Ledňáček

   Ne snad, že bych uprostřed Prahy zahlédla tohoto drobného ptáčka. Spíš si vybavuji knížku Karla Nového - Ledňáček, kterou jsem četla jako dítě. Ale můj dnešní Ledňáček je odkazem na včerejší večer v divadle Ungelt. Je to hra pro tři herce – Alenu Vránovou, Petra Kostku a Františka Němce. Již samotná jména svědčí o výborných hereckých výkonech a skutečně takové byly. Ungelt mám ráda, scházíme se tam vždycky už kolem sedmé, dáme lahvinku sektu(ungeltový rituál) a pak vzhůru za kulturou. Pro nedělní večer úžasný zážitek. Tentokrát se sice sekt nekonal, ale i tak představení stálo za to. Jiný úhel pohledu na stáří. Když to tak v pozdním věku bude, bude dobře. Do práce jsem proto odcházela příjemně naladěna. Tam se to naladění poněkud rozmělnilo, a přestože je dnešek dnem duševního vlastnictví, ve škole to evokovalo situaci, že podobný majetek nikdo nevlastní. Čekalo nás plno souborných zkoušek, neb maturanti do školy moc nechodí a pomalu nastává čas platit účty. Takže za své absence musí vykonat opravnou zkoušku, chtějí-li vůbec být připuštěni k maturitě. A protože to vesměs chtějí, seděla jsem celé odpoledne u jejich zkoušení. A to bylo poprvé, podobných atraktivních odpolední mě čeká ještě plno. Zvečera ještě schůzka s rodiči, kteří jindy nemohou, takže doma jsem cca v sedm, poměrně vyčerpaná. Strašně mě v tomto ohledu fascinuje veřejné mínění, které vytrvale tvrdí, že učitelé si ve škole v podstatě jenom hrají s dětmi a po obědě jsou všichni doma. Po obědě bych byla doma tehdy, kdyby mě skolila nevolnost nebo brutální žák, a já opouštěla školu v sanitce. Jinak těžko. Ale házet hrách na stěnu a vysvětlovat, že je to všechno trochu jinak nemám rozhodně v úmyslu. Ani na to nemám sílu. Tupě se chystám na další den. A při pohledu na kalendář mě napadá, že je dneska vlastně výročí výbuchu Černobylu. Byli jsme tenkrát na gymplu a na chmelu. Bylo krásně a nám nikdo nic neřekl. Až zpětně jsme se dozvídali, že  třeba v dešti nebylo radno se pohybovat venku. Nás agilní soudruzi vyhnali zavádět chmel a mohli jsme se vzpínat sebevíc. Šlo se. Náš odpor podpořený chabými vědomostmi o tom, co se děje, jsme spíš brali jako veselou studentskou vzpouru - my tam nepůjdeme, nepůjdeme- a nakonec jsme samozřejmě museli. Až zpětně nám došlo, že jsme vlastně měli obrovskou kliku, že nebyly žádné následky. I když člověk nikdy neví. A také si vybavuji, jak nahnali Závod míru okolo Kyjeva. Když se tady závodí ve jménu míru, žádná radiace tady není. Soudružská propaganda prostě neznala hranic. Co se stalo s těmi závodníky, se pak už samozřejmě do médií nedostalo. Uf, ještě, že je to už pryč. Doufám, že si na to před volbami vzpomene dostatečné množství lidí. To se mi ale ten dnešní Ledňáček rozvinul úplně jiným směrem. Končím, jdu hodit oko na Kriminálku Anděl, zajímá mě, jak to ten Viktorín dneska zase napsal.