V dubnu se můžeme ocitnout na mnoha hranicích. Kupříkladu na hranici zimy a jara, někdo je na hranici bídy či naopak za hranicí svých možností, cestovatelé stále ještě přecházejí hranice bez závor a omezení.
Stěžejní roli v dubnových
zvycích pak hraje hranice na čarodějnice. Živé už díky bohu neupalujeme,
nicméně zvyk upalování čarodějnic na hranici přetrval v kolektivním povědomí
do současnosti. Upalujeme mnohdy fiktivně, když oběť dostaneme za hranici zoufalství.
Oheň na hranici je dnes už vnímán symbolicky, očistně. Jako že se radujeme nad
koncem zimy a netrpělivě vyčkáváme nadcházející měsíc lásky. Zapálí se oheň.
Minulý režim, který lidové zvyky intenzivně mýtil, leč naštěstí nevymýtil,
dubnové ohně někdy nazýval vatrou přátelství a míru. V podstatě šlo o to,
že se vlk nažral a koza zůstala celá. Nepálily se čarodějnice, ale oheň a lidové
radovánky zůstaly zachovány. Ne snad, že bych chtěla lobbovat za nějaké vatry
či dokonce zvyky z minulého režimu. Ale proti pálení čarodějnic mám ostré
výhrady. Ten termín mě dráždí už roky, zdá se mi krutě necitlivý. Jako kdyby se
nějaké lidové slavnosti v budoucnu zaštítily termínem monstrprocesy. Nebo nějaké jiné hrůzy. Protože upalování lidí
hrůzné bylo, proto se mi nechce tolik rozšířený zvyk poslední dubnové noci nikterak
glorifikovat. Navzdory tomu, že duben sám si určitě takovou ohnivou tečku nezaslouží.
Je to vlastně měsíc plný naděje, tudíž lze v souvislosti s ohněm na
jeho konci spíš přát, ať jde o naději žhavou a hřejivou. Aby nás přenesla na
hranici veselejší a zářivější části roku.
A pokud se ohňů na konci dubna nemůžeme a nechceme vzdát, je
zde varianta návratu ke starým keltským tradicím, že jde o Beltain, tedy svátek
ohňů jako oslava plodnosti. Na hranici mezi dubnem a měsícem lásky není lepší
inspirace a důvodu k oslavě.
Žádné komentáře:
Okomentovat