pátek 19. března 2010

Josef

 Jistě nebudu ani zdaleka jediná, kdo dnes bude psát o svátku Pepíků. Josef je i přes všechny populární a populační vlny naše nejslavnější mužské křestní jméno. Když se řekne „ na Josefa,“ každý ví, kdy to je. A je to ustálené rčení. Zkuste říct třeba „ na Tomáše.“ Jednak se to neříká a druhak, pokud Tomáše nemáte doma, nevíte, kdy to je. Josefa ani mít nemusíte, a je jasné, že řeč je o devatenáctém březnu. I ve zprávách se tomu věnují a toto privilegium jiná jména nemají. Přitom za rozšíření toho jména vděčíme popularitě syna Marie Terezie, Josefu II. Za císaře pána se nějak roznesla fáma, že vladař je dobrák od kosti a lidi na jeho počest začali hromadně pojmenovávat své synky. A stalo se to tradicí. Sice ne každý Josef je pak dobrák od kosti, třeba Stalin toho budiž důkazem, ale i tak je to jméno hezké, české a populárni. Můj pradědeček byl Josef a v současnosti máme v rodině celou jednu generační linii Josefů. Jsou hudebně nadaní, takže jejich josefská oslava je vždycky s muzikou a plnou parádou. Tak to má být.
I touto cestou jim gratuluji, neb zazpívat jim nemohu. Na hlas vlastním zbrojní pas a nahlas nezpívám ani pod vlivem alkoholu. Kdysi dávno, ještě za studií, jsem se odvázala a v davu si zapěla z plna hrdla. Poté se ke mně otočila slovenská spolužačka, která se udiveně zeptala: „Aj, ty zpieváš, Jitka? A ja som si myslela, že to bojler chrčí.“:-( Nu, z této krátké epizodky je zřejmé, že zpívat mohu někomu jen za trest a to si žádný Josef nezaslouží.
Krom svátku Josefa je dneska i Mezinárodní den invalidů. Sama bych to nevěděla, ale minulou sobotu jsem jako každý týden (takový rituál) poslouchala v Čr.2 Tobogán, který Aleš Cibulka věnoval právě tomuto dni. Měl tam plno tělesně postižených lidí a zahájil tou pravdou, že většinová (zatím ještě zdravá) část populace se k těmto lidem neumí chovat. Pán na vozíčku tam vyprávěl, jak jde s manželkou k doktorovi a lékař se obrací na ni: „Co se mu stalo? Umí se manžel svléknout?“A žena pak k manželovi: „Pan doktor se tě ptá, co ti je?“
  Doktor většinou pochopí, ale není to pravidlo. Navíc u doktora se dá předpokládat nějaká inteligence, ale co u těch ostatních, že?
Stejně tak slepému pánovi nabízejí, zda mu mají rozsvítit?
Pravda, všichni ti lidé, co byli hosty v Tobogánu, to vyprávěli s humorem, mnohdy černým až drsným, takže jsem se pobavila. Ale v mnohém i poučila, protože ten fakt, že s postiženými lidmi většinou neumíme komunikovat, je pravda. Hostem byla i paní Fischerová, kmotra mé knihy, která hodně zajímavě vyprávěla o svém synovi. A zakončila poučením, že je třeba se k těm lidem stavět rovně, protože jsou normální, jen to mají těžší. Což ovšem mnozí neumí. Snad proto je tedy v kalendáři Mezinárodní den invalidů, abychom si to připomněli a snažili se to naučit. Protože linie je tenká, velmi tenká.
 Nicméně i tak odcházím slavit Josefa. Na zdraví, Pepíci.

4 komentáře:

  1. Trošku jsem vyprskla smíchy, při představě jak rozsvěcují nevidomému. To je vážně síla...oni se lidi neumí chovat ani k sobě navzájem, natož k někomu v nevýhodě. Jak vidí slabinu cítí příležitost a o dr. a jejich inteligenci, té sociální bych se i někdy hádala.
    Josífky neprožívám i když tohle jméno jsem měla vždy na seznamu při výběru jmen v těhotenství. Tatínek se bál, že by mu nadávali do Pepana! :o)
    Paní Fischerovou mám moc ráda. Krásná paní s příjemným hlasem, rozumem v hrsti a s dobrým srdcem. Něco jako vy Jitko. Až teda na ten zpěv. :o)) Ale to jsou maličkosti, že... :o)

    OdpovědětVymazat
  2. Zpěv není úpdstatný azbytek je pravda, kterou bych takhle nikdy neuměla prezentovat...kdo umí, umí...

    OdpovědětVymazat
  3. Jojo, časy se mění-dneska je to samý Jonáš, Matyáš, Tadeáš... není nad pořádného PEpu! Máš pravdu, "na Josefa" se přesně ví, kdy to je :-) Můj děda Josef byl a navís u nás na vsi byla vždycky "josefská zábava"- takžeže jaro jsme vždy vítali svědomitě! :-)

    Mezinárodní den invadlidů mi unikl (mám letos nějaký kalendář vyrobený od dětí ;-)a ten Tobogán si najdu na netu. Jinak zážitky sedí- úplně stejná zkušenost: "Jak se jmenuje?",ptá se sestra, když vstoupíme do ordinace- je přece logické, že když sedí na vozíku, ani neví, čí je... Je jich za ty roky mnoho... :-(

    Paní T.F. je úžasná žena- člověk s velkým Č, umění pomáhat druhým- a zejména těm "znevýhodněným" -to každý neovládá...

    OdpovědětVymazat
  4. Josef je můj tatínek. Když jsem byla malá, tak jsem si říkala, že bych kméno Josef svému dítěti nedala. No a dneska se mi stará jména moc líbí, Josef je jedno z nich:-)
    Co se týká toho, jak se chovat k postiženým lidem, přiznávám, že s tím mám občas taky problém. Mám obavy, abych toho dotyčného nějak neurazila, nebo mu nechtěně neublížila. Co chodí Jára do speciálky, tak vidím, že každé dítě potřebuje jiný prístup a ten se nedá odhadnout při letmém setkání... Fakt ale je, že tam je k fyzickému handicapu ještě mentální.

    OdpovědětVymazat