V bazénu

 Jít si zaplavat se víceméně dá vnímat jako sport. Pro kavárenské povaleče určitě.

 A to i v případě, že plavete jako paní radová. Nebo se cácháte v dětském oddělení, hlídáte děti na tobogánu a užíváte si teplé vody. O to drsnější je pak přechod do "dospělého" bazénu, ale dá se to obejít přes saunu:-).

Chodím plavat ráda. 

Navíc, bazén není daleko, je snadno dostupný, takže vlastně u nosu. Byl by skoro hřích ho nevyužívat. 

Jde o nenáročnou a vlídnou sportovní i relaxační aktivitu. 

Ale i zajímavou sociologickou sondu, alespoň v okamžicích, kdy mám chuť a zájem pozorovat okolí a přemýšlet o něm. 

Třeba o tom, jací návštěvníci vyhledávají bazén a plavání? 

Jsou dny, kdy mám pocit, že zaplavat si přijel nějaký odtučňovací kurz. Bazén se zaplní lidmi s nadváhou, neřku-li s obezitou, a vody je rázem víc než obvykle. 

Lze to pochopit z toho úhlu, kdy si říkám, že plavání je ideální sport pro tyto typy lidí. Ovšem z jiného úhlu pohledu, kdy si říkám, proč jsou tak obézní, když mají alespoň snahu se hýbat? O tom, že by všichni byli nějak nemocní, metabolicky, se mi nechce spekulovat. Tolik se jich na jednom místě sejít nemůže. 

Určitou odpověď nabízí zdejší občerstvení, plné smažených jídel, přeslazených nápojů a rychle ohřívaných uzenin. A že je tam vždycky narváno. Takže pokud už nějakým nedopatřením něco vyplavete, rychle to doplníte u bazénového baru.

Takže odpověď se celkem jasně rýsuje. 

   Opozitem k tlusťochům jsou závoďáci. Záměrně neříkám závodníci, protože nejde 

o oficiální trénink ani závod. Je to o odpočinkové bazénové plavání. V tomto konkrétním případě o předvádění se. Protože tito závoďáci disponují plavkami a brýlemi nejnovějších značek a na kraji bazénu si okatě seřizují ty nejchytřejší hodinky, které trh nabízí. Plavou totiž na čas, tak to musí všichni vědět. Nekonečně dlouho si rovnají brýle, kontrolují čas a pak šup, už to sviští. A na druhém konci padesátky se to opakuje. Ještě s rozhlédnutím, jestli všichni viděli.... 

 Další skupinou jsou krafající kámošky. Šinou si to plaveckými drahami, pěkně vedle sebe 

a s hlavou vysoko nad vodou, aby si nenamočily melírovaný účes. Docela se tedy motají do cesty, ale to jim většinou nikdo neříká, dají se obplavat. Ony to stejně dlouho nevydrží, velmi brzy se nalepí ke kraji bazénu  a krafou tam. A nejsou to vždycky jen důchodkyně, jak by se třeba nabízelo. Prostě dvě kámošky si šly pokecat a naložily se u toho do chlorované vody. Lepší to zní, byly jsme si zaplavat, než prokecaly jsme celé odpoledne. 

Pak jsou typy, zaplavu a jdu. Rituál. Nebo rutina. Těžko odhadnout. 

Další se zase chtějí naučit plavat, tak mají instruktora. Trénují. Pro mě překvapivé, že i tady to jsou lidé napříč věkovým spektrem. I staří se chtějí naučit plavat. A to je hezké!

Někteří zase jen usilovně ve vodě cvičí, ale neplavou. To se také někdy pokouším, ale nemám ten drive na přitahování kolen k břichu a ani se u toho nepohnout. 

 Pár jedinců zase jenom skáče či se potápí. 

Je toho prostě dost, co jeden bazén nabízí. Baví mě to pozorovat a vytvářet vlastní laické sociologické sondy do společnosti. Asi to s tím naším vztahem k pohybu nebude tak zlé. 

Stejně zajímavé je ale třeba i zjištění, že nás, co nejsme nějak potetovaní, je opravdu málo. Některá tetování na vysportovaných tělech jsou samozřejmě zajímavá, jiní lidé ale dost nápadně připomínají omalovánky, a to už neshledávám ani zajímavým a většinou ani esteticky hezkým. Někdo je doslova počmáraný, jako by tatér pracoval pod vlivem. 

 Komické jsou ale kresby na těch neudržovaných tělech. Když se z původní něžné sedmikrásky stane obří slunečnice.... 

Tady se většinou opravdu neubráním protočení očí, to snad ne. 

Ale ano. A čím dál víc. 

Takže v podstatě je nejlepší jen plavat a plavat a plavat a nedělat žádná pozorování či studie. Protože něco je fakt síla.