Nejen Den Země

       Možná díky rychle se rozbíhajícímu se jaru je duben často vnímán jako zelený měsíc.

A veden jako bojovník za lepší budoucnost Země.

Abychom na to nezapomněli, uprostřed měsíce se vynoří Den Země, zasvěcený právě této bohulibé myšlence.

Není ale mým smyslem agitovat, protože každý z nás má své nastavení k přírodě a okolí jiné a osobité. Lze ovšem v tomto směru nahodit otázky, zda nám podobná jarní aktivita přináší radost nebo si ji spíše nevnímáme? 

Nejpřesnější by asi bylo vytvořit nějakou statistiku. Jenomže cynickým znalcům rázem vytane zprofanované historické tvrzení, že věřím jen těm statistikám, které si sám zfalšuji, 

a rázem tento fakt pozbývá jakousi relevantní vypovídací hodnotu.

Je tedy obecně vztah k přírodě v poslední době víc devastující nebo ochraňující?

 Někdy je to víc o konfrontujícím souboji obou přístupů. Po nás potopa praktikováno na využití až zneužití přírody, a i naopak, v opačném táboře, na její ochranu.

  Řeklo by se, že lidstvo je už poučeno, dobře ví, že bez mnoha tvorů a přírodnin se pobyt na modré planetě může stát nemožným, vždyť i červenou knihu ohrožených živočichů máme.   

    Jenže, řečeno slovy klasika, všechno marný, marný, marný.

Možná proto duben nabízí víc než jenom Den Země. Můžeme narazit na den ptactva, laboratorních zvířat či kupříkladu na den boje proti hluku.

Zkrátka, máme pořád co zlepšovat a co si připomínat. Jednu věc vylepšíte, druhá vyskočí. V dubnovém případě jde hlavně o přírodní věci. Tedy o jakýsi přijatelný status quo. Abychom možná trochu víc koukali kolem sebe.

V dubnu, kdy se dny prodlužují, to již jde skoro samo. Ne, že by to byl jediný měsíc v roce, kdy se nabízí dělat něco pro přírodu. Ale svým nastavením a atmosférou k tomu prostě vybízí. Protože za pecí, navzdory pranostikám, ani v dubnu určitě zůstávat nechceme.