Psí narozeniny

 Dnes má Zachariáš osm let. Osm let radosti a bohatšího života. Mezi pejskaře jsem se před osmi lety dostala jako slepý k houslím. A představovala si to jako Hurvínek válku, jako že mi pejsek bude zobat z ruky, čekat, až já se rozhodnu ho někam vzít, a poslouchat mě na slovo. Přinesla jsem si domů takovou malou energickou kuličku, která ještě smutnila po své mamince, se kterou zůstali i další sourozenci, což dávala najevo hodně hlasitým kňučením. Najednou bylo po klidu a Zachariáš se pomalu začínal stávat pánem domácnosti. Sžívání nebylo jednoduché, za pochodu jsem objevovala, že jezevčík je vlastně lovecký pes, což se nějak neslučovalo s mojí představou gaučového psa. A ještě se nestačil u nás ani pořádně rozkoukat, když spolkl kaštan, který mu zablokoval žaludek, a jen rychlá operace na klinice v Libuši mu zachránila život. Pět dní si tam poležel a účet byl vyšší, než jedna dovolená. Ale stálo to za to, Zachariáš vnáší do našeho života radost, dobrodružství, adrenalin, pohodu a soustu nových a nečekaných zážitků. Je to obrovský mlsoun a jediný pes, kterého znám, jenž dokáže čichnout k čerstvému řízku či kousku šunky a pohrdavě si odfrknout: „To teď jíst nebudu, nemám chuť.“ Všechno se řídí podle Zachariáše, volný čas se podřizuje jeho potřebám. Je to diktatura, ale dobrovolná a láskyplná, Zachariáš je prostě miláček. Jsme rádi, že ho doma máme. A k tomu dnes konečně svítilo sluníčko a bylo trochu snesitelně, prostě ideální narozeniny.