Dneska je to spíš taková pracovně historická vsuvka. Přemýšlení o Benešovi.
O národní povaze.
Hodně teď totiž učím o době, ve které figuroval, neřku-li dominoval, Edvard Beneš.
Studenty, logicky, většinou nechává naprosto chladným, byla to prostě nějaká historická osobnost, o které se učí.
Svůj osobní názor, že jde spíš o padoucha než o hrdinu, respektive, že já ho řadím mezi ty temné postavy našich dějin, jim nevnucuji.
Vlastně, většinou ani neříkám, snad jen na odborných seminářích, když dojde na diskusi a na lámání chleba.
A často jsem se svým náhledem na jeho osobnost dost v opozici.
Učebnice ho prezentují jako výborného politika, studenti to tak většinou berou také.
Mě to tedy vnitřně trochu dráždí, proč tomu tak je? Ono je to asi více než o Benešovi víc
o nás, jako o lidech a společnosti.
Meditovala jsem o tom totiž nedávno v OC Stromovka. Nějaké geinus locci či co.
Atmosféra, která místo nakupování provokovala úplně jiné myšlenky.
Co je OC Stromovka?
Jde o obchodní dům, který tady před časem vyrostl. Na místě, kde za války bylo shromaždiště židovských obyvatel, kteří pak z nedalekého nádraží Bubny odjížděli do koncentráků.
A jako nebyla tehdy vůle se těch lidí zastat, nebyla ani tady moc velká vůle zachovat zde pietní místo.
Radši chrám konzumu než si připomínat složitou minulost.
Proto asi taky vnímáme více Beneše jako hrdinu, ne jako padoucha. Je to prostě cesta nejmenšího odporu.
On tehdy po Mnichově nejen zdrhnul a nechal tady lidi na holičkách, ale vlastně ten diktát posvětil. Stejně jako později naši cestu do sovětské náruče. Do komunistické diktatury.
Zde na sedmičce věnoval budovu po židovských majitelích ruské ambasádě.
Má jí dodnes.
Řešit to není vůle.
Máme totiž asi takového prezidenta, jakého si zasloužíme. Děláme to po něm / po nich/. Řešit to všechno trochu vyčůraně, jako Beneš. Zdrhnout, když hoří koudel u pozadí.
Asi proto jsme tam, kde jsme. A lepší už to asi nebude. Takových navenek hrdinných Benešů, kteří ve skutečnosti vlečou národ úplně jinam, než hlásají, naše dějiny nabízejí přehršel.
Beneš si navíc nese nezaslouženou aureolu hrdiny.
Přičemž odpověď je, že je spíš padouch.
I když, nám vlastně tak imponuje myšlení Limonového Joea: Padouch nebo hrdina, všechno jedna rodina.
A tak to u nás je.
Funguje to.
Jen se musíme mít na pozoru, aby nevypukla nějaká domácí zabíjačka:-(
Žádné komentáře:
Okomentovat