Mám ráda léto, slunce a volno.
Respektive,
měla jsem.
Letošní
extra horké léto mě spíš vyděsilo. Slunce bylo někdy tak intenzivní, že budilo
strach. Vize spálené země nabírala konkrétní obrysy.
Najednou už nešlo ani tolik o dlouhé letní večery, příjemně teplý vzduch a koupání, ale šlo doslova o přežití.
Horké
noci někdy připomínaly samotné peklo. Těch tropických bylo podle statistik více než třicet. A když se tropická noc sešla s tropickým dnem, navíc v kuse, nebylo to dvakrát příjemné. Nešlo vydechnout.
O
to víc se letos těším na podzim.
Na
září, které snad přinese chladnější počasí.
Až přijdou rána, kdy je venku konečně příjemně. Když padne
rosa a venku je cítit přicházející déšť.
Na čas, kdy otevřeme okno a dovnitř místo horkého vzduchu vklouzne svěžest. S tím přijdou okamžiky, kdy nám chladné ráno připomene, jak příjemné je zase si obléct svetr.
Když
venku prší, je to vlastně krásné.
Třeba to vadí jenom mně, že jsem unavená z toho, jak jsme celé léto bojovali s vedrem.
Z neustálého hledání stínu, chlazení bytů, rozpálených ulic a nocí, kdy se nedalo spát.
Podzim
po nás snad nic takového nebude chtít.
Přichází zatím pomalu. Teplo je stále.
Navíc, letošní podzim nemusí vlastně ani barvit listí, to už je dávno horkem opadané.
Smutný pohled na holé a suché stromy.
Ale snad září ochladí
vzduch a přinese déšť.
Protože
abychom se mohli zase těšit na slunce, potřebujeme někdy trochu deště. Nebo
spíš víc, protože bez vody to prostě nejde.
Právě proto letos nebudu podzim vítat s obvyklou lítostí nad koncem léta.
Naopak.
Budu hodně ráda za studená rána, za mokré chodníky, za déšť za oknem a za ten okamžik, kdy
zjistím, že mi je konečně trochu zima.
Přeji nám všem příjemně deštivé září.
