Dubnové vize

 

Všechno už tady kdysi bylo, zdůrazňuje  každý zastánce myšlenky, že dějiny se opakují, když chce vysvětlit, proč jsme nepoučitelní, co děláme špatně nebo jak máme z dějin vyčíst vlastní budoucnost. Není málo takových jedinců, kteří sází na dynamiku dějin. Někteří jsou v tomto směru fatalisté, jiní zase hledají nějaké zákonitosti, které by jim pomohly trefit správnou chodbičku v labyrintu současnosti.

Určitě lze najít zajímavé paralely. Třeba současný strach ( někde i odpor) z umělé inteligence je někdy přirovnávám k počátkům průmyslové revoluce, kdy se mnozí báli, že jim stroje vezmou práci. Stejné obavy vznikají i dnes s AI. Tehdy to někde vedlo až k rozbíjení strojů, což se ukázalo jako marné. Co bude marné nyní, těžko říci, leč paralela je to zajímavá. Pro duben ale může být zajímavější ten vesmírný odskok. Je to měsíc, kdy se kdysi do vesmíru podíval první člověk. Dneska je to den kosmonautiky a letectví. Četla jsem srovnání zámořských objevů v patnáctém století právě s vesmírnými lety. Pro lidskou představivost a odvahu to znamenalo stejné impulsy. Vydat se na lodi přes oceán chtělo stejnou vizi a statečnost jako vyletět do vesmíru. Jakou paralelu s tím nabídne žhavá současnost nevím, ale určitě to přináší drobný impuls ke krátkému zamyšlení o tom, jak moc a v jaké podobě se všechno opakuje. V dubnu je to aktuální nejen kvůli dni letectví 

a kosmonautiky, ale i kvůli dubnu samotnému. Také přináší recyklaci minulosti v nové podobě. Začíná jaro, lezou hadi a štíři, probíhá očista ohněm i se sžíváme s posunem času. Takže duben je taková výkladní skříň myšlenky, že všechno už tady bylo. Ale určitě lze kontrovat slavnou větou, že nevkročíš dvakrát do stejné řeky. Ani do té dubnové. 

Proto si, navzdory stejným kulisám, užijte duben po novém. Se vším respektem k tomu, co už bylo.

 A s novou energií, kterou (každý) duben nabízí.