Unavená

Cítím se unavená. Neustálou zimou, depresivním počasím, hlukem, nadváhou, prací, lidmi. Chybí mi vize, není nač se těšit, a vlezlá zima se usazuje v kostech a otravuje beztak otravný život. Chtěla jsem se oživit masáží, nekonala se. Masérka je nemocná. Asi tak nemocná, že nemohla ani zavolat, takže jsem se tam hnala zbytečně. Den na draka už od božího rána. Ráno jedu do práce a havárie. Ne moje, ale na mojí trase a komplikuje mi cestu. Objíždím to, a v tom překvapeně poznám svoji studentku. Naštěstí živou, tak jedu dál. Ve škole se pak dozvím, že zažila něco podobného, co ona žena, kterou vytlačil onen medializovaný magor na dálnici. Jela do školy a ten chlápek zjevně pojal myšlenku, že ho strašně zdržuje. Tak jí to dal náležitě pocítit, několikrát si zagestikuloval, hodil pár myšek, až z toho byl karambol. Jeho slovník prý byl tak drsný, že nešel zopakovat. Při líčení její dramatické příhody se mi rozpovídala i další děvčata s podobnými zkušenostmi. Kulila jsem oči. Dosud jsem si myslela, že mladá hezká holka podobné problémy nemá, že spíš budí v mužích rytířského ducha. No, to jsem se šeredně spletla. Mezi naší mužskou populací o nějakém duchu asi nemůže být ani řeči. Tedy jen mezi některými, abych zase neglobalizovala a nekřivdila. Sama ale znám několik chytráků, kteří auto řízené ženou označují jako vůz bez řidiče. A to ty moje holky nejezdí nijak pomalu ani špatně. Ale něco shnilého bude v pokolení mužském, protože tohle není normální. V duchu si tak představuji, co by takový chasník zažil, kdyby narazil na mě, ženu životem značně unavenou. Asi by se hodně divil (možná bych se uchýlila i k fyzickému násilí!) Často jsem totiž místo asertivní spíš nasertivní. Pak ovšem není divu, že jsem unavená. Ze všeho kolem sebe. K „nasertivitě“je tady totiž stále jen krůček. Je to pořád odnikud nikam. Nebaví mě nic:-)