Co na srdci to na jazyku

Člověk si něco myslí. Okolí si o něm většinou myslí něco diametrálně odlišného. Pro společenský kontakt je třeba nějak ty názory sladit. Přestože dobře znám své nedostatky, nepotřebuji k životu, aby mi je někdo neustále připomínal a oznamoval. Ctitelé zásady co na srdci to na jazyku se mnou jistě nesouhlasí, ale určitá dávka diplomacie asi k životu patří. Onehdá jsem se u lékaře dozvěděla, že lepší už to nebude, u dalšího, že jsem stará a v knihkupectví mi to jakási drsoňka za pultem potvrdila slovy, že staří u ní žádnou slevu nemají. Nic, co bych nevěděla, přesto jsem přišla domů jako spráskaný pes. Je taková dávka upřímnosti opravdu k životu nutná?
 Nejsem vyznavač laciného pokrytectví, kdy kážu vodu a piju víno. Nelíbí se mi americký keep smilling, nicméně ani drsná pravda vmetená bez ohledu na vše také není nic moc. Jak ovšem najít ten správný kompromis. Samozřejmě se většinou snažím zachovat klidnou tvář, ale ne vždycky se mi to podaří. Většinou to sice vybublá až v soukromí, ale i tak. Všude je plno návodů a rad, jak být nad věcí a v pohodě. Ještě nikde jsem ale nečetla, jak se zachovat, když mi to vadí. Ne, když s tím prostě nesouhlasím, ale když mi to vadí. Taková milosrdná lež má jistě v našem životě náležité opodstatnění.
Pak se kdekdo diví, že mezi námi chodí plno frustrovaných jedinců.
Já  se třeba nedávno setkala s reakcí, že je třeba dávat si pozor, aby vás někdo za vaše názory netrestal.
Skoro jsem měla pocit posunu v čase, takže jsem se hned vzápětí vyděsila.
Možná bych mohla nabídnout nějaký manuál. Říkejte lidem jen to, co chtějí slyšet.
Už jsem si myslela, že je to rozumná rada, když mi došlo, že se to v podstatě děje pořád. 
Fakt mě to rozladilo. Nemohla jsem ovšem nepoznamenat, že tohle už tady jednou bylo.
„A tak proč se to tedy zase vrací?“ diví se okolí okázale.
Musela jsem uznat, že je na čase pojmenovat věci pravým jménem.
Jenže jak poznat, kdy se to hodí a kdy ne? Rozhodla jsem se, že se pokusím v tom vystopovat nějakou zákonitost. Nemůže jít přeci o žádnou velkou vědu.
Příležitost se naskytla s určitými povahovými vlastnostmi. Ty pojmenovat v Česku není zrovna jednoduché. Rozhodla jsem se, když už musím tady žít, měla bych alespoň vědět, co od spoluobčanů očekávat.
Zjistit, co je v Česku běžné a co tabu, mi nedalo mnoho práce. Poslouchala jsem chvíli svoje okolí a bylo mi všechno jasné.
„Musíš mlžit, jinak ničeho nedosáhneš.“
Zarazila jsem se hned u tohoto bodu, ačkoliv se ještě rýsoval další seznam inspirativních podnětů. Znechuceně.
„Proč bych zrovna já měla mlžit, když nikdo jiný se nikterak obalovat syrovou pravdu nesnaží?“
Je zřejmé, že sestavit manuál není žádná legrace. Možná to je pravý důvod, proč americké co na srdci to jazyku k nám v plné šíři neproniklo. Přitom mnozí k tomu mají dobře nakročeno, protože šokovat je dneska hlavím smyslem sdělení.
Osobně mám dokonce pocit, že v tomto směru víc dostávám, než dávám. Většinou se totiž zdráhám lidem kolem sebe říct na plnou hubu, co si o nich myslím. A dělám to spíš s taktem, než s úmyslem uškodit. Myslím, že se nemýlím, když řeknu, že je lépe mlčet, než druhému sdělit, že jeho podle všeobecného mínění debil.
Někdy si to samozřejmě také myslím, ale má cenu to sdělovat?
Z toho by ovšem plynulo, že klíčovou roli v dilematu říkat či neříkat může hrát empatie respektive asociálnost.
Možná jsou lidé nakonec radši, když vědí, jak na tom jsou, než když jim mažeme med kolem úst? Aspoň naoko.
Zvážit by se ale měla otázka interpretace. Jestli by nebylo lepší informace sdělovat na požádání? (Mimovolně jen za trest)
Jasné, že takový manuál je prostě příliš citlivá věc, než aby bylo možné ho zveřejnit. Upřímní si budou muset ještě nějakou chvíli počkat. A pokrytci si mnou ruce. Prozatím.