Sliby chyby

.....aneb slibem neurazíš. Je asi hitem současnosti slibovat a sliby neplnit. Když podle uvedeného hesla, že "slibem neurazíš a slib dvakrát a jakoby se stalo", žije většina národa, asi není na místě se divit. To jen naivní idealisté se domnívají, že když se něco slíbí, má se to splnit. A to přitom rozhodně nejsem žádný skaut nebo nedej bože pionýr. Jenže stačí přijmout postoj, že "nedělám lidem to, co nemám rád já", a už se vezete. Vy plníte a jiní ne. A jsou i tací, co vám ještě mají za zlé, že jim uvěříte, protože život je přeci změna a oni jsou vlastně děsně kreativní. Moje představy o spolehlivosti samozřejmě získaly viditelné trhliny už dávno. Sliby jsou prostě chyby a neplní se. Realita. Přesto mě to zas a znovu překvapuje. Není pochyb, že musím působit komicky. Idealisté jsou vždycky komičtí. Vím to, protože jich pár znám. A bohužel, v některých směrech se k nim i počítám. To bude tou starou školou.
   Koneckonců i já určitě občas něco přislíbím a pak se to nekoná. Vlastně se mi to asi touto cestou vrací zpátky. Jakési improvizované boží mlýny:-)Pokud by ale mělo jít o vyváženost, pak rozhodně vedu na body. Na jeden můj nesplněný slib dvacet nesplněných jiných. A to je už slušná přesila. Vnímám to jako narušenou rovnováhu. Tedy hlavně moji, duševní. Cítím se tím často jako v pasti. Jedinou cestou ven je asi nedůvěřovat, nesnažit se, nereagovat.
  Pak se divme, že se o mezilidských vztazích vyprávějí prazvláštní historky. Zajímavé ale je, že když člověk nereaguje, je všechno v pořádku. Dokonce mám často pocit, že se to očekává. Ovšem jak se začne dožadovat splnění slíbeného, hned je zle. To je důležité vědět. A zařídit se podle toho. Nicméně hledat něco jako pravidla, co je dobře a co ne, je trochu jako hledat jehlu v kupce sena. Leda že by platilo, "neptej se a mlč." Nebo přesněji, "pochop konečně, že slibem neurazíš."
   Raději se ale naučím dělat si věci po svém, bez ohledu na jiné. To je asi cesta, která se dneska nosí. Ale abych si nestěžovala. Ve skutečnosti se s tím umím vyrovnat. Jen mě čas od času popadne splín, ale zdá se, že i s ním se už nějak umím popasovat. Často se totiž přistihuji při tom, že hledám cynické vysvětlení a tím se od zmiňované naivity pomalu vzdaluji. Místo: „nečiň druhému, co nechceš, aby činil on tobě“, se lze opřít o: „nečekej od nikoho nic“ a hned je líp. Bohužel to není jednorázová operace, leda bych úplně popřela samu sebe. A tak se učím. A takové „slibem nezarmoutíš,“ mi snad brzy půjde celkem dobře. Jsem totiž už dobře proškolená.
   Jelikož je neděle, tak na závěr ještě literární minianketka, ve které minulý týden na celé čáře vyhrála Zdena Frýbová. Tento týden zkusíme divadelní porovnání.:-) Slibuji, že budou divadla nejen z Prahy:-)