Robinsonka

 Pamatuji si, jakým strašákem byla Marie Majerová pro předrevoluční maturanty. A když pak měla výročí úmrtí, všichni čekali její život a dílo v nějaké maturitní písemce. A myslím, že dokonce i byla, patrně v duchu odkazu revolučních tradic v díle soudružky Marie Majerové. 

A nějak se mi ten její komunistický přívlastek zaryl do podvědomí, že jsem ji ani jinak než jako soudružku nevnímala a vlastně se o ní přestala zajímat. A to navzdory tomu, že ve svém raném čtenářství jsem četla její Robinsonku a dost mě zaujala. A bavila. Zpětně si nyní vybavuji, že to bylo pro mě fascinující čtení. 

Poté jsem ale Marii zavrhla, a ač jsem kdysi četla Panenství i Mučenky, ty mě hodně bavily, četla jsem ještě  Nepřítel v domě a Přehradu, tak to všechno překryla Siréna, pro mě ideologická povinná literatura, a už jsem jí nedala šanci. 

A nedávno jsem o ní zaslechla v rádiu. Nejprve jsem to chtěla vypnout, co je mi do nějaké soudružky. Ale byl to tak zajímavý pořad, hezky udělaný. A došlo mi, jak povrchně soudím. Kvůli jejímu komunistickému finále jsem úplně vytěsnila její zajímavé - a totálně rebelské - mládí. Milostný vztah s Gellnerem, který je odjakživa můj srdeční autor. Neotřelé psaní, vztah k volné lásce, patrně nedostatek mateřského citu nebo minimálně prapodivný vztah k výchově syna. Cestování a to, proč nakonec k těm komunistům znovu vlezla. A stala se jejich ikonou. Je to vlastně krásná ukázka totální dezinformace, jak je všechno jinak.

A tak jsem znova vytáhla Robinsonku. Takový most do minulosti. A čtení je to pořád dobré, myslím si tedy. Ostatní asi zkoušet nebudu, ani Robinsonku nechci číst celou, jen nahlédnout. A dobrý to je.  

A i tu Marii teď vidím jinak. Ne snad, že bych ji úplně zásadně rehabilitovala, ale z totální zavržení a zapomnění jsem ji vlastně ráda vydolovala.