným přístupem také pozastavují. To je myslím důležité vědět. Snažím se zjistit, co se proti tomu třeba dá dělat, leč v podstatě nic takového neexistuje. Jediná cesta je konkurzu se neúčastnit. Nejenže  konkurz je u nás většinou jen naoko, aby se učinilo zadost formalitám, a rozhodnuto je již dávno předem,takže to vypadá na velkou šarádu, ale je to ještě o vyrabování všech možných nápadů. Představuji si, jak někdo zvenčí má sepsat koncepci – dejme tomu rozvoje školy,abych zůstala na domácím hřišti.  Komise stejně předem ví, kterého svého favorita vybere, ale nikdy není od věci přečíst si (a inspirovat se tím), jak to vidí ti z druhé strany.  Některé komise jdou ještě dál, že si vyhradí právo konkurz bez vysvětlen zrušit, ale úkoly od kandidátů samozřejmě vyberou a pročtou.
Tak to je tedy vrchol, říkala jsem si. Problém však je, že as nejde o nic nelegálního. Setkala jsem se totiž i s názorem, že lepší šlohnout něčí nápad než nechat instituci zahnívat ve vyjetých kolejích. Čerstvá krev je přeci dobrá v jakékoliv podobě, ne?
Pak hledejte něco jako copyright na duševní vlastnictví. Neexistuje. Tedy asi pokud zrovna nezpíváte pop music, to si asi OSA ohlídá. Nebo ještě lépe, pokud jste tak neopatrní, že svoje nápady dáváte snadno všanc. Minimálně tím,že se rozhodnete přihlásit někam do konkurzu. Naštěstí je to pro mě již problém jen v teoretické rovině, spíš k pousmání (nebo k pláči) nad tím, jak to tady funguje. Alespoň já to tak vidím.
Zlatý konkurz Miloše Formana ze šedesátých let. Také mystifikace, ale ve finále přiznaná. To v dnešním reálu je všechno dávno jinak.




neděle 17. ledna 2016

Sedmikrásky

   Zajímavá a čtivá detektivka. Autorkou je mladá švédská spisovatelka Kristina Ohlsson. Příběh je situován do roku 2008, ale má pro nás (asi) nečekané konotace v podobě motivů problémů s uprchlíky. Zajímavý úhel pohledu na problém ze strany severských zemí, byť zde jde o literární odraz. Ale zjevně čerpá z tamější reality. Příběh je ale detektivní, hezky propojen a pospojován. Část dje je ve Stockholmu, část v jiné části Švédska, část v Thajsku. Motivy se zajímavé splétají, kniha je čtivá a má spád. Musela jsem ji v podstatě dočíst na jeden zátah, vtáhne do děje. A ač je to primárně detektivka, nutí i k zamyšlení, jak to vlastně s těmi uprchlíky doopravdy mají v jiných zemích, nejen v Německu či u nás. Sedmikrásky se mi líbily.
                                                        

sobota 16. ledna 2016

Tajuplné testy

Leden nepatří ve škole k nejoblíbenějším měsícům. Na obou stranách fronty. Je sice lehce srovnatelný s červnem, také nic moc, ale v červnu na vás čeká prázdninové finále, zatímco leden se překulí do nepříjemného února a jede se nanovo. 
V lednu v podstatě není den, kdy se nepíše nějaká písemka, nezkouší, prostě divoký souboj vědomostí.  A kantoři opravují, opravují a opravují...
   Onehdy jsem si přinesla jedny testy na víkend. V sobotu odpoledne k nim usedám. A ejhle, žádný text!!! Patrně chlapci nesedly otázky. Za chvíli zase. O písemku dál jen půlka textu. Další papír zase prázdný. To už vypadá téměř na bojkot. Hromadné odmítnutí písemky. Ale proč? Jde o třídu chytrou, žádný zjevný spor spolu nevedeme, proč najednou bojkotují mojí zdánlivě jednoduchou písemku? 
Dozvím se v pondělí. Je to moje vina. 
Odkládám si totiž testy na topení. Což dělám, už léta, školní kabinet není nafukovací a umím využít každého volného místečka. "A to je právě ono," smějí se děti. "Zahřátý text zmizí, to je naše gumovací pero."
Takže nikoli tajný inkoust, o kterém jsme snili v dětství my. Prostě klasické, lehce zakoupitelné pero, které lze jednak vygumovat, druhak jím napsaný text v teple zmizí.
"No a co teď? Asi napsat písemku znovu."
Do toho se logicky dětem moc nechce.  
„Dejte je do mrazáku, ono se písmo obnoví.“
    Pořád se v životě prostě děje něco poprvé. Poprvé tedy ukládám písemné práce do mrazáku, což sice vyloudí doma několik štiplavých poznámek s podtextem objednávky cesty do Bohnic, ale vytrvám. A dobře dělám. Druhý den ráno se vedle zamražených balíčků s masem skví kompletně napsané testy. Nezbývá tedy než je opravit, pokud možno v chladné místnosti. Radost na obou stranách.

  Jen pro příště asi vydám doporučení ohledně psacích potřeb, ukládat všechny písemky před opravou do mrazáku by se mi moc nelíbilo. Ale bude to asi jen do objevu další „skvělé“ školní technologie. 
Zase na druhou stranu, rozjasnilo nám to temný pololetní ledenJ

pátek 15. ledna 2016

Vždyť je to ještě dítě

 Děti kopírují svět dospělých. Přesto, že už je dávno nevnímáme jako kdysi, kdy dítě bylo malý dospělý se vším všudy. Dnes je dětství a mládí úplně jiná kapitola než život sám.  Dětem jsou podsouvána jen samá práva a žádné povinnosti. Dětství je prostě jiný svět.  To je trend současnosti. Přesto děti rády kopírují svět dospělých, hlavně ta jeho negativa. Hlavně proto, když jejich alotria omlouváme zázračnou mantrou:
„Vždyť jsou to ještě děti!“  
Znovu jsem si vybavila tento široce rozšířený názor, když jsem nuceně řešila zvláštní školní exces. V dospělém světě by za něj hrozilo trestní stíhání a minimálně záznam v rejstříku. Nikdo by se nad tím nepozastavil ani na okamžik. Zde při uvažování o trestu, který by po každém zločinu měl následovat, (jak věděl už Dostojevskij), došlo k velmi vzrušené debatě.
„Vyloučit ze školy,“ zněl jeden názor. 
„Trojka z chování,“ přidal se další, kterého doplnil radikál, požadující kombinaci obého.
„Polepšovnu na ně!“
„Polepšovna už neexistuje," oponovali ti, co sledují současné dění a neuvízli v minulosti. 
„Tak policii!“
 „Měli bychom nad tím mávnout rukou,“ uvažovali oproti tomu nahlas někteří liberálové.
„Jsou to ještě děti.“
   Nakonec se dospělí totálně rozhádali. Dohodli se maximálně na tom, že bude nejlepší znovu v klidu všechno promyslet, znovu malým „zločincům“ promluvit do duše a pak se společně usnést na nějakém kompromisním trestu.

   Debata o dětské odpovědnosti bývá většinou velmi poučná. Poslechnout by si ji měli například všichni zastánci alternativní výchovy. Asi by je překvapilo, že když děti nemají nastavené pevné hranice, docela se trápí. Svoje trápení ale neumí pojmenovat, proto se chovají mnohdy většinou velmi nestandardně.
   Pravidelné rozbory odpovědnosti dětí by ale leccos osvětlily i těm, co svým potomkům umetají cestičku, pomáhají jim vymýšlet lži, které jim mají pomoci se ze zapeklité situace dostat či hodit vinu na druhého. Za studium by jistě stála schopnost rodiče naprosto bezostyšně lhát o svém dítěti osobně, čímž povyšuje lež na výchovný prostředek.
  Dítě, které vyrůstá v této atmosféře, lze takřka určitě zasadit na seznam lidí, o kterých se v dospělosti bude mluvit jako o bezcharakterních (většinou s nějakým vulgárním dodatkem.)  Teď jsou ale stále hájeni onou tajuplnou mantrou:
 „Vždyť jsou to ještě děti.“
Oblíbeným bonmotem je tvrzení, že takhle vychované jsou děti, které jsou z neúplných, rozvrácených či dokonce nefunkčních rodin. Mohu docela úspěšně oponovat. Největší lhář a podvodník se může objevit v rodině, která splňuje všechny atributy úspěšnosti. Vysokoškoláci, zabezpečení, úspěšní. Jen to svoje dítko si nějak przní. Neučí ho nést odpovědnost za svoje činy.
Je jistě přirozeným pudem bránit svá mláďata. Všechna morální hesla fungují do okamžiku, kdy je ohroženo vlastní hnízdo. To, co nastává poté, se často podobá výbuchu sopky. Erupce výmyslů, kterými dokáže zasažená matka vytvářet alibi pro nezdárného synka, je takřka smrtící. Stejně jako výčet skutečných i domnělých spolupachatelů. Nemůže v tom přeci nechat svého hlavního iniciátora samotného.
Argumenty typu „je to ještě dítě,“ nebo dokonce „vůbec nebyl ve škole,“ k jejich věrohodnosti nijak nepřispívají, leč boj byl vypovězen. Finále, které je zatím v nedohlednu, sice nakonec může skončit vykroucením se z trojky z chování, ale pocit nepostižitelnosti za vlastní činy se vrací s jistotou bumerangu. Třeba v dospělosti, kdy už slovo maminky bude proti slovu zákonu a patrně asi bude mít slabší váhu.
 Drobeček, který se ukryl do záhybů mateřské sukně, nedovede ani v budoucnu hrdě čelit následkům svých lumpáren.
Jednomu až zatrne, když si uvědomí, kam až jsme to dovedli za zvuku uchumalebné mantry:
"Vždyť jsou to ještě děti.“
   Nedávno jsem psala o otravě učitelky, která byla zametena pod koberec, protože to byly ještě děti! A takových případů bych jistě mohla připomenout desítky, i z vlastního okolí.
Napadá mě, jestli i toto se v historii opakuje či zda jde o jev ryze nový, signifikantní pro dnešní dobu. Podle mně dostupných vzorků je to prvek veskrze nový, ale třeba se mýlím.
Ostatně, jsou to všechno ještě děti, tak bůh ví, co přinese jejich dospělý věk. 
Ovšem pokud se ho všichni ve zdraví dožijeme…


čtvrtek 14. ledna 2016

Ptáci. Respektive holubi...

Někteří se jich bojí. Prý šíří nemoci. Kálí na hlavy osobností, byť jen těch bronzových. Ničí fasády domů. Nemluvím o profesionálních vandalech, ale o holubech. Jejich hejna bývají prokletím všech současných velkoměst. Mnohde je hromadně likvidují nebo alespoň vyhláškou zakazují jejich krmení. Jen Praha 7 má k tomuto ptactvu jiný, pozitivní vztah. Zde mají holubi vítaný azyl, jsou vítáni, což oni náležitě využívají. Když kráčím Kostelní ulicí dolů, často nabývám intenzivního pocitu, že jsem se ocitla přímo ve slavném Hitchokově hororu Ptáci. Temná hejna tu sice zatím na lidi neútočí, ale když se nad vámi zvedají ze střechy, kde zjevně mají nějakou základnu, docela ve vás zatrne. Často se zde objevují v takovém množství, že snadno zakryjí oblohu a vytvoří tmavý, ba ač černý, hrozivě poletující mrak, kterým rozhodně sluneční paprsek nepronikne. Nechci si ani v návalu bujné fantazie představovat, jak asi vypadají zdejší střechy, půdy či život v podkrovních bytech. Stačí pohlédnout na chodníky…Nicméně, pro holuby z celé Prahy je to příznivá zpráva. Na sedmičce je pro ně fajn, radnice jim patrně velmi fandí, takže je jim tady lépe než mnohým rezidentům. Humanita a holubí trus zde prostě mají zelenou. Nabízí se myšlenka, zda bychom k různé ptačí symbolice na sedmičce neměli vypsat konkurz na hymnu. Myslím, že slavný song Zpívám ptákům a zvlášť holubům by měl jasný tah na vítězství. A kdyby náhodou nevyhrál, stačí petice s jedním podpisem. Blbosti se tady tak řeší často, zatímco závažné věci se taktně přecházejí. Patrně se ztrácejí právě pod nánosem holubího trusu...

středa 13. ledna 2016

Mussolini

Znáte italského vůdce Benita Mussoliniho jinak než jako představitele italského fašismu? Pokud ano, přijďte si popovídat o všech jeho polohách. Pokud ne, přijďte se dozvědět něco nového. Naše lednové téma je Mussolini a jeho vztah k Čechám. Většinou se ví, že Mussolini patřil k hrobařům naší první repbuliky a že jeho podpis je pod Mnichovskou dohodou. Méně už je známý fakt, že Mussolini při vzniku republiky Čechům fandil a podporoval jejich úsilí o vytvoření samostatného státu. Stál tedy u zrodu republiky i u jejího zániku. Krom toho měl kdysi velmi blízko i k Janu Husovi, takže styčných bodů s českými reáliemi je víc než dost. Navíc přednášet bude odborník na slovo vzatý,pan doktor Pavel Helan. Přijdťe si tedy poslechnout vyprávění o vztahu Benita Mussoliniho k Čechám, které bude 27.1.2016 v 19 hodin v budově Gymnázia Thomase Manna, v multimediálním centru. Těšíme se na Vás.

úterý 12. ledna 2016

Relax

Mám ráda tento den. Jen tak. 
Užívám si ho. Je to už takové Nic nového pod sluncem:-)
Je to můj Silvestr.
Dneska i se skvělou masáží.
Mimochodem, zná někdo osobně nějakého Pravoslava?


pondělí 11. ledna 2016

Padesátka

Startovala na Štědrý den. Prý jako slavný Tarantino, který měl premiéry (nebo jednu, to už nevím) také 24. 12. Asi je to zajímavý nápad, nevím, jestli úspěšný, to už nevím. Každopádně, nás vánoční Padesátka minula, dopřáli jsme si ji až v lednu. A asi díky bohu za to. Vánoce se dají zkazit mnoha různými způsoby, experimenty kinematografie si v klidu ponechme na dny všední, které díky svému stereotypu hned tak něco nepokazí. Leč Padesátka se snaží, seč může. Alespoň mně to tak přišlo. Nebo jinými slovy. Ten film se mi prostě nelíbil. Ač má dobré obsazení, odehrává se v příjemných reáliích, není to můj šálek kávy. Takový zbytečný pel mel všeho a ničeho. Místy trapný ( místy tedy ne, abych nebyla nespravedlivá), celkový dojem rozvleklá lidová parodie a  nuda. Ale někoho třeba osloví. Za mě, lituji peněz za vstupné, ale zase na druhou stranu, přišla jsem v životě už i o víc.

neděle 10. ledna 2016

Babička pozdravuje a omlouvá se.

Kniha mě nalákala po přečtení skvělého titulu Muž jménem Owe. Čekala jsem stejně báječné čtení, které tak úplně nenastalo.  Ne snad, že bych byla úplně zklamaná, ale je to jiné čtení. Možná, kdybych ji četla dříve než příběh Muže jménem Owe, bylo by to jiné. Ale takto mohu konstatovat, že příběh moje očekávání úplně nesplnil. Místy byl příliš zdlouhavý, místy hodně předvídatelný. Nicméně, má svůj půvab, zejména v některých dialozích babičky a Elsy. Tím se dostávám k hrdinkám, každá na opačném konci věkového spektra, což je svým způsobem hodně sbližuje. Příběh má své kouzlo, některé pasáže jsou až dojemné, ale nemohu se ubránit dojmu, že méně by v tomto případě bylo více. Stejně jaké méně pohádkových motivů, byť mají své opodstatnění. Takže kniha není špatná, víc bude vyhovovat čtenářům s velkou vytrvalostí, kteří se prokoušou těmi nudnějšími pasážemi, ale Muž jménem Owe je rozhodně čtivější. 

sobota 9. ledna 2016

Dům pánů z Kunštátu

Krásná výstava v krásném domě. Joachym Beruschka zde měl včera vernisáž své nové výstavy Černý Čáp- obrazy, grafika,plastika. Výstava samotná pak trvá do 28. února letošního roku. Krásné, duši hladící obrazy. Příjemné prostředí. Moc hezký start do víkendu. A na závěr, malé pochlubení se. Na mé poslední knize, Nic nového pod sluncem, je obraz právě Joachyma Beruschky. Jsem na to pyšná:-)





















                                                             

pátek 8. ledna 2016

Zkáza krásou

aneb Lída Baarová letos poprvé. Dokumenty paní Třeštíkové mám ráda a ani tento nezklamal. Příběh prvorepublikové hvězdy, která se zapletla s nacistickými pohlaváry je veřejnosti asi všeobecně znám, přesto je v podání paní Třeštíkové zajímavý i obohacující. Osobně nemám ráda kult filmových hvězd a paní Baarovou už vůbec ne, ale doba, poměry, situace a plno dalších věcí kolem je zajímavých a v dokumentu dobře vykreslených. Jde asi i o promo hranému filmu, který vyrazí do světa asi za dva týdny. Vychází ze situace asi dvacet let staré, kdy byl natočen základní dokument o paní Baarové. Což ho nikterak nesnižuje, možná naopak. Stáří je hrozné, to si zde lze jen potvrdit. A když se k tomu přidá smutek, bolestínství a alkohol, je to ještě smutnější. Ale zase na druhé straně, to je život. A navíc, příběh dvacátého století. Tedy určitě stojí za vidění. 
Pro mě Bio Oko letos poprvé a na první dobrou:-)

čtvrtek 7. ledna 2016

Když žasnout, tak potichu

Z našeho ministerstva (rozuměj školství) občas přicházejí nápady, že když o nich soudný člověk přemýšlí, musí dospět k názoru, že jde o patrně o jakousi nepsanou povinnost vydávat nová nařízení jak na běžícím pásu, bez ohledu na jejich relevanci.
Vzhledem k úrovni a množství podobných aktivit na tom asi něco bude. Jenom nevím, jak to probíhá prakticky. Jde o vnitřní příkaz? Či vlastní aktivitu a nekonečnou invenci některých úředníků?  Myslím, že jde kombinaci obého. Je to takové méně viditelné a také bezpečnější, což se hodí v okamžiku, kdy se objeví nějaký šťoural, který se nad věcmi začne pozastavovat. V podobném případě nemůže být nikdo popotahován či volán k odpovědnosti, protože se celá věc označí za kolektivní dílo či povinnost směrem k EU.
Asi by stálo za to vyřešit i takové detaily, jak podobné věci úplně obalit stoprocentní nenápadností Pobyt dětí ve škole se třeba nenápadně stále prodlužuje, povinných deset let zatím nikoho nepobouřilo, nezkusíme to protáhnout ještě o rok či dva?  Mimikry jsou totiž dokonalou zbraní. Když na sebe moc neupozorňujete, mluvíte tak, že vám skoro nikdo nerozumí, můžete prosadit tolik novinek, že by bývalí kreativci bledli závistí.  
Podle mého by jistě bylo zajímavé, kdyby podobní tvůrci někdy vyzkoušeli praktickou stránku školství. Aby si mohli vyzkoušet třicet dětí s pěti integrovanými jedinci, kteří jsou zařazeni v rámci moderní inkluze, leč peníze již nikdo nedodá.  Kantor si tedy musí vystačit s vlastní energií. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby dostal k dispozici nějaké kreativního úředníka nebo alternativce, který by se jistě rád zapojil. Jenže kde je vzít? Těžko říci. Přitom experimentátorů ve školství je dost.  Od stolu se to ovšem krásně vymýšlí, ale vyrazit do terénu se už nikomu nechce.  Jedna bývalá kantorka mi před nedávnem vyprávěla, že v našich úřednických kruzích se už dneska vlastně ani neví, co se ve školách učí, protože trendy se mění tak rychle, že už se ani neví, v kolikátém bodě té které novely se právě nacházíme. Ona sama prý vkládá určitou naději právě do té nepřehlednosti. Až se zase vymění ministr, nemá šanci zjistit, co funguje a co ne, tak se třeba – nějakou administrativní chybou-můžeme dostat k něčemu, co má skutečný smysl. Rozumím tomu tak, že doufá v něco jako záblesk zdravého rozumu. No, napadlo by vás, že bude třeba hledat špetku logiky a přemýšlení i v takové instituci, která si myšlení dává do svého loga? Najít ho tam není přitom vůbec snadné.
Nelze ovšem vyloučit, že časem se bude blýskat na lepší časy.  Dojdou teoretici a ke slovu se dostanou vysloužilí praktici. Tedy ti, kteří nehoní politické body a o školství nejen reálně uvažují, ale i si ho sami vyzkoušeli. Možná pochopí, že sedět v lavicích do dvaceti (a výše) není úplně to pravé ořechové. Otázka je, zda se zase dětem bude chtít někam do skutečného života, protože poflakovat se ve škole je jistě příjemnější než někde pracovat. Byla bych i pro zrušení státní maturity, stovek zbytečných gymnázií a vznik kvalitních odborných škol (pozor, neplést s praktickými, ty jsou právě nyní v poloutajení rušeny.), i když bych asi nepotěšila ty ambiciózní rodiče, co si přejí mít doma gymnazistu.
Předpokládám, že konečně by se opět mohly vrátit školní osnovy, které se vzájemnou provázaností dopracují k lepším studijním výsledkům.
Trošku problém by mohl být se současnou politickou korektností. Praktické školy (které dříve byly zvláštní či pomocné, což je dnes nepřípustné vyslovit) měly své opodstatnění. Děti se zde mohly rozvíjet ve svém vlastním tempu a bez stresu. To se zjevně nehodí do dnešní doby. Možná to zní hezky, že chceme inkluzi všech, ale jaké je to, být v kůži dítěte, které není zrovna na matematiku, ale má šikovné ruce a dostane se do školy, kde tu matematiku prostě musí dát ve stejném rozsahu jako ti nejlepší, protože manuální zručnost tam nikoho nezajímá, asi nikdo neřešil.

Na veřejnost a pro mediální obraz se navíc detaily moc nehodí. Nepůsobí nijak efektně. Protože když inkluze, tak inkluze. A běda, když pochybujete. Rázem jste necitelný egoista. Takže sledujme v tichosti další nová nařízení z našeho ministerstva. A jediné, co můžeme, je tiše žasnout.

středa 6. ledna 2016

Přijde?

Přijde pátá kniha?
Je otázka, kterou si kladu na prahu nového roku. Je u pana nakladatele, v redakční práci, je přislíbená. Tak uvidíme, jakou odpověď si za rok touto dobou na zvolenou otázku budu moci dát. Zatím pevně věřím, že kladnou, ale znáte to, neříkej hop….Tak uvidíme:-)

úterý 5. ledna 2016

Svatý Martin ve zdi

a koncert našich školních umělců. Krásné místo v centru Prahy, je tu logicky i výborná akustika, takže to našim pěvcům znělo pěkně malebně. Tříkrálový koncert. Zakončení Vánoc. Letos poprvé,ale mohla by z toho být pěkná tradice. Dnes šlo o výborný zážitek. 



pondělí 4. ledna 2016

Hus předává pochodeň

Nějak jsem si nemohla odpustit tuto slovní hříčku, která ale vystihuje podstatu letošních celoročních oslav. Zajímavých asi většinou pro historiky, ale snaží se prostoupit celý veřejný prostor. Loni se připomínalo šest set let od upálení Jana Husa, letošek bude ve znamení Karla IV. To už, na rozdíl od upálení, lze slavit. 
V květnu to bude sedm set let od okamžiku, kdy se v domě U kamenného zvonu na Staroměstském náměstí Elišce Přemyslovně narodil první syn Václav, budoucí otec vlasti. Celý letošní rok si to budeme v nějaké podobě připomínat. Docela se těším, co nového se dozvím, jak to bude pojato, co všechno to přinese. Husův rok byl docela plodný, tak uvidíme, kam donese výroční pochodeň náš největší Čech:-)
Samozřejmě se mu plánujeme věnovat i v našich Hovorech o historii, kde nás životem Karla IV. provede odborník na slovo vzatý, pan profesor Petr Čornej, který nám přislíbil přednášku na 24. února. Tedy už teď se můžeme těšit na velkého Čecha v podání velkého historika.

neděle 3. ledna 2016

Umělecká Paříž

Vánoční dárek. Že by inspirace pro příští rok? Každopádně zajímavé čtení. Mám už doma podobně laděnou Vídeň a každý výlet do rakouské metropole s tímto průvodcem byl úplně jiný a zajímavý. Paříž slibuje totéž. Jde o průvodce po stopách spisovatelů, básníků, malířů, hudebníků a bohémů.  Autorem je Václav Fiala. Anotace na obálce praví, že kniha vyšla už před třinácti lety a protože se jí dostalo velkého zájmu čtenářů, vychází znovu po důkladné revizi. A nejlepší je poslední věta: 
"autor i nakladatel doufají, že se opět stane oblíbeným průvodcem, který čtenáře povede po stopách umělců magickým světem města nad Seinou".  
Napadlo mě, že to může být rovnou i novoroční předsevzetí, že přání pana nakladatele a autora dojde realizace. Zatím je to tedy ve stádiu čtení a i to je zážitek. Příběhy doslova ožívají před očima. Třeba zrovna se „potuluji“ po rue Daguerre, která se jmenuje podle vynálezce černobílé fotografie, vznikaly tu krom jiného první návrhy „mobilů", a bydlel tu též i Émile Zola. V roce 1866 obýval dům číslo 62…:-) Už se těším, až se virtuální zážitky představí v realitu a budu stát před oním domem skutečně. Zatím tedy čtu...
                                                        

sobota 2. ledna 2016

Filipika proti ohňostrojům

Nějak si nemohu odpustit svou každoroční nechuť proti petardám, střílení, kraválu a ohňostrojům všeho druhu. Čím jsem starší, tím víc to nesmyslné vyhazování peněz do vzduchu za účelem vítání čehokoliv (nejen nového roku) nechápu. V první řadě jako milovnice psů a zvířat vůbec (dodnes se mi otvírá nůž v kapse při vzpomínce na předloňský ohňostroj „kreativně“ odpálený z Vltavy, který zabil několik labutí.)
     Trapné detonace zní v podstatě už od Mikuláše. Stalo se nějakým novodobým zvykem během těchto zimních svátků pořád něčím práskat.  A v období konce roku to vrcholí, což je fakt, se kterým asi nic nenaděláme, protože se to prostě líbí,byť jistě existuje víc jedinců, jako jsem já, totiž takových, kteří ho upřímně nenávidí.
  Fascinuje mě i ta automatická arogance, kvůli ohňostroji se mění doprava, uzavírají ulice, nelze ujet, utéct, uniknout.
    Fascinuje mě samozřejmě i to nesmyslné plýtvání. Když jako škola žádáme Magistrát o dotace kupříkladu na protidrogovou prevenci, dosáhneme s vypětím všech sil a špičkového výkonu v oboru byrokracie tak na dvacet třicet tisíc korun. A to není vůbec jisté. A včera večer tady naprosto jistě vyletělo do vzduchu víc jak milion magistrátních peněz. (když už jsme u toho, nechápu ani to, že jinde to jde mnohem levněji - třeba v Brně "jen" za tři sta tisíc...)
A krom toho desítky dalších lokálních ohňostrojů, které si vybuchují, jak koho napadne, ve dne, v noci, ráno, večer…
My, odpůrci, samozřejmě nemáme snadnou pozici, protože ono blyštivé šílenství se táhne celým světem a mnoho lidí na něm s radostí okem spočine. Proč, je mi záhadou. Úplně stejnou, jako nutnost během oslav všechno kolem sebe ničit. Tak v rámci čísi veselé ohňostrojové detonační radosti kdesi vzplál dům, jinde shořelo auto, sem tam hořely stromy, koše a další veřejné atributy, které padly za oběť ohňostrojovým oslavám.  Média pak (pro mě) překvapivě takové oslavy hodnotí jako klidné, hořelo málo domů, málo aut… Musí snad hořet lidé, aby se nad tím někdo pozastavil? Nahnala bych všechny ty opilce, aby si ten zničený Václavák, Staromák a další lokality šli uklidit hezky sami, ne, aby ve tři musely nastoupit úklidové čety pracovníků, kteří musí uklízet bordel po davu nezvedených ožralů. Když jdu na oslavu k přátelům, také na jejich zahradě netřískám lahve od vína a nezapaluji okrasné stromy, jak se děje ve veřejném prostoru?
A aby toho nebylo málo, tak se mnoho ohňostrojů spustí znovu na Nový rok. Je to jistě forma vyzkoušené římské metody chléb a hry, dovedené do absurdních detailů tyranie ohňostrojem, hlukem a vyhazováním peněz do ovzduší.

Těším se na osvíceného panovníka, který podobné kratochvíle zakáže. Nebo povolí, ale jen za vlastní a v určeném čase. Pěkná to utopie na počátku nového roku. 

pátek 1. ledna 2016

Jak na Nový rok

Tak po celý rok:)
Dnes je to sedmnáct krásných měsíců. Bude to tedy krásný rok:-)
  Už se rýsují nová,celá a smysluplná slova. Je jim rozumět a denně přibývají. Z vánočních dárků byla největší radost z knížek:-). Už i diskutuji, umím pěkně sdělit své ne. Každý den je prostě dobrodružství. A tak by to mělo být celý tento nový rok:-)