Trocha historie

......nikoho nezabijeJ, napadá mě jemná parafráze známého rčení při poslechu dnešní Kávy o čtvrté. Připomíná se sedmdesát let od zahájení akce Anthropoid.Leží mi v hlavě příští rok, kdy se bude připomínat sedmdesát let od atentátu, od vypálení Lidic a Ležáků, a nějak jsem pozapomněla, že akce začala už mezi svátky jednačtyřicátého roku. A dneska je ten den, kdy se výsadek uskutečnil. Počasí měli kluci tehdy mnohem horší než dnes, možná i proto také seskočili jinde, než se původně plánovalo. Ovšem počasí bylo tou nejmenší obtížností, do které se v noci před sedmdesáti lety vrhali. Věděli, do čeho jdou a před jejich odvahou klobouk dolů. Četla jsem – a není tomu dávno- zajímavou knihu - Dva proti říši, takže jsem si celou tu děsivou anabázi znovu pěkně oživila. Každý rok pravidelně chodíme s dětmi do kostela Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, kde příběh Kubiše a Gabčíka končí, a rok co rok je to velmi emotivní a působivé. Dnes jsem si tedy s chutí vyslechla nové poznatky o tomto činu, v naší historii ojedinělém. Jediné, co mi trochu vadí, je ustálené úsloví, že atentát byl spáchán. Myslím, že atentát uskutečnili, provedli či splnili rozkaz, cokoli, co jen čeština nabízí, vyjma spáchánJ.Slovy z Vyššího principu lze totiž říci, že útok na zlosyna není ničím špatným a spojení spáchat něco mi pořád evokuje něco nedobrého. Pořád si tady stěžuji, jak jsme na tom v Česku špatně s morálkou a hrdinstvím, tak mě těší, že v historii lze najít okamžiky, na které můžeme být pyšníJ.Pravda, nevím, jak bych se na to dívala v době stanného práva, ten následný masakr byl děsivý, ale i pamětníci jsou na tento ojedinělý český čin poměrně hrdí. Kobylisy a celá oblast tehdejšího dramatu jsou mi nejen blízké, ale i známé, proto mě jednotlivé detaily hodně zajímají. I osudy jiných hrdinů, podle kterých máme na osmičce pojmenováno mnoho ulic, aniž by to mnohdy jejich obyvatelé věděli. Namátkou lze jmenovat Vosmíkových, Černého či Novákových, co jméno, to dramatický příběh. A sedmdesát let je pěkné výročí, zaslouží si připomenutí. Stejně, jako se bude připomínat sedmdesát let od vystěhování Neveklovska, tedy moje Odnikud nikamJ.

 Proto si myslím, že by bylo vhodné i toto výročí připomenout novou knihou. Doufám v niJ