V bance

  Dnes jsme byli v ČNB. Nikoliv zkontrolovat úspory, ale na výstavě. Je o ni takový zájem, že jsme tam byli rok zapsaní v pořadníku. Jako za socíku na škodovku:-) Když jsem připravovala seznam a ptala se, kdo už ví, že nepůjde, přihlásilo se několik dětí s běžným vysvětlením, že jdou k lékaři. Zapíšu si je a ptám se dál. Hlásí se dívka, s vážnou tváří. Zanesu ji do seznamu a ptám se: "Proč, Dito, nepůjdeš?“
„Já do čtvrtka nestihnu sehnat pistoli!“
No, dostala mě:-) Tak jsem ji zase ze svého pracně vytvořeného seznámku vyškrtla a dnes ráno jsme vyrazili. Sraz byl u Obecního domu, to aby děti v Praze nezabloudily. Říct, že se sejdeme na Příkopech před bankou, by pro mnohé byl neřešitelný zeměpisný rébus (pro mimopražské - je to hned vedle). Pražské děti totiž Prahu mnohdy znají mnohem méně než venkovské, a jelikož se v dohledu nenachází žádný McDonald, podle kterého se orientují, jistě by mohly zabloudit a to jsem nehodlala riskovat. Sešli jsme se tedy u Obecního domu, přešli k bance a akce mohla vypuknout.
Šlo určitě o zajímavý a nevšední zážitek. Sáhli jsme si na zlaté cihly, vyzkoušely rozpoznání padělaných peněz, nakoukli do fungování peněžního systému, byli přímo v trezoru, uzavřeném dveřmi, které váží 32 tun.  Ale s odstoupením guvernéra opravdu nemáme nic společného:-). Do školy jsme se vrátili na jedenáctou a neochotně se začlenili do probíhající výuky. Pro mě až do pozdního odpoledne, což je ve čtvrtek dost únavné. Domů jsem šla nabručená, naštvaná, jako ostatně každý den tento týden. Ta zima mě fakt strašně deptá. Na Vltavské se přede mnou zřítil ze schodiště ošuntělý muž. Klasická první reakce, je to opilec, jdu dál. Jsem přeci naštvaná na celý svět. Jenže chlap se nezvedá, ba naopak, v bezvědomí se třese v typickém epileptickém záchvatu. Tak moje občanská uvědomělost zvítězila, volám záchranku a pokouším se o první pomoc. Moc mi to nejde,jsem nervozní jak sáňky na podzim.Naštěstí je tu ochotná paní a pozvolna se blíží také lidi z dispečinku metra. A rázem je kolem plno, zvědavců, čumilů, ale i lidí ochotných pomoci. Není to snad s tím lidstvem tak děsivé:-) Ani kabelku mi kupodivu nikdo neukradl. Záchranka přijela a muže ( stále v bezvědomí) se ujala. Mohla jsem pokračovat v cestě domů. Záchranou akcí jsem se rozehřála, ale ta vtíravá zima je odolná a brzy se vrátila. Brr. Zalézá mi do morku kostí a způsobuje trvalou újmu na náladě. Zůstal jen lehce rozechvělý pocit z neobvyklého zážitku a splín z permanentně zatažené oblohy. A to mám mít přesně za za měsíc prezentaci na Světu knihy. Kde já tedy naberu energii a elán, to je mi záhadou?