Poslouchej a jdi

 Myslím, že člověk nemusí být ani šmírák ani stalker, a přesto se mu stává, že naslouchá cizím rozhovorům. Nebo alespoň monologům provozovaným tak hlasitě, že nemá šanci uniknout a neslyšet. Jde samozřejmě o všudypřítomné telefonování. To je nepříjemné obzvláště v MHD, ale ani na ulici, kde vedle vás někdo vykládá svoje privátní záležitosti, 

to není zrovna situace, ve které si přejete být.

Často se dozvíte věci, které opravdu nechcete slyšet. Mnohdy jste svědky hysterických výlevů, koketování přes telefon, lhaní v přímém přenosu či debatě o nákupu nebo nevyzvednutých dětech ze školky.

 Pořád ještě mě někdy zaskočí člověk debatující bezdrátově. Sluchátka v uších ukrytá

a hlasitě mluvící do éteru. Pravda, už se nelekám, nevnímám daného jedince jako blázna, jako tomu bylo kdysi. 

Jako nezdvořáka ho sice vnímám pořád, ale to už mu nesděluji. 

Mobilní kultura u nás je v plenkách, o čemž se můžeme přesvědčit kupříkladu v divadle. Mnohokrát opakovaná a léty zažitá výzva k vypnutí mobilních telefonů nikdy nezabrání tomu, aby vždycky minimálně jeden telefon cinknul. A o tom, jak mnozí zírají do svých svítících displayů během představení, raději ani nemluvím.

Prostě, mobilní kulturu zatím neumíme.

Na ulicích a v MHD je to patrné naprosto viditelně. Že by vlastní hlasité hovory ( většinou fakt buď o blbostech nebo naopak, o věcech, do kterých okolí nic není) mohly obtěžovat ostatní, to aktéry většinou ani nenapadne. To, že se nedovtípí, ledaco vysvětluje, ale neomlouvá.

Proč proboha potřebují ventilovat svoje frustrace na veřejnosti?

Stěžovat si většinou není kde. Slušné chování ve veřejném prostoru v současné době není moc in, tramvaje či metro připomínají atmosférou spíš arénu než místo, kde jsou lidé k druhým ohleduplní. A tak vám nad hlavou někdo vykládá, co měl k obědu a jak nic nestíhá, občas komentuje, kde právě je (někdy si samozřejmě vymýšlí, protože jede jinam, než by měl, ale jeho protějšek to nemá vědět), takže víte víc, než byste kdy chtěli. A pokud se ohradíte, pak si většinou něco velmi pěkného vyslechnete.  

Ne, že by se s tím nedalo bojovat. Stačí ale pohlédnout do ulic a rázem je jasné, že jde

o marnost nad marnost. Boj s větrnými mlýny. Takže mávnout rukou a dál zůstávat v nedobrovolné roli stalkera cizích životů.

Jediné, kdy vždycky nadávám (zatím jsem ještě neinzultovala, ale může se stát) když vstupují s těmi sluchátky do ulice.

Bez rozhlédnutí a jdou. Protože zrovna telefonují. Nebo poslouchá hudbu, to je jedno. Prostě dle hesla: jdu v symbióze se svým mobilem a svět kolem je mi naprosto ukradený.

Tak tady už si nemyslím nic o nezdvořácích. Tady je to rovnou o magorech. A že jich na ulicích, a hlavně na přechodu pro chodce, potkáváme…